Popis projektu
Povídka
Napsáno 1892. Vydáno poprvé v Sirotám příbramským 1892, poté ve sv. 24 Sebraných spisů I a ve sv. 7 Sebraných spisů II
Červnové odpoledne, umrtvující parno, nikde člověka.
Vše nehnuto, jen bílá káňata poletují nad mokrými lukami a stokou.
Na suché loučce muž a žena hrabou seno. Stařec bílých vlasů, stařena v červených punčochách. Chodec – autor začne hovor. Babka, hovornější, vysvětluje: muž je skoro slepý a nedoslýchá. “A jak může pracovat?” “To už on je tak zvyklý.” A hrabou seno dál.
Autor uzavírá idylku ironicky: Co žene slepce do té práce? Neúmorná láska k ní, či návyk, dlouhá chvíle, či nouze, či ta babka?
Jediný, ale mocný tah v podobizně českého lidu.
(Jan Voborník)
Nálada, do níž několika rysy načrtnuty postavy, ale je tím řečeno vše.
(Jaromír Borecký)
Bravurní ukázka Jiráskova smyslu pro ironii. Dokonalá miniatura s vtipnou pointou; tato skvostná povídka rozhodně stojí za znovuobjevení.