Popis projektu

Starodávná selanka

Napsáno 1884-1885. Vydáno poprvé v Osvětě 1885, samostatně 1887, dále ve sv. 11 Sebraných spisů I a ve sv. 2 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

4/5 (1)

První vydání: 1884-1885

Věnováno: Památce A.V.Šmilovského

Motto: bez motta

Průměrně stran: 180

Kapitol: 15

Charakteristika: Historická novela

Doba: 15. století

Hlavní témata: Láska, spor, zášť, zlomyslnost, únos, smíření, politika, korunovace

Zfilmováno: Ano (1969, režie František Štěpánek)

Zajímavost: Dějiště pro Marylu Jirásek objevil, když o prázdninách roku 1884 procházel krajinou, o níž měl psát pro reprezentativní vlastivědnou publikaci Čechy, vydávanou u Otty. Už předtím, v zápisníku z roku 1883 si načrtl kontury příběhu s názvem “Historie o dvou zemanech”.

Podnětem byla i Jiráskova historická studia. “Za mého studia historického zajímala mne a vábila zvláště drobná šlechta v patnáctém století, zemanstvo ryze české, z něhož vyšel nejeden znamenitý muž. Do tohoto zašlého světa národní šlechty naší zabral jsem se pak upřímně a snažil jsem se vykreslit výjevy z jejího života po bouřích husitských, za doby klidnější a jasnější. Začal jsem psáti Marylu… Jediná nesnáz se naskytla: jak ustrojiti věrně Zbyňka z Buchova, někdy hejtmana táborského, pak v polských službách, když se z nich vrátil k starému strýci svému Ondřeji na Domkovskou tvrz. Rozumí se, že v polském kroji. O ten však běželo. Matejkova díla “Ubiory w Polsce” jsem neměl, shánět je bylo nesnadno Pomoc však se našla. Na přítele Alše jsem se obrátil.”

Maryla se stala tak oblíbenou, že byla dokonce třikrát zhudebněna jako opera: Vladimírem Ambrosem pod názvem Maryla (1953), Františkem Suchým Brněnským pod stejným názvem (1956) a Osvaldem Chlubnou pod názvem Jiří z Kunštátu a Poděbrad (1940-2). Opery – na rozdíl od literární předlohy – jsou však téměř zapomenuty a jejich kvality nebylo možné prověřit časem, neboť neexistuje jejich zvukový záznam.

Na šonovské tvrzi, po dlouhou dobu opuštěné, vládne od nedávna opět pevná mužská ruka – mladý zeman Jan Rozvoda, který zdědil tvrz po své matce, se vrátil domů. Čeká jej tu však spor o hraniční doubravu, kterou za jeho nepřítomnosti užívali jeho nejbližší sousedé, Buchovcové z Domkova. Mladší z nich, husitský hejtman Zbyněk Buchovec, přivezl s sebou z Polska Marylu, osiřelé děvče, které vychoval ve vojenském táboře a adoptoval jako vlastní dceru. A Maryla, která dosud neví o sporu mezi oběma sousedy, zabloudí na jedné ze svých vyjížděk na Šonov a okouzlí mladého Rozvodu tak, že zapomene na svůj spor a doprovodí sličnou sousedku až na Domkov.

Spor obou zemanů o doubravu by snad sám skončil v dobré sousedské pohodě, kdyby jej neustále nepodněcoval ziskuchtivý a ctižádostivý sudí Tiburcí Čelechovský ze Sobíšku, který se na Domkově uchází o ruku Zbyňkovy obstarožné sestry, panny Eufemie, a dělá si zálusk na cenný majetek. S ním se setká v doubravě mladý Rozvoda, který tu čeká na Marylu, avšak ani jedovatá slova potměšilého zlomyslníka nemohou otrávit lásku, která se rodí mezi oběma mladými lidmi.

Svou milou povahou si získala Maryla srdce všech obyvatel domovské tvrze. Jen Tiburcí, který se již těší na soudní při s Rozvodou, vidí v jejím přátelském vztahu k Šonovu nebezpečí pro své plány, a tak spolu se svou nevěstou Eufemií prozradí Zbyňkovi vše, co ví o Marylině lásce k mladému Rozvodovi. Dojde k prudkému střetnutí; Maryla brání svou lásku a pak – uražena Eufemií – s pláčem uteče do své komory. Prudký Zbyněk ihned lituje své unáhlenosti a chce se s Marylou usmířit. Domácí neshody však musí ustoupit důležitějším událostem – Zbyňkův strýc Ondřej přináší zprávu o smrti Ladislava Pohrobka. Celá země a s ní i oba domkovští zemané bude žít jen v očekávání voleb nového krále…

Srážka mezi Marylou a Zbyňkem dohnala mladou Polku k ráznému řešení – odhodlala se, že odejde za svým milým na Šonov a dá se s ním tajně oddat. Nebojí se ani odezvy, kterou tento její čin jistě vyvolá v prudkém Buchovcovi. V panu Zbyňkovi vzbouří ovšem zpráva o útěku dcery jeho válečnickou krev. Domnívá se, že byla Maryla unesena, a přitáhne s vojskem k Šonovu, aby pomstil její čest. A když se dozvídá, že Maryla odešla dobrovolně, zříká se jí navždy a zůstává hluchý k jejím prosbám i domluvám svého strýce.

Co se však nepodařilo oběma prosebníkům, napraví dobrá zpráva, která smíří rozvaděné sousedy; radost a štěstí, které všichni prožívají, když uslyší, že za českého krále byl zvolen Jiří z Poděbrad, panovník moudrý a rozvážný, způsobí, že i rozradostněný Zbyněk odpustí své nevlastní dceři a smiřuje se i se svým zetěm, v němž poznal dobrého a statečného zemana.

Za svou idyličnost vděčí Maryla také tomu, že z její dobové atmosféry vyloučil autor otázku náboženskou, časově tak závažnou.

Zcela mimořádný čtenářský úspěch dílka vedl později k tomu, že spisovatel oslaboval v Maryle disharmonické motivy, a tím zvýrazňoval idylickou iluzi. Ještě v prvním knižním vydání Maryly v “Kabinetní knihovně” byly zmínky o tom, že se při volbě Jiřího z Poděbrad ozývaly v davu před radnicí semtam hlasy, že by králem měl být někdo jiný, ale tyto připomínky že byly odmítány. V dalších vydáních pak Jirásek různohlasí zmírnil, a tím blaženost onoho korunovačního dne ještě zvýraznil.

Jako epický útvar středního rozměru – próza zhruba stostránková – potřebovala také Maryla rozehrávat jednotlivé motivy dvojmo a trojmo, aby obraz byl hodně hybný, zábavný, plný vtipu a smyslu. Zvláštní intenzity dosáhl tentokrát Jiráskův smysl pro konfrontaci poloh patetických a tklivých, klidných a vzrušených, ještě násobené tím, že všecko je viděno jednak vážně a jednak komicky.

Z dvou zamilovaných párů v Maryle je jeden směšný a neúspěšný (Eufemie a Tiburcí). Druhý od počátku až po šťastný konec provází rozmarnost spojená s vážným cílem i s vynalézavým a energicky odpovědným jednáním.

Ze sporů, které vnášejí vzruch do poklidného života dvou sousedících tvrzí, je jeden neoprávněný a nicotný (spor o doubravu), druhý komický (válečné tažení kvůli Maryle), a teprve třetí, závěrečný, je vážný, podstatný pro osud země (volba nového krále). Je příznačné pro Jiráska vůbec, nejen pro Marylu, že tváří v tvář velkému okamžiku národních dějin odkládají jeho dobří, i ve svých zájmech drobní lidé osobní spory a nacházejí cesty k vzájemnému smíru a sblížení, které dějinnou chvíli přetrvá.

Autorovo umění rozmnožovat v poklidném obrázku rozmarnou jímavost konfrontací dějinného a obecně lidského, ztajemněle dávného a bezprostředně jasného je spojeno také s literárními reminiscencemi. Doubrava mezi oběma tvrzemi (nejen při první společné cestě Maryly a vladyky Šonovského) budí v čtenářích rozpomínky na Čelakovského baladu Toman a lesní panna. Baladicky démonické pozadí jen zvýrazňuje a poetizuje jasný a ve svém základu neproblematický vztah dvou mladých lidí, které doubrava, předmět sousedského sporu, sbližuje a spojuje. Zpříma a všestranněji než známá Čelakovského báseň se v Maryle uplatňuje Kronika trojánská. Slouží k charakteristice času a prostředí, ke komickému předvedení sporu o krásnou Helenu – Marylu, k travestii na válečné tažení. Ale je také prototypem kroniky, schopné uspokojit bývalého válečníka i zamilovanou, do svého citu pohrouženou dívku.

Jiráskovo díkůvzdání kronikáři a kronikářství v Maryle jde ještě dál: vrcholnou úctu svých starších sousedů z domkovské tvrze získá vladyka Šonovský, když je přesvědčí, že do svých knih nepíše klevety a pomluvy, ale zprávy podstatné pro dějiny národní kultury a českého státu, tedy skutečnosti, které v budoucnu nesmějí upadnout v zapomnění.

Maryla se četla v soukromí rodin, za bezesných nocí (o tom psal J.V.Sládek) a doporučovala se jako četba pro ženy. Jevila se málem jako ideál historické beletrie.

(Jaroslava Janáčková)

Obsáhlejší autorovy prózy “Maryla” a “Zemanka” vznikaly a knižně byly vydány v takřka stejné době (obě 1887). To je významný fakt, protože naznačuje – navzdory jejich zcela odlišným příběhům a protikladnému étosu (citové atmosféře) – zvláštní poměr “starodávné selanky” (jak zní podtitul “Maryly”) a tragického příběhu “Zemanky”. Jeden název je eponymní, druhý takřka – svou obecností ovšem současně odkazuje ke společenskému a majetkovému statusu Elšky, před sňatkem se zámožným zemanem “chudé dívky vladycké”, jak se dovídáme v krátké retrospektivě jejího života před časem hlavního příběhu. Svou zpola konkrétností, zpola obecností (Elška bude ve vyprávění často nazývána prostě a jednoduše “zemankou”) titul vyvolává otázky i očekávání. Zvláště když se próza ocitla v takové blízkosti “Maryly”: Kdo bude zemanka, jaký bude její příběh a v jaké době situován? Ve známém prologu k “Maryle” se Jirásek vymezuje vůči klasické idyle. U autorových idyl Jaroslava Janáčková upozornila na význam zpřítomňujícího se vypravěče, jímž se “Jiráskovy idyly hlásí k tomu typu literatury, jenž dává najevo svou stvořenost.” Přitom je však “Maryla”, jak se v prologu uvádí, vytvořena na pozadí i v “kulisách” dějinných reminiscencí, přesněji řečeno v propojení s nezpochybnitelnými fakty – tj. s historickými jmény, událostmi, místopisem a sídly, které, jakkoli se staly součástmi fikčního světa, nezvratně odkazují ke svým dějinným referentům, k modelovým předlohám. Jakoby v ozvěně mnoha českých historizujících próz se i u Jiráska vynořuje nostalgická touha navracet se alespoň literárně k onomu narativní figurou ustálenému “tenkrát, tehdy…, kdy bylo u nás dobře” – a to i přes všechny půtky a “bezbožné nesnášenlivosti.” Přesto si je Jirásek dobře vědom, že idyla může být jen dočasná, že běh času unáší a ničí vše (anebo, oproti tomu, může také pracovat v náš prospěch). Proto z idyly minulosti, přesněji řečeno z její představy, to znamená z oněch “několika pěkných let v našem království”, z dob “správcovství páně Jiříkova, slavné paměti” čerpá látku pro svou selanku, aniž pomíjí překážky života a konfliktnost povah, komické a směšnohrdinské spory, díky nimž se příběh může rozvíjet a neopouštět rovinu pravděpodobnosti. Tak prozatímní “zelený, utěšený ostrov”, léta Království českého v čele s Jiřím z Poděbrad, inspiruje k tomu, aby uvnitř tohoto celkového obrazu vznikla komorní selanka. Uvnitř ostrova ostrůvek, téměř s metonymickým významem “pars pro toto”. Autorský peritext je expozicí idylických minulých časů, doby poklidu provázené jen nevýznamnými rozmíškami, doby práva, dostatku a láce (ona příslovečná vzpomínka v lidové paměti na “krále Holce, kdy byla v Čechách za groš ovce”), kdy čeština zněla všude, a to i v mezinárodních jednáních (opět interference s postavením češtiny, jak ji autor vnímá ve své době). Kapitoly “Maryly”, jejichž názvy ohlašují zdůvěrňujícím i ironickým stylem (familiarizace jako strategie vyprávění) a také literárními citacemi (viz např. kapitola “Trojanská historie”) vzápětí perziflovanými událostmi příběhu, rozvíjejí téma prologu v lokálním, sousedském a rodinném měřítku, a to včetně osobních sporů, aniž by ustupovaly do pozadí dějinné události. Naopak, v jistém paralelismu soukromých a veřejných záležitostí obě roviny spějí k ideálnímu završení: dějinný příběh ke korunovaci Jiřího z Poděbrad na českého krále (kapitola “Blažený den”), k vítězství a usmíření “věrných Čechů”; spolu s tím dospívá k naplnění i milostný vztah a rodinné štěstí vladyky Šonovského a Maryly. Začátek a konec spojují idylické výjevy, každý z jiného ročního období: čas idyly, i když je přerušovaný, se klene nad kalendářními cykly… Za letního rána, v atmosféře míru a plodnosti vychází starý domkovský zeman Ondřej Buchovec z Buchova, z rodu husitských válečníků, obhlédnout hospodářství, dohlédnout na práci čeledi. Spolu s vycházejícím sluncem dopadají na rozevírající se krajinu vzdálené odlesky zpěvů rolnických i pastýřských, předtím, než se přiblíží první mrzutosti, které musejí hrdinové překonat. Také idyla, respektive její hrdinové musí překonávat překážky nastražené okolním světem, má-li se rozvinout v příběh – tak, aby se postavy naplněny štěstím nakonec mohly sklánět nad kolébkou svého dítěte a vyprávění mohlo dospět k explicitu: “Byl pozdní zimní večer. Všecken kraj klidně dřímal pod tmavým nebem, a sníh tiše padal.” “Maryla” a “Zemanka” se odehrávají v prostředí venkovské šlechty, obě prózy se vztahují k době správcovství Jiřího z Poděbrad a obě eponymními tituly už předem podtrhují úlohu ženských hrdinek. Diptych je však kontradiktorní. V jedné časti šťastný konec, a hlavně nad celým příběhem včetně epizod konfrontací i konfliktů se rozestírající přísliby idyly. Ve druhé části smutek a úzkost, nevydařené manželství a nešťastná láska, zmařené životy, tragické osudy.

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

O té povídce pracovala šťastná, Bohem požehnaná ruka i hlava. Obsah i forma tak se vespolek pronikají, že není znáti, kde by byla pravda bez poesie a poesie bez pravdy. Celek malý, ale dokonale souměrně ulitý. Co osoba, to zjev živoucí a teplokrevný. Všecky jsou děti své doby a přece se vespolek všecky rozlišují… Vzorné scény jsou vedle charakterů další ozdobou.

(Jan Voborník)

Nemůže být věrnějšího obrázku zemanského života na starých tvrzích českých, výstižnějšího obrazu doby polipanské za správcovství páně Jiříkova, kdy po zemi blahobyt, klid a upokojení se rozložily… Zde také poprvé Jirásek prosytil v značné míře básnickou řeč svou archaismy, aby tím více vystoupil dobový ráz.

(Jaromír Borecký)

Zatímco autorova raná próza kompozičně vycházela z gradovaného, na principu romantických kontrastů lineárně rozvíjeného milostného příběhu, v němž dějinný rámec slouží k navození citově vzrušené atmosféry, na novely, povídky a romány z počátku 80.let /tematicky se váží k době poděbradské, k rokoku a maloměstskému prostředí první poloviny 19.století) zjednodušují dějovou fabuli a prohlubují životnost postav, které ukazují nejen v individuálních osudech, ale především jako nositele dobových ideových tendencí. Strukturní harmonizace složky dějové a historické se odráží v posílení aktualizačního podtextu, jímž spisovatel reaguje na prohlubující se krizi národní a sociální otázky, která v české společnosti počátkem 80.let v souvislosti s nenaplněným bojem za české státní právo začíná být obecně pociťována. Zároveň Jirásek prohlubuje i vztah mezi subjektivní fabulí historické prózy a pramennými materiály. Historie už nevstupuje do děje formou autochtonního didaktického komentáře či explikativním popisem, nýbrž organicky proniká všemi tematickými složkami jako relevantní aspekt uchopení minulosti. Tento posun od výrazové příběhovosti k časoprostorové evokaci, kde zobecnění nebo aktualizovaný čas dějin vládne nad dimenzí postav a jednotlivých dějů, o desetiletí později vyústí v rozsáhlé cyklické skladby využívající princip kronikářského vidění reality.

Maryla je vystavena na estetickém kontrastu idyly a tragické polohy, který přispívá ke zvýšení dramatického napětí a který se posléze s odkazem na žánrové označení selanky završí šťastným koncem. V jeho optimistickém zakončení se propojuje intimní linie milostného vzplanutí Maryly a linie veřejná signalizovaná zvolením Jiříka z Poděbrad za českého krále.

Novelu je možné interpretovat i jako umělecko-estetickou studii idylických časů symbolicky ztělesněných “husitským” králem, ale i oslavou lásky milenecké a manželské, která bezprostředně odráží šťastná litomyšlská léta středoškolského profesora v prvních letech manželství s Marií, jejíž jméno se odráží svým obměněným názvem hlavní hrdinky Maryly. Ta i přes svůj romanticky vystavěný charakter patří k umělecky i psychologicky nejpropracovanějším ženským postavám v kontextu Jiráskovy tvorby. Její láska k mladému zemanovi Janu Rozvodovi Šonovskému, který se vrací z ciziny ujmout se svého panství, překonává veškeré překážky a usmíří znepřátelené rody. Jirásek v rovině individuálních osudů dokonale vystihuje historickou atmosféru doby, prostřednictvím pečlivě vybraných dobových detailů, které zahrnují doslova intertextuální síť literárních reminiscencí a aluzí, rezonujících u tehdejšího českého čtenáře, kresebně modeluje v podstatě klasický milostný syžet zasazený do historického rámce. Směřování k staticko-deskriptivním partiím, které vyvažují dramaticky vyhrocený konflikt, podtrhuje celkové vyznění idylické selanky, kterou explicitně navozuje už přímý vstup vypravěče v prologu.

(Miloš Zelenka)

Srdečné díky za “Marylu”. To jsme se potěšili. Bylo to, jako bych se byl několik dní s Tebou osobně bavil. Škoda, že nebyla kniha třikrát tak dlouhá. I moje stará nebyla potěšena, když jí scházelo už jenom pár listů.

(Mikoláš Aleš)

Jirásek, jenž předtím složil “Psohlavce” a jiné vážné práce, mezi nimi i chmurnou “Zemanku” o téže době správcování Jiřího z Poděbrad, zatoužil přirozeně vytvořit v kontrastu k tomu zase obrázek přímo rozkošné nálady, a tak se mu vybavila tato doba správcovství, o níž staré knihy mluví jako o době šťastné, ovšem více z oné poživačné stránky, již však lidé tolik milovali a milují. Sestrojil si z ní pak obrázek, na nějž skutečně nanesl samé jen světlé barvy, jak toho žádal umělecký cíl práce, a tak vznikla rozkošná selanka z doby upadajícího husitství. Tím však není Jiráskův názor na tuto dobu vyčerpán, ano ani vůbec charakterizován, neboť zde Jirásek jistě vůbec ani nepomyslil na to, aby svou novelou vystihl historický smysl tohoto období. Potěšil sebe i čtenáře milou vzpomínkou, ale tím historický význam novely byl také vyčerpán.

(Zdeněk Nejedlý)

Tak jsem psal Marylu v zimě 1884 a také ještě počátkem roku 1885. Jasno bylo kolem, klid v mysli. Psal jsem starosvětskou selanku a sám jsem žil prostou idylou venkovského profesora, spisovatele osamělého v tichém zákoutí. Památných událostí toho času málo. Praha byla pořád ještě mou touhou, ale již tichou, ne palčivou. Za ta léta venkovského pobytu se mi hodně vzdálila a ještě se vzdalovala, ale zdála se zlatější, krásnější. Byla jako sen, jehož splněním nezalahodila na ten čas už ani naděje.

(Alois Jirásek)

Sienkiewicz neměl na mne žádného vlivu vůbec, také ne při “Maryle”. Tu jsem psal před 40 lety, r. 1884, kdy jsem ze Sienkiewicze neznal nic; ani jsem snad o něm nevěděl.

(Alois Jirásek)

Maryla je roztomilé čtení, nenáročné a příjemné. Jirásek ji koncipoval jako selanku, i když v ní velkou roli hraje spor a intriky. Vše však končí dobře a šťastně.

Jak Jirásek poznamenává už v úvodním prologu, šlo mu o to vylíčit radost z doby, kdy už přestaly zemí zmítat husitské války, boje, spory, hádky a bída. Maryla je vlastně takovým milým vydechnutím po předchozích strastech, vylíčením krátké doby míru a klidu. Malicherný spor mezi dvěma zemany ukazuje, že lidé už řeší jen drobné problémy. V panu Zbyňkovi Jirásek zobrazil bývalého husitu, který většinu svého života strávil na bojištích a ve vojenských táborech a který si těžko zvyká na nový, mírový život. Proto je mu i domnělý únos Maryly dobrou záminkou, aby si znovu připomněl svůj starý život, a vytáhne na legrační tažení na Marylinu záchranu.

Domnívám se, že kritikové, kteří v tomto díle Jiráskovi vyčítají idealizaci doby, která jistojistě v reálu tak idylická nebyla (což Jirásek moc dobře věděl, o čemž svědčí např. jeho román Husitský král), Jiráskovi vědomě křivdí a posuzují Marylu jinými měřítky, než by měli. Idyličnost Maryly souzní s autorovým záměrem vytvořit dílo, které by odráželo pocity lidí, kteří po letech válečných hrůz a všudypřítomné chudoby konečně zažívají pár klidných let i naděje na lepší budoucnost. A tento autorův záměr – dle mého názoru – vyšel perfektně. Ostatně samotný závěr/rozuzlení románu to potvrzuje; volba českého krále Jiřího z Poděbrad vybudila v lidech skutečnou euforii a obrovská očekávání. Připomíná mi to např. nadšení lidí po listopadu 1989 – tehdy také osobní problémy ustoupily do pozadí a člověk věřil v něco víc, v naději pro celou zemi.

Ten, kdo se přenese přes trochu pozvolnější rozběh a nebudou mu vadit četná, dnes již nesrozumitelná slova, kterých je v tomto díle více, než jsme u Jiráska zvyklí, a chce se jen pokochat rozkošným příběhem, si určitě přijde na své.