Zbité ženy kvůli košíku aneb Partnerské vztahy podle Rettigové

Málokdo si však uvědomuje, že Rettigová byla mimořádně vzdělaná a odvážná žena, která v době, kdy se národní obrození teprve probouzelo a novověká česká literatura byla ještě v plenkách, psala vlastní básně, povídky i hry a překládala cizí díla do češtiny, a to vše ve světě, ve kterém bylo ženám vyhrazeno místo leda u plotny. 

Její tvorba určitě stojí za připomenutí. Nejen z povinné úcty k ní. I když se sice nejedná o bůhvíjak kvalitní texty, mají svoje osobité kouzlo v autorčině bezprostřední naivnosti a upřímnosti. A také ve smyslu pro vtip, který Rettigová uplatnila například ve svém masopustním žertu “Koš”, vydaném roku 1846 v Hradci Králové.

Za pozornost jistě stojí zobrazení tehdejšího soužití mužů a žen – Rettigová nechá sice ženám beztrestně nařezat (dělo se tak tehdy naprosto běžně a jistě tyto momenty hry vyvolávaly největší salvy smíchu), ale přece jen se poselstvím své hry odvážně snaží o to, aby mezi muži a ženami panoval vzájemný respekt a úcta, bez násilí a hrubosti. A to není vzhledem k době svého vzniku rozhodně málo.

Magdalena Dobromila Rettigová:

KOŠ (vydáno 1846)

Masopustní žert

*

Osoby:

pan správce

Juditka, jeho manželka

Růženka, její schovanka

Pan Tintíšek, písař

Jaromír

Kačenka, kuchařka

Bartušek, vrátný

Kalousek, košíčkář

Dorotka, jeho žena

Tři malé děti.

Děj se koná dílem před chalupou košíčkáře, dílem v příbytku pana správce.

*

JEDNÁNÍ PRVNÍ

Výstup první

(Za vesnicí Kalouskova se zahrádkou a stromovím. V zahrádce si děti hrají. Pan správce přichází se smíchem.)

Správce: Ha! Ha! Ha! To je pravda, nic lepšího na světě nad to, jako když člověk pánem v domě jest. – Juditka, ha, ha, ha, ta se zlobila; ale já si dokázal, že pánem v domě jsem, a abych jí zůstal věren, a ji déle nezlobil, odešel jsem. Ovšemže škatule a šáleček kávy letěly za mnou – inu, co škodí! Škatule se otevřela, a co bylo v ní, musela Juditka sesbírat, ha, ha, ha! A svůj zamilovaný šátek, onu sladkou památku po nebožtíkovi panu praporečníkovi si potloukla, a kafíčko, snídáníčko své si vylila – ha, ha, ha! Komu tím asi uškodila? Mně? Nikoliv, sama sobě! A já přece ukázal, že pánem v domě jsem, ha, ha, ha!

Výstup druhý

(Kalousek a Dorotka, předešlý)

Kalousek (uvnitř): Já tomu chci a dost!

Dorotka: Já tomu ale nechci a dost!

Kalousek: Cože? Ty že nechceš? Aj, aj – hned řekni, sice tě můj bič mluviti naučí.

Dorotka: Ne, ne, ne, ne!

Správce: Zde jistě také muž pánem v domě jest!

Kalousek (počne Dorotku – jak slyšeti – bít): Řekneš, nebo neřekneš?

Dorotka (utíká, Kalousek za ní, v jedné ruce koš, v druhé důtky, kterými ji bije): Nee, a přece ne! Ach! Inu (v pláči) buď Bohu chvála, koš jest hotový! (děti vyběhnou ze zahrady a křičí jeden víc než druhý)

Děti: Tatínku, nebijte maminku!

Kalousek: Tak máš mluvit, a ne mé vůli vzdorovat.

Správce: Co jest to za hluk? Jaká to opovážlivost, v mé přítomnosti se ženou se rváti?

Dorotka (pláče): Ach, ach, ach! Já ubohá, ubitá, nešťastná žena, já si hlavu o zeď rozbiji, abych neštěstí svému jednou konec učinila! Ach, ach, ach!

Kalousek: Ó, tvá hlava je příliš tvrdá, spíše bys chalupu zbořila, než svou tvrdou palici rozrazila! Proč jsi neposlechla po dobrém?

Dorotka (pláče): Ach, ach, ach, ach!

Děti (pláčí též): Ach, ach, ach, ach!

Kalousek: Svrbějí-li vás hřbety, tedy ječte, jinak ať je ticho, sice vám je do modra zmaluji.

Správce: Bude-li pak ticho? Vždyť se to nesluší!

Dorotka (pláče): Ach, ach, ach, ach!

Děti: Ach, ach, ach, ach!

Kalousek: I vy zlořečená stvoření! Což nepřestanete? (honí je důtkama)

Děti: Ach, ach, ach, ach!

Správce: Tak pak mi přece řekněte, vy nevázaný člověče, z jaké příčiny jste se svou ženou tak nelidsky nakládal? Ženu bíti! Aj, aj, já jsem také pánem v domě, a každý mne ctí, ale ženu bít! A to ještě v mé přítomnosti – aj, to jest příliš mnoho, to je proti respektu!

Kalousek (smekne čepičku): Odpusťte, urozený pane! Já nevěděl, že tu ráčíte býti; a za ten výprask moje žena jen sama sobě co děkovati má, proč nechtěla poslechnout.

Dorotka (plačíc): Co mi po tvém koši?

Kalousek: Cože? (hrozí jí) Urozený pane, suďte sám. Od čtyř hodin z rána pracoval jsem, až se mi pot z čela lil, abych košík, který dnes na trhu ku prodeji ponesu, dohotovil, a tedy chleba sobě a dětem zaopatřil. Když jsem ho dodělal, zvolal jsem: I buď Bohu chvála, koš jest hotový, a pobídl jsem svou ženu, aby podobně zvolala. Ona ale nechtěla! Já jsem, urozený pane, dobrý člověk, ale od ženy si vzdorovati nedám! I poručil jsem jí tedy, aby mi byla po vůli, ona ale prosadila svou hlavu, a nechtěla. Co pak následovalo, to jste urozený pane viděl a slyšel sám.

Správce: Aj, aj!

Kalousek (k Dorotce): Kdybys byla po dobrém řekla: Díky Bohu, koš jest hotový, mohlas mně zlost a sobě ran uspořit.

Dorotka (utírá si oči): Inu jest pravda, že jsem chybila; proto jsi ty ale nemusil tak opravdově mlátit, vždyť jsem já jen žertovala!

Kalousek: Takovým žertům já holoubku nerozumím, to ty dobře víš! Muž jest hlava, a ženě sluší poslouchati. (podává jí ruku) Nu, já ti odpouštím!

Dorotka (pokorně mu ruku podávajíc): Já to více neudělám!

Správce (který se zalíbením poslouchal, a usmívaje se ruce mnul, jakoby se na něco těšil): Bene, muž jest hlava, muž jest pánem v domě, a žena musí míti respekt. (k Dorotce) Vy jste za to hodná žena, že svou chybu nahlížíte. (sáhne do kapsy a dá jí dvacetník) Na, tu máte, kupte si masti na vyšlehaná záda, a podruhé lépe poslouchejte! (Dorotka mu ruku líbá) Pamatujte si to, muž jest pánem v domě, pro něho žena respekt míti musí! (usmívaje se odejde)

Dorotka: Inu buď Bohu chvála, koš jest hotový, a já nabyla zkušenosti, vím jak se chovati mám. Mimo bití i tento dvacetník jest mým výdělkem! (odejde do chalupy)

Kalousek (obrací koš a dívá se naň se zalíbením): Tento košík věru nerad prodám, neboť mi dopomohl k vítězství nad tvrdohlavou ženskou, a to stojí za mnoho. (jde za ní)

Výstup třetí

(Pokoj paní správcové; Juditka, Růženka)

Juditka (rozhorlena proti Růžence): To ti povídám, ani muk! Ty pojmeš Tintíška za manžela, a jiného ne! Já to poroučí, já jsem paní, a tvou povinností jest uposlechnouti mne.

Růženka (pokorně): Nejmilejší paní tetinko, mně není možná; a to jsem již také panu strýčkovi řekla; raději – odpusť mi to Pán Bůh – raději svobodnou zůstanu, než bych si toho dřevěnku vzala, vždyť jest jako hastroš v zelí, a Jidáš hotový, ani jednoho vlasu na něm dobrého není.

Juditka: I cože? Komu že jsi to řekla? Panu strýčkovi – cožpak tomu panáku do toho? Já to poroučím, a uvidím, kdo se mi v mém domě zprotiví.

Růženka: Zlatá paní tetinko, víte, že jsem vám od svého dětství ve všem poslušna byla, ale zde se vůli vaší podvoliti nemohu; toho bídníka si nikdy nevezmu!

Juditka: Bídníka? Tento bídník má hospodářství a hezký domek; má několik tisíc ve spořitelně ležet; mimoto mnoho pěkných věcí, zlata a stříbra v hojnosti – panno fiflenko! To není bídník, rozumíš? Tu sedneš do teplého hnízda.

Růžena: I ano, že teplé, tomu věřím, neboť je horké slzy ošizených vdov a sirotků zahřívaly! Bůh mne chraň! Tam já se ohřívati nechci, lépe mi budou s jiným suchá zemčata, než s Tintíškem denně ty nejlepší lahůdky chutnat.

Juditka: S jiným? Aj! A s kýmpak, smím-li se tázat? Snad s vysoce učeným panem Jaromírem?

Růženka (klopíc oči): Ach, ano!

Juditka (v hrozné zlosti): Ne, ne! Toť převyšuje všecku opovážlivost! Toho hrubiána, který se ještě nedávno opovážil mne paní správcovou nazývati, toho přeučeného pána, který ani nezná paní mé důstojnosti pojmenovat – toho? To si vyprosím, ať ti tato myšlenka více do hlavy nevstoupí, sic…

Růženka (po straně se usmívající): Pan strejček mi ale připověděl…

Juditka (v zlosti): Pan strejček nemá nic co připovídati, sic pana strejčka i s tebou z domu vyhodím. Ty si vezmeš Tintíška, a punktum. (ve zlosti odběhne do druhého pokoje)

Vystup čtvrtý

(Růženka sama, pak Tintíšek)

Růženka: Tintíška si nevezmu, a punktum. Kdybych od přirozena veselého nebyla rozmaru, tedy by se mne trapná těžkomyslnost zmocnit musila, ale nebe, jež mi láska k mému Jaromíru v srdci tvoří, nepřipouští zármutku. Jsem ještě mladá, a mohu čekat, a trpělivost přináší růže. (Tintíšek přichází tichounce a poslouchá) Tintíškova manželka, hm, toť štěstí přenáramné…

Tintíšek: I to věřím – má frajlinko!

Růženka: Aj! (udělá mu hlubokou poklonu) Ponížená služebnice, pane Tintíšku!

Tintíšek (úlisně, ale přitom hloupě hrdě si počíná): Ponížený služebník, má nejrozkošnější, můj cukroušku! Dejme sem ručinku, my ji jsme ve stavu překrásné frajlince políbit.

Růženka (uštěpačně): Prosím, prosím! Toť by bylo mnoho cti, aby tak vážný pán tak mladému děvčeti měl ruce líbati. Já nejsem žádná frajlinka.

Tintíšek: To se tak říká. Mladosti a kráse se klaníme, zapomenouce čase i na svou důstojnost. Taková roztomilá ručinka nás k líbání zve, zvláště mezi čtyřma očima.

Růženka: A my tomu zase mezi čtyřma očima ze samé vážnosti připustit nechceme.

Tintíšek (chce se ruky chopit, a ji políbit, ona však couvajíc ruce schovává): Prosím, můj cukroušku, o sladkou ručinku, dokud nás chuť nepřejde! Člověk také není každý den stejné chutě – rozumíme?

Růženka: Nerozumíme!

Tintíšek: Já míním tak, že až tato ručinka nám jednou náležeti bude, že by se nám třeba ráda k líbání podávala, ale my…

Růženka (s uštěpačným úsměvem): Líbat ji nebudeme, aj…

Tintíšek: I budeme, má cukrovinko! To jen náš laskavý žert, my sobě nic toužebněji nepřejeme, než vždy jen této roztomilé ručinky líbati. (chce jí ruku políbiti)

Růženka (opět ucouvne): Ne, ne, ne! Nechme to, až…

Výstup pátý

(Jaromír, předešlí)

Jaromír (vejde, způsobně se pokloní a Růžence vřele ruku políbí): Dobré jitro, Růženko!

Růženka (přívětivě a upřímně): Dobré jitro, Jaromíre!

Jaromír: Ó, jak jsem toužil po tom blahém okamžení, v kterém mi přáno, vás opět spatřiti, a s vámi jen několik slovíček promluviti, má drahá…

Tintíšek (se mezi ně postaví): Co zde pohledáváme, co zde máme na práci, a co s touto mou vyvolenou nevěstou mluviti chceme…

Růženka: Pane, to žádný věděti nepotřebuje. My spolu máme tajnosti, proto bych vás prosila, (hluboce se mu pokloní na dveře ukazujíc) pane Tintíšku!

Tintíšek (s hloupým podivením na ni hledí): Cože? Rozumím-li dobře, tedy mám jít… a my chceme s tímto pánem zde tajně rozmlouvat?

Růženka: Ano, ano – a pročež odejděme.

Tintíšek: Tak – aj! To se mi jakživo ponejprv stalo; ale my se pomstíme, rozumíme?

Růženka: Rozumíme! (pokloní se opět a na dveře ukazuje)

Tintíšek (chce něco říci, Jaromír naň přísně pohlédne, on dupne, a kvapně odejde, ve dveřích se obrátí, pěstí hrozí, což ale Jaromír ani Růženka nepozorují)

Jaromír: Drahá Růženko! Jakou zprávu dostanu? Jaká mi kyne naděje?

Růženka: Taková, že já v několika týdnech paní Tintíškovou býti mám. Paní teta jinač dáti nechce.

Jaromír: A vy, drahá Růženko?

Růženka (se šelmovsky usmívajíc): Já? Inu! (mezi tím strčil Tintíšek hlavu do dveří, pak na práh stoupne a poslouchá) Já s radostí paní tetu uposlechnu, neboť nahlížím, že dokonalejšího muže nad pana Tintíška ve světě není.

Jaromír: Růženko! Jak vám jen lze tak trpce žertovati?

Tintíšek (mne ruce a raduje se, Jaromír a Růženka jej nevidí)

Růženka: Máte pravdu, drahý Jaromíre! Tento člověk ani k žertu se nehodí, neboť mráz žíly mé probíhá, kdykoliv naň pomyslím. (vtom se dveře zamknou a Tintíškův cop zůstane v nich, takže se hnouti nemůže; Růžena to pozoruje, ale dělá, jako by to neviděla)

Jaromír (jí ruku líbaje): Šelminko! Proč mne tedy tak lekáte? Vás ztratiti, bylo by mi nesnesitelné, ano i tenkráte, když bych vás šťastnu viděl. A což teprv v náručí tohoto nešlechetníka, toho šibalského Tintíška! I to bych vás, jak vás miluji, raději mrtvou viděl.

Tintíšek (poslouchá, ale jeví hrozením a sebou trháním svou zlost)

Růženka: Jakby mi to jen mohlo napadnouti, abych manželkou toho dřevěného panáka byla. Ovšem že bohatý jest.

Jaromír: Ale jak těch peněz nabyl? Či nelpí na každém halíři krev a slzy chudých? Kdo ví, jaký to konec vezme.

Růženka: A pak jeho spanilá postava, jeho příjemná, lahodná řeč, jeho celá zevnitřnost, jeho oblek a jeho cop – ha, ha, ha, ha!

Jaromír: A hrdost, slovem, člověk to dle zevnitřnosti k nevystání a na duši černý. Jak to jen paní tetu mohlo napadnouti, že vás takovému padouchu dáti usiluje? Máte pravdu, ten jeho cop – ha, ha, ha, ha!

Růženka: Já vám mám ještě ledacos k sdělení, drahý Jaromíre, zde však ne, zde stěny uši mají, protož půjdeme do zahrady.

Jaromír: Ano, mezi růže, má milá Růženko! (odejdou po straně)

Výstup šestý

(Tintíšek samotný)

Tintíšek (dupe nohama, točí hlavou, chce rukama za sebou dveře otevřít – vše marné): I bodejž vás tam vosy poštípaly! Proklatá, tak tedy smejšlíte o mně? A já to musím sám na své uši poslouchat, ano musím ještě rád býti, že mne neviděli; sic by se mi ještě vysmáli! Ale počkej ještěřičko! A ty budoucí učiteli, já se ti odsloužím, až bude má! Kdybych se jen z těch propadených dveří dostati mohl. Ale nejde to, a volat nechci, abych nedošel smíchu. Zlořečený cop! Do jaké nesnáze mne uvedl! Kdyby jej nebylo, mohl bych za nimi, snad bych se ještě něčeho pěknějšího dověděl. Zpropadená věc. Ó, tento Jaromír, to jest pěkné kvítko, ten jest můj mučitel; jeho pohlédnutí vždy mnou zatřese. Ale já se pomstím nejlépe, když mu milenku, a spolu s ní i její věno před hubou vezmu. Však vy se podivíte. Tintíšek jest chytrý pták! I paní Juditka bude ošizena. Myslí ona, že my o tom nevíme, jaké jmění Růženka má, a že si ji zhola bez věna vezmeme, které ona podržeti obmejšlí. I chyba lávky, paní Juditko! Holka jest sice hezká, to se musí říci, ale ďas jest po kráse. Hodinu po svatbě s přetvářkou dolů, a Růženka i deset tisíc dolárků budou naše! I u všech všudy diblíků! Kdybych jen odtud vyváznouti mohl! (opět dupá a trhá sebou, vtom přijde z té strany, kudy Růženka odešla, Kačenka)

Výstup sedmý

(Kačenka, Tintíšek)

Kačenka (jej spatříc): Ha, ha, ha! I copak tady děláte, pane kancelářský? Kdopak vás tu na stráž postavil? Ha, ha, ha!

Tintíšek: Nech toho nestydatého smíchu, opovážlivá! A pomoz mi raději odtud, abych ti mohl za tvůj smích na hubu dát.

Kačenka: Tak, na hubu mně chcete dát? I tož bych si musila na rozum sednout, kdybych vám měla pomoci! Pěkně se poroučím! (chce jít)

Tintíšek: Káčo! Kačenko, Kateřinko, Kaťoušku! Katynko! Prosím tě, neodcházej a vysvoboď mne!

Kačenka: Ano, abyste mně na hubu dal?

Tintíšek: Nedám, jen mne vysvoboď!

Kačenka: A co mně dáte?

Tintíšek: Dám ti dvacetník.

Kačenka: To je málo.

Tintíšek: Dám ti dvacetník a desetník!

Kačenka: Málo, málo. (chce jít)

Tintíšek: Dám ti dva – tři dvacetníky!

Kačenka (vrtí hlavou): Málo, málo! (chce jít)

Tintíšek: Dám ti dvourenčník, jen mne vysvoboď!

Kačenka: A ne na hubu?

Tintíšek: Ne!

Kačenka: Dvourenčník sem, a pak přísahejte!

Tintíšek (dá jí dvourenčník do ruky): Přísahám!

Kačenka (přiskočí, cop velkými nůžkami ustřihne a se smíchem spěšně odběhne): Ha, ha, ha!

Výstup osmý

(Tintíšek sám)

Tintíšek (jako blázen kupředu přiběhne, na hlavu sahá): Ha! Ďáble, pekelnice, ještěrko! Můj cop! (běží ke dveřím a cop mezi obě ruce vezme) Můj copečku, ach tak se spolu loučiti musíme, ty můj věrný druhu v radosti a žalosti! Nyní budu vyhlížeti jako kusá slepice! Co dělat? Bez toho se můj oblek Růžence nelíbí – přestrojím se po módě, a tu bych bez toho musel copu dáti výhost. Ale na té děvce, na té se pomstím. Její Bartušek co nejdříve v poutech na vojnu musí. My se můžeme pomstít, a my se pomstíme. (hrdě odejde)

Výstup devátý

(Juditka, pěkně oblečená, pak pan správce)

Juditka: Kampak asi můj pan manžel zašel! Čas k obědu a on nejde. Já s ním ještě musím několik slovíček promluvit stran Růženky. Pan strejček jí připověděl – (zlostně) – já mu povím, že se jistě více neopováží připovídati, čemu já nechci (dupne); Tintíška si musí vzíti, staň se co staň, na to se podíváme!

Správce (přijde, ani si Juditky nevšímaje, mne si ruce a směje se): Ha, ha, ha!

Juditka (uštěpačně): Aj! Cožpak se vaší vznešenosti tak radostného přihodilo, že jste se, odejda smuten, s tak veselou tváří vrátil?

Správce: Ha, ha, ha!

Juditka: Dlouho-li mám to vaše řehtání ještě poslouchat? Jen blázni se bez příčiny smějí.

Správce: Ano! Ha, ha, ha!

Juditka (dupne): Dost toho pekelného smíchu – a zkrátka řečeno, my spolu máme ještě několik slovíček k promluvení. (podepře levý bok a pravou rukou mu hrozí) Copak vy se opovažujete Růženě, té fifleně, něco připovídati, o čem víte, že tomu nikdy nepřivolím? Ta fiflena si může z toho milost dělati, když si ji Tintíšek beze věna vzíti chce! Chudá pýcha se podporovati nemá, rozumíte?

Správce: Růžena jest z mé sestry dcera a není beze věna, rozumíte? Ha, ha, ha!

Juditka (zaražena): Jaké věno? Co to povídáte? Co se to opovažujete mluvit? Odpusť Pán Bůh! (ohlíží se všady) Copak z vás rarášek mluví? Kdyby to tak byl někdo slyšel! Což neznáte mou vůli? Ona nemá a nesmí ani věna, ani svou vůli míti; tak já tomu chci a tak se to také státi musí!

Správce: Přijde na to! Ha, ha, ha!

Juditka: Uvidíme, kdo v domě vládne; já, nebo vy!

Správce (se smíchem): Muž jest hlava, muži musí žena podrobena býti! Ha, ha, ha!

Výstup desátý

(Tintíšek, předešlí)

Tintíšek (který poslední správcovu řeč slyšel, má hlavu dle módy ostřihanou, ostatně ale svůj předešlý oblek): Pan principál ráčí býti jaksi rozveselen, jak pozoruji.

Správce: Ovšem! Ha, ha, ha!

Juditka (opovržlivě): Pan principál jest blázen!

Správce: Přijde na to!

Juditka: Ještě jednou to opakuji; kdo se bez příčiny směje, jest blázen!

Správce: Kdo však k tomu příčiny má – he?

Juditka: To bych sama ráda věděla!

Správce: Dozvíte se ji, má nejmilejší! Ha, ha, ha!

Výstup jedenáctý

(Bartušek, předešlí)

(Bartušek nese talíře, nože, lžíce, ubrus a ubrousky; po celý ten výstup prostírá na stůl, přitom bedlivě poslouchá a jeví všelijak své zalíbení nad tím, co se děje.)

Tintíšek: To by jsme sami rádi slyšeli!

Správce: Ha, ha, ha! Dnes ráno – slyšte! Bylo to hned po snídani, kdy jsem své nejmilejší paní malý důkaz toho dal, že pánem v domě jsem.

Juditka (skočí mu do řeči): Ano, že jste utekl, když škatule za vámi letěla. Ha, ha, ha!

Správce: Silentium! Ženě sluší mlčet, když muž mluví.

Juditka (chce opět do řeči skočit; správce však tak spěšně mluví, že k slovu přijíti nemůže, a jenom na rozličný způsob zlost svou jeví)

Správce: Odešel jsem z domu, abych snídáníčko lépe strávil. Za vesnicí v poslední chaloupce však se strhla bouře, ha, ha, ha! Košíčkář Kalousek své ženě také dokazoval, že pánem v domě jest – totiž: když koš dodělal, poručil ženě, aby řekla: Díky Bohu, koš jest hotový! Ona hlavičku svou majíc, jako jiné paničky, vzdorovala, až jí důtky ústíčka otevřely! Ha, ha, ha!

Juditka: Důtky! (s podivením) A ona mu pak byla po vůli? A řekla, co on chtěl? Ó, ty hloupé ženy! Kterak mohla tak snadno svého práva zadati!

Správce: Hloupá? Nikoli. Moudrá to žena! Byť ji i důtky teprv moudrosti naučily; tak by tuším každá zmoudřila – ha, ha, ha! Já vím, moje nejmilejší, že by mi to hned k vůli udělala, a to po dobrém (chce ji za bradu vzíti), ano, Juditko, řekněte: Díky Bohu, koš jest hotov!

Juditka (s úžasem): Pán Bůh s námi! (k Tintíškovi) Pane Tintíšku, co tomu říkáte? Odpusť mi to Pán Bůh, můj pan manžel blázní!

Tintíšek (v podivení): Aj, aj!

Správce (se smíchem): Přijde na to. (postaví se proti Juditce, s vyvýšeným hlasem) Nyní já poroučím, abyste neodkladně řekla: Díky Bohu, koš jest hotov!

Juditka: Já? Toho se do smrti nedočkáte!

Tintíšek: Aj, aj!

Správce: Já tomu ale chci, já to poroučím! (dupne násilně)

Juditka (odskočí): Ne, ne, ne! (dupne též)

Správce: Že ne? Uvidíme. (vytáhne důtky a počne Juditku flákat; ona utíká, on však nemilosrdně do ni pere)

Juditka: Ne, ne! Blázne! Auch! Ouvej!

Správce: Že neposlechneš? (v zlosti pořád bije)

Juditka: Lidé, pomozte! Braňte mne Tintíšku, Bartušku! Troupové! Ouvej, achich, achich!

Tintíšek a Bartušek (v největším úžasu): Aj, aj!

Správce (pořád bije): Nepopustím, až řekneš: Díky Bohu, koš jest hotov!

Juditka: Ne, ne! Ach! (v pláči a ve vzteku) Ne, ne, achich! (v největším vzteku a pláči) Díky Bohu, koš jest hotov!

Správce (přestane bít): Tak, můj cukroušku! (oddechne si)

Juditka (sedne na stolici, jakoby omdlévala, správce, Tintíšek a Bartušek přikročí k ní, chtíce ji držeti, ona však vyskočí): Pryč ode mě, nebo vám oči vyškrábu! (k Tintíškovi) Blbe! (k Bartuškovi) Osle! (dá mu facku)

Správce (hrozí jí důtkami): Paní Juditko!

Juditka: Svažte ho! Svažte ho! (utíká ze dveří) On blázní!

Správce (hodí důtky na stůl): Tak! Nyní se ukázalo, kdo pánem v domě jest! (odejde jinou stranou)

Tintíšek, Bartušek (najednou): Aj, aj!

Výstup dvanáctý

(Růženka, předešlí)

Růženka (přiběhne): Pán Bůh s námi! Copak se tu děje? Paní teta svolává všecky lidi a křičí, že pán blázní!

Tintíšek: Ó, ne! Ono se spíše zdá, že teprv k rozumu přichází, neboť paní tetu snad ponejprv, co spolu jsou, přesvědčil, že pánem v domě jest. Ovšem, že jest to poněkud pozdě, a mělo se to dříve státi, než nedělá nic. Lépe pozdě nežli nikdy. To my uděláme jináč.

Růženka: Jen pak mi řekněte, pane Tintíšku, jak se to stalo?

Tintíšek (vezme důtky ze stolu): Vidíme! Tento nevinný nástroj mu vydobyl jeho tak dlouho zanedbanou důstojnost.

Růženka: Ale jak? To chci vědět!

Tintíšek (po straně): Teď by byla překrásná příležitost, pomstíti se na frajlince! (nahlas) Inu, vypravoval, že jakýsi košíčkář ženu důtkami přinutil, aby řekla: Díky Bohu, koš jest hotov. A přitom chtěl, aby paní teta také tak učinila, ona však nechtěla, ha, ha, ha, a on  ji k tomu také důtkami přinutil.

Růženka (s podivením): To není možná!

Tintíšek (potutelně): I ano, skutečně. To já vím, že by tomu naše rozmilá frajlinka tak daleko přijít nedala. Aby pak jsme se o budoucí povolnosti naší vyvolené přesvědčili, tedy prosíme naši rozmilou nevěstu, aby beze všech okolků řekla: Díky Bohu, koš jest hotov!

Bartušek: Aj, aj, aj!

Růženka (se naň s podivením dívá): Já?

Tintíšek: Ano, ano, má holubinko! To jenom zkouška vaší budoucí oddanosti.

Růženka: K vám? Ha, ha, ha!

Tintíšek: Ke mně! – A nyní bez dlouhých okolků řekněte: Díky Bohu, koš jest hotov!

Růženka: Blázne! (chce odejít)

Tintíšek (jí cestu zastoupí): Já tomu tak chci! Sic… (vzchopí se a hrozí jí důtkami)

Růženka: Pane Tintíšku! Co vás napadá?

Tintíšek: Muž jest hlava a ženě sluší poslouchat. Nu, honem!

Růženka: Na to se ani netěšte!

Tintíšek (rozhorlen): To uvidíme! Řeknete, nebo neřeknete?

Růženka: Ne, ne, ne!

Tintíšek: Rozmyslete se, dokud čas…

Růženka: Ne, ne, ne! Nikdy!

Tintíšek (počne ji důtkami flákat; ona chce utéci, a tak se chvilku honí)

Růženka: Proklatý hrubiáne! Přestaňte!

Tintíšek: Nic, nic, až řeknete, čemu já chci! (bije ji opět)

Růženka: Budiž tedy! – Díky Bohu, koš jest hotov!

Tintíšek (hodí důtky na zem, běží k Růžence a chce ji obejmouti): Nyní jsem opět tak dobrý, jako prve.

Růženka: Opravdu? (opovržlivě naň vzhlédne) Já však vám povídám, že máte koš a ten sobě podržte navždy.

Bartušek (zdvihne zatím důtky a spěšně odejde)

Tintíšek: Ohó! Nyní přestává všecko vzdorování, my jsme pánem!

Růženka: Bídníče! (odejde)

Tintíšek: Jakže? My bídníkem? Uvidíme, uvidíme! (hrdě odejde)

Výstup třináctý

(Kačenka a Bartušek)

Kačenka (za scénou): Ne, ne, ne!

Bartušek (taktéž): Musíš, sice uvidíš, že bude zle.

Kačenka: Ne, ne, ne! (nyní slyšeti bití, hned na to Kačenka vyběhne, za ní Bartušek, který ji důtkami fláká)

Bartušek: Řekneš? Řekneš? (bije)

Kačenka: Ach přestaň! (v pláči) Co tě to napadá za bláznovství! Ne, ne, a ne!

Bartušek (pořád bije): Ano, ano, ano!

Kačenka (pláče): To bych si nebyla na tebe myslila! Přestaň! – Díky Bohu, koš jest hotov! (pláče) Ach!

Bartušek: Tak má Kačenko, tak máš mluvit!

Kačenka (v pláči): Já tě tak milovala, a ty ses mně tak odměnil!

Bartušek: I to jen žertem! (chce ji bráti za ruku)

Kačenka (jím strčí): Jdi mi z očí! Já tě do smrti ani viděti nechci! (odejde)

Bartušek (se škrábe za ušima): To by bylo pěkné! Copak jsem také zavinil? – Trochu si na pána zahrál! Však ona se opět udobří. (jde za ní)

*

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Výstup první

(Ten samý pokoj, stůl již odklizený, Jaromír a Růženka v rozmlouvání přicházejí)

Jaromír (balík papírů v ruce): Jak vám povídám, drahá Růženko! Otcovu poslední vůli i ostatní důkazy proti tomu darebáku!

Růženka: Toť jest výborné a přichází to právě nyní vhod, kdy i paní teta proti němu rozezlena jest, předně proto, že ji nebránil, a za druhé proto, že bláznovství pana strejčka, jak ona to nazývá, následoval, a tak nepochybuji, že našemu spojení nyní přivolí.

Jaromír: Dejž, Bože!

Růženka: Než, z vás se stane najednou boháč, a já jsem jen chudé děvče.

Jaromír: Pro mne jste ta nejbohatší na světě, já o vás žádám, a děkuji Pánu Bohu, že nyní v stavu jsem, vám bezstarostný život zaopatřiti.

Výstup druhý

(Juditka, předešlí)

Juditka: Mám-li tomu věřit, že jste vy pan Lešinský? Syn nebožtíka polesného? A že prý vás Tintíšek o celé jmění otaškařil, o kteréžto krádeži nyní přesvědčen bude?

Jaromír: Tak jest tomu vskutku.

Juditka: Ó, ten darebák! A jak se to mohlo státi?

Jaromír: I takto: poněvadž před desíti lety otec můj mrtvicí raněn zemřel, žádné poslední vůle po sobě nezanechav, udělal Tintíšek falešný zápis na hospodářství, jakoby mu prodáno bylo, a nejen že zápis tento úředně do knih vtělil, ale i otce mého podepsal.

Juditka: Neslýchané taškářství – a můj pán?

Jaromír: Pán všecko nechal v jeho rukou, a nevěděl o ničem, co se dělo.

Růženka: Ubohý Jaromíre!

Jaromír: Věci však ze zlata a stříbra, jakož i všecky klenoty po mé matce, pobral, udávaje, že se ničeho neshledalo.

Juditka: A můj pán?

Jaromír: Nevěděl o ničem. Zatím se však navrátil nyní můj dobrý přítel z dlouholeté cesty a zjevil mi, že otec můj u něho krátký čas před svou smrtí poslední vůli jakož i ostatní důkazy pro ten pád uložil, kdyby do příchodu jeho umříti měl.

Juditka: Ten taškář patří na šibenici.

Růženka: Díky Bohu, že vše najevo vyšlo!

Juditka: To se stalo soudem Božím! Jest to výstraha pro mnohého!

Jaromír: Ten samý dobrý přítel mi byl i tou radou, abych se sem, kdežto mne žádný nezná, protože jsem po matčině smrti jako malé pachole k tetě do hlavního města přišel, pod cizím jménem vloudil a vypátrat hleděl, za kým majetnost má vlastně vězí.

Juditka: Výborně!

Jaromír: Nevěda já jiného prostředku, žádal jsem starého učitele, aby mne k své ruce za pomocníka přijal, že to zdarma učiním, a stravu že mu zaplatím.

Juditka: Vy tedy nejste školním pomocníkem?

Růženka: A snad nás opět opustíte?

Jaromír (k Růžence vroucně): Vás nikdy!

Juditka: Čím vlastně jste?

Jaromír: Já vystudoval práva, a stal jsem se tímto obdrženým listem vrchním a právomocníkem tohoto panství.

Juditka (uleknuta): A můj pan manžel?

Jaromír: Zůstane až do smrti správcem, jako až potud byl, jenže já vše v pořádek uvésti musím.

Juditka: Toho také bude zapotřebí!

Růženka (truchlivě): Ó, já ubohá!

Jaromír: Co je vám, Růženko?

Růženka: Knížecí vrchní a právomocník, a ubohá Růženka!

Juditka: Naše příbuzná a vychovanka není ubohá.

Růženka: Ale chudá.

Jaromír: Mně Bůh hojně požehnal a cítím se nevýslovně šťastným, že si chudý Jaromír srdce vaše získal, o vaši ruku však nyní knížecí právomocník paní tetu žádá.

Juditka: Kterou vám také s radostí dám. (vede Růženku k němu)

Růženka: Můj Jaromíre!

Jaromír: Drahá Růženko!

Juditka (pohnuta): Bůh vás žehnej a rozmnož Růženčiných deset tisíc stonásobně…

Růženka (v úžasu): Deset tisíc?

Jaromír: Jak tomu mám rozumět?

Juditka: Takto, pane právomocníku: Růženka má po svých rodičích uložených deset tisíc, aby však děvče, vědouc se bohaté, nebylo marné a hrdé, a pracovitosti uvyklo, zamlčeli jsme jí toho až po tuto dobu.

Růženka (v pláči a podivení): I můj dobrý Bože! (líbá Juditce ruku) Zlatá tetinko!

Jaromír: Tím se mi Růženčina cena nezvětší. Tyto peníze zůstanou jí k vlastnímu libostnému užívání.

Juditka: Za to vás chválím.

Jaromír: Jenom jestli také pan strejček spojení našemu přivolí?

Juditka: Ten! – I kdož by se toho panáka na to tázal, já ho ani vidět nechci!

Jaromír: On jako strýc a poručník má nad Růženkou celé právo!

Juditka (hrdě): A já nad ním – čemu já chci, to se musí státi.

Růženka: On jistě proti tomu nebude.

Výstup třetí

(Tintíšek provázen dvěma strážnýma, Bartušek za ním s pouty; předešlí)

Tintíšek (k Juditce): Urozená, milostivá přítelkyně, nyní dokažte, že paní v domě jste, a chraňte svého přítele.

Juditka (hrdě): Já nejsem přítelkyně zlodějů! (odvrátí se od něho)

Tintíšek (k Růžence): Má ušlechtilá nevěsto, chraňte mne a přimluvte se za svého nevinného ženicha!

Růženka: Já vaší nevěstou nikdy nebyla ani býti nechtěla a za zloděje se přimlouvati jest hřích; jste-li nevinen, tak přímluvy nepotřebujete. (odvrátí se též)

Tintíšek (k Jaromíru): Pane Jaromíre! Na slovíčko! (tiše k němu) Pomozte mi k útěku, a já vám za to něco povím; něco svěřím.

Jaromír: Opravdu? Kupříkladu?

Tintíšek: Ano, jen když se mi prchnouti poštěstí; není posud nic ztraceno – ten Lešinský, kdo ví, kde mu konec? – A důkazu proti mne není.

Jaromír: Opravdu?

Tintíšek (tiše): Když mně pomůžete k útěku, přepustím vám Růženu a dopomohu vám k jejímu věnu, ona mi beztoho dala košem.

Jaromír: Ku věnu? Vy?

Tintíšek (tiše): Jen nekřičte, Růžena má deset tisíc. tato (ukazuje na Juditku) je má za sebou, a když mám padnouti já, ať padne také ona, na ni se to všecko sveze, a na manžela z Lešinského pozůstalosti; dědice tu beztoho není.

Jaromír: Ale jak pak, kdyby se mladý Lešinský přece přihlásil?

Tintíšek: I nepřihlásí, kdo ví, kde toho kluka dávno oběsili! A důkazů není… jen mně dopomozte k prchnutí, abych (opatrně) nějaké maličkosti odstranil. Vy však dostanete Růženu a s ní deset tisíc za tuto malou službičku.

Jaromír (nahlas): Já jsem Lešinský! Důkazy držím zde v ruce, Růžena jest má!

Tintíšek (lekne se a odskočí): A já (v hrozné úzkosti) a já? (ohlíží se vůkol prosebně) a já?

Jaromír: Vy půjdete zatím do strážnice!

Juditka: A pak k šibenici.

Růženka: Jaromíre! Milost!

Jaromír: Zde nenalézá místa. (k Bartuškovi) Dejte mu pouta, aby utéci nemohl.

Bartušek: S radostí! Však mi ještě před hodinou vyhrožoval, že mne v poutech na vojnu odvede. (blíží se s pouty)

Tintíšek: Bartušku – ne, ne – to se nešikuje, já jsem přece tvůj představený! (brání se a straní se, rád by uklouzl)

Bartušek (se ho chopí a pouta mu dává): I , co, představený sem, představený tam, dám mu pouta. Tu patrně viděti, kdo komu jámu kopá, sám že do ní padá.

Tintíšek (vytrhne se a běží k Juditce, tiše k ní): Pomozte mi k útěku, sice půjdete se mnou, já vás vyzradím, že máte Růženčiny peníze za sebou – půjdeme pak spolu – mám toho důkazy – tedy –

Juditka (v zlosti nahlas): I vy, všech darebáků podšívko! Vy se opovážíte takovou řečí mne urážeti?

Tintíšek (mstivě): Sama taková, já sobě, jak se praví, ač to ještě dokázáno není, přisvojil cizí jmění, vy však chcete vlastní příbuznou ošiditi – sama taková, sama taková!

Juditka: Neslýchané řeči! (stranou) Měla jsem na čase.

Jaromír (k Bartuškovi): Sepněte a odveďte ho! (k Tintíškovi) Zarazte a neurážejte paní správcovou, já o penězích Růženčiných vím!

Tintíšek (ohlíží se všude): Tedy žádné pomoci? Žádné útrpnosti?

Juditka, Růženka, Jaromír, Bartušek: Žádné!

Tintíšek: Tedy se oběsím. (k Růženě) Cožpak vy se nade mnou nesmilujete? A žádné utěšení mně nedáte?

Růženka: Však jsem vám již prve dala.

Tintíšek: A co?

Růženka: Koš!

Tintíšek: Zlořečený koš! (rve si vlasy, stráž ho odvede)

Bartušek: A já mu dám řetěz, aby měl koš zač pověsiti. (odejde)

Růženka: Věru nevím, mám-li toho zlého člověka litovat, anebo se mu smát? Co se s ním díti bude?

Jaromír: Celým právem by měl hrdelnímu právu odevzdán býti, že však se to jen mne a mé věci týká a že by tímto udáním i pan správce úhonu trpěl, že lépe nedohlížel…

Juditka: Tomu by se také křivda neděla!

Růženka (prosebně): Paní tetinko!

Jaromír: Mimo to, že by i zlou jeho hubou dobrá pověst samé paní tety poskvrněna býti mohla, tak…

Juditka: Pověst má?

Jaromír: Ano, vážená paní, dosavadní zamlčení Růženčiných peněz by se vám všem ve zlé obracelo, neboť nezná každý vaši moudrou příčinu, aniž by tomu věřil.

Juditka (po straně): Proklatý Tintíšek! – To mně Bůh dal, že jsem to dříve vyjevila!

Jaromír: Jsem toho úmyslu, že mu jen hodně strachu naženu, a že jej, nevyskytne-li se proti němu něco horšího, toliko ze služby vyženu.

Výstup čtvrtý

(Správce, předešlí)

Juditka (jak jej spatří, chce odejít)

Jaromír (ji vede zpět): Mějte strpení, vážená paní! Abychom přivolení a požehnání pana strýčka obdrželi, jest nám přítomnosti a vyjádření vašeho zapotřebí.

Juditka: Já ho ani vidět nechci!

Správce (zkroušeně): Juditko, odpusťte mému přenáhlení!

Juditka: Nikdy, nikdy!

Růženka: Prosím, paní tetinko!

Juditka: Nic, ani mne nehněvej!

Jaromír: I já o to prosím, aby se dnes na všecko zapomnělo, a cokoli se přihodilo, aby bylo považováno za nic.

Správce: Juditko! (prosí) Juditko! Prosím vás, jen tenkráte odpusťte! (chce ji za ruku bráti, ona se obrátí)

Juditka: Na oči mně nechoďte!

Jaromír (se mezi ně postaví, vezme každého za jednu ruku): Mně k vůli! Neb nahlížím, že jste oba chybující.

Juditka: Já nechybila!

Správce: Já také ne; já hájil jen svého práva.

Jaromír: Chybili jste oba. (k Juditě) Vy jste chybila tím, že se vždy vůli manželově protivujete, a tedy jej v posměch všech domácích uvádíte.

Správce: Dobře tak!

Jaromír (k správcovi): A vy opět tím, že jste se tak daleko zapomněl a rukou na svou věrnou společnici sáhl, což se ani sprostému člověku nepřísluší.

Juditka: Dobře tak!

Jaromír: Pročež sobě podejte ruce (vloží je dohromady; k Juditce) vy se odřekněte, že více pánu svému vzdorovati nebudete, (k správci) a vy že si na tak hrubý způsob vážnost vydobývati nechcete.

Správce: Já se odříkám.

Juditka: A já slibuji v moudrých věcech povoliti.

Jaromír: Tak jest dobře. A nyní vězte, že to kníže pán nerad vidí, když mezi jeho úřednictvem domácí různice panují.

Správce: Já tím vinen nejsem!

Juditka: Já příčinu více nedám.

Jaromír: Více nežádám, jen ještě vaše obapolné požehnání (vezme Růženku za ruku a vede ji k nim) mně a mé nevěstě.

Správce: Svolila jsi, Juditko?

Juditka: Svolila – a ty?

Správce: Z celého srdce.

Juditka: Já vás žehnám a přeji, abyste svorně živi byli.

Správce: Já vás též žehnám a dávám ti, Růženko, tu dobrou radu, abys, kdykoliv toho manžel tvůj požádá, dobrovolně řekla: Díky Bohu, koš jest hotov!

Růženka: Řeknu, řeknu!

Jaromír: Jedno srdce, jedna vůle budiž mezi námi!

Správce: Amen!

Výstup pátý

(Kačenka, za ní Bartušek, předešlí)

Kačenka: Prosím, urozená paní, o propuštění ze služby.

Juditka: Co ti napadá? Z jaké příčiny?

Kačenka: Já nemohu a nechci s tímto (ukáže na Bartuška) v jedné službě státi.

Juditka (s podivením): S Bartuškem? Vždyť jste se měli tak rádi?

Bartušek (skoro plačtivě): Vždyť já ji mám posud rád.

Juditka: A což ty, Kačenko?

Kačenka: On mne bil!

Juditka, správce: Že tě bil?

Kačenka: Ovšem.

Jaromír: Je to pravda?

Bartušek (drmolí čepici): Ovšem…

Růženka: To je pěkná láska.

Kačenka: Však proto.

Bartušek: Poníženě prosím, já za to nemohu, já měl za to, že to tak býti musí, neboť když urozený pán…

Správce: Mlčíš!

Juditka: Vidíš!

Bartušek: Ten hloupý koš jest všeho příčinou.

Kačenka: Měj si ten koš! Panna Růženka to panu Tintíškovi také tak udělala, a nedala se uprositi.

Růženka: Blázne, to jest něco jiného; já Tintíška nemohla vystát.

Bartušek: Však ona mně také vystáti nemůže.

Kačenka: Lháři!

Jaromír: Tedy ho máš ráda, Kačenko?

Kačenka: Mám – ale – ten koš!

Jaromír (k Bartuškovi): A ty ji také máš rád? Pročpak jsi ji bil?

Bartušek: Pro ten proklatý koš, ona vzdorovala.

Jaromír (k Bartuškovi): Ale nebudeš ji nikdy více bíti?

Bartušek: Do nejdelší smrti nebudu, odpustí-li mi jen tenkráte!

Jaromír (ku Kačence): A ty mu nebudeš více vzdorovati? A odpustíš?

Kačenka (na Bartuška pohlíží): Inu!

Jaromír: Odpustíš, anebo ne? Ne-li, musí Bartušek na vojnu, a do smrti ho více neuhlídáš.

Kačenka (běží k Bartuškovi): Nu, nu, na vojnu ne, to mu raději odpustím, a kdyby mně i třikráte za měsíc zbil.

Bartušek (vezme ji za ruku): Nebudu tě již nikdy bíti, toho byl jen ten koš – a urozený pán –

Jaromír: Z toho si vezmi to naučení, že se čeledín nikdy svému pánu rovnati, ani po něm jako opice všecko dělati nemá, sice přichází v zkázu.

Výstup šestý

(Kalousek a Dorotka, předešlí)

(nesou koš pěkně kvítím ozdobený a kvítím naplněný)

Kalousek: Poníženě ruce líbám, urozený pane. (líbá správcovu ruku)

Dorotka: Poníženě ruce líbám, urozená paní. (líbá Juditčinu ruku)

Správce: Ha, ha, ha! Hlehle, Kalousek – a Dorotka! Copak jste dobrého chtěli?

Juditka: To ten zpropadený košíčkář?

Kalousek: Nemějte nám to za zlé, urozený pane! Slyšeli jsme, že se panna Růženka vdávat bude.

Dorotka: A protože jsme vaší dobrotivostí my sami i děti naše dnes chlebem zaopatření byli, jehož nám ještě na zítra něco zbývá…

Kalousek: Uradili jsme se, že tento košík, který…

Dorotka: Mne na dobrou cestou přivedl…

Kalousek: A mně blaženou budoucnost s povolnou ženou připovídá…

Dorotka: Neprodáme, nýbrž jej…

Kalousek: Panně nevěstě do hospodářství darem dáme. (podává ho Růžence)

Růženka: Děkuji vám, dobří lidé, bude mi z něho to naučení, že povolnost ženě přísluší.

Jaromír: A ji nejvíce šlechtí.

Správce (k Juditce): Slyšíte?

Juditka (zatajenou nevolí): I slyším!

Jaromír: Za váš dárek přijměte také něco ode mne. (dá Kalouskovi dvourenčník)

Růženka: A vy ode mne. (dá Dorotce také jeden)

Správce: Zde vezměte něco pro děti na rohlíčky! (dá Kalouskovi peníze)

Juditka (přemůže se): A ode mě na třešně. (dává Dorotce také peníze)

Kalousek: Zaplať vám to Pán Bůh!

Dorotka: A nahraď stonásobně!

Bartušek (ku Kalouskovi): Prosím vás, udělejte mi také nějaký třeba jen dost malý košíček pro mou Kačenku, dám vám čtvrtci pěkných štěpových jablek pro vaše děti.

Kalousek: Děkuji již napřed.

Kačenka: A já vám upeču pěknou buchtu pro každé dítě.

Dorotka: Děkuji, to bude radosti. (ku Kačence) Copak se budeš vdávati?

Kačenka: Ano!

Kalousek (k Bartuškovi): To snad tvá nevěsta?

Bartušek: Ano!

Kalousek: Tedy dvě svatby najednou, to bude tance! Kdybych věděl, že se páni nebudou mrzet, zazpíval bych vám hezkou písničku, a poskákali bychom si trochu.

Správce: Jen si poskočte. Mně je dnes veselo, že mně má Juditka odpustila, sám bych skákal. Vy také dovolíte, má nejmilejší?

Juditka: I dovolím!

Správce (k Jaromíru a Růžence): A vy dva také?

Jaromír, Růženka: Od srdce rádi!

Správce: Tedy zpívejte a skákejte, jak chcete, my se budeme dívati.

(Správce a Juditka postaví se na jednu, Růžena a Jaromír na druhou stranu; Bartušek, Kačenka, Kalousek a Dorotka zpívají a tancují.)

Kalousek, Dorotka (zpívají):

Bude svatba, budou hody, budeme se radovati. Juch hej, juch hej, juch hej, juch, juch! A přitom tancovati.

(Kalousek chytne Dorotku, Bartušek Kačenku a poskakují, přitom všichni zpívajíce.)

Juch hej, juch hej, juch hej, juch, juch!

A přitom tancovati.

Juch hej, juch hej, juch hej, juch, juch!

Budem košík splítati.

Juch hej, juch hej, juch hej, juch, juch!

A přitom tancovati.

Juch hej, juch hej, juch hej, juch, juch!

Díky Bohu, koš jest hotov!

Budem vždycky říkati.

Juch hej, juch hej, juch hej, juch, juch!

A přitom tancovati.

(Opona spadne.)

(dle vydání Jana Hostivíta Pospíšila v Hradci Králové roku 1846, drobně upraveno)