Popis projektu
Soubor povídek
Napsáno 1882-1886. Vydáno poprvé v Národních listech 1882 pod šifrou -ík, Lumíru 1886, Kalendáři ÚMŠ 1885 a Ruchu 1885 a 1886, poté v Povídkách a novelách 1887, ve sv. 13 Sebraných spisů I, ve sv. 24 Sebraných spisů II a samostatně 1924
Beran – O skotačce – Ve zlé moci – Ženy
Zajímavost: Příběh hronovského souseda, sklenáře Khoma, jak se stal evangelíkem, vylíčil Jirásek v jednom příběhu cyklu. Přejmenoval ho však na Bureše. I další postava Jiráskova vyprávění, zedník Balcar, je skutečná – Balcar proslul jako zakladatel nové církve, “svobodné evangelické církve české”.
Cyklus začal psát na výzvu samotného Jana Nerudy. “Že mne Neruda vyzval, těšilo mne upřímně a za velikou čest jsem si pokládal. I vyhověl jsem rád a hned. Neruda nic neoznámil, hodí-li se mu to čili nic. Až tam v Domažlicích jsem viděl, že mou práci přijal. V Národních listech nevyšla všechna čísla. Některá jsem napsal až později.”
O černé hodince se tak pěkně povídá a poslouchá…
Setmělá ves, kde na lavičkách, na záspi na kládách před statkem nebo na prahu pod košatými lipami nebo u plotu zahrádky všude nějaký povídající si hlouček.
Starý výměník Šedivý vzpomíná na zemřelé a bývalé svatby. Také, jak chtěl jít na první muziku a jak ji zaspal: děvečka Pepka chtěla jít také a dala mu hlídat malou Rozárku, že se brzy vrátí; ale nepřicházela, Rozárka dlouho neusínala a on sám byl po práci jako zmámený.
Podruh Martin vypráví za černé hodinky u Klikarů o velké povodni ve Lhotě a jak tehdy zahynula pasačka – sirotek Marjánka, jejíž otec utekl do Ameriky a matka jí umřela v nemocnici. Za průtrže se ztratilo kůzle rychtářovy rozmazlené dcery; a Marjánka se ze strachu vrátila pro něj na pastvu; začali se po ní shánět, a teprve když opadla voda, našli ji mrtvou mezi dvěma ploty – jednou rukou se držela kola, druhou tiskla k tělu mrtvé kůzle.
Čtvrtá černá hodinka načrtává, ale nedopoví osud podruhyně Frantiny, žijící od té doby, co se spustila, sama se svým dítětem a živící se posluhováním, nejvíce u Kopeckých; náhle se stává zamyšlenější, hospodář ji slyší u studny říkat divná slova, a vyzve selku, aby to prozkoumala. Po dlouhém zdráhání se jí Frantina svěří, že ji pronásledoval zlý sen, který i nyní, za bdění, se jí zjevuje a pronásleduje ji, a sice černý kohout volající: Dej mi duši! Dej mi svou duši! Hospodář se selkou ji ještě o půlnoci vidí klečet u sloupu sv.Trojice.
Černá hodinka u mlýna s pilou, na kládách představuje příběh, který vykládá truhlář Bureš. Přiznává se, jak se stal “beranem”. Bureš žil v chudobě se svou ženou. Rád četl a o čteném přemýšlel – měli však jen “Křesťana domácí poklad”, a ten jim noclehář ukradl. Bureš zatoužil po Bibli, kterou viděl u evangelíka Kubečka, kterému dělal okna. Koupil ji od něho. Občas zašel do evangelického kostela, kde bylo vše česky; chodil přes lesy, aby ho lidé neviděli. Bylo to asi v padesátém roce, kdy ho lapili četníci. Měl z toho vyšetřování, proč nechodí do svého kostela, a vzali mu Bibli. Je-li dobrá, že ji dostane zpět od faráře. Farář ji však odmítl vydat. Tehdy se Bureš rozhodl, že od římského katolictví odstoupí. Zedník Balcar s ním. Pan farář propustil všechny, jenom ne Bureše. Evangelík Hejnyš z Kostelce ho poslal na radu do Kláštera k evangelickému faráři. Ten mu dal pro katolického faráře dopis, a to pomohlo.
Při šesté černé hodince se sejdou na hřbitově dvě ženy – Hanuška oplakává svého syna, Kopecká svého prvního muže. Ona ztratila svou naději, tato, týraná a bitá, uchyluje se pro útěchu k minulosti. Na hřbitově je klid, jen chvílemi ho přerušuje prudký krátký vzlyk…
Poslední černá hodinka je pouhý výjev z tkalcovské jizby – mladý lékař přijde obhlédnout mrtvolku dítěte. Najde otce zapadlých tváří, v nichž nebylo znát jakékoliv pohnutí. Je to rezignace, nebo tupost? Lékař neshledá nic podezřelého. “Hezké děťátko. Jak se jmenovalo?” A tu při jméně Mařenka vytrysknou matce z očí slzy, propukne v hlasitý pláč. “Copak má člověk nežli trochu toho smíchu a pláče.” Mladý lékař se vrací domů, zamyšlený a smutný – měl také andílka toho jména. Viděl toho broučka trpět a bojovat těžký zápas smrti a nemohl mu pomoci…
Příběhy a situace, o kterých hodinky vyprávějí, jsou málo utěšené, převládají v nich naopak zážitky hořké, ale celkové pojetí je nadlehčuje.
Na rozdíl od Povídek z hor obrázky z Černé hodinky minimálně vykreslují krajinné prostory, téměř nepracují s místními jmény, místo příběhů mají epizody a situace, místo šťastných konců je uzavírá trpká, dojemná nebo elegická, v jednom případě i humorná pointa. V Povídkách z hor dominoval příběh, v němž vyvstávaly šance člověka zaskvít se v nevšedním činu a najít navzdory překážkám vlastní štěstí nebo alespoň zadostiučinění. Naproti tomu Černá hodinka exponuje postavu v silném pohnutí citu, mysli anebo vzpomínky, a to v jediné chvíli nebo v jediné situaci, která může zůstat neuzavřená.
Zarámováním do stesků osamělého člověka z města, volbou základního času a prostoru, všudypřítomností hovoru ocitají se drobné obrázky Černé hodinky v širších, a nadto symbolických souvislostech. Samy o sobě jsou jednotlivé scénky a epizody málo útěšné; je to atmosféra hovoru a porozumění jednoho člověka pro druhé, co ty nelehké a bolestiplné úděly nadlehčuje. Měkké a zklidňující tóny do nich vnáší prostor a čas. Motivy lip celý takto sladěný svět uvádějí na rovinu českosti, ne-li dokonce slovanské příznačnosti, motiv hřbitova a smrti pak na úroveň výpovědi o obecných věcech člověka a lidské existence.
Pospojováním a rafinovaným prokomponováním vyrostla z roztroušených obrázků malá idylická epopej v próze.
Kladným hrdinou je sama atmosféra hovoru, ať už vzniká v sousedském kruhu na dvoře, na návsi nebo na hřbitově nad rakví dítěte. Hovor inspirovaný účastným zájmem jednoho člověka o druhého tu vystupuje jako zdroj mravní síly, jako útěcha a úleva, jako bytostná potřeba, dvakrát citelnější, když na člověka dolehne utrpení a žal. Docenit a takto pochopit vyprávění a vypravěčství může jedinec vyhoštěný z jeho samozřejmosti, osamělec, který nemá s kým hovořiti, jak se charakterizuje vypravěč prologu k Černé hodince. Jeho osamocenost je tu náznakově motivována městem. Od samoty u otevřeného okna ve scenerii anonymního a cizího města k pospolitosti hovoru vede jediná cesta – paměť a vzpomínka.
Lyrická intenzita prologu povzbuzuje interpretovat toto dílko jako krédo; jako vypravěčův výklad vypravěčství, jeho situace a smyslu. Vypravěčství je v něm symptomem pospolitosti, která je venkovanu bývalému, obyvateli města, dosažitelná jen v představě. Umění je pak onou vzpomínkou, která osamoceného člověka, obklopeného chladným a nesdílným prostředím, svou fikcí bezprostředního hovoru a mluveného slova alespoň dočasně vrací doprostřed lidské sounáležitosti. Evokuje teplo družnosti a utvrzuje touhu po něm. Vyprávění takto přestává být pouhým prostředkem pro rekonstrukci byvšího; je součástí a znakem minulého životního stylu – i Jiráskova slohu -, činitelem jejich svébytného půvabu a přitažlivosti.
(Jaroslava Janáčková)
Jakým je tu Jirásek básníkem!
(Jaromír Borecký)
Vzácně originální poesie! Vesnická truchlohra nejhlubšího rozporu náboženského. A neméně originální, idejně hluboké a povahově silné je vypravování helvita Burše o tom, jak přestoupil z katolické víry na evangelickou… Toto zde, v těch šesti besedách je náš lid, poetický a filosofický, a to skoro celý. Láska, paráda, blouznění mladých, náboženské vrtochy, ale i moudrá umírněnost, skepse, a resignace starých. Vesničané Svatopluk Čecha besedují Ve stínu lípy, Jiráskovi v záři měsíce. Je to jeden lid, jedna poesie, naše poesie národní.
(Jan Voborník)
Přítmí zahaluje vše a kolem slova povídaného rozestírá se v šíř i v dál to tušení, které nelze vyslovit a které tvoří podstatu díla.
(J.V.Sládek)
V “Černé hodince” spisovatel řadou kratších příhod, jaké sobě vesničané za soumraku na zápraží, pod lipami a jinde vypravují, sdílejíce se vzájemně buď o vlastní zkušenosti, buď s účastí osudů známých svých se zmiňujíce, podal Jirásek velmi charakteristické obrázky ze života našeho lidu, nanovo osvědčiv, jak hluboce se vžil do povahy jeho a kterak mu neujdou ani nepatrné příznaky ozřejmující některou stránku bytosti lidu našeho.
(A.F.Tichý)
Jde o prosté, záměrně idylizované obrázky venkovského života spojené atmosférou letního podvečera, za níž se venkované scházejí mezi prací a spánkem na kus řeči – na černou hodinku, která “má: tu smích a žert i klepy a pomluvu, tam báj a starou pověst, tu vážnou úvahu a mudrování, tam povídky zkušených pamětníků i stesk na lopotu a těžké živobytí”. Zajímavá je zde funkce hovoru – dialogu prostupujícího z větší části ukázkami a předcházejícího leckde v dlouhá monologická vyprávění, která přeruší občas jen usměrňující dotazy a komentáře spolubesedníků. Tím se zvýrazní epizodnost a nedějovost příběhů a přispěje se k jejich psychologizaci. První fejeton, v knižním vydání rozdělený na úvod a dva obrázky, začíná poetickým náladovým líčením zšeřelého podvečera. Zde si můžeme vybavit autorovu zavátou vzpomínku z mládí, kdy také se sousedy a rodiči na černé hodince vysedával a naslouchal různým příběhům. Obraz setmělé vsi s návsí a košatými lipami vyvolává uklidňující představu harmonického prostoru, v němž se bude každý večer odehrávat ničím nerušený hovor besedníků. Prvním vyprávěním je vzpomínka starého výměníka na slavné svatby a na to, jak zameškal svou první muziku při hlídání hospodářovy Rozárky. Obrázek pak uzavře sousedova aforistická replika, jež dodá celému příběhu humorné vyznění. V druhém fejetonu, kde předchozí výměnkářův monolog střídá dialog vesničanů, zazní již čtyři dějové epizody, tentokráte spojené společným námětem – posmrtným životem. Prakticky co monolog, to miniaturní příběh v kostce, vzpomínka či malé lidské drama. Hovor se točí kolem naplněných snů a tragických tušení. Častý motiv smrti, prolínající v různých formách vypravování (hřbitov, záhrobní život atd.), přenáší celou výpověď do roviny obecných věcí člověka, zejména jeho bytí a nebytí. Neutěšenost lidských osudů je však zmírňována vědomím kolektivní soudržnosti a chápající účasti besedníků navzájem.
(Miloš Zelenka)
Černá hodinka představovala v době svého zrodu v celku Jiráskových děl nový typ venkovské prózy, jehož specifičnost vynikne zvláště v kontrastu k povídkám z hor, z nichž některé, ty nejmladší, vyšly nedlouho předtím. Téměř tu nenajdeme líčení krajiny, chybí místní jména, dějová složka je redukována na epizody, často vypjaté, jež jsou mnohde bez kontextu, vševědoucí vypravěč je odsunut do pozadí, v popředí naopak najdeme různé vypravěče, kteří často nevedou monolog, ale dialog. Nejedna historka se rodí v průběhu vyprávěcího aktu připomínajícího skutečné černé hodinky v době Jiráskova mládí, které jsou zde evokovány. Osudy, o nichž tu čteme, nejsou nijak radostné, spíše naopak, přesto jejich smutek, někdy i tragičnost, jsou potlačeny sugestivní atmosférou poklidného večera na zápražích usedlostí nebo na návsi. Akt vyprávění navozuje pocit vzájemné blízkosti besedníků, jejich souznění a snahu pochopit jeden druhého. Čas plyne poklidně, nikdo nikam nespěchá, protože přítomným je spolu dobře. Jednotlivé obrázky-kapitoly cyklu vycházely v prvním vydání postupně v rozpětí pěti let a nemají názvy, jsou pouze označeny číslicemi. Až na ten poslední, v němž mezi besedníky vstupuje sám autor, který tady upravil do podoby ostatních vyprávění svůj ryze osobní prožitek, aby uchoval památku dcery Marie, jež zemřela roku 1885 ve svých čtyřech letech.
(Eva Koudelková)
