“Jsem rád, že chcete na své doméně Jiráska vrátit mezi úctyhodné české spisovatele. Zaslouží si to.”

Zdeněk Svěrák

Vlastimil Vondruška exkluzívně o Jiráskovi

Současníci nemusejí obdivovat husitskou dobu tak jako jejich předci v 19.století, avšak národní obraz husitství, jak jej vykreslil např. Alois Jirásek v historickém románu Proti všem, zůstane trvalou součástí novodobého historického povědomí.

Jiráskovo monumentální dílo odráží historické povědomí a emancipaci soudobé české společnosti.

Tak Tábory nevylíčil dosud nikdo.

Když jsem však spatřil Alšův obrázek a nápis “Psohlavci”, zatřáslo se mi srdce v těle, vysypal jsem na dlaň všecko, co mi vynesly letošní vánoce, a zapsal se odhodlaně mezi odběratele. Tehdy jsem ovšem netušil, co budou znamenat tyto “Květy” pro můj příští vývoj duševní…

Teprve když se dovíte, že dědeček s brejličkami, v trochu opelichané beranici a filcových bufách, ten děda, který se pravidelně mezi jedenáctou a půl dvanáctou šourá od věže k mostu, je pan Jirásek, padne na vás šílená úcta a už zdálky, když ho, drobečka, vidíte, tisknete se k zábradlí, aby měl majestát dosti volnou cestu.

Především si nemohu vzpomenout, že bych v Jiráskově díle četl něco velkohubého, že by tam někdo z plna hrdla hlaholil o národě a hlučně ukazoval na své vlastenectví. Jeho lidé buď dělají s sebou bez řečí a loyálně vojnu, jako třeba Chujava Slimáček, nebo roznášejí knížky a osvětu po kapsách jako páter Vrba. Jsou to neobyčejně skromní a tiší, milí a nenásilní lidé; velicí v tom, jak se drží své pravdy a víry, stateční a houževnatí v obraně, ale nápadně málo agresivní… Jiráskovo srdce není při fanaticích, křiklounech a ctižádostivých kořistnících, nýbrž na straně vzdělaných, osvícených, osobně skromných a laskavých vlastenců. To a nic jiného nám říká a dokládá jeho dílo; nenajdete v něm, co by omlouvalo nebo připouštělo jakoukoliv divokost, demagogickou hlučnost a pěstní právo; žádný nacismus krve a rasy, nýbrž vlastenectví duchovní, na němž spočívá milost lásky a humanity, snášenlivosti a kulturní osvícenosti.

Ale řekne-li někdo, že pro něho Jirásek nebo Dickens nebo Gorkij není žádným umělcem, Bůh s ním; o tom se přece nelze přít.

Říká-li se krajině okolo Hronova Jiráskův kraj, děje se tak plným právem. Toho čestného přisvojení je hoden Jirásek i jeho kraj. I když Jirásek náleží celému národu a je jím milován, podržel ve svém díle tu skoro přírodní krásu a intimnost svého kraje, kraje nepatetického, naivně otevřeného a mírného, cudného a jemného.

Říká-li se krajině kolem Hronova Jiráskův kraj, děje se to plným právem; toho čestného přisvojení je hoden Jirásek i jeho kraj. I když Alois Jirásek náleží celému národu a je jím milován, podržel ve svém celém díle tu skoro přírodní krásu a intimnost svého kraje mezi Brendami a Hejšovinou: kraje nepatetického, naivně otevřeného a mírného, cudného a jemného; kraje, který v dějinách víc lidově trpěl nežli vedl, ale který se tiše a houževnatě udržel v typickém češství na samotném pomezí naší národní oblasti.

Lusknul jsem si prsty, když jsem si přečetl Vaše dílo.

Nevím, zůstalo-li oko suché při čtení jeho řádek. Ve skupinách nastávalo mlčení, zvolna, nenápadně jsme se rozcházeli, každý zalézal do koutku jako raněné zvíře, aby se těm druhým slza nezablýštěla. Byla by přece hanba, aby voják plakal.

Je téměř zbytečné upozorňovat, že Jirásek proslul jako skvělý znalec historické reality, již se snažil přidržet ve svých dílech.

Při rozboru Jiráskovy historické beletrie každého vždy znovu a znovu překvapí autorovy rozsáhlé historické vědomosti i jeho nesporný cit pro kritiku pramene. Stačí uvést, s jakou bravurní jistotou odlišil v českých kronikách pozdní podání od dějinné reality, aby mohl sestavit soubor Starých pověstí českých.

I po dlouhých desetiletích Jirásek dokáže zaskočit zkušené badatele… Pro humanitní vědce není ovšem nic krásnějšího než ve zdánlivě dokonale prozkoumaném tématu nalézat nové a nové poznatky i překvapivé souvislosti.

Čtu stále Jiráska a strašně se mi líbí, ačkoliv to vše již umím nazpaměť.

My “mladí” tehdejší činoherní gardy jsme Mistra zbožňovali, zvlášť pro jeho roztomilost, se kterou s námi o zkouškách jednal. Slavný Vojan často, když zjistil Jiráskovu přítomnost v divadle, upozorňoval: “Husita” (tak se totiž Mistru v zákulisí říkalo pro jeho grandiózní trilogii) je v divadle!

Pálí je na našich dějinách sláva a příklad husitství i národního obrození. Není pochyby o tom, kterou knížku mají na mysli, když mluví o tom, že Jirásek falšoval historii. Temno mají zajisté na mysli tito tmáři, neboť právě v Temnu je neúprosně odhalována tvář i úloha těch nečistých sil světového záporu a životního zmaru, kterým právě oni se dali do služeb a pod jejichž záštitou by tak rádi spustili krvavé dragonády proti českému lidu, kdyby ovšem mohli. Temno s divokým utlačováním, odnárodňováním, znásilňováním, otročením a vykořisťováním lidu – to je ta sůl, která je v Jiráskových spisech nejvíc pálí do zrádných očí. Neboť toto dílo má svou velkou nadčasovou platnost jako trvalá a mohutná výstraha lidu, jako poučení, čeho by se lid mohl nadít od panské a cizácké zvůle, kdyby připustil její vítězství.

Ale nejenom Temna se bojí tito zrádci. Ať vezmeš kteroukoli z Jiráskových knih, všude proti světlým lidovým hrdinům, zosobňujícím charakter tohoto národa, stojí zrádci, obojetníci, odrodilci, zaprodanci a Jidášové.

Vaše díla mne pronásledovala celý školní věk. Byl jsem nucen obstarávat si obsahy povinné při hodinách českého jazyka i velmi nekalým způsobem. A dnes se Vám musím přiznat: z Vašich knížek jsem dočetl do konce snad jen Staré pověsti české. Averzi k Vašemu dílu podtrhla také inflace Vašich knížek na knižním trhu v době, kdy jsem vyrůstal. Místo clifftonek a indiánek, které jsem musel pracně shánět, se to všude hemžilo jen Vámi. Já vím, ale vím to až dnes – tenkrát jsem to nevěděl – nemohl jste za to. Nemohl jste za poněkud scestné názory profesora Nejedlého, nemohl jste za to, že jste byl ve jménu ideologie vlastně zneužit… V té době jste dávno odpočíval na hřbitově ve svém rodném Hronově… Už Vás mám velmi rád.

Muž ve své velikosti prostý, muž ve své prostotě veliký. Měl úspěchy větší než kdokoliv jiný, nikdy však nebyl naplněn neomylnickou pýchou povýšence. Zůstal prostým synem svého horského kraje, i když byl uctívaným miláčkem svého národa. Čelil stejně přízni jako nepřízni doby, neodvraceje se nikdy od svého úkolu.

Alois Jirásek, toť láska k minulosti. Alois Jirásek, toť práce pro budoucnost. Alois Jirásek, toť vědomí národní solidarity. Alois Jirásek, toť víra, že jediná skutečná realita života je čistý ideál, jemuž sloužíme za pohody i nepohody a jemuž ve svízelích a v příkořích zůstáváme věrni. Jako byl Alois Jirásek příkladem pro nás a pro mne, musí být příkladem pro budoucí.

A je to k smrti smutné, pomyslíte-li si, že o základní otázce moderního člověka nedovedl vám spisovatel, kterého pokládají za největšího českého prozaika, říci nic více, než co říkají úvodníky tzv.národních našich deníků politických.

Není jistě v Čechách epika, který by se mohl postavit proti autoru Bratrstva. Není nikde tolik schopností a nedostatků soustředěno v jedné osobě. Jirásek je prost kriticismu, není analytickým, naopak, není psychologickým, naopak. Jsou výšiny i nížiny v jeho produkci, ba i v jednotlivých dílech nejsou části rovnocenné. Ale všechny, i ty slabší, mají ten jeho široký dech, onu epickou sílu, která nehloubá, nýbrž mocně a nerušeně proudí vždy dále a dále. Neklidná krev vře v žilách vůdců a žoldnéřů, vše je jediný pohyb a vír, který se šíří od vesnice k vesnici, z domova na cizí půdu. Toto rozvíření charakterizuje práce Jiráska, i tím fatálním koloritem, který leží na všech těch měnivých a neklidných scénách s tou předtuchou ponurého konce trpké tragédie, v kterou se toto drama promění. Jirásek dokázal svým dílem, že mrtví mohou a musejí posilovat a zaštítit v chvílích tragických žijící a nenarozené.

Musí býti s námi v dobrých i špatných dnech. V dobrých, aby nás učil nepropadati lehkomyslné pýše a domnění, že naše úspěchy jsou konečné. V špatných, aby nás učil nezoufati si a nepřijímati jako konečný neúspěch dne ani hodiny.

Byl učitelem nás všech a byl mým učitelem. Ne pouze jako profesor češtiny a dějepisu na pražském gymnáziu v Žitné ulici, kde jsem ho poznal před 40 lety, v dobách, kdy dozrával pro svůj literární úkol. Byl mým učitelem svým příkladem.

Každý, kdo se pokouší dokazovat, že Jirásek velký umělec nebyl, koná práci velmi marnou.

Síla Jiráskova a lidí jeho generace je v tom, že tito nekomplikovaně, nerozloženě a hluboce sjednocení lidé se cele proměnili v nástroj obecné touhy a vůle národní – a že svůj úkol žili jako velkou, slavnou a čistou vášeň. Jirásek je básníkem národní energie, která se u něho pojí s konkrétním realismem názorovým. Jirásek slučoval, syntetizoval, probouzel a umocňoval českou energii.

V našem milém Jiráskovi jsem vždycky ctil oddaně a bez závisti jeho veliký odkaz literární a plně oceňuji vůdčí místo, které prací svou opanoval. Jako člověka vážím si ho stejně jako spisovatele, pro jeho bodrou, přímou povahu, a mám ho opravdu rád.

Myslím, že patří k těm nemnohým šťastným, kteří neměli nikdy žádného boje ani s sebou, ani s lidmi, ani s okolnostmi, kteří nemuseli zápasit ani o chléb, ani o uznání, nýbrž se mohli hned od počátku věnovat plodné práci, a věnovali se jí.

Co ho znám, Alois Jirásek vždycky byl stejný: tichý, skromný, ústupný, šlechetný, nadšený, neúnavně pilný. Neznám ho jinak, než jako celou, vyrovnanou povahu.

Jiráskovo dílo je tak působivé, protože z něho mluví nejryzejší člověk, který nikdy nepřestal věřit v člověka a v život. Jirásek zná život se všemi jeho propastmi a temnotami, se vším hrozným zoufalstvím, které bere každou víru a naději. V jeho díle vystupují lidé, kteří nezasluhují jména člověk; a přece Jirásek věří v člověka i život.

Alois Jirásek je demokrat. A jeho obraz české minulosti je malován v demokratickém pojetí. Před Jiráskem čeští spisovatelé nejraději líčili život na hradech a u dvoru, život plný dobrodružství, velké slávy, život rytířů, lásky nádherných paní a slečen z vrstev šlechtických, s pýchou líčili výboje a vítězství, za hranicemi dosažená po boku německých císařů. Aloisu Jiráskovi začínají se české dějiny až husitstvím. A zde, v husitství, stejně jako v době pobělohorské a obrozenecké, je to nikoliv jednotlivec sebevětší, nýbrž celý český národ, který je hrdinou.

Alois Jirásek jako básník není nijak jednostranný. Vidí celou českou společnost, jak byla dána a vytvářena zákony své doby. V jeho díle rovněž vystupují postavy z vysokých vrstev, od královského dvora, ze zámků a hradů šlechtických, z arcibiskupských paláců a biskupských sídel, vedle představitelů lidových vrstev, lidových mas.

Alois Jirásek svůj obraz české minulosti netvořil jen pro sílu umělecké touhy a svého básnického snu, nýbrž i svým géniem se ukázal demokratem tím, že se postavil i se svým dílem do služeb národa, nikdy ovšem nezrazuje velkého ideálu umění a umělecké krásy.

Bude to tedy celý národ, který bude přemýšlet o životě a díle a smrti šedivého starce. A bude vidět, že jeho život byla práce a práce, a že touto prací a jen touto svou prací Jirásek nejen žil, nýbrž od knihy ke knize rostl. A bude vidět, že jeho dílo bylo oslava statečnosti a síly, a že statečnost a síla, kterou Jirásek oslavoval, sloužila vždycky duchu a pravdě, a teprve tímto posláním a touto podřízeností byla posvěcena a hodna chvály. Bude vidět, že toto dílo mělo páteř a charakter, sympatizovalo s jedněmi, kteří měli pravdu a právo, a odmítalo druhé. A proto byl kolem tohoto díla vždycky proud polemik, a proto toto dílo přirůstalo národu k srdci. Odnaučovalo bezcharakternosti a vůbec tříbilo charaktery. Všichni jsme je četli. Všichni jsme si nad ním narovnávali páteř. Máme-li je rovné, má na tom i tento stařec, jehož shrbená postava leží dnes v rakvi, podobna scvrklému věchýtku, a zítra se změní v hrst popela, zásluhu nemalou.

Pan profesor Jirásek věděl, proč to psal, a my mu i dnes dobře rozumíme.

Poznali jsme se v hronovské škole 1.září 1858, tedy téměř před 72 lety. Alois byl žáček sedmiletý, já jeho učitel – 17letý. Byl jsem podučitelem toho času u svého představeného Vendelína Ságnera… Svému žáku Al.Jiráskovi nevěnoval jsem nijakou mimořádnou pozornost. Neušlo mi však, že jeho docházka do školy byla stálá a pozornost ustavičná.

Vypozoroval jsem, že Lojzík měl pěkné vlohy ke kreslení. Křídu nosil ustavičně v kapse a dovedně črtal osoby, zvířata i věci, obzvláště rád pak maloval koně v postoji, ve skoku i vleže, tenkrát kde na kterých vratech i plotech. “Kdo jen ty koně na vrata maluje?” podivil se leckdo. “To byl asi Lojza Jiráskův, když hnal okolo na pastvu,” bylo nejčastější vysvětlení.

Alois byl ochotný chlapec. Kde jen mohl, i na cestě z kostela, přitočil se ke mně; zvláště pak rád doběhl mi domů pro dvoukrejcarovou housku na desátek.

Je mi dvojnásob líto přítele, který po klopotě celoživotní dočkal se ve stáří jen utrpení. V době jeho nemoci prosíval jsem Boha, aby zmírnil utrpení muže, národem tak zbožňovaného. Nikdy jsem nečekal, že odejde dříve než já sám. Zatím sbohem, příteli, věřím, že brzy se shledáme jak před dávnými lety…

V Lucerně je spousta věcí, které pobaví jak dospělého, tak dítě. Obsahuje soubor ideálů, které se do dětí mají vkládat. Lucerny se Národní divadlo nikdy nezbaví. A to je dobře.

Alois Jirásek je z těch vzácných velikánů, kteří okouzlují svým dílem i svou osobností.

Když psal Bratrstvo, nejen že zajel podvakráte na Slovensko, aby na něm studoval svůj terén; pracoval obložen jsa mapami generálního štábu a kružítkem odměřoval vzdálenosti jednotlivých míst. Napsal-li, že ten a ten bratřík dojel za den tam a tam, bylo to ověřeno a dál dojet nemohl.

Vzpomínám na svoji ženu, vzpomínám, jak dočetla večer, ve válce to bylo, “Temno” a jak modlitbou zakončila poslední kapitolu: Poděkujme Bohu, že dal v národě našem vzejíti život muži, jakým byl Jirásek.

Bitva u Lučence není než suchopárná kronika plenivých vpádů hord bratrstva pod panem Jiskrou z Brandýsa, kde je sice mnoho rozčilujícího materiálu nahromaděno, ale to všecko je traktováno širokým, pohodlným, epickým stylem, s jakým se mluví o nejtragičtějších dějinných událostech z kateder učitelských.

Obraz pro mistra Jiráska rád a s chutí udělám. Chci udělat mistra v krajině doma (U nás) v lese kráčejícího. Mezi kmeny lesa vynořují se kol něho postavy jeho románů, tak asi jak v jeho zadumání ve vzpomínkách za ním táhnou.

(k obrazu “Alois Jirásek a postavy z jeho spisů”, které si vyžádalo Ottovo nakladatelství jako dar k Jiráskovým sedmdesátinám – obraz pak visel u Jiráska doma)

Když jsem se po válce setkal s Mistrem, jemuž jsem přinášel také soubor těch sibiřských čísel, hovořil o tom, že již něco slyšel o naši censuře a velmi dychtivě prohlížel ty kapitoly, z nichž jsme mu vyškrtali Máriu. Tak jsem tam byl přece jen s vámi, říkal rozmarně a pak ještě přinesl z knihovny oškubanou a sešlou knihu, v níž byla podepsána spousta bratří z několika pluků, kteří ji na Sibiři přečetli. Byli to, tuším, právě “Psohlavci”, které si vzal český voják na frontu, přišel s nimi do Ruska a přinesl je do legií, kde prodělali velkou okružní cestu po několika plucích. Alois Jirásek, jemuž byla darována, ji choval jako nejdražší památku.

Silnou vzpomínku mám na Jiráska z vojny: když jsem četl v žaláři jeho Temno. Tu cítil jsem všecku naši minulost dvojnásob těžce – a tím světlejší zdála se mně budoucnost, v kterou jsem tak skálopevně věřil. Kniha šla z ruky do ruky. My jsme věděli – posilnění právě jejími slovy, že musíme ven, že musíme býti pány svého osudu – Temno bylo nám světlem do budoucna!

Přišly těžké doby války, doby úzkosti a utrpení, beznaděje a víry v konečné osvobození. Tu teprve se ukázal celý, přímo historický význam Jiráskových spisů. Staly se útěchou zoufajících a evangeliem věřících. Do vídeňského žaláře k nám došly o tom zprávy a naplňovaly nás radostí a nadějí. Rašín znova a znova pročítal Věka a jeho duše byla plna něhy k těm našim probuzenským vlastencům. A pak dostali jsme Temno. Četli jsme je, jak málokdy nějakou knihu. Tak dvojnásob jsme prožívali naši těžkou minulost, ale my také cítili, jak z Temna rostl nový život a my věřili tou naší nezdolnou vírou, ať se dělo na bojištích, co dělo, a také z našeho temna roste světlo a nová svoboda.

A dovede-li náš národ čísti Jiráskovy spisy, jako jsme my je četli dříve i za války doma a venku naši dobří, hodní, opravdoví legionáři, pak nemusíme se báti o budoucnost národa.

Mně samé zdá se neuvěřitelné, a přec to pravda, že jsme se nikdy osobně nesetkali. Jestli přirozeno, že v národě méně četném vedle národů velkých jsme si navzájem všichni bližší, jsou zase v těsných našich poměrech příčiny, pro které někdy býváme si i nedobrovolně vzdálenějšími než příslušníci národů největších. Ale nechť vzdálena či blízka, vždy celou duší jsem i byla jsem oddána velikému našemu tvůrci monumentálních, vrcholně pro národ náš slavných a důležitých děl literárních, na jejichž neumenšené výši stojí občanská, vlastenecká, republikánská zásluha největšího našeho představitele, mluvčího a předbojníka, nesmrtelného Aloise Jiráska.

Alois Jirásek, nejčtenější český spisovatel a nejčtenější už po nějakých 40 let proto, že ze všech českých autorů nejlépe, nejbohatěji a nejučeněji ukájel touhu českého člověka po poznání národní minulosti.

Marně hledám, Mistře, v houšti světového písemnictví dílo obdobné. Zajisté, všichni národové mají sbírky svých pověstí. Ale vy, básníku, nezůstal jste pouhým novodobým vypravěčem vybraných pověstí. Zlidštěním a zdemokratizováním svých mýtických, bájeslovných a legendárních předloh ukul jste vědomě knihu-zbraň.

Hrou Emigrant stanul poprvé Jirásek na výši svých historických skladeb románových, poprvé i na jevišti zasáhl v nejvlastnější smysl a osud našeho bytí.

Nebylo a  není českého autora, s nímž by mne pojilo tolik divadelní práce; je radostí a pýchou mé divadelní minulosti, že to byl právě Alois Jirásek.

Tisknu vděčně Vaši ruku, za sebe i ostatní, kteří užili rozkoše při studiu postav ve Vašich dramatech. Jsem šťastna, že právě v takové chvíli smím Vám děkovat za všecku Vaši důvěru, za všecku tu krásu cítění, za všecku tu radost z práce.

U Jiráska prošel jsem od jeho “Skaláků”, “Sousedů” a “Pandurka” až k jeho dílu “Proti všem” a v té celé řadě svým zvláštním půvabem utkvěl mně milou vzpomínkou příběh malíře – duchaplného dobyvatele: “Zahořanský hon”. V těch letech, kdy jsem poprvé s chlapeckou radostí hltal bystře nastavěné situace tohoto křehkého, rokokového obrázku, ani se mi nezdálo, že mně bude popřáno výtvarně realizovat bohaté náměty našeho národního autora.

Po celou dobu ve vojsku, snad každý den jsem litoval jednoho: že s námi není Jirásek… Myslíval jsem, jak by psal, den co den připisoval novou stranu, kapitolu, až by napsal dílo tak veliké, jako Mezi proudy, F.L.Věk, Bratrstvo… Jednoho dne po staletích snad, zrodí se nový Jirásek a bude prohlížeti staré archívy… Tak jako náš Jirásek se nebál psát o hejtmanech pijácích, o jich svárech za kořist, vzájemné zášti a o krutostech bratříků, jejich nespoutanosti a divokosti. Každý člověk vrhá stín. Budou stíny, jako je vrhají Husiti i Bratrstva, protože budeš čísti knihu českého básníka, který ctí a mluví pravdu a nepíše sladkou omáčku o vypulírovaných hrdinech, jako píše Sienkiewicz s cílem líbiti se. Ne, Jirásek náš i budoucí píše pravdivě, drsnou pravdu, velikou svojí otevřeností.

Kdysi, ještě v Sibiři, jsem napsal, jak lituji, že Jirásek s námi nemůže prožívat tyto děje. Kdyby byl býval u nás, jistě bychom pro něho nalezli nějaké sladké, přítulné slovo, jako jsme nalezli “tatíček” pro našeho prezidenta. Blízkost našich srdcí by se musela také nějak vyjádřit.

Jednali se mnou totiž jako s Aloisem Jiráskem.

Měl u nás zeměpis a historii. Jiráskovi nebyla předepsaná učebnice evangeliem. Jeho tužka škrtala a naše tužky s radostí po něm bez milosti: krále, vůdce a jejich patálie. Ale jestliže nám na nich něco z učebnice slevil, zato zas bohatě nám naložil, když jsme docházeli k dějinám vzdělanosti. Tu Jirásek časem nešetřil. Nepřednášel toliko, ale snášel zároveň všeliké pomůcky, obrazy, fotografie, knihy. Dával jim kolovat ve škole, vykládal je ve skříni a rozvěšoval po stěnách.

Žádné z přednášek, které jsem kdy slyšel, a nevyjímám ani historických na univerzitě, se nepodařilo setříti z mé mysli dojem, jakým na mě působily dva Jiráskovy školské výklady: o volbě Jiřího krále a o bitvě bělohorské.

Osoby, které dříve byly skicované, kreslené jednoduchými čarami, nabývají života, dýchají, mluví a cítí, jinak sice než my, ale my cítíme, že jenom tak žíti mohly, jak je autor líčí, vnikáme v jejich boje, zápasy, strasti, touhy, porovnáváme jejich boje se svými a posíleni a očištěni jaksi hledíme klidně v líc svojim dnům.

Jirásek mi poslal své knihy, já mu poděkoval a vyložil své stanovisko vůči němu. Myslil jsem, že drží ve všem se starými. On mi pěkně psal, že nesouhlasil s Vrchlickým a s jinými, jak se proti nám vystoupilo, a že též nesouhlasil s lecčíms, co se tehdy proti Vrchlickému dělo. Celkem mě jeho list potěšil. Aspoň poctivec.

Mezi proudy budou pomníkem a mezí našeho historického románu. Kdo přijdou nyní, budou míti hezkou práci, aby mohli aspoň u paty jeho pokračovat.

Touto kronikou objevil jste nový svět.

(o kronice U nás)

Taková neobyčejná čistota dýchala z jeho duše. Prováděly se u dlouhého stolu mnohé šprýmy a žerty – na všecko se díval s úsměvem, ale ničeho se nezúčastnil. Ani zlomyslnůstka, ani klípek nevyšly z jeho úst. Padaly tam časem poznámky o nepřítomných členech, ne injurie, poznámky takové, jakoby se po té a té osobě hodilo zeleným lopuchovým ježkem, jenž se zachytí na zádech a tak trochu napadeného zesměšňuje – Jirásek nikdy ani takovým ježkem nehodil. A sám přímý čestný člověk, předpokládal vlastnosti ty u všech druhých – jeho údivné “není možná”, když někdy padlo slovo o křivocestném činu, svědčilo tónem a akcentem o vnitřním bolestném překvapení.

Ano, boj o Hálka – stáhli se moji starší přátelé, i když nevystoupili proti mně veřejně, hezky nazpátek. Psát přestali, knihy své mi přestali posílat, slovem: mlčení. Tenkrát jsem soudil, že i Jirásek se nade mnou pohoršil… Nepsal jsem mu. Za čas přišel vřelý přátelský list od něho a tu jsem mu vysvětlil své mlčení. A ten zlatý člověk mi obratem pošty vyčinil, jak se patří. Nesouhlasil se mnou ve všem, co jsem prováděl, ale nezatracoval mě ani myšlenkou, psal mi, poněvadž věřil a věří, že jsem stál za vším celou svou duší a povahou svou… Co chcete víc? Rozsvěťte lucernu a hledejte takové muže po Čechách! A takových vzpomínek bych Vám mohl povědět na několik tiskových archů! Splaťte mu brzy dluh svůj – je to velký umělec a veliký člověk!

Sedali jsme ve sněmovně s Jiráskem vedle sebe. Zřídka vynechal schůzi – jen když musil “soukat” nějaké pokračování, nebo pro “marodování”, jak říkal. Seděl, poslouchal, dlaň u ucha a pravidelně se ptával, když padl vtip nebo se strhl povyk: Co povídá? Co to je? Vtipům se smával srdečně. Kolegyně Fráňa Zemínová hřměla proti agrárníkům: A jak jste nás za války svlíkali z košile! Fráňo, tebe taky? ptal se skepticky Bechyně. Bouře smíchu. Co povídá? zvídá se Jirásek. Svíkali-li agrárníci z košile taky Fráňu. Jak se smál – až měl slzy v očích. “Víte, kdyby tu a tam nebylo nějakého toho vtipu, bylo by to řečnění strašně nudné”, prohlásil potom. Odpoledne, když ty řeči plynuly, řeči, jichž nikdo neposlouchal a pro hlasité hovory pánů poslanců ani slyšeti nemohl, pravidelně poznamenal: “Pojďme na kafíčko” a šli jsme do restaurace, pili kávu, zapálili si cigárko, povídali to a no — “a teď zase k povinnosti”.

Dne 7.března, v den osmdesátky prezidentovy, byl jsem s rodinou na Hradě, před večeří povídá prezident: Přišla zpráva, že Jirásek zemřel, ale už byla dementována. Je mu však zle.

Jiráskův pohled na Žižku byl hodnotnější než všechno, co bylo o husitském vůdci napsáno předtím.

Vznikla v květnu a červnu 1918 po slavné přísaze národa českého a pod dojmem krásné řeči spisovatele Aloise Jiráska.

Mistře Jirásku, učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu k svobodě, působil jste na jeho city, sílil a utvrzoval jste jeho dobrou vůli, zdroj odhodlání a statečných činů. Zato naplněno je každé české a slovenské srdce vděčností k Vám.

(v dopise k Jiráskovým 70.narozeninám)

Vzpomínám Vás na našem Slovensku, jemuž jste ze své bohaté lásky k národu tolik věnoval a přeju opětně, abyste byl nám všem dlouho zdráv, pozdravení rodině.

(v telegramu k Jiráskovým 75.narozeninám)

Pane starosto, v městě Jiráskově musím vděčně vzpomenout našeho spisovatelstva, které za hněvu Rakouska vychovávalo národ v lásce k vlasti a svobodě. Bylo mi popřáno, když jsem se vrátil z ciziny, mezi prvními podati ruku Vašemu velikému rodáku a poděkovati mu a všem spisovatelům za statečnost v době války. Těším se, že jsem se na své cestě dostal také k Vám, neboť vím, co jste v Hronově vykonali a mám na Hronov milé vzpomínky.

(při návštěvě Hronova 12.7.1926)

Mistře, vzpomínám vděčně Vaší účasti v osvobozovací akci a pozdravuji Vás srdečně.

(v telegramu Jiráskovi u příležitosti 10.výročí vzniku Československa)

Jak připadlo samozřejmým našemu zahraničnímu vojsku, když se doslechlo o prvním revolučním zásahu domova do osvobozeneckého boje, o manifestu spisovatelském a o tom, že na prvním místě na něm jest podepsán Alois Jirásek! Do srdce bojovných synů vzdálených sladké vlasti dýchlo to mohutně domovem, jeho probouzející se přítomností, jeho velikou minulostí i vidinou slavné budoucnosti. Vedle jména Masarykova stávalo se jim jméno Jiráskovo nejdražším jménem, kterým k nim volala vzdálená vlast. Proto zahraniční vojáci českoslovenští do konce svých životů nikdy toho jména nezapomenou, vždy ho budou vzpomínati s něžnou bratrskou láskou a s nevysychající vděčností.

V době velkého zápasu světového zahraniční vojsko československé, naše legie, tolikráte se tázalo zjevně i v srdcích svých: Jak je Jiráskovi? Co by nám řekl Jirásek? Jirásek nám řekl celým svým dílem, manifestem spisovatelským i slavnou přísahou, že věc národa našeho jest nejvýš spravedlivá, že boj náš je svatý, že osud a štěstí národa spočívá nyní výhradně v rukou ozbrojené a obětavé mládeže, bojující na všech bojištích světa za svobodu a jednotu lidu československého.

Proto pro mě nikdy nebyl Jirásek povinná četba. Jeho jazyk a styl vyprávění mě dodnes hladí po duši. Jestli to, co napsal, byla pravda, pro mě v tomto ohledu není důležité.

Byl jsem postižen urputnou nervovou chorobou. Počal jsem chodit na Karlov, kde v zátiší těch málo hostů mně bylo snesitelně. Jestliže jsem seděl zadumán a poddával se děsivým myšlenkám, byl to Jirásek, který mne jako ze sna vyburcoval přátelskou domluvou a nutil účastnit se hovoru. Této zvláštní Jiráskově pozornosti přičítal jsem rychlejší uzdravení, což mám a budu mít vždy na paměti.

Jirásek byl naopak každou kapkou své krve umělec. Nikdy také si nepřikládal jiný titul. Nikdy neužil titulu čestného doktora, který jsme mu dali – smím snad dnes říci, že na můj návrh – na konci války roku 1918. Nikdy neužil titulu majitele pluku toho a toho, který mu dali. Nikdy o sobě neřekl, že je poslanec nebo senátor, ani nikdy se nepodepsal jako profesor nebo vládní rada. Jirásek znal pro sebe jen jediný titul: spisovatel, český spisovatel.

A lidé Jiráska opravdu milují. To bylo vidět i na jeho pohřbu. A nejen ohromnou tou účastí. Ale viděl jsem množství lidí – tam venku, mezi diváky – kteří plakali. A nic se za to nestyděli. Plakali, jak často se rozplakali nad Jiráskovými díly, když četli místa, v nichž Jirásek dovedl chytit za srdce.

Minulost není Jiráskovi negací pokroku, nýbrž naopak oporou pokroku. Kde by nebylo pokroku, tam ani síla minulosti nemohla by se uplatnit. Nejhůře by však bylo proti ní hřešeno, kdyby byla stavěna dokonce proti národnímu pokroku… Jirásek ovšem není přesvědčen o tom, že by pro pokrok bylo nutno přetínat všechny pásky s minulostí, když přece právě z ní může pokrok čerpat i svou sílu a svou zdravost.

Mládež ve své četbě se dnes z valné části pohybuje v jakési vzduchoprázdné prostoře, je bez vlasti a bez národnosti, v čemž vidí dokonce i přednost, avantgardnost proti jiným. Proto nečte Jiráska a jiné naše i cizí autory. Nečte Jiráska, protože nemá zájem o české věci, a s tím i o jiná taková, byť i světová témata. A to je překážka, již bude nutno za každou cenu překonat, máme-li se dostat z této bezbarvosti a neskutečnosti ven, k našim konkrétním věcem, jak svého času tehdy aktuálními věcmi žila kdysi naše mládež i jiná naše inteligence. Cennou pomocí nám v tom bude lid, který tomu nepropadl. I dnes nakladatelství nestačí vydávat Jiráska, zásobit lid a lidové knihovny Jiráskovými spisy. Tak jsou v lidu i dnes oblíbeny. Což znamená, že lid neztratil zdravý poměr k národní kultuře. A tak s jeho pomocí snad se nám podaří učinit konec korupci, kterou buržoazie zkorumpovala naši inteligenci a naši mládež, i odloučila je od národa.

Jirásek pokládá za prospěšné, ano nutné, stavěti národu před oči jeho slavnou minulost, nikoli proto, že to je minulost, ale proto, že byla slavná, a to zase nikoli proto, abychom se jí honosili, nýbrž proto, abychom na ní měřili své vlastní povinnosti v době přítomné.

Jirásek nikdy ani nehledal, ani si nevymýšlel zrůdy lidské společnosti, aby jimi učinil své spisy zajímavými.

Je dobře, že prokazujete smysl i pro tragické stránky českých dějin.

Vůbec každé jeho dílo svědčí o studiích co nejsvědomitějších a šťastných.

Známo je pořekadlo, že spisovatelé a spisy jejich mívají zcela zvláštní osudy své. Také spisy Jiráskovými osud poněkud si zahrál. Jirásek ovšem byl záhy znám a v jeho pracích nalézán talent rozhodný pro povídkáře vůbec a povídkáře historického zvlášť; ale přece sobě veřejnost česká pořád ještě nebyla vědoma vlastní spisovatelské individuálnosti jeho. Tu však přišel slavnostní list “Národ sobě”. Alois Jirásek měl v něm povídačku krátkou, jakoby jen povrchně na papír hozenou, ale povídačka ta zachvěla čtenářem každým. Byla v ní nezměrná hloubka citu a takové úchvatné porozumění tragice národních našich dějin, že soud zněl všeobecně: Zde máme před sebou historického vypravovatele první řady.

Poněvadž Alois Jirásek byl nějakou dobu můj profesor dějepisu na gymnasiu, bývám často tázán, jak vypravoval. A poněvadž lidé se domnívají, že spisovatel, vřelý ve svých dílech, musí býti také vřelý ve svém občanském povolání, zvláště je-li tak blízké jeho tvorbě, jako tomu bylo u Jiráska, bývají zklamáni, když řeknu, že byl hodně suchý. Býval dokonce i pedantský někdy. “Člověče, vy se holíte?” osopil se na mě gymnasiální lavici, domnívaje se, že světlé skvrny na mém krku, následek totálního nedostatku pigmentu, jsou stopou dětinské snahy o předčasnou mužnost.

Jaroslav Kvapil, když ho přiměl k vůdcovskému postoji v historickém manifestu spisovatelském, netušil asi, že ho vede do zrádného jasu lstivé popularity, která skončí voláním: Dosti Jiráska! Toho nebylo věru básníkovi třeba. Kult z reakční doby křivdí mu stejně jako estetická kritika, která mu zazlívá, že napsal Temno a nikoli Salambo. Každého spisovatele možno a někdy i nutno souditi přísně, ale doba, která přítomné básníky soudí často tak ledabyle, tak laxně a kamarádsky, nemá jaksi legitimace k souzení minulých s přísností, které chybí zřetel k jejich době a prostředí.

Pokud běží o Jiráska spisovatele, byl po jistou dobu miláčkem mých chlapeckých let – po Julesu Vernovi… dávno cizí je mi Jiráskovo dílo, jeho ideologie, jeho metoda a třídní příslušnost, jako jsou mi cizí národní svatí a vlastenecké legendy staré i nové.

Přesto mám však jistý respekt k básnickému dílu, pro mě sice už nestravitelnému, ale poctivému a pilnému, bez geniálnických nebo velkokněžských póz.

Jedno jest nepochybno; udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry.

Temno korunuje Jiráskovo dosavadní dílo tím, že se nadmíru poučenému vypravěči podařilo skloubit detaily a epizody, jindy odstředivé, v pevnou stavbu. I v Temnu jsou však místa slabší (románek Helenky a Jiřího usvědčuje autora, že se vyhýbá tragice). Zalíbením v polohách a postavách středních je Jirásek protinožcem barokní doby, libující si ve vypjatých polohách. Ve vylíčení kulturních poměrů oceňuji utajený a delikátní proces prvotního vznikání kultury rokokové z baroka.

V Husitském králi dorůstá Jiráskova epika tragiky, jaké bývalo vždy u něho pořídku. Vidím vzácné ovoce stáří, ba již kmetství, jehož stopy jeví se jinak v Husitském králi i méně příznivě, kompozicí uvolněnou, opakováním starších motivů apod. Ale budiž kmetu, jenž se odvážil skladby mnohadílné, přáno, aby i tentokrát dozpíval písničku, kterou zanotil!

A přece není to především slovesný čin, co ještě za života postavilo tohoto drobného staříka s učeneckou tváří a s postavou venkovana z hor do národního Slavína. I jeho dějinný význam, který bude připomínán i tehdy, až literární vkus odroste jeho románům a kronikám, záleží v tom, že po celé půlstoletí udržoval a prohluboval mravní vědomí spojitosti mezi svými současníky a národními předky; více než kdokoliv jiný, byl Alois Jirásek uchovatelem jednoty mezi minulostí a dneškem.

Šťastný stařec, na jehož skromný psací stůl položila vítězná mládež vavřínovou snítku, čestně dobytou v boji za jeho ideály!

Pan rada Jirásek byl právě na procházce, když na náměstí zavířil buben tak nějak jinak než jindy, bouřlivě a s hlučnou resonancí náhodného posluchačstva. Zamířil ihned k náměstí, ale nežli tam doběhl, tambor Červíček byl již na cestě k nádraží. Za ním v patách belhal se o holi nadporučík, záře radostí, neboť se právě vrátil z vídeňského žaláře, kde byl pro velezradu, dále hlouček jásajících sousedů a kluci z okolí. Celý Hronov byl ve chvíli na nohou a i pan rada Jirásek doběhl ke hloučku právě ve chvíli, když Červíček dočítal prohlášení a mladší strážník Letcnar svítil mu lucernou na “lejstro”. “Co to bubnujete?” ptal se dychtivě pan rada a obvyklým pohybem nastavil ruku k uchu, aby lépe slyšel. “Máme samostatnost,” řekl krátce strážce pořádku, také hrdina toho slavného dne, a četl ohlušujícím hlasem konec této první neočekávané vyhlášky. A když skončil, pan rada provolal vzrušeným hlasem třikrát: “Sláva! Sláva! Sláva!” Kolem něho křik a jásot a blaho nepoznané dosud radosti.

Seriózní spisovatelé, jako Manzoni nebo Jirásek, čerpali plnýma rukama z dobových textů.

Jirásek jako člověk byl povahy vzácné, ryzího srdce. Kdo Jiráska poznal v jeho mužné přímosti a přec něžného a do krajnosti soucitného, kdo poznal ho v jeho lásce k trpícím a strádajícím (zvláště nuzní synové Slovače neodcházeli od něho nikdy s prázdnou), kdo uznal jeho štědrost na účely lidumilné a národní, i jeho vroucí vlasteneckou mysl, musil si ho zamilovat.

Myslím, že Lucerna je hra o povinnosti, statečnosti a lásce. Nemyslím, že by šlo jen o české téma, je to téma obecně lidské. Člověk žije s tím, že má povinnost. Musí dodržet svůj slib a ctít generace, které tu byly před ním. Pro mě je kněžna žena, která žije uprostřed pokrytectví. Je to velmi chytrá žena, která má ráda lidi, ale je citově vyčerpaná a hledá něco, co by jí opět dodalo sílu a co víc může dodat sílu než láska?

Jako je nemožné každému českému člověku nepročíst Palackého, tak je nemožné minout Jiráskovo dílo. Zavál nás všechny duchem minulosti tak uchvatitelsky, dal nám poučenou tak trvalou a výstrahu tak naléhavou, že jejím pásmem musí projít každý Čech hodný tohoto jména, chce-li si úzký prostor přítomnosti rozšířit o prostor velkých zmrtvělých předchozích pokolení od nejdávnějších dob a chce-li určit a zajistit i všem příštím budoucím. Spisovatel Jiráskova rázu nerodí se v národě často a mnohokrát. Kdyby bylo možné promítnout všechna ta úchvatná dějová pásma, všechny ty beletristicky obchvácené kraje a všechny ty nesčetné oživené podoby našich lidí všech věků ve film, byl by to film jedinečný. Před naším zrakem by procházelo ve vzrušené barvitosti a výrazné tvárnosti všechno to, co šlo naší celou zemí a lomcovalo naším celým národem. Pochybuji, že by byl v kterém národě umělec, aby takto nasál v sebe cele jeho nejhlubší a nejprostrannější náplň a aby toto vše doprovodil tak starostlivým výhledem v naši přítomnost a budoucnost.

Oj, venkovské děvče poddanské, z rodiny kacířské, přijde do utrakvistické rodiny pražské, naivní, prostinký, chudičký románek tajené a zakřiknuté lásky se synem, studentem, této rodiny, je Temno. Velké umění to není.

Jirásek na nás udělal největší dojem svým hrdinským projevem českých spisovatelů na jaře roku 1918. Když byl jeho list dočten, nemohli jsme mluviti. Otec rodiny, starší člověk, tehdy řekl: Když to řekl Jirásek, co mám dělat, musím jít do toho taky. A šel se přihlásit s ostatními do legie.

Když jsem se dozvěděla, že lidové vydání Jiráskových děl začíná Starými pověstmi českými, velmi jsem se zaradovala. To je má nejmilejší Jiráskova kniha a znám ji od malička… To je právě vlastnost klasiků: že je to čtení pro všechny, každý v něm najde to své.

O Jiráskovi nelze říci, že duši a srdce nosí na dlani. Je hodně uzavřen. Není člověkem, který především sám o sobě mluví, nepatří ke spisovatelům, kteří nejraději vykládají o své práci. Žil tiše, tvořil, psal, aniž se sdílel. Ani mezi nejdůvěrnějšími nitra svého tuze neodhaluje. Tíží-li jej nějaká starost přespříliš, dotklo-li se ho něco zvláště těžce, zmíní se, posteskne, třeba i rady žádá, ale hned dodává: Tak dost o sobě, odpusťte, že jsem vás tím trápil; a teď o ničem jiném. Stýkáme se 33 let. Před 10 lety mi napsal: Čtu, že za 23 let našeho přátelství nebylo mezi námi nic nedobrého, ledaže někdy já byl na chvíli dráždivější.

Pravda, nějakých bohatých zajímavostí, napínavých příběhů ani já vypravovati nemohu, protože jich v životě Jiráskově není ani nebylo. Ačkoliv je mistrným líčitelem bojů válečných i duševních, sám nijak bojovný není, vždyť ani žádných literárních půtek nesváděl, a tedy ani tím se životopis jeho nestává poutavějším.

V rodině je šťasten; milá, tichá, skromná choť šla vždy věrně po jeho boku a oddaně žijíc rodině své, snažila se muži svému snímati starosti, odstraňovati nepříjemnosti, zjednávati mu klidu k práci a posilovati ho v ní. Jirásek je si toho vděčen vědom. Dětem svým žil a také pro ně vytrvale pracoval. V posledních letech jest mu radostí vnučka, při jejímž dětinském šveholu šťasten okřává.

V povinnosti učitelské míval práce mnoho a velkou úlevou stalo se mu, když mu ubyla čeština a němčina s mnohými namáhavými opravami úkolů a zůstala jen historie se zeměpisem.

Jirásek scházívá málokdy a léta mu na čilosti, veselosti pranic neubrala. Pravda, dříve píval pivo, dnes se ho však odříkává a pije číši vína; cigárko miloval vždy, za mlada i dýmku, a dosud za dne i večer nějaký doutník vykouří, portoriko nejčastěji. Mám vůbec zato, že ten doutník je vlastně jeho jediným blahobytnickým požitkem.

Namlsán nebyl nikdy. Doma v Hronově bývalo masa poskrovnu a to leda v neděli, kyselo mu chutnalo, také bramborka, též bramborové “kramfleky”, slivová nadívajna a poplamenice, za to “regment” (jako slejšky, zalité vejci) tuze ne. Když byl v Němcích, jídávali tam také polévku “kramatyku”, uvařenou z kůrek a ze suchého chleba a zbystřovali ji kořalkou; tu kramatyku okusil však jen jednou. Ani teď nevybírá, ale je milovník kávy, bílé i černé, a v době válečné se mu někdy po nedělní číšce pravé černé stýskávalo.

Zdraví má dosud výborné, je horský souček, vykračuje si stále švarně a vydrží víc, než my mladší. Nikdy mnoho nestonal: r.1879 počalo trápení s očima, kteráž choroba mučila ho mnoho let, a každý chápe, co to pro spisovatele znamenalo, rok po tom onemocněl tyfem, což byla vlastně jediná vnitřní těžká nemoc, jež ho přepadla, roku 1905 trpíval závratěmi, čehož příčinou bylo choré ucho.

V jiné kritice literární zažil také ledačeho zase z jiných hledisek, ale přešel přes vše mlčky, znaje, že každý náš spisovatel, získá-li si trochu pozornosti, musí si proběhati svou krvavou ulici buď za živa, nebo po smrti a že nesmí tedy býti příliš citlivý. Jenom zúmyslná nepravda a zloba dojímávaly ho, i raniti dovedly, ale práce zahojila zas vše. Šel si po svém klidně dál a dobře tak učinil.

Jirásek píše rychle, a proto má rád pera měkká; psává i perem brkovým a nepíše rád na papíře bělostném, ale přišedlém, k čemuž volívá si “papír ruční”. Za mladších let mnoho pracoval večer, ba v tiché pozdní noci, což zvláště v létě míval v oblibě. Nyní pracuje se mu nejlépe dopoledne.

(1921)

Vedle jeho pravdivého ovzduší a kresby postav jsou ještě další vlastnosti jeho prací, které poutávají: je to lahoda jeho slova, jeho mateřštiny, jeho přiléhavá mluva osob a někdy i jistá líbeznost, jasnost, poetická snivost, konečně teplý, srdečný, vroucí vlastenecký duch, který vniká do srdce.

Když jsem se Jiráska ptal, kterou svou knihu psal nejraději, zamyslil se, aby brzy odpověděl s tichým úsměvem: “Inu – U nás!” a z očí mu zahřálo.

Z návštěv u nemocného Wintra vím, jak měl Jiráska rád. Když jednou známý literární historik Wintra nenadále a právě vedle Jiráska vynášel, Winter se zasmál: “Myslí-li, že nás tím rozvede, mýlí se náramně!” On, historik přepilný, znalec života, čtenář zkušený, práci “Jírovu” vždy velmi cenil.

V létě 1917 jsme dostali u pluku z Kyjeva několik českých divadelních her. Mezi nimi byla i Jiráskova “Vojnarka”. Rozepsali jsme ji, nacvičili a hráli v nové Cartoryji jako slavnostní představení při slavnosti odhalení pomníku padlým bratřím v bitvě u Zborova.

Jak rádi naši hoši na Sibiři četli Jiráska, bylo zřejmo teprve, když jsme v roku 1919 dostali první větší zásilky českých knih z domova. Jiráskovy knihy se potom četly stále a stále. Nebylo divu. Vždyť my, první českoslovenští vojáci, jsme vlastně byli Jiráskem vychováni, jím přímo vytvořeni, protože nám ve svých spisech tak živě dovedl povídati o slávě zašlých časů, s ním jsme truchlili pro ztracenou samostatnost a s ním opět věřili ve vyšší spravedlnost, v boží mlýny, které melou sice pomalu, ale jistě.

Selské písně a české znělky jsem tvořil v oslnění z Psohlavců.

Někde v Anglii i ve Francii by Vám ty věci zlatem vyvážili. Co na tom, že o nás nikdo neví? Pracujeme pro sebe

K večeru chodívá Alois Jirásek na procházku z domu; chodívá obyčejně do Far, kopce nad římsko-katolickým kostelem hronovským. V kopci tom doloval osvícený lidumil, farář Regner-Havlovický, s bratrem šichtmistrem, aby opatřil lidu výdělek… V posledních letech chodívá okolo Homolky a divadla v přírodě.

Do společnosti Jirásek v Hronově již nechodí, do města málokdy. Choroba, nedoslýchavost a vysoký věk mu brání. Rodina, příroda, kniha, noviny a práce jsou hlavními společníky jeho. A býval milým a velmi vítaným společníkem, ať na turistických cestách nebo při koulení kuželek v radnici. Po sousedsku porozprávěl se známými dělníky, řemeslníky a občany z Hronova i okolí, ať je potkal na poli, na lukách, v lese nebo na ulici.

V srpnu, když se již sbíral, četl kromě novin T.G.Masaryka Světovou revoluci.

Pro celé jednání stran Nobelovy ceny by měly být pořízeny kvalitní a nové překlady Jiráskových děl, aby Nobelova porota nemusela z těch několika překladů, o nichž pochybuji, že jsou dobré, posuzovat Jiráskovo místo v literatuře.

To, že cizina nejeví dosti zájmu o Vaše díla, není vinou Vašeho tvůrčího ducha, ale je to úkaz u nás již vícekrát se objevivší, je to jen důkazem, že jsme v cizině příliš – cizí.

Lucerna je česká proto, že její autor dokázal svou uměleckou sugescí atmosféru českosti stvořit, povýšit ji do vrcholné roviny hodnot a tak ji zafixovat v myslích publika už několika generací; Jirásek je velký jazykový modernista, větší než mnohý z jeho modernistických a postmodernistických kritiků a odmítačů.

Šaldovy výroky o Jiráskovi v sobě obsahují evidentní dílčí rozpory. Něco lze chápat jako produkt přirozeného kritikova vývoje, ale ne všechno. Šaldovy texty vypovídají spíše něco podstatného o něm samotném. Šalda vždy žárlivě střežil svou absolutní nezávislost, vnitřní samostatnost a nekonformnost. Roku 1918 se Jirásek náhle stal součástí ideologie nového státu; Šalda takovou hromadně šířenou ideologii nesnášel a útoče na Jiráska, útočil především na to, co se dělalo z Jiráska, s Jiráskem a kolem Jiráska. Toto osobnostní zanícení a schopnost směšovat dílo o sobě a dílo jakožto znak mimoliterárních, obecně společenských hodnot, zavedly Šaldu tu a tam do poloh, kdy soud o literární hodnotě samé byl posunut nebo deformován. Není to žádné neštěstí; pokud se Šaldových výroků a soudů nezmocní jeho pouzí opakovači a rozmělňovači, kteří se papouškováním dílčích výroků vyvazují z povinnosti i potěšení dílo, které leží před námi, znovu číst, promýšlet a interpretovat.

Do Litomyšle přijel všem nám mladým milovaný dr. Karel Sladkovský. Zde byla příležitost k malé demonstraci proti konzervativní Litomyšli. Večer jsem zapálil před Sladkovského bytem velký bengál. To už bylo pro staročeské otce města mnoho. Došlo k vyšetřování a zle by se mi vedlo. Horlivou přímluvou mých příznivců a – jak jsem se doslechl – i Aloise Jiráska, stojícího vždy na krajním liberálním křídle, byl jsem potrestán co nejmírněji. Spravila to důtka…

Toto Jiráskovo drama patří mezi české skvosty a nosím je v sobě hezkou řadu let. Když se nyní naskytla příležitost, abych ji režíroval, vůbec jsem nezaváhal. Moc se na tu práci těším.

Pohnutím jsem nemohla Psohlavce dočíst. Nemám dosti zdraví, abych si srdce až do samých hlubin rozryla.

Jirásek byl přítel v pravém slova smyslu, přímý, srdečný, nezáludný, na nějž bylo možné se ve všem spolehnout. Co řekl, byla pravda, nikdy nepřeháněl, ale našemu přehánění, zvláště pronesl-li něco Vrchlický nebo my mladší básníci, srdečně se smával… Smích Jiráskův byl smích dobrého, vyrovnaného člověka. Jak hezky se jednou usmál, když jsme si vzpomněli s Vrchlickým na můj pseudonym Arnošta Farkačová, který kdysi vzbudil u Sládka a Vrchlického neobyčejný zájem. Jirásek hlasitě se Vrchlickému zasmál: Ty vy jste, Zuzaníci, větřili!

Mluvilo-li se vážně, tu věty Jiráskovy byly plny spravedlnosti a pravdy. Úsudky jeho byly stručné, ale jadrné, životní zkušenosti veliké. Při zdánlivé střízlivosti hořelo v něm neobyčejné zanícení pro poezii. Zůstává v paměti mé jako hrdý strom s korunou širokou, s ovocem uzrálým a sladkým.

S největším zalíbením poslouchával Jirásek vyprávění příběhů a anekdot Vrchlického, poněvadž bohaté, stále živé tvoření velkého básníka anekdotu neustále proměňovalo. Pokaždé to bylo jiné, někdy již zcela jiné. Proto Jirásek znova a znova vybízel Vrchlického: Poslouchej, Vrchlický, pověz tu o tom žiďáčkovi! A bylo rozkoší poslouchat Vrchlického skvělé vylíčení směšného obrázku malého vrtícího se žiďáčka v těsném kabátku, ušitém z tatínkových starých kalhot.

Četl jsem Temno a byl jsem četbou neméně uchvácen než náš hoch. Četba Temna také dokončila můj vnitřní rozchod s církví katolickou.

Svou lidskost, směrem nahoru i dolů, projevil Jirásek velmi svérázně v den osmdesátých narozenin prezidentových, pět dní před svou smrtí. Rozdělil služebnému personálu peněžitou částku, aby si i ten připil sklenkou vína “na zdraví pana prezidenta”.

Dokázal také, že platí o něm slova Písma: Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života! Dokázal, například, svou věrnost profesoru Thomayerovi až za hrob. Rozhodl o pietním opatření urny s popelem Thomayerovým pro dobu, než církevní úřady daly svolení k jejímu uložení na hřbitově v Trhanově, o jejím prozatímním umístění v mé pracovně na I.interní klinice, kde Thomayer začal jako asistent svou vědeckou dráhu, o způsobu jejího odvezení a definitivního intimního uložení na hřbitově trhanovském v hrobě Thomayerových rodičů, dal souhlas k návrhu architekta Stanislava Suchardy, jakým památníkem označit místo posledního odpočinku Thomayerova, aby jím nebyl porušen dojem z pomníku, jejž dal Thomayer postavit na hrob svým rodičům, dal také souhlas k nápisu na projektovaný Thomayerův památník. A když jsem mu vyprávěl, jak jsme s přítelem Pelnářem společně, prostě a neokázale uložili loni v červnu urnu Thomayerovu do hrobu “k mamince”, tiše zaplakal a posteskl si: Rád bych býval jel s vámi, ale když já jsem již tak nemožný…

Klady i přednosti autora cele působí v přítomnosti, všecky vzněty i podněty slovesné, umělecké, národní, které jsou v něm obsaženy, stravují se a vyčerpávají již dnešním čtenářstvem.

U nás je Jiráskův nejčistší umělecký čin, který bude hřát a svítit svou vnitřní lahodnou vroucností, až rozprysknou se jako pestré bubliny jalové kejklířské triky leckoho domněle nejmodernějšího.

Dílo Jiráskovo jest svými některými kvalitami jistě pomník, ale obávám se, pomník uzavřený a mrtvý, který bude spíše překážkou než jiskrou zažehující nový život.

Nejde zde již o muže, který napsal ty a ty knihy takových a takových hodnot, jde tu o symbol společenský. Jirásek je tu již personifikace celých odtažitých dějů, jako jsou historismus a obrození národa z historismu, krásná literatura česká a její účastenství v osvobozovací akci revoluční. Stát potřebuje do svých základů řady takových mýtických figur, jako veliké monumentální stavby potřebovaly donedávna řady průčelných soch, které byly vším jiným, než věrnou podobou určitých konkrétních osob; nuže, tato mystika spotřeby státní diktuje své požadavky a skutečnost jest přebásňována a dobásňována do předepsaných rozměrů a profilů… Bylo poučné sledovat, jak se všecka snad literární kritika vzdala před rakví Jiráskovou své analytické funkce, zahodila svůj skalpel a jiné náčiní odborné a kapitulovala pod tlakem kolektivního imperativu.

Jirásek mnohem, mnohem víc než Palacký, dává dějinám českým smysl osvobodivý po běžném tehdy politicky svobodomyslnickém, liberalistickém způsobu myšlení; dějiny české jsou mu především bojem proti všeho druhu tyraniím, proti tyranii církevní právě jako proti útisku feudálnímu; bojem za svobodu svědomí jako za vyšší úroveň života a bytu hmotného. Pozdější romány Jiráskovy budou i do jakési míry a v jakémsi smyslu romány sociální, poněvadž lid bude jejich protagonistou, rozuměj drobní lidé bez historických titulů a funkcí ve svém všedním boji s půdou, ve svém každodenním boji o skývu chleba. Tohle pojetí Jiráskova historismu vyvrcholí a zkrystalizuje v obrozenské kronice rodného Náchodska, v širokém mravopisném obraze “U nás”, v němž vidím umělecký vrchol díla Jiráskova, poněvadž realismus s historismem splývá zde ve zvláštní důvěrnost životní, ve zvláštní intimismus, působící jako vzpomínky z dětství básníkova promítnuté za mez lidského života o jednu, dvě generace do minulosti.

Představu národa, dotud běžnou, rozšířil rozhodně o spodní vrstvy lidové, před tím pravidlem opomíjené.

Jiráskovi chybí intuitivní smysl pro geniální individuum; u něho není valérového odlišení vůdce od vedeného, tvůrce od tvořeného, vynálezce od napodobitele. Ano, právě nejtrpnější a nejméně intenzívní složky životní jsou u něho podány nejšťastněji; je to spíše malíř davového ovzduší a prostředí než vlastního myšlenkového nebo duševního dramatu dobového.

Jiráskova technika se pak ještě zjemňuje a tříbí, tak v “F.L.Věkovi” a zvláště v “Bratrstvu” a v “Temnu”, ale základní invence básnická neroste a se nestupňuje, poněvadž v Jiráskově bytosti nebylo k tomu prostě podmínek a materiálu duševního.

“Bratrstvo” jest jistě dílo značné svěžesti, a uvážíš-li, že zde Jirásek sám si shledával v zapadlých archivech prameny a dokumenty, které pak s větším, menším zdarem přebásňoval v dramatickou akci, žádalo si talentu značné robustnosti i pružnosti, aby stačil na tuhle obojí práci tak různého rázu.

Ani “Temno” není poklesem jeho schopnosti, vyvolati prostředí a ovzduší; naopak, právě zde se dopíná na některých místech barevné sytosti a náladové útočnosti, jichž se dříve nedobral.

Jirásek není veliký epik, za jakého bývá prohlašován… Vidíš, jak se dílo jeho rozpadá v epizodickou tříšť nebo napodobí monumentalitu stavby životné jen zdálí opisem vnějškově náladovým. Vedle Durycha, vedle Vančury je to, jako bys postavil papier maché vedle bronzu. Ani jako spisovatel nedosahuje Jirásek velikosti Holečkovy, velikosti snad poněkud podivínské, ale velmi opravdové a srdečné.

Jiráskovo dílo je vydáno nebezpečí, že bude přeceňováno právě proto, že jeho účin druhotný, politický a časový, jest mnohem, mnohem větší než účin prvotný, ryze básnický. Taková díla dobývají si vždycky poměrně rychle popularity co nejširší, ale ovšem, popularita ta není a nemůže býti trvalá, neboť stoupá i klesá s časovými potřebami ryze aktuálními.

Jiráskovo dílo stává se již dnes díky té státní symbolizaci a tomu vnějškovému zmytologičtění čímsi neosobním, něčím, co je spíše instituce než teplá životní pokožka, spíše pomník než přítomnost a život. Bude v muzejní vitríně a nad ním bude nápis: Oficiální literární styl z prvního desetiletí republiky.

Byl vzorem mravenčí píle; měl sice pro své literární práce tehdy už stále jen poloviční počet hodin učebných, ale nebral proto své školské povinnosti na lehkou váhu, účastnil se konferencí a jiných vedlejších povinností (např. dozoru v kostele), kterým by se byl jistě mohl vyhnouti, kdyby byl chtěl – a nikdo z představených ani z kolegů nebyl by zazlíval muži tak zasloužilému. Jen při nudných poradách, když se jednalo o třídách, ve kterých sám neučil, čítával si leccos, aby nepromarnil drahocenného času. Studenti ho měli velice rádi, i po letech vzpomínali na jeho poutavé výklady. I ten největší neposeda seděl při jeho hodině tiše – nepamatuji se, že by si byl Jirásek zvlášť na některého stěžoval a žádal jeho potrestání.

Je Jirásek z těch Čechů, kteří věří v lepší budoucnost národa v každém čase.

Onehdy bylo v novinách, že Jirásek a Třebízský spolu zápasí o palmu v dějepisné povídce. To se ten kritik náramně mýlí. Třebízský píše srdcem, ale Jirásek srdcem i mozkem. Jirásek tvoří díla umělecká.

Alois Jirásek dostal se sem za suplenta a mám tu v něm snaživého mladíka, z něhož bohdá odchovám umělecky nadšeného vypravovatele. Síly a látky má ten mladík v sobě dostatek; až bude rozuměti umělecké ekonomii a bude uměti vládnouti železnou silou v komponování, může býti silou neobyčejně vydatnou. Já pak jsem opět tomu rád, že mohu v živou krev převáděti vlastní své zkušenosti, jichž nabyl jsem po lopotách mnohých, perných a pracných.

(1874)

Bitva u Lučence je pro nás, Slováky. A lid dosud nemám ani tušení. Co by měl za duchovní radost, kdyby ji mohl číst. Lid ani netuší, co za poklad literární v ní vězí.

A když pak mizela malá rakev za černou oponou a o stísněné zdi bily tóny hymen, bylo nám všem lidsky k pláči… Neboť v té chvíli ozvalo se zase veliké spojenectví krve a kmene. Zase se vynořilo do vědomí utichlé, staré a dobré slovo: Vlastenectví. Říká staromódně, však o to pravdivěji, proč sešly se ony davy k pohřbu českého spisovatele.

Svou Lucernou dal Jirásek českému divadlu dar nejkrásnější. Lucerna se stala jednou z nejmilejších her na našich jevištích. Opravdu působí jako stará lidová píseň, kterou je milo poslouchat. Její melodie hřeje naše srdce a omamuje vůní naší země, líp a mateřídoušky. Je prostá, krásná, průzračně čistá, plná poezie a lidového humoru. A právě ten bezprostřední humor je na ní nejkrásnější.

Kdo přijde a žádá o pomoc, toho Jirásek neoslyší. Nezkoumá mikroskopem povahu žadatelovu, jest dokonce o pochybných kvalitách žadatelových přesvědčen, ale neodolá a pomůže.

Jirásek je především úžasně pilný a svědomitý. Své veliké práce psával za svého profesorského působení na středních školách. Při tom mu vždy ještě vybyl čas k funkcionářství v několika spolcích. Krajinu, v níž práce jeho se odehrává, vždy bedlivě sám prozkoumá. Navštíví ji pokud možno v téže roční době, kdy se má děj románu v ní odehrávati.

Jirásek jest pečlivým a starostlivým otcem. Jest muž od slova. Na jeho přátelství možno spolehnouti v dobrém i ve zlém. Nemá hrubě žádných mimouměleckých libůstek. Miluje ovšem pěkné koně a snad nejednomu čtenáři Jiráskových spisů napadlo, že autor dává svým hrdinům se zálibou pěkné, pyšné koně… Ve skutečnosti už dávno neseděl na koni, ani žádné “fons in hand” nezřídil. Jest sice nesporně nejčtenějším spisovatelem naším, ale příjmy spisovatelské u nás ani tentokráte nestačí k pořízení stájí s čistokrevnými oři. A tak, když už po té Praze někdy jezdíme, jezdíme elektrickou drahou.

Druhou passí Jiráskovou jest káva. Káva musí býti při práci i na cestách. Bílá nebo černá. Ovšem bývá na cestách nejednou obtíž kávu sehnati… Ale ve vyhledávání kávy je Jirásek virtuos. Ještě nedávno jsme k večeru navštívili Kutnou Horu a Jirásek svou kávu našel dříve, než jsem došel k chrámu svaté Barbory.

Jirásek byl korektní, svědomitý učitel. Žádné plytké řeči. Vždy trochu “od těla”, ale bez nejmenší známky drsnosti. Chtěl, abychom uměli. Kdo neuměl, byl trestán Jiráskovým chladem. A to byl těžký trest od muže, jenž si chvatem dobýval v literatuře zvučného jména a stával se litomyšlskou znamenitostí.

Přál zdraví jiným a sám trpěl, velice trpěl. Zrak ho sužoval od mládí. K stáru mu vypovídal službu sluch. A k tomu trýznivá choroba vnitřní.

Dne 7.března 1930 jsem dostal od přítele Ventury zprávu, že podle informací, které si zjednal v Praze, je Jiráskovi velmi špatně. Celý den spí, nohy má oteklé až po kolena. V nejlepším případě vydrží týden… Odhad byl skoro přesný. Alois Jirásek zemřel 12.3.1930.

Uměleckými kvalitami Temna si byl jist i přísný Arne Novák. A náctiletý autor těchto řádků kdysi Temno hltal a myslel na Stb.

Otázka je, co z Jiráska zůstane v nás, kteří jsme ho četli rádi či z donucení; snad toto: Alois Jirásek nebyl žádný sluha totality ani režimní šašek. Nikdy nepsal nic proti víře v Boha, ale vždy psal proti politickému útlaku.

Lucerna patří ke klenotům naší národní kultury stejně jako Smetanova Prodaná nevěsta; nebo Babička od Boženy Němcové.

Mockrát děkuji za pozvání na představení Lucerna od Aloise Jiráska, protože tu mám z české klasiky nejradši. Viděl jsem ji několikrát.

Postava Palečkova je jedna z nejzajímavějších ukázek Jiráskova umění historického. Je to figura rázovitě česká, pravé zosobnění mravního svědomí českého, jehož kritika současných událostí ve formě vtipu, často velmi žehavého, ostře osvětluje situaci. Je to glosátor doby, jenž jako šašek mohl mluvit peprnou pravdu i tam, kde jinak bylo by se muselo mlčet.

Zvířátko jsem ondy viděl:

hlava malá, tělo velké, nekonečný ocásek,

říci jsem se to hned styděl,

ale zdá se, že je to náš veleplodný Jirásek.

K všem svízelům, které ho už od let trápí, přidružila se teď ještě bolest na levém oku. Radil jsem mu, aby oko šetřil a nepracoval už perem. Řekl mi, že pracuje teď na korekturách svých u Otty v Praze vycházejících sebraných spisů, že při té práci zapomíná na svůj živý bol. Tělesně se mi letos zdál svěžejší než loni. Jeho nervy jsou však rozrušeny. Ze své vily nevychází, zůstává jen při procházkách na zahrádce. Na své narozeniny zajel si v autu na hřbitov a položil tři růže na rov své nedávno zemřelé choti.

(1927)

V rozporu mezi Chelčickým a Žižkou dal přednost Žižkovi. Národ náš se musí umět bránit, bránit spořádaně a vojensky.

Vrcholem jeho štěstí na světě bylo, když došly zprávy o legiích v daleké Sibiři, v Itálii a ve Francii, a pak když je uzřel v Praze. “České vojsko! Naše vojsko!” jaká kouzelný to sen! A což teprve, když táhl kolem něho, uskromněného stařečka, ve vší parádě a slávě pluk Jiráskův, pluk jeho!

Temno by jistě našlo zvláštní pochopení v protestantských kruzích anglických, jimž naše velkolepá, byť bolestně tragická tradice náboženská není nikterak neznámá.

Ale i tak nutno nutno poznamenati, že znal prostředky k získání žáků a k prohloubení jejich zájmu i vědomostí. Leckdy přinesl náruč obrázků, historických výjevů, osob, staveb, uměleckých děl, krojů apod. Úvodem pronesl několik vět a my se mohli dívat celou hodinu. Zatím Jirásek seděl za stolem, přemýšleje, nebo chodil v nevelké prostoře před lavicemi, ruce vzadu složené a s hlavou nachýlenou. Měl jistě před očima hrdiny svých románů, obíral se jimi, spřádal jejich osudy.

Dobrý učitel a člověk sledoval vývoj svého žáka, povzbuzoval jej vlídnými, teplými slovy a těšil se z jeho snah i skutků. Muž, zahrnutý slávou a vděkem národa, nezapomínal a pamatoval na jednotlivce.

Jsme stále ovlivněni idealizovanou představou jinak literárně vynikajících románů Aloise Jiráska, že husité bojovali za ideály a mravní čistotu. Trochu se zapomíná, že bojovali o moc.

Alois Jirásek psal v době, kdy náš národ zápasil o svou identitu a o navrácení státní suverenity. Pro tenhle zápas on udělal nesmírně mnoho a tenhle odkaz je živý i dneska. Že komunisté částečně zneužili jeho dílo pro svůj výklad beztřídní společnosti, je věc jiná, ale jsem si jistý, že tak to Alois Jirásek jako vzdělaný profesor rozhodně nemínil. Psal dílo vlastenecké, nikoli socialistické.

Byl patriarchou, který vidí jen věci veliké, a drobný, denní boj a zápas ponechává druhým. Dobré, předobré jeho oči, jakoby říkaly: jen zápaste, bojujte, vždyť zdravý jest kvas, zdravé je vření, nechť nové myšlenky se rodí, nechť ze zápolení duchů blahodárný pro vlast vzejde čin! Proto byl vždy tak klidný, mírný, shovívavý, proto nikdy, ani za vzrušených i bouřlivých debat se nerozčílil, nerozechvěl, ač nebylo snad posluchače pozornějšího. Byla to povznesenost velikého ducha, bylo to celoživotní zkušenost muže, jehož cesta vedla po výšinách.

Do debat nezasahoval, ale přece vystoupil rázným činem, bylo-li třeba. V prvním voleném senátu projednávána předloha učitelská. Učitelstvo s ní nesouhlasilo, neboť daleko nevyhovovalo jeho přáním. Národní demokracie, vázaná koaliční disciplínou, musela pro předlohu hlasovat. Alois Jirásek, jenž vždy byl učitelem, s učitelstvem cítil, s ním svůj život prožil, prohlásil, že pro předlohu hlasovat nemůže, a koalice jeho stanovisko uznala.

(o Jiráskově působení v čsl.parlamentu)

Psohlavci jsou románem dvojí velké ceny, poetické i kulturní.

S velkými epickými básněmi má Jiráskova epopej v próze jeden požadavek, jemuž plnou měrou vyhovuje. Dar neobyčejné síly a mohutnosti v evokaci dob zašlých. Tím blíží se skladba jeho skutečně velké epopeji, která vyjadřuje a objímá celý národ v celé stupnici rozvoje jeho za jisté doby s celým kulturním a dějovým pozadím, s celým bludištěm postav, nakreslených tu letmo pouhým epitetem, tak široce a hlouběji dialogem a líčením, se všemi na oko nepatrnými a zde přece tak důležitými detaily lokálními a kostýmními.

Děláním ohníčků a pečením brambor to začínalo a končilo potyčkami, které by každý nezasvěcený měl za skutečné rvačky. I tu Jirásek vynikal. Tělesnou silou a obratností nás předčil a nezřídka všecky ostatní zahnal na útěk. Doopravdy byl poražen jen jednou. Jindy vždy vítězil. Oháněl se holí zcela podle šermířských pravidel a strefovat se šiškami a kaštany uměl, že jsme nad tím leckdy trnuli.

S vybranou rafinovaností vymýšleny a ukládány Jiráskovi úkoly, jež by jej zdržovaly a odvracely od literární práce: zvýšený počet hodin, nepříznivé rozvrhy vyučovacího času, korektury žákovských prací, suplování, úmorné pořízení katalogu programů, došlých za nekonečnou řadu let atd. A to všecko se trpělo na rozhodujících místech! Ještě roku 1888, kdy jsme s tehdejšími zemskými školními inspektory Tillem a Pavlíčkem usilovali o to, dostati Jiráska do Prahy, kam patřil, povzdychl vlivný člen zemské školní rady: Bože, jen kdyby ten člověk tolik nepsal!

Kdyby Jirásek žil v Hollywoodu, byl by milionář, protože měl výborné zápletky. Oslavoval český národ, ale ne na úkor jiných. Tu a tam zušlechťoval naši historii a prokládal ji sentimentálními příběhy, a tak nám ji přibližoval a činil milovanější.

Sakra, to jsou leckde kousky, to jsou básničky. Tu a tam slovo moderních poetů, ale jak nekonečně šikovněji užito a jasný obraz budící. Gratuluju. Líbíte se mi.

Oni si kritikové myslí, že nás proti sobě poštvou. Ale mýlí se. Jiráska mám moc rád.

Jirásek nečiní žádných neuměleckých koncesí, on pozdvihuje, vede, rozehřívá své čtenáře, a ti majíce s autorem city stejné, dávají se rádi pozdvihovati, vésti, rozehřívati.

A z prózy u nás: Já ji moc neznám, tu moderní. Mám rád Jiráska, Raise moc, Nerudu ale rád nemám, to je divné.