NEVOLNICE

Děj je dosti skrovný, ale vzorně provedený. Motivem jest mu vřelá a hluboká láska Radvanova budící týž ohlas v prsou sličné a hrdé Květy. Stupňován jest děj pěknými momenty: mstou Květinou na Radovanu, jejím prodáním otrokářům, smělým únosem a pronásledováním osvoboditelů. V těchto momentech převládá divoká smělost pohanské povahy, která se zmírní a uladní zjevem Metodějovým. Již ovšem i tam poutá dobře promyšlená postava Radovanova, jeho smířlivost a čistá láska. On jest nám osobou mile sympatickou, k níž stejně se druží Květa. Povaha její založena jest na protivě msty a lásky. Hrdá její svoboda trpí mnohá příkoří. V otcovské dědině jest jata a jako válečná kořist odvedena nepřátelským Mladenovicům. Již tyto okovy nevolnosti trpce snáší, ale krutěji ještě dotknuta jest, jsouc prodána cizímu otrokáři, jemuž se sotva z části mstí, zastřelíc jeho pomocníka ryšavého žida. Než i tuto hrdou dívku pokoří láska. Radovanem jsouc osvobozena má dosti příležitostí, aby prchla, ale ona u svého vysvoboditele vytrvá, ano odmítá volnost z jeho rukou jí nabízenou. Také ostatní osoby kresleny jsou bezvadně, a východ děje je přesně poeticky spravedlivý. Vypravování je plynné, dikce případná, mile poetická. Cena povídky je nepopěrna jak po stránce poetické, tak obsahové. Poznámky kulturní a mytologické, poměry plemen a jejich až do krajností jdoucí nepřátelství, temná stránka povahy slovanské, která se neúprosně až otroctvím mstí, jsou dobře zachyceny a zajímavě podány. A na tyto rysy pohanství slovanského padá první červánek smířlivé a konejšivé nové víry Kristovy, aby dobré vlastnosti ušlechtila a utužila, divoké odstranila a vytříbila.

(V.Vítězný)

Historicky vzato, nemá se děj celkem o co opřít. Jirásek patrně našel při četbě prvního dílu Palackého Dějin /str. 153/ poznámku o jakémsi svědectví o pobytu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje v Litomyšli, kde prý měli založit kapli sv.Klimenta. To ovšem byl námět pro litomyšlského profesora velmi vhodný. Povídka sama byla psána pod tlakem objednávky redaktora Ferdinanda Schulze pro první ročník nově vzniklé Zlaté Prahy a to nedávalo autorovi dostatečnou volnost v přípravě, nehledě na to, že nebylo z čeho vycházet. Archeologie v této krajině bohužel dosud nezakotvila a mohla nabídnout jedině nedaleké hradiště u Benátek, spojované s raně historickým Hrutovem, kudy vedla zemská stezka trstenická na Moravu. Sem Jirásek chodíval na vycházky z Litomyšle. Sehnal si tedy něco literatury o stezkách, práci Josefa Jirečka o arabských pramenech k českému ranému středověku (tady mu nějaké kulturně historické drobnosti poskytla zpráva židovského cestovatele, obchodníka a diplomata v arabských službách Ibrahima ibn Jakuba), něco o Metodějovi (bohatá jubilejní cyrilometodějská literatura teprve začínala), o staročeských kmenech… – a zbytek záležel na autorově fantazii. Příběh je prostý a vlastně ještě romantický, umělecky nepříliš propracovaný, kulturně historická výbava předvídatelná a velmi omezená… Postavy jsou idylické, staročeští hrdinové ovšem  kladní; zato nesympatičtí, ovšemže ryšaví židovští kupci-otrokáři včetně Ibrahima ibn Jakuba vyhovují dobovému vkusu… Celkem násilně vymyšlenou historku z doby, v níže se nikdy necítil doma a která mu nic neříkala, dovedl Jirásek posoudit lépe než shovívaví kritikové. Věděl, že není dobrá, a vymínil si, aby nebyla v jeho sebraných spisech; až po jeho smrti se objevila v dodatcích a roku 1936 ještě v bibliofilském vydání… Mezi prvními Štorchovými epigony vyniká jeho přítel a spolupracovník Karel Sellner (1873-1955)… První kniha, kterou si student Sellner koupil za šesták určený na večeři, byla Jiráskova Nevolnice. Jirásek mu pak byl po celý život vzorem, ačkoli náměty a postupy volil spíše podle Štorcha.

(Karel Sklenář)

Dílo povahy už zralejší, zajímavé tím, že nám ukazuje Jiráska realistu na půdě tak málo zjištěné a nejisté. Její kompozice, fabule i výstroj jsou tím poučnější… Fabule prostinká a velmi opatrně smyšlená, to proto, že autor nechtěl přes hranice fakt, jež měl o té době. Především jej zajímal starý Hrutov, veliká tržnice a celnice při jihovýchodní zemské bráně. Pak obsah arabských cestopisů, kde nalezl zprávy o Čechách skrovné, ale tím drahocennější, a konečně pověst o sv.Metodějovi a jeho příchodu do Čech. Kompozice přiléhá k prosté fabuli tak dobře, totiž vyhýbá se všemu pouze báječnému tak opatrně, že se vyjímá celá povídka velmi solidně a bezpečně pravdivě co do popisů věcí i obyčejů. Především se přidržel arabských kupců; jejich příchodem děj začne a tím, co oni mluví a dělají, skutečně nad temnotou oné doby dosti pěkně svítá. Osoby samy nevynikají, až na Žida Bechra, žádnou určitější význačností.

(Jan Voborník)

Naopak diviti se musíme umění, s jakým z dějů tak prostých Jirásek dovedl utvořiti obrázek tak poutavý. Mladou nevolnici při prvním jejím objevení rázem si zamilujeme a s živým účastenstvím sledujeme, zdali podaří se této ušlechtilé dívce z nehodného otroctví se vyprostiti. Nezdar, který oba první pokusy její provází, jakož i překážky, které se jí a Radovanovi na útěku v cestu stavějí – boj se zubrem, poranění Radovanovo, blízkost stíhatelů, dlouho trvající nepřítomnost Modlibohova – zvyšují vhodně naše účastenství. Idea povídky je velmi vzácná: vytrvalá a hluboká láska, která pro milovanou bytost neváhá i nejtěžších podstoupiti nebezpečí, překoná nakonec i sebe mocnější odpor a budí vzájemnou lásku. Dokonalým umělcem jeví se nám jako jinde tak i zde Jirásek v charakteristice. Každá osoba mluví tu řečí stavu svému a povaze úplně přiměřenou a ukazuje – jak požadujeme od dobrého básníka epického – hlavní rysy své povahy vlastními skutky a slovy, méně popisy autorovými. Tak odvážnost a hrdost, jemnost a něžnost Květina, vášnivost lásky Radovanovy jakož i jeho odhodlanost a vytrvalost, pak zase nedůvěra, kde domnívá se býti od lstivé Zličanky zrazen, obětavá věrnost a nezdolná zmužilost Modlibohova, lakotnost, ukrutnost a mstivost Žida Bechra, na konci pak velebnost sv.biskupa Metoděje – to vše je velmi zdařile nakresleno. Živost a názornost popisů a líčení Jiráskových je známa. Jak názorně, zrovna s homerickou plastičností, vylíčen je například krutý boj obou mladíků s divokým zubrem anebo rozsáhlý hvozd na hranicích česko-moravských se prostírající… Velmi jasně tu vidíme, jak asi tehdy vlast naše vypadala, pokryta jsouc z velké části dlouhými lesy, v nichž medvědi, vlci a zubři hospodařili, a sem tam rozsáhlými slatinami, obydlena pak několika kmeny, kteří časté bitky spolu sváděli, kořist si odhánějíce a “únosby” provozujíce. Takoví zajatci nebo “plennice” – Květu stihl takový osud – stávali se pak nevolníky a mohli se i do otroctví prodati. Každý kmen rozdělen byl zase na více žup, a každá župa měla obyčejně jeden pevný, ovšem dřevěný hrad s rozsáhlým podhradím, kde trhy někdy dosti hlučně a z dalekých zemí navštěvované se konávaly. V naší povídce živě popsán jest takový trh na podhradí litomyšlském. Nemnoho dovídáme se zde o náboženských zvycích našich předků. K tomu bylo ukázáno již v Osvětě, ale zároveň jako na omluvu připomenuto, že kulturní stav doby tehdejší dosud tmou nejistoty je zastřen a že tudíž zevrubnější líčení nebyl by mohl Jirásek, jak jindy činívá, založiti na výzkumech vědeckých. Nesluší se však vedle toho zapomínati, že při tak skrovném dějství živel kulturně-historický větší podrobnosti byl by příliš vystoupil do popředí. Patrny jsou stopy, že autor v té příčině řídil se úmyslně oběma nejstaršími zpěvy rukopisu královédvorského, Zábojem a Čestmírem. Tak např. vladyka, otec Radovanův, každého dne za soumraku chodívá za dědinu do blízkého háje uložit tam krmě pod stromy a poklonit se bohům na místě jim zmileném a hlásat tam milých slov. Z určitých bohů jmenuje se toliko Svaroh, o jehož slavnosti bývalo na kouřimském podhradí hlučné veselí. Několikráte jmenují se “běsové”: zvláště zevrubně popsán je kámen běsů v lese nad dědinou mladenovickou, u něhož právě Květa padla do rukou španělským kupcům. Blízko něho stál obrovský dub, na němž zavěšen byl štít koží potažený, meč a pás pancéřový, všechno rzí valně sešlé. Domněnka autorova, že snad vítěz nějaký zbraň tu kdysi zavěsil v oběť bohům, upomíná rovněž na Záboje. Milý obrázek vykouzlen živým líčením slavnosti “tuřic”. K historické pravdivosti přispívá jednak, že španělští kupci užívají tu a tam svých výrazů, jako Bujma, Fraga, farsach, mitkalje, kušár atd., jednak že mnoho slov a vazeb převzato ze zpěvů staročeských, např. les dlouhopustý, vstali k vojně, mysl úporná, skála bohům zmilená, než podruhé noc se zatemní atd. Nemůže tedy celkový náš úsudek zníti jinak než pochvalně, a bylo by si jen přáti, aby naši pěstitelé románu a povídky historické se stejnou pečlivostí přihlíželi ke stránce kulturně-historické.

(dobová kritika)

Nedaleko Litomyšle, kde Jirásek tehdy učil, bylo místo, o němž se již z dob Augusta Sedláčka věřilo, že je to starý Hrutov, zemská brána u pomezního hvozdu, kudy se z Čech vycházelo na Moravu. A tam Jirásek rád vycházel. I oživoval si toto místo ve své fantazii, jak on vždy místa, jež ho zaujala, představami o životě, jenž tam kdysi, v dávných dobách prvního rozbřesku českých dějin, vládl… i když jen ve své fantazii, vykouzlil přece obraz staré té doby věrněji, než sám tušil.

(Zdeněk Nejedlý)

Nepříliš známá delší Jiráskova povídka z dob prvního křesťanství rozhodně stojí za přečtení – je čtivá, má spád a dokáže udržet čtenářovu pozornost až do konce. Jirásek tímto dobrodružným příběhem z našeho dávnověku předjímá pozdější slavná díla Eduarda Štorcha.

Nevolnice