Tzv. Jiráskova akce v povídce Bohumila Hrabala

ZRADA ZRCADEL (1965)

Letos bylo léto velice horké. Kluci buzarem do zdi a sítění na oknech sklepa si nahrávali rovnou do české uličky. Domovnice se svěřila panu Míťánkovi, že pan Valerián se určitě dal teďka na herectví nebo tančení nebo že už zešílel, protože dole ve sklepě ještě s jedním poskakuje sem a tam a proti sobě, pijou od rána z láhve hořčák a pokřikujou na sebe:

“Furt se jede! Do toho!”

A že si pan Valerián před měsícem nechal přivézt necky kamnářské hlíny a předevčírem zednický kalfas a že jej domovnice viděla, jak sklepem chodí polonahý a přes prsa má jen kůži ze psa, předložky před postel, a že s ním tam chodí ještě jeden chlap přesně taky v té předložce přes nahé tělo. A každý den tam chodí dvě ženské a obě mají na hlavě klobouk s třešněmi. A ti dva chlapi v kůži ze psa na sebe napřahují sekyrky, zrovna takové kamenné sekyrky, jako měl Robinson Crusoe.

Pan Míťánek sundal pásku pomocníka Veřejné bezpečnosti, protože když měl volno, tak chytal u tramvaje vyskakující občany a dával jim pokuty. Letos bylo léto velice horké.

“Já se tam na to podívám,” řekl pan Míťánek.

A zaťukal na dveře do sklepa.

U kostelní zdi chrámu svaté Trojice spravoval na lešeníčku zedník sochu svatého Tadeáška, kterému počasí užralo koleno a oko. Z farní zdi kostelník vydolovával zarezlé šrouby, kterými byly připevněny děkovné tabulky, jimiž byla olepena celá stěna.

“Himl kruci, hrom do těch kultů,” nadával kostelník.

“Je to tmářství,” přitakával zedník a vyňal z aktovky pískovcové koleno a oko.

“Málem jsem si strhl nehet,” třepal kostelník ručkou.

“To ve vašem nebi platí i tituly?” optal se zedník a ukázal na tabulku ve své ruce: Svatý Judo Tadeáši, děkujeme ti za přispěchání v bouři. Ing. K.H. a Dr. J.K.

“Emailový rekomanda a plechový expresy,” posmíval se dál zedník, “kdo to tam nahoře doručuje?”

“Himl kruci,” nadával kostelník, “je těch tabulek celkem dvě stě deset, každá tabulka má čtyři šrouby, tedy celkem vosum set čtyřicet šroubů, a já abych to těmahle rukama vyšrouboval, hrom do těch kultů.”

“Potřebuje to trošku zdravého rozumu,” řekl zedník a pasoval ušlechtilé pískovcové soše oko.

“To ale není všecko,” vzdechl kostelník, “až to všecko vyšroubuju, tak zase ty emailový psaníčka musím přišroubovat v kostele, ale z druhý strany. Těmahle kosinkama!” ukazoval své ručky. “A zase vosum set čtyřicet šroubů. A nejdřív musím vysekat vosum set čtyřicet dírek a natlouct tam vosum set čtyřicet kolíčků! Tady jsou zdi jako beton, himl, ta církev všecko dělá na věčný časy?”

“Pojďte dál, já jsem umělcova tetička,” pozvala kostnatá ruka.

“A já jsem pomocník Veřejné bezpečnosti,” sklonil se pan Míťánek.

Vešel do ateliéru ve sklepě, kde plápolalo v kamnech a umělec pan Valerián míchal v kalfasu vápno a tetička v černých šatech šarovala hákem v kamnech. Pak přikládala mour z ohromné hromady v koutě.

“Furt se jede! Do toho!” zvolal pan Valerián a maličko se vyzvracel do kalfasu.

“To rád slyším!” řekl pan Míťánek a zasmál se, když viděl, že ještě jeden pan Valerián míchá v kalfasu v zrcadle.

“Valeriáne, víš co? Já ti ohřeju kroupový jelítko!” řekla tetička.

“Pro milosrdenství boží, tetka! Já dneska tvořím!” řekl pan Valerián a napil se hořčáku.

“Všichni tvoříme, protože jsme jedna rodina,” dodal pan Míťánek, “ale já žasnu,” sepnul ruce a postavil se před obraz v životní velikosti, “to je krásná práce! To bude mít národ radost!”

“Že?” řekla tetička a vzala kroupové jelítko za špejli, “ale jen se podívejte na umělce, jak se pro národ zpustošil. Nic nejí, jen pije a od vlhka, vidíte? Jak se mu kudrnatějí nohy?”

“Tetka,” zařval pan Valerián, “neser mi, proboha, neser, ale…” odblinkal do kalfasu a míchal dál, “ale furt se jede! Do toho!”

Kostelník se znovu opíral o šroubovák, stál na nejistých štaflích a podle kostela zpomalovalo nákladní auto, pak zajelo do dvora sběrny a zedník z lešeníčka viděl, jak to auto přivezlo a teď vysypalo do fochu starého železa stovky červených tabulek s bílými nápisy, všechna označení náměstí a ulic a sadů, které nesly generálovo jméno. A když to auto vyjelo, vjíždělo do dvora auto Masny a do hromady starého papíru se potom vysypávaly krví promáchané krabice a papíry plné zbytků flax a mázder.

Zedník přiložil ruku s pískovcovým okem pod ušlechtilé víčko sochy a viděl, že se mu ruka třese. Pak vzhlédl, a kam až viděl, pořád se tyčila konstrukce z trubek, která obšancovávala lešením celý chrám církve katolické, chrám svaté Trojice, aby dělnické ruce přivedly ten kostel do parádní, hřímavé slávy.

“Pro pořádnýho soudruha není dneska lehký bejt na světě,” řekl zedník.

“To rád slyším, bojový heslo,” řekl pan Míťánek, “to ale je překvapení! Co to má znamenat?”

“To je Jiráskova akce,” řekla tetička a položila jelítko na pánev, “a jako motiv ze Starých pověstí českých jsme vybrali: Durynek věšící se na olši, protože zavraždil pachole… ale tady bude překvapení!” zakývala tetička prstem a pak zaťukala na formu stojící na otáčecí desce, a zazpívala tichounce, “uvnitř je socha luckýho bojovníka.”

“Kýho šlaka!” zablesklo se v očích panu Míťánkovi, “vy lidičky tady ve sklepě pracujete na povznesení národa?”

A pan Míťánek se zadíval do očí Durynkovi, na kterém visela smyčka, pak se podíval na pana Valeriána, nad kterým od stropu visela ta samá smyčka, podíval se i na hábit pana Valeriána, a zajiskřilo se.

“To vy jste si sám stál modelem?” spráskl ruce pan Míťánek.

Ale pan Valerián odblinkal do kalfasu.

“Neměla bych mu rozkverlat vajíčko?” optala se tetička, “jen se podívejte, jak sám sebe dává na oltář umění. Ta prdýlka. Jako když babička sepne ruce, jako dva slepený kmíny.”

“Kušuj, tetka, kušuj!” zavyl pan Valerián a slzy mu tekly po tváři.

A po chodníku kráčely mužské kalhoty, potom kdosi nesl plavky, potom se objevil celý pes a přihrnuli se kluci, nejdříve naprali míč do drátěného ostění a pak se kopali přes šimpány, drželi se prstíky za pletení.

Pan Míťánek vyběhl na ulici a křičel:

“Mrckové usmrkaný! Tady mistr tvoří pro vaši budoucnost a co vy děláte? Rušíte ho. Durynka na vás! Luckýho bojovníka!”

Ale kluci dunivou ranou otřásli ostěním sklepního okénka a potom jeden z voleje napral mokrý míč panu Míťánkovi do obličeje, že zvedl ruce a hmatal po dveřích, kudy vyběhla tetička a svedla pomocníka Veřejné bezpečnosti do ateliéru.

“Budou z nich samí hulikáni,” řekl pan Míťánek a posmrkával.

“Ale co bude z Valeriána?” ukázala tetička oběma rukama, “jen se podívejte, jak ho umění zřídilo. Dyk je jistě o deset centimetrů menší, srazil se tím tvořením jak skrčenec. Totiž, já v noci hlídám v Národním muzeu vopice a paviány a skrčence a kostry a tak.”

“Pro národ,” řekl pan Míťánek a vymrkal z očí písek, “se obětujou ty nejlepší síly. Já taky. Vychovávám národ, aby neskákal z jedoucí tramvaje.”

“No,” řekl umělec pan Valerián a vbrouzdal se do hromady mouru a zvracel do toho a křičel a třásl rukou, “ale furt se jede! A do toho! Vytčený cíl,” znovu zvracel, pak uslzen dodal, “snižuje únavu.”

A od Lazarské vyšla stařenka v rádiovce, nesla balíček, prošla trubkovou konstrukcí, nevšimla si káry, která tam stála, vyšla po špryclích na tu káru, která se zváhla, stařenka seběhla a padla na koleno, ale vstala a pořád se dál dívala do tváře svatého Tadeáška, kterému v klíně seděl zedník a pasoval mu oko. A stařenka sepjala ruce a modlila se a kadeř šedivých vlasů jí trčela zpod rádiovky a ona vzhlížela do světcovy tváře, zedník posunoval pískovcovým okem, až se krylo s jeho obočím, ale stařenka byla modlitbou pevně spojená s nadstavbou nebes.

A před chrám, pak před sběrnu přijelo nákladní auto plné soch a bust a plaket, vraty vyběhl vedoucí sběrny a křičel:

“Kampak s tím! Rovnou do šmelce!”

A vyhoupl se do auta a vytáhl křídu a na každou hlavu napsal číslice, a když popsal všechny generálovy hlavy, odbočkou seskočil a smál se.

“Abyste mi zas něco neprodali do barevnejch kovů!”

A nákladní auto se rozjelo.

Pan Valerián nabíral zednickou lžící z kalfasu bílou tekutinu a naléval ji do otvoru v hlavě luckého bojovníka. Tetička sáhla starostlivě Valeriánovi do vlasů a polekala se:

“Vidíte? Vypadávají mu vlásky, ale jak!”

“Tetka pro milosrdenství, neser,” zakřičel umělec, “furt se jede! Do toho!”

Ale lucký bojovník se rozpraskl v rozkroku a bílý kosárek mléčné sádry pleskal na cementovou podlahu.

“Tetka,” zařval pan Valerián, “honem strč pazoury bojovníkovi mezi nohy!”

“Já jsem chodila do kostela,” řekla.

“Kušuj! Poslední prachy jsi mi dala na sádru. Honem, nebo nám ten bojovník vyteče!”

A tetička si utřela ruce o sukni a potom zastrčila prsty a zacpala jimi díru v bojovníkově rozkroku.

A pan Míťánek se díval do zrcadla a žasl. Vše bylo v tomhle sklepě ještě jednou.

“Honem, bojovníkovi praskly záda!” zakřičel pan Valerián a dál se shýbal a nabíral zednickou lžící tekutou sádru.

Pan Míťánek přiložil dlaně na formu bojovníkových zad, cítil, jak svýma rukama zahojil praskliny.

“Pro pořádný soudruha není lehký bejt dneska na světě,” řekl zedník a posadil se na lešení vedle kalfasu, houpal botama těsně vedle stařenčiny hlavy, ale ona se modlila dál. Zedník zastavil botu nad její hlavou a tkanička se lehce dotkla modré rádiovky, ale stařenka byla dál spojena zavíracím špendlíkem s hiearchií nebes.

Ta zrcadla ve sklepním ateliéru byla od cementové podlahy až ke stropu a panu Míťánkovi došlo, proč domovnice podávala zmatené hlášky, že ve sklepě jsou pořád dva, ale nikdy ty dva neviděla vycházet ze sklepa, vždycky odcházel jen jeden. A v koutě viděl pan Míťánek stát nikoliv mechanický mandl na mandlování prádla, ale obrovskou satinýrku, válce dlouhé skoro dva metry, všecko v dubových kládách a trámech.

“To je kus, co?” řekla tetička, “ale zakázky jsme jako na potvoru dostávali malinký. Valerián se zhroutil z novoročenek. To dostal objednávku, aby na tý novoročence byla fotografie sedmiměsíčního chlapečka a ten chlapeček aby seděl na koni a v ruce držel nápis: Veselé vánoce přeje rodina Kocourkova. Tři basy hořčáku vypil, než to dodělal, každý půl hodiny všecko zahodil, ale když jsme to rozebrali, že dostaneme dva tisíce korun, tak jsem zase vzala z mouru tu fotografii sedmiměsíčního chlapečka a toho koně a Valerián si nasadil hodinářský kukr a obkresloval to dítě a toho koně, protože měla bejt trefená podoba…”

“A co to je za malinký známky na zdi, nebo jsou to nějaký nálepky na sirky?” zvídal pan Míťánek.

“Kdepák,” řekla tetička, ” to jsme zase dostali zakázku na rytinky motýlů a malinkých broučků. Je to mašina na elektrickej motor, dělá to hroznej randál, jedenáct metráků to váží! A jak je to milý, když z druhý strany válců vypadne potom malinký portrét broučka, jak jste řekl, ne větší než nálepka na sirky.”

“Kušuj, tetka!” zařval Valerián a dál naléval zednickou fankou sádru.

“To jelítko se připaluje,” řekla tetička.

“Tetka, ani krok!” zařval pan Valerián, ale forma praskla na krku. Rychle dolil poslední lžíci a oběma rukama chytil bojovníka za hrdlo.

A potom přijelo před chrám vytapecírované nákladní auto a na jeho dně zabalený do hedvábných podušek a přikrývek ležel pětimetrový zlatý kříž a už se snášela štruple od jeřábu a přiběhli dva dělníci a opatrně vyložili smyčku štruple peřinkou a potom zřízenci Safiny, národního podniku, který ten kříž zlatil, zvedli kříž opatrně jak nemocného člověka za podpaží a potom jeden dělník přeběhl na protější chodník a dával znamení jeřábníkovi a kříž teď visel metr od zedníka, který se vztyčil a zacouval a posadil se do klína svatému Tadeáškovi a objal jej kolem krku a zděšeně se díval na zlatý kříž, díval se do dvora sběrny na tisíce nerozřezaných knih, díval se do fochu se starým železem na tabulky všech pražských náměstí a ulic a sadů a tiše vydechl:

“Jeden by se z toho posral.”

A kluci přihnali míč slepou ulicí.

“Martínku, Martínku!” zvolal pan Valerián. “Pocem dolů!”

A chlapec poklekl na koleno a sklonil se do sklepního okna.

“Co je, pane Valerián?” oddychoval.

“Martínku, já bych si hrozně rád zakouřil, pocem dolů, támhle na stole jsou cigarety, jednu vem a zastrč mi ji do huby, jak vidíš, nemůžem se hnout,” ukázal pan Valerián bradou.

A dveře se otevřely a do sklepa seběhly dvě shrnuté punčochy a uřícený chlapec.

“Tam na stole… nejsou? Tak je asi budu mít v kapse u kalhot,” řekl pan Valerián a bradou ukázal na svoje kalhoty.

A chlapec šel pod rozsvícenou žárovku, vsunul ruku do umělcovy kapsy.

“Martínku!” zakřičel ženský hlas a v okně byla počáplá paní Karásková, šílenýma očima se dívala dolů na ruku svého synka, který pořád hledal sirky v kapse pana Valeriána.

“Ví bůh,” řekl kostelník, “že bych nejradši tenhle kostel vyhodil do luftu,” a snášel první tabulku, položil ji do koše na prádlo a pak třepal rukama a prokrvoval si prstíčky. “Hrom do těch kultů.”

A pak už se zedník nedivil, že přijelo nákladní auto a zajelo do dvora sběrny, díval se, a nedivil se, když koše psaníček házeli do hromady starého papíru, na ty krvavé papíry a škatule z masen, nedivil se, když slyšel, že je to sedm metráků a že to jsou psaníčka, která psaly pražské děti na rozhlasovou soutěž: Jak zvelebiti vlast? A potom vešla do dvora sběrny ta stařena s rádiovkou, položila balíček na váhu a vedoucí odvážil ten balíček a hodil jej doprostředka hromady a řekl:

“Tak je to pět kil a tady máte jednu korunu.”

“Jednu korunu,” zanaříkala stařenka, “dyk jsem tam měla dopisy, který mi psali mí milenci!”

“Ale paní, tady není žádná aukce, sem i když přinesete dopisy, který by vám psal Valentino, tak to bude pořád jedno, za kilo dvacet halířů, tedy za pět kil jedna koruna, ajne króne!” křičel vedoucí, ale stařenka už stála po pás v hromadě a jak sněhový pluh odhrnovala tu makulaturu, ten štampf, a kňučela bolestí a hledala, ruce měla krvavé od těch papírů z masen, ale nedala, až se vybrouzdala s balíčkem, rozvázala jej a ukazovala:

“Tady prosím, tady jsou dopisy, co mi psával poručík od hulánů, tady jeden, kterej kvůli mně zpronevěřil pokladnu a skončil ve Špandavě, tady…”

“Ale paní, tady je sběrna, a uřkla jste mě! Tady máte vode mě pět korun, ale jděte pryč!” křičel vedoucí a běhal a kopal do vzduchu a třel si lýtko.

“Zrcadla neklamou,” zvolal pan Míťánek.

“Ať neklamou, nebo klamou, ale to vám je málo ten film Stalo se za bílýho dne?” zaječela matka a zatřásla dráty a byla nevinná, měla rozevřené nohy, jak dřepěla na bobku, aby líp viděla do sklepa, odkud vyběhl Martínek, její syn.

“Já jsem pomocník Veřejné bezpečnosti,” řekl pan Míťánek, “nedělejte, paní Karásková, veřejný pohoršení.”

Ale paní Karásková třískala své dítě a pak se pláč vzdaloval. Kluci znovu naprali míč do ostění a buzarem si nahrávali do české uličky.

“Nezdá se vám,” řekla tetička, “že Valeriánovi od toho umění odstávají uši? Má je nějak papírový, jako by měl umřít… A i ten nos má promodralej a průsvitnej…”

“Tetka, hergot,” křičel pan Valerián, “takhle tě uškrtím,” volal a ukazoval to na formě slovanského bojovníka.

“Já bych vás mohl doporučit na rekreaci na národním vejboru. Mám tam velký slovo,” řekl pan Míťánek a zasmál se, když si vzpomněl, že možná, až se pak bude psát o tomhle umělci ze sklepa ve slepé uličce, že tam bude i jeho jméno.

“Nic nechci, jen abyste mi…” řekl pan Valerián a odzvracel přes rameno, “abyste mi pomohl odnést ten obraz…”

A stařenka vyšla jako polámaný keř, v rukou nesla ty dopisy, přešla k Tadeáškovi a zvedla fotografie a ukazovala je světci a vůbec jí nevadilo, že ukazuje tu fotografii zedníkovi, který teď seděl u kalfasu.

“Zlatíčko, Tadeášku, vidíš? Tohle jsem byla já, tanečnice Cléo, tady je fotografie z Lajpciku, tam nám utekli naši tygři, já jsem s nima tančila v kleci, utekli a udělali skupinku na pomníku, všech osm, tady zase běželi za tramvají a lidi omdleli, ale tygři se postavili jako skupinka, protože mysleli, že to je číslo programu, a tady na ně stříkali a tygři proskakovali ty proudy, protože mysleli, že je to produkce, tak je museli zastřelit, tady jsou fotografie, jak se policie nechala s mrtvejma tygrama vyfotografovat, a tady je fotka, jak přijela krotitelka, a když viděla svý miláčky zastřelený, zastřelila se taky… zlatíčko, Tadeášku, poznáváš, že je ve mně zaškatulkovaná tanečnice Cléo?”

Umělec pan Valerián a pomocník Veřejné bezpečnosti Míťánek stáli před obrovskými vraty, zdobenými zlatými liliemi a portálem z tepaného kování. Pěšinka vysypaná zlatým pískem se zatáčela pod jilmy a na konci toho libosadu se tyčil palác. Kráčeli stezičkou a viděli, jak před palácem je židle a na ní sedí obkročmo vrátný a dívá se upřeně na červený koberec, který byl vyplazený z paláce jako obrovský jazyk. A po tom koberci vycházel člověk, měl ruce napřažené a byl bledý a škytal. A vrátný se zvedl, rychle vzal od buxusového keře kbelík, nastavil jej tomu člověku před ústa, pak mu navlékl oblouk držadla přes krk, a zatímco ten člověk zvracel, vrátný mu hadrem utíral prsa. Když se ten člověk vydávil, odcházel, v očích se mu třpytily slzy a škytal a něžně bučel. Pak přešel cestičkou kolem pana Míťánka a Valeriána a vrávoral, a tak tak že trefil skrz ta krásná vrata.

“To asi ta komise pořádá nějakej banket,” řekl pan Míťánek a zamnul si ruce.

“Tak copak nesete pěknýho?” optal se vrátný a uložil kbelík a hadr za buxusový keř.

“Jiráskovu akci,” řekl pan Míťánek a ukázal na dva metry veliký obraz zastřený prostěradlem.

“Tak to jděte do prvního patra, přízemí už je plný, hádejte čeho?” optal se vrátný. “Vašiku, že vodepnu pásek!” zakřičel.

“Jana Koziny pod šibenicí,” řekl pan Valerián.

“Vy nesete Kozinu?” optal se vrátný a rozmáchl se, jako by si odepínal řemen. “A no tak, Vašiku, nesyp Ferdáčkovi do vočí písek, že vezmu řemen!”

“Kozinu,” řekl pan Valerián.

“Tak to je dobře,” řekl vrátný, “každej myslel, že ten druhej malíř bude dělat Kozinu, tedy Kozinů máme jenom dvacet pět, ale podržte se,” smál se vrátný, “Durynků, zrádců a vrahů Durynků, sem přinesli do dnešního dne, abych nelhal…” naklonil se do vrátnice a pak řekl: “devadesát šest.”

“To je dobře,” rozklepal se pan Valerián, “že nesu Kozinu.”

Zedník seskočil z lešeníčka, kostelník se díval na hodinky, potom oba vešli do věže a stoupali točitou chodbou.

“Odstřelují to dynamitem?” optal se zedník.

“Ani dynamitem, ani ekrazitem, ale donaritem,” otočil se kostelník a běžel dál do vývrtky schodů, věžními okny bylo vidět, že už minuli střechy. Pak vyběhli až tam, kde visel zvon. Gotickým oknem bylo vidět město. Na protější stráni stála socha docela zašrafovaná v trubkové konstrukci.

“Němci se nabídli, že tu sochu rozřežou speciální pilou, ale peníze za to nechtějí, že chtějí za to karlovarský kaolin. Ale my jsme jim řekli, že bysme koupili tu pilu. Ale Němci odpověděli, kdepak, taková pila se neprodává. A tak to dostala švýcarská firma,” řekl kostelník a posadil se do gotického okna, na klín si položil dalekohled a průvan mu čechral vlnku vlasů, “navrtalo se celkem šestnáct set děr. Teďka, když inženýr dá znamení, zapnou se kontakty a celá socha se postupně zhroutí.”

“Ano,” řekl zedník a hlas mu selhal. Tak stál rozkročený a průvan mu plandal bílými pracovními kalhotami a halenou, obě paže měl vztyčené a opíral se suchou dlaní o pískovcové futro gotického okna. A pořád zíral upřeně na protější stráň.

“Na stavbě se celkem zabilo sedum lidí,” pokračoval kostelník, “ten první byl sochař, který tu sochu navrhl, ten poslední byl pomocný dělník, který přišel v pondělí ještě pod párou, prošlápl si prkno v šestým patře a zřítil se po hlavě dolů a zabil se o malíček sochy.”

Pan Valerián s panem Míťánkem vstoupili do paláce, pak stoupali po červeném koberci a každý nesl obraz na jednom konci, takže vypadali, jako když malé děti kreslí prasátko. Potom opřeli obraz o zlatem vymalovanou dřevěnou stěnu.

“Jen jestli vrátnej nekecal,” řekl pan Míťánek.

A pan Valerián vešel do prvního patra, a jak ve snách kráčel podle obrazů opřených o stěnu, jak ze zrcadla do zrcadla vkračoval a vykračoval z jednoho obrazu do druhého, jako by byl převlečený za Durynka, šestadevadesátkrát vešel a vyšel z těch samých obrazů, až zase vyšel na chodbu pod zlaté lustry a zlaté balustrády.

“Nekecal,” řekl pan Míťánek.

Pan Valerián pak neuctivě vzal obraz, táhl ten svůj artefakt na toaletu a zamkl se na záchodě pro velkou potřebu. Pan Míťánek, aby nebyl nápadný, pořád předstíral, že dělá malou potřebu, kdyby někdo vešel. Pak slyšel divný zvuk, nejdříve myslel, že to má pan Valerián průjem, ale pak bezpečně slyšel, že se to trhá plátno. Když se otevřely dveře, vyšel pan Valerián bez obrazu.

Podal proužek plátna panu Míťánkovi.

“To máte vode mě na památku,” řekl a pokusil se usmát.

Byly to vystřihnuté oči smutného Durynka, oči vyříznuté nožem jako oči ve dveřní špehýrce. A pan Míťánek poznal, že to jsou stejné oči, jako má teďka pan Valerián, oči, které neměl v ateliéru, ale má až teď.

A pan Valerián začal škytat a zbledl, napřáhl ruce a běžel po červeném koberci a s napřaženýma rukama se vypotácel do slunce, tam jen viděl černou postavu vrátného a potom před sebou jak studnu veliký kbelík, do kterého pan Valerián dávil a cítil, jak držadlo kbelíku, ten půlkruh, se přetočil a položil se mu na šíji, připadal si jak pivovarský kůň, kterému kočí nasadil na hlavu pytlík s ovsem.

“Tak vy jste mě oklamal”, řekl se soucitem vrátný a utíral panu Valeriánovi hadrem prsa, ” tak vy jste tam taky odevzdal Durynka, že?”

Pan Valerián kývl a slzy mu kapaly. A po pískem vysypané stezičce dva zřízenci speditérského podniku nesli na kurtech pískovcovou sochu nějakého bojovníka v kůži a se sekyrkou napřaženou k ráně, a když ti zřízenci vystoupili do schodů, mrskali nožkama a dál nesli na kurtech tu sochu, na kterou když se pan Valerián zadíval, znovu se rozzvracel, už neměl co, tak bučel do kbelíku jak na lesní roh. Vrátný se zadíval na vzdalující se sochu na kurtech a pak si hvízdl.

“Ó jé, že vy jste taky udělal nějakýho bojovníka, přiznejte se, že?” naléhal vrátný a pleskal po zádech pana Valeriána.

“Kolikátého bojovníka už dneska nesete?” zakřičel vrátný do foyeru.

“Jedenáctýho,” zakřičel jeden z nosičů sochy.

“To jsou porce,” řekl vrátný a opatrně sňal kbelík ze šíje pana Valeriána, utřel mu prsa a uložil kbelík ke keři buxusu. “Vašiku! Že odepnu řemen! Copak sypeš Ferdáčkovi do vočí ten písek!”

“A kolik těch bojovníků přinesli… celkem? Jen tak pro zajímavost?” zeptal se pan Míťánek.

“Sto deset,” řekl vrátný, “proto mi dejte pokoj s uměním. Tohle je vono!” řekl a zvedl knížku a zatřepal jí, “kam se kdo hrabe na Einsteina! To je čtení, jak detektivka to je, dejte mi pokoj s uměním. Všecko předpověděl, všecky fantazie dokázal, a tedy zničil. Řekl, že ve vesmíru je přítmí, taky tam je. Vašiku, že vodepnu řemen!” rozpřáhl se, jako by rozepínal řemen, ale pokračoval nadšeně: “Einstein vypočítal, že země je šišatá, a taky je šišatá, vypočítal, že rychlost světla ve vzduchoprázdnu se šíří rychlostí, která je nezávislá na rychlosti světelnýho zdroje, Vašiku! Je to situace, jako když vlaštovka se dotkne křídly v letu vodní hladiny… Einstein stanovil krajní mez rychlosti, takže žádnej signál se nemůže šířit rychleji než světlo, ale Vašiku, to už přestává všechno,” rozkatil se vrátný a odepnul řemen a skočil a u křoví přehnul přes koleno chlapce a napráskal mu řemenem, zatímco druhý chlapeček seděl a usedavě plakal.

Zedník se přihrbil.

“A celá socha je uvnitř z předpjatého cementu, vyztužená speciálními pružinami, které vedou až pod Spartu. Demolice je propočtená na třicet dní.”

“Ano,” řekl zedník a odkašlal.

“Že ty pražský sochy nenechají na pokoji,” řekl kostelník a vytáhl dalekohled a podíval se na hodiny, “co by bylo v Praze státuí za těch skoro tisíc let. Ani bys nemohl upadnout, kdybys šel domů opilý, pořád by se jeden mohl opřít o nějaký mramorový nebo pískovcový ruce, tolik by bylo v Praze soch.”

Vrátný si zapínal řemen a oddychoval: “Taková vlaštovka se dotkne křídlem hladiny,” pokračoval, “a po vodě se začnou šířit vlny, ale jejich rychlost je nezávislá na tom, jak rychle letěla ta vlaštovka, rozumíte mi?” optal se pana Míťánka.

“Rozumím,” řekl pan Míťánek a díval se na stojícího chlapce, “ale to říkejte tady Valeriánovi, on je umělec, já jsem jen pomocník Veřejný bezpečnosti, ale co to má ten váš chlapec s ramínkem?”

“Jo to, to nic není,” mávl rukou vrátný, “on je celej zlomenej, on byl v máminým těle dýl, tak ho museli v lůně zlomit, aby ho dostali ven, museli mu prolomit ramínka. Ale v sedmi letech ho znovu zlámají a spraví mu to na věčný časy. Ale tím Einsteinem víte, co jsem chtěl říct? Ve srovnání s tamtou akcí?”

“Vím,” řekl pan Valerián, “ale furt se jede. A do toho.”

“Ano,” řekl vrátný a díval se na pronikavě červený koberec na schodišti, pak vzal od keře buxusu kbelík a hadr, “další lucký bojovník!” zvolal a vyběhl s nastaveným kbelíkem vstříc.

A pan Valerián malinko odzvracel na trávníček a potom s panem Míťánkem utíkali pěšinkou libosadem, do kterého teď vešli dva umělci a také měli svá plátna zahalená do prostěradla.

A ozvala se temná detonace, uprostřed konstrukce se rozstříklo světlo a vytryskl oblak a jakási síla roztrhla lešení, lehounce zvedla první patra a do výšky počaly hustě lítat trubky z konstrukce, pořád výš a výš, a když síla, která ta kopí vymrštila, zeslábla, trubky se zastavily, pak se obracely a hustě padaly do okolí, vytvořily strom s větvemi z kopí a půlka konstrukce se zřítila a druhá půlka se odchlípla, odtáhla od sochy jak lyžařský můstek, chvíli váhala, ale nezřítila se. A socha stála obnažená, ještě silnější a mohutnější, než kdy bývala, malinko se předklonila, jako by zahrozila městu, a průvan po detonaci přeběhl nad střechami města a lehce rozezvučel zvon a zedníkovy šaty brčely jak prapor.

“Zase to někdo vodnese,” řekl kostelník, “propojilo se jim to všecko. Jak tak koukám,” dodal a odložil dalekohled, “soše odtrhli akorát voko, epoletu a koleno, to samý, co chybí Tadeáškovi, kterýho opravuješ.”

Zedník se vyklonil, viděl na štrupli jeřábu národním podnikem Safinou pozlacený kříž, jak zvolna stoupá nahoru. Viděl, že to byly a jsou dělnické ruce lešenářů, které postavily sedmipatrovou konstrukci kolem sochy generála, že on, zedník to byl, a potom ostatní dělníci a dělnické ruce, které pneumatickými vrtačkami navrtaly sochu na šestnáct stech křížkem označených místech a on, tak jak postupovala práce, on, zedník, nejdřív navrtal generálovi obě oči a potom mu vrtal do kamene tam, kde v životní velikosti a zaživa je srdce, jako by si vrtal sám do svého srdce, protože generál byl zedníkova láska, zedník generála miloval, v něj doufal, jím byl živ, ale teď musel pracovat nejen na zkáze jeho obrovské sochy, ale slyšet, že má i vygumovat ze svého srdce generálský obraz, který mu byl drahý a bez kterého už nedovedl žít.

A domyslel i ten druhý obraz, který mu v noci nazrál a teďka mu došel, že ti samí lešenáři jak nějaká artistická skupina stojí dnes jeden druhému na ramenou a podávají si z ručky do ručky trubky a prkna tak dlouho, až je obšanován celý chrám svaté Trojice, kde dneska on přicementuje katolické soše pískovcové koleno a počasím a časem užrané oko, které si ráno přinesl s sebou v aktovce se salámem a houskou. Aby konstrukcí kolem katolického kostela zahřímala církev původní parádní pompou.

Letos bylo velice horké léto. Pan Valerián a Míťánek se zchladili, když sestoupili do ateliéru.

“Jako bych šel na patentní úřad a přihlašoval tam jako svůj vynález bicykl,” řekl pan Valerián ve sklepě před bílou sádrovou sochou luckého bojovníka, který vykročil z formy se sádrovou kamennou sekyrkou.

“Ale to je krása,” řekl pan Míťánek.

Pan Valerián se napil hořčáku, pak vzal sekyru a jednou ranou urazil luckému bojovníkovi ruce i se sekyrou, potom mu rozbil hlavu a přerazil jej v pase. Pak stál před zrcadly, dlouho, díval se, pil hořčák a hovořil a za každou větou odzvracel.

“Zrcadla mě zradila,” řekl a roztříštil sekyrkou všechna zrcadla, vždy sebe sama, svůj obraz.

“Vy tedy neuznáváte barvotisk,” vykřikl pan Míťánek, “vy neuznáváte, že já jako pomocník Veřejné bezpečnosti můžu večer sednout a napsat o tom všem zprávu?”

Hrozil pan Míťánek a chodil za panem Valeriánem, který nosil kus po kuse luckého bojovníka do popelnice, až nakonec tam hodil i nohy, ale víko nešlo zavřít, z popelnice vyčnívaly kotníky a bojovníkova chodidla. Na rohu slepé ulice se objevila tetička, nesla v bandasce polévku a v uzlíčku kastrůlek.

“Nezdá se vám, že Valerián má vodnatelnou hlavu?”

“Kušuj, tetka,” řekl pan Valerián a vešel do sklepa, pak se stočil do klubíčka do hromady mouru a dodal tichounce “a furt se jede. Do toho…” a rozplakal se jak děťátko.

“Děláskové,” řekl zedník tiše, “tohle je děsnej renonc.”

A pak se vyklonil a díval se dolů, do dvora sběrny, a pomyslil si, že kdyby byl charakter, tak by skočil z tohohle okna zvonice jak ze skákacího prkna, s rozeběhem, s hlavou vztyčenou, aby všichni dělníci v patrech konstrukce viděli, že to není nehoda ani náhoda… a potom by sklopkou, s rukama napřaženýma, padal dolů do dvora, zpřerážel by se ve fochu starého železa o tabulky generálových tříd a ulic a náměstí a sadů, a kdyby měl štěstí, že by se dotáhl do hromady starého papíru a tam zhebnul mezi těmi sedmi metráky psaníček, které psaly pražské děti na rozhlasovou soutěž: Jak zvelebiti vlast.

Letos bylo léto velice horké, kluci buzarem do zdi ve slepé ulici si nahrávali míč rovnou do české uličky.

(z knihy “Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet”)