NA DVOŘE VÉVODSKÉM

Román má poměrně širokou exposici, v níž se v krátkých kapitolách představuje Náchod nahoře i dole, pražští vlastenci a milenci, a to všecko ne ve chvíli nějaké dějinné události, ale naopak v čase, kdy se velké změny připravují v debatách a v každodenním jednání. V dějišti centrálním, na vévodském dvoře, se má vlastně v pohodě a v zábavách trávit léto, jak si to přeje a vynucuje vévodkyně. Jí jsou naprosto cizí starosti o panství a poddané. Nepohodlný jí je dokonce i její manžel, vévoda Kuronský, jehož se snaží podle svých potřeb ovládat. Její nelibost se (s přispěním Arnoldiho) přenese také na Hlasivce. Jenomže jeho záštitou je vlastní poctivost a idea, navíc také součinnost s čestnými lidmi ve městě i na vévodském dvoře. Dík tomu je s to přispět k odhalení Arnoldiho, dosáhnout toho, aby vévoda Kuronský na svém panství podstatně snížil robotní povinnosti, a navíc získat za ženu Elišku, svou pražskou lásku, ohrožovanou zájmem obstarožného a intrikánského správce Vrány.

Hlasivec je svorníkem románové stavby – spojuje pražské vlastence s Náchodem, město se zámkem, hodného a osvíceného vévodu se strádajícími poddanými, přítomnost s tím, co bylo, co má být a již nastává.

Tajemné původy, ztracené a postupně identifikované otce pěstoval romantický a sentimentální román. Získával tak příležitost dojímat čtenáře a napínat ho, ale také obžalobně demonstrovat složitost světa, v němž lze zneplatnit přirozené vztahy mezi rodiči a dětmi, a tak mezi lidi nejbližší vložit klín cizosti až nepřátelství. V daném případě však Jirásek starého schématu použil k tomu, aby dodal přesvědčivosti Hlasivcovu zápasu – k etickému rozlišení dvou mužů z protilehlých ideologických pozic, k odsouzení správce Vrány a k obhajobě podivínského čtenáře Kochana. Rekonstrukce vlastních kořenů, jakoby bezděčná, pak v postavě Hlasivce zvýrazňuje sociální složku vlastenectví (úděl nemanželského syna, los vyděděnce, přibližuje Hlasivcovi úděl poddaných).

Prostředkem k identifikování pozastřených vztahů, k odhalení přetvářek či intrik jsou Hlasivcovi v několika případech dopisy. Ve vztahu k situaci lidu se pak používá jako svědectví buď situačního motivu (žena s 3 hladovějícími dětmi), anebo přímé výpovědi, která může být zfalšovaná, a pak se jí čelí opravou (svědectví rychtářů pro robotní povinnosti a proti nim).

Zapomenuté i vědomě tajené motivy jednání a rozhodování jsou takto prezentovány ve výrazných a znápadnělých zkratkách. Tyto epizody přispívají k epické šíři Jiráskova románu, zdůvodňují přítomné chování postav a jsou nástrojem jejich jednoznačného hodnocení, aniž by přitom jako retrospektivy brzdily spád událostí jednoho roku a vlastně jednoho léta.

Proti pólu hravého i nadšeného muzicírování, galantního dvoření, věrného i proradného milování stojí v druhém Jiráskově románu pól vážných osvícenských sociálních úvah a snažení. Hudba oba tyto póly uvádí v kontakt.

Rokoko jako dobový životní styl prostoupený erotickou uvolněností, požitkářstvím, galantními a pastorálními scénami, touhou po vznešené prostotě a přírodní uvolněnosti je zosobněno hlavně v postavě vévodkyně – v mírnějších, opravdovějších, citově zjemnělých formách se uplatňuje u nejmladší vévodské dcery Johanky. Trapné vystřízlivění z dobrodružství u první z těchto žen a hořké zklamání v lásce u druhé ozřejmuje zároveň iluzívnost a jakýsi spodní rmut, který byl obsažen v rokoku přes všechnu jeho absolutizaci idyly.
I v plánu specifičtěji historickém vyniká Jiráskova snaha ozřejmit rokoko jako jednu tvář doby, sice půvabnou a malebnou, ale také šalebnou.

Román dává také dobře rozpoznat, jakou roli v Jiráskově evokaci doby hrají činorodé a přitom psychologicky jednoduché postavy – svým jednáním ozřejmují vnitřní napětí a základní směřování jistého historického času. Naproti tomu svým jednoznačným charakterem a osudem zpřehledňují složitost doby a historického pohybu. Epizodické postavy tak utvářejí iluzi místního prostředí v jeho všednodennosti.

Posledními odstavci pak spisovatel prozrazuje, že ideou dobrého vévody, přejícího lidu, navazoval na paní kněžnu z Babičky Boženy Němcové.

První svůj román snažící se prostředí feudální šlechty, vztah zámku a podzámčí nenahlížet černobíle (byť na ně hledí s kritickým nadhledem), obdařil Jirásek stopami autobiografické příchuti. Půvabná a milá dcera náchodského regenschoriho, těšící se přátelství slečny ze zámku, se jmenuje Mařenka Podhájská, tedy podobně jako Jiráskova litomyšlská vyvolená a budoucí žena, a další sympatická dívka románu, Eliška, znamená pro Antonína Hlasivce “stinnou palmu” (Alois Jirásek své nevěstě Podhajské před svatbou čaroval představou “ty budeš mou palmou stinnou”).

(Jaroslava Janáčková)

Ráj světa byl prvním Jiráskovým příspěvkem do diskuse o postavení umělce ve světě rozděleném na majetné a chudé a o poslání umělecké tvorby v takto problematizovaném ráji…

Dobovou diskusi z konce sedmdesátých let promítl Jirásek do vážného okamžiku evropských dějin v roce 1815 a tím jí dal obecnější rozměr. Přitom jak vídeňským dějištěm, tak evropským obsazením osob dosáhl jistého nadhledu nad spory, které doma rozdělovaly spisovatele a jejich platformy. Chtěl otázku společenského postavení umělců a jejich tvorby prezentovat řadovému čtenáři, aniž by se sám přiklonil na tu nebo onu stranu.

V postavě Chéniera varoval před ctižádostí umělce včlenit se do kruhů, které vládnou mocí a penězi, protože v nich je pramálo výjimečných znalců a mecenášů umění, zatímco většina má zájem učinit si z umělců kejklíře a šaška, výrobce podívaných a přisluhovače vlastních orgií. Navíc každý nováček je tu vystaven závisti nejrůznějších příživníků a intrikánů, na něž nezkušený nemůže stačit a stane se jejich kořistí. Naopak Kalina nehledá hodnější pány, než jaké měl a poznal Chénier, naopak přítelovo zmarnění a neštěstí ho přiměje obrátit se zády k mocným, k lesku a přitažlivosti jejich světa a těšit se jenom domovem a tím, že svou hudbou ve svátečních chvílích povznáší prostá srdce.

K zásluhám Ráje světa patřilo, že sociálně a politicky naléhavé téma umělce a jeho společenského poslání prezentoval až líbivě sdělným příběhem.

(Jaroslava Janáčková)

Zrající formu objektivního historismu a klid jistoty ukazuje líčení ducha doby protirevolučního, omezeně šosáckého a zjev osvětáře Valentika Kochana.

(Jan Voborník)

Jednotlivé kapitoly s názvy předjímajícími téma v sobě kombinují výjevy ze života různých společenských vrstev a prostředí; komponovány jsou jako relativně uzavřené, pointované románové epizody, které však současně umožňují rozvíjet zápletku, pokračovat ve vyprávění a vyvolávat u čtenářů další očekávání. Příběhy se odehrávají na náchodském panství za vlády vévody Petra Kuronského, v atmosféře pozdního rokoka, osvícenství i první vlny českého vlastenectví. Počátečními slovy úvodní kapitoly, nazvané “Mše tříkrálová”, je jmenována jedna z důležitých postav románu. Idylický zimní obrázek poklidného večera v upravené, čisté světnici je rozvíjen popisem výzdoby včetně jesliček s figurkami. Jejich deskripcí a samostatnou větou “Bylať slavnost svatých tří králů, a to léta Páně 1799” incipit končí. Další průběh večerního času v očekávání duchovního a hudebního zážitku, na němž bude mít podstatný podíl Podhajský jako náchodský varhaník a regenschori, vyplňuje zdůvěrňující popis fyziognomie postav a dialogy mezi nimi. Až po příchod cizince, záhadného mladíka, a jak se ukáže, umělce, který dokáže při mši skvěle nahradit fatálně chybějící hlas na kůru. Stavba prvních částí kapitoly se vyznačuje spojením několika druhů informací nebo narativních a žánrových rejstříků v zobrazených výjevech: v incipitu nacházíme popis přiměřeně vyzdobeného učitelského příbytku (v modu zimní tříkrálové idyly); atribuce domácnosti je využita jako příležitost k uvedení prvního jména postavy; přesnou dataci umisťující výjev na samotný sklonek 18.století; výjev připomínající žánrový obrázek s přípravami domácnosti a dialogy postav. Výjev uzavírá vstup tajemného neznáma – příchod mladého muže, s nímž, jak se ukáže, souvisí první zápletka. Po této expozici zesiluje hudební téma románu, signalizované již názvem kapitoly. Poslední kapitola “Finale” přináší nápravy křivd a odměny poctivým a čestným, odhalení pravé identity podvodníka Arnoldiho a osvícená rozhodnutí umírajícího vévody; vytčené datum jeho úmrtí v lednu 1800 – jediné smutné události v navracejícím se čase poklidu i nastolené spravedlnosti – také vymezuje jeden rok románového příběhu. Naposled jsou připomenuti fiktivní románoví hrdinové (Podhajský řídí v kostele rekviem za vévodu) i historické postavy; shrnuty jsou osudy kuronských princezen. Poslední věty, které se vztahují k princezně Kitty, odkazují k historické osobnosti i významné literární postavě mimořádného díla české literatury: “Znáte ji všichni, vždyť znáte Babičku Boženy Němcové a paní kněžna v krásné té povídce je princessa Kateřina, dcera Petra Kuronského”. Román začal idylickou atmosférou, bezmála maloměstským žánrovým výjevem před četnými událostmi a zvraty. Skončil připomenutím již klasického národního odkazu, jakousi pedagogickou poznámkou, jíž vypravěč vystupuje ze samotného příběhu a obrací se k českému publiku: dílo se tak propojuje s reálnou minulostí, a hlavně s příkladnou knihou, která v ní vznikla.

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

I tu více než hovory vlastenců u “české koruny” ve Smečkách znamená houževnaté dílo pro lid, jež podniká vychovanec prof.Pelcla, Hlasivec, jako sekretář vévody Kuronského na Náchodském zámku. Jsa sám odchován novými názory osvícenskými, nalezne pro své plány ohlas i u osvíceného vévody. A tak oba se shodnou na tom, že a jak jest nutno prospět lidu. Kdežto však v “Pokladu” šlo nejvíce o zlomení náboženské nenávisti jako jednoho z hlavních kořenů národní bídy a zaostalosti, jde v románě “Na dvoře vévodském” o druhý její kořen, o robotu. Jirásek jest přesvědčen, že nic tak nezotročilo i neznemravnělo lid jako právě robota, to jest vedle oné nesvobody duševní i tato nesvoboda hmotná, sociální. Proto snahy po odstranění roboty jsou mu stejně důležitým předpokladem národního obrození jako snahy po náboženské toleranci. Proto zde rozvádí tuto myšlenku co nejúsilněji, stavě tak toto dílo proti starším “Skalákům”, líčícím hrůzy tělesného poddanství, v kontrast nového a starého světa. Úsilí Hlasivcovu se sice zatím nepodaří odstranit robotu úplně, ale přece jen vymůže lidu na Náchodském panství značné úlevy, že tento lid aspoň si oddychne a s novou nadějí jde do nového života. A tak i tu osvícenství neprobouzí sice ještě v lidech přímo vědomí jich češství, ale probouzí v nich zato živě vědomí jich lidství, jež jest podmínkou každého vyššího života, a tudíž i probuzení národního.

(Zdeněk Nejedlý)

Tenkráte mne pronásledoval Julián Odpadlík, ale ne jako císař, nýbrž z doby, kdy žil v římském táboře při Rýnu. Nedošlo však na dílo o něm; ani jsem nezačal. V ten čas a také již před tím zaměstnávala mne postava Petra, někdy vévody kuronského, pána na Ratibořicích, Náchodě, vévody Zaháňského, o kterém jsem už za chlapeckých let doma tu onu drobnost slýchal. To budilo zájem o něj. Když pak jsem studiem zevrubněji seznal jej i jeho dobu, vyrůstaly mně postavy, scény, až pak stržen látkou, dal jsem se do psaní bez podrobného plánu.

(Alois Jirásek)

Román je krásným, hravým, ale přitom realistickým vylíčením kouzelné doby rokoka, kdy se po světě začínaly šířit myšlenky volnosti, rovnosti a bratrství.
Samotný příběh je roztomile vystižen, je čtivý, svižný a má mimořádný spád. Román nepostrádá pro Jiráska typickou ideu, ale oproti jeho jiným dílům je spíše zábavnou odbočkou Jiráskovou od jeho závažnějších literárních prací, jakousi autorovou hračkou. Je sice poznamenán tím, že Jirásek teprve svoji spisovatelskou kariéru začínal a neměl ještě svůj styl plně zvládnutý (jazyk je oproti vrcholným Jiráskovým dílům jednodušší a méně barvitý), rozhodně však má šanci oslovit i dnešní čtenáře (nejvíce však asi čtenářky), neboť jeho umělecké kvality a mimořádná čtivost jsou nesporné.

Na dvoře vévodském