PROTI VŠEM

Hlavní téma epopeje – obrana kalicha a země před Zikmundem a jeho spojenci a pak obrana proti sektářskému radikalismu uvnitř Tábora – je sledováno pomocí rodiny z Hvozdna. Tři obyvatelé z tiché zemanské tvrze jsou vtaženi do velkého hnutí a rozestavěni tak, aby jejich prostřednictvím bylo možné obhlédnout územně rozlehlé a ideologicky rozporné dění.

Svou mravní a citovou opravdovostí i tragickou smrtí Zdena z Hvozdna monumentalizuje to, co jako odkaz husitství může přijímat člověk nové doby; prahnutí po družném a čistém lidství, po nesobecké spolupráci a po sbratření lidí, po sociálně spravedlivém světě, kde se respektuje jedinec a odmítá stádnost. Tragický skon, který zaskočí paní Zdenu s Bydlinským ve chvíli, kdy se – již pozdě – rozhodli z “božího zástupu” odejít, aby uchránili sebe a svoji lásku před zfanatizovaným davem, vrhá kritický stín na “pikarty”, odsuzuje jejich ideologii a morálku a slouží jako zdůvodnění tvrdého zásahu hvozdenského zemana proti sektě. Ale také současně ten tragický skon dřívější Zdeninu důvěru v zástup zpochybňuje.

Ve světle jejího údělu a konce dostává doba vítězných husitských bitev tragickou perspektivu nenaplněných ideálů. Díky této postavě pronikáme do psychologické a mravní problematiky husitského hnutí.

Zdena z Hvozdna je hrdinka pokory a snu. Zprvu poslušná otce a pak zkroušená nezdařeným manželstvím zahoří pro Husovy výzvy k mravní obrodě současného lidstva. Bez nároku na uznání slouží nemocným a raněným a v atmosféře Tábora se dál vzněcuje vidinou lidského sbratření. Lásku Bydlinského a svazek s ním chápe jako nápověď této nové mravnosti a jako vlastní vklad do jejího prosazování. Uplatnit pokoru, rozdávat se potřebným až po kraj sebeobětování je také v prostorách Jiráskovy “české epopeje” snazší než dojít zadostiučinění a hlavně osobního štěstí.

Svět obklopující Zdenu má historicky společenskou konkrétnost. V něm nabývá postava na hloubce, její vývoj má svoje zjevné společenské motivy i přesvědčivost. Jako žena hledající poslání ve společnosti skrze lásku je Zdena blízká a srozumitelná modernímu čtenáři.

Poměřován tou zmařenou ženou, velikou svou pokorou a svým snem, dostává čas vítězných bojů husitů, ona doba obestřená slávou, svou tragickou perspektivu nenaplněných ideálů – ideálů tak vysokých, že je nebyla s to realizovat.

Deheroizací vyniká scéna vítězné bitvy na Vítkově. Ctibor z Hvozdna tu účasten není, následky zranění ho drží mimo. Ondřej pak se míhá na okrajích rozsáhlé operace, zařazen v zálohách, a ne na vrcholu Vítkova, v blízkosti Jana Žižky. Tohoto vojevůdce v nejvypjatější chvíli bitvy obklopují u Jiráska pouze bezejmenní hrdinové. Taková anonymizace dějinné scény třeba “odpovídá” realitě grandiózního vojenského střetnutí, rozhodně pak Jiráskovu záměru demonstrovat lidové hnutí v akci, sotva však uspokojuje potřebu hrdinů. Ondřej stojí v dané scéně na místě, odkud může dohlédnout i na vrchol Vítkova, i za sebou ku Praze. Ale roli této širokoúhlé kamery a kompoziční spojky – v těchto funkcích se Ondřej uplatňuje se zdarem – obětoval Jirásek šance svého mladého muže zaskvět se v boji a vynutit si obdiv svého okolí (i čtenáře).

K takové deheroizaci reka a udatného individuálního činu neradil starý epos, a to snad v žádné podobě – ani epos bohatýrský, ani rytířský nebo historický, tím méně pak epos romantický, koncentrovaný k výjimečné osobnosti. To “zmenšování” jedinců, které pozorujeme v próze Proti všem, jde spíš na vrub realistického románu určitého typu a jeho zaměření na jevy nenápadné, hromadné, opakované, na jedince neseného silami mocnějšími, než je on sám, anebo na jedince vřazeného na první pohled téměř k nerozeznání do zástupů, které vede.

V ostrém kontrastu k Žižkovi je představen Zikmund a jeho dvůr. V porovnání s Žižkou, demokratickým a téměř nenápadným vůdcem a vojevůdcem, vyvstává pyšné sebevědomí onoho uchazeče o český trůn s aspiracemi světovládce a zhoubce českého kacířství, ne-li všeho českého. On i jeho družina chtějí svým leskem imponovat českým spojencům i je zastrašovat a vnucovat jim pokornou poslušnost. Jenže dojem vznešené moci se opakovaně hroutí v bojových střetnutích s “božími bojovníky”. V nepoměru, jak se jeví Zikmund a jeho vojsko v klidu a jak v boji, tkví zase deheroizace. Tentokrát se obrací – na rozdíl od Žižky – proti pyšné zvůli.

Deheroizace se týká jedinců v táboře kališnickém i nepřátel.

V Proti všem se konfrontuje několik ideologií a vůlí, a každá tíhne k vyhraněnosti; v bitvách jsou vítězové i poražení. Jirásek prosazoval ve svém díle toleranci. Vážil si lidí pevného přesvědčení a v tom smyslu koncipoval hrdiny svých příběhů. Ale nade vše u lidí pevných myslí a povah stavěl snášenlivost.

Momenty historické a ahistorické stojí v románě v tak těsné blízkosti, že mezi nimi vzniká působivý kontrast.

V kompozici Jiráskových próz se běžně a nápadně uplatňuje záliba v ostrém kontrastu. Projevuje se například tím, že v nejvyšší tísni, v okamžiku bitevní vřavy a vrcholícího nebezpečí, smrti či prozrazení, dochází k tklivému vyznání lásky… Autor neapeluje na schopnost odříkání, naopak přiznává hrdinovi právo na soukromé štěstí.

Tempo v Jiráskově epopeji se zpomaluje zachycováním vnitřního rozpoložení postav… Nemalá část jejich aktivity se obrací dovnitř, k přemítání o myšlenkách, které k nim doléhají, i k hledání vlastní duchovní orientace a vlastní odpovědnosti za rozrůstající se hnutí.

Ústřední hrdinové jsou svobodní zemané, kteří vstupují do revolučního hnutí nikoliv pod tlakem bídy či útisku anebo z jakékoliv další praktické pohnutky, nýbrž z nabytého přesvědčení, prokazujíce tak mravní a ideovou přitažlivost Husova učení. Jejich původ, zázemí a ideová východiska jim dovolují zůstávat rozumnými a ryzími “idealisty” a distancovat se od jakéhokoliv radikalismu. Jediná paní Zdena z Hvozdna z trojice ústředních postav se přidala k “adamitům”; tím, že krutě doplatila na své pozdní prohlédnutí ze zklamaného snu, je sugestivním varováním před pozicí “proti všem”.

(Jaroslava Janáčková)

Současníci nemusejí obdivovat husitskou dobu tak jako jejich předci v 19.století, avšak národní obraz husitství, jak jej vykreslil např. spisovatel Alois Jirásek v historickém románu Proti všem, zůstane trvalou součástí novodobého historického povědomí.

(Hugh LeCaine Agnew)

Autorovým primárním záměrem ovšem nebylo předestřít čtenářům pouze barvitý a historicky věrný obraz počátků husitské revoluce, nýbrž napsat prozaickou epopej, která by zachytila dějinné vzepětí českého národa a jejímž hlavním hrdinou by byl český lid, nikoliv jen historicky známé osobnosti. Ve svém experimentu se ale Jirásek neodvážil jít tak daleko, aby zrušil románové postavy a stvořil kolektivního hrdinu. Hlavní dějová linie respektuje sled historických událostí, které autor líčí na pozadí osudů příslušníků zemanského rodu z Hvozdna. Do života otce, dcery i dospívajícího synovce nesmlouvavě zasahuje převratná doba, již ale zároveň všichni tři aktivně spoluvytvářejí. Spisovatel, věren svým dřívějším i pozdějším postupům, si vybral z pramenů jména lidí, o kterých není téměř nic známo a z nichž poté učinil přesvědčivé typy…

(Petr Čornej)

Okolo osudů hlavních postav se rozvíjí co nejširší historický děj; zvolené postavy se přitom stávají prostředníky mezi románovým příběhem a historickým obrazem. Obě složky pak v jediný celek spojuje Jiráskovo vypravěčství.

První a třetí díl románu tvoří vlastně prolog a epilog vlastního epického jádra, které se tu ještě nerozbíhá do několika samostatných pásem, posunuje se kupředu v krátkých chronologicky i věcně na sebe navazujících kapitolách. Novým rysem románu je spojení individuálních osudů se sugestivně vylíčenými obrazy velkých bitevních scén. Jedná se o Jiráskovu metodu historického románu, která se často stává předmětem nepochopení Jiráskova umění, ale která ve spisovatelově díle představovala způsob, jak překonat romantickou, zápletkami překypující stylizaci děje a jak objevovat pro český historický román nové možnosti.

(Zdeněk Pešat)

K nejzdařilejším ukázkám rozvolněné zápletky náleží Jiráskův román “Proti všem”, jehož děj se navzdory značnému rozsahu textu celý soustřeďuje kolem několika málo jádrových událostí, totiž výstavby Tábora jako vojenského ležení (v první části “Skonání věku”) a válečných příprav a vylíčení bitvy na Vítkově (v nejdelší druhé části “Kruciata”, zabírající zhruba dvě třetiny díla). Právě tyto kolektivní události, detailně analyticky líčené, překrývají rovinu událostí týkajících se individuálních postav, které nestojí v centru děje jako prožívající subjekty, nýbrž jsou úplně podrobeny proudu historických okolností. Žádnou z nich tak nelze označit jako ústřední. Také sám historický protagonista husitských válek Jan Žižka se v textu vyskytuje poměrně sporadicky, ač nelze přehlédnout, že jeho vystoupení obvykle výrazněji posouvají děj. V Jiráskově hrdinském románu “bez hrdiny” se tak vše soustředí na analytické popsání událostí v celkové progresi děje, podávajícího nepřehlédnutelnou kritiku husitského hnutí v jeho vývoji od hluboké zbožnosti přes rozkoly mezi umírněným a radikálním křídlem až po náboženské třeštění a šílenství odpadlických sekt. (Je tak mimochodem zřejmé, že “Proti všem” podává zcela jiný obraz husitství, než jaký v něm spatřoval marxistický ideolog Zdeněk Nejedlý, bazírující na tématech sociální revoluce a třídní homogenity celého hnutí.)

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

Jiráskův význačný a zcela národní ráz staročeský jeví se v tom, že v pohybech davů vždy nejsilněji udává příčiny hluboce duchovní, zvláště náboženské. Tato individualisace těch vzbouřených houfů ani nemá modelu v žádné současnosti naší možného; tu skutečnost divě rozblouzněnou on uzřel pomocí studií jen ve vlastní své obrazotvornosti. Má-li jeho Žižka výraznou obdobu v Žižkovi Brožíkově, musíme obdobu jeho hrozných houfů hledati u Schwaigra. Umění Jiráskovo je v živém styku s proudy novověkými… Jirásek poznal, že novelisticky úryvkovité líčení při ději Žižkově nestačí, že je třeba rozsáhlého líčení evolučního se všemi podrobnostmi. Proto je komposice “Proti všem” úplně zaokrouhlená, obsah celistvý a souvislý a při vší ohromnosti přehledný, mající přirozeně, totiž ideově daný začátek (začíná se stavět Tábor, útočiště božích bojovníků), vrchol (boj na Vítkově) a konec (vítězství). Co potom, to už není vrcholné, neboť Zikmund národa českého už jistě nezmůže. Nejhorší a nejnebezpečnější útok jeho je zmařen. Duchovní proud davu je vylíčen uměním svrchovaným. Tu nejde o slavnostní superlativy; to je výraz tichého obdivu a úžasu trvalého, z přesvědčení dlouhým srovnáváním nabytého. Začátek básně jest, jako když se jarní vody z luk a polí shromažďují; utvoří hlučný proud, v němž se vše míchá a pění a víří, ale ještě dost mělce; náhle nastane hlubina a hluk ztichne; ale pak skály a balvany, a rozlehne se ohlušující jekot a burácení proudů Svatojanských. V III.díle “Mezi proudy” byla silněji vytčena jen zášť proti pánům. Zde už řádí fanatismus všeho druhu, a zvláště silně, historicky zcela pravdivě, fanatismus sektářský a blouznivá mystika. Účinných scén nelze vytýkati, jeť všecko za vzestupem stejně silně zosnováno, cítěno a líčeno, jak požár Benešova, tak noční nálada v táboře a vstup do Prahy. “Proti všem” nechce být vnímáno po částech, nýbrž najednou, v jednom dechu, aby zvítězil nejen Žižka, ale i Žižkův umělec. Umění velikého dechu chce i takové obecenstvo.

(Jan Voborník)

Jirásek napsal báseň v próze, pravou epopej českého husitství v jeho největším rozvoji. A sepsal ji ne na základech obraznosti a domyslu, nýbrž na přesných, podrobných a pracných studiích, kteréž obraznost vedly a řídily. A skutečně chybí jen forma veršová, abychom měli před sebou pravý český epos, pestré panorama dějů a osob, kaleidoskop jich názorů, citů a vášní, v němž o žulové skály zásad se rozbíjí hlavy a srdce. Však s touto formou stručné, lahodné, výborně modulované a soustruhované prosy se brzy smíříte, ano podmaní vás svou prostotou až biblickou přímo a brzy přiznáte, že jest skutečně nejlepším rouchem pro tyto mihotavé, takřka kaleidoskopické obrazy. Verš i rým byly by zde často zbytečnou přízdobou, ano časem i obtíží. Tato volná prosa svým klidným, lapidárním, Jiráskovi zvláštním a osobitým spádem moduluje jako poddajná říza všecky hrany a záhyby situace a myšlenky. S velkými epickými básněmi má Jiráskova epopej v próze jeden požadavek, jemuž plnou měrou vyhovuje. Dar to neobyčejné síly a mohutnosti v evokaci dob zašlých. Tím blíží se skladba jeho skutečně velké epopeji, která vyjadřuje a objímá celý národ v celé stupnici rozvoje jeho za jisté doby s celým kulturním a dějovým pozadím, s celým bludištěm postav nakreslených, tu letmo pouhým epitetem, tam široce a hlouběji dialogem a líčením, se všemi na oko nepatrnými a zde přece tak důležitými detaily lokálními a kostýmními… Ve všem jest, co vysoce ceníme, charakter ryzí a náš. A ve všem jest objektivní historická spravedlnost. Chápeme, ač přirozeně sympatie naše k “bratrům” tíhnou, i hněvy i záchvaty katolíků, Sigmunda, vmyslíme se i v rozkol Pražanů mírnějších proti příkré straně Táborů a zcela přirozeným, jelikož logicky nutným shledávám i fantastický výstřelek celého hnutí, jak se jeví v posledním oddílu velkého obrazu, kdy anarchisté a adamité z “bratří” se pod vedením kněze Kániše sestoupí v příšerný “Boží zástup”. Autorovi nutno vzdáti všecku chválu za tuto vzácnou objektivnost. Celek rozvržen jest na tři nestejné části. První s názvem “Skonání věku” jest jaksi lyrickým předzpěvem o 21 kapitolách. Element krajinářský zde silně vystupuje a tklivá tato poesie jednotvárných a chudých krajin Táborska a středních Čech dominuje celku. Jsme uvedeni hned v prostředí děje a nadhazují se nitky k dějům budoucím. Mírným vyvršením přechází oddíl v druhou část a hlavní, podstatnou celého díla. Nadepsána jest “Kruciata”. Ráz části této je rozhodně epický. Klidně rozvinuje se v 57 kapitolách, místy až s jakousi pohodou. Vidíte, jak se autor ponořil a zahloubal do své látky, s jakou láskou a pietou sleduje a konstatuje každé hnutí svých houfců na obtížných pochodech, jak staví před vámi a opevňuje Tábor, jak rozhaluje a otvírá vnitřní život jeho do nejkrajnějších podrobností, jak jde za svými “bratry” ku Praze, která jako kouzelným prutem čaroděje oživuje před ním v staré rázovité slávě a síle. Uvádí nás a Hory Kutné v ležení Sigmundovo, rozvinuje obrazy dvorské nádhery a mravů, aby zakončil grandiosním vylíčením věkopamátné srážky na Vítkově hoře a velkým vítězstvím “bratří” nad tím “Machometou a šelmou, králem uherským”. Oddělení třetí, “Boží zástup” nadepsané, nejkratší všech, pouze o 10 kapitolách, jest dramatickým zakončením celku. Fanatický “Boží zástup”, vzrostlý z anarchických a mystických živlů nejkrajnější frakce táborské, vzepne se k násilnostem fanatismu a pochová v nich hlavní zástupce románové látky a skoční lyricko-epický obraz silnou dramaticky účinnou disonancí. Zbývá otevřená pouze historická perspektiv, kam by se zavěsiti mohlo další pokračování nového listu české epopeje, snad až po Přibyslavu či Lipany… Paní Zdena je vzácný typ, pravý skvost hluboké ženské duše, cudné a ostýchavé a přece žhavé k úpalu pod touto kuklou bratrského blouznění. Etapy její klíčící lásky k Bydlinskému jsou vytčeny rukou mistrovskou. Zde se postavil poeta po bok kulturnímu historikovi… Celá tato bratrská láska jest pravé unikum v literatuře. Tak cudná a hluboká, tak vážná a ryzí, tak dojemná a tklivá, od prvního postřehnutí až k tragickému skonu v jednom náručí v chatrči fanatickými blouznivci zapálené… Celý tento vír ovládá veliká postava Jana Žižky nakreslena autorem neobyčejně důstojně. Kol něho kupí se řada statečných hejtmanů, jak z žuly jsou vytesáni všichni. Jsou tak sympatičtí v své prosté, oddané víře, s tím životem pouze za pravdu boží věnovaným. Nejsou všichni stejně propracováni, ale byť některý jen siluetou, zachyceni jsou všichni pravdivě a životně. Proti nim vystupuje dvůr Sigmundův, směs cizáků a Čechů katolických s ráznou postavou probošta louňovického. V lůně samého bratrstva pak se odlišují typické postavy kněží radikální strany táborské až k blouznění adamitskému dostoupivších. Některé episodní figurky, jako louňovický sakristán nebo blouznivý Sadoch, jsou zvlášť živě a šťastně podány. Pausou v klidu válečném je tichá domácnost podhejtmana Blažka v staré Praze s bodrou postavou Bartoše studenta. Méně sympatické – mimo Zdenu – jsou nám “sestry” táborské v svém neúprosném fanatismu proti módám a “vousům jako podsebití” zuřící. Maně napadly nám zfanatisované ženy revoluce francouzské. Oč ty byly jiné – mravně zajisté nižší než tyto zpívající a bojující “sestry”… Máme konečně dílo z nejskvělejší doby své historie, na které můžeme hrdě ukázati, v ohledu věcném jako básnickém. Není ovšem lehýnkou kudrlinkou nebo pochoutkou, která by se po čaji rozplizla na jazyku, je zrnité a těžké jako ty vozové hradby husitské; není snad módní podle výhradně uznávaných receptů dnešních, ale jest pevné a jest především naše.

(Jaroslav Vrchlický)

Sleduji Tvou novou práci ve Zlaté Praze s napnutím, dělá to mocný dojem – inu výborné. Tak Tábory nepopsal posud nikdo.

(Mikoláš Aleš)

Kniha dobrá, v nejlepším slova smyslu dobrá. Jirásek vůbec podává dobré čtení, nahrazuje svými po výtce historickými povídkami a romány Třebízského. Jirásek Třebízského netoliko nahrazuje, on jej také převyšuje svým obsahem myšlenkovým a vlastně promyšlenějším. Jirásek je právě solidní historik. “Proti všem” líčí nedlouhou dobu počátků nového Tábora, líčí rozbroje stran reformačních, jejich boje se Sigismundem, ale také mezi sebou; ba právě tyto vnitřní rozbroje jsou hlavním předmětem obšírného a podrobného líčení. Kniha končí se obrazem zpustlých šílenců adamitských, počíná se vypravováním, jak lid, tíhnoucí k Táboru, ničí chrámy a statky svých nenáviděných pánů. Lid ten jsou Jiráskovi stále jen “bratři” a “sestry” v uvozovkách – v tom viděti “tendenci” spisu přímo názorně; také již název “Proti všem” mluví dost jasně. Nedala by se ta česká reformační epopeja pojmout označením “Všichni proti nám”? A co by bylo správnější? Jirásek právem kritičtěji pohlíží na naši slavnou dobu; s touto kritickostí spojuje se však spisovatelova zvláštní chladnost obrazotvornosti, nebo jak bych tu jeho vlastnost a zvláštnost nazval. Povídce by nevadilo, kdyby byla hodně kratší; stává se proto velmi často historií, ba někdy jako by starší kronikou. Scén živějších, jako vylíčení duchovního rozpoltění dcery a otce z Hvozdenského dvora, není mnoho. Stinné stránky doby a osob, jak už naznačeno, sytěji jsou podány.

(T.G.Masaryk pod šifrou B., 1895)

Obraz bitvy na Vítkově zvedá se k apotheose vítězné národní síly. Líčení toto samo je klasický kus slovesného umění a snese bez nebezpečí srovnání s nejslavnějšími pasážemi toho druhu v literatuře světové. Ve třetí části román vrcholí temným a tragickým obrazem náboženského fanatismu chiliastické sekty Adamitů. Ne nadarmo je román věnován Svatopluku Čechovi a těžko by bylo nalézti ve světové literatuře stránky, které by s takovým uměním podávaly erotické běsnění, kolektivní zuřivost krvežíznivé masy halucinované a k šílenství vydrážděné náboženským fanatismem.

(Hanuš Jelínek)

Ti prostí hrdinové se svými cepy a sudlicemi, tak jak byli se všemi chybami a neřestmi surového válečného života, ale také velkolepým tím zápasem pro pravdu boží a heroismem, jenž uváděl v úžas Evropu, stačili mu úplně k velkolepému obrazu nejslavnější doby našich dějin. A právě ta prostá, nelíčená pravdivost zvyšuje mohutný dojem tohoto díla vskutku velikého. Výmluvněji než nejnadšenější dithyramby oslavuje toto prosté líčení obrovský, věčně památný zápas lidu českého za ideu. Zde bezděky naskytuje se paralela s Benešem Třebízským, jenž rovněž se zálibou líčil dobu husitskou, osudy božích bojovníků, jež líčil rovněž pravdivě, bez romantického nadsazování. Avšak u Beneše vyznívá elegie nad zašlou slávou velké té doby, teskná předtucha příštích běd, jež stihly zemi českou po Bílé hoře a jež Beneš vylíčil s takovou uchvacující tklivostí, kdežto u Jiráska nalézáme nadšený hymnus, skvělý obraz bohatýrské slávy, horoucího nadšení pro pravdu a zákon boží, vítěznou fanfáru skvělé epochy, jejíž záři nemohlo utlumit ani nejhorší pokoření českého lidu, jejíž památka sama byla zvěstí příštího vzkříšení.

(dobová kritika)

Tak názorně a tak umělecky nebyla dosud vystižena a vylíčena největší doba naší minulosti, chlouba nás Čechů, velebná doba husitská, vrcholící v tragickém jméně bojovníka božího Jana Žižky. Jirásek dal se uchvátiti ohromnou onou, vše strhující vichřicí, v níž probleskává jako velebné slunce posvátný kalich husitský – idea bojovníků nikoli z pouhé krvelačnosti, ale z čistého, čestného úsilí, aby slovo boží a zákon Páně svobodně mohly každému býti vykládány a každým býti vyznávány. Tehda nastala doba, kdy malý, až dosud neznámý na světovém dějišti národ nucen byl postaviti se “proti všem”, jak název lapidárně stručně a významně vyslovuje, proti celému světu, spolčenému na zničení nenáviděných českých kacířů. Alois Jirásek dává se strhnouti k úchvatnému líčení doby té a strhuje s sebou každého čtenáře. To nepsal pouhý spisovatel a historik, ale nadšený básník, jehož dílo rozplamení tisíce posluchačů! Zde cítíme, čím jsme byli kdysi, a srdce se nám chvěje v těle; ano, kniha Jiráskova vyvolá dojem nejmohutnější, že se jí v tom ohledu málokterá jiná česká kniha vyrovná. Dokud takové knihy u nás psáti, a co hlavní, čísti se budou, nemusíme míti strachu o svůj český lid!

(dobová kritika)

Jsou tu místa, v nichž Jirásek nestranného historika spojuje se vzletným básníkem. Jedním u nejúčinnějších jest výjev upálení dvou mnichů břevnovských, když nechtěli se jako sedm jiných zříci své řehole, co s hradeb hradčanských kněz v obřadném rouše, na slunci zlatem se třpytícím, žehná jim do výše pozdviženou svátostí v nádherné monstranci, od níž na slunci zlaté záblesky jako zář se míhají a ke kůlům na hranici přivázaných mnichům odvahy dodávají. Boje Rožmberských o Tábor, výpady obležených, smrt a pohřeb práčete, ledva pozdraveného a již opět v boj se vrhnuvšího, včasná pomoc Žižkova od Prahy poslaná, noční bitva, smrt probošta a jeho sakristána v hořícím stavení, úplná porážka oblehatelů jsou ovšem líčení, která spolu s vylíčením bitvy na Vítkově zůstávají vrcholky díly.

(Jaromír Borecký)

I zde zase již kompozice díla prozrazuje Jiráskův poměr k této době. Nikdy jindy jistě Jirásek nenapsal díla, jež by mělo tak prudký, a přece přitom zase tak těžký spád. Jako těžké balvany by tu byly v pohybu, stále prudším a prudším, až se řítí s nezadržitelnou silou kupředu, ničíce vše, co se jim postaví v cestu. Tak silný, hutný i dravý jest sám již styl díla. Tím však Jirásek umělecky jen vystihuje svou představu husitského lidu, těch davů, které se tehdy opravdu daly na pochod, aby zdrtily vše, co se jim stavělo v cestu. Žádné jiné jeho dílo není tak davové, ale proto také žádné nemá ten styl jako “Proti všem”. Přitom to však nejsou davy jen hrubé síly. Vedou je vznešené ideje, neobyčejné mravní krásy, jež posvěcují jejich sílu. Proto také tón díla jest i tak vznešený, velebný, cítíme z něho přímo tu mravní krásu husitských zástupů. A tak jen umělec, proniklý bezmezným obdivem této velké síly, mohl vytvořit toto dílo… V první části “Proti všem”, ve “Skonání věků”, hoří nebe rudou záplavou zkázy, již noví lidé nesou do starého, odumírajícího světa. Ale to jest jen scenerie, charakterizující opravdovost, strašlivou důslednost těchto nových lidí. V ní však rodí se z čistých, lidsky vroucích idejí bratrské lásky nové město Tábor, nový svět, v němž mají být spaseni všichni, kdož jsou čistého srdce. A tak z rudé té záplavy svítí tu jasný, bílý oheň, který přímo kouzelnou mocí láká k sobě ty, kdož trpí nedostatkem víry ve svět starý. “Šípové” z “Mezi proudy” opouštějí své příbytky, spalují své jmění, aby se očistili ode všeho rmutu nízkosti, a jdou, aby v novém světě se stali novými lidmi. Skonání věků, z něhož se rodí nový život, život nového člověka… “Proti všem” podává nám husitství v jeho největší síle vnitřní i vnější: myšlenková energie táborství jest tu úžasná, a kvantitativní její rozmach v bitvách s křižáky přímo ohromující. Ale tím jest také vrchol hnutí překročen. Každé další líčení bylo by nutně znamenalo oslabení. A to Jirásek nechtěl. Jako důsledný aktivista nedal velikosti husitského hnutí v “Proti všem” upadnout ničím, co následovalo, nýbrž dílo jeho vyznívá ještě v plné, ano nejplnější své síle: myšlenková energie dovede ještě stále hnát smělé novotáře kupředu, a mocenský rozmach hnutí jest tak velký, že není moci v celém světě, která by je mohla ohrozit.

(Zdeněk Nejedlý)

Proti všem v Zlaté Praze dokončeno (ale trochu kvaltem pro nedostatek místa) a vyjde napřesrok v knize. Pak konec trochu opravím. Pracoval jsem upřímně a udělal jsem, co jsem mohl při škole a nedostatečném zraku.

(Alois Jirásek J.S.Macharovi, 1893)

Že se Tobě má práce líbí, těší mne obzvláště. Někdy mne nad tím strach pojímá pro to naše obecenstvo, ale pak píšu zas, jak umím a cítím. Však jsem se také za práce asi třikrát díval na Tvé skici husitských bojovníků a divil jsem se, jak jsi tenkráte už před tolika lety to výborně vycítil.

(Alois Jirásek M.Alšovi, 1893)

Proti všem v té Hlídce zřezali až běda. Ale to jsem čekal. Zato Naše doba mne pochválila, že jsem právě solidní historik, kteráž chvála při díle, které má umělecké aspirace, náramně blaží.

(Alois Jirásek J.S.Macharovi, 1896)

Proti všem bylo krutě zdeformováno filmem z padesátých let. Komunistická propaganda naprosto překroutila vyznění a smysl Jiráskova díla, které je samo o sobě oslavou snahy o náboženskou i názorovou pluralitu a varováním před jakýmkoliv davovým fanatismem a potlačováním názorů druhých. Je škoda, že tak mohutné, umělecky mimořádné dílo české literatury je v myslích českých čtenářů spojeno s komunistickou ideologií.

Proti všem není černobílé vylíčení doby tak, jak by si to komunističtí ideologové přáli. Je to barvitý, plnokrevný a všestranný obraz, ve kterém Jirásek jednoznačně stojí na straně vzájemné tolerance a pochopení. Ukazuje, kam až mohou zajít fanatičtí vyznavači původně dobře míněných myšlenek, a zároveň obdivuje ty, kterým skutečně jde o názorovou i náboženskou svobodu a dokážou pro ni nasadit i svůj život.

Proti všem je mistrné historické plátno, jedno z nejlepších děl české historické literatury. Je čtivé, hluboké, dramatické a životné. Kdokoliv odhodí předsudek vůči tomuto dílu a Proti všem si přečte, dílo si okamžitě zamiluje. A pochopí, v čem tkví Jiráskova genialita – Jirásek dokáže skloubit historické události s životem a cítěním tehdejších lidí tak, že se historická doba zživotňuje, vysvětluje a skutečně prožívá.

Proti všem