VOJNARKA

Titulní hrdinka Jiráskovy první hry je bytost v zásadě smířená s údělem ženy, která se provdala bez lásky, předčasně ovdověla a plně se oddala poslání selské matky. V této roli setrvává i poté, co se u ní pacholkem stal Antonín Havel, před lety její velká láska. Chudý mladík se stal ze vzdoru vojákem, když ona svolila k manželství se starým sedlákem; nyní se po letech vrátil domů a v jisté chvíli pojme úmysl získat zámožnou vdovu za ženu.

Konflikt je vybudován na protikladu oddané mateřské lásky a vychytralé zištnosti. Zatímco k objevům realistického dramatu patřila relativizace ctností a nectností, napětí a svár hodnot morálních a sociálně existenciálních, Jiráskova hra je moralistní. Má rezonéra v zatrpklém starém bratru nebožtíka Vojnara a jemu dává zapravdu všemi akty rozuzlení včetně Antonínovy sebevraždy.

Titulní hrdinka připomíná jménem kajícnou Magdalenu, příjmením pak “vojnu” plnou mravního patosu a vznešenosti (skutečná vojna se naproti tomu na Antonínovi ukazuje jako živel demoralizující).

Bohatě využité nářečí poličsko-litomyšlské propůjčovalo moralistně pojatému obrazu soudobého života věrojatnost a ozvláštňující půvab, jichž se zalíbeně chápaly ochotnické scény. Na nich Vojnarka po desetiletí pomáhala vychovávat divadelníky z lidu i jejich publikum pro hry z obyčejného života, pro dramata bez hrdinů a s dějovým napětím opřeným o charaktery.

(Jaroslava Janáčková)

Divadelní hra Vojnarka patří k tomu nejlepšímu nejen z díla Aloise Jiráska, ale z české divadelní klasiky vůbec. Mimo jiné i proto, že líčí příběh, který můžeme, byť v jiných dobových reáliích, zažít na vlastní kůži i dnes.

(Jana Pithartová, VČD v Pardubicích, 2007)

Drama pravé to není. Ale vyniká scénickou živostí a dramaticky pohnutým dějem.

(Jan Voborník)

Jirásek ve své Vojnarce zachytil skutečné lidi a jejich pravdivé osudy velmi bezprostředně a se syrovou naléhavostí. Madlena Vojnarová je pravdivý ženský typ. Není to tragický typ. Dramatické situace nezaokrouhluje Jirásek tak, aby zapůsobily čiře divadelně, nýbrž je vede tak, aby byly co nejživotnější a nejsugestivnější.

(dobová kritika)

Vojnarka se vyznačuje bystrým spádem děje, pohyblivostí a hledí-li k přirozené chudobě a povlovnosti venkovského života, velikou dramatičností… Vojnarka jest opravdové vesnické drama. Děj jeho v nijakém vztahu nevybočuje z rámce selského života, veškeré jeho rysy vyhovují skutečnosti života venkovského. Základní myšlenka kusu nevyznačuje se ničím neobyčejným, zato však tím větší pravděpodobností. A mravní konflikt, který během děje se vyvine a který způsobí rozhodnutí, spor mezi láskou k dítěti a k dávnému milenci, je rovněž přirozený. Tento konflikt ostatně nedosáhne nikterak rozměrů úchvatných, romanticky dramatických, nýbrž jest spíše jen nastíněn, ve shodě s mělčím citovým životem tříd nevzdělaných. Rozpor mezi dítětem a milencem nevede k patetické rétorice, k vášnivým výlevům, nýbrž k jednomu z oněch rozhodnutí všedního života, která sice bolí, srdce však nevykrvácí. V tomto smyslu je kus pana Jiráska velmi realistický – a komu je libo, naturalistický… Jako kus končí něčím mrzutě smutným, zdaleka ne však tragickým, tak osoby kusu jsou lidé, zdaleka ne “hrdinové”.

(dobová kritika)

Co však se ve Vojnarce děje, co lidé zde cítí, myslí, mluví a konají, jde pouze z nich, je možné jedině z nich, odehrává se v jejich kruhu života a světa. Odtud ona zmíněná jednoduchost a také rovná, krátká, spádná linie dramatu, jehož stavbu by mohli záviděti všichni dramatičtí psychologové, ideologové a rozebíraví moralisté, jimž všechny tyto jinak pěkné vlastnosti překážejí v pevné a důmyslné stavbě dramatu. Co je idea, pro jejíž vtělení není tu formy? Jednomu se divím: že dosud nebylo poznáno, že Alois Jirásek je nejspíše nejlepší náš dramatik, umělec, který vybírá a utváří látku v živý, logicky hybný a pevný útvar zkráceného jednání na jevišti… Vojnarka a Antonín, dvě zřetelně nakreslené postavy, jsou celé drama. Mezi nimi předmět konfliktu: láska ženy a matky, a poněvadž tato je vyšší a silnější, musí dojít k osvobozující katastrofě. A tato je důsledkem povahy Antonínovy, na svoji škodu změněné, jeho lstivostí a pýchající zpupností. Nic jednoduššího. I prostý starý Vojnar se svojí selskou nedůvěřivou bystrostí to prohlíží a proto tento vtělený, zdánlivě studený jasnovid doplňuje přesně a životně vymodelovaný trojlístek v dramatu vpravdě selském, ne pouze sedláky odehrávaném, jak by jim autor z města a literatury přišlý napovídal.

(dobová kritika)

Jirásek přinesl do období realismu bohaté výsledky svých pozorování ze života, svých studií národopisných, svého sžití s lidem, z něhož vyrostl, jehož řeč i srdce znal. Po deklamačních a romanticky nadnesených postavách dřívějšího divadla působily jeho postavy, vzaté ze života, svojí přirozenou mluvou a svým jednáním na diváky i herce jako doušek čerstvé vody na unaveného člověka.

(dobová kritika)

Naši lidé v hledišti cítí s Vojnarkou, chápou její hlubokou a vřelou lásku mateřskou, znají furianství Antonínovo, usmívají se lišáctví vůdce procesí Hrušky, rozumějí tvrdosti a mrzoutství starého výměnkáře Vojnara. A jakým mocným dojmem působí závěrečná scéna kusu, kde Vojnarku, bolem zdrcenou a zoufající nad mrtvolou zavraždivšího se Antonína, její dítě svým: Maminko, maminko! křísí k novému životu.

(dobová kritika)

Šťastná idea zpracována tu šťastně. Ze sympatického, bohatě místním ovzduším prosyceného pozadí, které má zprvu rámec nevinné idylky, pozvedá se stavba hry k síle a mohutnosti, která vámi otřese. Zájem váš ovšem vzbudí po prvních slovech svých postavy Jiráskovy, vzbudí jej tou drobnokresbou, z které plyne též velká část jejich životnosti. Pravíme s dobrým rozmyslem jen velká část a ne všecka; ta druhá má základ hloub než v mosaikové práci, ku které moderní naturalismus rád sahá, je zakotvena v poesii postav těchto, kterou zde lze nejlépe charakterisovati jako poesii pravdy. S lidmi, které předvádí vám Jirásek, můžete vždy sympatisovati: při všech vadách a křehkostech, při všech vášních a přehmatech jsou to lidé, s nimiž lze mluviti. A nelze při tom snad dělati autorovi výtku, že idealisoval své hrdiny. A přece je musíte milovat. I ten bručivý Jakub Vojnar, který v skutečnosti by musil svému okolí být nesnesitelný, je roztomilý. Nemluvím o ušlechtilé hrdince titulní, v které nám přibyl typ ryzí ženskosti. Hra Jiráskova vedle výborné kresby povah a postihnutí ovzduší místního je i scénicky zajímavá. Látka je bez odporu víc povídková, tím větší umění, co na poprvé z ní Jirásek vykřesal. V tom ohledu upozorňujeme na výborné vedení prvního jednání zvlášť ve scéně jeho závěrečné, a na silný jeho dramatický vzruch způsobený v idylce druhého jednání vystoupením starého Vojnara po milostné scéně mezi Madlenou a Antonínem, na obratné, zaklepáním na okno a přivoláním Vojnarky vzniklé přivedení katastrofy v jednání třetím, na efektní celé jednání čtvrté, kdy Antonín klepe na vrata a žádá za vpuštění. To jsou momenty, které dělají Jiráskovi opravdu čest a povznášejí Vojnarku ze zajímavého obrazu ze života ke skutečnému dramatu.

(dobová kritika)

Žádnému ze srbských dramatických spisovatelů, kteří napsali kusy z podobného lidového prostředí, nepodařilo se vytvořiti tak výrazného a umělecky účinného obrazu.

(z kritiky premiéry hry v Národním divadle bělehradském, 1922)

Při všem verismu nescházel tu ovšem parfum pravé poesie venkovského života našeho. Milostná scéna bohaté Vojnarky vdovy s chudým chasníkem, první a jedinou svou láskou, mužem, jemuž chce obětovati svůj život, dítě, majetek… výstup ten rozehřál, nadchnul celé obecenstvo. Jirásek zvítězil. Časté reprízy svědčí o ceně kusu, svědčí dozajista i o tom, s jakou chutí podvolili se všichni zaměstnaní svým úlohám. A Jirásek umí psát úlohy – tak – na tělo, jak se říká.

(Josef Šmaha)

Z prosté (skutečné) události vytvořil Alois Jirásek své první drama, které je zároveň jedním z úhelných kamenů naší realistické tvorby dramatické, dílo pevné konstrukce, plné životní moudrosti a pravdivosti. V několika pevně tesaných postavách zachytil řadu typů ztělesňujících výrazné vlastnosti českého lidu venkovského.

(Hanuš Jelínek)

Je-li, jak se tvrdívalo a teď znovu tvrdívá, Vojnarka naším nejlepším selským dramatem, pak máme pramálo příčiny býti na své selské drama hrdi, já pro svou osobu nevidím zde nižádné velikosti a přenechávám skromňoučkému vlastenectví naší kritiky potěšení, Vojnarkou potírati – Gerharda Hauptmanna.

(Otokar Fischer)

Tento obraz ze života Jirásek provedl v barvách neobyčejně svěžích, přirozených, s překvapující jemností kresby, s charakteristikou výraznou, s bohatstvím zajímavých, bystře zachycených detailů, a místy se šťastným zabarvením poetickým… Měkká, lahodná mluva v Jiráskově dramatu zní rozhodně lépe než krkolomné zvuky v “Gazdině robě”. Dle prvního díla soudě, přibyla v Jiráskovi do řad našich dramatiků síla vzácná, k níž si může divadlo gratulovati, a vesnickému dramatu našemu dostalo se Vojnarkou nové, v každém ohledu brilantní ukázky.

(dobová kritika)

Za svého mnoholetého pobytu v Litomyšli zaslechl jsem o tragické příhodě, kteráž se udála v okolí, ve vsi od města na jihovýchod asi na míli cesty, nedaleko moravských hranic… V této vsi hodlala selka znovu se provdati; ženichem byl čeledín, voják, vrátivší se z vojny, její první, ale nešťastná láska. Před samou však svatbou selka se přesvědčila, že není hodný. I zamítla jej. Zavržený ženich se zastřelil.

(Alois Jirásek)

Vojnarka je excelentní realistická hra, která dokáže udržet napětí nejen dějové, ale i psychologické od začátku až do konce. Jak prokázaly nedávné současné inscenace – pokud se jazyk hry přizpůsobí dnešnímu – je Vojnarka mimořádně dramaticky účinná, herecky vděčná a mnohovrstevnatá hra, patřící skutečně k vrcholům české divadelní tvorby.
Ústřední konflikt je sám o sobě nadčasový, umělecké ztvárnění tuto nadčasovost ještě více zvýrazňuje. Hlavní postavy jsou životné a vnitřně složité, Jiráskova úsečnost, realismus skrývající psychologickou hloubku za vyřčeným i nevyřčeným, nabízí vzrušující podívanou.
Domnívám se, že by si hra zasloužila mnohem častější uvádění. Jak jsem se sám přesvědčil nejen četbou, ale hlavně shlédnutím hry na divadle, je Vojnarka skutečným klenotem české dramatické literatury hned vedle Maryši či her Gabriely Preissové.

Vojnarka

Režisér Igor Stránský o inscenaci Vojnarky

Recenze inscenace Vojnarky ve Slováckém divadle

Josef Šmaha o premiéře Vojnarky a své roli starého Vojnara