Josef Hurdálek (1885-1944) byl červenokostelecký městský kronikář, spisovatel a zakladatel muzea, který sebral cenné pověsti kraje Aloise Jiráska a Boženy Němcové. Nejen z nich sestavil rodák z Dobré u Dobrušky, Karel Michl (1898-1982), učitel, spisovatel a pracovník muzea, v roce 1942 svou knihu pro malé i dospělé “Rytíř Mikeš a jiné pověsti a pohádky z kraje A.Jiráska a B.Němcové” – v knize otiskl kratochvilný průvodce krajem a dvě roztomilé místní pověsti, které jistě potěší i dnešního čtenáře, zvláště místního.
KRAJ SE PŘEDSTAVUJE. KRATOCHVILNÉ HISTORIE (1942)
O městech Náchodu, Hronově, Opočně, Dobrušce, Rychnově a Novém Městě jste sice slyšeli, ale kolem nich je ještě mnoho vsí s doškovými chalupami a dřevěnými statky, s rybníčky na návsech a bedněnými věžemi u kostelíků, a mezi nimi křivá země, samá záplata, tam tmavozelená, tam zas jako tabulka čokolády, nebo režná dozrávajícím obilím. Lidé se plahočí po stráních, po polích, a v zimě, když napadne sněhu až po lomenici, sedí za tkalcovským stavem nebo u kolovratů a vydělávají na skrovné živobytí.
Jména vesniček jsou jen na mapách a na obecních tabulích a za hranicemi okresu o nich málokdo ví. A přece to nejsou místa nejmenší a nezasluhují, aby se na ně zapomínalo. Leží v kraji nade všemi památném, každá stopa k nám tu mluví Babičkou, Věkem, Machovcem, Havlovickým a každá z vesniček je jinak krásná, každá má jinou tvář, a my se po nich dnes projdeme, potichu, po špičkách, protože si o nich budeme vypravovat příběhy, pro které se chlapci při muzikách do krve prali. Nebudou to ani klepy, ani pomluvy, bude to jen smích nezvedených dětí, které mají radost, že dědečkovi uletěl u kalhot knoflík.
Začneme podle abecedy.
Bohuslavice
V Bohuslavicích jsou sice Češi, ale jejich řeč je samorostlá, trochu tvrdší, protože vynechávají nad “e” háček. Tak volá máma na dceru: “Bež, Beta, do mesta pro vertel belky, budeme péct podbelky.” Je to bohatá obec, samé zelí kolem vsi. A kde jsou peníze, tam se i dobře jí. Jak jedí Bohuslavičtí, poví vám tohle říkadlo.
Bohuslaváci huk,
najedli se krup.
Najedli se syrovátky,
pak si lehli do zahrádky,
medenec jim puk.
Čánka
V Čánce nemají ani hodiny ani zvonek a tak musel až do nedávna policajt odzvánět poledne na obecním škopku. Ale škopek je věc chatrná a porušitelná a policajt v úřední horlivosti mohl snadno u škopíčku prorazit dno. Proto obecní právo rozhodlo, aby ponocný, který byl i policajtem, každé ráno, poledne a večer zvonil na obecním topolu holínkami, uříznutými od starých bot.
Dobruška
Po Dobrušce jezdil na oslu žebrák. Neměl v městě domovské právo, ani povolení k žebrotě. Zatkli ho, ale co s oslem? Nikdo ho nechtěl živit a tak nezbylo, než zavřít do šatlavy osla s žebrákem.
Hronov
Hronov má jen “půlpány”. Řekne-li hospodyně, aby jí došli do police pro chléb, rozběhne se Hronovák pro něj až do Police.
Nové Město
Že mají v Novém Městě břízu na bráně, školu na krámě, faru na chrámě a krčmu v chrámě, o tom jste jistě slyšeli. V květnu je město v kytici rozkvetlých třešní. Jednou se vsadili dva česáči, kdo z nich sní úborek (dvě malé čtvrtce) třešní. Snědli jej oba, ale jeden s peckami, druhý bez pecek. Vyhrál první, protože druhý umřel.
Očelice
Jednou jeli Očeličtí s nebožtíkem do Kláštera. Vozka zajel s rakví příliš nalevo. Předříkávač zpěvák začal volat na koně: “Hot, ej! Hot, ej!”, a všechen lid po něm: “Hot, ej, hot, ej.”
Předříkávač zapomněl o procesí doma zpěvník. “Tak přece zpívejte,” volali na něj poutníci. “Ale kterou?” “Třebas, Červená, modrá fiala.”
Opočen – holkami obtočen
Měšťan z Opočna hrál v Pohoří v karty a prohrál. Když se vracel domů, vzpomněl si za Velkým dvorem, že měl hrát “kule”. Vrátil se od samého města do Pohoří, aby to spoluhráčům vysvětlil.
Pavlišov
V Pavlišově slavili křtiny. Pozvali na ně z Náchoda “barony”. Hospodyně, ustaraná, nevěděla co jim předložit k hostině. Poradili jí, že prý náchodští baroni rádi “cerguláty”. Celý věnec jich koupila, rozkrájela i se slupkami na kolečka, pomastila škvařeným sádlem a posypala cukrem. Ani se neptejte, jak se baroni olizovali.
Přepychy
Kdysi přišel do Přepych na noc varhanář. Hospodský se ho ptal po řemesle, a když zvěděl, že staví varhany, žertem mu řekl, aby mu jedny postavil a pořídil bubny.
“Proč bych nepostavil,” povídá varhanář. “Ale kam?” “Třeba tamhle na pec.”
Varhanář nelenil, vzal si na pec míru a ráno odešel. Po nějakém čase přivezl varhany i bubny, ale hospodský se vymlouval, že to mínil jen tak žertem a že varhany nepřijme. Došlo až k soudu a na zámku rozhodli, že je varhanář v právu. Hospodský varhany zaplatil, uložil je ve stodole a po nějakém čase je věnoval do Křivic do kostela. Co v hospodě s varhanami?
Vysoký Újezd
O posvícení mají Vysokoújezdečtí k obědu červenku a k tomu jedí koláče s bezinkami.
Úpice
Úpičtí rychtáři mají jarmark jen tenkrát, když purkmistr ztratí kudlu a potřebuje si koupit novou.
Osečnice
Osečničtí jsou odborníci v pečení bramborového kucmochu. Štemplují jej na znamení pravosti palcem pravé nohy. O jakosti kucmochu rozhodovala jeho pevnost. To chodili sousedé s kucmochem na náves a tloukli jím o sloup. Jedenkrát přišel také zkoušet kucmoch ponocný. Uhodil jím tak zhruba, až sloup přerazil. Aby se to podruhé nestalo, vystavěli si Osečničtí na návsi zděnou kapličku.
Osečnickým zpívají:
Vošenice, Vošenice,
kdypak budeš bohatá?
Porád pečeš samej kucmoch
a kazíš jen zemčata.
Trubějov
Máte-li daleko na dráhu, zeptejte se v Trubějově, jak se má chodit. Poradí vám, abyste šli dva. Dojdete na nádraží o polovic dřív, než když jdete sami.
Jeden soused z Trubějova šel do Skalice na pohřeb. Všechno to plakalo, jen trubějovský soused stál jako skála. “Pročpak nepláčete?” ptali se ho Skaličtí. “Já nesmím, já jsem z jiný kolátury.”
Záhornice
V Záhornici i volům vykají. Volají na ně: “Vý”. Jednou jim vzkázal pan vrchní ze zámku po hluchém rychtáři, aby přijeli k Broumaru na rákos. Sousedé přijeli s nářkem, na vozech děti, peřiny a za vozem dobytek, že prý mají jet do Rakous.
Kamenice
Kameničtí páni jsou tak uctiví, že i čeledínovi říkají “pane”. Selka pošle vedle do statku se vzkazem: “Pane sedláče, paní selka prosí, aby k nám přišel pan čeledín a není-li doma, ať přijde slečna děvečka.”
Červený Kostelec
Jeden tkadlec chodil do Starkova k Vobčině s přízí, a jak dnes ta tkalcovina jde, nesl strakatou osnovu zavinutou v kouli a jen tak lehce zabalenou v plachetce. Tma byla jako v ranci. Jak tak spěchal, aby byl do večeře doma, zakopl o kořen a při tom uvázl koncem osnovy o strom. Nic nezpozoroval, až najednou mu to trhlo nějak rukou. Ohlédl se a poznal, že má plachetku prázdnou. Lekl se, že by se v něm krve nedořezal, a chce zpátky, hledat osnovu. Ale jen se rozhlédne, vidí, že se mezi stromy plazí proti němu had. Vzal nohy na ramena a pádil domů, div duši neztratil.
Zůstával v chaloupce proti hospodě, ale domů už nedoběhl, jak se mu nohy strachem třásly. Skočil k sousedovi a na síni volal: “Ha-ha-ha-hád!”
Soused vyběhl na síň, ale tkadlec jen pořád: “Ha-ha-ha-hád!” Teprve když se vydýchal, pověděl, co se mu cestou stalo. Brada se mu strachem třepala. U souseda byl právě čeledín, sloužil čtrnáct let u kyrysarů a všeobecně se mu jinak neřeklo než Hampapa, protože měl pusu od ucha k uchu. Jak ten poplach zaslechl, popadl bidlo, soused vzal šavli, cestou se k nim přidali ještě jiní, jeden s biblí, aby hada zaříkal, jiný vzal flintu a tak se na milého hada vypravili.
Na kraji lesa se jim zdálo, že se mezi stromy něco hýbe. Soused do toho střelil. Zdálo se, že se to hýbe ještě víc. A tak do toho mazali bidlem, šavlí, a teprve když osnova uvázla sousedovi na bidle a nechtěla dolů, poznali, do čeho že se to pustili. A tehdy si zlostně ulevili: “Sakvalenská hadovina.” Za sousedy přiběhlo půl města a byl z toho velký rámus.
Od té doby se všemu, co se dělalo na stavě, říkalo v Kostelci hadovina a Kosteleckým “hadaři”.
PROČ MAJÍ V KOUNOVĚ LOUKU KRUČOVINU (1942)
Žil v Kounově chalupník se ženou a neměli žádných dětí. Nebylo o koho se starat, s kým se zlobit, s kým se těšit, a proto si koupili na trhu prasátko. Bylo tak malinké, že je přinesl chalupník v palci své rukavice.
“Táto,” řekla hospodyně, “tohle vyžle nemůžeme přece do chléva dát, vždyť by se nám utopilo v žlábku nebo spadlo mezi dláženiny. Víš co, necháme je ve světnici, je tu teplo, a než doroste, bude jaro.”
Chalupník na to nic neřekl a sbil pro prasátko pod kamny ohrádku. Prasátko zpívalo jako pěnkava, běhalo jako myška a rostlo jako z vody. Už za týden zbouralo kamna, po čtrnácti dnech se dostalo stropem až na půdu a po měsíci čouhaly ze střechy dlouhé štětiny, že chalupa vypadala, jako by se ježek vypravil na procházku. A před chalupou stál chalupník s dýmkou v ústech a žena jeho s rukama složenýma bezradně v zástěře. Oba myslili jen na jedno: jak prase zabít.
“Už to mám,” řekl chalupník, když mu dýmka vyhasla. “Dones, mámo, nejdelší nůž a přiveď krávu.”
Žena poslechla a chalupník zašel pod kolnu, vytáhl vůz, a když žena přivedla Straku, zajel do Hrobek pro kámen. Narovnal plnou truhlici, odvezl ji na kopec nad chalupou a žena odpřáhla. Na oje přivázali nabroušený nůž a namířili vůz proti chalupě.
“Pojď sem, stará,” zavolal na ženu chalupník, “opřeme se, ať to jede.” Několikrát křikl: “Hej rup, hej rup,” až ochraptěl, a opřel se takovou silou o truhlici, až mu praskly koženky. Dlouho trvalo, než se svrchem naložený vůz pohnul, ale pak se dal do běhu, uháněl, pak už letěl a dole v chalupě spokojeně chrochtal vepř. Dlouhý nůž jako šavle proletěl oknem, vepř vřískl a bylo v tu ráno po něm.
Ale pak nastaly nové starosti. Co s tolika masem? Ani do smrti by je nesnědli a sádlo nevypotřebovali.
“Nezbývá,” řekl chalupník ženě, “než aby nám od prasete pomohla obec. Jdi po sousedech a pozvi je, že budou v neděli na louce před naší chalupou vepřové hody, každý že se nají do sytosti a zadarmo. Nebo počkej! Dojdi k rychtářovi, aby dal hody serbusem vybubnovat. Snad za kus masa, které za to policajt dostane, to stojí.”
Brzy ráno, sotva nad pobouranou chalupou vylezlo slunce a smálo se chalupníkovi pro jeho soužení, zazněly ze vsi duté rány na spravovaný obecní buben. Sousedé, děti, všecko vybíhalo z chalup a poslouchalo, jak policajt volá po vsi:
Vědomost se dává,
od slavného práva,
že v nedělním čase
bude se jíst prase.
V neděli nato zapomněla celá obec pro prase i na pobožnost. Pan farář kázal prázdným lavicím a zbytečně tloukl pěstí do roubení kazatelny, až se andílkům strachem brady třásly. Všechno se hrnulo kolem kostela na hody.
Na louce před chalupou bylo slavně jako o posvícení. Sousedé chodili k rybníčku s konvemi nabírati kroupy, v sudech od zelí voněly droby a za stodolou házeli ze stohu sami konšelé s rychtářem dolů jitrnice a jelita. Celá obec seděla v trávě a jedla nezřízeně. Vždyť to bylo zadarmo! Jen pivo se platilo šenkýřovi, který ho dal přivézt plnou voznici.
K večeru povolovali mužští opasky, ženy sukně a děti naříkaly z přejedení. Kručel rychtář, kručelo právo a ještě dobře, že všecko, co přišlo potom, přikryla tma a blízký les.
Od té doby říkají v Kounově nešťastné louce Kručovina a od toho dne roste v nedalekém lese tolik prašivek, že by se mohly kosit.
KYSELO (1942)
Dokud chodil Pán Ježíš s Petrem po kraji, bylo Petrovi dobře. Všude je uctili, všude jim něco podali.
Ale Pán Ježíš chtěl poznat i kraje v horách, jak tam lidé shánějí těžko živobytí, jak se protloukají, a proto zaměřil s Petrem až k Turovu. Petrovi se do hor tuze nechtělo.
Šli, slunce jen pražilo, všecko už snědli a před nimi nové a nové kopce. Jeden přešli a stáli u paty jiného, až už Petr začal reptat a Pán Ježíš se musel každou chvíli zastavit a čekat, až ho pohodlný Petr dojde.
S večerem, když už Petr sotva nohama pletl, vešel Pán Ježíš znenadání do chalupy. Stála při cestě, ale Petrovi nevonělo, že zašli zrovna sem. Co tu v té chudobě a bídě?
Až na zahrádku doléhal ze světničky drkot stavu a vrčení kolovratů. Vešli na síň a tu si Petr narazil hlavu o nízké dveře, jak bylo všude tma. Ve světnici s černým povalovým stropem stály dva tkalcovské stavy a za nimi seděl táta s mámou. Děti soukaly u kolovratů a jedno, nejstarší, vařilo na kamnech brambory. Ale kromě brambor bylo cítit ještě něco jiného, příjemně zakyslého. Petrovi se z této podivné vůně až sliny sbíhaly.
Když oba poutníci vstoupili do světnice, ustali domácí v práci a zvědavě si je prohlíželi. Tkadlec ani od stavu nevyšel. Ptal se pocestných, čeho si přejí a Pán Ježíš ho prosil o nějaké posilnění a zdali by je nechal v chalupě přenocovat.
Petr bručel a šeptal svému Pánu do ucha, aby šli o číslo dál, tady že je bída, ti lidé sami že nic nemají, ale Pán Ježíš, jako by ho neslyšel, usedl na lavici a čekal.
Za chvíli vstali muž a žena od stavů, děti od kolovratů a nejstarší děvče odnášelo na stůl mísu bramborů a hrnec s polévkou.
“Tak pojďte na trochu kysela,” zvala tkalcová hosty.
“Brambory a kyselo,” bručel si Petr, ale hlad ho trápil, že dlouho neváhal a usedl vedle Pána. Za chvilku jedl, až se mu za ušima prášilo.
Vedle mísy, z níž všichni jedli, byla ještě miska malá a v ní bylo odděleno něco kysela. Po té Petr neustále pošilhával. Už byli u dna a kyselo v malé misce se škvařeným máslem tak pěkně vonělo! Ale tkalcová už nepobízela. Petr se olizoval, lžíci neodložil, chvíli otálel, ale pak neodolal a i tuto misku si přitáhl a celou vyjedl.
Najednou se přihrnuly do světnice ještě dvě děti a rovnou ke stolu. Hledaly svůj díl, ale na stole nic, jen prázdná mísa a malá miska bez kysela.
Pán Ježíš se po Petrovi vyčítavě podíval. Oba poděkovali a Pán Ježíš prosil tkalce, aby je zavedl na nocleh. Tkadlec je vedl na chalupu, uložil do sena a ještě dlouho do noci slyšeli hrkání jeho stavu. Ale Petr by byl neusnul ani v tichu. Stále sebou házel a litoval děti, že je připravil o večeři. Pán Ježíš se obrátil k Petrovi zády a usnul, jako by ho do vody hodil.
Časně ráno, slunce bylo ještě za horami, oba poutníci vstali a zašli dolů poděkovat za nocleh. Tkalcová je pozvala ještě na snídani, ale ta byla chudší než večeře a Petr se sotva lžíce dotkl. Na stole stál úkrop s několika sousty tvrdého chleba a stroužky česneku, jen takový šizuňk na žaludek. Po jídle poděkovali a Pán Ježíš přál tkalci a jeho rodině, aby se jim dobře vedlo. Skutečně, také od té doby bylo díla dost a dost, a když je práce, je také chleba.
Pána Ježíše Petrovo sobecké chování a jeho mlsný jazyk velmi trápily.
Chodili dál po vsech kolem Turova a k večeru Petr zase řádně vyhladověl. Pán Ježíš jako by neslyšel, když ho hladový Petr prosil, aby se někde stavili, až došli k statku, pěknému zděnému stavení. Tam Pán Ježíš zatloukl na vrata. Pobídli je dál. Zas je ovanula na síni ta známá vůně kysela, na kterém si včera večer Petr tak dobře pochutnával. Už se zase těšil, jak zasedne k míse, už se zas olizoval a sliny polykal, ale na prosbu Pána Ježíše, aby jim dali večeři, selka pokrčila rameny a omlouvala se, že jdou pozdě, že právě dojídají a do zásoby že nenavařila.
Pán Ježíš se jen pousmál, poděkoval a vyšel ze dveří. Hladový a mrzutý Petr za ním. Přeskočili sousední statek a zastavili se zas až v třetím.
Sotva přešli práh světnice, Petr se kysele zamračil. I tady právě hospodář s chasou dojídali a selka se vymlouvala, že by ráda posloužila, ale že do zásoby nevaří. Odešli i odtud bez večeře.
Petr vyčítal Pánu, že už se sotva na nohou drží, Pán Ježíš se jen usmíval a zaměřil s Petrem do chalupy. Také tady seděli nad prázdnou mísou a také měli k večeři kyselo!
Petr už nečekal, vyběhl ze dveří a venku zle huboval, že si měli přispíšit, všude že přijdou pozdě.
Pán Ježíš se maličko pousmál a řekl Petrovi:
“Teď vidíš, jak ti je, když přicházíš do stavení a všude najdeš vyjedeno. Vzpomeň si nyní na tkalcovy děti, když přišly hladové jako vlčinky, a tys jim zatím snědl jejich díl.”
(kresby od Vincence Waltra)
