PSOHLAVCI

Ticho a zamlklost se v románě opakují ve značné frekvenci. Ticho jako poslušnost Chodů si chce vynutit Lamminger, od Bílé Hory pán na Trhanově, ale skutečného ticha, jaké nastane po jednotlivých jím řízených represích, se pak leká jako předzvěsti další možné chodské vzpoury. V prostředí chodském ticho a zamlklost opravdu neznamená pokoj, ale jen mezihru mezi akcemi, nabitou vnitřním neklidem anebo hořkým útlumem.

Pověstná kletba a její účinek mají v Psohlavcích předznamenání. Jí vrcholí systém zlých předzvěstí, jež kolem sebe tuší i vidí pán na Trhanově, Maxmilián Lamminger, svobodný pán z Albenreuthu. Sotva vyvolal nepokoj na vesnicích, které patří k jeho panství, již se strachuje hněvu hrdého lidu. Četné další úklady proti chodským krokům za obhájení dávných práv motivuje strach mocného pána s tyranskou povahou o vlastní postavení. Lammingerův strach živí Chodové i při svých tradičních zvycích.

Počínaje sedmou kapitolou je v Psohlavcích Lamminger ukazován nejen zvenčí, jako ho mohou vidět jeho poddaní, ale také zevnitř, v kruhu své rodiny, mezi panstvem a úředníky, mezi něž patří, kteří jsou jeho nástroji a pomocníky. Několikrát je v románu exponován po boku své ženy, vedle ní nebo jejím prostřednictvím. Oproti němu je paní z Albenreuthu citlivého a dobrého srdce; varuje chotě, přimlouvá se za Chody, jež on trestá a pronásleduje. Také ona se pochopitelně bojí lidového hněvu, tuší však, že si ho muž přivolává na sebe sám. Její tichý a nesmělý nesouhlas s počínáním Lammingera vrcholí poté, co odmítl Hančí Kozinovou s dětmi, prosící o milost pro muže odsouzeného na šibenici. Tehdy vlastní žena, pohnutá soucitem s nešťastnou selskou rodinou, zvolá na Lammingera: Tyrane! Závěrečná scéna, umístěná zase do trhanovského zámku a do Lammingerova soukromí, napětí mezi paní a pánem panství vyhroceně připomene, demonstrujíc, jak se neklidné svědomí a strach proměnily v duševní chorobu mocného muže. Stačilo už jen memento soudného dne, aby záchvat mrtvice ukončil dráhu jednoho tyrana.

Jan Sladký-Kozina nevstupuje do Jiráskova obrazu jako hrdina, ale hrdinou se v něm postupně stává, jak na sebe přijímá roli nepokorného a uvážlivého mluvčího a posléze umlčeného vězně, jehož poslední slova zase zastupují mlčenlivé množství shromážděného lidu a jeho hněv. V tichu, jež se vynucuje a předpisuje na znamení pokory vůči feudální vrchnosti a vládě, je Kozina obávaný, že umí promluvit.

Předposlední fázi dění, předcházející popravě, sleduje Jirásek jakoby očima Lammingera, jenž nerad vidí, že Kozina “kráčí pevně, nic není zničen – tvrdá hlava”.

Samo vylíčení popravy je věcně lakonické.

Poprava Jana Koziny v pojetí Aloise Jiráska je etapou v pokračujícím nepřátelství Chodů vůči Lammingerovi. Trvá pod vnuceným přizpůsobením.

Zatímco romantický odsouzenec obzíral ranní krajinu s dalekými výhledy, u Jiráska je prostor vedoucí na popraviště a je obklopující zaplněný lidmi a jejich diferenciovanou reakcí. Také vězeň navazuje kontakty se skupinkami i jednotlivci v jisté posloupnosti a ideové gradaci. Dynamiku dění vystihuje Jirásek střídáním pohledů a zorných úhlů, jež tlumočí vedle vypravěče neosobního také vypravěč hodnotící, v souladu s ním pak jednotlivé řeči přímé i polopřímé nebo nevlastní přímé znějící z množství. V napětí vůči vypravěči pak polopřímá i přímá řeč Lammingerova.

Mladá a stará Kozinová zaujímají ve stavbě Psohlavců pozici rodiny, mířící jedním pólem k idyle, druhým k dějinné ideji a akci.

Hančí (mladá Kozinová) je odsouzena do role prosebnice; ostatně Chodskou při viděla nerada, ztrátu truhly s majestáty vítala s nadějí, že bude pokoj a Jan Sladký Kozina zase bude patřit rodině. Svou statečnou oddaností k muži si nakloní i starou Kozinovou, ale to neumenšuje napětí mezi oběma ženami.

Z rozmezí tří roků, v Psohlavcích sledovaných, je roku prvnímu věnováno nejvíce kapitol. Čas, zrychlovaný epickým podáním, podporuje dojem dochvilné spravedlnosti, pokud jde o Lomikara, a dějinného odkazu.

Zrychlování dané redukcí motivů a mírou návaznosti či plynulosti v jejich spojování se dotýká všech základních témat, včetně idylického chronotopu.

Zkracování se týká i evokací bouřkové nálady v krajině a zamračeného nebe s lijáky a větry, nejfrekventovanějšího motivu svého druhu. Tento doprovod bouřlivých událostí chodské pře vtiskuje Psohlavcům akcent mýtické souhry mezi lidským a přírodním, zemí a nebem. I tohle srozumění, ve svém principu obehrané a průhledně jinotajné, může přispívat k tomu, že smrt přičarovaná jako akt odplaty, smrt vyprošená lidem z rukou vyšší spravedlnosti, než na jakou stačí oni, znevolnění, je přiřazena k předchozím paralelám aktů lidských a živelných, a v tomto smyslu je logická a přirozená.

(Jaroslava Janáčková)

Kozina není žádná vtělená ohnivost nebo vůdcovská nátura; je to hrdina ve svém vědomí práva, ale neuděláte z něho typ bojechtivého vyznavače síly.

(Karel Čapek)

Vynikají slohem vzorným a kresbou neobyčejně ostrou.

(Jan Neruda)

Je to román dvojí velké ceny, poetické a kulturní, k němuž si si můžeš dát gratulovati a jenž dle mého soudu jen na ceně získá, jemuž budoucnost vykáže pravé místo v řadě nejlepších… Ty, kdybys pánem svého času byl, toť jistě bys stvořil nám i rozsáhlostí epopeje husitské, analogické Sienkiewiczovým Mečem a ohněm a Potopa.

(Jaroslav Vrchlický Jiráskovi)

Vaši Psohlavci zdařili se výborně až do konce; jest to práce znamenitá a tendencí svou národní i všelidskou velice působivá. Můžete býti hrdým na ten obraz, v němž znázorněn boj o lidské právo tak mohutně, umělecky a originálně. Obdivuji se také obsáhlosti a bedlivosti Vašich studií.

(Svatopluk Čech Jiráskovi)

Nikdy nezapomenu, když jsem předčítal z Květů jako patnáctiletý student poprvé na hyjtě doma “Psohlavce”, jak byla naše světnice natřískaná posluchači a jaké úžasné dojmy vyvolala v nás každá jejich stránka. Zlobné výkřiky, srdcelomný pláč, hlaholný smích i pochvalné výkřiky přerušovaly četbu, která se stala rázem slavnou po celém rodném kraji, šla z ruky do ruky, až můj ročník Květů do jara rozsypal se v řadu listů, které teprve po letech knihař zase pracně dohromady slepil jako vzácnou památku… Když v roce 1886 vyšli “Psohlavci” knižně, p. řídící klencký Srna koupil dva exempláře: rozdělil je každý na půl – taková sháňka šla po knize – a když kusy obešly městečko, nescházel sice jediný list, ale mnohý nedal se více čísti, literky se utopily v slzách. “Psohlavci” probudili uvědomělou lásku selského člověka k Chodsku a jeho hrdinům, k jeho dějinám nejenom v celém krajisku kolem Domažlic, ale v celém národě…

(J.Š.Baar)

Psohlavci zaujímají klíčové místo v dějinách české literatury; znamenají totiž zásadní předěl; definitivní rozloučení s romantickou tradicí v osnování postav i děje a obrat k umělecké věrojatnosti jako prvnímu a nejdůležitějšímu rysu jeho novodobé neromantické podoby.

K věrnosti příběhu přispěla nejen dokonalá znalost prostředí, v němž se tragédie odehrává, ale i samotné pojetí konfliktu. Jirásek nepřipustil jakékoliv zjednodušení složité situace. Naopak, v kresbě selských charakterů rozvinul širokou stupnici postojů, opírajících se o rozdílnosti jednotlivých povah a jejich zájmů. I to patří k celkové věrojatnosti příběhu, že právě ten nejrozvážnější, který zprvu vzbuzuje svou připoutaností k rodině až nedůvěru chodských rychtářů i vlastní matky a krotí projevy živelné vzpurnosti svých druhů, je nakonec považován Lammingerem a pak i soudci za nejzarytějšího nepřítele.

Konečně našel Jirásek pro své téma i odpovídající umělecký tvar. Ráz a průběh konfliktu si vynucoval strohou, dramatickou gradaci děje. Jeho vyvrcholení a odplata v podobě božího soudu zase vnáší do příběhu prvek baladičnosti.

(Zdeněk Pešat)

Román “Psohlavci” nám umožňuje ukázat, odkud pramení reprezentace řeči postav nikoli jako zprostředkující a komentující, nýbrž řeči v jednání coby podstatné složky děje. Z naučných složek tu zbyla autorská předmluva o dějinách Chodska, jejíž styl kolísá mezi popularizujícím a lehce archaizujícím narativním podáním. Epilog stvrzující přetrvávající závažnost příběhu pro identitu regionu je situován do současnosti, v níž autor ztělesněný jako návštěvník Chodska rozmlouvá s místní stařenkou: ta Kozinovi vzdává naivní hold prohlašujíc ho za svatého. Vypravěč tu ustupuje do pozadí (vypravěč nezjevný), jeho stanovisko je implikováno primárně volbou fakt světa příběhu; citace nářečních výrazů naznačují sblížení s hlediskem kolektivní postavy Chodů. Komentáře či vyhodnocení ponechává vypravěč postavám, ať už vycházejí ze situace samé nebo spadají pod hodnotové schematismy (když se sám Lamminger přijde přesvědčit o důsledcích bitky kvůli pokácené lípě, Jiskra Řehůřek poukazuje na jeho zrzavé vlasy a jizvu a Matěj Přibek mu přizvukuje: “Každá šelma svůj cejch má”). Na rozdíl od svých předchůdců Jirásek dovede střídměji pracovat s retrospektivami: Potřebuje-li vypravěč prehistorií vysvětlit současný stav světa příběhu v retrospektivě, vytvoří si pro to vhodnou příležitost v aktuální situaci. Když například Kozina nesetrvá na návštěvě u dudáka Jiskry Řehůřka, Jiskrova otce to zamrzí. Dozvídáme se, že Kozinu má rád a navíc ho ctí jako svého zachránce: před lety ho přepadli a zmrzačili dva opilí němečtí vojáci ze zámku a jen díky Kozinovu zásahu vyvázl životem. Navíc je tato epizoda jednou z ilustrací implicitní ideologické osy příběhu, v němž vše zlé má v zásadě německý původ – vyprávění je ovšem prosté přímých komentářů, jaké známe od Beneše Třebízského. Retrospektivní vyprávění postav se netýká prehistorie příběhu, nýbrž událostí, které proběhly paralelně s hlavním dějem a mají výlučného svědka, například když měšťan Just podává starším chodského společenství zprávu o svém jednání ve Vídni, jehož výsledek směruje další rozhodování postav. V epickém préteritu podané jednání a události znamenají “tady a teď” světa příběhu, jak je zřejmé z časté přítomnosti deiktických výrazů. Aktuálnost dění je zaručena třemi narativními způsoby: dynamickým podáním událostí skrze jednání individuálních postav spojeným s jejich performativní řečí, a jemně rozfázovaným, a proto názorným podáním výjevů zvykových a běžných činností (uklidňování Meluziny v expozici, česání Mančiných krásných vlasů, hra na clavicembalo, jíž slečna Lammingerová zahání osamělost a nudu a podobně). Jirásek zapojuje do promluv postav vlastnosti běžně mluvené řeči (například přetržitost a opakování jako důsledek rozpaků) a využívá je i k prohloubení psychologie postavy, například v důvěrných Kozinových hovorech s kamarádem Řehůřkem. Díky informační nasycenosti vypravěčsky zvládnutého děje není řeč postav zatížena vedlejšími dějovými informacemi, je blízká ekonomii skutečného dialogu a realizuje svou funkci v aktuální komunikaci. Prosazení a performativní dopad mluvené řeči Jirásek zvýrazňuje i perspektivizací, s níž ostatně pracuje průběžně: počátky kapitol charakterizuje panoramatický obraz kraje v určité atmosféře a ve vyprávění se střídá pohled zdálky s pohledem do centra dění. Navíc tu Jirásek využívá perspektivní postup, který Boris Uspenskij nazval “němou scénou”. Jde o zobrazení aktuální situace z takové vzdálenosti, z níž pozorovatel zhruba vidí, co se děje, vidí, že postavy mluví či křičí, ale neslyší je; jeho úsudek se zakládá jen na vizuálním vjemu. Tak je tomu ve 14.kapitole “Psohlavců”, odehrávající se v masopustě, čase bujných zábav, a současně v období, kdy Chodům vyvstala naděje na vyjednávání o jejich někdejších právech. Kozina se dozví o nebývalé sešlosti dudáků v Postřekově a vydává se tam v obavě, aby se podnapilí a rozjaření sousedé nenechali strhnout k nějaké provokaci, jež by vedla k represím ze strany panstva. Zdálky už vidí divoký maškarní rej (němá scéna), poté slyší nesrozumitelný křik a jeho úzkost narůstá. Spěchá k rychtáři a zjišťuje, že jeho obavy byly oprávněné – sedláci se chystají na zámek a nechtějí jeho varováním naslouchat. Zatímco útoku na úřad dokázal Kozina spolu s váženým strýcem zabránit, stále divočejší a hlučnější maškarní průvod se smrtkou v čele se vydá k Trhanovu a v zámeckém rybníce symbolicky utopí slaměného jezdce-Lammingera. Řeč Jiráskových postav se jeví jako řeč v akci, nikoli řeč o akci, jak často bývalo u jeho předchůdců či vrstevníka Beneše Třebízského, je více funkcí světa příběhu než vehikulem vypravěčových ideologických záměrů. Neznamená to, že by postavy “Psohlavců” současně nereprezentovaly třeba dobový odpor proti Němcům; jejich výpovědi a promluvy se však zásadně obracejí dovnitř světa příběhu, zatímco ve starších prózách je často replika ve světě příběhu ve skutečnosti výzvou, jejímž adresátem je současný čtenář. Rozlišení pásma řeči vypravěče a postav je posíleno také důsledným zavedením nářečí v pozdějších vydáních; v prvním vydání se nářečí uplatňovalo příležitostně spíše jako prostředek individualizace řeči postav. Jak vysvětluje Jaroslava Janáčková, v důsledku pozdějšího tlaku národopisců a ctitelů Chodska v devadesátých letech Jirásek přistoupil na lingvisticky důsledné zobrazení nářečí. Právě na tomto příkladu je zřetelné, že představa “klasického epického díla”, jasně dělícího obě pásma řeči, na níž svou diferenciaci narativních způsobů vystavěl Lubomír Doležel, může být v diachronním pohledu ošidná. Jazykově zvýrazněné odlišení pásma řeči vypravěče a postav je o patnáct let mladší než originál a není tu výsledkem proměny autorské poetiky, nýbrž dobové kulturní komunikace, v níž je podstatná úloha připsána regionální svébytnosti jako zdroji národní sebeidentifikace. Podle Janáčkové byl Jiráskův akcent na postavu a prostor v druhé polovině sedmdesátých let příznakem odporu vůči převládající doktríně dějovosti románu s historickou tematikou. Právě romány “Skály” a “Psohlavci” jsou důkazem proměny autorovy poetiky na přechodu k dalšímu tvůrčímu období. Z hlediska narativních způsobů se to jeví v trochu jiném světle: pokud dějovostí míníme tematizaci fatálních událostí a zvraty v jednání postav, pak nelze nic namítat. Jenže tyto události byly často podány ve vypravěčské sumarizaci, přejaty z pramenů nebo zprostředkovány retrospektivně postavou svědka. Pokud ale dějovostí máme na mysli reprezentaci děje jako “akce” ve světě příběhu, pak je Jiráskovo vyprávění mnohem “dějovější” díky snížení míry zprostředkovanosti vyprávění přímým předváděním, a tedy uprázdněním místa performativní řeči postav, a díky redukci až eliminaci vypravěčských komentářů. Přestože tu pozorujeme umného vypravěče, který chod času znázorňuje (a také estetizuje) proměnlivými obrazy krajiny v ročním i denním období a pozastavuje se u vizuálně a vůbec smyslově působivých scén, ať už souvisí jen s postavami nebo i s dějem, narativní diskurz tu směřuje k verbálnímu procesu, který lze vyjádřit metaforickou nadsázkou: příběh se vypráví i interpretuje sám. Díky zobrazení jednání postav a jejich řeči v jednání nám není třeba vypravěče-historika, -kazatele, -moralizátora či dokonce “pitevníka”, abychom porozuměli motivacím v jednání postav… V románu “Psohlavci”, založeném na obecně známém příběhu boje dříve svobodného lidu proti vrchnosti, která neuznává jeho práva, proti sobě stojí silní protivníci: vůdce chodského povstání Jan Sladký Kozina a Wolf Maxmilián Lamminger, svobodný pán z Albenreuthu, řečený Lomikar. A zatímco Kozinova žena v úvodní scéně příběhu konejší Meluzínu moukou vyhozenou po větru z okna, a stvrzuje tak čas dávného řádu i intimitu rodiny, její tchýně, opatrující listiny s privilegii Chodů, zastupuje čas historický, jeho kontinuitu. Vypravěč tu neustále konfrontuje čas příběhu s lineárním časem historickým, cyklickým časem střídajících se ročních období a zemědělských prací a časem tradice. Už v incipitu připomíná, že “za starodávna byly našemu království českému přirozenou a mocnou hradbou hluboké lesy”. S touto archetypální hranicí spojuje identitu jadrných Chodů, kteří od nepaměti nepodléhali vrchnosti, ale byli svobodnými poddanými krále vázanými pouze službou při ochraně království. Adverbia tenkráte či tehdy odkazují k času neměnného řádu, který je časem příběhu ohrožen. Neblahé změny předvídá starý Přibek s odkazem na “chometu” svítící na noční obloze nad krajem. Obecně historický čas příběhu i přírodní čas korespondují s emocionální atmosférou vyvstávající z událostí či naopak z jejich absence. Střídání ročních dob a s nimi spojených zemědělských prací a zvyků je příležitostí, jak překlenout období, ve kterém se nic podstatného neděje – ať už je to z pohledu znuděné zámecké slečny, nebo z perspektivy Chodů, netrpělivě očekávajících zprávy svého vyjednavače z Vídně. Kolektivní hrdina, jakým se stávají Chodové bouřící se proti vrchnosti, implikuje intenzivnější práci s událostmi a paralelním děním. Jirásek sleduje postavy v jednotlivých, téměř filmových obrazech, soustřeďuje se na detail, který pak využívá k propojení s dalšími obrazy soustředěnými na jiné postavy. Ve třetí kapitole jsou na scénu uvedeni budoucí vůdci chodského povstání; formou retrospektiv, opakovaně uváděných časovými určeními typu tenkráte, od těch časů vypravěč vysvětluje jejich přátelské vazby k Janu Sladkému Kozinovi, vyvstalé z porozumění vrstevníků, dobré rady starších či Kozinovy pomoci. V následující kapitole emotivní zvolání Matěje Přibka “Kde se túláš, Kozino, hdyž tě mezníky kácí?” otevírá dramatickou scénu kácení hraniční lípy na Kozinově pozemku, jež nařídil Lamminger jako symbol podřízení svobodných Chodů vrchnosti. Vypravěč v této události vrství několik časových pásem: aktuální proces porážení stromu je konfrontován s časem tradice reprezentovaným znamením kříže, jejž strom nese coby symbol národní. V tu chvíli se s tímto – z pohledu svobodných Chodů protiprávním – aktem vyrovnávají různé postavy. Součástí vyprávění je i symbolické předjímání či spíše předznamenání budoucích událostí: kácení lípy předjímá Kozinův osud. Kozinova žena Hančí, která netíhne k usuzování z důkazů, z pouhého tušení nabývá přesvědčení, že její muž se z vězení nevrátí. Kozina sám nejistotu, zda vyvázne, či bude popraven, překlenuje věštbou. Symbolických sedm kroků od stěny ke stěně cely mu zvěstuje smrt. Kozina se s ní smíří a v samém závěru předává spravedlnost do božích rukou. Vyprávění v rychlém sledu potvrdí jeho věštbu: překlenuje proto v sumarizaci celý následující rok a uzavírá se zprávou o Lammingerově smrti – do roka a do dne. Čas příběhu je v epilogu nahrazen časem soudobého návštěvníka chodského kraje, ztotožněného s mluvčím epilogu, jejž chápeme jako zástupce autora blíže zkoumajícího místo historických událostí. Příchozí se ptá vetché stařenky na Jana Sladkého Kozinu. Ta bezděky povyšuje historický čas na čas mýtu: “Já nic nevím, to pan děkan mají vo tom písma. Já jen vím tolik, že Kozina bul nevinně hutracenej ha že je svatým.” Zásadní funkce v utváření děje tu přechází na vypravěče, který z nadosobní perspektivy svazuje děje minulé i právě probíhající, dlouhodobé procesy i drobné, intimní výjevy. Řeč, a zvláště dialogy postav formuluje tak, aby byly účelné ve spojení s jejich jednáním. Příběhu je sice předeslán vzdělávací úvod a uzavírá ho epilog se zástupcem ztělesňujícího autora. Vyprávění samo se však oprošťuje od obsáhlých naučných odboček i vypravěčova vysvětlování, “dálkově” řízeno nadosobním vypravěčem, který umně propojuje veškeré jeho časové i významové roviny.

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

V Psohlavcích se Jiráskovi podařilo vytvořit ve vůdci vzbouřených Chodů Kozinovi reprezentativní historický typ národního hrdiny.

(Aleš Haman)

Mezníkem ve vývoji chodské lidové tradice o Kozinovi a Lomikarovi jsou Jiráskovi Psohlavci. Ne že by byli nějakým novým, bohatým pramenem pro její poznání, ale oni jakoby vlili novou mízu do starého kmene lidového podání, která již pomalu mizela, nebo byla znešvařena vlivem povídek Fišerových a hlavně novely Rennerovy. Psohlavci ovšem založili vedle toho novou tradici, protože se stali, jak tomu u oblíbených literárních děl bývá, posléze sami objektem tradice a byli v lidovém podání různě interpretováni.

(Jaroslav Kramařík)

Psohlavci jsou nám kniha vzácně drahá, která by v žádné české rodině neměla scházeti. Ten bodrý, rázovitý český lid, jemuž bulacké jeho nářečí dodává tak zvláštní jadrné barvitosti, ve svém utrpení, ve svém zápase za zděděnou volnost musí zachvěti srdcem každého člověka, jakž tedy ne Čecha. Poesie a pravda sloučily se zde ve svazek nejpůvabnější. Nemýlíme se, tvrdíme-li, že Psohlavci jsou dnes nejlepší náš román historický.

(František Kvapil)

Vedle poutavosti dějinné látky a vedle umělecké hodnoty zpracování vděčí všeobecné sympatie k dílu v neposlední míře své ideji: ideji úcty a lásky k slavné minulosti, k svobodě a samostatnosti, jež je vrozena českému národu, ideji, jíž je chodská historie předobrazem touhy celých generací, předobrazem obnovení českého státu.

(Jaromír Borecký)

Teprve jimi pochopili Chodové, kdo jsou, teprve “Psohlavci” rozednilo se celému národu pod Čerchovem.

(Hanuš Jelínek)

Láska a píle zvítězily, chodský příběh vstoupil uměním Jiráskovým do národní paměti navždy… Především sám Jan Sladký. Vůdce boje a hle, jak to s ním začíná román? Pokojný, mírumilovný občan, jenž si hledí rodinného blaha. Matka jeho, žena ducha nezdolného, pravá Chodka starého rázu, které si ještě pamatuje bývalou volnost lidu “na království”, jím skoro opovrhuje: zdá se jí býti slabochem. Nerozuměla mu. Chtěla, aby byl smělý a výbojný. Ale on byl muž hlubšího základu, než je smělost a výbojnost. Jemu pevně v duši tkvělo přesvědčení svatého práva a spravedlnosti, a ten ideální názor ušlechtilý, že kde je právo, musí býti i vítězství. Proto byl on, muž práva, tolik pokojný. Ovšem rozčílil se, když viděl, že se právo šlape nohama, ale tu se ještě nadál, že se páše násilí jen ze soukromé svévole. Znenáhla teprve nabyl poznání, že tu právo v Čechách vůbec neplatí, poněvadž za trest všecko propadlo. A tu se octl český sedlák na cestě k výšinám mravní vznešenosti tragické síly, vytrvá-li a bude-li důsledný. Vytrval a smrtí svou stal se nesmrtelným. Celou tu hloubku povahy a její vývoj vytvořil Jiráskův román silně a pragmaticky. Jako ho neudělal na počátku vášnivým výbojcem, nýbrž skoro měkkým manželem a při tomu rozumcem, tak v právním boji nikde ho nelíčí přepjatým hrdinou a tvrdohlavcem, nýbrž dává se mu vyvinouti ve výmluvného a kupodivu bystře a staročesky pádně usuzujícího hajitele výsad, rázu stále a ve všem selského, ač důstojného a imponujícího. Tklivost utrpení jeho rodiny budí pohnutí mysli postupem děje větší a silnější, až při katastrofě vrcholí efektem nesmazatelného s duše soucitu, lítosti a rozhořčení. Ale nakonec vše v úctyhodný obdiv se sjednotí.

(Jan Voborník)

Celým dějem jedna vane myšlenka: láska k rodnému kraji. Před touto láskou ustupuje vše; ona utlumuje v Kozinovi lásku k rodině, ženě i dětem, ona starému Hrubému málo chvil před smrtí vkládá do úst přání, by z vězení svého aspoň pohlédnouti směl v onu stranu, kde jest jeho nešťastný domov, pro nějž trpěl a jejž měl neustále na mysli… Tento moment – láska k vlasti – který téměř z každé práce Jiráskovy probleskuje, v této pak takřka osu celého děje tvoří, činí nám “Psohlavce” ještě cennějšími… “Psohlavce” řadíme k nejlepším historickým povídkám celé naší literatury, a jsme přesvědčeni, že s námi v tom za jednou bude každý jich čtenář.

(dobová kritika)

To martyrologium Jana Koziny, prostého chodského rolníka, to líčení houževnatého boje chodského lidu za svoje práva a svoji svobodu v době nejhlubšího úpadku z pera historika a poety zároveň, nemohly zůstati bez hlubokého účinku na českého čtenáře… Účinek “Psohlavců” byl hlubší, všeobecnější, dotknul se celého národa.

(dobová kritika)

Psohlavci jsou Jiráskovi ti, kteří nejdéle vzdorovali oné dějinné moci, jež celý národ odsoudila k ponížení a porobě, oni jsou poslední velcí hrdinové českého zápasu v 17.století. Proto však také i jejich pád jest tak vznešený, ale i tak nevýslovně smutný. Není to nahodilý pád po nezdařené při. Bylo všem určeno trpět, tedy i těmto posledním a nejlepším. Proto smutek “Psohlavců” jest tak veliký a úchvatný. Není to jen smutek chodský, ale jest to smutek celého národa, jenž zalévá tuto poslední velkou tragedii českého lidu v 17.století. Odtud však prýští i mravní vznešenost těchto bojovníků za svobodu. Jirásek tu nelíčí Chody jako vzbouřence za každou cenu. Vždyť hlavní jejich hrdina, Jan Sladký, Kozina, může dlouho vzbuzovat přímo dojem nerozhodnosti. Ale Kozina je hlubšího základu. Jest v něm ještě duch starých, věrných lidí husitských, kteří měli pevnou víru ve spravedlnost a právo, a proto byli přesvědčeni, že mají-li právo na své straně, musí se jim i po právu dostat. Proto jest tak klidný, proto očekává s takovou důvěrou, že soud dá Chodům za pravdu. Teprve když pozná, že se zmýlil, že nejen nenávistný Lomikar, ale i sám soud nedbá práva, nýbrž soudí podle osob, tu teprve se zvedá k odboji, či vlastně ke kladnému boji za právo, a tu pak již nezná žádné slabosti, žádného kroku zpět, až konečně za toto právo dává i život. Takový jest Jiráskův Kozina, ale právě proto mravně tak vznešený… Jiráskův realismus dosáhl tu jednoho ze svých nejvyšších vrcholů jak hlubokým proniknutím k vlastnímu smyslu historického děje zde předváděného, tak i živým a pravdivým podáním osob, vlastního děje i celé problematiky chodské té historie.

(Zdeněk Nejedlý)

Vaši Psohlavci zdařili se výborně až do konce. Jest to práce znamenitá a tendencí svou národní i všelidskou velice působivá. Můžete být hrdým na ten obraz, v němž znázorněn boj o lidské právo tak mohutně, umělecky a originálně. Obdivuji se také obsáhlosti a bedlivosti Vašich studií.

(redaktor Květů Jiráskovi)

Nemám dosti zdraví, abych si srdce až do samých hlubin rozryla. Dospěla jsem pouze k svrchovaně dojemnému místu, kde mladá Kozinová zahání slepice z obilí.

(Karolína Světlá Jiráskovi)

Tvoji Psohlavci prý udělali na Domažlicku náramný dojem. Teď prý již věří, že byl Kozina svatým.

(Mikoláš Aleš Jiráskovi)

Na podzim začal jsem psáti. Dal jsem se chutě do díla, jež mne obzvláště těšilo. Chodský zápas za právo plný dramatičnosti mne nadchl a kraj a lid zamiloval jsem si za loňské návštěvy v těch pošumavských končinách. Už dávno choval jsem je, dosud mi neznámé, v milé paměti, dávno, už ze studentských let z líčení Boženy Němcové, zvláště však z její “Karly”. Proto také připsal jsem své dílo památce slavné své krajanky.

(Alois Jirásek)

Psohlavci patří mezi Jiráskova nejlepší díla a klasiku české literatury vůbec. Je to strhující román s věrně a výborně vylíčenými postavami a dramatickým příběhem, který čtenáře nepustí, dokud se nedostane až ke konci. Vyprávění je navíc velmi sugestivní, Jirásek dokáže mistrovským způsobem pouhými několika slovy zasáhnout přímo do srdce.

Někomu sice může vadit použité chodské nářečí – to však má své kouzlo a opodstatnění a zapadá do perfektně vystiženého života Chodů. Psohlavci jsou románem vrcholně hrdinským, a přitom nepatetickým a uvěřitelným. Hlavní postava není typickým rekem bez bázně a hany, tedy někým z téměř nadpozemské sféry, naopak prožívá i své bolestné rozpory, obavy a strach, tak blízké každému smrtelníkovi.

Ani postava Lomikara není vylíčena jednostranně. Je typickým pánem staré doby; strachuje se, aby neztratil kontrolu a moc nad svými poddanými, a proto se neštítí jakýchkoliv akcí proti Chodům, které jsou však z jeho pohledu naprosto oprávněné. Na druhou stranu má z hněvu lidí strach a jde mu o to ukázat, že je to on, kdo má větší sílu a neustoupí. Jedině jeho žena (mimochodem scéna, ve které přijde Hančí s dětmi prosit za Kozinu, patří k těm, co se zaryjí hluboko do srdce) tuší, kam jeho způsob vlády a řešení konfliktů povede. Ostatně její bolestný výkřik za odcházejícím Lammingerem “Tyrane!” po odchodu prosící Hančí je všeříkající.

Povinnou četbou zprofanovaný mistrovský román si zaslouží upřímnou přízeň čtenářů; těm, kteří odhodí předsudky, přinese skutečně excelentní literární zážitek, který mimojiné prokáže, že by Jirásek díky svému mimořádně citlivému pohledu na každou nesvobodu a zvůli těžko mohl být zadobře se svými pozdějšími komunistickými překrucovateli.

Psohlavci