Ač nikdy nebylo Jiráskovým cílem věnovat se politice ani usilovat o politické funkce, dokázal jako opravdový český vlastenec rozpoznat, kdy je potřeba, aby svému milovanému národu v rozhodujících okamžicích pomohl i svou politickou angažovaností. Učinil tak v těžkých dobách první světové války, kdy i jeho nemalým a statečným přispěním dospěl český národ ke své znovuobnovené samostatnosti. Revoluční nadšení roku 1918 u něj sice ještě chvíli vydrželo, ale brzy se – nejen pro své zdravotní problémy – z politického života pomalu, ale jistě stáhl. Nebyl homo politicus – rutinní, každodenní politika mu byla vzdálená. Z této doby, kdy se Alois Jirásek pohyboval v politice, zřejmě pochází i vzácný a bohužel nedatovaný (a evidentně dosud nevydaný) rukopis textu o česko-francouzských vztazích. Vznikl asi u příležitosti nějakého slavnostního shromáždění. Zda se jednalo o text Jiráskova projevu, který i přednesl, se nepodařilo zjistit.
O ČESKO-FRANCOUZSKÝCH VZTAZÍCH (nezn.)
Český národ je tak šťastný, že, osvobozen z pout staletých útisků, obnoviv starý svůj stát v nové formě, může se přihlásiti k tomuto vznešenému projevu a povznésti svého hlasu v tomto skvělém shromáždění, aby vyslovil šlechetné Francii svůj hold a svou lásku.
Osud učinil Čechy výspou posunutou do německého moře. Jeho vlny bijí do ní více než tisíc let a ohrožují náš národ. Odsouzeni k ustavičnému zápasu, vždycky jsme instinktivně obraceli své zraky k Francii, abychom u ní hledali posilu.
Tato stará Sorbonna ve čtrnáctém století byla vzorem universitě pražské, své nejstarší dceři v Evropě, a nejeden Čech, vynikající pak v našich dějinách kulturních, vzdělal se v Paříži.
V patnáctém století český národ první v Evropě zápasil o svobodu svědomí; o dvě století později málem by byl existencí svou zaplatil svou věrnost k ideálu svých předků. Než po dlouhé mdlobě, do kteréž krvavý despotismus habsburský jej uvrhl, věčná spravedlnost chtěla splatit českému národu službu, kterou kdysi lidstvu prokázal. A byly to ušlechtilé myšlenky francouzských myslitelů, které mocně přispěly k jeho obrození.
A když konečně za světové války zasvitla naděje osvobození politického, byla to zase Francie, která mu podala ruku.
Hned na počátku války, v srpnu 1914, věnovaly bayonnské dámy válečný prapor československým dobrovolníkům, kteří první spěchali účastnit se boje po boku hrdinských synů Francie. Francie pomáhala zřídit československé pluky, o nichž ví historie velikých bojů u Terronu a Vouziers.
Francie dokázala nám své přátelství za mírových porad i po nich.
Než vraťme se k duchovním stykům našich národů.
Od doby, kdy Jungmann svým překladem Ataly vytvořil náš moderní básnický jazyk, nejlepší čeští duchové byli vždycky v úzkém styku s francouzskou myšlenkou. Byla drahá velikému básníku Jaroslavu Vrchlickému, který věnoval velkou část svého života, aby nás seznámil s francouzskou poesií od Villona až po symbolisty. Myšlenka ta vedla básníka Julia Zeyera, jejž nadchly chansons de geste a jenž obnovil obraz Karla Velikého a jeho hrdinů. Myšlenka ta září našim básníkům, romanopiscům a umělcům a naše srdce bijí v souzvuku s tou Francií, která nám dala v Arnoštu Denisovi netoliko obdivuhodného historika konce naší samostatnosti, ale zároveň velikého pomocníka jejího vzkříšení.
Tyto city založené na dlouhém společenství myšlenek, zpečetěné krví našich hrdinů, tvoří pouto nerozlučné.
Útisk, germanisace, despotismus nedovedly je zničiti.
Svobodné Československo bude se zápalem ještě větším pokračovati v těchto tradicích drahých jeho utiskovaným předkům.
