MEZI PROUDY

Na vzplanuvších vášních, na ničivosti jejich důsledků, na jejich utajování a potlačování demonstruje Dvojí dvůr napětí mezi mocí kněžskou a světskou, mezi církevním velmožem a obyčejnými lidmi, mezi Čechy a Němci. Utrpení je v těch “láskách” neskonale více než rozkoše a radosti. Umučení Páně, obrázek, u něhož prodlévá Šípův chlapec při prohlížení milované knihy ve chvíli, kdy nadchází rozvrat otcova manželství, nabývá výmluvnosti symbolu. Však se také bude v trilogii vracet, naposledy se zopakuje při Jenštejnově trpkém loučení s Prahou v závěru knihy třetí.

Označení „dvojí dvůr“ nepostihuje pouze napětí mezi mocí královskou a kněžskou. Svůj dvojí dvůr má také hajný a pak ohnivec Šíp. Když opouští hájovnu na samotě, není si jist, zda mu na lepším bude líp, a temné tušení se potvrdí. “Dvojí” je dvorek, jenž dělí a spojuje Elšku s Frovinem. Tyto a další dvojice, kontrasty a nápovědi ještě rozmnožuje různost zorných úhlů, pohledů a pozic, probíhajících souběžně.

Druhý díl trilogie zachycuje pouze dvě léta 1389 až 1391 a sleduje tři velké události dějinné – protižidovský pogrom, svatbu krále Václava a následující pokus otrávit šťastného panovníka, a konečně vybudování Betlémské kaple a její slavnostní otevření. Ideu tohoto díla promýšlí kramář Kříž s Janem Husem ve chvíli, kdy se rozbíhá na velikonoční Bílou sobotu ohavný pogrom, jemuž se oba ti moudří a velkorysí mužové marně snaží učinit přítrž.

Z tří velkých událostí Syna Ohnivcova je první podávána v poloze žalobného svědectví proti křesťanům, kteří svou domnělou převahu nad židovstvím prokazují vražděním a loupeží. Událost králových svateb a příprava k ním je obestřena dráždivým tajemstvím a zázraky, jež produkují kejklíři a kouzelníci. V této části románu autor ve velké míře užívá tradovaného vypravování – to vzdaluje kejklíře, kouzelníky, ale i vlastní králův sňatek do roviny dohadů, domněnek, šalebných představ a slibných okouzlení. Opar zázraků v závěrečných fázích mizí, když kouzelník Žito přestane být pozorován a komentován zdálky a z doslechu, zato je sledován tajně a zblízka, jak k tomu má příležitost Martin Tkanička a s jeho přispěním Jan Ohnivec. Poslední událost, otevření kaple Betlémské, zaujímající ostatně pouze jedinou kapitolu, je už podána jednak obdivnýma očima studentů, jednak poučeným (a chvatným) vypravěčem.

Z dvojice soupeřících vládců je sledován pouze Václav IV., v jehož jednání nastává po uzdravení z otravy zlom k “palčivosti”, zlosti a pití.

Patos třetího dílu tkví asi nejspíš v prokreslení sociálního napětí v prostředích jakoby na okrajích dějů – na samotách a dvorcích jižních Čech, na podezřelém okraji Nového Města pražského. Mezi tato opuštěná, a proto v nebezpečí postavená místa, je posléze zahrnut i dvůr starého ohnivce poblíž Křivoklátu.

V kresbách prostorů převládá v třetím díle drobnokresba připomínající žánr s jeho důrazem na dosvědčování, předvedení a prokreslení. Že se podání neutrální střídá s bizarním, to k žánru patřilo, autor to měl odpozorováno a rozrůzněného podání dovedně využil. Navázal právě blízké styky se Zikmundem Wintrem; oslnění přítelovou drobnokresbou, prosycenou pitoreskním živlem, v té chvíli asi nejvíc včlenil do vlastní práce.

Jestliže Jiráskovi už dříve činily starosti přechody od citů k próze, pak nastolení otázky, zda volit pro román metodu objektivní či subjektivní analýzy, mohlo jen utvrdit Jiráskovo tíhnutí k pohledu zvenčí a z nadhledu, k metodě objektivní, tím spíše, že nabízela, řečeno s Maupassantem, “spád vyprávění, barvitost a proměnlivost života”.

Chválou býval a může být zahrnut Jiráskův obraz Václava IV.

V obraze nešťastného krále Václava IV. Jirásek zhodnotil a přehodnotil, co bylo napsáno historiky. Václav IV. byl pro něho králem smrtelníkem, jemuž nic lidského nebylo cizí – ani strach ze smrti a potřeba zapomnění na ni a na lidský kal.

Novým způsobem se v trilogii pracuje se stavebným časem románu, a to s oběma jeho složkami – s časem vyprávění i s časem událostí. Čas událostí je v románu vždycky jakoby starší než čas vyprávění – napřed musely být události, aby se o nich mohlo vypravovat. Z hlediska čtenáře a epické fikce, k němu namířené, se poměr obrací – prvotní je vypravování, které má moc zpřítomňovat čas událostí – a buď se s jeho křivkou jakoby ztotožňovat, anebo se od ní odchýlit. V trilogii máme co do činění s vypravěčem, jenž se na první pohled s časem událostí kryje, Je “neviditelný”, jakoby pouhá kamera, jež chce, aby se čtenář naplno pohroužil do představy jiné doby, než je ta jeho. Vztah času vyprávění k času událostí spočívá v rozdílu mezi relativními délkami těchto obou časových rovin. Buď se čas vyprávění s časem událostí kryje, nebo je kratší, anebo nepoměrně delší než čas událostí, které obsáhl.

V trilogii Jirásek vynalézavě uplatňoval analyticky současné kloubení událostí, probíhajících zároveň, zejména pro potřeby kontrastu. Na nové úrovni začal používat postup následně reprodukující.

Katolická Hlídka literární Jiráskovi příkře vyčetla, že v zájmu líbivosti neváhal v obrazu Čech předělu 14./15.stol.uplatnit schémata triviálního románu, hlavně v milostných hrátkách Jana z Jenštejna a v jejich temných dozvucích. Předpojaté kritice uniklo, že se Jirásek chopil oněch schémat, aby je přehodnotil a použil jinak – pro vykreslení napětí, v němž zápasy o moc hraničí s bezmocí, mocný navenek je v sobě bezmocný a člověk služebný se chápe nástroje služby, aby se mstil.

Trilogie Mezi proudy znamenala mezník ve vývoji českého románu vůbec, historického románu zvláště.

(Jaroslava Janáčková)

Značně rafinovaněji zacházejí s pásmovou kompozicí některé Jiráskovy romány. Třeba rozvržení dějových pásem v “Dvojím dvoře”, první části trilogie “Mezi proudy”, je zjevně nehierarchické. Lze rozlišit až pětici pásem, jež mají ve stavbě románu relativně rovnocenné postavení. Pokrývají jednak rovinu historickou (dvě pásma soustředěná kolem postav krále Václava IV. a arcibiskupa Jana z Jenštejna) a jednak civilní, zaštítěnou fiktivními postavami (uvádíme jen ty nejdůležitější: královský ohnivec Šíp, jeho nevěrná žena a syn Jeník; student a později mistr Jan; postavy soustředěné v domě malíře Chvala, mj. sourozenci Eliška a Václav). Hlavní pásma děje se splétají podobně jako pruty v pomlázce, takže se před čtenářem vynořují jedno po druhém v relativně pravidelné alternaci. Ke střídání pásem dochází často i uvnitř kapitoly, což také umožňují různé kauzální spojnice mezi oběma rovinami postav (Šíp slouží králi, Chval maluje pro Jenštejna aj.) nebo i v rámci téže roviny (Jan je Šípův synovec a dočasně bydlí v Chvalově domě). Podobný úzus pokračuje i v dalších dílech trilogie “Syn ohnivcův” a “Do tří hlasů”… Jiráskovy incipity, v nichž se objevují postavy v pohybu, směřují – budou-li tyto osoby také protagonisty dalšího vyprávění – k postupným, pozvolnějším deskripcím a povahopisům. Tak je tomu v románu “Dvojí dvůr”, první části trilogie “Mezi proudy”; i tady jsou postavy svými v úvodu popsanými atributy do jisté míry rovněž předurčeny či “připraveny” k významově odlišnému (a taky exemplárnímu) vývoji v drahách svých životů: “Tři studenti Pražského učení bloudili v Křivoklátských lesích. Byli zajisté vzácní hosté v těchto končinách a vzácnější ještě veselé studentské písně jednoho z nich, kterými si zpočátku cestu krátil”. Diegeze začíná první větou, bez statického diskurzu. Zpoza zobrazení úvodní trojice – která v čase vlády Václava IV. a s ní spojených politických a národnostních sporů a ve výjevech ze středověké Prahy prochází celým vyprávěními souběžně s dalšími osudy a tragédiemi -, prosvítá jedna z pradávných a možných symbolik čísla tři, totiž odkaz ke třem možnostem směřování: ke spiritualitě, k racionalitě a animalitě. Ale literárně bližší se tu zdá, alespoň částečně, model tří postav ve filozofujícím fragmentu Karla Hynka Máchy “Svět zašlý”: “Tři študující jinochové opustivše na nějaký čas Prahu, vyšli do kraje použíti chtějíce jim povolených dní svobodných. Velmi rozdílné byly povahy jejich.” Nehledě na názory a ideje studentů (hlavní je teď figura “tři”), nejinak je tomu u Jiráska. Kdyby autor zvolil dvě ústřední postavy, mohly by předem konotovat dualitu, avšak triáda protiklady rozrůzňuje a tím komplikuje. Předně je ale na začátku “Dvojího dvora” přiblíženo prostředí, lesní bludiště, jímž tři kamarádi tápají; jejich dobrodružná cesta vede konkretizovaným prostorem a zreálňujícím se časem, jak bychom řekli s Bachtinem. Kvůli čtenářově jasné, podrobné představě je tvářnost míst popisována s barvitou názorností zesilující řadou motivů pravděpodobnost cesty, na jejímž konci budou studenty čekat první zkoušky a odměny. Už v první kapitole se v dialogu vyjevují rozdílné touhy a povahy tří studentů. Jednoho téměř predestinují k životu poživačného mnicha, druhého ke dráze duchovně založeného učence – nakonec mistra, třetího k roli šviháka-bohéma, později bědného učitele, ztracenou existenci. Předivo narativních kódů spojuje začátek a celou kapitolu “Dvojího dvora” (tj. soubor počátečních signálů, k nimž patří “studenti”), s koncem románu završeným připomínkou Rotlevova domu a oslavou vysokého učení Karlova, tedy místa, k němuž se váže dějová zápletka. Jedna z hlavních linií diegeze, boj o univerzitu, byla předestřena hned na úvod.

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

Je to veliký třídílný román historický, jenž jednak na základě historických fakt, jednak pomocí dějů a věcí vhodně smyšlených líčí přípravy k velikému výbuchu potlačované síly českého ducha národního a náboženského za účelem spásy jazyka a mravního obrození za krále Václava IV. Pomyslíme-li, že šlo autorovi zvláště silně při této choulostivé a nebezpečné látce o umění ryze objektivní, tedy nejprve o spravedlnost, nestrannost a pravdu zaručenou, užasneme, jaké nesmírné obtíže překonati za úkol si vyvolil. Co jej k té látce táhlo? Snadná odpověď. Dvě jsou v dějinách českých místa vnitřní silou duchovního života uchvacující: doba vznětu husitskobratrského (celé století XV.) a doba probuzení. Všecko snažení Jiráskovo a celá činnost jeho vlastně neznamená, než národního ducha v těchto dvou světových momentech vystopovati, tajemné a neviditelné nitky příčin a účinů hnutí duchovního nalézti a zachytiti, a pak, co vědecká historie nezmůže, abstraktní toto dění formou názorně živou a plastickou národu v konkrétních tvarech představiti. Síla se nikdy neztrácí; jestliže se tedy podaří uměleckou formu tak silnou zříditi, aby látka skutečně ožila, vzbudí se i dřímající v ní energie a počne působiti znova. To je veliký význam Jiráskovy literatury.

(Jan Voborník)

Mezi proudy budou pomníkem našeho historického románu. Kdo přijdou nyní, budou mít hezkou práci, aby aspoň u paty jeho mohli pokračovat.

(J.S.Machar)

Chtěl jsem být mnichem – hlavní zásluhu na tom měl paradoxně Alois Jirásek, hlavně první část jeho díla “Mezi proudy”, která mě jako chlapce fascinovala.

(Vladimír Holan)

Jirásek nezamlouvá chyb Václavových; pochopitelně ovšem, aby jeho povahokresbu udržel ve stejné linii, raději zakončuje tam, kde král vykonal dobrý, veliký skutek pro svůj národ udělením tří hlasů na univerzitě, než aby ho dolíčil do úplného jeho zhroucení. Nezatajuje ani jeho střetnutí s mistrem Johánkem, jehož povahu stručně a dobře zachytil v audienčním výstupu, ale ponechává tyto události v pozadí, dávaje o skonu generálního vikáře arcibiskupova a o králově osobní účasti na jeho výslechu útrpným právem jen vyprávěti, a to až po roce, starým rozvášněným františkánem Amandem mladému Janu Ohnivci cestou na Krumlov. Stejně šetrně chová se však Jirásek i k chybám Václavova předního protivníka, arcibiskupa Jana z Jenštejna. Spravedlivě soudí o jeho povaze a skutcích, o jeho světských sklonech, záletech, honbách, turnajích a tancích, o jeho rozmařilosti, ale též učenosti a duševní bystrosti, o jeho zálibě v poesii i o jeho štědrosti k prosebníkům. Náhlý obrat arcibiskupův k askezi po zprávě o smrti arcibiskupa Magdeburského, autor velmi jemně psychologicky chápe a mysticky prohlubuje… Jen v případě ženy Ohnivcovy Maří dovolil si fantasii básnickou ztělesniti, co v pramenech o záletnosti Jana z Jenštejna mlhavě naznačeno. Je to minimum práva básníků historických románů, jež si to osobil, a to k nemalému oživení své skladby.

(Jaromír Borecký)

Charakteristika mladého Žižky je prostá, plyne ze samého toku událostí. Je to mladý zeman, plný ušlechtilosti a udatenství, ve věcech vojenských nadaný, ještě však bez valného výcviku a zkušeností. Mnohému se přiučil teprve pod vedením starého zemana Hodětínského. Dobrý syn, ctící si své matky, hrdý na dobré jméno svého rodu, žijící ve svornosti se strýcem i s tchánem, milující své sourozence, dva bratry a sestru, něžný manžel i poctivý otec. Do bojů byl stržen událostmi. “Nejsem loupežník, jsem dobrý šlechtic, chci nápravu za vše, čeho se na mně a mém rodu dopustili. Kářu je jak mohu a budu kárati, dokavad neučiní nápravy. Neustanu, a bych i duši pustil, jak jsem jim řádně a poctivě odpověděl,” těmi slovy sám sebe nejlépe charakterizuje. Mládí Žižkovo bylo dlouho zcela neznámou dobou jeho života, neboť do dějin zasáhl až v plnému věku mužném. Rekonstrukce Jiráskova jest jedna z prvních, a potvrdily ji z valné části výzkumy pozdější.

(Jaromír Borecký)

Obdivovati se musíme, jak obratně a jistě Jirásek všemi osobami své epopeje vládne, jaký život dovede jimi vdechnouti a jaký plastický celek z té bohaté mozaiky vytváří.

(Jaromír Borecký)

Opíraje se o Palackého, Tomka, Sedláčka, ale do značné míry již i o vlastní bádání, podal Jirásek v trilogii “Mezi proudy” široký, barvitý, neobyčejně poutavý a při tom velmi pravdivý obraz doby, která předcházela a přivodila husitské hnutí. Je tu celý život národa: zápas králův s mocným panstvem, kněžstvem, život u dvora, na univerzitě, život měšťanů, sedláků, kupců i Židů v ghettu, náboženské vzrušení i obecné pohoršení, vyvolané zkažeností kněžstva i stále rostoucí zpupností německých studentů i mistrů – zkrátka vše, co vyvolalo ten mocný výbuch národního sebevědomí, morální opravdovosti a náboženské horlivosti, jímž byly války husitské. Není tu vlastně hrdiny v obvyklém významu slova. Je to celý zástup postav, mezi nimiž se setkáváme s velikými historickými postavami, jako Václav IV., arcibiskup Jan z Jenštejna, mladý mistr Jan Hus, mladý trocnovský zeman Jan Žižka, ale tyto postavy jsou obklopeny celým hemžícím se, pestrým davem studentů, farářů, měšťáků, Židů, kupců, lokajů, dvořanů a sedláků. Slovem, celý národ je hrdinou této knihy a od té doby Jirásek už zůstává věren tomuto pojetí.

(Hanuš Jelínek)

Klid a mír dýší z počátků této středověké, široce nahozené fresky Jiráskovy, pozvolným stupňováním se ale její pohoda mění v zneklidňující napětí, aby vyvrcholila lidskou tragikou hlavních postav. Pevnou osnovu díla poskytly Jiráskovi české dějiny a velký dějepis o osudech Prahy. To byl kmen, jejž fantazie českého Dumase rozvětvila haluzemi souběžných dějů, aniž by které z nich byla připravila osud větší části větévek, rašivších na otce Přemyslově. Naopak – všechny se přebohatě nalily šťávou a rozkvetly, byť i různě. Ta rudým květem vášně, ona prostým kalíškem idylické lásky, jiná vydala toliko květ mučenky nebo satirickou palčivost kopřivy, jiná zraňuje trním a hložím, zatímco poslední se obalila hladkou kůrou naprosté spokojenosti. Aby tomu tak bylo, nestačilo Jiráskovi pouze studium minulosti. Jeho pestrost a bohatství obrazu je podmíněno detailním proniknutím doby a povahami každé jednotlivé postavy.

(Antonín Novotný)

To, co kronikář vypráví suchými větami, je u Jiráska ovšem přesazeno do kvasu života, v jehož žilách se krev ozývá prudkým tepotem.

Zdá se, že Jiráskovi je sympatičtější ten hříšný arcibiskup, ten vzdělanec italských a francouzských univerzit, opěvující Madonu se zápalem upřímné lásky, méně se jeho náklonnosti těší kajícník, jenž napsal traktát o útěku ze světa.

Nelze tu sledovati všech, kdož “Mezi proudy” žijí svůj druhý život, trvalejší prvého. Zato dlužno se zmíniti o něčem jiném, co v Jiráskově triptychu taktéž slaví své zmrtvýchvstání, o jeho pojetí středověké Prahy. Prochází ji, nechávaje se vésti V.V.Tomkem. Dějepis Prahy, Základy místopisu, Historické mapy – to vše sice vzniklo v pracovně Tomkově, laik by si však z této obří práce sotva dovedl vyvésti obraz města, jaké kdysi bývalo. Zde zapůsobil Jirásek znovu jako malíř slovním výrazem, jenž se inspiroval uchovanou památkou a prostředím, v době vzniku díla ještě v mnohé partii neporušeným. Ze skutečnosti a z práce Tomkovy vykouzlil tedy Prahu dnů Václava IV. Ta má u Jiráska svoje kouzlo jako ta dnešní, je kamennou básní, zároveň ale také jevištěm všedností, odkud nevystupuje do ovzduší toliko guardiovské sfumato, nýbrž i pachy lidského potu. V ní rodí se vedle myšlenek a událostí, hýbajících světem, také důvody jepičích dějů, z nichž se život většiny lidí skládá. Tu projevil se Jirásek jako realista: odmítl vše, co při výstavbě prostředí svádělo k patetičnosti a spokojil se líčením stavu, jaký tehdy pravděpodobně byl. Vše, co bylo, pojal a spojil do reálného celku, výsledkem pak se stala Praha středověku, se všemi svými přednostmi a nedostatky, s vášněmi a láskami, krásou a stínem, porodem a smrtí. Palacký kdys volal po českém Walteru Scottovi, marně se po něm ohlížel, aniž tušil, že ten český uveřejnil svou literární prvotinu zrovna v roce stoletého výročí narozenin autora Wawerleye, aby postupem let beletristicky poučil národ, z kterého vzešel, o kolotání jeho osudů. V těch je tomu stejně jako v přírodě: po dni přichází noc, ale po temnu se rodí nové jitro, lepší právě minulé noci.

(Antonín Novotný)

Václav IV. byl svého otce důstojným synem, zvláště na počátku; co otec jeho provésti hodlal především ve prospěch kázně církevní, to vykonati Václav si také umínil a prováděl. Přirozené pak bylo, že mezi ním a kněžstvem, jež nechtělo ve všem se poddati, vyvinul se dosti značný antagonismus, první to přípravy k pozdějším bouřím náboženským v Čechách. Vedle antagonismu náboženského byl tu však též spor národnostní mezi Němci, zvláště od posledních Přemyslovců hojně podporovanými a tedy moci všude si žádajícími, a mezi přirozenými a pravěkými obyvateli země, kteří všude byli odstrkováni, zejména v pražské správě městské a v úřadech pražské univerzity. Do těchto tedy proudů v zemi české ponenáhlu se zvedajících, jež posléze vzrostly v děsné vlnobití vražedné domácí války husitské, uvádí nás Jirásek, aby ukázal, jak připravovaly se pohnuté doby, v nichž jméno české ozývalo se po všech koncích Evropy, budíc všude postrach a hrůzu. Jako v nižádném národě taková pohnutá doba nevzniká náhle, nýbrž připravuje se namnoze hnutím duchů vážných a myslících, tak bylo i zde. Potřeba reformy v církvi uznávána tehdy obecně, a také císař Karel IV. velmi jí přál. Pod jeho aigidou ochrannou hřímal proti zlořádům doby své z kazatelny v Praze Konrád Waldhauser a po něm žák jeho Jan Milíč, jehož myšlenky našly hojně vynikajících přívrženců. Nejznamenitější mezi nimi byl slavný spisovatel český, rytíř Tomáš ze Štítného, který se sám jmenuje duchovním žákem Milíčovým a mluví o jeho “ohňových slovech”. Učené kněžstvo tehdejší, jež vědění své pokládalo za secretum intactum, ovšem nepřálo spisování Štítného, jenž o věcech teologických psal jazykem domácím… Při pestrém tom ději, jenž povstává různými zájmy jednotlivých osob, přece neztrácíme z paměti osob hlavních, jež poznávají také všecky stranické zápasy své doby, avšak zajímavost celku vzrůstá ještě velikým množstvím živlů kulturních, jež spisovatel do osnovy děje svého přijal a jež jsou svědectvím bedlivého jeho studia netoliko literatury historické, ale zvláště také současných plodů literatury české, jichž se nám z té doby zachovalo dosti hojně, a to charakteristických. Vzpomínáme tu jen výtečných spisů Tomáš ze Štítného, bohužel posud ani zcela nevydaných, rozličných písní, satirických a tendenčních básní aj., jichž studium všude patrné. Tak dělá historický obraz Jiráskův dojem skutečného obrazu se značným zabarvením časovým, z něhož o tehdejších “proudech” nabýváme jasného pojmu. Kromě toho také život soukromý rozmanitých vrstev tehdejších, jak vyšších stavů, tak i měšťanských kruhů i tichých rolnických a venkovských chatek, předveden tu ve světle dosti jasném…

(dobová kritika)

Úchvatné líčení v knize té obsažené nemine se s účinkem ani v mysli nejchladnější a v nynější době vlastenecké otrlosti a lhostejnosti jistých právě bohužel k nejširším kruhům národa náležejících vrstev mělo a mohlo by se státi takovéto čtení novým pramenem osvěžujícího a nikdy pak neutuchajícího vlasteneckého nadšení.

(dobová kritika)

Spisovatel uvádí nás také v úzké a šeré ulice pražského ghetta, líčí nám život pravověrných židů, z nichž mnozí při protižidovské bouři utíkali se na posvátné místo synagogy své, ovšem marně, a vzbuzuje v nás soustrast s nešťastným lidem, jenž vyštván byv ze země své a zároveň rozptýlen po všem světě naučil se po dlouhých utrpeních nenáviděti svých utiskovatelů a kde moha jim škoditi, je podváděti a na jich škodu se obohacovati. Časové proudy v obraze tomto vzdouvají se mocněji a vybuchnou již tu onde, ovšem na krátkou jen dobu; protivy se přiostřují a jednotlivé stavy chápou se již proti druhým i prostředků násilných. Tak křesťané proti židům, tak páni proti králi, že jim nechce býti po vůli. A v pozadí již vystupují tu osoby, jež měly hnutí následujícího státi se vůdci; jest to Jakoubek ze Stříbra a Jan z Husince, tehdy studenti svobodných umění, kteří přicházejí pohlédnout na dokončenou právě kapli Mláďátek, při čemž mladý Jan vyslovuje přání státi se tu kdysi kazatelem. I on tuší již důležitost chrámu tohoto, jenž stal se střediskem nového hnutí duchovního v Čechách a heslem ruchu pozdějšího. Také jednotlivosti v obraze Jiráskově vynikají nemalou zajímavostí, jako líčení svatebního veselí na náměstí Staroměstském, masopustního veselí na novém hradě, život v městě židovském atd.

(dobová kritika II.dílu)

Již na velikosti formy vidíme, jak veliká byla Jiráskova představa o bohatosti jevů, jež tu měl zachytit. Nejde však přitom jen o množství látky i románových dílů, nýbrž o to, jak tím skutečně jest vystižen dojem stále mohutnějšího a mohutnějšího proudu, jenž sílí stále novými a novými přítoky, až ve třetím díle se již rozlévá do takové šíře, že jej sotva přehlížíme. Proto však se také románová kompozice, v prvních dvou svazcích ještě docela jednotná, ve třetím svazku rozvolňuje, a tak valí se tu pak již docela volně široký a bohatě rozvětvený tok ideový, jenž nám názorně předvádí úžasnou již spleť sil a příčin, z nichž husitství vzklíčilo. Konečně pak dílo nemá pravého závěru: končí sice dekretem Kutnohorským, ale síly hnutí jsou již příliš rozpoutány, abychom mohli vidět, že se jednou událostí, byť sebevýznamnější, vybijí. I to však ještě jen zvyšuje naši představu o velikosti líčených tu dějů, neboť dobře cítíme, že po tomto rozpětí sil musí se i dále něco stát a že to, co se stane, bude jistě něco velikého, úžasného, co svou velikostí přesáhne i to, co jsme poznali v tomto díle. A tak “Mezi proudy” jsou již formálně mohutným úvodem, prologem k vlastní době husitské… Husitské hnutí není však Jiráskovi jen veliké, nýbrž i hluboké, sahajíc až k samým kořenům národní bytosti. Proto je zachycuje již hned v onom prvním stadiu, kdy takové hnutí není ještě ujasněné, kdy není tu ještě určité ideje, v niž by se soustředilo, kdy nikdo ještě ani neví, co by mělo být, ano neví, co sám chce, ale kdy přesto již cítíme, že kdesi v hlubinách společnosti již to kvasí.

(Zdeněk Nejedlý)

Jak bude dále, já dopodrobna a určitěji sám to nevím. Ono se to teprve všecko samo ze sebe vyvíjí… Hodlám obraz ukončiti r. 1409, kdy si vymohli naši tři hlasy na univerzitě, a všecko dobře dopadne.

(Alois Jirásek J.S.Macharovi v době, kdy trilogii psal a kdy vycházela na pokračování)

Mezi proudy se čtou jako jedna báseň. Trilogie začíná pěkným rozverným příběhem, který se však postupem času mění ve vážnější. Jiráskovi se excelentně povedlo vylíčit tehdejší dobu ve všech rozporech i jako vroucí kotel plný svárů, bídy a nenávisti. Čtenářovu pozornost udržuje mnoho zajímavých a dobře vyprávěných příběhů, které se navzájem prolínají a zapadají do celkové mozaiky, skládající dobu, ze které později vytrysklo husitské hnutí. Jirásek dokázal mistrně zdůvodnit, proč po Husově smrti eskalovalo napětí ve společnosti. I když Mezi proudy končí rokem 1409, čtenář chápe, co následovalo. Jirásek vidí příčiny v sociálních rozporech (Jan Žižka se v trilogii přidává k lapkům, neboť Rožmberk vládne tvrdou rukou a své poddané krutě uzurpuje, je to vlastně jediná forma obrany před panskou zvůlí) i rozporech mezi slovy a činy, nejmarkantnější v chování církevních hodnostářů (postava Jana z Jenštejna, který nejdříve žije bohatý světský život, jehož následky ho však přivedou k pokání, zobrazuje tyto rozpory nejpříznačněji).
Mezi vrcholy díla patří bez jakýchkoliv skrupulí vylíčený brutální hon na Židy tehdejšími Pražany, uvěřitelně zobrazená postava stále popudlivějšího a chybujícího krále Václava IV., o kterém se traduje, že jej Jirásek idealizoval a mistrovsky Jiráskem domyšlený raný život pozdějšího legendárního husitského vojevůdce Jana Žižky, o kterém dodnes nejsou řádné relevantní historické prameny a informace.

Rozhodně doporučuji k přečtení; milovníci historických románů – a českých dějin obzvlášť – nebudou zklamáni. Mezi proudy patří bezpochyby nejen mezi vrcholy Jiráskova díla, ale i české historické literatury vůbec.

Mezi proudy-1

Mezi proudy-2

Mezi proudy-3

Katolická kritika Jiráskova Jana z Jenštejna