Popis projektu
Historická hra o 5 jednáních
Napsáno 1903. Vydáno poprvé v roce 1903, poté ve sv. 36 Sebraných spisů I a ve sv. 44 Sebraných spisů II
Premiéra: 4.7.1903 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil
Věnováno: Slovutnému pánu, panu W.W.Tomkovi z veliké úcty a vděčně věnováno
Motto: bez motta
Průměrně stran: 120
Dějství: 5
Charakteristika: Historické drama
Doba: 15.století
Hlavní témata: Pravda, boj, zápas, víra, zrada, svoboda
Zfilmováno: Ano (1955, režie Otakar Vávra)
Zajímavost: Jirásek ve svých románech několikrát vylíčil Jana Žižku – v trilogii Mezi proudy jej zobrazil jako mladého zemana mezi lapky, v Proti všem různými způsoby vykreslil vojevůdce mezi spolubojovníky, nikoliv nad nimi; vždy Žižku deheroizoval. V dramatu Jan Žižka z něj však postupně udělal hrdinu.
Dílo inspirovalo skladatele Josefa Berga ke složení stejnojmenné symfonické předehry.
Roku 1421 táhl Zikmund opět proti husitům. Zastavil se v Brně, kde hrozbami přinutil české a moravské pány podobojí, aby se k němu připojili. Odtud jeho vojsko vyrazilo do Čech.
Zdálo se, že tentokrát Zikmund Žižku porazí. Žižka byl právě obklíčen plzeňskými a v Praze zuřily spory mezi vyznavači kalicha. Ale Žižka prorazil obklíčení a spěchal se svými vozy a bojovníky do Prahy. Tam smířil rozhádané strany a společně s Pražany vytáhnul proti Zikmundovi.
Na kopci Kaňku u Kutné Hory obklíčil Zikmund husitské vojsko tak, že se zdálo nemožné, aby se Žižka zachránil. Slepý vůdce však opět zvítězil – zmátl křižácké vojsko a hnal jej až k Německému Brodu, kde jej porazil.
Po tomto vítězství se znovu obnovily staré spory mezi vyznavači podobojí. Zavražděním radikálního kněze Želivského získala v Praze navrch strana nepřející Žižkovi a chtějící co nejdříve ukončit vyčerpávající boje. Začala vyjednávat se Zikmundem i s Římem a panstvem obou stran.
Zikmund najal na Žižku vraha, který se vetřel v Žižkovu přízeň. Díky Žižkově obratnosti však pokus o vraždu skončil neúspěšně – Žižka vraha praštil palcátem.
Žižka se na Prahu velmi rozzlobil. Rozhodl se, že potáhne do Prahy a Prahu vyplení. Mezitím však byli Pražané opět pány zrazeni. V polovině září 1424 stál Žižka u vsi Libně a chystal se udeřit na Prahu. Jeho hejtmané i dcera Kateřina jej však uprosili, aby přijal posly Pražanů v čele s knězem Rokycanou. Ti jej přemluvili, aby na Prahu nezaútočil, a Žižka od Prahy odtáhnul. Praha tak zůstala uchráněna.
Jan Žižka nese výrazné stopy epizace, k níž vedla poetika realismu.
Rys snílkovství, bojovného a zarputilého, předtím v titulní postavě probleskující, se v závěru prokáže jako určující prvek v jednání slepého vojevůdce ve vážné chvíli a nedlouho před smrtí. Rytíř Husova ideálu je u Jiráska silný tím, že v sobě neustále obnovuje důvěru v národ, k němuž patří, a v možnost společného postupu proti úhlavnímu nepříteli zvenčí, jímž je císař Zikmund.
Jan Žižka je složen téměř jen z bohatě zalidněných scén, repertoár epizodických postav se mění s každou změnou dějiště.
(Jaroslava Janáčková)
Historismus nahrazuje tu dramatismus téměř úplně. Státní zápletky a boje zatlačují pomyšlení na jakýkoliv lyrismus. Je tu jen krvavá poezie meče. V Žižkově táboře není místa pro ženské pletky.
Ve hře není ani obzvláště vzrušujících momentů, neboť i tam, kde se vyskytuje větší dějové napětí, plyne z vnějších skutečností, z logiky historických fakt, nikoli z psychologického vývoje a z citu. Je to nejhistoričtější hra Jiráskova. Nicméně sama mohutná postava Žižkova, až chmurně vážná ve vykonávání pomsty boží, důsledná, neúprosná v boji božím a přec lidsky dobrá, stačí udržet hře dramatický zájem.
(Jaromír Borecký)
Nejobšírnější a nejsmělejší Jiráskův divadelní obraz, kde poprvé na scéně, jako již před tím v románě, oživil celý věk, a to celými zástupy, celým hnutím dobovým, kde žije a zápasí a roste celý národ, kde všechno má podobu a pohyb velké malby freskové, kde se zvedá proti mocným tohoto světa celá doba a celé století. První dva akty, jaká to rostoucí bouře, jaký hymnus, jaká závrať! Ale jak zase závěr její vyznívá velebně, lidsky a usmířeně! “Janem Žižkou” dal nám Jirásek nejenom velikou hru samu, nýbrž i bohatý slib, že hra bude článkem celého cyklu.
(Jaroslav Kvapil)
Jiráskovo drama bylo zneužito v dobové propagandě – je ale pravda, že film, natočený v padesátých letech podle Jiráskovy předlohy, byl Jiráskovi nejblíže, i když samozřejmě celkové vyznění filmu naprosto neodpovídá skutečnému smyslu Jiráskova dramatu.
Důvodem, proč byl film dramatu nejblíže, tkví v maximální epičnosti hry. Jirásek se však nebál napsat i scénu, ve které vylíčil strasti vyhnaných “nehusitů”, a popsat spory a násilí mezi samotnými husity; nechal Žižku cloumat svým hněvem, jehož vyústěním mohla být úplná devastace Prahy.
Oproti hře Jan Hus, ve které jsou přesně a věrně vykresleny charaktery postav se svým vnitřním bojem a která patří k vrcholům českého historického dramatu, Jan Žižka – i když je hodně akční – postrádá psychologický náboj Jana Husa. Jan Žižka je dobře zdramatizovaný příběh z naší historie, nejde ovšem tolik do hloubky, jako Jan Hus. Přes tento nedostatek se domnívám, že by hra Jan Žižka mohla být uváděna i dnes pro svoji akčnost a dramatický náboj.
