1850

23.8.1851

narodil se v Hronově jako čtvrté dítě z 9 rolníka a pekaře Josefa Jiráska (1822-1901) a Vincencie, rozené Prouzové (1821-1887)

před jeho narozením se rodičům narodily děti Helena, Josef a Emílie, po jeho narození Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín

1854

požár v Hronově v blízkosti Jiráskova rodného domku; nejstarší Jiráskova vzpomínka z dětství

1857-1862

navštěvoval hronovskou jednotřídku

1859

už jako malého jej rozněcovala italská vojna, kdy slýchával vypravovat o bitvách u Magenty a Solferina a o slavném italském vlastenci Garibaldim

dříve než uměl číst, viděl ve starém kalendáři vyobrazení dudáka s dudami – nebyl to obyčejný dudák, ale vojenský, kterého míval písecký pluk ještě na počátku 19.století a který táhl v pluku s českými vojáky z Prácheňska a hrával jim na pochodu i v ležení – ten dudák utkvěl mu v paměti a v povídce “Na Krvavém kameni” si na něj vzpomněl

1860

1862-1863

navštěvoval tzv. hlavní školu v Broumově

1863-1867

absolvoval nižší gymnázium při klášteře benediktýnů v Broumově – při studiu měl potíže s matematikou, pouze v dějepise a přírodopise vynikal

poprvé se výrazně setkal s českou literaturou – četl ukázky z české literatury, poprvé uviděl Rukopis královedvorský ilustrovaný Josefem Mánesem a poprvé četl Babičku Boženy Němcové

napsal zřejmě svou první povídku

V kvartě chopil jsem se i péra. Napsal jsem vesnickou povídku; o jakém titulu, už nevím. Hrdinou toho obrázku byl Tonda Kohoutský, synek zbečnický, kterého pro děvče ztloukli tak, že se pomátl na rozumu.

1866

prusko-rakouská válka; přes Jiráskův Hronov i Broumov se přehnala vojska; tehdy poprvé uviděl zblízka raněné, umírající a zmrzačené, rozmlouval s vojáky, snažil se pomoci trpícím, chtěl pochopit a poznat smysl toho všeho

Kus dál, v lese, uhodil jsem na první lidskou mrtvolu, a to znenadání, jak jsem houští obešel. Mně zrovna u nohou, zsinalou tváří proti mně na znaku ležící rakouský voják. A jako by zrovna na mne upíral sklené, otevřené oči. Zaleknut jsem nad ním stanul. Hrozný pohled. Byl střelen do břicha a v bolestech strhal si z něho šaty. Rána, již černá, a kolem ní hrozné barevné odstíny. Voják ležel sám… Pohled žalostný… Ale nejžalostnější, nejdojímavější u starobylého kostelíka sv.Václava se hřbitůvkem, u jeho kamenné obruby, tenkráte nevysoké a sešlé kupa mrtvol, skoro samých rakouských myslivců.

cholera, která se začala šířit krajem po závěrečné bitvě u Hradce Králové, postihla i Jiráskova otce

1867-1871

studoval královéhradecké gymnázium; jako gymnazista byl svědkem stupňovaných nadějí a občanské aktivity a utvořil si pevné politické postoje

V sextě, zvláště však v septimě a oktávě, všímal jsem si už bedlivě a horlivě politiky. Stal jsem se vyznavačem, abych tak řekl, českého státního práva a tím vyznavačem jsem zůstal a ještě tvrdším, když jsem důkladněji seznal české dějiny.

matematika mu zůstávala i nadále postrachem, u latiny, řečtiny, němčiny i češtiny oceňoval výklady literatury, ale nevěnoval dost píle gramatice

jeho spolužáky byli vlastivědný spisovatel Josef Baše (1850-1899) a básník Bohdan Jelínek (1851-1874), Jiráskův velmi blízký přítel

studium zakončil 22.7.1871 maturitní zkouškou; s gymnáziem se rozloučil básní:

Štěp mladý, starostlivou rukou pěstovaný

v strom dorůstá a žádá sobě jiné půdy,

by mohutněl a korunu v šíři rozložil.

Byl dříve sláb a mnoho péče bylo třeba,

teď zesílil a sám chce jiným sloužit stínem,

a mnohým plodem splatit péči úsilnou!

1870

1870

o prázdninách vypukla válka mezi Francií a Pruskem; Jirásek sedával v Hronově se sousedy v hostinci “U Červíčků” a netrpělivě očekával poštu, která přinášela noviny; zde také poprvé uslyšel Marsellaisu, kterou zahrál na housle a zazpíval bratranec Adolf

1871

ve Světozoru byla ještě před maturitou otištěna první Jiráskova báseň – “Žena podloudníkova”

Les, hora ve tmě odpočívá,

po lese děsnou vítr zpívá.

U lesa v dolu chatka malá,

ji ve stín halí černá skála.

Komůrka chudá v malé chatce.

Tam dítě spí na prsou matce;

tak libě spí, tak volně dýše,

vždyť andělíček s nebes výše

libé mu šeptá pohádky.

Ten večer smutný tak a dlouhý!

Mír s sebou nepřináší,

a srdce plno strachu, touhy

sen z oka matky plaší.

A dítě spí, tak jako v ráji,

a neví, jak se zachvívají

matčina ňadra, na nichž dřímá,

bol jaký věrné srdce jímá.

Ku dítku matička se kloní,

z bdělého oka slzu roní.

Tatíček nejde a noc čirá –

snad koulí zraněn v lese zmírá

otec – ubohý podloudník.

Ó chraň jej, Bože na nebesích!

Slyš prosbu ženy, matky!

Chraň, Pane, jej ve temných lesích,

by přišel zdráv do chatky!

Po nebi černé vlny – mraky.

V noc pustou upřela své zraky.

Les, hora ve tmě odpočívá,

po lese děsnou vítr zpívá.

Na okno tiskne vroucí čelo.

Slyš! Co to v lesích zahučelo?

Teď zas, a zas! V hroách vše nikne –

Jen větru kvil. A žena vzkřikne.

To on! Ó dítě, otec tvůj!

Ta noc tak děsná a tak dlouhá!

Zhasnula lampa, kol tma pouhá.

Ta noc snad vezme všecko, všecko!

Žal v srdci, na něm pláče děcko.

Ven letí, v chatce není stání.

S měsíce vítr mračna shání.

V les zírá – v srdci strachy steré.

Kdo se to houštím chvatně dere?

Co nese ve svém náručí?

Již blíží se – vstříc žena letí.

Ha! Mrtvý jeho ve objetí.

Zaznělo vykřiknutím v dole,

a klesla žena ku mrtvole.

Druh bledý dítě k sobě vine.

Bůh ví, jak také jednou zhyne.

Nad podloudníkem žena v pláči.

Přes mraky černé měsíc kráčí

nad smutným lesa oudolím.

Ta noc tak dlouhá, děsná byla,

žal delší v srdci zůstavila!

vstoupil do Akademického čtenářského spolku (který vlastnil cca 12.000 knih) a začal bydlet v Praze, Liliové ulici 220

svou  první povídku otiskl Václav Beneš Třebízský, autor romantické historické prózy

1871-1874

navštěvoval pražskou univerzitu (filozofickou fakultu, předměty: obecné a rakouské dějiny, zeměpis, pomocné vědy, archeologie, dějiny umění, dějiny a historie hudby, dějiny starověku, klasická archeologie, české dějiny, všeobecná estetika, slovanská filologie, psychologie, morální filozofie)

na podzim roku 1871, když Jirásek přišel do Prahy, panovala v Praze radostná nálada nad panovníkovým slibem, že se dá korunovat za českého krále

I v první přednášce, kterou jsem na univerzitě slyšel, zazněl ohlas nadšené, obecné nálady. Prof.Tomek úvodem promluvil k nám, že ještě nikdy tak radostně nezačínal svých přednášek, jako tuto, kdy splněny jsou tužby našeho národa, kdy nastává bohdá šťastnější doba… A pak zakrátko rozháněla nás studenty policie, “Pávkova brigáda”, s nasazenými bodáky, když jsme vytáhli demonstrativně vítat dr.Riegra, vracejícího se z Vídně, kdež nám všecko zmařili.

během studií navázal přátelství se svým učitelem, spisovatelem a historikem, V.V.Tomkem a díky posluchači medicíny Josefu Thomayerovi (svému příteli) se dostal do kroužku, k němuž patřili M.Aleš, E.K.Liška, V.Levý, J.V.Myslbek, A.Chittusi apod.

za svého hlavního učitele považoval Josefa Emmlera, archiváře města Prahy a člena České společnosti nauk, který mu pomohl s archivním materiálem při psaní “Skaláků”, dychtivě však naslouchal i výkladům A.Woltmanna o Raffaeolovi a Michelangelovi, přednáškám J.Durdíka o estetice, Hattalovým přednáškám ze slovanské filologie, přednáškám německých profesorů Otty Hirschfelda, znalce řeckých dějin, Konstantina Höflera, J.H.Löwa, profesora teoretické a morální filozofie a W.Volkmanna

Jirásek byl ve 2.,3. a 4. semestru osvobozen vzhledem k tíživé finanční situaci svých rodičů od kolejného. Sám píše:

Příjmu mám 8 zlatých měsíčně. Žiju ode dne ke dni jako lilium v poli a pták v povětří; ale starat se musím…

celou dobu studia v Praze nosil jeden kabát a vystřídal několik podnájmů, když obdržel honorář za nějaké kondice, mohl si dovolit posezení v hospodě, kde podávali největší roštěnou v Praze; s Bohdanem Jelínkem chodil do kavárny v Husově ulici (U Sokola), s Vrchlickým sedávali ve Staroměstské kavárně a v Unionce, také navštěvoval Národní kavárnu na rohu Vodičkovy a Školské; do staré Slavie prý chodil, aby tam zahlédl Bedřicha Smetanu

1872

v nezávislém radikálním časopise Svoboda, vydávaném Josefem Barákem, se kterým Jirásek navázal kontakt, vydal své básně “U rakve dělníkovy” a “Při exekuci”:

Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,

a již se více, více nevzbudí.

Po těžké, tvrdé oddechl si práci

a nic mu dobré srdce neztrudí.

Však zármutku měl na tom světě dosti

až do hrobu od bujné od mladosti –

a již se více, více nevzbudí.

Tu čtěte v jeho tváři vráskovité,

na jeho ruky hleďte mozoly.

A dozvíte se o tom věrném srdci

a slzou skropíte tvář mrtvoly.

Svou bědnou vlast miloval nade všecko,

jí vychovat chtěl dobré, věrné děcko,

jí zasvětil své ruky mozoly!

Měl syna. Měl být vlasti bojovníkem,

a v synu tom své vlasti bědné žil.

Hoch hledal moudrost v školách malých, velkých

a otec-dělník, ten se lopotil.

Dal všecko mu, co získal svojí rukou,

a nestýskal nad práce těžkou mukou,

vždyť ve svém synu vlasti žil.

Dorostl ve strom štěp – hoch jarý v muže

a silou ducha tepal vrahů řad.

Dělníku otci přišla radost v srdce,

již vlas mu zbělel, a byl přec mlád.

A po práci když spočívalo tělo,

ku hvězdám vroucí slovo zaletělo

za syna, který tepal vrahů řad.

“Můj hochu dobrý” říkával tak synu –

“ty matičky se lepších dočkáš dob.

Bůh s vámi! Den až slávy uvítáte,

též rozpomeň se na nízký můj hrob.

Co měl jsem, rád jsem dal, svou pilnou ruku.

Ty můžeš víc, ty mírni matky muku,

až dočkáte se lepších dob!”

Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,

a již se více, více nevzbudí.

Po těžké, tvrdé oddechl si práci

a nic mu dobré srdce neztrudí.

Sem pojďte, páni, vizte mozol, vrásky!

Jak on k své vlasti, máte tolik lásky?

Ach, on se více, více nevzbudí.

8.6.1872 a 17.6.1873

8.6.1872 hrál v Mikovcově hře “Záhuba rodu Přemyslovského”, a to roli poběhlíka Waltra, mluvícího pouze německy; tehdy poprvé uviděl Zikmunda Wintra, který hrál pěvce Dalimila – se svým celoživotním přítelem se však ještě neseznámil

17.6.1873 hrál v Shakespearově hře “Julius Caesar”

První pohled do ohromného hlediště od přízemí do poslední galerie obecenstvem jako nabitého, zarazil mne na okamžik. Mně, tribunu krátkozrakému, splývalo vše v nepřehlednou spoustu tváří. Ale to zaražení jen na okamžik. Tribunové se nedali. Zahráli výstup tak, že jim hlučně zatleskali; rozumí se, že na podnět jejich kamarádů.

1873

dopsal povídku “Poklad”, vydána Ottovou lacinou knihovnou; přispěl do Almanachu českého studenstva; nepřestává dále básnit:

Tys objala mne rukou svou

a ku mně chýlila své skráně,

mně bylo tak, že skloní se

nade mnou strážný anděl Páně.

Tys objala mne rukou svou –

v tvé oči mé se zahleděly,

a v políbení horoucím

jsme v rajské luhy zaletěli. (Milostná)

Už tam mezi buky v stráni

jeseň chodí mlhavá

a květiny v umírání,

ptáček ptáčka svolává.

Mezi vrchy mlha bílá,

šedý mráz jí v zápětí.

Radost má mne opustila,

a už s ptáčky odletí. (Na podzim)

1874

vyšly jeho povídky “Viktora” a “V sousedství” (později je vyřadil z děl vydávaných ve svých Sebraných spisech)

začal si psát své “zápisníky”, ve kterých zapisoval odposlouchávanou lidovou řeč, frazeologické obraty a celé promluvy

v Almanachu na oslavu čtenářského spolku pražského 1849-1874, který redigoval Vítězslav Hálek, byla otištěna báseň “Neznámému bohu”

Teď oltáře u stupňů stojím bílých –

Ten zlata lesk a kmentů nádhera!

Oj zvučí zvony, hudba zvuků milých,

dým stoupá vonný stromů do šera.

Kněz z výše boha volá, bludným klna,

zve z pochvy meč pro boží slávu, čest,

a proti bratru bratr zvedá pěst,

a v rudé moře roste krve vlna.

Ó bože! Bože! Oltáře to tvoje?

Tu nepadnu na svoje kolena.

Dál spěchám plný tísně, nepokoje,

až stanu, obětnice omšená

kde schýlila se k dubu starému.

Tu píseň nezvučí a modlení

se ozývá jen v dubu šumění

a v kámen vryto: Bohu neznámému!

ve Světozoru vyšla báseň “Cestou”

Duši přišlo smutno, vzpomínání,

že ta láska také odkvétá!

Radost vůkol, v horách ozývání,

venku sám je smutný poeta.

Nad chaloupkou hvězda zasvítila,

oj, tam těcha tobě vypučí;

došková jen střecha, přec mně milá;

tam tě čeká matky náručí.

Umdlené už v lůžko kladu čelo,

k hřbitovu tam ještě pozírám,

staroušků kde dobrých hnije tělo.

“Dobrou noc!” V váš věk se ubírám.

19.5.1874

zemřel básník Bohdan Jelínek, Jiráskův velmi blízký přítel

1874-1888

působil jako středoškolský profesor českého jazyka, dějepisu a zeměpisu na c.k. gymnáziu v Litomyšli, nejprve od 6.10.1874 jako suplent na c.k.gymnasiu s platem cca 50 zlatých měsíčně; tehdejším výborným ředitelem byl Antonín Tille; v učitelském sboru byl i spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský; od roku 1877-8 působil jako skutečný učitel na městské reálce s platem větším o více než 200 zlatých ročně, od roku 1882-3 vyučoval opět na gymnasiu

první ubytování měl na dolním náměstí a od roku 1876 v domě č.p.112 pí Anny Wildrové (zemřela roku 1882 v 83 letech); po svatbě roku 1879 se přestěhoval do sousedního domu č.p. 111 cukráře Františka Rumlera – zde se narodily jeho děti Božena (vdaná Jelínková) a Marie; poté roku 1882 přesídlil do domu p. Hynka Seidla, řezníka a majitele hostince (říkalo se u něho na “Buřvalce”) – zde se narodily dcery Ludmila a Miloslava a zemřela čtyřletá Mařenka – Jiráskovi zde žili až do odchodu z Litomyšle v roce 1888

1875

napsal román “Skaláci”

Boj sedláků byl bránění se týraného zvířete; proto nezvítězili; drsný řezník porazí snadno ovci; je to zaťatá pěst, jež se pozdvihla, aby udeřila toho, jenž týral; pěst bezbranná, tím úchvatnější. (Jirásek)

1876

rozhodl se, že bude psát historickou beletrii (historické próze se věnoval od roku 1874-5)

Myslím, že v spisování uváznu as na poli historickém.

Zanechav veršování nezanechal jsem poezie jako mnozí u nás. Milejší mně prožívati básně nežli psát básně a myslit, že národ už povinen k vděčnosti – že jsem více, napsav báseň, nežli který poctivě pracuje a národu slouží tak a tak.. Ale co sláva, statistika slávy… Otec, řemeslem jenž vychovává syna zdárného, nebo učitel, jenž zdárně vede, nebo kněz, jenž pozvedá lid k mravnosti a z otupělosti.

začal psát román “Na dvoře vévodském”

pro vydavatele Th.Mourka sestavil ze svých drobných próz “Povídky z hor”

P.Mourkovi dne 4.listopadu zaslal jsem “Ančár”, “Záliš”, “Prutovský”, “Pro statek otců”, “Na přípřeži”. Podmínky: 10 zlatých za arch.

4.7.1876

příslušná komise filozofické fakulty Univerzity Karlo-Ferdinandovy (W.Volkmann, J.Durdík a J.Lepař) jej uznala způsobilým pro výkon učitelského povolání, aby “děje- a zeměpisu na vyšších gymnáziích s jazykem českým vyučoval”

V ústní zkoušce z latiny a řečtiny kandidát obstál, hbitě překládal z němčiny, zato v  české mluvnici (mluvnici Jirásek v žádném jazyce neměl rád) jen stěží dovedl odpovědět tak, jak toho zákon žádá… Na základě vhodných pomůcek kandidát látku danou správně pojal a obratně provedl; bude-li sám zásad v práci své vyložených zachovávati, dojde při vyučování zajisté úspěchů znamenitých. (z hodnocení)

1876

navštívil poprvé Chodsko (krátce pobyl v Trhanově u svého přítele Josefa Thomayera), přestěhoval se v Litomyšli z dolejšího náměstí na hořejší, do domu č.112; domácí mu byla Anna Wildrová (zemřela roku 1882 ve věku 83 let), která mu mnoho vypravovala o minulosti města

1877

začal psát povídku “Na dvoře vévodském” – dcera náchodského regenschoriho se jmenuje Mařenka Podhájská (tedy jako budoucí Jiráskova žena)

začal spolupracovat s časopisem Osvěta – spolupráce trvala až do roku 1892, kdy ji Jirásek v tichosti ukončil kvůli klerikálně zbarvené kritice trilogie “Mezi proudy”; zde byla uveřejněn povídka “Na Krvavém kameni”

Když toto hodnocení vyvolávalo u přítomných pochybnosti, jak a proč a čím si tato povídka zaslouží tak mimořádného ocenění, přiznal, že už se na to přesně nepamatuje, že ji četl kdysi velmi dávno jako mladý člověk a že na něho mocně zapůsobila. Přesto kdykoliv se rozhovořil o povídkách, neopomněl se zmínit o mimořádných kvalitách této povídky. Je to jistě povídka dobrá, ale čím ho tak okouzlila, nevím. Je to tím podivnější, že nikdy o žádném jiném díle, ať už básni, románu, dramatu nebo čemkoliv jiném nepronesl tak nadnesený soud. Karel Čapek měl vůbec Jiráska rád a mluvil o něm vždy s respektem. (Karel Scheinpflug)

Komu milejší hovor o mužném srdci a statečné smrti než mlhavá touha a sentimentální duše vyvzdechování, ten mne poslechne rád. (úvod povídky)

1878

seznámil se s Marií Podhájskou, svou budoucí ženou

Utěšený zjev mladičké, sličné dívčiny okouzlil mysl, jímal srdce. Nastaly tiché převraty, pak chvíle rozhodnutí.

Vidím Tě v kuchyni, v pokojíčku žehlící, odpoledne šijící a nejraději, nejdéle stanu tam u okna, v tom milém koutku, a zase jdu s Tebou parkem, sedím s Tebou u studánky…

Má milá Mařenko, Tys mým světlým paprskem, mou nadějí, pro Tebe chci pracovat, po nejvyšším dychtit a Ty budeš mou palmou stinnou.

Má drahá holubičko snivá!

Již hnízdečko si tiché splítám

a rozradován Tebe vítám:

Ó pojď a zůstaň u mne!

Má drahá holubičko snivá!

Ty haluzku mi neseš míru,

Ty dáš mi lásku, vrátíš víru,

ó pojď a zůstaň u mne!

1878

Světozor otiskl povídku “Filosofská historie”; Jirásek jí vzdal hold nejen Litomyšli, ale i Máji K.H.Máchy

přednesl jubilejní přednášku o Karlu IV.

1879

přestěhoval se se svou ženou do vedlejšího domu, který sousedil s domem U rytířů; napsal “Ráj světa” a “U Rytířů”, vyšly první romány z doby husitství, “Slavný den” a “Konec a počátek” o vzniku Jednoty bratrské

Mnohé by se nám na Českých bratřích nelíbilo, jejich temný názor o světě…

poprvé se u něj projevila oční choroba (v důsledku plnění nesmyslného úkolu od ředitele školy Böhma); celý život pak bojoval se slabým zrakem

Jiráskovi rodiče se dostali do vážných finančních problémů – došlo k nucenému prodeji chalupy a živnosti

Doma, obávám se, nastane co nevidět katastrofa a já se budu muset o všechny starati. (Jirásek)

K nám za celý čas nepřijde ani živá duše kromě nějakého věřitele a já také nikam nejdu a chopit se čeho nemám a tak mně je náramně dlouhá chvíle. (Jiráskův otec)

Obchod nám jde obstojně, pomalu uplácíme dluhy… Kdyby jen Bůh dal zdraví, tak bude to ubejvat. Ty nešťastný dluhy! Ale na sebe ani nevzpomenu, jak budeme živi, on nás Bůh neopustí. My bychom byli rádi, abysme měli od lidu pokoj, neb jsme toho již mnoho zažili… Nás musí všecko potkat to nejhorší. (Jiráskova matka)

12.8.1879

oženil se s Marií Podhajskou (1859-1927) (její otec svatbě nepřál, a proto rodinu několik let nenavštěvoval), měl s ní celkem 7 dětí – Boženu (1880-1951, provd.Jelínková), Marii (1881-1885), Ludmilu (1885-1973), Miloslavu (1886-1971, provd.Pragerová), Zdeňku (1889-1975, provd.Tříšková), dvojčata Magdalenu (1890-1954, provd.Duchoslavová) a Jaromíra (1890-1933)

Kdekdo pospíchal na náměstí a k děkanství, aby shlédl zajímavý a půvabný párek. Se zájmem neobyčejným sledován po oddavkách četným obecenstvem švarný ženich v čamaře i spanilá, něžná jeho nevěsta, až na náměstí vstoupili v dům, v němž bydlili rodiče nevěstiny. (ze vzpomínek O.Poplera)

Když tedy páter po kázání z kazatelny ohlásil: Ve stav manželský vstoupiti míní Alois Jirásek, svobodný, profesor, a Marie Podhajská, svobodná, spustili jsme ohromné intrády, jakých kostel dlouho neslyšel. Kolega z reálky Kvítek a hudebník Míček troubili na klarina a já bubnoval na tympány. Páter musil dlouho čekati, než mohl dále oznamovati, zatímco přítomní věřící byli u vytržení, o kterou osobnost tu běží. Revanš ze strany Jiráskovy a jeho snoubenky byla velmi čestná. Nečekaně objevil se v den svatby Jiráskovy po oddavkách v mém bytě nynější lékař na Vinohradech dr.A.Kurz a odvedl mne i kolegu Kvítka k svatební hostině, a tak jsme se veselili s ostatními ze štěstí dvou mladých lidí. Kolega Kvítek, rodák táborský, jenž uměl zpívat i hrát, zazpíval nám jihočeské písně. (ze vzpomínek profesora Josefa Šimka)

1880

1880

prodělal tyfus

dosáhl na definitivu a byl mu přiřknut titul profesora

studenti mu věnovali almanach “Červánky”

V létě 1880 překvapila mne sexta litomyšlského gymnasia zvláštním způsobem. Věnovala mně knihu pěkně svázanou, ne tištěnou, ale psanou, plnou mladistvých prací literárních. Psaný ten almanach, podaný mně jako spisovateli, obsahoval příspěvky devíti z té sexty, mající jedenáct žáků. Nikdy jsem jich  neučil, dokud jsem působil na gymnasiu, ale znal jsem je všechny…. Ten jejich almanach těšil mne i jako důkaz jejich příchylnosti, i jako osvědčení ušlechtilých snah.

19.9.1880

seznámil se s hluchým Bedřichem Smetanou

podzim 1880

v předvečer 260.výročí bitvy na Bílé Hoře, 7.11.1880, vybuchly na čtyřech místech Litomyšle petardy a na nárožích se objevily protirakouské letáky; akci připravilo několik mladíků, mezi nimiž byl i žák 5.třídy reálky Vojtěch Drobný, syn chalupníka z Makova; krajský soud v Chrudimi zprostil obžalované viny (byli obžalováni z velezrady a ze zločinu veřejného násilí); když Vojtěch Drobný žádal po měsíci vazby o umožnění školní docházky, mimořádná porada profesorského sboru sedmi hlasy proti pěti rozhodla vyloučit ho ze školy, kterou navštěvoval, a Jirásek patřil k oné nevelké většině jeden ze studentů – ani v další etapě jednání se profesor Jirásek nepřipojil k hlasům, které chtěly 19letého studenta udržet na litomyšlské reálce

Jirásek svůj postoj vysvětloval tím, že by jeho skutek mohl být nebezpečným vzorem pro ostatní žáky; ostatně Jirásek svým založením i dílem byl vždy proti jakémukoliv bezhlavému buřičství a násilí, navíc v té době ještě neměl definitivu a sám byl pod drobnohledem kvůli svému stylu výuky a spisovatelské činnosti; také přízeň studentů, kteří mu věnovali almanach Červánky, mohl vzbuzovat podezření, že k sobě přitahuje mladistvé nespokojence a svou autoritou je podněcuje

dalším důvodem zřejmě byl střet s ředitelem Böhmem, který se snažil Drobného chránit – v každém případě měl důvody nejít řediteli na ruku, a naopak přispět k jeho porážce, což se v této kauze podařilo

bez významu nebyl ani tlak na školu, která byla trnem v oku mnoha místním vysoce postaveným lidem a na kterou se hledala sebemenší záminka pro její zrušení

10.6.1880

narodila se nejznámější Jiráskova dcera, Božena, provdaná Jelínková, osobitá malířka, od roku 1905 manželka známého básníka, překladatele a kritika Hanuše Jelínka (zemřela 5.9.1951 v Hronově)

1880-1881

napsal “Poklad”, “Na hranicích”, “Divý rod”, “Na staré poště” a “Sousedé”

1881

ředitelem kombinované státní střední školy se místo netolerantního Karla Böhma, který bojkotoval Jiráskovu literární činnost, stal František Fischer, Jiráskův oblíbený profesor z Hradce Králové; poté, co ztratil ředitelské místo, trávil Böhm konec života jako zahořklý, nešťastný muž

Rozepisoval jsem bez přestání, jen abych se protivného mi úkolu co nejdříve zbavil. Vedle toho však jsem korigoval německé úlohy a přehlížel rukopisy pro Lacinou knihovnu. A pokoj, ve kterém jsem pracoval, byl tmavý. Psal jsem za kalných, podzimních odpolední, večer do noci. Z toho pak oční choroba. Nesměl jsem ani psát, ani číst; rozjitřené oči ani světla nesnesly. Sedal jsem večer v tmavém koutě nebo chodil jsem, nebylo-li větrno, náměstím, vyhýbaje se světlům podsíně. Byly to zlé chvíle. Prudký ten záchvat přešel koncem zimy; na jaře 1880 bylo lépe. Památka mně však zůstala. Dlouho potom, léta, zůstaly seslabené oči nadmíru citlivy. Občas se pohoršily tak, že nesměl jsem zase za dlouhou dobu večer nic pracovat. (Jirásek o úkolu od ředitele Böhma)

Byl pokoj. A tak jsem mohl klidně se věnovati po škole své literární práci. (Jirásek o nástupu nového ředitele)

1882

podnikl další cestu na Chodsko, dále zamířil do Bavor, přes Amberk, Sulcbach do Norimberka, kde studoval v museu a mnohou chvíli strávil v městské obrazárně před obrazy Kupeckého, odtud do Mnichova, pak na Landshut a do Řezna – cesta byla studiem k románu “V cizích službách”

přesídlil do domu p. Hynka Seidla, řezníka a majitele hostince (říkalo se u něho na “Buřvalce”) – zde se narodily dcery Ludmila a Miloslava a zemřela čtyřletá Mařenka – Jiráskovi zde žili až do odchodu z Litomyšle v roce 1888

ve školním roce 1882/1883 přednesl přednášku i Islandu, kterou její posluchači pochopili jako představení vzoru malého houževnatého národa

1882-1886

vycházel povídkový minicyklus “Černá hodinka”, plný málo utěšených příběhů s převládajícími hořkými zážitky

1883

vyšel román “V cizích službách” a “Hejtmanská sláva”

Němci se perou, Čechové, půjčte vlasy! (staré přísloví)

1884

prvně vyšli “Psohlavci” – slovo “psohlavec” bylo původně u domažlických Chodů nadávkou, až později dostalo kladný význam.

J.Š.Baar byl natolik zaujat románem Psohlavci, že svoji literární činnost zahájil pod pseudonymem Jan Psohlavý

znovu vyšly “Povídky z hor”, rozmnožené o další 4 povídky, které byly uveřejněné v letech 1881-1883

7.9.1885

zemřela jeho dcera Marie (v necelých 4 letech, nar. 20.11.1881):

Byl jsem pořád nějak v neladu, do práce nebylo pomyšlení. A ještě nyní nic nedělám… Nejde mi to nějak, ač nyní již mysl je klidnější. Chvílemi ovšem, tak v samotě, nebo doma v rodině napadne mne to, až úzko. Ale dost už.

23.8.1885

konala se mohutná Kozinova slavnost

1885

navštívil Drážďany, slavnou galerii výtvarného umění

vyšly povídky “Maryla” a “Zemanka”

Jasno bylo kolem, klid v mysli. Psal jsem starosvětskou selanku a sám jsem žil prostou idylou venkovského profesora, spisovatele osamělého v tichém zákoutí.

1886

v Lumíru byl otištěn román “Skály”

Abychom v protivenstvích strachem neschli, nýbrž se zelenali jako strom odvahou a nadějí, abychom chyby své poznali a pevně stáli.

1886-7

ve Světozoru začal vycházet třídílný román o počátku husitství “Mezi proudy”

V jednom cyklu byl Václav IV. pojímán jako vzor spravedlivého vládce, v druhém pak jako výplod všech nectností. Teprve romantičtí spisovatelé, hledající inspiraci v minulosti, oba uvedené okruhy spojili v jeden celek a vytvořili z nich obraz panovníka, jehož rozporuplnost odpovídala soudobým představám o literárním hrdinovi.

Ale tak se vám vyznám, že jsem těžce nesl úplnou lhostejnost a nevšímavost k práci tak obsáhlé. A tak jsem se v duchu ustanovil, že kdyby věc byla rozhodně dobrá a včasná, že by ji takový osud nemohl stihnout. Ale myslím, že obecenstvo i kritika tak staré věci už nechce. Odpadla mi všechna chuť na pokračování, na které jsem se kdysi těšil a maloval si je ve velkých rozměrech. Myslil jsem, že národ husitů měl by mít obraz své nejslavnější doby. Snad napíšu jeden obraz z těch časů, ale víc sotva.

1887

projel jižní Čechy

12.2.1887

zemřela mu jeho milovaná matka Vincencie, roz. Prouzová (nar. 1821)

1888

získal učitelské místo na gymnáziu v Žitné ulici; odstěhoval se již natrvalo do Prahy; mezi jeho žáky patřil mj. i Jaroslav Hašek a Viktor Dyk

vyšla povídka “Na Ostrově”

jmenován čestným měšťanem města Hronov, čestným členem litomyšlského spolku Smetana a protektorem Jednoty divadelních ochotníků (pro rok 1887 a 1888)

napsal román “Záhořanský hon” – Zahořany si Jirásek vymyslel; jméno vycházelo vstříc příběhu o lidech, kteří zahořeli láskou či hněvem; o těch, kteří jako nespravedliví shořeli a jako spravedliví dál planuli a hořeli; ať už pro milé ženy či pro umění, anebo pro obojí současně

V té celé řadě svým zvláštním půvabem utkvěl mně milou vzpomínkou příběh malíře – duchaplného dobyvatele: “Zahořanský hon”. V těch letech, kdy jsem poprvé s chlapeckou radostí hltal bystře nastavěné situace toho křehkého, rokokového obrázku, ani se mi nezdálo, že mně bude popřáno výtvarně realizovat bohaté náměty našeho národního autora. (Prokop Laichter)

září 1888

rozloučil se s Litomyšlí – 5.9. byl pořádán večer na rozloučenou na “Karlově”, 9.9. se rozloučil v úzkém kruhu přátel a 11.9. odjela Jiráskova rodina vlakem z Litomyšle

Pohnut až k slzám děkoval jsem a řekl, co srdce cítilo, že Litomyšl se mi stala druhým domovem.

1888-1899

bydlel v Hálkově ulici 6 v Praze

1888-1904

psal románovou kroniku “F.L.Věk”

F.L.Věk není žádný autobiografický román, v románu není zpodoben spisovatel Hek. (Jirásek)

Hluboký, klidný, majestátný tok literárního veletoku čtenáře neodolatelně uchvacuje – je to vše krásné, dojemné a tak české, tak naše! (dobová kritika)

1890

1890

uveřejněny povídky “Do Němec”, “Na Ostrově” a “Sobota”, jmenován čestným občanem města Litomyšl

Každý myslí, že má pravdu. A já si myslím, že je nejlíp dělat dobře a nikomu neubližovat. (z povídky)

začaly vycházet Jiráskovy sebrané spisy

zvolen členem České akademie věd a umění

Šel jsem navečer z domova pracovav až přes sedmou. Na Spálené ulici jsem potkal skladatele Antonína Dvořáka. Gratuluju, jste zvolen, zvolal na mne. Z 18 hlasů jste dostal 17.

v Národním divadle měla premiéru venkovská hra “Vojnarka”

Za svého monoholetého pobytu v Litomyšli zaslechl jsem o tragické příhodě, kteráž se udála v okolí, ve vsi od města na jihovýchod asi na míli cesty, nedaleko moravských hranic… V této vsi hodlala selka znovu se provdati; ženichem byl čeledín, voják, vrátivší se z vojny, její první, ale nešťastná láska. Před samou však svatbou selka se přesvědčila, že není hodný. I zamítla jej. Zavržený ženich se zastřelil. (Jirásek)

Při všem verismu nescházel tu ovšem parfum pravé poesie venkovského života našeho. Milostná scéna bohaté Vojnarky vdovy s chudým chasníkem, první a jedinou svou láskou, mužem, jemuž chce obětovati svůj život, dítě, majetek… výstup ten rozehřál, nadchnul celé obecenstvo. Jirásek zvítězil. Časté reprisy svědčí o ceně kusu, svědčí dozajista i o tom, s jakou chutí podvolili se všichni zaměstnaní svým úlohám. A Jirásek umí psát úlohy – tak – na tělo, jak se říká. (Josef Šmaha)

Z prosté (skutečné) události vytvořil Alois Jirásek své první drama, které je zároveň jedním z úhelných kamenů naší realistické tvorby dramatické, dílo pevné konstrukce, plné životní moudrosti a pravdivosti. V několika pevně tesaných postavách zachytil řadu typů ztělesňujících výrazné vlastnosti českého lidu venkovského. (Hanuš Jelínek)

vypravil se do Kostnice a do Itálie

vyšla knížka pro mládež, specifický cestopis o cestě z 15.století “Z Čech až na konec světa”

1891

v ND byla poprvé uvedena historická veselohra “Kolébka”

Tentokráte veselohra, rozmilá hříčka, a historická. Idylka z doby, kterou žil zatím v románu velikými liniemi, jakoby jen in margine jeho rozlehlých děl ze čtrnáctého a patnáctého věku psaná. (Jaroslav Kvapil)

znovu navštívil Chodsko, kde sbíral národopisné materiály pro pražskou výstavu

1893

poprvé vyšla románová epopej z doby husitství “Proti všem”

Proti všem vyšlo ve Zlaté Praze a napřesrok vyjde knižně. Pracoval jsem upřímně a dělal jsem, co jsem mohl při škole a nedostatečném zraku. (Jirásek)

Proti všem kritikové zřezali až běda. Ale to jsem čekal. (Jirásek)

Proti všem není lehounkou kudrlinkou neb pochoutkou, která by se po čaji rozplizla na jazyku, je zrnité a těžké jako ty vozové hradby husitské. (Jaroslav Vrchlický)

1894

dopsal “Staré pověsti české”

Tyto povídky bych nerad odbyl jen tak mimo, aby nebyly jen tak jako odpadky. Mám to za příliš důležité. Jedno bych si však předem vymiňoval, aby nebyla bubnavá a křiklavá reklama, vyhlašování podobně. Bude-li věc dobrá, při slušném ohlášení dojde také odbytu…

v ND byla premiérována hra “Otec”

Do Litomyšle často docházel rolník, nápadný svým zjevem… Byl nadmíru pobožný, tj. velký pobožnůstkář, o němž se leccos vypravovalo, jak jednal a jedná ve své rodině a jinde. Tuze rád se soudil. Seznal jsem ho dobře, a mnoho jsem slyšel o něm a jeho okolí. Když po letech vyšlo mé selské drama “Otec”, poznali, kdo byl otce Divíška modelem. Já ovšem nenapsal holou kopii toho sedláka a jeho okolí; nicméně pak leckde a také v těch dotčených článcích hledali můj kus všechen, celý ve skutečnosti na určitém místě, ba i jménem uváděli rodinu, kteréž byl přičiněním originálu mého Divíška prodán statek… To není správné, zvláště ne o té jmenované rodině, o níž jsem tenkrát ani nevěděl. (Jirásek)

Sotva bychom mohli najít v české literatuře díla, jež by spíše mohlo míti nadpis “člověk-bestie” než “Otec”… “Otec” je vrchol, kam bezohledné líčení skutečnosti u nás dospělo a je zároveň nejlepším Jiráskovým dramatem ze současnosti. (Zdeněk Nejedlý)

Pevností dramatické stavby, slovní ekonomií, rozvážným a úměrným vystupňováním divadelního účinku stojí “Otec” snad nejvýš z dramatických prací Jiráskových. Zejména druhé dějství, kde děj vrcholí, mohl napsati jen skutečný dramatik a bylo by věru na čase revidovati málo podepřený locus communis, který Jiráskova dramata podceňoval výtkou epičnosti. (Hanuš Jelínek)

1895

byl uvítán na Hrádku nad Újezdem při odhalení pomníku Jana Sladkého Koziny

1896-7

procestoval Slovensko a Uhry (Košicko, Spišsko, Pováží, Tatry aj.)

Myslím na Vás a večer se mně po vás stýská. Nesměj se, že právě večer. Za dne jsem zapřažen samým díváním, pozorováním, zapisováním. Ale navečer, když je pokoj, jsem s vámi všemi, má stará a vy mé milé děti. Pod Kriváněm jsem utrhl Lidušce odrůdu známé květiny do herbáře, ale špatně se mi usušila.

Ze Slovenska jsem se šťastně vrátil. Vzpomínám na ty končiny často a ještě teď, ač už jsem skoro čtrnáct dní doma, zdává se mi o nich! Ale ty poměry tam!

Jedl jsem plněnou papriku, halušky, jsou tu melouny. Na tom jarmarce jsem koupil Antonínovi uherskou dýmku, ale už jsem ji zas ztratil. Jsem zdráv a spím líp než doma.

1896-1908

redigoval obsáhlé ilustrované dílo Čechy vydávané J.Ottou

1897

obdržel tzv.ruskou cenu za drama “Emigrant”

1899-1903

bydlel v dnešní Rumunské ulici (tehdy Vávrově)

1896-1903

pracoval na kronice “U nás”

Jako vlny v proudu, tak v životě odchod a příchod, a v tom je stálost. (z románu)

V úvodě chci říct; nemá to být povídka o nějaké osobě či několika, ale obrazy celého kraje, moderní kronika. Práce velmi nesnadná jednak pro svůj rozsah, jednak pro to nebezpečenství, aby se to nezvrhlo.

Spisovatel se cele pohříží do života člověka prostého, ukáže jeho denní, všední shon, dřinu a práci, starosti a utrpení, nemoci i umírání, zavede nás na schůzky, besedy, zábavy a slavnosti, jak rok a léta běží a míjejí, ale v tom bezoddyšném shonu postihuje souvislost nejen časovou, ale i příčinnou, postřehuje smysl a pokrok života, a tak vidíme, jak se život hýbe. (dobová kritika)

Nová kronika bude hřát a svítit svou vnitřní lahodnou vroucností, až rozprsknou se jako pestré bubliny jalové kejklířské triky leckoho domněle nejmodernějšího. (F.X.Šalda)

Touhle kronikou objevil jste nový svět. (J.V.Sládek)

1898

v ND měla premiéra hra “Emigrant”

Hra je i scénicky a divadelně účinně stavěna a zvláště v titulní roli soustředěno spisovatelovo umění v celé své životnosti a se vším leskem povahopisné kresby. Kolem tohoto jádra kusu rozkládá se pak celá koruna svérázných postav, které hře dodávají barvitosti a tepla jakoby odpozorované skutečnosti. A tak žijete a cítíte mezi těmito lidmi, jako byste žili a cítili s nimi, kdyby byli kolem vás, kdybyste jim mohli podati ruku a stisknouti jejich za mnohé dobré a upřímné slovo. (dobová kritika)

Toť ta pravá tragedie českých dějin, k zalknutí bolestná – a jak nevtíravě a s jakým velikým smutkem pověděná! Jaké je to Jiráskovo dílo hluboké, vroucí, neafektované, jak typické a jak pravdivé! (Jaroslav Kvapil)

1899

začala být publikována trilogie “Bratrstvo”

Jsem rád, že mohu Ti (Heydukovi) připsat dílo jednající na půdě slovenské, na Slovensku, dnes ubohém, jež Tvůj zpěv nám znovu přiblížil, živě a dojímavě na ně upomenul a ochablé svazky k němu pomohl utužit. Kéž by dílo mé jen zčásti alespoň dosáhlo takového ohlasu. (Jirásek)

Psychologické umění Jiráskovo v obrazu věrné zrádkyně Márii dostoupilo svého vrcholu, vytvořivši tuto složitou a opravdu tragickou bytost ze samého varu časového cítění na pozadí bratrského úpadku. (R.Urbánek)

Drsní vojíni, dychtiví víru, zmatku a bitev, holdující a hubící zboží, dobrodruzi toužící po moci, ne už ve službách ideje; jistě moment národní tu byl podružným; ne už ve službách náboženství, ale hnáni bizarním pudem a slavnými válečnými tradicemi. Neklidná krev vře v žilách vůdců a žoldnéřů, vše je jediný pohyb a vír, který se šíří od vesnice k vesnici, z domova na cizí půdu. Toto rozvíření charakterizuje práce p. Jiráska, a tím i fatálním koloritem, který leží na všech těch měnivých a neklidných scénách s tou předtuchou ponurého konce trpké tragédie, v kterou se drama promění. (Viktor Dyk)

Tedy – řeknete na konec, kniha moralizující. Ovšem, ale v nejvyšším, nejušlechtilejším smyslu. Není to kniha didaktiků a pedagogická okatě, laciná a všední morálka z ní nečouhá jako ohyzdné lešení, na němž zavěšeny cáry třpytných frází. Jest to morálka, spíše tendence ušlechtilá, řekl bych národní, všelidská, cítíte se vtaženy do její sféry, dýcháte ji se všech stran – cítíte zde naše evangelium, naši apologii a naše učení největších duchů národních a – vždycky, řekneš-li Čech, nechť se ti ozve člověk. A křesťan – možno dodati. Toto vše naplňuje nás hlubokým zadostiučiněním při díle tom. Ještě jedna věc – týkající se konstrukce díla. Snad v žádném velikém díle svém (kromě asi Psohlavců) nedospěl Jirásek k takové důslednosti, epické úměrnosti a zhutnění díla. Jest to pozoruhodná, obdiv vzbuzující stavba, obrovská, jako z kvádrů vytesaných budovaná. Vidíte mohutné jednotlivosti a velkolepý celek, máte z díla jediný mocný, hluboký a krásný dojem. (dobová kritika)

1900

1900

cestoval do Bledu

Povšimla sis jistě na obrázcích ostrůvku s kostelíčkem. Jede se tam po loďce. V tom kostelíčku si každý zazvoní, taková to už pověra, a co si přitom pomyslí, to se mu prý do roka vyplní. I zazvonil jsem si také a přál jsem si, abys byla náležitě zdravá, aby Tě choroba přestala už nadobro zlobit.

otištěna povídka “Balada z rokoka”

1900-1921

byl členem redakční rady časopisu Zvon

1901

premiéra veselohry “M.D.Rettigová” v ND

A tak jste pohrouženi v ty krásné a nám drahé časy, že nepříjemně vás vytrhne padání opony z líbezného snu. Z diváků rozhýčkaných, nervosních a nemilosrdně analysujících stanete se pojednou tak trpělivými a naivními posluchači, jako děti, slyšící hezkou pohádku. (dobová kritika)

Tichá a vlídná idylka z doby probuzenecké, divadelní to pendant autorovy starší rozkošné “Filozofské historie”. (Jaroslav Kvapil)

V dobrém koloritu je všechna cena práce té – více ani autor sám jistě nezamýšlel. (Karel Kamínek)

Titulní hrdinka hraje vlastně úlohu pouhé resonérky. Domlouvá každému a všem… Ve hře vystupuje mnoho osob, ale největší díl jejich je pouze schematicky nakreslen… Perlou novinky jest obrana vlastenectví a národního uvědomění proti humanitství němčícího advokáta Güllicha; zde ťal spisovatel do živého pánům Güllichům nynějška. (F.Zákrejs)

Jirásek ukázal v této hře pozoruhodnou divadelní techniku, jmenovitě v kresbě postav a dikci. Každé slovo tu má své místo, všecko přiléhá a klape, má svou šťávu a vůni. Škoda jen, že tento duch, tak silný a houževnatý v evokaci vymřelých pokolení, pohybuje se na tak úzkém horizontě ideovém a utkvívá tak příliš jen na povrchu věcí a duší. (dobová kritika)

Na této veselohře stejně jako v Lucerně postihneme snadno pravé zdroje Jiráskova humoru a idylismu. Totiž jeho životní optimismus a jeho teplý poměr k drobným lidským postavičkám. Tyto dva elementy nadnášejí Jiráskovu drobnokresbu na úroveň laskavé veseloherní idyly, jež je prostoupena skrznaskrz kořenným češstvím, takovou podivnou esencí češství, již postihne právě jen české srdce, ale je prostoupena i uměním důvěrné charakteristiky a jasné stavby. Je to líbezný obrázek, malovaný vodovými barvami. (dobová kritika)

jmenován mimořádným členem Královské české učené společnosti

oslavil 50.narozeniny

17.8.1901

navštívil s Hanou Kvapilovou Litomyšl a skutečnou “Vojnarku”

8.11.1901

zemřel Jiráskův otec Josef Jirásek (nar. 9.3.1822)

1903-1930

bydlel v Praze na rohu Resslovy ulice a nábřeží (dnešní Jiráskovo náměstí)

1903

první uvedení historické hry “Jan Žižka” v ND

Nejobšírnější a nejsmělejší Jiráskův divadelní obraz, kde poprvé na scéně, jako již před tím v románě, oživil celý věk, a to celými zástupy, celým hnutím dobovým, kde žije a zápasí a roste celý národ, kde všechno má podobu a pohyb velké malby freskové, kde se zvedá proti mocným tohoto světa celá doba a celé století. První dva akty, jaká to rostoucí bouře, jaký hymnus, jaká závrať! Ale jak zase závěr její vyznívá velebně, lidsky a usmířeně! “Janem Žižkou” dal nám Jirásek nejenom velikou hru samu, nýbrž i bohatý slib, že hra bude článkem celého cyklu. (Jaroslav Kvapil)

srpen 1904

s dcerami Boženou a Ludmilou navštívil Litomyšl a zúčastnil se sjezdu abiturientů tamní reálky z roku 1879

1904

premiéra historického dramatu “Gero” v ND – Jiráskovo nejdrásavější drama o nesvornosti a prodejnosti slovanských feudálů, jejichž vinou se do poroby a otroctví dostal celý národ, slovanští Polabané

Jirásek chtěl touto smutnou hrou poučit i své nejbližší krajany a dát jim obraz dávných hádek a sporů. Mnohem více než rozlehlý epos působí hra a její hluboce dojímavé děje. (lužicko-srbský kritik M.Andricki)

Veliké memento na samém prahu slovanských dějin, pravé drama všeslovanské, neutěšené a krvácející. A zase ten veliký rozmach v koncepci a ovládání celých skupin i zástupů, ta jistota v kresbě postav i prostředí, to velké pozadí dějinné. (Jaroslav Kvapil)

1905

první uvedení pohádkové hry “Lucerna” v ND

Je to český Sen noci svatojánské, čistě český, nasycený kouzly naší přírody a výtvory obraznosti našeho lidu. (dobová kritika)

Jiráskova nová hra Lucerna je snad nejlepší ze všech, jež péro Jiráskovo české scéně darovalo. Žádná jednota místa a děje; ani zbla osudové nutnosti; nic situačně a nic konverzačně veseloherního a dokonce už ne pravdivá povahokresba ruského divadelního kusu. Řada prostých, ale tím rozkošnějších obrázků, které nám ukazují český venkov v onom světle, jak je známe z některých her Tylových… Jen detaily nové, nová gesta, několik nových slov – ale stejné prozáření autorovým úsměvem, jenž laská přívětivé postavy bodrých českých venkovanů a zakrývá dobrosrdečně všechny stinné stránky jejich povah. Jiráskova nová hra jest jedním z oněch děl, kterým se u nás tak rádo vytýká, že působí špatným výchovným vlivem nemívajíce se bonhomně tam, kde by se mělo satiricky šlehat. Tyto obrázky, které nemají jiného účelu než učit nás milovat všechny krásné vlastnosti, jimiž obdařila příroda duši našeho lidu, jsou skutečně českou specialitou, ale my je milujeme a potřebujeme je, neboť bychom se zalkli zoufalstvím v dusnu takzvaného kulturního a politického života našeho v této době, kdybychom ve chvílích klidu necítili za sebou a za ostatními kulturními a politickými spolukomedianty klidný a zdravý oddech české lidové duše, která dává tolik doufat a věřit v budoucnost našeho národa. (dobová kritika)

Jiráskovi podařilo se šťastně shrnouti tři živly – šlechtický, lidový a pohádkový – v obraz plný jímavosti a lahody. Duch našich pohádek a bájí se živými zjevy vodníků a lesních panen vane kusem a zároveň drsný mráz, život uhněteného a robotou týraného lidu; ale konec jest harmonický a smířlivý. (dobová kritika)

Trochu starosvětská a trochu koketní a přitom zpestřená, ale jak sousedsky, pohádkovými živly lidové fantazie. Najednou plno humoru, i ve zlých časech poddanství, tupá skutečnost i lehounký van letní noci pospolu, a všechno to potopeno do měsíčního přísvitu, když voní lípy a dobrým lidem pomáhají dobří duchové. (Jaroslav Kvapil)

11. a 12.6.1905

zúčastnil se slavnosti otevření Smetanova domu v Litomyšli; do slavnostního listu přispěl osobní vzpomínkou na Bedřicha Smetanu z roku 1880

1908

v ND premiérována hra z tehdejší současnosti “Samota”

A nepamatuje-li si národ, čím byl, nezná-li svých práv, zapomene-li na křivdy na něm spáchané, nepohne se mu ani krev, ani žluč, bude mdlý, chmýří, nic, žádný hněv a vzdor, žádná vytrvalost, nic, leda otročina, bláto.

Tiché, intimní drama “Samoty” vzbudilo nad to trochu úmyslného nepochopení a po mém zdání zhola nesprávných výkladů o poměru autorově k mladé generaci. (Jaroslav Kvapil)

1909

poprvé uvedena v Plzni pohádková hra “Pan Johanes”

A přec ten bouřný, nebývalý úspěch jeho třetího aktu o premiéře byl výmluvnější nad všecky rozpaky, jak vlastně rozuměti této pohádce či alegorii – či jak libo tu hru nazývati. “Pan Johanes” jako pendant k “Lucerně”, jako její variace, chcete-li, jako nejvroucnější slovo vlasteneckého básníka vždycky si toho jásavého úspěchu po svém třetím aktě zasloužil mnohem víc, než všech těch dalších nejistých a mnohomluvných výkladů a rozkladů nazejtří v novinách. (Jaroslav Kvapil)

Jirásek odešel do penze

1910

1911

v ND uvedena poprvé historická hra “Jan Hus”

Uzrálý básník nalezl cestu k tématu Jana Husa teprve tehdy, když zvládl sám veškerý pramenný materiál tak dokonale, že jej dovedl používat málem lépe než samotný Palacký. Janem Husem vytvořil Jirásek dlouho očekávané monumentální drama o Janu Husovi. (F.M.Bartoš)

Velebná postava mučedníka kostnického vystupuje před námi s celou životností a plastikou – cítíte se strženi do dávných věků, do mohutných, uchvacujících proudů, celé drama Husovo roste před námi, jakoby z naší duše a srdce, a tak tato Jiráskova “kniha o Husovi” stane se bohdá jednou z nejčtenějších z celého Jiráska a nejdražších z moderní literatury naší. (dobová kritika)

slavil své 60.narozeniny v plné mužné síle

1912

dokončil své paměti

1912

poprvé vyšel Jiráskův vrcholný román “Temno” (vycházel 1912-1915, poprvé knižně v roce 1915)

Temno znamená mnohem víc než rekatolizaci a náboženský útisk – temná je v Temnu každá slepá víra v autority, sugerovaná člověku orgány moci, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost, temná je snaha přizpůsobených vymýtit každou nepřizpůsobivost, byť třeba navenek neprojevovanou; v hudbě, sochařství a stavitelství evokuje Temno trvalé hodnoty, jež pobělohorské Čechy předaly národu a světu.

Pohleďte na to lidstvo, tady kolem a dole v ulicích, na mostě. A všecko teď pravověrný lid. Tři sta let to trvalo, rozvažte si, tři sta let! Husa spálili, ale duch toho slepýše strašil pořád. Teď už je přemožen. Ty zbytečky v horách nevydrží, budou jako sníh na slunci. (páter Koniáš z Temna)

Jedno je přitom pro Jiráska charakteristické; při veškerém smyslu pro historickou věrnost, ač jinak věrně zachycuje dobu, její cítění a myšlení, vyhýbá se Jirásek pečlivě jednomu, z důvodů lidských, tkvějících v jeho povaze, ale jistě i z uměleckého krasocitu; nikdy se totiž nedotýká nelidského způsobu, jímž soud světský a misionáři sami vynucovali si na nešťastných obětech zapření své víry. Historická osoba jezuity Firma je zdokumentována jako člověk, který svými ostrými hřeby okutou obuví šlapal při výslechu obětem na nohy; Jirásek se o tom zmíní jen letmo, a to zmínkou, že tentokrát P.Firmus okovaných střevíců nemá. (dobová kritika)

První dojem, kterým nový rozsáhlý dějinný obraz Jiráskův mocně zaútočí na čtenáře, jest širé bohatství a klidná jistota nashromážděných poznatků a zpracovaných postřehů… Zapomínáme bohudíky, že spisovatel vybavoval si své postavy, obrazy, výjevy původně v prachu knihovny a v stínu muzea a že duše protireformace na jejím vrcholu se dobral pomalým postupem analytickým – úhrn rozlehlého díla podmaňuje svou živou názorností, teplým tónem důvěrné evokace, jako by byl tvůrce přímo sál hustý a těžký dech oné odumřelé doby, jako by byl se téměř napil její temné, pomalé krve. A čtenář cítí v nozdrách týž dusivý vzduch a stírá se rtů stejnou nasládlou a podivnou příchuť… Ponurá tónina, do níž Jirásek naladil svou skladbu, chtěla, aby skoro všechny postavy byly těmito časovými, nadosobními silami strženy do víru zkázy, hozeny na skalisko zničení, vyplaveny na mrtvou písčinu existence marné a bezútěšné… Jedno je nepochybné; udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a víry. (Arne Novák)

V této hře převahou zrakových vzruchů, vyvolaných vždy nějakou působivou přírodní scenérií, spatřujeme kus psychologie Jiráskova tvoření, pro niž v tomto ohledu zajímavým dokumentem bude ostatně celá tónina Temna. Víme z jeho Pamětí, že rád bloudíval šerem, temnem, nocí a tak chápeme, že jednotný dojem, jímž jeho historický obraz prolnut do všech svých tónů a do všech záhybů, byl autorem dokonale prožit. (dobová kritika)

1914

premiéra historické hry “Jan Roháč” v ND

Nižádné smlouvání, nižádné smíření s tou šelmou krvavou a zlořečenou! Až do poslední krve vylití! (ze hry)

Jirásek se držel velmi houževnatě a přesně dané historické látky. Hledal a vyzdvihoval dramatické momenty, které hýbají dějem, vynechává bitvy, ohně, popravy, a soustředil své drama na zápas představitelů dvou světů, na drama českého vzdoru. Veliká mravní síla je na straně Roháčově, jenž na konci hry dorůstá rysů tragicky mučednických. Roháč je povaha pevně zkovaná, jednotná, svá, nebojuje v sobě dlouho a marně, je brzy rozhodnut. (dobová kritika)

Veliký učitel národní energie vytesal v “Janu Roháči” hrdinskou postavu přímé a prosté velikosti a přitom postavu hluboce lidskou. Roháč ovládá celou hru a i tam, kde nevystupuje osobně – ve třetím dějství – je cítit jeho přítomnost… (Hanuš Jelínek)

1915

zasnoubení Jiráskovy dcery Miloslavy

zakoupil vilu v Hronově, v níž trávil velkou část svých posledních let

1916

začal vycházet nedokončený román “Husitský král”; v říjnu 1916 bylo otiskování rakouskou cenzurou zakázáno

Titul Husitský král vzbudí očekávání kdovíco pohnutého, heroického, a zatím toho není. Je tu mnoho diplomatického jednání a to je svízel pro autora, zvláště autorovi, kterému se někdy zdá, že by už měl přestat a mlčet. (Jirásek)

Jirásek uznává velikou Jiříkovu ideu národního království, cení si vysokého mravního ideálu, jemuž Bratří obětují vše, i národně politického úsilí Jiříkova, a dobře vystihuje, jak strana jedna nechápala stranu druhou. Jiřík se leckdy, ne dost správně, srovnává s francouzským králem Jindřichem IV., leč co učinil hugenot Jindřich, to nemohl učinit utrakvista Jiřík. V románě Jiřík sám přiznává, že kdyby bylo pro dobro našeho království, zřekl by se i kalicha. (R.Urbánek)

Obě tyto protivy – královu toleranci i nesnášenlivost katolíků – dovedl Jirásek vystihnouti několika význačnými rysy. (dobová kritika)

1917

jako první podepsal Manifest českých spisovatelů za hájení českých národních zájmů – text napsal Jaroslav Kvapil

Teprve Vámi byla ta věc uskutečněna. (Kvapil Jiráskovi)

Nebylo by toho projevu s jeho dnešní dějinnou závažností, a nebylo by také bývalo jeho velikého úspěchu nejen v obci spisovatelské, jež jej tak radostně podpisovala, ale i tam, kde chtěl být slyšen – to jest v národě, kdyby se v jeho čelo nebylo odhodlaně postavilo nejdražší jméno našeho národního písemnictví, jméno Aloise Jiráska. (Jaroslav Kvapil)

Všichni věděli, že máme nyní také doma svoji frontu, do níž nastoupili opravdoví pracovníci, nijaká práčata nedorostlá. (Rudolf Medek)

1918

poprvé nominován na Nobelovu cenu za literaturu (nikdy mu nebyla udělena)

13.4.1918

přednesl ve Smetanově síni Obecního domu tzv. národní přísahu: “žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě”

Národe československý! Shromáždili jsme se zde, jako povolaní zástupcové Tvoji, abychom nahoru i dolů manifestovali, že všechen národ, sjednocen tak, jak toho dějiny Tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co Tvoje poselstvo v památných svých a historických deklaracích zjevilo. Tak zde stojíme! A v pevné, nezlomné důvěře v konečné vítězství nejsvětějších práv svých, v důvěře ve vítězství spravedlnosti, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami a pravdy nad klamem ve velikém rozhranění dějin světových zvedáme ruce své, a při drahé památce předků, před očima vzkříšeného národa, a nad hroby padlých v mohutném souzvuku všech duší svých slibujeme dnes a pro všechnu budoucnost: Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa! (z Jiráskova projevu)

Skončí-li válka pro nás špatně, odnesem to, čeští spisovatelé, zle, ale tahle chvíle by i za to stála. (Jirásek)

16.5.1918

přednesl další významný projev na shromáždění v Pantheonu Národního muzea v Praze u příležitosti 50.výročí slavnostního položení základního kamene Národního divadla

Tenkráte před 50 lety byl všechen náš národ v boji jednotný. Jaké pak nastaly převraty i rozvraty stran! Ale dnes opět jedno jsme, jeden val, jeden šik. A jeden náš cíl. Dnes všichni svorně stojíme k svému přirozenému i historickému právu a posíleni věrnou podporou bratří Chorvatů, Srbů a Slovinců, pevně věříme, že jako když jsme po tolikerých a těžkých bojích šťastně dobudovali chrám národního umění a spějeme v něm k cílům nejvyšším, že dosáhneme splnění svého svatého práva a že budeme moci zaplesati písní nejvyšší, písní svého volného, plného života. (z Jiráskova projevu)

28., 29.10.1918

přivítal a oslavil vznik Československa v Praze i se svými hronovskými sousedy

Veliký, slavný den nám nastal. Ale nová doba, nový život ve vlastním státě ukládají nové povinnosti a žádají mnoho poctivé práce, a především jednoty a lásky všech vrstev, aby se podporovaly, aby silnější neopouštěli svých slabších bratří. Našli jsme se a srazili se v dobách utrpení a pronásledování, nerozejděmež se nebratrsky na svobodě, u vlastního krbu. (z Jiráskovy řeči)

21.12.1918

uvítal na Wilsonové nádraží T.G.Masaryka, který se triumfálně vrátil do vlasti

Cítím a odvažuji se říci, že Vás vítám nejen za své druhy a družky, ale také za všechen národ, v jehož jménu české spisovatelstvo promluvilo loňského roku do dusného ticha obecné zamlklosti. Radostně vítám Vás vítěze, hrdinu ducha, vůle a obětivé, ničeho se nelekající lásky k národu, právu a spravedlnosti.

Požehnáno bylo, pane presidente, Vaše dílo, jež bude epochou v našich dějinách, požehnán budiž Váš národ. Naši husitští předkové vítali své vítězné houfy nadšeným zpěvem: Po nepřátelském zvítězení, vítajte bratřie milí! A my voláme této památné, radostné chvíle: Vítejte, vzácný náš hrdino a vítězi, jehož jménu budou u nás žehnati od pokolení do pokolení. Čest Vám a sláva! (z Jiráskovy řeči)

1918-1925

1918-1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění, 1920-1925 senátorem Národního shromáždění za Čsl. národní demokracii

Národní demokracie využila popularity spisovatele, jehož dílo mělo velký význam, vyslala do senátu spisovatele neschopného již politické práce, který tu bude ještě zbytečněji sedět než ostatní… Jest všeobecně známo, že fysický stav Aloise Jiráska, jako důsledek jeho vyspělého věku, jest takový, že činí z mistra nutně naprosto pasivního účastníka sněmovních prací… Samozřejmě není Alois Jirásek bez viny. Kdyby si více vážil svého díla a svého povolání, kdyby měl přísnější názor na politiku, nebyl by se dal znovu vésti na místa, kde, jak se již přesvědčil, může toliko figurovati. Jeho omluvou jest jeho stáří a víra v staré řády, které domnívá se, snad že zachrání, když bude přisluhovati panské straně – on epik husitů. (S.K.Neumann)

Neobyčejně svědomitě vykonával svůj mandát: vždy včas na místě, vždy vytrval až do konce – a byly tehdy schůze, při nichž čas neměřen, hodiny nerozhodovaly. Bedlivě sledoval průběh jednání, při velkých projevech často vycházel před řečnickou tribunu a přidržoval si ruku u ucha, aby ani slůvko mu neušlo. Při tom vždy klidný, i při prudkých debatách. Politický boj nebyl nikdy jeho doménou, nyní pak tím spíše ponechával jej jiným, mladším, že snad více chápal, cítil a prožíval tu obrovskou, šťastnou, radostnou změnu osudu našeho národa, splněn životní jeho sen, korunováno dílo, na němž pracoval půl století. Byl patriarchou, který vidí jen věci veliké, a drobný, denní boj a zápas ponechává druhým. Dobré, předobré jeho věci, jakoby říkaly: jen zápaste, jen bojujte, vždyť zdravý jest kvas, zdravé je vření, nechť nové myšlenky se rodí, nechť zápolením duchů blahodárný pro vlast vzejde čin! Proto byl vždy tak klidný, mírný, shovívavý, proto nikdy, ani za vzrušených i bouřlivých debat se nerozčílil, nerozechvěl, ač nebylo snad posluchače pozornějšího. Byla to vznešenost velikého ducha, byla to celoživotní zkušenost muže, jehož cesta vedla po výšinách. (K.J.Vopálecký)

1919

byl mu udělen čestný doktorát filozofie Univerzity Karlovy

podruhé nominován na Nobelovu cenu za literaturu (nikdy neudělena)

Ať by si psali co chtěli, ale takové nejapnosti, že by se z mých věcí nemohlo něco přeložit, že by tomu cizina nerozuměla; a my: jaké odlehlé, cizí historické romány se překládají u nás i jinde… Pak ta Nobelova cena! Je to až nechutné. Jakživ jsem na ni nepomyslel a teď ten panáček ještě o ní vykládá. Když ji Vrchlický nedostal, jak by ji mohl kdo u nás dostat. (Jirásek)

Ale já už mám dost toho srovnávání se světovými autory, s Nobelovou cenou apod. Ať si mne nevšímají a dají mi pokoj. Já vím, co jsem chtěl, komu sloužím, pro koho píšu, na cizí svět jsem nikdy nepomyslel, vím, že se mně všechno nepovedlo, jak jsem chtěl, a vím, že to všechno přece není samá kronika, a že v lecčems je přece trochu umění. (Jirásek)

1920

1920

kandidoval a byl zvolen do senátu za národní demokraty

1921

naposledy navštívil Slovensko a jako první přispěl ve prospěch Slovenského národního divadla, potřetí nominován na Nobelovu cenu za literaturu (nikdy neudělena)

byl mu udělen bulharský Řád sv.Aleksandra

účastnil se slavnosti na Růžovém paloučku

mohutné oslavy Jiráskových 70.narozenin

Takové se duše rodí na hranicích, kde už příval cizí trhá rodný břeh,

v krajích lidí horských, těžce pracujících,

za lopotnou prací jdoucích v úzkostech.

Nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté,

ve vzdálených mořích ony nekotví.

Kořeny však jejich, věrné, houževnaté

v půdě, z které vzrostly, za vichřice tkví…

Neděkujem stromům, květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je největší.

Neděkujem polím, klasy požehnaným;

největší je láska němá, bez řečí.

S obnaženou hlavou skláníme se pouze

před tím, který dával, nechtě odměny.

Stojíme tu němi v jediné jen touze:

Kéž předáme dál dar neumenšený!

(oslavná báseň V.Dyka)

13.2.1921

vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání

31.7.1921

při příležitosti 70.narozenin na Panorámě v Deštném slavnostně otevřeli a pojmenovali Jiráskovým jménem tehdy nejdelší turistickou stezku vedoucí středem turistického ráje, přímo po hřebenu Orlických hor, z Nového Města nad Metují do Jablonného nad Orlicí – Jirásek se účastnil se svou rodinou, uvítali ho fanfáry z Libuše

2.10.1921

uveřejnil v tisku legendární výzvu na pomoc Rusku zmítanému bolševickou revolucí – komunisté, kteří si z již mrtvého Jiráska po roce 1948 udělali “svého” spisovatele, se všemožně snažili tuto výzvu zamlčet, ale její jasný a odvážný text i tak koloval mezi lidmi v tajných kopiích a opisech

1924

léčil se v lázních v Jáchymově (zánět měchýře)

1925

zemřel Jiráskův bratr Adolf Jirásek

1926

Hlavní město Praha založilo Jiráskovu literární cenu

oslavy Jiráskových 75.narozenin

12.7.1926

prezident Tomáš Garrique Masaryk navštívil Jiráska v jeho rodném Hronově

Už jsem řekl dnes vašemu panu starostovi, že jste byl první, kterému jsem dopsal po válce, abych vám mohl poděkovat, že jste byl tak statečný. (Masaryk Jiráskovi)

1.4.1927

ovdověl – manželka Marie, rozená Podhajská, zemřela po embolii tepny mozkové (žili spolu skoro 48 let)

Nemoc po prvním záchvatu se lepšila, ale pak přišel záchvat druhý, ve čtvrtek a v pátek v noci 1.toho měsíce má dobrá, milá žena skonala. Je to pro mne a rodinu těžká, bolestná rána. Přes 40 let jsme spolu šťastně žili, šťastně i v různých trampotách. (Jirásek)

1928

oslavil své 77.narozeniny

Dožil jsem se velkého štěstí, dočkal jsem se osvobození našeho národa československého – a tedy abych s Komenským pověděl, kdy čas mne podává k termínu věčnosti – teď na konci svého života mám jen jedno toužebné přání: aby to, nač jsme v nedávné krásné minulosti přísahali, aby ten společný náš ideál zůstal nám všem, všem vrstvám našeho národa i do budoucna, aby nad všechny rozpory stran, nad všechno bylo nám blaho a zdar naší republiky, aby naše mladé generace šly za tímto ideálem, aby rostly z velkých myšlenek našich dějin, aby se vyvarovaly našich pochybení a utvrzovaly naši vybojovanou samostatnost na základech zdravého češství, na základě demokratismu a sociální spravedlnosti! (Jirásek)

26.8.1928

položen základní kámen Jiráskova divadla v Hronově za Jiráskovy účasti

1930

1930

počtvrté, naposledy nominován na Nobelovu cenu za literaturu (nikdy neudělena)

12.3.1930

zemřel v 6:40 v pražském bytě, u úmrtního lože byla v té chvíli jen ošetřovatelka, která u něj bděla celou noc

Mistr Alois Jirásek začal trpěti obtížemi od zvětšení prostaty již před nějakými osmi, deseti lety. Časem se obtíže zvětšily, objevil se zánět měchýře a v létě roku 1925 se vyvinul obraz akutní urosepsie. Bylo řešiti otázku operace. Mistr operaci odmítl. Profesor Kukula vzhledem k věku na operaci nenaléhal. Učinilo se příslušné opatření, po kterém se zánět měchýře zmenšil, příznaky urosepsie vymizely a Mistrovi se dařilo subjektivně poměrně slušně… Těžkou ranou bylo pro Mistra úmrtí jeho vzácné choti a neméně vzácné opatrovatelky před třemi roky… Letos se vrátil z Hronova méně zotavený než jindy. Byl zřejmě sešlý, ubývalo mu sil, jeho obvyklé procházky na nábřeží se synem se stávaly kratšími a kratšími. Při poslední mu nohy vypověděly službu. Přestalo mu chutnat kouřit, později i jíst. Celková sešlost s anemií, s edémy bérců a s nechutí k jídlu svědčily při zhoršeném zápalu měchýře o vleklé urosepsii. (ošetřující lékař prof.dr.Ladislav Syllaba)

Mistr začal polehávati, poslední dny lůžko vůbec neopouštěl. Přesto byl duševně kupodivu pohromadě. V den narozenin presidentových se zajímal ještě o jednotlivosti dne. Při předvčerejší návštěvě poznal lékaře a poděkoval stiskem ruky za návštěvu. Včera ráno v 6:40 tiše zesnul. (ošetřující lékař prof.dr.Ladislav Syllaba)

Včera v poledne, ač tep nemocného byl velmi slabý, sotva slyšitelný, přece stařičký pacient byl ještě s to přijati potravu, ač to bylo spojeno jen s velkými obtížemi. Po poledni nastalo zřejmé utišení. Ke třetí hodině Mistr usnul a spal klidně celou noc. Více se však už neprobudil. Dnes ráno v 6.40 hod. přestaly plíce pracovati a srdce se zastavilo. U úmrtního lože byla v té chvíli jen ošetřovatelka, která u nemocného bděla po celou noc. Ostatní příbuzní ani netušili, že nastal už konec. Byli shromážděni u Mistrova lože sice dlouho do noci (obě dcery Mistra Jiráska, pí Božena Jelínková spolu se svým manželem dr.Hanušem Jelínkem, pí Ludmila Jiráskova a Mistrův syn dr.Jaromír Jirásek), potom však, domnívajíce se, že pacient po celou dobu klidně spící, krisi překonal, vzdálili se, aby Mistra zbytečně nerušili. (dobová zpráva)

téměř na minutu ve stejný čas odešel s Aloisem Jiráskem i strom, který měl velmi rád – stál u Prouzova stavení v Hronově, rodiště Jiráskovy matky – v 7 hodin ráno byl strom podťat a v 9 hodin na to zavlály na náměstí černé prapory…

15.3.1930

před Národním muzeem na Václavském náměstí u sochy sv.Václava se konala panychida, při které promluvili Karel Kramář a František Soukup

16.3.1930

konal se národní pohřeb v panteonu Národního muzea

jelikož byl Alois Jirásek od roku 1921 bez vyznání, zakázala katolická církev k uctění jeho památky zvonit zvony pražských kostelů; bylo rozhodnuto konat pohřební obřady bez účasti kněze

pohřbu se účastnil T.G.Masaryk, vláda (několik katolických ministrů se odmítlo zúčastnit), generalita, rektoři vysokých škol, diplomaté, umělci atd.

nad rakví promluvili ministr školství Ivan Dérer, Jaroslav Kvapil a Rudolf Medek

po kremaci kolona aut vezla urnu přes řadu českých měst do Hronova

Nelkejme, přátelé, u rakve toho, jejž nám odvádí neúprosný zákon přírodní: jeho život byl krásný a šťastný proto, že se vyžil, a to nikoliv sobeckým štěstím osobním, nýbrž štěstím celého národa, miliony spasených srdcí a jejich souzněním. (Rudolf Medek)

Alois Jirásek je proto nejen skvělou postavou našeho písemnictví, ale i velkým mužem našich národních a státních dějin vůbec. Byl to Alois Jirásek, který desetitisícům nejmenovaných našich hrdinů a legionářů, našim neznámým vojínům a statisícům doma trpících vštěpoval víru, přesvědčení a odhodlanost, aby vydrželi a v duchu našich dějin vítězili. Duch českých dějin křísil a oživoval Jirásek v nesmrtelných dílech. Byl to též duch vzdoru, duch někdy bezohledného a nemilosrdného uplatňování toho, co bylo uznáno za pravdu. Za pravdu podle svědomí a poctivé víry. (Jaroslav Kvapil)

On psal nejen mrtvé dějiny dávných zašlých dob, on nejen oživoval hrdinské postavy a slavné děje této historie ve fantasii dychtivého čtenářstva, on i tvořil a formoval charaktery, smýšlení a přesvědčení žijících generací a pomáhal při tvoření živých dějin národa. (Ivan Dérer)

19.3.1930

jeho urna uložena na hronovském hřbitově

O Jiráskovi nelze říct, že duši a srdce nosil na dlani. Byl hodně uzavřen. Nebyl člověkem, který především sám o sobě rád mluvil, nepatřil k spisovatelům, kteří nejraději vykládají o své práci, o svých plánech a o každé nové stránce. Žil tiše, tvořil, psal, aniž se sdílel. Ví se o něm, že byl dobrý syn i bratr, klidně žil ve své domácnosti, s tichou, milou chotí, jíž málokdo znal, že vychoval 6 dětí, syna a pět dcer, a že tedy neměl starostí málo, že jednal prostě a srdečně, ale dál ne o mnoho víc. V jeho životě nebylo senzací, okázalého vystupování. (K.V.Rais)

Alois Jirásek je z těch velikánů, kteří okouzlovali svým dílem i osobností a v jejichž blízkosti mizela tíseň z jejich velikosti… Byl to člověk milý a dobrý. (Jiří Guth Jarkovský)

Otázka je, co z Jiráska zůstane v nás, kteří jsme ho četli rádi či z donucení; snad toto: Alois Jirásek nebyl žádný sluha totality ani režimní šašek. Nikdy nepsal nic proti víře v Boha, ale vždy psal proti politickému útlaku. (Jáchym Topol)