1850

23.8.1851

narodil se v Hronově č. 90 (chalupu vystavěl Jiráskův děd Matěj Jirásek) jako čtvrté dítě z 9 rolníka a pekaře Josefa Jiráska (1822-1901) a Vincencie, rozené Prouzové (1821-1887)

Jiráskův otec byl synem Matěje Jiráska a jeho ženy rozené Kociánové (měli 9 dětí), vyučil se tkalcem, ale když se oženil, stal se pekařem (řemeslu se vyučil dodatečně, až když už byl ženatý), ale nejraději hospodařil na poli. Byl žákem faráře Josefa Regnera (alias P.Havlovického z Jiráskovy kroniky “U nás”). Nikdy nekouřil, nepil ani nechodil do hospody, patrně pod Regnerovým vlivem.

Otec cenil vzdělání a byl by nám dětem přál co nejlepší. Učinil pro to, seč byl, a snad až nad své síly. Na svou dobu, ve svém okolí byl svobodomyslný, u víře snášenlivý… V té náboženské snášenlivosti rovnal se otec strýci Zejdlovi, jednomu z nejzdárnějších odchovanců faráře Regnera… Čtenářem však velkým nebyl. Všechen čas zabralo mu řemeslo a hospodářství. Jeho láska k poli stala se mu osudnou. Živnost převzal zanedbanou i nějakým dluhem zatíženou, četné příbuzenstvo, četná rodina nepřidaly, také uhodila zlá léta, a tak se otec dostal do neutěšených poměrů… Pole neudržel, ale také ne stavení a zahradu. Do své smrti pak nevkročil ani na dvoreček svého bývalého příbytku; ba vyhýbal se mu, obcházel jej zdaleka, třeba velkou oklikou, kdykoliv se měl dáti směrem kolem něho. Nechtěl, nemohl ho vidět pro lítost. (Jirásek)

Jiráskova matka pocházela z rodu Prouzů. Její otec Karel Prouza se sice narodil v Dřevíči u Hronova, ale sňatkem s vdovou se dostal do Hronova. Když ovdověl, vzal si Ludmilu Elsnerovou z Náchoda, se kterou měl dva syny a tři dcery – mj. Jiráskovu matku jako nejmladší.

A kdybych se ptal všech, kteří ji znali, zvláště sousedů, křesťanů i židovské rodiny, a kdyby všichni o ní pověděli, chvály by neubylo, ba rostla by, a neztlumily by se a nezkalily jasné barvy na obrázku její milé podoby… O Štědrém dnu, kdy jinde udělovali žebrákům řepu nebo trochu hrachu, kladla jim matka do uzlíku suché hrušky, křížaly a tomu onomu známějšímu i jablka. Babička Prouzová, když ovdověla, neuchýlila se k žádné ze starších svých dvou dcer, zámožně provdaných, ale šla k nejmladší, své nejmilejší, k mé matce, u které zůstala až do smrti. A všecky se dobře snášely. Nikdy ani stínu nebylo mezi mou matkou a druhou babičkou, její tchýní… Její dobrota a šetrný cit přemohly vše… První v domě vstávala, budila k pekařské, časné práci. A pak už lopotila celý den do pozdního večera… Při veškeré té klopotě zůstala, zvláště první léta, veselé mysli; někdy si také zazpívala, když nastal okamžik oddechu… Starosti rostly, množily se, hrnuly, starosti nejen o domácnost a rodinu, ale pak už obavy, těžké strachy o sám krov, o existenci, když viděla, kam vše spěje. Tu přešel zpěv a přišel pláč. (Jirásek)

před jeho narozením se rodičům narodily děti Helena, Josef a Emílie, po jeho narození Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín

Hronov je původu starobylého. Jméno své má po panu Hronovi z Náchoda (1241-1289) a založen byl ve XIII.století. Pokud paměti sahají, patřil Hronov ku panství Náchodskému a protož dějiny jeho i osudy stýkají se z valné části s dějinami Náchodskými. Kronika Hronovská by obsahovala mnoho svízelů a utrpení. Městečko, jsouc na cestě ze Slezska přes Broumov a Polici dále do Čech, kromě toho nedaleké druhé a to hlavní cesty Náchodské za hranice české, bývalo častým průchodištěm domácích i nepřátelských vojsk a svědkem nejedné šarvátky a potyčky.  (Alois Jirásek v díle “Orlické hory”)

Nejstarší historie mé maličkosti, pokud má paměť jí slouží jako historický pramen, jest, jak už prvotní dějiny bývají, poněkud mlhava. Dřevěné, bedněné schody na půdu, mohutný, hnědý trám v roubené stěně u nich, šero nad schody a za nimi, tiché a nehnuté temno staré půdy s tajemným přísvitem někde ze skuliny šindelové střechy, toť první dojem, který v mou paměť v době útlého dětství tak se vryl, že zůstal a nevybledl. A zdá se mi, že mne někdo tenkráte nesl do těch schodů, odkudž jsem poprvé nahlédl do temnot podstřeší plného černých koutů a koutků, děsivých i lákavých dětské mysli. Po temnu staré půdy jas zářivého dne na podsíni dřevěného příbytku. Na “městečku” to bylo, jak jsme říkali nynějšímu hronovskému náměstí. (z Jiráskových pamětí)

1854

požár v Hronově v blízkosti Jiráskova rodného domku; nejstarší Jiráskova vzpomínka na událost z dětství; obviněn a odsouzen za žhářství byl soused Jiráskových, také Jirásek – i na smrtelné posteli tvrdil, že nic nezapálil; roku 1875 zajel s Jiráskem do Hronova A.V.Šmilovský, který od “Spálené Jiráskové”, jak byla přezdívána žena odsouzeného souseda, náhodou zaslechl historii nešťastného souseda – ta ho inspirovala k povídce “Spálený Šimák”

Na to se pamatuju, že mne jednou v noci náhle  zburcovali, že se strhl u nás ve světnici a po všem stavení shon a zmatek tak jako venku na silnici, u které naše stavení stálo. Slyšel jsem hluk z tiché noci: koně uháněli, lidé běželi úprkem. U nás ve světnici se míhala světla, jak pobíhali s planoucí loučí a se svíčkou. Ta světla vidím, dusot koní slyším a temný, zmatený křik. Více však nevím z té chvíle náhlého poplachu a zmatku. Jen to pamatuju, že jsem se pojednou ocitl na naší velké zahradě za stavením, v hromadě peřin, dole na zahradě skoro až u řeky… Ležel jsem v peřinách a díval se na požár. Nepamatuju se, že by mne i jen na chvíli byly popadly strach nebo úzkost. Ležel jsem uváben nevídaným, velkolepým divadlem ohromného ohně, jeho divokých, vysoko šlehajících plamenů… že jsem přece měl na okamžik záchvat úzkosti, doma, ve světnici, jak mně matka později vypravovala, a sice o sekery a motyky. Nežli mně vynesla, volal jsem hartusivě, ať snesou sekery a motyky. O ty jediné jsem měl starost, a když se mne matka ptala, proč je chci, odpověděl jsem: aby nás nezabili. (z Jiráskových pamětí)

1856

kupec František Červíček si přivezl do Hronova osmileté děvčátko Marii, osiřelou dceru Josefa Kajetána Tyla

Děvčátko mělo přistřižené vlasy, až po týl mu padaly. Aby děvče mělo ostříhané vlasy, bylo u nás tenkráte pohoršením, jakož se tenkráte také ještě smáli tomu, kdo měl brejle. Děvčátku však se nikdo nesmál a nedotkl se ho nešetrně ani slovem… Kupec Červíček, jeden z prvních vlastenecky uvědomělých lidí v Hronově, četl v novinách, v jakých nesnázích je Tylova rodina po otcově smrti. A tak se nabídl a ujal se jednoho z dítek. Když pak se rodině uvolnilo, vzala si dcerku zase zpět. (z Jiráskových pamětí)

1857-1862

navštěvoval hronovskou jednotřídku (škola byla postavena již v roce 1688)

Do této dřevěné, nízké školy pod šindelovou střechou, o jediné třídě či klase, jak jsme říkali, jsem chodil i já… Od roku 1765 do roku 1832 učitelovali tu členové rodiny Knahlovy… Poslední učitel z tohoto rodu Jan Knahl zemřel schvácen cholerou roku 1832… Po smrti Jana Knahla stal se rektorem školy František Černý. Zemřel v Hronově roku 1852… Když učitel Černý zemřel, měl správu školy od května do září 1852 Vendelín Sagner, který v Hronově působil jako podučitel od roku 1850… Ten byl můj první učitel. Ten mně, šestiletému, když mne k němu do školy přivedli, kdo, určitě nevím, myslím však, že matka, hladil hlavu, pěkně na mne mluvil a vtiskl mně pak do ruky stříbrný peníz, hodně velký, jak se mně tenkrát zdálo. Ten peníz byl jako na milou uvítanou, jak ho rodiče tenkráte učiteli dávali pro své děti, aby vzbudili chuť chodit do školy. Byla škola tenkráte leckde dětem ještě pro trápení… Metla leckde panovala i rákoska… Nepamatuju se, že bych byl měl ze školy strach. Doma mně nikdy nehrozili školskou hrůzou a nic jsem také neslýchal o přílišném, ukrutném bití v naší škole. Mám nejasnou vzpomínku, jako bych byl šel nahoru do školy s velkou zvědavostí, jak tam bude a ne bez žádostí, být už také školákem. (Jirásek)

16.9.1858 vstoupil do naší třídy, právě když nás učitel Sagner učil, mladý muž tmavých, hustých vlasů, černě oblečený… Zdál se mně mladým, ač přece ne tak, jak skutečně byl. Dnes vím, že mu bylo tenkrát 17 let… Byl to pomocník, jak se tenkráte říkalo, Karel Janků z Hořiček, jenž toho dne nastoupil nejen v Hronově, ale svou učitelskou službu vůbec, dnes řídící učitel ve výslužbě a můj starý, dobrý přítel. (Jirásek)

jako hronovský školák poprvé vystoupil na prknech, jež znamenají svět – ve hře J.N.Štěpánka “Veselý pohřeb”; zahrál si i chlapce Jeníka ve “Vdovci” J.K.Tyla; ochotnické divadlo v Hronově podporoval Antonín Knahl (Jirásek ho zvěčnil v kronice “U nás” jako Kalinu) – u Knahlů se malovaly dekorace, Justýnka přihlížela; hrálo se nejdříve v hostinci “U Habrů” na náměstí, potom “U Vlachů” na sále; hrály se především hry Klicperovy, Štěpánkovy a Tylovy

1859

už jako malého jej rozněcovala italská vojna, kdy slýchával vypravovat o bitvách u Magenty a Solferina a o slavném italském vlastenci Garibaldim

dříve než uměl číst, viděl ve starém kalendáři vyobrazení dudáka s dudami – nebyl to obyčejný dudák, ale vojenský, kterého míval písecký pluk ještě na počátku 19.století a který táhl v pluku s českými vojáky z Prácheňska a hrával jim na pochodu i v ležení – ten dudák utkvěl mu v paměti a v povídce “Na Krvavém kameni” si na něj vzpomněl

1860

1860

zažil velkou událost, která významně probudila jeho celoživotní lásku k malířství – do Hronova přijel malíř Šrůtek, aby vyzdobil malbami hronovský kostel; malby inspirovaly Jiráska k vlastním malířským pokusům (kopie Šrůtkova obrazu nad oltáříkem v sousedově příbytku atd.)

Když Šrůtek maloval tenkráte hronovský kostel, bylo asi pátého roku po vydání “Babičky”. V ten čas ještě žila šílená Viktorka, které Němcová přibásnila skon tak poetický; v ten čas byla Krista z ratibořické hospody, rodem Celbová, matkou několika dětí. Ten malířský učedník Šrůtkův, Nemasta, jenž mně dal štěteček, byl její syn. (Jirásek)

1862-1863

navštěvoval tzv. hlavní školu v Broumově

Bývalo smutno při tom vyučování, když člověk skoro ničemu z něho nerozuměl. Dával jsem pozor, napínal všecku mysl, abych něco pochopil, až do únavy a ochablosti. Co jsem tu zkusil starostí, nejistoty a strachu i trapného nedorozumění proto, že jsem neznal vyučovacího jazyka! (Jirásek)

bydlel na Dimtrově statku ve Velké Vsi u Broumova (kresba od akademického malíře Josefa Boka); statek patřil otci Jiráskova německého kamaráda z hronovské školy Pepíčka nebo Sefla (otec se jmenoval Sefe Dimter)

Čeládka většinou, zvláště zpočátku, mně říkala: Du Bímšr – ty Čechu. Bydlil jsem ve velké světnici na statku, vedle níž byla menší, hospodářova. Ve velké světnici jsem jídal, tam jsem se učil a četl jsem někdy i při plápolavé louči. Ložnici jsem měl svou zvláštní, bez kamen, nevelkou komoru zděnou, do níž se chodilo ze síně. Malým zamřežovaným oknem té světničky viděl jsem na zásep, do nádvoří i k výměnku. Ta světnička studená bývala svědkem mého hoře, mé hrozné tesknoty, jež mne první čas v Němcích zachvacovala… Za dne musil jsem se přemáhat; ale když jsem si otevřel truhličku a prohlížel, přerovnával své věci, jež mne upomínaly na domov, na matku, jak mně je tu ukládala, tu jsem propukával v pláč a “mračíval” jsem dlouho za těch smutných, podzimních večerů. (Jirásek)

1863-1867

absolvoval nižší gymnázium při klášteře benediktýnů v Broumově (ředitelem byl P.Volfgang Morávek (1817-1887), krajan a přítel Františka Pravdy) – při studiu měl potíže s matematikou, pouze v dějepise a přírodopise vynikal; mezi jeho spolužáky patřil německý spisovatel Oskar Teuber

Ve škole učilo se mi snáze, poněvadž jsem uměl už slušně německy. Prospěch můj nebyl zlý, ale také ne výtečný.

na jednom výletě zpovzdálí spatřil významného polského buditele, historika a zakladatele polského historického románu Józefa Ignacy Kraszewského (1812-1887)

poprvé se výrazně setkal s českou literaturou – četl ukázky z české literatury, byl horlivým čtenářem časopisu Lumír, poprvé uviděl Rukopis královedvorský ilustrovaný Josefem Mánesem, z naspořených peněz si objednal knížky K.H.Máchy a poprvé četl Babičku Boženy Němcové

Nový svět se mi Máchovým dílem otevřel a nová řeč mně zazněla, jiná nežli v básních dosud mně známých. Nedovedl jsem ji tenkráte ocenit, ale cítil jsem, že tu jiný, krásný zvuk.

Dočítal jsem Babičku Boženy Němcové. Nevím, kde jsem si ji vypůjčil, ale podle formátu a tisku, jak je chovám v paměti, bylo to litomyšlské, Augustovo vydání z roku 1862. Nemohl jsem se odtrhnout od knihy, chtěl jsem ji dočíst. A dočetl jsem ji v samý soumrak. Když jsem knihu dočetl a pohleděl před sebe, kalně jsem viděl ztemnělé pásmo Stěn a večerní červánky za lesy, neboť jsem měl oči plné slz. Byl jsem dojat babiččinou smrtí, vzrušen knihou tak krásně líčící kraj blízký mému rodnému; dojímala mne snad tím více, protože jsem ji četl v Němcích, že mně tolik připomínala můj domov. Nevím, že bych kdy později nebo předtím zažil při knize tak hlubokého pohnutí, tak čistého, blaživého dojmu.

napsal zřejmě svou první povídku, která se však nedochovala

V kvartě chopil jsem se i péra. Napsal jsem vesnickou povídku; o jakém titulu, už nevím. Hrdinou toho obrázku byl Tonda Kohoutský, synek zbečnický, kterého pro děvče ztloukli tak, že se pomátl na rozumu. Vídal jsem ho doma, blázna ubohého, který míval na klobouku plnou svatých obrázků. “Lumír” jistě nebyl bez vlivu na tento můj pokus, který jsem ovšem tajil a nikomu se ani slovem o něm nezmínil.

z broumovských dob napsal po dvaceti letech povídku “Do Němec”

V ní je hrdinou chlapec daný do Němec, toužící po domově; leccos, co zkusil a čeho zažil, je z toho, čeho jsem já sám v Němcích zažil.

bydlel v chalupě “u Kahlerů” v Hejtmánkovicích, v Niedergasse u paní Terezie Neumannové (v domě s krupařským krámem) a poslední rok na podměstí Obersandu u kováře Mayera (přímo pod klášterem, zde na kresbě od akademického malíře Josefa Boka)

Jeli jsme hodný kus dědinou, nežli jsme dorazili na místo, na statek “u Kahlerů”. Stál na hoře nad cestou, ne tak výstavný, jako Dimtrův, nýbrž hodně menší a všechen od dřeva, otevřeného nádvoří, bez brány, bez ohražení… Mou truhličku zanesli do přístěnku o jednom okně; tam jsem měl svou ložnici, vůbec svou residenci, ale bez stolu, bez židle… Sedlák sám i selka byli na mě tuze hodni. Mezi sebou však se vždycky tak nesnášeli. Někdy se strhly mezi nimi prudké, velmi prudké scény, myslím, že pro staré na výměnku.

Na vysokém chodníku, v řadě starých domů v dotčené ulici stál domek nově vystavěný; ten patřil Terezii Neumannové, vdově ne staré, svěže vypadající. Kromě tří chlapců měla ještě holčičku… Z drsného, selského ovzduší dostal jsem se do mírného, ženského. Všecky tři sestry i jejich stará matka chovaly se ke mně velice laskavě a mile. Pamatuju se, že první čas paní Neumannová často přisedla k posteli, když jsem ulehl, a že mně hladívala hlavu a že se jí oči zalévaly slzami. To smutně vzpomínala na svého Karla, jenž byl u nás v Čechách a jehož místo já teď zabíral.

Kovářský mistr Mayer, kterému žertem přezdívali “Quarckschmied”, nevelký, suchopárný, s věnečkem vousů pod bradou, také horlivý ostrostřelec, žádný obr kovářský, byl typ německého řemeslníka: dovedný, pracovitý, houževnatě vytrvalý a šetrným nad míru šetrný… Všecka jeho rodina velmi spořádaná, velmi šetrná, chovala se ke mně pěkně a srdečně. Vycházel jsem se všemi velmi dobře po všechen čas. Mistru Mayerovi jsem občas i v kovárně pomáhal. Měch jsem tahal a často i na kovadlině přitloukal. Ohňová ta práce mne velmi bavila.

1863

s napětím sledoval polskou revoluci – koupil si podobiznu vůdce Mariana Langiewicze, který byl po potlačení revoluce internován nedaleko Broumova, v Josefovské pevnosti

1864

v Hronově se konala první “Beseda”; deklamovaly se české básně, hrála hudba a tančila beseda; v Hronově vystavěna první továrna na látky

Na první “Besedě” u nás jsem nebyl, na pozdější se pamatuju z autopsie… Mnohé z těch básní pomáhaly tenkráte v našem pohorském zákoutí zaněcovat cit vlastenecký, a dobře působily.

Hronov zůstával i při továrně klidným, rolnickým městečkem. Až pak koncem let sedmdesátých zablýštěly se opodál ní kolejnice železné dráhy a zahučela lokomotiva. Železnice vedoucí od Chocně do Pruska, do krajin uhlím bohatých, přilákala podnikavé průmyslníky. Přicházeli cizí a zakládali továrny, veliké, s vysokými komíny… Proměny se hrnuly a jako jarní vody splachovaly a smývaly, stíraly prach, ale i svěží, osobitou barvu. Jiné teď živobytí, jiný lid, jiné blaho a jiná tíha. Mnoho se změnilo, mnoho jako stín pominulo. Staré, idylické “Padolí” to tam; tiché městečko zmizelo a dnes tu hlučné, tovární město.

1866

prusko-rakouská válka; kvůli válce byl školní rok ukončen již 19.6.; 28.6.1866 se rozpoutala bitva blízko Hronova a pak bitva u Hradce Králové; přes Jiráskův Hronov i Broumov se přehnala vojska; tehdy poprvé uviděl zblízka raněné, umírající a zmrzačené, rozmlouval s vojáky, snažil se pomoci trpícím, chtěl pochopit a poznat smysl toho všeho; uviděl pruského generála, korunního prince, pozdějšího německého císaře Fridricha III., který pobýval v hostinci Jiráskova strýce Seidla (Zejdla)

S těmito Hronovskými byl jsem také já. Nekráčeli jsme dlouho a již jsme uviděli počátek zkázy.Ve svahu pod lesem, v cestě ležel zabitý kůň tmavé barvy, již obraný, bez sedla, všechen už nadmutý a plný much. Kus dál, v lese, uhodil jsem na první lidskou mrtvolu, a to znenadání, jak jsem houští obešel. Mně zrovna u nohou, zsinalou tváří proti mně na znaku ležící rakouský voják. A jako by zrovna na mne upíral sklené, otevřené oči. Zaleknut jsem nad ním stanul. Hrozný pohled. Byl střelen do břicha a v bolestech strhal si z něho šaty. Rána, již černá, a kolem ní hrozné barevné odstíny. Voják ležel sám… Zápach, který nás uhodil už  nahoře v lese, dusivě houstl a odporně omamoval; až mdlo mi z něho přišlo. Dali mně napít rumu a tím jsem se zkřísil tak, že jsem mohl s nimi jíti dál… Pohled žalostný… Ale nejžalostnější, nejdojímavější u starobylého kostelíka sv.Václava se hřbitůvkem, u jeho kamenné obruby, tenkráte nevysoké a sešlé kupa mrtvol, skoro samých rakouských myslivců.

cholera, která se začala šířit krajem po závěrečné bitvě u Hradce Králové, postihla i Jiráskova otce

V našem sousedství nezemřel nikdo a z naší rodiny také ne. Strachu jsem tenkráte neměl; v tom věku, kterého jsem tenkráte byl, se člověk smrti neleká. Ale když pojednou otec ulehl, když jevily se na něm příznaky hrozné té nemoci, když mu dávaly do postele pod nohy horké cihly, popadla mne ouzkost. Pro štěstí však poměrně záhy se pozdravil.

uviděl představení kočovné divadelní společnosti ředitele Kulasa (v jejich společnosti byl i básník Václav Šolc)

To, že je spisovatel, slyšel jsem doma. Pamatuju se, že byl urostlé, a zdá se mi, vysoké postavy, přisnědlé tváře.

1867-1871

studoval královéhradecké gymnázium, jehož ředitelem byl Jan Květoslav Klumpar

Z toho, co jsem pak zvídal z vypravování bratrance Adolfa, vyvstával mně Hradec jako město majstrů a studentů, kdež na staroslavném gymnáziu všecko je české, kdež volný, studentský život, kdež působí znamenití profesoři… A tak bylo přirozeno, že jsem netesknil, když minuly prázdniny a měl jsem se do Hradce vypravit. Klidný však jsem přece nebyl. Pomyšlení, že jdu z německého ústavu, že nejsem v češtině dost honěný, že mně bude leccos vadit na ústavě ryze českém, nahánělo mi poněkud strach.

jako gymnazista byl svědkem stupňovaných nadějí a občanské aktivity a utvořil si pevné politické postoje

Byl čas vlasteneckého nadšení a politického, mocného vzruchu. Vláda stavěla se příkře nepřátelsky proti českému národu, proti jeho politickým, národním, osvětovým požadavkům a snahám. Byl čas vládních útisků i statečného odporu, byla doba perzekucí i vytrvalého, obětivého boje, národních projevů, hlučných, mohutných táborů politických… Bylo nedlouho po dusné době Bachova absolutismu, jenž všecko volnější hnutí pronásledoval a mařil. Když tato nejtužší pouta rozbita po válce r.1859, projevovalo se národní smýšlení okázale, jako v rozradostnění u veřejnosti.

V sextě, zvláště však v septimě a oktávě, všímal jsem si už bedlivě a horlivě politiky. Stal jsem se vyznavačem, abych tak řekl, českého státního práva a tím vyznavačem jsem zůstal a ještě tvrdším, když jsem důkladněji seznal české dějiny.

matematika mu zůstávala i nadále postrachem, u latiny, řečtiny, němčiny i češtiny oceňoval výklady literatury, ale nevěnoval dost píle gramatice

Nejlepší má známka z dějepisu byla chvalitebná; než i dostatečnou nacházím na starém vysvědčení… Gramatika a překládání z češtiny do latiny mně hrubě nechutnalo… Na hradeckém gymnasiu byl mimořádný předmět, kterého v Broumově neměli: kreslení. Rozumí se, že sem se dal do něho zapsat a chutě… Rád jsem chodil do těch hodin; pilně jsem kreslil a nejen tam, ale i doma, zvláště o prázdninách.

za návštěvy hospody, které byly studentům zakázány, seděl několik hodin zavřený v odlehlém pokoji a dostal sníženou známku z chování

Po tom karceru zůstala mně památka na vysvědčení. Jinak neměl oučinku na mě, ani na ostatní postižené. Občas opět jsem zapadl do hospody, na noviny, pro veselou společnost.

podnikal různé výlety do okolí, od roku 1869 i celodenní výlety s gymnáziem – roku 1869  do Třebechovic, 1870 opět do Třebechovic a 1871 do Libčan; navštěvoval divadelní představení divadelních společností, např. Kramuelovy, Pokorného a Švandovy

v Předměřické stanici spatřil Máchova bratra, přednostu stanice

A tak jsem uviděl Máchova bratra v tmavomodré, železniční uniformě, muže slušně vysokého, přismědlé, ne plné tváře, tmavé a již prokvetlé plné, husté brady. Zdál se mi zachmuřený a málomluvný. A tak jsem se neodvážil, tenkráte kvintán, tuším, na něj promluvit, zeptat se na slavného bratra jeho; jen jsem mu o lístek řekl.

jeho spolužáky byli vlastivědný spisovatel Josef Baše (1850-1899), historik a spisovatel Josef Lacina (1850-1908) a básník Bohdan Jelínek (1851-1874), Jiráskův velmi blízký přítel

Bohdan Jelínek byl urostlé postavy, sličné tváře, hnědých, jiskrných očí, černých, hustě kadeřavých vlasů, zjev elegantní; a veselý, vtipný… A všickni profesoři Jelínkovi dost přáli proto, že psal básně, když seznali, jak je neobyčejně nadán. Rád to tu uvádím; za to tím trapněji si připomínám, že se všichni marně přimlouvali za Jelínka u maturitní zkoušky, aby předseda přehověl a přimhouřil oko nad tím, že Jelínek v řečtině vázl. Předseda, profesor Kvíčala, nedal se obměkčit, a tak Jelínek, který nechtěl filologii studovat, nýbrž medicínu, padl.

mezi jeho učiteli byl i jeho pozdější litomyšlský ředitel prof. Fischer; vzácným učitelem byl Čeněk Vyhnis (1842-1897), se kterým se později sešel jako kolega na gymnasiu v Žitné ulici v Praze

Vyhnis tenkráte ještě mladý muž, plný ohně, působil, ačkoliv teprve začínal, už s plným zdarem… Byl z těch, kteří dovedou nejen vštípit vědomosti, nýbrž také povznést mladou mysl a rozehřát srdce pro vše dobré a krásné… Byl muž duchaplný, a tudíž ne pedantický.

první ubytování měl u krejčího Praxe, respektive paní Praxové, kde bydlelo více studentů, poté od roku 1869 naproti u vdovy Patočkové

Otec vyjednal mně byt a zaopatření druhu nejlacinějšího, “na půl stravy”, tj. oběd bez masa, polévku totiž a jen příkrm, a k snídani a k svačině kávu beze všeho. Za to vše, bez prádla, ujednáno platu 8 nebo 12 zlatých měsíčně, určitě už nevím. Večeře měl jsem si opatřovati sám… Valného pohodlí jsme tu neměli, ale nikdo ho nevyžadoval. Jen lepšího vzduchu byli bychom si přáli, zvláště za parních dnů a horkých letních večerů, kdy bývalo znáti, jaká je v městě nedostatečná kanalisace… A voda také nevalná, vlahá, myslím, že z kašny. Přes to všechno nezastonal z nás nikdo za celý rok.

V septimě jsem přesídlil na protější, “máselnou” podsíň od paní Praxové k paní Patočkové, starší už vdově. Tam také větší a menší pokoj. Tyto dvě místnosti hostily pět studentů… Kvartýr paní Patočkové nabyl za nás jakési pověsti. Táhlo se tam za námi mnoho kamarádů. Byt náš stal se jakoby střediskem, zkrátka pak “táborem”, Patočkovým táborem… V táboře se hrálo na kytaru, na housle a hodně se zpívalo… V Patočkově táboře bouřívalo zvláště za divadelních představení, která jsme občas improvizovali, ovšem bez pódia, bez dekorací.

hojně četl – nejmilejší mu byl Gogol, ale miloval i Puškina, Lermontova, Waltera Scotta, Rousseaua, Dickense, Huga, Čelakovského, Hálka a Světlou; miloval dílo Jana Nerudy a K.H.Máchy

Tenkrát jsem mnoho přečetl ze Schillera, Goetha, Wielanda, jehož Oberon mne zvláště okouzlil, Lessingova dramata i části jeho prózy, Höltyho, J.H.Vossa, jeho Lousu i jeho překlady z Homéra… Kromě těchto a jiných autorů seznal jsem tenkráte také leccos z Heina, Meissnera, Lenaua, nic však z románové německé literatury novější.

v sextě začal nosit brýle (oči si zkazil čtením při špatném osvětlení)

na bohoslužby chodil do bývalého jezuitského kostela P.Marie, kde poprvé uslyšel zpívat chorál “Hospodine, pomiluj ny”; někdy chodil také do kaple při něm; v té ho zaujal cyklus obrazů ze života sv.Aloisa, který namaloval jezuita P.Ignác Raab (1715-1787)

tehdejší okresní hejtman Ludvík baron Malowetz z Malovic později přeložil do němčiny několik Jiráskových drobných povídek

studium zakončil 22.7.1871 maturitní zkouškou

Já tu maturitní operaci musel jsem podstoupit na dvakrát. Začali mne zkoušet až odpoledne, nedozkoušeli, pak mne nechali se vyspat a nazejtří dopoledne to skončili. Před zkouškou jsem ovšem nebyl klidné mysli, ale, jak na mne řada došla a sedl jsem ke stolu, bázeň ta tam. Dobře se pamatuju, že, když jsem už seděl proti profesorům, opodál předsedy prof.Kvíčaly, že se mně kmitlo, jak budeme doma hrát divadlo. A dobře to šlo, tj. ta zkouška maturitní… Domů jsem jel už rozhodnut o svém budoucím povolání. Už jsem se rozloučil se svou milovanou myšlenkou, že budu malířem. Toužil jsem po tom a snil o tom. Ani otec ani matka ne k ničemu nenutili. Ale já cítil a viděl jsem, že ve mne doufají za těch poměrů doma víc a víc se horšících, že by mé malířství, o němž jsem se jim ani slovem nezmínil, bylo jim velikým a snad bolestným zklamáním. A tak jsem se odhodlal na profesuru, studovat dějepis, předmět mi vedle literární historie nejmilejší.

s gymnáziem se rozloučil básní:

Štěp mladý, starostlivou rukou pěstovaný

v strom dorůstá a žádá sobě jiné půdy,

by mohutněl a korunu v šíři rozložil.

Byl dříve sláb a mnoho péče bylo třeba,

teď zesílil a sám chce jiným sloužit stínem,

a mnohým plodem splatit péči úsilnou!

1868

s nadšením prožíval položení základního kamene Národního divadla v Praze; do Prahy na slavnost však zajet z finančních důvodů nemohl

Veliká a památná slavnost základního kamene Národního divadla v Praze v květnu 1868 byla jako radostná bouře. Její ohlas rozšuměl se zeměmi české koruny. My hradečtí studenti byli jsme už před ní vzrušeni. Slyšeli jsme o velkých přípravách k té slavnosti. Tenkráte poprvé zatoužil jsem po Praze. Abych si tam zajel, na to nebylo ovšem ani pomyšlení.

1869

napsal svou (zřejmě) první dochovanou povídku “Z dob utrpení”; zaslal ji tehdy do časopisu “Hlasy ze Siona” pod jménem Alois Hronovský; povídka byla poprvé otištěna až v roce 1921

do Hronova se konečně dostal evangelický farář – Pavel Jelen

To byla důležitá událost v životě hronovských evangelíků. Hronovský sbor měl tedy svého duchovního.

1870

1870

o prázdninách vypukla válka mezi Francií a Pruskem; Jirásek sedával v Hronově se sousedy v hostinci “U Červíčků” a netrpělivě očekával poštu, která přinášela noviny; zde také poprvé uslyšel Marsellaisu, kterou zahrál na housle a zazpíval bratranec Adolf

Že naše sympatie byly při Francouzích, netřeba ani podotýkat… Co tu mezi námi rozčilení! A posléze státní převrat ve Francii a zřízení republiky. Tam v té sednici pozdě v noci poprvé jsem uslyšel Marsellaisu.

1871

ve Světozoru byla ještě před maturitou otištěna první Jiráskova báseň – “Žena podloudníkova”

Les, hora ve tmě odpočívá,

po lese děsnou vítr zpívá.

U lesa v dolu chatka malá,

ji ve stín halí černá skála.

Komůrka chudá v malé chatce.

Tam dítě spí na prsou matce;

tak libě spí, tak volně dýše,

vždyť andělíček s nebes výše

libé mu šeptá pohádky.

Ten večer smutný tak a dlouhý!

Mír s sebou nepřináší,

a srdce plno strachu, touhy

sen z oka matky plaší.

A dítě spí, tak jako v ráji,

a neví, jak se zachvívají

matčina ňadra, na nichž dřímá,

bol jaký věrné srdce jímá.

Ku dítku matička se kloní,

z bdělého oka slzu roní.

Tatíček nejde a noc čirá –

snad koulí zraněn v lese zmírá

otec – ubohý podloudník.

Ó chraň jej, Bože na nebesích!

Slyš prosbu ženy, matky!

Chraň, Pane, jej ve temných lesích,

by přišel zdráv do chatky!

Po nebi černé vlny – mraky.

V noc pustou upřela své zraky.

Les, hora ve tmě odpočívá,

po lese děsnou vítr zpívá.

Na okno tiskne vroucí čelo.

Slyš! Co to v lesích zahučelo?

Teď zas, a zas! V hroách vše nikne –

Jen větru kvil. A žena vzkřikne.

To on! Ó dítě, otec tvůj!

Ta noc tak děsná a tak dlouhá!

Zhasnula lampa, kol tma pouhá.

Ta noc snad vezme všecko, všecko!

Žal v srdci, na něm pláče děcko.

Ven letí, v chatce není stání.

S měsíce vítr mračna shání.

V les zírá – v srdci strachy steré.

Kdo se to houštím chvatně dere?

Co nese ve svém náručí?

Již blíží se – vstříc žena letí.

Ha! Mrtvý jeho ve objetí.

Zaznělo vykřiknutím v dole,

a klesla žena ku mrtvole.

Druh bledý dítě k sobě vine.

Bůh ví, jak také jednou zhyne.

Nad podloudníkem žena v pláči.

Přes mraky černé měsíc kráčí

nad smutným lesa oudolím.

Ta noc tak dlouhá, děsná byla,

žal delší v srdci zůstavila!

vstoupil do Akademického čtenářského spolku (který vlastnil cca 12.000 knih) a začal bydlet v Praze, Liliové ulici 220

Jiráskův otec vystavěl v Hronově u pramene minerální vody malé dřevěné lázně

Když ty lázně se otevřely, uspořádána u nich malá slavnost, na jaře, při kteréž měl hlavní účastenství bratranec Adolf Prouza. Také já jsem přijel z Hradce.

svou  první povídku otiskl Václav Beneš Třebízský, autor romantické historické prózy

1871-1874

navštěvoval pražskou univerzitu (filozofickou fakultu, předměty: obecné a rakouské dějiny, zeměpis, pomocné vědy, archeologie, dějiny umění, dějiny a historie hudby, dějiny starověku, klasická archeologie, české dějiny, všeobecná estetika, slovanská filologie, psychologie, morální filozofie); chodil do školy do Klementina, kde současně bylo i Akademické gymnasium a malířská akademie

v univerzitních lavicích s ním sedaly první dámy na pražské univerzitě vůbec – Němkyně sl. Gundlingová a Rumunka sl. Rubinsteinová

na podzim roku 1871, když Jirásek přišel do Prahy, panovala v Praze radostná nálada nad panovníkovým slibem, že se dá korunovat za českého krále

I v první přednášce, kterou jsem na univerzitě slyšel, zazněl ohlas nadšené, obecné nálady. Prof.Tomek úvodem promluvil k nám, že ještě nikdy tak radostně nezačínal svých přednášek, jako tuto, kdy splněny jsou tužby našeho národa, kdy nastává mu bohdá šťastnější doba… A pak zakrátko rozháněla nás studenty policie, “Pávkova brigáda”, s nasazenými bodáky, když jsme vytáhli demonstrativně vítat dr.Riegra, vracejícího se z Vídně, kdež nám všecko zmařili.

bydlel v Žitné ulici mj. spolu se svým královéhradeckým spolužákem Josefem Bašem

Baše, štíhlý hoch, s dolíčkem na bradě, dlouhých vlasů od čela do týla česaných, velkých, tmavých očí, zatuplého nosu, na němž se mu již tenkrát blýskaly brejle, byl bystrého, pronikavého rozumu, výborný student, břitký dialektik. Básnil a měl vedle Jelínka mezi námi zvučné jméno jako poeta.

během studií navázal přátelství se svým učitelem, spisovatelem a historikem, W.W.Tomkem a díky posluchači medicíny Josefu Thomayerovi (svému příteli) se dostal do kroužku, k němuž patřili M.Aleš, E.K.Liška, V.Levý, J.V.Myslbek, A.Chittusi, F.Ženíšek apod.

seznámil se dále s Maxem Pirnerem, Jakubem Schikanedrem, Václavem Kavkou, Antonínem Jedličkou atd.

za svého hlavního učitele považoval W.W.Tomka a Josefa Emlera, archiváře města Prahy a člena České společnosti nauk, který mu pomohl s archivním materiálem při psaní “Skaláků”, dychtivě však naslouchal i výkladům Alfreda Woltmanna o Raffaelovi a Michelangelovi, přednáškám Josefa Durdíka o estetice, Hattalovým přednáškám ze slovanské filologie, přednáškám německých profesorů Otty Hirschfelda, znalce řeckých dějin, Konstantina Höflera, Palackého odpůrce, J.H.Löwa, profesora teoretické a morální filozofie, W.Volkmanna, psychologa a filozofa, dále výkladům dr.Kalouska o českých dějinách

Tomek, tenkráte ještě tmavých vlasů, vždy svěže vypadající, vykládal za mého univerzitního tříletí o dějinách rakouských a novějších uherských, o dějinách státního zřízení v Čechách, o zákoníku “Majestas Carolina”…. Přicházíval usměvavě, sedl za katedru, na kterou před se položil hodinky, opřel lokty o katedru, vždy ve stejném rozložení, nachýlil hlavu k pravému rameni a vykládal, či četl zvučným hlasem a dost rychle; my dole v lavicích psali a psali, jen abychom profesorovi stačili… Tomkovy přednášky byly vždy jednostejné, klidné, bez vzletnějších nebo rušnějších míst, někdy skoro až unavující, zvláště partie o tureckých vojnách.

Emler nebyl výmluvný; vykládal trhaně, ale zajímavě o zajímavých věcech. Z jeho přednášek přiblížil se mi středověk jasnější a životně. A profesor sám, muž světlých vlasů a modrých očí, širší, plavé kozí brady, byl dobrého srdce, vlídný; u něho nebylo nic škrobeného, pedantsky školského, nic chladného.

v Klementinu potkával mj. Jana Gebauera

Jirásek byl ve 2.,3. a 4. semestru osvobozen vzhledem k tíživé finanční situaci svých rodičů od kolejného. Sám píše:

Příjmu mám 8 zlatých měsíčně. Žiju ode dne ke dni jako lilium v poli a pták v povětří; ale starat se musím…

Hodná byla ta židovská rodina v našem sousedství, dobře jsme se s ní snášeli… Třetí bratr těchto dvou jmenovaných židovských sousedů byl v Praze advokátem. U toho jsem pak, když jsem studoval na univerzitě a neměl dostatek kondic na obživu, psal v kanceláři skoro celý rok. Tenkráte jsem byl na půl dne studentem, na půl dne písařem, jenž někdy, bylo-li nutno, nosil také akta k soudu a k jiným advokátům.

celou dobu studia v Praze nosil jeden kabát a vystřídal několik podnájmů, když obdržel honorář za nějaké kondice, mohl si dovolit posezení v hospodě, kde podávali největší roštěnou v Praze; s Bohdanem Jelínkem chodil do kavárny v Husově ulici (U Sokola), s Vrchlickým sedávali ve Staroměstské kavárně a v Unionce, také navštěvoval Národní kavárnu na rohu Vodičkovy a Školské; do staré Slavie prý chodil, aby tam zahlédl Bedřicha Smetanu

1872

v nezávislém radikálním časopise Svoboda, vydávaném Josefem Barákem, se kterým Jirásek navázal kontakt, vydal své básně “U rakve dělníkovy” a “Při exekuci”:

Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,

a již se více, více nevzbudí.

Po těžké, tvrdé oddechl si práci

a nic mu dobré srdce neztrudí.

Však zármutku měl na tom světě dosti

až do hrobu od bujné od mladosti –

a již se více, více nevzbudí.

Tu čtěte v jeho tváři vráskovité,

na jeho ruky hleďte mozoly.

A dozvíte se o tom věrném srdci

a slzou skropíte tvář mrtvoly.

Svou bědnou vlast miloval nade všecko,

jí vychovat chtěl dobré, věrné děcko,

jí zasvětil své ruky mozoly!

Měl syna. Měl být vlasti bojovníkem,

a v synu tom své vlasti bědné žil.

Hoch hledal moudrost v školách malých, velkých

a otec-dělník, ten se lopotil.

Dal všecko mu, co získal svojí rukou,

a nestýskal nad práce těžkou mukou,

vždyť ve svém synu vlasti žil.

Dorostl ve strom štěp – hoch jarý v muže

a silou ducha tepal vrahů řad.

Dělníku otci přišla radost v srdce,

již vlas mu zbělel, a byl přec mlád.

A po práci když spočívalo tělo,

ku hvězdám vroucí slovo zaletělo

za syna, který tepal vrahů řad.

“Můj hochu dobrý” říkával tak synu –

“ty matičky se lepších dočkáš dob.

Bůh s vámi! Den až slávy uvítáte,

též rozpomeň se na nízký můj hrob.

Co měl jsem, rád jsem dal, svou pilnou ruku.

Ty můžeš víc, ty mírni matky muku,

až dočkáte se lepších dob!”

Naklonil hlavu v tvrdém, tuhém spánku,

a již se více, více nevzbudí.

Po těžké, tvrdé oddechl si práci

a nic mu dobré srdce neztrudí.

Sem pojďte, páni, vizte mozol, vrásky!

Jak on k své vlasti, máte tolik lásky?

Ach, on se více, více nevzbudí.

vyšla povídka z hor “Dvorský”

8.6.1872 a 17.6.1873

8.6.1872 hrál v pražském Novoměstském divadle v Mikovcově hře “Záhuba rodu Přemyslovského”, a to roli poběhlíka Waltra, mluvícího pouze německy; tehdy poprvé uviděl Zikmunda Wintra, který hrál pěvce Dalimila – se svým celoživotním přítelem se však ještě neseznámil; hru režíroval František Kolár mladší a krásnou Jarmilu hrála Otýlie Sklenářová-Malá

17.6.1873 hrál v Shakespearově hře “Julius Caesar”

První pohled do ohromného hlediště od přízemí do poslední galerie obecenstvem jako nabitého, zarazil na okamžik. Mně, tribunu krátkozrakému, splývalo vše v nepřehlednou spoustu tváří. Ale to zaražení jen na okamžik. Tribunové se nedali. Zahráli výstup tak, že jim hlučně zatleskali; rozumí se, že na podnět jejich kamarádů.

Rušný život, pestrá hlučná společnost kolegů a vynikajících umělců dramatických, jež jsme jindy jen z daleka vídali, to všecko mocně vábilo a okouzlovalo. Býti nablízku paní Malé, mladšímu Kolárovi, slavnému Klubkovi!

1873

dopsal povídku “Poklad”, vydána Ottovou lacinou knihovnou; přispěl do Almanachu českého studenstva; nepřestává dále básnit:

Tys objala mne rukou svou

a ku mně chýlila své skráně,

mně bylo tak, že skloní se

nade mnou strážný anděl Páně.

Tys objala mne rukou svou –

v tvé oči mé se zahleděly,

a v políbení horoucím

jsme v rajské luhy zaletěli. (Milostná)

Už tam mezi buky v stráni

jeseň chodí mlhavá

a květiny v umírání,

ptáček ptáčka svolává.

Mezi vrchy mlha bílá,

šedý mráz jí v zápětí.

Radost má mne opustila,

a už s ptáčky odletí. (Na podzim)

vyšla povídka z hor “Ančár”

započala stavba železnice od Chocně do Náchoda, Hronova a Meziměstí

Uviděl jsem a pozoroval kus nového života. Nejedna jeho figura, nejeden výjev živě mi připomenul Nerudovy Trhany, kteří nedávno předtím (1872) vycházeli ve fejetonu Národních listů a budili senzaci. Tenkráte sotva kdo se u nás nadál, jaké veliké, převratné změny způsobí železné koleje, které narušily “Padol” a její lány.

1874

vyšly jeho povídky “Viktora” a “V sousedství” (později je vyřadil z děl vydávaných ve svých Sebraných spisech) a básně “Boží bojovníci”, “V rozvalinách” a “V bouři”

z jeho horských povídek vyšly “Záliš”, “Pro statek otcův”, “Prutovský” a “Na přípřeži”

začal si psát své “zápisníky”, ve kterých zapisoval odposlouchávanou lidovou řeč, frazeologické obraty a celé promluvy

v Almanachu na oslavu čtenářského spolku pražského 1849-1874, který redigoval Vítězslav Hálek, byla otištěna báseň “Neznámému bohu”

Teď oltáře u stupňů stojím bílých –

Ten zlata lesk a kmentů nádhera!

Oj zvučí zvony, hudba zvuků milých,

dým stoupá vonný stromů do šera.

Kněz z výše boha volá, bludným klna,

zve z pochvy meč pro boží slávu, čest,

a proti bratru bratr zvedá pěst,

a v rudé moře roste krve vlna.

Ó bože! Bože! Oltáře to tvoje?

Tu nepadnu na svoje kolena.

Dál spěchám plný tísně, nepokoje,

až stanu, obětnice omšená

kde schýlila se k dubu starému.

Tu píseň nezvučí a modlení

se ozývá jen v dubu šumění

a v kámen vryto: Bohu neznámému!

ve Světozoru vyšla báseň “Cestou”

Duši přišlo smutno, vzpomínání,

že ta láska také odkvétá!

Radost vůkol, v horách ozývání,

venku sám je smutný poeta.

Nad chaloupkou hvězda zasvítila,

oj, tam těcha tobě vypučí;

došková jen střecha, přec mně milá;

tam tě čeká matky náručí.

Umdlené už v lůžko kladu čelo,

k hřbitovu tam ještě pozírám,

staroušků kde dobrých hnije tělo.

“Dobrou noc!” V váš věk se ubírám.

doma se schylovalo ke katastrofě; až říjnu konečně dostal suplentské místo na gymnasiu v Litomyšli

Doma jsem zůstati nemohl a nechtěl… Tu pojednou list; na obálce neznámé písmo. Obsah krátký: chci-li suplentské místo na gymnasiu v  Litomyšli, abych ihned odepsal. Pod tím “Tille”. Ale já neodepsal, já hned sehnal Šimkovou “od vody”, náchodskou poselkyni, naši sousedku, aby se ihned vydala do Náchoda a tam odevzdala telegram. A Šimková hned jako na koni a pryč s depeší oznamující, že místo přijímám a že přijedu bez prodlení.

O tom městě však, kdež se to místo naskytlo, jsem kromě některých dějepisných zpráv nevěděl nic; a v mém okolí také ho žádný neznal. Jen matka měla o něm jedinou určitější zprávu. Vzpomněla si, že stará Lokvencka chodívala k Litomyšli pro husí peří, tam v té straně že chovají mnoho hus.

19.5.1874

zemřel básník Bohdan Jelínek (1851-1874), Jiráskův velmi blízký přítel

Žalostící matka, předobrý otec přítelův zavedli nás do zadního pokoje, jehož okno bylo otevřeno. Tam hořela ve hlavách rakve světla… A pod bílým závojem spatřili jsme ve krásných květinách přítelovu hlavu, i v tuhém spánku smrti spanilou… Byl to krásný květ, žel, že tak záhy uvadl! Dnes, kdyby byl zůstal, bylo by jeho jméno jedno z nejzvučnějších v našem světě literárním. Bohdá že, když mu toho nedopřáno, jméno jeho přece nebude zapomenuto!

1874-1888

působil jako středoškolský profesor českého jazyka, němčiny, dějepisu a zeměpisu na c.k. gymnáziu v Litomyšli (školnímu radovi doporučil Jiráska sám Tomek), nejprve od 6.10.1874 jako suplent na c.k.gymnasiu s platem cca 50 zlatých měsíčně; tehdejším výborným ředitelem byl Antonín Tille, blízký přítel Boženy Němcové; od roku 30.9.1877 působil jako skutečný učitel na městské reálce s platem větším o více než 200 zlatých ročně, od roku 1882-3 vyučoval opět na gymnasiu

Ředitel Tille již za prozatímní své správy křísil starý ústav a upravoval jej za těch neurovnaných poměrů. Za něho zřízeny v gymnasijní budově také ředitelna a sborovna… Ředitel Tille konal přísně své povinnosti a žádal, aby také ostatní je tak konali. Přemrštěných však požadavků neměl; byl spravedlivý, uznalý a jednal šetrně… Pro jeho jednání, vždy vážné a celkem málomluvné, zdálo se některým, že je suchý a pedantický. Tím rozhodně nebyl. Miloval školu a vždycky o to usiloval, aby vyučování nebylo suchopárné, nýbrž aby zajímalo a těšilo… U ředitele Tilla získaly mi mé literární pokusy přízeň.

ještě před svým profesorským působením získal praktické učitelské zkušenosti během studií v Praze – na gymnáziu dr. Madeho na Václavském náměstí a dívčí škole Matildy Peškové na rohu Václavského náměstí a Krakovské ulice

v litomyšlském učitelském sboru byl i spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský

Na první naše setkání ve sborovně gymnasia a jak tenkráte Šmilovský vypadal, dobře se pamatuju. Na první pohled připomenul mně svou prostřední, dost ramenatou postavou Hálka… Každý se musil na první spatření povšimnouti jeho pěkných, tmavohnědých očí. Na gymnasiu učil přírodopisu, ale také češtině ve vyšších třídách… Když jsem přišel do Litomyšle, znal jsem skoro vše, co dosud napsal… Život, skutečnost chtěl zobrazovat ve svých povídkách a románech… Nežárlil jsem na něj. Já žárliti nemohl. Byl jsem literární začátečník a sám s sebou nespokojený; působily mi mé práce často trudné chvíle, kdy mne přepadaly pochybnosti o nich. Šmilovský pak byl už hotový, ucelený literát, obecně uznávaný, jehož prací jsem si upřímně vážil. Šmilovský jistě také nežárlil, neboť hleděl na mé práce, domnívám se, asi rovněž tak, tj. jako na pokusy… Nemluvil o mých pracích; až teprve když vyšla v Květech r. 1880 povídka “U rytířů”, řekl mi, to že je česká povídka. V těch slovech a jak je řekl, cítil jsem uznání. Snášeli jsme se dobře a sblížili jsme se tak, že již o prvních prázdninách přijel k nám do Hronova.

k jeho žákům patřili Jaroslav Paul, Jan Žebro, Josef Theurer, František Klapálek atd.

první ubytování měl na Dolním náměstí u paní Benoniové a od roku 1876 v domě č.p.112 pí Anny Wildrové (zemřela roku 1882 v 83 letech); po svatbě roku 1879 se přestěhoval do sousedního domu č.p. 111 cukráře Františka Rumlera – zde se narodily jeho děti Božena (vdaná Jelínková) a Marie; poté roku 1882 přesídlil do domu p. Ignáce Seidla, řezníka a majitele hostince (říkalo se u něho na “Buřvalce”) – zde se narodily dcery Ludmila a Miloslava a zemřela čtyřletá Mařenka – Jiráskovi zde žili až do odchodu z Litomyšle v roce 1888

celou dobu žil v Litomyšli čilým společenským životem a Litomyšl mu přirostla k srdci; ochotnictví se však již nevěnoval, ale navštěvoval ochotnická představení kočovných společností; seznámil se mj. s Romanem Nejedlým, otcem Zdeňka Nejedlého

Město Litomyšl se mně ihned zalíbilo svou zajímavostí; hlubší dojem však na první spatření způsobil zámek svou architektonickou krásou, ze které čas i nerozum lidský mnoho byl už setřel… Tam v tom panském divadélku povalovaly se za jevištěm zapadlé staré úlohy rozepsané, francouzské, německé. Z nich se snad učívaly komtesy a mladé panstvo a pak i němčící měšťanské dcerky a synové, když jim občas dovoleno, aby si zahráli na jevišti své vrchnosti… V zámeckých pokojích, v divadle stíny a šero, tesklivý van zašlých dob… Sem do parku jsem pak často a rád chodíval s dvěma dceruškami svými Boženkou a zesnulou Mařenkou, na kvítí prvního jara i v čas jeseni, kdy zlaté, barevné listí hustě krylo půdu.

Měl jsem rád společnost, než často jsem také chodil sám a sám, do zámeckého parku a do Nedošínského háje.

1875

vycházel román “Skaláci”

Boj sedláků byl bránění se týraného zvířete; proto nezvítězili; drsný řezník porazí snadno ovci; je to zaťatá pěst, jež se pozdvihla, aby udeřila toho, jenž týral; pěst bezbranná, tím úchvatnější. (Jirásek)

To bylo zvláště toho zimního semestru univerzitního, kdy jsem v Praze nenašel nutných kondic a nemohl jsem se tam udržet. Té zimy jsem se vrátil domů a tu jsem začal psát “Skaláky”. A maminka pomáhala. (Jirásek)

vyšly další Jiráskovy básně (“Domov” aj.)

napsal povídku “Oběť a pokání”, později přejmenovanou na “Ztracenci”, která vyšla v květnu ve Světozoru

12.3.1875 se přihlásil u c.k. vědecké zkušební komise pro gymnasijní učitelství (zeměpis a dějepis), aby se mohl stát ze suplenta profesorem

K domácímu vypracování obdržel jsem otázky ze všeobecného a rakouského dějepisu, třetí z pedagogiky. Nejmrzutější byla otázka ředitele Jana Lepaře… Uložil mně: vylíčiti snahy císařů řeckých o zachování panství v jižní Itálii. Byzantskými dějinami jsem se do té doby jen maličko zabýval. Tou otázkou dostal jsem se na pole mně hrubě cizí. Horlivě jsem sháněl prameny; na venkovském městě bez větší biblioteky bylo to dost obtížné a nepohodlné. Vypracoval jsem daný úkol, zisk však z toho pro mne nebyl valný. Vícekráte jsem se do těch dob a do těch dějů nevrátil. Jediné, co nepřešlo pro mne bez užitku a požitku, bylo, že jsem zevrubně poznal dílo znamenitého Gregorovia. Vypracování těchto tří otázek, z nichž Tomkova byla velmi obsáhlá ač ne těžká, zabralo mně celý rok 1875.

Za písemné zkoušky domácí neměl jsem ani dost nálady, ani dost volné chvíle k literárnímu tvoření… Zůstával jsem většinou doma. Pro veřejnost se mně nedostávalo času. Snadno jsem ji oželel, neboť nelákala. Byloť za žalostných poměrů politických, za vášnivého zápolení stran staročeské a mladočeské… Zápas ten až fanatický rozeštvával i dobré známé, dávné přátele, ano i rodiny.

poprvé navštívil litomyšlský studentský ples na Karlově

Na sál zbořeného Karlova, na studentské jeho plesy, na jeho rondel v kvítí a zeleni, na pěkné chvíle těch zimních nocí jistě rádo vzpomíná mnoho, mnoho hlav dnes již šedivých.

o prázdninách jej v Hronově navštívil Josef Baše a A.V.Šmilovský

se sympatiemi sledoval vzpouru Hercegovců proti Turkům; mezi českými dobrovolníky, kteří se vydali do Hercegoviny bojovat proti Turkům, byli i spisovatelé Josef Holeček a Bohumil Havlasa – o jejich osudy se Jirásek živě zajímal

byl členem litomyšlské delegace, která se vypravila do Opatova, poslední stanice státní dráhy při moravských hranicích, vzdát poslední poctu zesnulému králi Ferdinandu V. Dobrotivému, jehož ostatky odvážel vlak do Vídně

Nádražní zvonec nezazvonil, lokomotiva nezahvizdla; tiše a zvolna vjížděl vlak do nádraží jako temné, němé zjevení. Kdekdo smeká, zraky všech upírají se na smuteční vůz. Vzrušen hleděl jsem mu vstříc. Vezl posledního korunovaného českého krále. Vlak zastavuje na okamžik v nádraží; z deputace jdou k vozům, odevzdávají tam věnec. A tu našince bodlo. Věnec přijali, ale ve voze hned za smutečním vozem nějací panáčkové volně se baví a smějí. Škaredé vyrušení ve vážné chvíli. Chování se nešetrných průvodců urazilo, popudilo.

1876

definitivně se rozhodl, že bude psát výhradně historickou beletrii

Myslím, že v spisování uváznu as na poli historickém.

Zanechav veršování nezanechal jsem poezie jako mnozí u nás. Milejší mně prožívati básně nežli psát básně a myslit, že národ už povinen k vděčnosti – že jsem více, napsav báseň, nežli který poctivě pracuje a národu slouží tak a tak.. Ale co sláva, statistika slávy… Otec, řemeslem jenž vychovává syna zdárného, nebo učitel, jenž zdárně vede, nebo kněz, jenž pozvedá lid k mravnosti a z otupělosti.

26.5. zemřel František Palacký

A tu jednou v máji, nedlouho před půlnocí, náhlý úder z náměstí do okna; někdo hodil zdola hrst písku do skla a hned druhou. Harašivě ostrý zvuk zazněl nočním tichem ještě ostřeji. Vyskočím, otevřu okno a vyhlédnu do tmavé, májové noci. Zdola, pod okny ozval se hlas: Palacký umřel. Kolega Majer vraceje se z Besedy, kamž z večera došel telegram, mně to oznamoval.

Zimnice mne chytla, počal jsem se třásti… Palacký mrtev. Veliký učenec, jejž jsem miloval, vůdce národa, k němuž jsem choval neomezenou úctu, obdiv. Nikdy jsem s ním nemluvil a jen dvakráte jsem ho spatřil.

začal psát román “Na dvoře vévodském”

pro vydavatele Th.Mourka sestavil ze svých drobných próz “Povídky z hor” (vyšly až po dvou letech a obsahovaly povídky “Ančár”, “Záliš”, “Dvorský”, “Prutovský”, “Pro statek otců” a “Divous”)

P.Mourkovi dne 4.listopadu zaslal jsem “Ančár”, “Záliš”, “Prutovský”, “Pro statek otců”, “Na přípřeži”. Podmínky: 10 zlatých za arch.

vyšla povídka “Turečkové” a “Felice Tankredo”

4.7.1876

příslušná komise filozofické fakulty Univerzity Karlo-Ferdinandovy (W.Volkmann, J.Durdík a J.Lepař) jej uznala způsobilým pro výkon učitelského povolání, aby “děje- a zeměpisu na vyšších gymnáziích s jazykem českým vyučoval”; písemné zkoušky proběhly 22. a 24.6.1876 a ústní 26. a 27.6.1876

V ústní zkoušce z latiny a řečtiny kandidát obstál, hbitě překládal z němčiny, zato v  české mluvnici (mluvnici Jirásek v žádném jazyce neměl rád) jen stěží dovedl odpovědět tak, jak toho zákon žádá… Na základě vhodných pomůcek kandidát látku danou správně pojal a obratně provedl; bude-li sám zásad v práci své vyložených zachovávati, dojde při vyučování zajisté úspěchů znamenitých. (z hodnocení)

Z rakouských dějin zkoušel Tomek, ze zeměpisu a všeobecných dějin Lepař, z češtiny a němčiny Martin Hattala, z řečtiny Velišský, z latiny Kvíčala. Prahy, na kterou jsem se těšil, jen málo jsem užil. Všechen čas zabraly zkoušky a pochůzky před nimi. A hned po zkoušce měl jsem zase do Litomyšle na školu.

1876

podnikl několik studijních cest – 16.7.1876 zajel s kolegy na Košumberk, k poutnímu jezuitskému kostelu na Chlumku a na Růžový palouček u Morašic, dále navštívil Nové Hrady, Rychemburk, Luži, Žižkův stůl; 18.7.1876 procestoval Orlické podhůří, Potštejn a rozvaliny litického hradu, cestou domů zajel do Vamberka, Rychnova, Solnice, Dobrušky a Opočna; začátkem srpna navštívil poprvé Chodsko (krátce pobyl v Trhanově u svého přítele Josefa Thomayera) – na cestu obdržel stipendium spolku Svatobor ve výši 100 zlatých: na cestě navštívil Chlumec, Bydžov (na tamějším gymnáziu bylo vypsáno místo skutečného učitele dějepisu, o které se neúspěšně ucházel – jel se představit řediteli Slavíkovi), Prahu, Karlštejn, ze Zdic šel pěšky na Žebrák a Točník a pak do Hořovic, dále navštívil Zbiroh, Plzeň, Domažlice, Trhanov (zámkem ho provedl Thomayerův otec), Čerchov, Kout, Ryzemberk, Kdyni, Nýrsko, Hamry, Černé jezero, Čertovo jezero, Eisenstein, Hartmanice, Kašperské Hory, Zdíkov, Vimperk a Husův rodný Husinec

Tenkrát poprvé jsem stanul v sedničce, ve kteréž, dle pověsti, se narodil Hus… Chudá světnička; ale v úctě a ne bez pohnutí stanul jsem pod jejím nízkým stropem, a stál jsem v ní jako v posvátné místnosti.

další cesta vedla do Prachatic, na hrad Helfenburk, do Strunkovic, Bavorova, Vodňan, Chelčic, Budějovic, Krumlova, Třeboně, Tábora a Milevska; v Milevsku se sešel s malířem E.K.Liškou a zde nalezl model a předobraz pro svého aktuára Roubínka z “Filosofské historie” – byl jím Liškův strýc, správce milevského klášterního panství; pak zajel na Zvíkov, který ho okouzlil

Zvíkov! Vyvstal tu přede mnou tak náhle, znenadání a vyzářený zapadajícím sluncem. Sám sebou byl úchvatný; slavná pak minulost, jak na ni hleděla mysl tenkráte ještě očarovaná kouzlem romantiky, rozněcovala obdiv v nadšení. Po Liticích tu nový, mohutný dojem, k němuž přibyl po mnohých letech třetí, podobný, na Slovensku v Uhrách, když putuje za “Bratrstvem”, vstupoval jsem do horské pevnosti, do rozvalin hradu Muráňského. A tady na Zvíkově jsme měli nocovat! Tenkráte to bylo ještě možná.

přestěhoval se v Litomyšli z dolejšího náměstí na hořejší, do domu č.112, bývalé knihtiskárny; domácí mu byla Anna Wildrová (zemřela roku 1882 ve věku 83 let), která mu mnoho vypravovala o minulosti města; u ní nalezl unikátní Severinův tisk staročeské kuchařské knihy ze 16.století, který později daroval Národnímu muzeu

Dům byl hodně velký, prostory však v něm nevalné. Vše v něm tak divně rozděleno a rozčleněno; stavitel by jistě řekl, že neprakticky. Mně však se to líbilo, že bylo malebné. Ten můj byt byl v domě nejmenší, ale mně připadal dost velký; obsahoval dva pokojíky. V předním stála prostá, bílá kamna, tam jsem pracoval; v druhém, bez kamen, byla ložnice.

S paní domácí, s paní Annou Wildrovou, záhy jsem se spřátelil… Sedali jsme v prostorném jejím pokoji, v těch místech, kdež asi za starodávna sázeli Augustovy polemiky a Brikcího knihu práv městských. Snad z těchto časů zachovala se ve starém domě památka, na kterou jsem pak náhodou uhodil v tom pokoji. Poblíže prádelníku, na kterém stály staré hodiny, u zdi byl proutěný, řídko pletený koš na papír. V tom koši zahlédl jsem mezi papíry, jichž nebylo mnoho, něco jako knížku. A byla to, a stará, sešlá, bez desek, bez titulního listu. Nic v ní záhadného, jen samé kuchařské recepty… Paní Wildrová o knížce nic nevěděla, jakého je původu, kterak se do koše dostala, snad že, když se smejčilo, někde ji našli a sem ji hodili… Zjistil jsem si pak dle tiskaře Severina vzadu uvedeného, že ta kuchařská kniha pochází z první poloviny šestnáctého století. Že je to vzácná věc jsem věděl, ne však to, že jsem našel unikát… Po čase jsem četl, že Zikmund Winter měl přednášku o nejstarší české kuchyni; pak vydal tiskem studii o ní. A tu jsem shledal, že má kuchařská kniha jest ještě starší nežli jeho nejstarší pramen. I dopsal jsem mu o ní. To byl můj prvý styk se Zikmundem Wintrem… Když jsem se pak dostal do Prahy, zjistil jsem si, že v  Museu té knížky nemají. Ale nyní tam je. Ta, která odpočívala v koši na papír u paní Wildrové, chová se nyní jako vzácnost v bibliotéce Musea království českého.

v Hronově byla otevřena nově postavená evangelická modlitebna

na gymnasium se dostal dr. Josef Novák, filolog – do Litomyšle se přestěhoval se svou mladou ženou Terezou, pozdější známou spisovatelkou Terezou Novákovou – Jirásek se s rodinou důvěrně seznámil, mj. poznal jejich malého Arnošta, pozdějšího kritika Arne Nováka, který Jiráskovi často “zasolil”

1877

začal vycházet román “Na dvoře vévodském” – dcera náchodského regenschoriho se jmenuje Mařenka Podhájská (tedy jako budoucí Jiráskova žena)

Je to první má obsáhlá práce, kterou jsem po kusích zasílal redakci. Od těch časů psal jsem tak na pokračování skoro všechny své rozměrné i velmi obsáhlé práce. Nutil mne k tomu později nedostatek času i choroba oční, pro kterou jsem dlouhý čas nesměl večer nic pracovati.

začal spolupracovat s časopisem Osvěta – spolupráce trvala až do roku 1892, kdy ji Jirásek v tichosti ukončil kvůli klerikálně zbarvené kritice trilogie “Mezi proudy”; zde byla uveřejněn povídka “Na Krvavém kameni”

Když toto hodnocení vyvolávalo u přítomných pochybnosti, jak a proč a čím si tato povídka zaslouží tak mimořádného ocenění, přiznal, že už se na to přesně nepamatuje, že ji četl kdysi velmi dávno jako mladý člověk a že na něho mocně zapůsobila. Přesto kdykoliv se rozhovořil o povídkách, neopomněl se zmínit o mimořádných kvalitách této povídky. Je to jistě povídka dobrá, ale čím ho tak okouzlila, nevím. Je to tím podivnější, že nikdy o žádném jiném díle, ať už básni, románu, dramatu nebo čemkoliv jiném nepronesl tak nadnesený soud. Karel Čapek měl vůbec Jiráska rád a mluvil o něm vždy s respektem. (Karel Scheinpflug)

Komu milejší hovor o mužném srdci a statečné smrti než mlhavá touha a sentimentální duše vyvzdechování, ten mne poslechne rád. (úvod povídky)

vyšla povídka “Markytánka” a “Divous”

Když jsem zabýval svým “Na dvoře vévodském”, přišlo nenadálé přerušení… Sládek žádal, mám-li co hotového, abych mu poslal, že by to rád dal do prvního čísla (Lumíru)… Sládkovi odříci nebylo možná. Napsaného jsem neměl nic, ale hned jsem začal obrázek, který byl už delší čas mezi mými plány, “Markytánka, příběh táborový”. Se začátkem, který jsem brzo odeslal, byl Sládek spokojen.

napsal “Filosofskou historii”

od 30.9.1877 nastoupil jako skutečný učitel na městské reálce v Litomyšli; ředitelem byl kontroverzní Karel Böhm, na nějž Jirásek nevzpomínal v dobrém (bránil mu v literární práci a zadával mu nesmyslné úkoly, kdy málem přišel i o zrak)

Nastávaly zlé časy pro suplenty; nedostávalo se míst skutečných a na léta nebylo na ně naděje. Také mně hrozila dlouhá suplentura. Na městské reálce v Litomyšli bylo sice místo, ale to musil dostat a  také dostal kolega Dominik Čipera, jenž na reálce již učil. Obecní zastupitelstvo jej zvolilo; mimo nadání však sám se toho místa vzdal pro spor, který měl s ředitelem. Pojednou se tedy místo uvolnilo. Ucházel jsem se o ně a městské zastupitelstvo mne zvolilo poslední den měsíce září.

podnikal výlety do okolí, mj. i na koni

Pak připadl milému panu Peciválovi zvláštní nápad, že by se mohl stát učitelem, že by si mohl zřídit jezdeckou školu. I dal do hlasu, že bude učit jezdit na koni a sháněl žáky. Přihlásili se mu pouze dva, kolega Novák, Táborský, poručík v záloze, a moje maličkost. Přijal nás a učení začalo… Od těch časů jsem už na koni nejezdil. Ale mám naději, že se do sedla zas dostanu. Když mně totiž bylo padesát let, slíbil mně přítel Thomayer, že mně dá presentem koně, ale až o mých sedmdesátých narozeninách. Musím se jich tedy dočkat, abych se Thomayerovi jízdecky ukázal.

Šmilovský se stal okresním školním inspektorem

O ten úřad ucházel se hlavně proto, poněvadž škola nesloužila jeho zdraví. Učení se však nadobro nezbavil. Jen polovici vyučovacích hodin mu slevili a teprve v červenci 1881 dostal úplnou dovolenou. Inspektorský úřad sám byl dost namáhavý, zvláště v kopcovitém okresu poličském. Také jinak dal mu dost mrzutostí a způsobil mu nad to velikou hořkost, jež otrávila mu poslední léta jeho života.

leden 1878

na plese v litomyšlském Karlově se seznámil s Marií Podhajskou (1859-1927), svou budoucí ženou – Marie byla dcerou úředníka u krajského soudu Františka Podhajského a Marie Podhajské, rozené Janelové

Utěšený zjev mladičké, sličné dívčiny okouzlil mysl, jímal srdce. Nastaly tiché převraty, pak chvíle rozhodnutí… Ta ona stránka mých prací jest ohlasem těch dob, v té, oné scéně světlá stopa milé dívky, roztomilé, mladé ženy oddané…

Vidím Tě v kuchyni, v pokojíčku žehlící, odpoledne šijící a nejraději, nejdéle stanu tam u okna, v tom milém koutku, a zase jdu s Tebou parkem, sedím s Tebou u studánky…

Má milá Mařenko, Tys mým světlým paprskem, mou nadějí, pro Tebe chci pracovat, po nejvyšším dychtit a Ty budeš mou palmou stinnou.

Má drahá holubičko snivá!

Již hnízdečko si tiché splítám

a rozradován Tebe vítám:

Ó pojď a zůstaň u mne!

Má drahá holubičko snivá!

Ty haluzku mi neseš míru,

Ty dáš mi lásku, vrátíš víru,

ó pojď a zůstaň u mne!

V tom mraku pochyb a dum šeru

mé lásky žhoucí slunce znej

a odpusť! Trpím muku steru

kdy rozpoutá se stínů rej

a kalí štěstí mého ráno

To nermutiž ó drahé dítě

Tvůj poklid, pevnou důvěru,

a lásky naší na úsvitě

již nelekej se večeru!

Nám bude požehnáno!

1878

Světozor začal otiskovat povídku “Filosofská historie”; Jirásek jí vzdal hold nejen Litomyšli, ale i Máji K.H.Máchy

napsal povídky “Andělé boží”, “Zámecký hejtman” a “U rodného (domácího) prahu”

přednesl jubilejní přednášku o Karlu IV. a přednášku o M.D. Rettigové, Boženě Němcové a zámecké Frebonii z Pernštejna

v létě se seznámil s dr.Františkem Braunerem a jeho dcerou Zdeňkou, pozdější slavnou malířkou; ukázal jim litomyšlský graduál s miniaturami Ornysa z Lindperka

1879

napsal “Ráj světa” a “U Rytířů”, vyšly první romány z doby husitství, “Slavný den” a “Konec a počátek” o vzniku Jednoty bratrské

Mnohé by se nám na Českých bratřích nelíbilo, jejich temný názor o světě. (o Českých bratřích)

Práci jsem zaslal do Květů. Připadá mi, jak mne tenkrát potěšil Svatopluk Čech, redaktor Květů; psal mně také, že si luskl prsty, když mou práci přečetl. (o povídce U rytířů)

Tenkrát mně byl hlavním, ač nikoliv jediným pramenem Tomkův Dějepis města Prahy. Po letech mne ten můj obraz prvního hnutí husitského a bitvy na Vítkově neuspokojil…Náhradou za něj bylo “Proti všem”, založené na hlubším studiu hojnějších a původních pramenů. (o díle Slavný den)

stal se nakrátko redaktorem Laciné knihovny národní (vydával ji Jan Otto); ředitel Böhm mu později přikázal, aby se této práce vzdal

Snažil jsem se, aby přinášela kromě prací původních překlady hlavně ze slovanských literatur.

Kromě obyčejné práce školní dostalo se mi z ústavu ještě mimořádné. Ředitel Böhm z nenadání mne vyzval, abych rozepsal katalog profesorské biblioteky dle materií. Neodmítl jsem; pro dobrou vůli dal jsem se do díla, jež mně bylo uloženo ne z dobré vůle a přízně. Neměl jsem potuchy, proč mně ředitel tu schválnost způsobil, proč mne tou mrzutou a zbytečnou prací trestá. Podnes určitě nevím, čím jsem vzbudil jeho nelibost a touhu osladit mně dny takovouto prací. Snad proto, že jsem měl redakci Laciné knihovny. Že nepokládal katalog takto rozepsaný za nutnost, vysvitlo mně po tom. Když jsem totiž dílo dokončil, nedal archy ani svázat a po čase jsem je našel v bibliotece pohozeny…

poprvé se u něj projevila oční choroba (v důsledku plnění nesmyslného úkolu od ředitele školy Böhma, kdy měl udělat věcný katalog profesorské knihovny); celý život pak bojoval se slabým zrakem

Rozepisoval jsem bez přestání, jen abych se protivného mi úkolu co nejdříve zbavil. Vedle toho však jsem korigoval německé úlohy a přehlížel rukopisy pro Lacinou knihovnu. A pokoj, ve kterém jsem pracoval, byl tmavý. Psal jsem za kalných, podzimních odpolední, večer do noci. Z toho pak oční choroba. Nesměl jsem ani psát, ani číst; rozjitřené oči ani světla nesnesly. Sedal jsem večer v tmavém koutě nebo chodil jsem, nebylo-li větrno, náměstím, vyhýbaje se světlům podsíně. Byly to zlé chvíle. Prudký ten záchvat přešel koncem zimy; na jaře 1880 bylo lépe. Památka mně však zůstala. Dlouho potom, léta, zůstaly seslabené oči nadmíru citlivy. Občas se pohoršily tak, že nesměl jsem zase za dlouhou dobu večer nic pracovat. (Jirásek o úkolu od ředitele Böhma)

Jiráskovi rodiče se dostali do vážných finančních problémů – došlo k nucenému prodeji chalupy a živnosti

Doma, obávám se, nastane co nevidět katastrofa a já se budu muset o všechny starati. (Jirásek)

K nám za celý čas nepřijde ani živá duše kromě nějakého věřitele a já také nikam nejdu a chopit se čeho nemám a tak mně je náramně dlouhá chvíle. (Jiráskův otec)

Obchod nám jde obstojně, pomalu uplácíme dluhy… Kdyby jen Bůh dal zdraví, tak bude to ubejvat. Ty nešťastný dluhy! Ale na sebe ani nevzpomenu, jak budeme živi, on nás Bůh neopustí. My bychom byli rádi, abysme měli od lidu pokoj, neb jsme toho již mnoho zažili… Nás musí všecko potkat to nejhorší. (Jiráskova matka)

zemřel jeho přítel z mládí, bratranec Adolf Prouza, lékař-lidumil, který chudé léčil zdarma – nakazil se skvrnitým tyfem od chudého tkalce

v dubnu se oženil Mikoláš Aleš, v červnu J.V.Sládek a v srpnu Jaroslav Vrchlický

12.8.1879

oženil se s Marií Podhajskou (1859-1927) (její otec svatbě nepřál, a proto rodinu několik let nenavštěvoval), měl s ní celkem 7 dětí – Boženu (1880-1951, provd.Jelínková), Marii (1881-1885), Ludmilu (1885-1973), Miloslavu (1886-1971, provd.Pragerová), Zdeňku (1889-1975, provd.Tříšková), dvojčata Magdalenu (1890-1954, provd.Duchoslavová) a Jaromíra (1890-1933)

Kdekdo pospíchal na náměstí a k děkanství, aby shlédl zajímavý a půvabný párek. Se zájmem neobyčejným sledován po oddavkách četným obecenstvem švarný ženich v čamaře i spanilá, něžná jeho nevěsta, až na náměstí vstoupili v dům, v němž bydlili rodiče nevěstiny. (ze vzpomínek O.Poplera)

Když tedy páter po kázání z kazatelny ohlásil: Ve stav manželský vstoupiti míní Alois Jirásek, svobodný, profesor, a Marie Podhajská, svobodná, spustili jsme ohromné intrády, jakých kostel dlouho neslyšel. Kolega z reálky Kvítek a hudebník Míček troubili na klarina a já bubnoval na tympány. Páter musil dlouho čekati, než mohl dále oznamovati, zatímco přítomní věřící byli u vytržení, o kterou osobnost tu běží. Revanš ze strany Jiráskovy a jeho snoubenky byla velmi čestná. Nečekaně objevil se v den svatby Jiráskovy po oddavkách v mém bytě nynější lékař na Vinohradech dr.A.Kurz a odvedl mne i kolegu Kvítka k svatební hostině, a tak jsme se veselili s ostatními ze štěstí dvou mladých lidí. Kolega Kvítek, rodák táborský, jenž uměl zpívat i hrát, zazpíval nám jihočeské písně. (ze vzpomínek profesora Josefa Šimka)

podle hronovského učitele a znalce Hronova Antonína Jiráska, který se zabýval existencí studánky Bataraška, jíž Jirásek věnoval svou stejnojmennou povídku, byla první láskou Aloise Jiráska Otýlie Langrová-Gallmeyerová, vnučka Antonína a Justynky Knahlových alias Kalinových z kroniky “U nás” – viz brožura Marie Vorlíčkové “První láska”

po svatbě se přestěhoval se svou ženou do vedlejšího domu, který sousedil s domem “U rytířů” – do domu cukráře F.Rumlera

1880

1880

prodělal střevní tyfus a vzdal se redakce Laciné knihovny

Bylo to ani ne tři měsíce potom, co se mi narodilo první mé dítě, Boženka. Mladičké ženě mé nastaly strastiplné dny. Opatrovala mne obětivě, sebe nešetříc, a péče ta a péče mého lékaře, milého pana doktora Františka Teplého, zmohly mou těžkou nemoc. Vyvázl jsem z nebezpečenství, byl jsem však sláb jako moucha. A tu, kdy jsem ještě ležel, vzkázal mi ředitel Böhm, že se musím vzdát redakce Laciné knihovny. Sám jsem se již předtím rozhodl, že tak učiním. Ale to vzkázání, na něž přece bylo dosti času, až bych zase přišel do školy, ta nešetrnost, nedbající ani mé nemoci a také to, že se k tomu poselství propůjčil jeden z kolegů, hrozně rozčílilo mé tenkrát osláblé nervy.

dosáhl na definitivu a byl mu přiřknut titul profesora

studenti mu věnovali almanach “Červánky”

V létě 1880 překvapila mne sexta litomyšlského gymnasia zvláštním způsobem. Věnovala mně knihu pěkně svázanou, ne tištěnou, ale psanou, plnou mladistvých prací literárních. Psaný ten almanach “Červánky”, podaný mně jako spisovateli, obsahoval příspěvky devíti z té sexty, mající jedenáct žáků. Nikdy jsem jich  neučil, dokud jsem působil na gymnasiu, ale znal jsem je všechny…. Ten jejich almanach těšil mne i jako důkaz jejich příchylnosti, i jako osvědčení ušlechtilých snah. Na začátku almanachu hudební skladba, kantáta, za ní pak většinou samé lyrické básně, mezi nimi dvě novelistické práce “Ozvuky” a “Pan doktor” i úryvek z tragedie “Hlubiny”. Tři z těch mladičkých autorů stihla pak předčasná smrt. Dva z nich ji vyhledali sami.

přednesl přednášku “Procházka Prahou”

v květnu byl vydán péčí Umělecké Besedy slavnostní list “Národ sobě” za literární reakce Jana Nerudy; z Jiráskovy tvorby byla otištěna povídka “Mudrcové”

v Lumíru začal vycházet román “Ráj světa”, v Osvětě “Obětovaný”

A tak jsem psal dvě práce zároveň. Příčina toho byla, že jsem příspěvky ty už dříve slíbil, nemoha redaktorům na důtklivé jejich žádosti odříci, a že jsem pak chtěl slovu dostát, abych neuvedl jich do rozpaků. Psaní dvojí práce nepůsobilo mi žádných obtíží. Snadno jsem se vžil do ovzduší jedné a zapomněl přitom nadobro na práci druhou; ale když jsem se k ní zase vrátil, nebylo pro mne tamté. Z veliké mé ochoty k redaktorům a řekněme z té slabosti, že jsem nedovedl jim odříci, pocházelo časem kvapnější mé psaní a to, že jsem nemohl vždy slohu věnovat tolik péče, jak by bylo žádoucno.

18.-19.9.1880

den před slavností odhalení pamětní desky přijel Smetana do Litomyšle

Čekal jsem na jeho příjezd, dlouho jsem čekal na podsíni, abych jej ihned uviděl, jakmile přibude. Dočkal jsem se. Seděl, drobný, jakoby se ztrácející v kočáře, prokvetlý; jeho dvě dcery jej provázely. A ne radost sama pohnula mně nitrem, když se mistr zjevil; víc soucitu jsem cítil a lítosti nad hrozným osudem geniálního skladatele. Bylť už úplně hluchý.

na Karlově se 19.9. seznámil s hluchým Bedřichem Smetanou; Smetanu Jiráskovi představil Alois Vojtěch Šmilovský, který zároveň zprostředkoval jejich hovor psaný cedulkami; Jirásek se Smetanovi svěřil, jak často chodil před kavárnu Slavia, aby ho uviděl sedícího u okna

Slavný mistr se usmál a podal mně ruku.

podzim 1880

v předvečer 260.výročí bitvy na Bílé Hoře, 7.11.1880, vybuchly na čtyřech místech Litomyšle petardy a na nárožích se objevily protirakouské letáky; akci připravilo několik mladíků, mezi nimiž byl i žák 5.třídy reálky Vojtěch Drobný, syn chalupníka z Makova; krajský soud v Chrudimi zprostil obžalované viny (byli obžalováni z velezrady a ze zločinu veřejného násilí); když Vojtěch Drobný žádal po měsíci vazby o umožnění školní docházky, mimořádná porada profesorského sboru sedmi hlasy proti pěti rozhodla vyloučit ho ze školy, kterou navštěvoval, a Jirásek patřil k oné nevelké většině jeden ze studentů – ani v další etapě jednání se profesor Jirásek nepřipojil k hlasům, které chtěly 19letého studenta udržet na litomyšlské reálce

Jirásek svůj postoj vysvětloval tím, že by jeho skutek mohl být nebezpečným vzorem pro ostatní žáky; ostatně Jirásek svým založením i dílem byl vždy proti jakémukoliv bezhlavému buřičství a násilí, navíc v té době ještě neměl definitivu a sám byl pod drobnohledem kvůli svému stylu výuky a spisovatelské činnosti; také přízeň studentů, kteří mu věnovali almanach Červánky, mohl vzbuzovat podezření, že k sobě přitahuje mladistvé nespokojence a svou autoritou je podněcuje

dalším důvodem zřejmě byl střet s ředitelem Böhmem, který se snažil Drobného chránit – v každém případě měl důvody nejít řediteli na ruku, a naopak přispět k jeho porážce, což se v této kauze podařilo

bez významu nebyl ani tlak na školu, která byla trnem v oku mnoha místním vysoce postaveným lidem a na kterou se hledala sebemenší záminka pro její zrušení

10.6.1880

narodila se nejznámější Jiráskova dcera, Božena, provdaná Jelínková, osobitá malířka, od roku 1905 manželka známého básníka, překladatele a kritika Hanuše Jelínka (zemřela 5.9.1951 v Hronově)

1880-1881

napsal román “Poklad” a povídky “Bataraška”, “Na hranicích”, “Divý rod”, “Na staré poště” a “Sousedé”

Návštěvy hradu potštejnského, zprávy o hraběti Chamaré podnítily touhu napsat obraz z jeho času, z doby, která mně zvláště vábila.

1881

byl členem deputace z Litomyšle do České Třebové, která vítala vlak s rakví zemřelého básníka Boleslava Jablonského; seznámil se s Edvardem Jelínkem

Básník žil a byl vysoce ctěn a milován zvláště starší generací, jež cenila také to, co v národním probuzení vykonal… Dnes jest Jablonský nynějšímu pokolení sotva jen dle jména znám.

v létě podnikl výlet přes Poličku, Bystré na hrad Svojanov, někdejší sídlo Záviše z Falkenštejna

v srpnu vyhořelo Národní divadlo

To bylo udeření zčistajasna. Hned jsem si vzpomněl na Alše a na jeho dílo. Ještě v lednu na něm pracoval… A teď to dílo zničeno a již ho neuvidím… Pro štěstí však, jak známo, nestalo se, jak toho dne po požáru všude myslili a také Aleš a jak noviny psaly, že divadlo ve uvnitř všechno zničeno. Lodžie, vestibul, foyer zachován a tím také slavná Alšova “Vlast” a ostatní jeho dílo.

počátkem školního roku 1881-1882 byly sloučeny obě litomyšlské střední školy v jediný ústav, ve státní střední školu, rozdělenou ve vyšších třídách na vyšší gymnasium a na vyšší reálku; ředitelem kombinované státní střední školy se místo netolerantního Karla Böhma, který bojkotoval Jiráskovu literární činnost, stal František Fischer, Jiráskův oblíbený profesor z Hradce Králové; poté, co ztratil ředitelské místo, trávil Böhm konec života jako zahořklý, nešťastný muž

Do konce však tohoto roku měl každý z těch dvou ústavů být spravován dosavadním svým ředitelem. A tak jsem měl toho roku ještě ředitele Böhma. Ve škole klid; ředitel Böhm,  kterého stát potom převzal do svých služeb jako profesora, nezpůsobil mně již žádných nesnází. Byl pokoj. A tak jsem mohl klidně se věnovati po škole své literární práci.

přítel Antonín Truhlář mu poslal fejetony z německých novin “Vergessene Geschichten” od dr. Leopolda Weisla, které mu byly podnětem k napsání “Psohlavců”

Obsahovaly mnohé podrobnosti, patrně z dobrého pramene vážené, jmenovitě o procesu domažlických Chodů s trhanovským pánem o svobodu a práva. Vše mně naráz jinak vystoupilo, vše oživlo a cítil jsem, že v tom ještě více. Tragedie chodská mne uchvátila.

na podzim napsal povídku “Sousedé”

1882

v srpnu podnikl další cestu na Chodsko (spolek Svatobor mu opět poskytl stipendium, tentokrát 150 zlatých), kdy navštívil pouť u sv.Vavřinečka na vrchu u Domažlic, Draženov, kde poznal starého Choda Matěje Přibka, který se pak objevil jako model chodského praporečníka v “Psohlavcích”, dále zamířil na výlety od Postřekova pod Všerubský průsmyk, do Lhoty a Pocinovic, pak do Bavor, přes Amberk, Sulcbach do Norimberka, kde studoval v museu a mnohou chvíli strávil v městské obrazárně před obrazy Kupeckého, odtud do Mnichova, pak na Landshut a do Řezna – cesta byla studiem k románu “V cizích službách”

Tak jsem tu chodil. Bylo pod mrakem, vítr vál pustnoucí plání a teskno padalo na člověka. Marné hrdinství zde padlých, plané a bez užitku; ale dojalo. Tu vyklíčil “kus české anabase”, který jsem začal psát záhy po svém návratu.

jelikož se dům pí Wildrové začal bourat, objevily se trhliny i na sousedním domě, kde bydleli Jiráskovi; museli se tedy provizorně a v září natrvalo přestěhovat – do domu p. Ignáce Seidla, řezníka a majitele hostince (říkalo se u něho na “Buřvalce”) – zde se narodily dcery Ludmila a Miloslava a zemřela čtyřletá Mařenka – Jiráskovi zde žili až do odchodu z Litomyšle v roce 1888

Tou dobou stala se veliká změna v mém sousedství. Stará paní Wildrová prodala svůj dům. Milá stařenka se asi těžko s ním loučila. Nový byt najala si v ulici za náměstím, která teď má jméno Boženy Němcové. Stará paní dočkala se i pádu svého bývalého domu. Nový majitel, JUDr. Slavík, se rozhodl, že jej zboří a nový na jeho místě vystaví. Paní Wildrová dožila se té zkázy, ale neuviděla ji. Nevycházela už ze svého bytu. A dlouho již nežila. Zemřela ještě t.r. 1882 před samými vánočními svátky.

Když jsem se vrátil do Litomyšle, shledal jsem svůj byt prázdný. Rodina má z něho zmizela; vystěhovala se poslední dny mé cesty, kvapně, narychlo. Musila. Když totiž bořili starý dům paní Wildrové, ukázaly se na sousedním domě, v němž jsem bydlil, trhliny. Stavitel mne ujistil, to že nic není, abych byl bez starostí. A tak jsem odjel. Než trhliny pak rostly přes to, že podepřeli zeď, a začaly se hrozivě šklebit. Proto se žena s dětmi vystěhovala. Prozatímní bydlení našla nedaleko, přes náměstí, u paní Vaňkové, vdovy po berním, jež velice ochotně a laskavě se k nám zachovala. Ohroženému domu nestalo se nic. Ale my se již do něho nevrátili.

ve školním roce 1882/1883 přednesl přednášku i Islandu, kterou její posluchači pochopili jako představení vzoru malého houževnatého národa

vycházely povídky “Sousedé” a “Krajanka”; Národní listy otiskly první obrázek z cyklu “Černá hodinka”

Že mne Neruda vyzval, těšilo mne upřímně a za velikou čest jsem si pokládal. I vyhověl jsem mu rád a hned. Neruda nic neoznámil, hodí-li se mu to čili nic. Až tam v Domažlicích jsem viděl, že mou práci přijal.

31.5.1882

Jan Neruda mu nabídl spolupráci v Národních listech; Jirásek pro ně psal “Černou hodinku” pod šifrou -ík

1882-1886

vycházel povídkový minicyklus “Černá hodinka”, plný málo utěšených příběhů s převládajícími hořkými zážitky

1883

navštívil jej Thomayer, se kterým putoval na Litice, Vamberk, Rychnov, Opočno a do Hronova; s kolegou Šimkem zase navštívil Nové Hrady u Vysokého Mýta, okolí Košumberka a zámek v Chroustovicích; sám pak zamířil přes Poličku, Korouhev do Imramova

Zajímavý zámek v Chroustovicích se pak dostal, ovšem ne plným jménem a fotograficky věrně do mé novely “Z malých cest”.

vycházel román “V cizích službách” a povídky “Hejtmanská sláva”, “Johanka” a “Pandurek”

Tenkráte jsem netušil, že se s Janem Talafúsem z Ostrova ještě jednou shledám a že se jím budu po léta zabývat.

začal psát “Psohlavce”

Dal jsem se chutě do díla, jež mne obzvláště těšilo. Chodský zápas za právo, plný dramatičnosti, mne nadchl a kraj a lid zamiloval jsem si za loňské návštěvy v těch pošumavských končinách. Už dávno choval jsem je, dosud mi neznámé, v milé paměti, dávno, už ze studentských let z líčení Boženy Němcové, zvláště pak z její “Karly”. Proto také připsal jsem své dílo památce slavné své krajanky.

do “Zlaté Prahy” zaslal povídku “Starosvětské obrázky”

20.6.1883

zemřel Jiráskův profesorský a literární kolega Alois Vojtěch Šmilovský (1837-1883); pohřeb se konal 23.6.

Večer, bylo zrovna před jeho svátkem, zaslechl jsem, že se mu hrozně přitížilo. Chvátal jsem do jeho bytu. Šmilovský ležel už v bezvědomí, pracuje k smrti. Rodina rozrušena… Na pomníku Šmilovského je reliéfové poprsí jeho, ale nezdařené. Není to jeho podoba, tak nevypadal.

1884

začali vycházet “Psohlavci” (v Květech za redakce Svatopluka Čecha) – “psohlavec” byla původně nadávka; než román vyšel, byly v úvaze tyto jeho názvy – Za právo otců, Jan Sladký, Kozina, Buláci; nakonec jednoznačně zvítězil název “Psohlavci”; román se stal předlohou pro úspěšnou operu Karla Kovařovice, inspiroval i J.Š.Baara, který začínal svoji uměleckou kariéru pod pseudonymem Jan Psohlavý, a Jana Vrbu k polemice s Psohlavci svými “Chodskými rebeliemi”; byl také podnětem pro Jaroslava Vrchlického k jeho “Selským baladám” a inspirací ke sbírce “Selské písně a české znělky” J.V.Sládka

Tvoji Psohlavci prý udělali na Domažlicku náramný dojem. Teď prý již věří, že byl Kozina svatým. (Mikoláš Aleš Jiráskovi)

Nikdy nezapomenu, když jsem předčítal z Květů jako patnáctiletý student poprvé na hyjtě doma “Psohlavce”, jak byla naše světnice natřískaná posluchači a jaké úžasné dojmy vyvolala v nás každá jejich stránka. Zlobné výkřiky, srdcelomný pláč, hlaholný smích i pochvalné výkřiky přerušovaly četbu, která se stala rázem slavnou po celém rodném kraji, šla z ruky do ruky, až můj ročník Květů do jara rozsypal se v řadu listů, které teprve po letech knihař zase pracně dohromady slepil jako vzácnou památku. (J.Š.Baar)

Svatopluk Čech přijal její začátek velmi srdečně. Ale když jsem po nějakém čase zaslal další část rukopisu, žádal některou změnu, ne pro práci samu, ale z ohledu na censuru. (Alois Jirásek)

znovu vyšly “Povídky z hor”, rozmnožené o další 4 povídky, které byly uveřejněné v letech 1881-1883; ve Světozoru vycházely “Starosvětské obrázky”

20.6. zemřel Václav Beneš Třebízský (1849-1884), kterému vyšla ve Zlaté Praze, vedle Jiráskovy povídky “Starosvětské obrázky”, jeho poslední práce “Ze záletů páně regentových”

A tak jsme s Benešem bezděky nechtíce jaksi zápasili… “Ze záletů páně regentových” byla z posledních prací Beneše Třebízského. Nedlouho po jejím ukončení zemřel. Odjel na léčení do Mariánských Lázní a živ se odtud nevrátil… Právě rok, na den, po Šmilovském odešel Beneš a tak mlád, u věku 35 let! Upřímně jsem želel vzácné, ušlechtilé té duše.

začal soustavně procházet a projíždět svým rodným krajem, Orlickými horami, neboť pro dílo “Čechy” přislíbil napsat o nich napsat stať; zajel do Kladska a na Křivoklát (v hlavě se mu již rodil třídílný román “Mezi proudy”)

Začal jsem systematicky procházet Orlickými horami, počínaje kralickým Sněžníkem a jeho okolím. To na jaře. V létě jsem konal další partie, většinou pěšky; jmenovitě prošel jsem se zesnulým přítelem Antonínem Truhlářem okolí Solnice, Skuhrova, Jedlové, vystoupil jsem s ním na Deštnou, Vrchmezí. Přes Olešnici dali jsme se do Náchoda, odkud Truhlář odjel domů, do Lična u Častolovic a já do Hronova. Za těchto prázdnin vypravil jsem se s kolegou Šimkem a dr.Theurerem z Hronova přes Dušníky do Kladska. Předtím, v červenci, zajel jsem do Prahy a dále na Křivoklát a Jivno opět s kolegou Šimkem. Vydal jsem se tam, protože mne tenkrát už strašil v hlavě “Červený man”, kterého jsem se už nezbavil až pak po letech v “Mezi proudy”.

začal psát “Nevolnici” a “Marylu”

14.5.1885

narodila se mu třetí dcera Ludmila

7.9.1885

zemřela jeho dcera Marie (v necelých 4 letech, nar. 20.11.1881):

Pobyt v Táboře musil jsem náhle zkrátit. Z Litomyšle telegram, že Mařenka, mladší má dceruška, se vážně roznemohla. Nejbližším vlakem jsem odjel. Toho dne nebylo možná dál než do Prahy; k nám do Litomyšle nebylo spojení. V trapné nejistotě a v obavách musil jsem zůstat v Praze přes noc… Chvátaje v Litomyšli z nádraží, potkal jsem okresního lékaře dr.Čermáka; od něho jsem zvěděl, že má dceruška se roznemohla na neštovice, ale že není zle. To jen těšil. Bylo zle. Žena sama s Mařenkou. Starší dcerku, Boženku, odstěhovali k babičce. Nemocná dceruška mne ještě poznala, viděla. Ale pak – kruté tři dny a noci. Dne 7.září o druhé po půlnoci skonalo naše milé dítě…

Byl jsem pořád nějak v neladu, do práce nebylo pomyšlení. A ještě nyní nic nedělám… Nejde mi to nějak, ač nyní již mysl je klidnější. Chvílemi ovšem, tak v samotě, nebo doma v rodině napadne mne to, až úzko. Ale dost už.

23.8.1885

konala se mohutná Kozinova slavnost

1885

počátkem prázdnin musel odvézt svou matku do Prahy k prof. Schöblovi na oční operaci; matka po ní opět začala vidět, i když už ne tak dobře jako kdysi

To bylo sedmého roku poté, co se vystěhovali s otcem ze svého, co žila, a již bez trampot, v domku, v němž se narodila. Operaci vykonal profesor Schöbl. Tenkráte byl jeho asistentem pan dr. Jan Deyl, jenž mně v rozčilení čekajícímu dole v Schöblově ústavě oznámil, že se operace zdařila. Matka zase prohlédla, třeba že ne v plné jasnosti, ale uviděla opět svůj rodný, bílý domek s lomenou, šindelovou střechou, s podsíňkou, se zahrádkou, mohla zase pohledět do tváří svého muže, svých dětí a vnuků. Dlouho však s námi nezůstala. Již druhého roku po operaci odešla na věky.

v srpnu navštívil rodiče v Hronově, zajel na Skály, zpustlý hrad v teplických skalách nad zámečkem Bišofštejnem, dějiště svého románu “Skály”

Znal jsem ta místa z dřívějších dob. Ale tou dobou jsem zaslechl o nich zvláštní historii. Pověděl mně ji zesnulý obchodník plátny, “světák” Vendelín Klikar. O třech bratřích z Police vypravoval, z nichž jeden byl správcem v bišofštejnském dvoře a druhý tam sládkem, a jak třetí bratr, soused polický, přišel je na Štědrý den navštívit, jaké měl cestou vidění a jak se pak na hoře v skalné rozvalině zjevilo světlo a jak tam i po té tajemně svítívalo; po čase že přijela vrchnost, hradecký kanovník, a ten že se odhodlal v noci do pustého hradu, když tam opět světlo proskočilo a tiše zářilo, zažehnat tam strašidlo, ale že se vrátil bled, smuten a že ani slova nepromluvil a nic nezjevil, co spatřil, co se mu stalo… Toto vypravování mne tak chytlo, že jsem zatoužil znovu prohlédnout si ta místa.

koncem srpna navštívil Drážďany, slavnou galerii výtvarného umění – 26.8. byl v Ústí nad Labem, 28.8. v Drážďanech; na zpáteční cestě zajel do jižních Čech, do Tábora, na Kozí Hrádek a na Přiběnice; ve vinárně v Táboře uviděl manžela Boženy Němcové

Podnes mne hněte, že jsem ze své společnosti na chvíli se nevytrhl a s manželem Boženy Němcové se neseznámil.

vyšly povídky “Maryla” a “Zemanka”

Jasno bylo kolem, klid v mysli. Psal jsem starosvětskou selanku a sám jsem žil prostou idylou venkovského profesora, spisovatele osamělého v tichém zákoutí. Památných událostí toho času málo. Praha byla pořád ještě mou touhou, ale již tichou, ne palčivou. Za ta léta venkovského pobytu se mi hodně vzdálila a ještě se vzdalovala, ale zdála se zlatější, krásnější. Byla jako sen, jehož splněním nezalahodila na ten čas už ani naděje.

1886

v Lumíru byl otištěn román “Skály”, román těžce vykoupeného smíření mezi domácími katolíky a emigranty-evangelíky

Abychom v protivenstvích strachem neschli, nýbrž se zelenali jako strom odvahou a nadějí, abychom chyby své poznali a pevně stáli. (z díla)

Celek Skal jímá zvláštní tajemnou silou jakési toužebné poezie, jakousi elegií sladce soucitnou nad něčím nekonečným, skoro světobolným, hrůzně bolestným, ale už oplakaným. (dobová kritika)

publikoval svůj popis Orlických hor v mnohosvazkovém díle “Čechy”

navštívil jej básník Adolf Heyduk s chotí

Dosud jsem osobně neznal milého básníka, jehož verše jsem si už v Němcích, v Broumově, jako kvartán opisoval z Mikovcova Lumíru.

1887

ve Světozoru začal vycházet třídílný román o počátku husitství “Mezi proudy”; Jirásek se opíral o dvě významná díla svého univerzitního profesora W.W.Tomka – “Dějepis města Prahy” a “Dějiny pražské univerzity”

V jednom cyklu byl Václav IV. pojímán jako vzor spravedlivého vládce, v druhém pak jako výplod všech nectností. Teprve romantičtí spisovatelé, hledající inspiraci v minulosti, oba uvedené okruhy spojili v jeden celek a vytvořili z nich obraz panovníka, jehož rozporuplnost odpovídala soudobým představám o literárním hrdinovi.

Ale tak se vám vyznám, že jsem těžce nesl úplnou lhostejnost a nevšímavost k práci tak obsáhlé. A tak jsem se v duchu ustanovil, že kdyby věc byla rozhodně dobrá a včasná, že by ji takový osud nemohl stihnout. Ale myslím, že obecenstvo i kritika tak staré věci už nechce. Odpadla mi všechna chuť na pokračování, na které jsem se kdysi těšil a maloval si je ve velkých rozměrech. Myslil jsem, že národ husitů měl by mít obraz své nejslavnější doby. Snad napíšu jeden obraz z těch časů, ale víc sotva.

napsal povídky “Blažej Chotěřinský”, “Sobota” a “Vesecký” a studii “O českých osadách a dřevěných stavbách”

To byla, myslím, první, obsáhlejší studie o našich roubených stavbách.

napsal román “Záhořanský hon” – Zahořany si Jirásek vymyslel; jméno vycházelo vstříc příběhu o lidech, kteří zahořeli láskou či hněvem; o těch, kteří jako nespravedliví shořeli a jako spravedliví dál planuli a hořeli; ať už pro milé ženy či pro umění, anebo pro obojí současně

V té celé řadě svým zvláštním půvabem utkvěl mně milou vzpomínkou příběh malíře – duchaplného dobyvatele: “Zahořanský hon”. V těch letech, kdy jsem poprvé s chlapeckou radostí hltal bystře nastavěné situace toho křehkého, rokokového obrázku, ani se mi nezdálo, že mně bude popřáno výtvarně realizovat bohaté náměty našeho národního autora. (ilustrátor Prokop Laichter)

byl členem komitétu pro vybudování pomníku A.V.Šmilovskému

přednášel Spolku paní a dívek o lahodné a spanilé mluvě české

účastnil se setkání východočeských spisovatelů v Chrudimi u dr.Pippicha (byli tam Bohumil Adámek, Antal Stašek, Miřiovský, Štolba a Kučera)

v Litomyšli hrála kočovná společnost V.K.Jelínka, v níž hrály jako děti budoucí herecké hvězdy Terezie Brzková a Otýlie Beníšková

navštívil jej Ferdinand Schulz, jenž mu dal vzácný podnět k vrcholnému románu “F.L.Věk”

Za hovoru se zmínil, že se seznámil s kazatelem evangelické bratrské církve Ochranovské p.Eugenem Schmidtem, působícím v Potštýně, ten že četl některé mé knihy, jmenovitě “Poklad” a tu že si vzpomněl na F.Heka, kupce dobrušského, jenž v první polovici 19.století žil v Ochranově a tam části českobratrského archivu překládal do němčiny, ten Hek že by mne jistě zajímal. To mne ovšem zlákalo. Dalších podrobností si zevrubně nepamatuju. Jen to vím, že jsem zajel k Schulzovi do Ústí, že jsem se tam sešel s p.Schmidtem a s dvěma jeho kolegy, jejichž jména mi neutkvěla v paměti. Jeden z nich se zmínil o části autobiografie Čecha Heka, uveřejněné před lety v ochranovském časopise “Der Brüderbote”. Čísla tohoto časopisu dostalo se mi pak laskavým prostřednictvím p.Schmidta.

vyšla povídka “Stromy” a “Povídka z archivu”

12.2.1887

zemřela mu jeho milovaná matka Vincencie, roz. Prouzová (nar. 1821)

léto 1887

23.7. vyrazil  s Josefem Theurerem na další výpravu do jižních Čech; nejprve zajeli do Prahy, odtud do Ostrovce, pak pěšky přes Most, Varvažov ke Zvíkovu, dále přes Oslov a Záhoří do Písku; navštívili Vodňany, Chelčice, Kratochvíli, Prachatice, Husinec, rozvaliny hradu Husi, Volary, Hiršperk, Želnavu, Planou, Frimburk, Čertovu stěnu, Vyšší Brod, Rožmberk, Krumlov, Zlatou Korunu, Budějovice, Borovany, Trocnovský dvůr, Jindřichův Hradec, Červenou Lhotu; zpátky se stavili v Kamenici, Pelhřimově, Humpolci, Lipnici, Přibyslavi, Havlíčkově Brodě a Litomyšli; splnil si svůj sen a navštívil Trocnov; na výletě pohovořil s místními slavnými osobnostmi – Adolfem Heydukem, Františkem Heritesem, Juliem Zeyerem a Otakarem Mokrým

1888

účastnil se výběrového řízení na profesorské místo na gymnasiu v Žitné ulici v Praze; místo získal – jmenovací dekret je z 23.8.1888 a datum 31.8.1888 nese dokument, jímž ředitel v Litomyšli uvolnil Jiráska ze školy

Vlivný člen zemské školní rady si povzdychl: Bože, jen kdyby ten člověk tolik nepsal! Co stálo času a práce, než potřeny byly podobné náhledy, jichž praxe způsobila naší literatuře tolik škod! A právě Jirásek a s ním Zikmund Winter, z jeho nejlepších přátel, celou svou činností ve škole a literatuře ukázali, že vynikající literát může býti také vynikajícím učitelem; tisíce žáků vděčně na ně vzpomíná a hřeje se na ohni, který oni sami v nich rozžehli. (František Wenig o těžkostech, které měl Jirásek s přeložením do Prahy)

Toužil jsem tam, a přec ve mně škublo, když jsem pomyslil, že musím opustiti Litomyšl. Těžko mně bylo odejíti, zvláště když mně tak vřele projevovali, že mne neradi ztrácejí, když jsem viděl všude tolik přízně.

pronesl slavnostní řeč při oslavě 25 let od založení zpěváckého spolku “Vlastimil”

odstěhoval se již natrvalo do Prahy

mezi jeho pražské žáky patřil mj. i Jaroslav Hašek, Viktor Dyk či proslulý varhaník a skladatel Bedřich Antonín Wiedermann

hned po příchodu do Prahy zasedl k dlouhému stolu v hospodě U Choděrů, u něhož sedával Jaroslav Vrchlický, Josef Thomayer, Josef Stupecký a další osobnosti – většina mladých se však scházela ve společnosti v hospodě Mahabhárata u Sv.Tomáše, které vévodil Jakub Arbes, Mikoláš Aleš, Josef Strachovský a Eduard Vojan

začal vycházet “Zahořanský hon”, dále vyšla povídka “Učitelský” a tendenční povídka “Na Ostrově”; Jirásek se v té době posunul v sympatiích od staročechů k mladočechům, kteří podporovali historismus

napsal knihu pro mládež “Z Čech až na konec světa”

začal psát románovou pentalogii “F.L.Věk”, vrcholné dílo české literatury o národním obrození; v roce 1887 se mu dostaly do rukou dva sešity ochranovského bratrského časopisu “Brüderbote” z roku 1862, v nichž nalezl první podnět k F.L.Věkovi – úryvky z autobiografie F.Vl.Heka

Ještě jsem nedočetl a už jsem hořel. Cítil jsem, že v tom zlomku vytryskl mi pramen, že v něm je studnice, ze které dá se čerpat a dále tvořit. A bylo to o době, která mne tolik poutala.

jmenován čestným členem litomyšlského Sokola a spolku Smetana a protektorem Jednoty divadelních ochotníků (pro rok 1887 a 1888)

26.5.1888

rodný Hronov jej jmenoval čestným měšťanem města

září 1888

rozloučil se s Litomyšlí – 5.9. byl pořádán oficiální večer na rozloučenou na “Karlově”, 9.9. se rozloučil v úzkém kruhu přátel a 11.9. odjela Jiráskova rodina vlakem z Litomyšle

Pohnut až k slzám děkoval jsem a řekl, co srdce cítilo, že Litomyšl se mi stala druhým domovem. A jako na domov ještě dnes na ni vzpomínám.

Zasypáni kvítím, dojati vstoupil jsme do vozu. Stojím s rodinou u oken, naposledy kyneme – nádraží už totam – ještě město vidíme, starý zámek, ještě věže piaristického kostela tam u gymnasia, ještě Nedošín, milý Nedošínský háj v prvním plápolu podzimních barev; zmizel, zmizela Litomyšl všecka. Sešla s očí, ne však s mysli. Zůstala v srdci.

Jiráskův přítel, učitel Roman Nejedlý, otec Zdeňka Nejedlého, pronesl v přátelském kruhu přípitek jako hold spisovateli:

My jako Skaláci oslavujeme dnes při jeho odchodu do Prahy výtečného, všem nám milého společníka pana profesora Aloise Jiráska a přejeme mu, že se dostal tam, kam jeho mysl toužila, že bude v matičce Praze na druhdy “dvoře vévodském”, a třeba se zdálo, že opouští nás, jako by nastoupil “v cizích službách”, vzpomene si zajisté na “naše rytíře”, na naši “krajanku” a přejeme, aby mu jeho oči, pro něj mocný Poklad, dlouho sloužily a přivedly ho ku “hejtmanské slávě” mezi spisovateli. Až se přijde na nás podívat a zastaví se na litomyšlské staré poště, pak mu opět jako dnes z upřímného srdce provoláme: Nazdar!

1888-1899

bydlel v Hálkově ulici 6 v Praze (od podzimu 1888 do 30.12.1899)

1888-1906

psal a otiskoval  pětidílnou románovou kroniku “F.L.Věk”, vrcholné dílo české literatury o národním obrození

F.L.Věk není žádný autobiografický román, v románu není zpodoben spisovatel Hek. (Jirásek)

Hluboký, klidný, majestátný tok literárního veletoku čtenáře neodolatelně uchvacuje – je to vše krásné, dojemné a tak české, tak naše! (dobová kritika)

1889

vyšly povídky “Dle abecedy”, “P.Eustach”, “Gardista” a “Do Němec”

V ní je hrdinou chlapec daný do Němec, toužící po domově; leccos, co zkusil a čeho zažil, je z toho, čeho jsem sám v Němcích zažil. Ale ten chlapec v povídce, jenž pln touhy doběhne na Vánoce domů, zemře. Tento smutný konec není vymyšlen. Tak zemřel malý, rozmilý žáček litomyšlského gymnázia, Flieder se jmenoval, který se rozběhl za sychravého dne domů do Oujezda u Litomyšle na velikonoční svátky, tam se rozstonal na zánět plic a zemřel. Byl jsem mu s několika kolegy na pohřbu. (Jirásek o povídce “Do Němec”)

napsal svou první divadelní hru “Vojnarka”, která se s úspěchem hraje i dnes; předlohou mu byla skutečná událost z vesnice Střenice u Litomyšle – Vojnarka, pravým jménem Helena Benešová (1831-1923), se ještě dožila slávy a popularity Jiráskovy hry

1890

1890

uveřejněna povídka “Vzpomínka”

vyšla knížka pro mládež, specifický cestopis o cestě z 15.století “Z Čech až na konec světa”

Alois Jirásek našel šťastný způsob, jak starou barvitou zprávu muže z rozhraní starého a nového věku modernizovat, učinit přehlednější i zajímavější pro mládež svého času a nejenom pro ni. (Jaroslava Janáčková)

napsal povídky “Legenda”, “Kamenický” a “Petr Kmínek”

začaly vycházet Jiráskovy sebrané spisy

v Národním divadle měla 23.4. premiéru venkovská hra “Vojnarka”

Za svého monoholetého pobytu v Litomyšli zaslechl jsem o tragické příhodě, kteráž se udála v okolí, ve vsi od města na jihovýchod asi na míli cesty, nedaleko moravských hranic… V této vsi hodlala selka znovu se provdati; ženichem byl čeledín, voják, vrátivší se z vojny, její první, ale nešťastná láska. Před samou však svatbou selka se přesvědčila, že není hodný. I zamítla jej. Zavržený ženich se zastřelil. (Jirásek)

Při všem verismu nescházel tu ovšem parfum pravé poesie venkovského života našeho. Milostná scéna bohaté Vojnarky vdovy s chudým chasníkem, první a jedinou svou láskou, mužem, jemuž chce obětovati svůj život, dítě, majetek… výstup ten rozehřál, nadchnul celé obecenstvo. Jirásek zvítězil. Časté reprisy svědčí o ceně kusu, svědčí dozajista i o tom, s jakou chutí podvolili se všichni zaměstnaní svým úlohám. A Jirásek umí psát úlohy – tak – na tělo, jak se říká. (Josef Šmaha)

Z prosté (skutečné) události vytvořil Alois Jirásek své první drama, které je zároveň jedním z úhelných kamenů naší realistické tvorby dramatické, dílo pevné konstrukce, plné životní moudrosti a pravdivosti. V několika pevně tesaných postavách zachytil řadu typů ztělesňujících výrazné vlastnosti českého lidu venkovského. (Hanuš Jelínek)

3.7.1890

zvolen členem České akademie věd a umění

Šel jsem navečer z domova pracovav až přes sedmou. Na Spálené ulici jsem potkal skladatele Antonína Dvořáka. Gratuluju, jste zvolen, zvolal na mne. Z 18 hlasů jste dostal 17.

léto 1890

25.8. se vypravil s přítelem dr.Stupeckým do Kostnice a Itálie; navštívil Linec, Kostnici, Curych, Lugano a Miláno

22.10.1890

zvolen čestným občanem města Litomyšle

1891

napsal povídky “Druhý květ” a “Tčevská hranice”

v ND byla 11.12. poprvé uvedena historická veselohra “Kolébka”

Tentokráte veselohra, rozmilá hříčka, a historická. Idylka z doby, kterou žil zatím v románu velikými liniemi, jakoby jen in margine jeho rozlehlých děl ze čtrnáctého a patnáctého věku psaná. (Jaroslav Kvapil)

znovu navštívil Chodsko, kde sbíral národopisné materiály pro pražskou výstavu

1892

začal psát román “Proti všem”

Chystám se na husitský román.

v prosinci se znovu vypravil na jihočeská Blata po “lví stopě” táboritů

1893

poprvé vyšla románová epopej z doby husitství “Proti všem”

Proti všem vyšlo ve Zlaté Praze a napřesrok vyjde knižně. Pracoval jsem upřímně a dělal jsem, co jsem mohl při škole a nedostatečném zraku. (Jirásek)

Proti všem kritikové zřezali až běda. Ale to jsem čekal. (Jirásek)

Proti všem není lehounkou kudrlinkou neb pochoutkou, která by se po čaji rozplizla na jazyku, je zrnité a těžké jako ty vozové hradby husitské. (Jaroslav Vrchlický)

2.4.1893

zajel si s přáteli Josefem Thomayerem a Jaroslavem Vrchlickým na Přiběnice

1894

dopsal a poprvé vyšly “Staré pověsti české”

Tyto povídky bych nerad odbyl jen tak mimo, aby nebyly jen tak jako odpadky. Mám to za příliš důležité. Jedno bych si však předem vymiňoval, aby nebyla bubnavá a křiklavá reklama, vyhlašování podobně. Bude-li věc dobrá, při slušném ohlášení dojde také odbytu…

v ND byla 27.11. premiérována hra “Otec”

Do Litomyšle často docházel rolník, nápadný svým zjevem… Byl nadmíru pobožný, tj. velký pobožnůstkář, o němž se leccos vypravovalo, jak jednal a jedná ve své rodině a jinde. Tuze rád se soudil. Seznal jsem ho dobře, a mnoho jsem slyšel o něm a jeho okolí. Když po letech vyšlo mé selské drama “Otec”, poznali, kdo byl otce Divíška modelem. Já ovšem nenapsal holou kopii toho sedláka a jeho okolí; nicméně pak leckde a také v těch dotčených článcích hledali můj kus všechen, celý ve skutečnosti na určitém místě, ba i jménem uváděli rodinu, kteréž byl přičiněním originálu mého Divíška prodán statek… To není správné, zvláště ne o té jmenované rodině, o níž jsem tenkrát ani nevěděl. (Jirásek)

Sotva bychom mohli najít v české literatuře díla, jež by spíše mohlo míti nadpis “člověk-bestie” než “Otec”… “Otec” je vrchol, kam bezohledné líčení skutečnosti u nás dospělo a je zároveň nejlepším Jiráskovým dramatem ze současnosti. (Zdeněk Nejedlý)

Pevností dramatické stavby, slovní ekonomií, rozvážným a úměrným vystupňováním divadelního účinku stojí “Otec” snad nejvýš z dramatických prací Jiráskových. Zejména druhé dějství, kde děj vrcholí, mohl napsati jen skutečný dramatik a bylo by věru na čase revidovati málo podepřený locus communis, který Jiráskova dramata podceňoval výtkou epičnosti. (Hanuš Jelínek)

napsal povídku “Husaři”

1895-1902

psal svou “novou kroniku” “U nás”

Nemá to být povídka o nějaké osobě či několika, ale obrazy celého kraje, moderní kronika. Práce velmi nesnadná jednak pro svůj rozsah, jednak pro to nebezpečenství, aby se to nezvrhlo.

Jako vlny v proudu, tak v životě odchod a příchod, a v tom je stálost. (z románu)

Spisovatel se cele pohříží do života člověka prostého, ukáže jeho denní, všední shon, dřinu a práci, starosti a utrpení, nemoci i umírání, zavede nás na schůzky, besedy, zábavy a slavnosti, jak rok a léta běží a míjejí, ale v tom bezoddyšném shonu postihuje souvislost nejen časovou, ale i příčinnou, postřehuje smysl a pokrok života, a tak vidíme, jak se život hýbe. (dobová kritika)

Nová kronika bude hřát a svítit svou vnitřní lahodnou vroucností, až rozprsknou se jako pestré bubliny jalové kejklířské triky leckoho domněle nejmodernějšího. (F.X.Šalda)

Touhle kronikou objevil jste nový svět. (J.V.Sládek)

5.-6.10.1895

v Hrádku nad Újezdem se účastnil odhalení pomníku Jana Sladkého Koziny

1896

začala vycházet kronika “U nás”

v ND měla 27.10.1896 premiéru upravená verze historické veselohry “Kolébka”

1896-7

procestoval Slovensko a Uhry (Košicko, Spišsko, Pováží, Tatry aj.); na podnět F.L.Riegra dostal na cestu stipendium – první cestu podnikl s architektem a malířem J.Koulou od 14.srpna do 1.září 1896, kdy poznal Trenčín, Žilinu, Kremnici, Zvolen, Detvu, Lučenec, Rimavskou Sobotu aj.; cestu ukončil v Pešti, kde se právě konala veliká výstava na počest tisíciletého trvání maďarského státu

druhou cestu podnikl v červnu 1897 – začínala v Zemském Podhradí (v místě, kde pak započalo Bratrstvo); seznámil se s J.Ľ.Holubym a jeho rodinou, byl mu představen potomek rodu Koziců (tehdy místní kostelník); cesta dále pokračovala přes Ružomberok, Poprad, Kežmarok, Levoču, Spišskou Novou Ves do Košic a Šariše – v Revúci poznal Jána Bottu

Myslím na Vás a večer se mně po vás stýská. Nesměj se, že právě večer. Za dne jsem zapřažen samým díváním, pozorováním, zapisováním. Ale navečer, když je pokoj, jsem s vámi všemi, má stará a vy mé milé děti. Pod Kriváněm jsem utrhl Lidušce odrůdu známé květiny do herbáře, ale špatně se mi usušila.

Ze Slovenska jsem se šťastně vrátil. Vzpomínám na ty končiny často a ještě teď, ač už jsem skoro čtrnáct dní doma, zdává se mi o nich! Ale ty poměry tam!

Jedl jsem plněnou papriku, halušky, jsou tu melouny. Na tom jarmarce jsem koupil Antonínovi uherskou dýmku, ale už jsem ji zas ztratil. Jsem zdráv a spím líp než doma.

1896-1908

redigoval obsáhlé ilustrované dílo Čechy vydávané J.Ottou (dílu X. až XV.)

1897

obdržel tzv.ruskou cenu za drama “Emigrant”

v dubnu navštívil s K.V.Raisem a Jaroslavem Kvapilem osmdesátiletého spisovatele Františka Pravdu (vlastním jménem P.Vojtěcha Hlinku) na Hrádku u Sušice

“Ale pánové. Ale pánové.” Hlas kmetův se chvěl překvapením a pohnutím. “A vy, vy jste pan Jirásek? A pan Rais? A vy jedete až z Prahy sem ke mně?” Třesoucí rukou vedl nás ke stolu. Byl zmaten, dojat, až nás mrzelo, že jsme přišli tak neohlášeni. Srdečnost Jiráskova překonala záhy stařečkovo rozčilení. (ze vzpomínek Jaroslava Kvapila)

zemřel prof. Čeněk Vyhnis, Jiráskův královéhradecký učitel, kolega z gymnázia v Žitné ulici v Praze a přítel

Když jsem dne 23.března k poledni zase k němu přišel, umíral. Už mne nepoznal. Jeho sestra plačíc klečela u smrtelného lože. Klekl jsem vedle ní. Umírající dlouho nezápasil. Zesnul tiše. (Jirásek)

1898

v ND měla 30.1. premiéra hra “Emigrant”

Hra je i scénicky a divadelně účinně stavěna a zvláště v titulní roli soustředěno spisovatelovo umění v celé své životnosti a se vším leskem povahopisné kresby. Kolem tohoto jádra kusu rozkládá se pak celá koruna svérázných postav, které hře dodávají barvitosti a tepla jakoby odpozorované skutečnosti. A tak žijete a cítíte mezi těmito lidmi, jako byste žili a cítili s nimi, kdyby byli kolem vás, kdybyste jim mohli podati ruku a stisknouti jejich za mnohé dobré a upřímné slovo. (dobová kritika)

Toť ta pravá tragedie českých dějin, k zalknutí bolestná – a jak nevtíravě a s jakým velikým smutkem pověděná! Jaké je to Jiráskovo dílo hluboké, vroucí, neafektované, jak typické a jak pravdivé! (Jaroslav Kvapil)

začal psát románovou trilogii “Bratrstvo”

1899-1903

bydlel v dnešní Rumunské ulici (tehdy Vávrově) číslo 8 (od 30.12.1899 do 13.8.1903); v domě bydlel společně s Juliem Zeyerem, který Jiráska neměl v oblibě

Po letech jsem Zeyera někdy v Praze vídal, když jsme bydlili pod jednou střechou, ve Vávrově ulici, v domě paní Jungfeldové, jeho sestry… Pak ležel nemocen nade mnou v patře. Ptával jsem se jeho paní sestry, jak se mu daří. Nevím, zvěděl-li o tom. Zvěděl-li, zůstal ke mně nezměněn až do posleda.

1899

začala být publikována trilogie “Bratrstvo”

Jsem rád, že mohu Ti (Heydukovi) připsat dílo jednající na půdě slovenské, na Slovensku, dnes ubohém, jež Tvůj zpěv nám znovu přiblížil, živě a dojímavě na ně upomenul a ochablé svazky k němu pomohl utužit. Kéž by dílo mé jen zčásti alespoň dosáhlo takového ohlasu. (Jirásek)

Psychologické umění Jiráskovo v obrazu věrné zrádkyně Márii dostoupilo svého vrcholu, vytvořivši tuto složitou a opravdu tragickou bytost ze samého varu časového cítění na pozadí bratrského úpadku. (R.Urbánek)

Drsní vojíni, dychtiví víru, zmatku a bitev, holdující a hubící zboží, dobrodruzi toužící po moci, ne už ve službách ideje; jistě moment národní tu byl podružným; ne už ve službách náboženství, ale hnáni bizarním pudem a slavnými válečnými tradicemi. Neklidná krev vře v žilách vůdců a žoldnéřů, vše je jediný pohyb a vír, který se šíří od vesnice k vesnici, z domova na cizí půdu. Toto rozvíření charakterizuje práce p. Jiráska, a tím i fatálním koloritem, který leží na všech těch měnivých a neklidných scénách s tou předtuchou ponurého konce trpké tragédie, v kterou se drama promění. (Viktor Dyk)

Tedy – řeknete na konec, kniha moralizující. Ovšem, ale v nejvyšším, nejušlechtilejším smyslu. Není to kniha didaktiků a pedagogická okatě, laciná a všední morálka z ní nečouhá jako ohyzdné lešení, na němž zavěšeny cáry třpytných frází. Jest to morálka, spíše tendence ušlechtilá, řekl bych národní, všelidská, cítíte se vtaženy do její sféry, dýcháte ji se všech stran – cítíte zde naše evangelium, naši apologii a naše učení největších duchů národních a – vždycky, řekneš-li Čech, nechť se ti ozve člověk. A křesťan – možno dodati. Toto vše naplňuje nás hlubokým zadostiučiněním při díle tom. Ještě jedna věc – týkající se konstrukce díla. Snad v žádném velikém díle svém (kromě asi Psohlavců) nedospěl Jirásek k takové důslednosti, epické úměrnosti a zhutnění díla. Jest to pozoruhodná, obdiv vzbuzující stavba, obrovská, jako z kvádrů vytesaných budovaná. Vidíte mohutné jednotlivosti a velkolepý celek, máte z díla jediný mocný, hluboký a krásný dojem. (dobová kritika)

vyšel soubor vojenských povídek “Z bouřlivých dob”

1900

1900

cestoval do Bledu

Povšimla sis jistě na obrázcích ostrůvku s kostelíčkem. Jede se tam po loďce. V tom kostelíčku si každý zazvoní, taková to už pověra, a co si přitom pomyslí, to se mu prý do roka vyplní. I zazvonil jsem si také a přál jsem si, abys byla náležitě zdravá, aby Tě choroba přestala už nadobro zlobit.

otištěna povídka “Balada z rokoka”

Snad Vás bude zajímat, povím-li, jak Balada vznikla. Před léty mluvili jsme s milým Vaším tatínkem o Francouzích, když v 18.století opanovali část jižních Čech. A tu mně tatínek vypravoval o třech křížích v cerhoňských lesích, že pod těmi kříži pochovány jsou tři Francouzky, které tu za onoho času zavraždili. Z toho vznikla má Balada. (Jirásek Alšovým dětem)

Balada je ve své stručnosti kabinetním kouskem Jiráskova vypravovatelského umění. (Jaromír Borecký)

1900-1921

byl členem redakční rady časopisu Zvon, který založili mj. jeho přátelé K.V.Rais, Zikmund Winter, Jaroslav Vrchlický a M.A.Šimáček

1901

v ND se 25.3.1901 uskutečnila premiéra veselohry “M.D.Rettigová”

A tak jste pohrouženi v ty krásné a nám drahé časy, že nepříjemně vás vytrhne padání opony z líbezného snu. Z diváků rozhýčkaných, nervosních a nemilosrdně analysujících stanete se pojednou tak trpělivými a naivními posluchači, jako děti, slyšící hezkou pohádku. (dobová kritika)

Tichá a vlídná idylka z doby probuzenecké, divadelní to pendant autorovy starší rozkošné “Filozofské historie”. (Jaroslav Kvapil)

V dobrém koloritu je všechna cena práce té – více ani autor sám jistě nezamýšlel. (Karel Kamínek)

Titulní hrdinka hraje vlastně úlohu pouhé resonérky. Domlouvá každému a všem… Ve hře vystupuje mnoho osob, ale největší díl jejich je pouze schematicky nakreslen… Perlou novinky jest obrana vlastenectví a národního uvědomění proti humanitství němčícího advokáta Güllicha; zde ťal spisovatel do živého pánům Güllichům nynějška. (F.Zákrejs)

Jirásek ukázal v této hře pozoruhodnou divadelní techniku, jmenovitě v kresbě postav a dikci. Každé slovo tu má své místo, všecko přiléhá a klape, má svou šťávu a vůni. Škoda jen, že tento duch, tak silný a houževnatý v evokaci vymřelých pokolení, pohybuje se na tak úzkém horizontě ideovém a utkvívá tak příliš jen na povrchu věcí a duší. (dobová kritika)

Na této veselohře stejně jako v Lucerně postihneme snadno pravé zdroje Jiráskova humoru a idylismu. Totiž jeho životní optimismus a jeho teplý poměr k drobným lidským postavičkám. Tyto dva elementy nadnášejí Jiráskovu drobnokresbu na úroveň laskavé veseloherní idyly, jež je prostoupena skrznaskrz kořenným češstvím, takovou podivnou esencí češství, již postihne právě jen české srdce, ale je prostoupena i uměním důvěrné charakteristiky a jasné stavby. Je to líbezný obrázek, malovaný vodovými barvami. (dobová kritika)

oslavil 50.narozeniny; Jaroslav Vrchlický mu věnoval báseň a Mikoláš Aleš akvarel Janka Vlka-Kozice, který vznikl pod dojmem “Bratrstva”

poprvé vyšli “Psohlavci” s ilustracemi Mikoláše Alše

vyšla povídka “Tomáš Famfule, švališer”

19.1.1901

byl jmenován mimořádným členem Královské české učené společnosti

17.8.1901

navštívil s Hanou Kvapilovou Litomyšl a skutečnou “Vojnarku”, stařenku Helenu Benešovou (1831-1923)

8.11.1901

zemřel Jiráskův otec Josef Jirásek (nar. 9.3.1822)

1901-1914

v létě pravidelně pobýval v Hronově u svých přátel ve vile “Vesně”

1903-1930

bydlel v Praze v přízemním, nárožním bytě domu č.1 na rohu Resslovy ulice a nábřeží (dnešní Jiráskovo náměstí); přestěhoval se 13.8.1903 a dne 12.3.1930 zde zemřel; v nároží samém měl Jirásek tříokenní pracovnu

1903

v ND se 4.7.1903 uskutečnilo první uvedení historické hry “Jan Žižka”

Nejobšírnější a nejsmělejší Jiráskův divadelní obraz, kde poprvé na scéně, jako již před tím v románě, oživil celý věk, a to celými zástupy, celým hnutím dobovým, kde žije a zápasí a roste celý národ, kde všechno má podobu a pohyb velké malby freskové, kde se zvedá proti mocným tohoto světa celá doba a celé století. První dva akty, jaká to rostoucí bouře, jaký hymnus, jaká závrať! Ale jak zase závěr její vyznívá velebně, lidsky a usmířeně! “Janem Žižkou” dal nám Jirásek nejenom velikou hru samu, nýbrž i bohatý slib, že hra bude článkem celého cyklu. (Jaroslav Kvapil)

1904

v ND se 17.11.1904 uskutečnila premiéra historického dramatu “Gero” – Jiráskova nejdrásavějšího dramatu o nesvornosti a prodejnosti slovanských feudálů, jejichž vinou se do poroby a otroctví dostal celý národ, slovanští Polabané

Jirásek chtěl touto smutnou hrou poučit i své nejbližší krajany a dát jim obraz dávných hádek a sporů. Mnohem více než rozlehlý epos působí hra a její hluboce dojímavé děje. (lužicko-srbský kritik M.Andricki)

Veliké memento na samém prahu slovanských dějin, pravé drama všeslovanské, neutěšené a krvácející. A zase ten veliký rozmach v koncepci a ovládání celých skupin i zástupů, ta jistota v kresbě postav i prostředí, to velké pozadí dějinné. (Jaroslav Kvapil)

s dcerami Boženou a Ludmilou navštívil v srpnu Litomyšl a zúčastnil se sjezdu abiturientů tamní reálky z roku 1879

1905

v ND se 17.11. uskutečnilo první uvedení pohádkové hry “Lucerna”, nejoblíbenější a nejhranější hry českého repertoáru

Mám na ta první léta Lucerny několik osobních vzpomínek. Za několik dní po premiéře došlo srdečné psaní Jiráskovo a s ním krásný, ba drahocenný dar: veliký akvarel, originál Mikoláše Alše, oba vodníci z Lucerny. Ten obraz dal Jirásek od svého znejmilejšího přítele zvlášť pro mne vymalovat a po třiceti letech dívám se na něj dojat a s nejsrdečnější vděčností vzpomínám na ty dva velké a jistě nejčeštější lidi, kteří mne oba poctívali svým přátelstvím. (Jaroslav Kvapil)

Je to český Sen noci svatojánské, čistě český, nasycený kouzly naší přírody a výtvory obraznosti našeho lidu. (dobová kritika)

Jiráskova nová hra Lucerna je snad nejlepší ze všech, jež péro Jiráskovo české scéně darovalo. Žádná jednota místa a děje; ani zbla osudové nutnosti; nic situačně a nic konverzačně veseloherního a dokonce už ne pravdivá povahokresba ruského divadelního kusu. Řada prostých, ale tím rozkošnějších obrázků, které nám ukazují český venkov v onom světle, jak je známe z některých her Tylových… Jen detaily nové, nová gesta, několik nových slov – ale stejné prozáření autorovým úsměvem, jenž laská přívětivé postavy bodrých českých venkovanů a zakrývá dobrosrdečně všechny stinné stránky jejich povah. Jiráskova nová hra jest jedním z oněch děl, kterým se u nás tak rádo vytýká, že působí špatným výchovným vlivem nemívajíce se bonhomně tam, kde by se mělo satiricky šlehat. Tyto obrázky, které nemají jiného účelu než učit nás milovat všechny krásné vlastnosti, jimiž obdařila příroda duši našeho lidu, jsou skutečně českou specialitou, ale my je milujeme a potřebujeme je, neboť bychom se zalkli zoufalstvím v dusnu takzvaného kulturního a politického života našeho v této době, kdybychom ve chvílích klidu necítili za sebou a za ostatními kulturními a politickými spolukomedianty klidný a zdravý oddech české lidové duše, která dává tolik doufat a věřit v budoucnost našeho národa. (dobová kritika)

Jiráskovi podařilo se šťastně shrnouti tři živly – šlechtický, lidový a pohádkový – v obraz plný jímavosti a lahody. Duch našich pohádek a bájí se živými zjevy vodníků a lesních panen vane kusem a zároveň drsný mráz, život uhněteného a robotou týraného lidu; ale konec jest harmonický a smířlivý. (dobová kritika)

Trochu starosvětská a trochu koketní a přitom zpestřená, ale jak sousedsky, pohádkovými živly lidové fantazie. Najednou plno humoru, i ve zlých časech poddanství, tupá skutečnost i lehounký van letní noci pospolu, a všechno to potopeno do měsíčního přísvitu, když voní lípy a dobrým lidem pomáhají dobří duchové… Lucerna se líbila tolik, že za tři léta měla na Národním divadle padesát repríz, událost tehdy neslýchaná a jedinečná. (Jaroslav Kvapil)

v červenci se provdala Jiráskova dcera Božena (1880-1951) za spisovatele Hanuše Jelínka (1878-1944); pod jménem Božena Jelínková se stala známou českou malířkou

červen 1905

zúčastnil se slavnosti otevření Smetanova domu v Litomyšli; zahajovacím představením byl Smetanův “Dalibor”, 12.6. se hrála Jiráskova “M.D.Rettigová”; do slavnostního listu přispěl osobní vzpomínkou na Bedřicha Smetanu z roku 1880

Na místě starého Karlova stojí dnes nová, výstavná budova nesoucí jméno Smetanovo. A dílem velikého mistra bude posvěcena. Nechať také zůstane navždycky zasvěcena duchu, jenž vane z děl Smetanových, duchu ryzího, svérázného umění.

1907

podnikl třetí cestu na Slovensko – mj. navštívil Šáryšský hrad, Kežmarok, Poprad, Šáryšský potok

1908

v ND se 1.3. konala premiéra hry z tehdejší současnosti “Samota”

A nepamatuje-li si národ, čím byl, nezná-li svých práv, zapomene-li na křivdy na něm spáchané, nepohne se mu ani krev, ani žluč, bude mdlý, chmýří, nic, žádný hněv a vzdor, žádná vytrvalost, nic, leda otročina, bláto.

Tiché, intimní drama “Samoty” vzbudilo nad to trochu úmyslného nepochopení a po mém zdání zhola nesprávných výkladů o poměru autorově k mladé generaci. (Jaroslav Kvapil)

1909

v Plzni byla 12.12. poprvé uvedena pohádková hra “Pan Johanes”; v Národním divadle byla uvedena 16.2.1910

Pokud jde o “Pana Johanesa”, měl Schmoranz tolik nedůvěry v jeho jevištní zrealizování, že si dokonce troufal o své újmě autorovi tu hru vrátit. Podařilo se mi toto pošetilé a bezúčelné jednání Schmoranzovo srovnat a hru jsem počátkem roku 1910 přece vpravil na scénu… (Jaroslav Kvapil)

A přec ten bouřný, nebývalý úspěch jeho třetího aktu o premiéře byl výmluvnější nad všecky rozpaky, jak vlastně rozuměti této pohádce či alegorii – či jak libo tu hru nazývati. “Pan Johanes” jako pendant k “Lucerně”, jako její variace, chcete-li, jako nejvroucnější slovo vlasteneckého básníka vždycky si toho jásavého úspěchu po svém třetím aktě zasloužil mnohem víc, než všech těch dalších nejistých a mnohomluvných výkladů a rozkladů nazejtří v novinách. (Jaroslav Kvapil)

25.6. mu císař František Josef I. propůjčil svým rozhodnutím z 12.6. titul vládního rady

odešel do penze

1910

v ND se 16.2. uskutečnila pražská premiéra pohádkové hry “Pan Johanes”

vyšel I.díl vzpomínkové knihy “Z mých pamětí”

1911

v ND uvedena 31.10. poprvé historická hra “Jan Hus”

Abych zachoval pravidla dramatu, tragedie, bylo by nutno nejedné násilnosti, přeměny skutečnosti a libovolnosti. Básníku je to sic dovoleno, ale já proti pravdě hřešit nedovedu. A tak vznikl můj Hus. Nepovídám to na omluvu, ale na vysvětlenou. Zdařilo-li se mně i v tom volnějším rámu, nevím. (Jirásek Macharovi)

Uzrálý básník nalezl cestu k tématu Jana Husa teprve tehdy, když zvládl sám veškerý pramenný materiál tak dokonale, že jej dovedl používat málem lépe než samotný Palacký. Janem Husem vytvořil Jirásek dlouho očekávané monumentální drama o Janu Husovi. (F.M.Bartoš)

Velebná postava mučedníka kostnického vystupuje před námi s celou životností a plastikou – cítíte se strženi do dávných věků, do mohutných, uchvacujících proudů, celé drama Husovo roste před námi, jakoby z naší duše a srdce, a tak tato Jiráskova “kniha o Husovi” stane se bohdá jednou z nejčtenějších z celého Jiráska a nejdražších z moderní literatury naší. (dobová kritika)

slavil své 60.narozeniny v plné mužné síle

1912

dokončil svou memoárovou knihu o dvou dílech “Z mých pamětí”

stal se čestným členem Ústřední jednoty českého herectva

navštívil velkou Alšovu výstavu v Rudolfinu

1913

začal vycházet Jiráskův vrcholný román “Temno” (vycházel 1913-1915, poprvé knižně v roce 1915)

Pohleďte na to lidstvo, tady kolem a dole v ulicích, na mostě. A všecko teď pravověrný lid. Tři sta let to trvalo, rozvažte si, tři sta let! Husa spálili, ale duch toho slepejše strašil pořád. Teď už je přemožen. Ty zbytečky v horách nevydrží, budou jako sníh na slunci. (páter Koniáš z Temna)

Temno tedy znamená ve vrcholné próze Aloise Jiráska mnohem víc než rekatolizaci a náboženský útisk. Temný a smutný je u Jiráska svět, který překáží lásce ve jménu názorových rozdílů. Také Jiřík Březina má pocit “tmy”, když si při pohledu na slavnost svatořečení Jana Nepomuckého vybavuje večery trávené předtím v blízkosti ztracené Helenky. Temná je v Temnu každá slepá víra v autority, sugerovaná člověku orgány moci, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost. Předpojatá nedůvěra až nenávist se v Temnu obrací nejen proti evangelíkům, ale i proti židům a svobodným zednářům. Temná je u Jiráska snaha přizpůsobených vymýtit každou nepřizpůsobivost, byť třeba navenek neprojevovanou. (Jaroslava Janáčková)

Jedno je přitom pro Jiráska charakteristické; při veškerém smyslu pro historickou věrnost, ač jinak věrně zachycuje dobu, její cítění a myšlení, vyhýbá se Jirásek pečlivě jednomu, z důvodů lidských, tkvějících v jeho povaze, ale jistě i z uměleckého krasocitu; nikdy se totiž nedotýká nelidského způsobu, jímž soud světský a misionáři sami vynucovali si na nešťastných obětech zapření své víry. Historická osoba jezuity Firma je zdokumentována jako člověk, který svými ostrými hřeby okutou obuví šlapal při výslechu obětem na nohy; Jirásek se o tom zmíní jen letmo, a to zmínkou, že tentokrát P.Firmus okovaných střevíců nemá. (dobová kritika)

První dojem, kterým nový rozsáhlý dějinný obraz Jiráskův mocně zaútočí na čtenáře, jest širé bohatství a klidná jistota nashromážděných poznatků a zpracovaných postřehů… Zapomínáme bohudíky, že spisovatel vybavoval si své postavy, obrazy, výjevy původně v prachu knihovny a v stínu muzea a že duše protireformace na jejím vrcholu se dobral pomalým postupem analytickým – úhrn rozlehlého díla podmaňuje svou živou názorností, teplým tónem důvěrné evokace, jako by byl tvůrce přímo sál hustý a těžký dech oné odumřelé doby, jako by byl se téměř napil její temné, pomalé krve. A čtenář cítí v nozdrách týž dusivý vzduch a stírá se rtů stejnou nasládlou a podivnou příchuť… Ponurá tónina, do níž Jirásek naladil svou skladbu, chtěla, aby skoro všechny postavy byly těmito časovými, nadosobními silami strženy do víru zkázy, hozeny na skalisko zničení, vyplaveny na mrtvou písčinu existence marné a bezútěšné… Jedno je nepochybné; udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a víry. (Arne Novák)

V této hře převahou zrakových vzruchů, vyvolaných vždy nějakou působivou přírodní scenérií, spatřujeme kus psychologie Jiráskova tvoření, pro niž v tomto ohledu zajímavým dokumentem bude ostatně celá tónina Temna. Víme z jeho Pamětí, že rád bloudíval šerem, temnem, nocí a tak chápeme, že jednotný dojem, jímž jeho historický obraz prolnut do všech svých tónů a do všech záhybů, byl autorem dokonale prožit. (dobová kritika)

byl jmenován čestným členem Umělecké besedy

10.7.1913

zemřel malíř Mikoláš Aleš (1852-1913), Jiráskův celoživotní přítel; své poslední dvě kresby vytvořil pro Jiráskovu črtu “Rabbi Löw a smrt”

Abyste věděli, koho mám na světě ze svých přátel nejraději – Jiráska. (Aleš krátce přes svou smrtí)

Právě došla od dcery žalostná zpráva. Nic jsem nevěděl o vážné nemoci. Ohromen v hlubokém zármutku tisknu Vám a Vašim milým ruku. (Jiráskův telegram Alšově manželce)

1914

v Berouně se 16.6. uskutečnila premiéra historické hry “Jan Roháč”; policie chtěla text cenzurovat, což Jirásek nedovolil, proto se uvedení hry v Národním divadlo mohlo uskutečnit až na samém konci světové války

Nižádné smlouvání, nižádné smíření s tou šelmou krvavou a zlořečenou! Až do poslední krve vylití! (ze hry)

Jirásek se držel velmi houževnatě a přesně dané historické látky. Hledal a vyzdvihoval dramatické momenty, které hýbají dějem, vynechává bitvy, ohně, popravy, a soustředil své drama na zápas představitelů dvou světů, na drama českého vzdoru. Veliká mravní síla je na straně Roháčově, jenž na konci hry dorůstá rysů tragicky mučednických. Roháč je povaha pevně zkovaná, jednotná, svá, nebojuje v sobě dlouho a marně, je brzy rozhodnut. (dobová kritika)

Veliký učitel národní energie vytesal v “Janu Roháči” hrdinskou postavu přímé a prosté velikosti a přitom postavu hluboce lidskou. Roháč ovládá celou hru a i tam, kde nevystupuje osobně – ve třetím dějství – je cítit jeho přítomnost… (Hanuš Jelínek)

první světová válka přinesla přísnější pravidla pro školní četbu a vybavení knihoven – měla být odstraněna veškerá škodlivá četba (rozuměj nekonformní); to se dotklo i Jiráskova díla – policie rozhodla, aby Temno ani Husitský král nebyly kupovány do školních knihoven, jednotlivé školy měly důkladnou revizí vyloučit všecko, co Jirásek napsal závadného; censura dále zabránila novému uvedení hry “M.D.Rettigová” v Národním divadle, o níž jednal 10.9. Jirásek s vedením ND

1915

zasnoubení Jiráskovy dcery Miloslavy

poprvé knižně vyšel román “Temno”

od hronovského tesaře Drahoráda zakoupil vilu v Hronově, v níž trávil velkou část svých posledních let

1916

začal vycházet nedokončený román “Husitský král”; v říjnu 1916 bylo další otiskování rakouskou cenzurou zakázáno

Titul vzbudí očekávání kdovíco pohnutého a heroického, a zatím (teď v první části) toho není. Je tu mnoho diplomatického jednání a to je svízel pro autora, kterému se někdy zdá, že by už měl vůbec přestat a mlčet. (Jirásek)

Jirásek uznává velikou Jiříkovu ideu národního království, cení si vysokého mravního ideálu, jemuž Bratří obětují vše, i národně politického úsilí Jiříkova, a dobře vystihuje, jak strana jedna nechápala stranu druhou. Jiřík se leckdy, ne dost správně, srovnává s francouzským králem Jindřichem IV., leč co učinil hugenot Jindřich, to nemohl učinit utrakvista Jiřík. V románě Jiřík sám přiznává, že kdyby bylo pro dobro našeho království, zřekl by se i kalicha. (R.Urbánek)

Obě tyto protivy – královu toleranci i nesnášenlivost katolíků – dovedl Jirásek vystihnouti několika význačnými rysy. (dobová kritika)

1917

přes počáteční nedůvěru (“Prosím vás, kdopak na nás spisovatele dá, ti páni si udělají, co sami budou chtít”) se ujal konečné redakce textu a jako první podepsal a svým jménem zaštítil Manifest českých spisovatelů za hájení českých národních zájmů, který byl určen českým poslancům v rakouském parlamentě, kteří byli připraveni, vystrašeni Vídní, podporovat veřejně Rakousko – text napsal Jaroslav Kvapil; Manifest podepsalo do poloviny května 1917 celkem 222 osobností, mj. O.Březina, bratři Čapkové, Z.Nejedlý, M.Majerová, I.Olbracht, A.Stašek, A.Sova, F.X.Šalda, K.Toman, J.S.Machar.

Teprve Vámi byla ta věc uskutečněna. (Kvapil Jiráskovi)

Nebylo by toho projevu s jeho dnešní dějinnou závažností, a nebylo by také bývalo jeho velikého úspěchu nejen v obci spisovatelské, jež jej tak radostně podpisovala, ale i tam, kde chtěl být slyšen – to jest v národě, kdyby se v jeho čelo nebylo odhodlaně postavilo nejdražší jméno našeho národního písemnictví, jméno Aloise Jiráska. (Jaroslav Kvapil)

Všichni věděli, že máme nyní také doma svoji frontu, do níž nastoupili opravdoví pracovníci, nijaká práčata nedorostlá. (Rudolf Medek)

Hlavní bylo, že se poslanci lekli nikoli již Vídně, ale Prahy, domova, který se jim vzbouřil proti nim, a proto jejich prohlášení při zahájení vídeňského parlamentu 30.5.1917 znělo již zcela jinak: Pro sjednocení Čechů a Slováků v jednom státním útvaru. (Zdeněk Nejedlý)

z Manifestu vznikla šestičlenná rada spisovatelů, v níž byli Alois Jirásek, Antal Stašek, Josef Thomayer, Jaroslav Kvapil, J.S.Machar a Viktor Dyk

15.4.1917

byl přítomen premiéře loutkové verze své hry “Pan Johanes”, kterou provedlo Alšovo loutkové divadlo

1918

poprvé nominován na Nobelovu cenu za literaturu (nikdy mu nebyla udělena)

13.4.1918

přednesl ve Smetanově síni Obecního domu tzv. národní přísahu, jejíž text stylizoval František Soukup: “žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě”; podle očitých svědků po dočtení textu Jirásek zvedl ruku k přísaze a také shromáždění v počtu asi pěti až šesti tisíc lidí povstalo a přísahalo

Národe československý! Shromáždili jsme se zde, jako povolaní zástupcové Tvoji, abychom nahoru i dolů manifestovali, že všechen národ, sjednocen tak, jak toho dějiny Tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co Tvoje poselstvo v památných svých a historických deklaracích zjevilo. Tak zde stojíme! A v pevné, nezlomné důvěře v konečné vítězství nejsvětějších práv svých, v důvěře ve vítězství spravedlnosti, ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami a pravdy nad klamem ve velikém rozhranění dějin světových zvedáme ruce své, a při drahé památce předků, před očima vzkříšeného národa, a nad hroby padlých v mohutném souzvuku všech duší svých slibujeme dnes a pro všechnu budoucnost: Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa! (z Jiráskova projevu)

Zajisté se nemýlím, když pravím, že ony chvíle byly i pro samého Mistra Jiráska v celém jeho životě nejdojemnější a že mu nikdy nevymizejí z paměti, jako nevymizejí z paměti ani nám, kteří jsme byli tehdy přítomni. (Antal Stašek)

Po skončení stál jsem dojat na chodbě. Alois Jirásek šel provázen Jaroslavem Kvapilem mimo mne a podal mi ruku. Oči mu zářily, ale bylo vidět, že je silně pohnut, jeho ruka v mé se chvěla; pravil: “Skončí-li válka pro nás špatně, odnesem to, čeští spisovatelé, zle, ale tahle chvíle by i za to stála.” (Rudolf Deyl)

16.5.1918

přednesl další významný projev na shromáždění v Pantheonu Národního muzea v Praze u příležitosti 50.výročí slavnostního položení základního kamene Národního divadla

Tenkráte před 50 lety byl všechen náš národ v boji jednotný. Jaké pak nastaly převraty i rozvraty stran! Ale dnes opět jedno jsme, jeden val, jeden šik. A jeden náš cíl. Dnes všichni svorně stojíme k svému přirozenému i historickému právu a posíleni věrnou podporou bratří Chorvatů, Srbů a Slovinců, pevně věříme, že jako když jsme po tolikerých a těžkých bojích šťastně dobudovali chrám národního umění a spějeme v něm k cílům nejvyšším, že dosáhneme splnění svého svatého práva a že budeme moci zaplesati písní nejvyšší, písní svého volného, plného života. (z Jiráskova projevu)

28., 29.10.1918

přivítal a oslavil vznik Československa v Praze i se svými hronovskými sousedy

Veliký, slavný den nám nastal. Ale nová doba, nový život ve vlastním státě ukládají nové povinnosti a žádají mnoho poctivé práce, a především jednoty a lásky všech vrstev, aby se podporovaly, aby silnější neopouštěli svých slabších bratří. Našli jsme se a srazili se v dobách utrpení a pronásledování, nerozejděmež se nebratrsky na svobodě, u vlastního krbu. (z Jiráskovy řeči)

byl členem Českého národního výboru

14.11.1918

účastnil se prvního jednání Revolučního Národního shromáždění, ve kterém měl jeden ze 4 mandátů vyhrazených českým spisovatelům

21.12.1918

uvítal na Wilsonové nádraží T.G.Masaryka, který se triumfálně vrátil do vlasti

Cítím a odvažuji se říci, že Vás vítám nejen za své druhy a družky, ale také za všechen národ, v jehož jménu české spisovatelstvo promluvilo loňského roku do dusného ticha obecné zamlklosti. Radostně vítám Vás vítěze, hrdinu ducha, vůle a obětivé, ničeho se nelekající lásky k národu, právu a spravedlnosti.

Požehnáno bylo, pane presidente, Vaše dílo, požehnaný buď i Váš návrat. Naši husitští předkové vítali své vítězné houfy nadšeným zpěvem: Po nepřátelském zvítězení, vítajte bratřie milí! A tak voláme my této památné, radostné chvíle: Vítejte, vzácný náš hrdino a vítězi, jehož jménu budou u nás žehnati od pokolení do pokolení. Čest Vám a sláva! (z Jiráskovy řeči)

1918-1925

1918-1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění, 1920-1925 senátorem Národního shromáždění za Čsl. národní demokracii (před vznikem republiky byl dlouhá léta členem mladočeské strany)

Národní demokracie využila popularity spisovatele, jehož dílo mělo velký význam, vyslala do senátu spisovatele neschopného již politické práce, který tu bude ještě zbytečněji sedět než ostatní… Jest všeobecně známo, že fysický stav Aloise Jiráska, jako důsledek jeho vyspělého věku, jest takový, že činí z mistra nutně naprosto pasivního účastníka sněmovních prací… Samozřejmě není Alois Jirásek bez viny. Kdyby si více vážil svého díla a svého povolání, kdyby měl přísnější názor na politiku, nebyl by se dal znovu vésti na místa, kde, jak se již přesvědčil, může toliko figurovati. Jeho omluvou jest jeho stáří a víra v staré řády, které domnívá se, snad že zachrání, když bude přisluhovati panské straně – on epik husitů. (S.K.Neumann)

Neobyčejně svědomitě vykonával svůj mandát: vždy včas na místě, vždy vytrval až do konce – a byly tehdy schůze, při nichž čas neměřen, hodiny nerozhodovaly. Bedlivě sledoval průběh jednání, při velkých projevech často vycházel před řečnickou tribunu a přidržoval si ruku u ucha, aby ani slůvko mu neušlo. Při tom vždy klidný, i při prudkých debatách. Politický boj nebyl nikdy jeho doménou, nyní pak tím spíše ponechával jej jiným, mladším, že snad více chápal, cítil a prožíval tu obrovskou, šťastnou, radostnou změnu osudu našeho národa, splněn životní jeho sen, korunováno dílo, na němž pracoval půl století. Byl patriarchou, který vidí jen věci veliké, a drobný, denní boj a zápas ponechává druhým. Dobré, předobré jeho věci, jakoby říkaly: jen zápaste, jen bojujte, vždyť zdravý jest kvas, zdravé je vření, nechť nové myšlenky se rodí, nechť zápolením duchů blahodárný pro vlast vzejde čin! Proto byl vždy tak klidný, mírný, shovívavý, proto nikdy, ani za vzrušených i bouřlivých debat se nerozčílil, nerozechvěl, ač nebylo snad posluchače pozornějšího. Byla to vznešenost velikého ducha, byla to celoživotní zkušenost muže, jehož cesta vedla po výšinách. (K.J.Vopálecký)

1919

2.4.1919 mu byl udělen čestný doktorát filozofie Univerzity Karlovy

podruhé nominován na Nobelovu cenu za literaturu (nikdy neudělena)

Ať by si psali co chtěli, ale takové nejapnosti, že by se z mých věcí nemohlo něco přeložit, že by tomu cizina nerozuměla; a my: jaké odlehlé, cizí historické romány se překládají u nás i jinde, z anglické, polské historie i švédské atd.! A ta naše historie husitská, v dějinách lidstva důležitá, neměla by zajímat cizích… Pak ta Nobelova cena! Je to až nechutné. Jakživ jsem na ni nepomyslel a teď ten panáček ještě o ní vykládá. Když ji Vrchlický nedostal, jak by ji mohl kdo u nás dostat. (Jirásek Hanuši Jelínkovi)

Ale já už mám dost toho srovnávání se světovými autory, s Nobelovou cenou apod. Ať si mne nevšímají a dají mně pokoj. Já vím, co jsem chtěl, komu sloužím, pro koho píšu, na cizí svět jsem nikdy nemyslil, vím, že se mně všechno nepovedlo, jak jsem chtěl, a vím, že to všechno přece není samá kronika, a že v lecčems je přece trochu umění. (Jirásek)

1920

1920

kandidoval a byl zvolen do senátu za národní demokraty

1921

2.7. dovolil Družstvu Slovenského národního divadla v Bratislavě, aby spojilo s jeho jménem sbírky ve prospěch Slovenského národního divadla, a sám ihned jako první poslal svůj příspěvek; z vybraných peněz byl vytvořen “Jiráskův fond”

v září naposledy navštívil Slovensko

potřetí nominován na Nobelovu cenu za literaturu (nikdy neudělena)

byl mu udělen bulharský Řád sv.Aleksandra

účastnil se slavnosti na Růžovém paloučku

mohutné oslavy Jiráskových 70.narozenin; 23.8. hronovští občané zastavili práci a šli Jiráskovi hromadně pogratulovat

Takové se duše rodí na hranicích, kde už příval cizí trhá rodný břeh,

v krajích lidí horských, těžce pracujících,

za lopotnou prací jdoucích v úzkostech.

Nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté,

ve vzdálených mořích ony nekotví.

Kořeny však jejich, věrné, houževnaté

v půdě, z které vzrostly, za vichřice tkví…

Neděkujem stromům, květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je největší.

Neděkujem polím, klasy požehnaným;

největší je láska němá, bez řečí.

S obnaženou hlavou skláníme se pouze

před tím, který dával, nechtě odměny.

Stojíme tu němi v jediné jen touze:

Kéž předáme dál dar neumenšený!

(oslavná báseň V.Dyka)

13.2.1921

vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez příslušnosti k žádné církvi

31.7.1921

při příležitosti 70.narozenin na Panorámě v Deštném slavnostně otevřeli a pojmenovali Jiráskovým jménem tehdy nejdelší turistickou stezku vedoucí středem turistického ráje, přímo po hřebenu Orlických hor, z Nového Města nad Metují do Jablonného nad Orlicí – Jirásek se účastnil se svou rodinou, uvítali ho fanfáry z Libuše

Alois Jirásek… svými pracemi otevřel nám pohled do duše orlické krajiny, pohled do její českobratrské, osvícenské i obrozenecké minulosti. (Jindřich Štemberka z Rychnova, otec myšlenky zřízení stezky)

2.10.1921

uveřejnil v tisku legendární výzvu na pomoc Rusku zmítanému bolševickou revolucí – komunisté, kteří si z již mrtvého Jiráska po roce 1948 udělali “svého” spisovatele, se všemožně snažili tuto výzvu zamlčet, ale její jasný a odvážný text i tak koloval mezi lidmi v tajných kopiích a opisech

1923

stal se čestným členem PEN Klubu

1924

léčil se v lázních v Jáchymově (zánět měchýře)

krátce před dostavením chaty na Turově navštívil 30.5. s rodinou bájný Turov

3.7. navštívil nově vybudovanou Jiráskovu chatu na Dobrošově; interiér ozdobila busta sochaře Jana Štursy

1925

22.10. zemřel Jiráskův bratr Adolf Jirásek

léčil se v podolském sanatoriu z akutní urosepse; výrazně se mu zhoršil sluch

Neduh můj je stejný, tělesně je líp. Říkají, že dobře vypadám. Ale nemohu nikam, jen do zahrady. Procházím se (zvolna), sedám na lavičkách, dívám se, jak stromy žloutnou a listí padá. A trochu čtu. Dlouhé soumraky a večery dost tíží. (Jirásek Jaroslavu Kvapilovi)

Píšu poněkud pozdě. Ale co takový pacient, který polehuje a chodí po zahradě, má psáti? Nezbývá, než o sobě se zmínit. Je mně celkem lépe, už i do stráně na sad jsem se odvážil (se svolením lékařovým) a neškodí mně to. Od lesejčka vidím na kopce, Vrchmezí a na několik lánů zrajícího žita, což mne těší nejvíce. A chuť k jídlu je, študýruju, co bude k obědu. A ptáčky na zahradě pozoruji. Potřeboval bych Tvůj výklad a poučení, lituju, že ptáčky tak málo znám. Jeden, tuze známý, je jako ochočený, chodí až k prahu i do síně na zob, který mu tam sypou. Dosud jsem četl málo, nebylo valného zájmu. Ten se už budí. Chutě jsem přečetl dvě Balzacovy novely a teď začínám číst prezidentovy paměti. Je to kniha nadmíru zajímavá. Člověk čta v ní, leccos znovu prožívá z těch hrozných let. A je tam i pro mne mnoho nového. (Jirásek Josefu Thomayerovi)

1926

Hlavní město Praha založilo Jiráskovu literární cenu

Komenského univerzita v Bratislavě mu poslala pamětní peníz na památku jejího založení

oslavy Jiráskových 75.narozenin

12.7.1926

prezident Tomáš Garrique Masaryk navštívil Jiráska v jeho rodném Hronově

Už jsem řekl dnes vašemu panu starostovi, že jste byl první, kterému jsem dopsal po válce, abych vám mohl poděkovat, že jste byl tak statečný. (Masaryk Jiráskovi)

1.4.1927

ovdověl – manželka Marie, rozená Podhajská (1859-1927), zemřela po embolii tepny mozkové (žili spolu skoro 48 let, od roku 1879)

Nemoc po prvním záchvatu se lepšila, ale pak přišel záchvat druhý, ve čtvrtek a v pátek v noci 1.toho měsíce má dobrá, milá žena skonala. Je to pro mne a rodinu těžká, bolestná rána. Přes 40 let jsme spolu šťastně žili, šťastně i v různých trampotách. (Jirásek)

1928

oslavil své 77.narozeniny

Dožil jsem se velkého štěstí, dočkal jsem se osvobození našeho národa československého – a tedy abych s Komenským pověděl, kdy čas mne podává k termínu věčnosti – teď na konci svého života mám jen jedno toužebné přání: aby to, nač jsme v nedávné krásné minulosti přísahali, aby ten společný náš ideál zůstal nám všem, všem vrstvám našeho národa i do budoucna, aby nad všechny rozpory stran, nad všechno bylo nám blaho a zdar naší republiky, aby naše mladé generace šly za tímto ideálem, aby rostly z velkých myšlenek našich dějin, aby se vyvarovaly našich pochybení a utvrzovaly naši vybojovanou samostatnost na základech zdravého češství, na základě demokratismu a sociální spravedlnosti! (Jirásek)

26.8.1928

položen základní kámen Jiráskova divadla v Hronově za Jiráskovy účasti

1929

své poslední léto v Hronově si prodloužil až do podzimu

Pak pojednou na podzim, když už listí padalo, jel “pan rada”, jak mu tu v Hronově říkáme, v autu do města. Sám, ač jindy ho někdo z rodiny provázel. Zajel k rodnému domku. Nechodíval tam jiná léta. Zavřel se do světničky, kde se narodil, a dlouho tam pobyl. Pak chtěl do Sokolských sadů k lípě svobody. Jelo se kolem Jiráskova divadla, které se právě stavělo, a tu si nechal otevřít dvířka auta a při volné jízdě si divadlo prohlížel. Snad ho těšilo dílo, které jemu k poctě tu stavějí jeho rodáci. K lípě svobody zase zašel sám a dlouho tu postál, na Hronov se díval, na svoje Padolí, které tady z návrší celé viděl – naposled. Pak na hřbitov. Šofér dole zastavil a on sám, poutník životem unavený, pomalu, těžce, šel do kopce, ke hrobu své drahé ženy… Bylo tiché odpoledne, nikdo ho nerušil, unikl pozornosti, jak to měl rád. Pak zakrátko odejel do Prahy. (M.Hronovská)

vysokomýtský pěší pluk byl pojmenován Jiráskovým jménem; Jirásek ho 4.11. osobně navštívil ve Vysokém Mýtě

jmenován členem Matice slovenské

1930

1930

počtvrté, naposledy nominován na Nobelovu cenu za literaturu (nikdy neudělena)

12.3.1930

zemřel v 6:40 v pražském bytě, u úmrtního lože byla v té chvíli jen ošetřovatelka, která u něj bděla celou noc

Mistr Alois Jirásek začal trpěti obtížemi od zvětšení prostaty již před nějakými osmi, deseti lety. Časem se obtíže zvětšily, objevil se zánět měchýře a v létě roku 1925 se vyvinul obraz akutní urosepsie. Bylo řešiti otázku operace. Mistr operaci odmítl. Profesor Kukula vzhledem k věku na operaci nenaléhal. Učinilo se příslušné opatření, po kterém se zánět měchýře zmenšil, příznaky urosepsie vymizely a Mistrovi se dařilo subjektivně poměrně slušně… Těžkou ranou bylo pro Mistra úmrtí jeho vzácné choti a neméně vzácné opatrovatelky před třemi roky… Letos se vrátil z Hronova méně zotavený než jindy. Byl zřejmě sešlý, ubývalo mu sil, jeho obvyklé procházky na nábřeží se synem se stávaly kratšími a kratšími. Při poslední mu nohy vypověděly službu. Přestalo mu chutnat kouřit, později i jíst. Celková sešlost s anemií, s edémy bérců a s nechutí k jídlu svědčily při zhoršeném zápalu měchýře o vleklé urosepsii. (ošetřující lékař prof.dr.Ladislav Syllaba)

Mistr začal polehávati, poslední dny lůžko vůbec neopouštěl. Přesto byl duševně kupodivu pohromadě. V den narozenin presidentových se zajímal ještě o jednotlivosti dne. Při předvčerejší návštěvě poznal lékaře a poděkoval stiskem ruky za návštěvu. Včera ráno v 6:40 tiše zesnul. (ošetřující lékař prof.dr.Ladislav Syllaba)

Včera v poledne, ač tep nemocného byl velmi slabý, sotva slyšitelný, přece stařičký pacient byl ještě s to přijati potravu, ač to bylo spojeno jen s velkými obtížemi. Po poledni nastalo zřejmé utišení. Ke třetí hodině Mistr usnul a spal klidně celou noc. Více se však už neprobudil. Dnes ráno v 6.40 hod. přestaly plíce pracovati a srdce se zastavilo. U úmrtního lože byla v té chvíli jen ošetřovatelka, která u nemocného bděla po celou noc. Ostatní příbuzní ani netušili, že nastal už konec. Byli shromážděni u Mistrova lože sice dlouho do noci (obě dcery Mistra Jiráska, pí Božena Jelínková spolu se svým manželem dr.Hanušem Jelínkem, pí Ludmila Jiráskova a Mistrův syn dr.Jaromír Jirásek), potom však, domnívajíce se, že pacient po celou dobu klidně spící, krisi překonal, vzdálili se, aby Mistra zbytečně nerušili. (dobová zpráva)

téměř na minutu ve stejný čas odešel s Aloisem Jiráskem i strom, který měl velmi rád – stál u Prouzova stavení v Hronově, rodiště Jiráskovy matky – v 7 hodin ráno byl strom podťat a v 9 hodin na to zavlály na náměstí černé prapory…

ZDE KRÁSNÁ PUBLIKACE “JIRÁSKŮV POHŘEB A NÁVRAT DO RODNÉHO PADOLÍ”

15.3.1930

před Národním muzeem na Václavském náměstí u sochy sv.Václava se konala panychida, při které promluvili Karel Kramář a František Soukup

16.3.1930

konal se národní pohřeb v panteonu Národního muzea

jelikož byl Alois Jirásek od roku 1921 bez vyznání, zakázala katolická církev k uctění jeho památky zvonit zvony pražských kostelů; bylo rozhodnuto konat pohřební obřady bez účasti kněze

pohřbu se účastnil T.G.Masaryk, vláda (několik katolických ministrů se odmítlo zúčastnit), generalita, rektoři vysokých škol, diplomaté, umělci atd.

nad rakví promluvili ministr školství Ivan Dérer, Jaroslav Kvapil a Rudolf Medek

po kremaci kolona aut vezla urnu přes řadu českých měst do Hronova

Nelkejme, přátelé, u rakve toho, jejž nám odvádí neúprosný zákon přírodní: jeho život byl krásný a šťastný proto, že se vyžil, a to nikoliv sobeckým štěstím osobním, nýbrž štěstím celého národa, miliony spasených srdcí a jejich souzněním. (Rudolf Medek)

Alois Jirásek je proto nejen skvělou postavou našeho písemnictví, ale i velkým mužem našich národních a státních dějin vůbec. Byl to Alois Jirásek, který desetitisícům nejmenovaných našich hrdinů a legionářů, našim neznámým vojínům a statisícům doma trpících vštěpoval víru, přesvědčení a odhodlanost, aby vydrželi a v duchu našich dějin vítězili. Duch českých dějin křísil a oživoval Jirásek v nesmrtelných dílech. Byl to též duch vzdoru, duch někdy bezohledného a nemilosrdného uplatňování toho, co bylo uznáno za pravdu. Za pravdu podle svědomí a poctivé víry. (Jaroslav Kvapil)

On psal nejen mrtvé dějiny dávných zašlých dob, on nejen oživoval hrdinské postavy a slavné děje této historie ve fantasii dychtivého čtenářstva, on i tvořil a formoval charaktery, smýšlení a přesvědčení žijících generací a pomáhal při tvoření živých dějin národa. (Ivan Dérer)

19.3.1930

jeho urna uložena na hronovském hřbitově

O Jiráskovi nelze říct, že duši a srdce nosil na dlani. Byl hodně uzavřen. Nebyl člověkem, který především sám o sobě rád mluvil, nepatřil k spisovatelům, kteří nejraději vykládají o své práci, o svých plánech a o každé nové stránce. Žil tiše, tvořil, psal, aniž se sdílel. Ví se o něm, že byl dobrý syn i bratr, klidně žil ve své domácnosti, s tichou, milou chotí, jíž málokdo znal, že vychoval 6 dětí, syna a pět dcer, a že tedy neměl starostí málo, že jednal prostě a srdečně, ale dál ne o mnoho víc. V jeho životě nebylo senzací, okázalého vystupování. (K.V.Rais)

Alois Jirásek je z těch velikánů, kteří okouzlovali svým dílem i osobností a v jejichž blízkosti mizela tíseň z jejich velikosti… Byl to člověk milý a dobrý. (Jiří Guth Jarkovský)

Otázka je, co z Jiráska zůstane v nás, kteří jsme ho četli rádi či z donucení; snad toto: Alois Jirásek nebyl žádný sluha totality ani režimní šašek. Nikdy nepsal nic proti víře v Boha, ale vždy psal proti politickému útlaku. (Jáchym Topol)