NA KRVAVÉM KAMENI

Jirásek zvěděl o hrdinství píseckého pluku z Koubkovy idyly “Rokoko”, látka ho lákala, dopisem se obrátil na setníka Ferdinanda Čenského, profesora české řeči a literatury na vojenské akademii v Novém městě za Vídní, a dostalo se mu některých informací, našel též na vylepené zadní prkenné stěně vrátnice litomyšlského zámku obrázek jeskyně, rytinu z 18.století, jak Turci puchem zdechlin zamořují statečné obránce. Nebylo toho mnoho, ale fantazii Jiráskově stačilo, aby vyvedl z nevalného materiálu sytý obraz napínavého, urputného zápasu. Líčení bojů je mistrné, krajinný rámec vystižen… Postavy, jako setníka Sekerky, desátníka Václava Felizny, Kristiána Holce, zbožného adamity, Jeníka Podrazila dudáka, dlouhého, vždy při chuti a řeči Mandáta, utkvívají v paměti.

(Jaromír Borecký)

Stojí za zmínku, že tuto povídku vysoce oceňoval Karel Čapek, jak o tom svědčí Karel Scheinpflug:

“Když toto hodnocení vyvolávalo u přítomných pochybnosti, jak a proč a čím si tato povídka zaslouží tak mimořádného ocenění, přiznal, že už se na to přesně nepamatuje, že ji četl kdysi velmi dávno jako mladý člověk a že na něho mocně zapůsobila. Přesto kdykoliv se rozhovořil o povídkách, neopomněl se zmínit o mimořádných kvalitách této povídky. Je to jistě povídka dobrá, ale čím ho tak okouzlila, nevím. Je to tím podivnější, že nikdy o žádném jiném díle, ať už básni, románu, dramatu nebo čemkoliv jiném, nepronesl tak nadnesený soud. Čapek měl vůbec Jiráska rád a mluvil o něm vždy s respektem.”

Za zmínku stojí i to, že dříve než uměl Jirásek číst, viděl ve starém kalendáři vyobrazení dudáka s dudami – nebyl to obyčejný dudák, ale vojenský, kterého míval písecký pluk ještě na počátku 19.století a který táhl v pluku s českými vojáky z Prácheňska a hrával jim na pochodu i v ležení – ten dudák utkvěl mu v paměti a právě v povídce “Na Krvavém kameni” si na něj znovu vzpomněl.

Ve zmíněné povídce líčí Jirásek osudy nevelké skupiny převážně českých vojáků, hájící v roce 1788, tedy ku konci vlády císaře Josefa II., za války proti Turkům strategicky velice důležitou kótu nad Dunajem v Banátu poblíž obce Nové Ršavy. Úkolem tohoto oddílu, patřícího k 25.regimentu (pluku), v němž bylo hodně vojáků z Písecka, bylo zabránit nepříteli v přechodu přes Dunaj. Vojáci dostali se však v nevelké jeskyni do obklíčení hrozivou tureckou přesilou, jemuž po 21 dní statečně vzdorovali, až zcela vyčerpaní a téměř vyvraždění se rozhodli ke kapitulaci. Stateční obránci prožili peklo. Turci se je snažili zdecimovat i tím, že házeli do jejich pozic zdechlé mrtvoly zvířat, které příšerně páchly. Alois Jirásek dovedl hrdinný zápas obklíčených českých vojáků přesvědčivě popsat. Jiráskova povídka Na Krvavém kameni patří spíše k pozdně romantické próze než k realistické beletrii a je lehce sentimentální. Má však v sobě i něco, co pro Karla Čapka, člověka a umělce, bylo patrně velmi podstatné. Próza reflektovala či souzněla s pocitem obklíčení, který se v něm už zřejmě od dětství ozýval, i s jeho obdivem ke statečným zápasům proti němu. “Komu milejší hovor o mužném srdci a statečné smrti než mlhavá touha a sentimentální duše vyvzdechování,” říká Jirásek v úvodu své povídky, “ten mne poslechne rád.”… V tom, že se znovu a znovu snažil vymanit z obklíčení, že člověka, který se obklíčení brání, měl snahu heroizovat, zachytil Karel Čapek něco velmi podstatného pro většinu lidí našeho pomalu již končícího století.

(František Černý)

Vedle příznačných aspektů historické prózy (výchozí vypravěčská rekapitulace dobového kontextu) tu nacházíme i vlastnosti, které pro válečný žánr v různých médiích (film, televizní seriál) platí dodnes: Dějem se proplétají osudy několika zhruba rovnocenných postav na škále ilustrující sociální a psychologické dopady válečných událostí; postupně v náznacích nebo naopak v překvapivém okamžiku se (po)odhaluje prehistorie těchto postav; extrémní situace nebo naopak vzácné chvíle spočinutí vytvářejí specifické příležitosti pro jejich komunikaci a pro epizodní odhalení jejich smýšlení v řeči.

(Alice Jedličková)

V průběhu vyprávění se rétorický vypravěč ještě několikrát prosadí s historickým výkladem či ve variacích figury “dříve a nyní”. Podá obsáhlý výklad o jeskyni na “Krvavém kameni”, již má vojsko využít jako zázemí pro zabránění přechodu tureckým vojskům; podrobnou topografii spojí s prehistorií, mýtem, starými Římany i nedávnými dějinami. Historicko-geografická pasáž o takto pojmenované lokalitě, odkazující k dřívějším krutým událostem, se ve vztahu k rozsahu zprávy o aktuálním ději jeví trochu jako ukázka “nastavovaného” vyprávění vypravěče-historika, který manifestně realizuje naučnou funkci vyprávění. Její vlastní popis je však podstatný pro průběh děje. Ostatní – kratší – výkladové pasáže mají dokonce vztah ke konkrétním postavám, ať už protagonistům, nebo postavám epizodickým: Když zoufalého vojína Tomše (“Mamičko! Má zlatá mamičko!” sténal voják, ale slabý jeho hlas záhy zanikl”) odnášejí v horečkách do špitálu, z nějž se nemocní nevracejí, víme už, že v kraji panovala bahenní zimnice, jíž padlo za oběť neméně vojáků než v boji. Když vojáci neschopní ubránit předsunuté opevnění vyhodí ho i se sebou samými do povětří, víme, že neohrožený starý voják, který si zakrývá uslzenou tvář s tichým nářkem “Josefe! Josefe!”, právě ztratil mladšího bratra. Epizodickým postavám je často dovolena jen takto krátká promluva, vždy je však zapojena do děje a má význam jako ilustrace krutých zkušeností, jimž jsou vojáci vystaveni. Příležitosti k naučnému výkladu s uplatněním figury “dříve a nyní” poskytuje vypravěči také prehistorie postav, například retrospektivní sumarizace událostí, jež přivedly “adamitu” Holce či mladého dudáka Jeníka k Píseckému regimentu. Rétorický vypravěč připomene čtenáři ubývání dudáckého umění v současnosti, vysvětlí, že v časech příběhu vojenské pluky mívaly podobně jako ty skotské svého dudáka. Z pohledu “znalce povah” pak promluví o stesku nedobrovolných branců a necitelnosti ostřílených vojáků. Obrací se přitom i ke čtenáři coby nositeli sdílené zkušenosti: “víte, že vojenská služba teprve pernou se stává, vzpomíná-li mladý voják na vzdálené děvče”. Osudy těchto podrobně uvedených postav, “adamity” a “dudáka”, se postupně odhalí jako propojené v minulosti – Holce coby adamitu bezděky pomohl u výslechu usvědčit Jeníkův otec, ale postaral se alespoň o jeho osiřelou sestřičku, což však Holec netuší, zauzlí se aktuálně (Jeník se pokusí o útěk, ale zabrání mu v tom stráž, již nedrží nikdo jiný než Holec; mládence však nenahlásí), upevní v boji a definitivně spojí v mírovém čase v závěru příběhu; Jeník se ožení se svou milovanou Baruškou, Holcovou sestrou. Nejde však o laciný happy end, ale o pečeť smíření, k němuž směřovala celá osobní dějová linka příběhu, úzce provázaná s dobovými okolnostmi (pronásledování nekatolíků v Čechách) a událostmi bojů u Krvavého kamene. V synopsi je syntéza roviny velkých a malých událostí očividná; vyprávění samo však působí spíše epizodicky. Tato epizodičnost přímo nesouvisí s členěním textu na kapitoly, ale vyplývá spíše z toho, že událostem předcházejí názorně vylíčené situace postav. V první kapitole po rétorickém vypravěčském úvodu následuje obrázek cikánů vášnivě tančících v letním podvečeru. Je však jen barvitým pozadím vážného, úsporného hovoru dvou důstojníků: krátké věty konstatující stav věcí, časté odmlčování, ať už v nejistotě nad vyslovenou hypotézou či v obavě doslovit. Tento výjev vystřídá pohled za opevnění, v němž se odehrává všednost vojenského života: vojáci se snaží odpočívat, tropí si žerty z desátníka, jemuž utekla žena s mladším hulánem. Odlehčenou náladu přeruší nečekaný turecký útok: desátník nadává, že nenechají člověka vyspat, druh se ptá, zda napsal poslední vůli, a jiný promptně dává nevyžádanou odpověď: “Toť, a ženě nic neodkázal-” Vojáci reagují na rychlé pokyny, cestou kolem špitálu se jen jeden otočí, aby naposled pozdravil naříkajícího nemocného, na nějž už ani nezbyla postel. Po odražení prvního útoku a vleklém čekání na další si vojáci krátí čas hrou na smrt: zakuklený voják se snaží druhé zasáhnout hůlkou, ti před ním uskakují jako malí chlapci. Stručná řeč je tu zprvu řečí rozhodování, řízení akce (tedy performativní, a to už z podstaty hierarchie komunikantů), prudkým výrazem bolesti či naopak udržování nálady přátelským popichováním. Hra přináší dvojí rozměr: do řeči imitaci dětského pokřikování, do příběhu názornou inscenaci smrti, která si nevybírá. Další turecký útok ostatně následuje tak rychle, že vyvolený “smrťák” si ani nestihne odložit rudý plášť. I v tom se Jiráskovo vyprávění odlišuje od předchůdců: věcná informace i symbol vždy alespoň minimálně souvisí s dějem. Turecké obléhání jeskyně nakonec trvá dlouhé dny, vojáci hladoví, trápí je zranění, a řeč zůstává jediným prostředkem zachovávajícím zdání života. Nakonec hrstka přeživších obránců čelí přesným ostřelováním turecké přesile (statečný dudák skolí samotného velitele Turků), ranění a nemocní z posledních sil nabíjejí střelcům. Řeč je střídmá, setník Sekerka pobízí k boji: “Každá naše rána za dukát, hoši!” volal. “Šetřte a nepalte nadarmo. Za každou špetku prachu ať se svalí Turek! Tak hoši, tak! Dobře! Dobře!”. Zatímco aktivita rétorického vypravěče zůstává v povídce “Na Krvavém kameni” poplatná dosavadním žánrovým zvyklostem, jaké najdeme v díle J.K.Tyla, Prokopa Chocholouška, Ivana Klicpery, Bohumila Havlasy či V.B.Třebízského, řečové chování postav těmto konvencím neodpovídá. Dominantní funkcí řeči je v Jiráskově vyprávění reakce na aktuální situaci v ději: plán, co dělat zítra, velitelský rozkaz, výraz bolesti, odlehčení těžké situace. Situačně ukotvená řeč má zároveň existenciální podtext: ztrátu blízkého člověka, strach o pouhé fyzické přežití, ztrátu zábran v boji, který je možná poslední. Mohlo by se zdát, že mezní situace takové zpracování přímo nabízejí; příběh obrany poslední výspy hrstkou statečných proti přesile je dějový model, který má v kultuře své stálé místo. Ke komplexním epickému zobrazení zkušenosti i skrze řeč jej však dovede využít právě Jirásek.

(Alice Jedličková a kol.: Narativní způsoby v české próze 19.století, 2022)

“Na Krvavém kameni” je z nejzdařilejších prací Jiráskových, ba veškeré naší historické beletrie. Život a útrapy statečných obhájců jeskyně i reduty návrší ono chránící, neobyčejná udatnost, se kterou vzdorovali útokům tureckým strádajíce nedostatkem potravy i střeliva, až konečně vysíleni hladem, nemajíce střeliva a decimováni střelbou tureckou i nemocemi po 21 dnech čestně kapitulovali: vše to vylíčeno jest v obrázku Jiráskově s tak vzácnou životností a dramatickou silou, že právem nazvali jsme tento obrázek jednou z nejzdařilejších prací oblíbeného našeho povídkáře a celé naší beletrie. V něm každý rys jest na svém místě a veden jsa rukou skutečného mistra dovršuje celek v kresbu naskrze dokonalou.

(dobová kritika)

Mistrně a strhujícně líčený každodenní život obléhané vojenské jednotky i bojové výjevy. Rozhodně stojí za přečtení.

Na Krvavém kameni