Popis projektu
Povídka
Napsáno 1883. Vydáno poprvé ve Světozoru 1883, samostatně 1886, poté ve sv. 10 Sebraných spisů I a ve sv. 13 Sebraných spisů II
Zajímavost: Dobou děje navazuje povídka na povídku “Sousedé”. V povídce se objeví i legendární generál Laudon.
Povídka je pokračováním Sousedů.
Roku 1743 byla v Praze korunovace Marie Terezie. Také v Polici pořádali oslavu a Honzíček Drozanských, hrbáček, bubnoval na bubny. Byl ubohý, ale přece se dobře oženil. Byl krejčím, vtipným a zábavným člověkem. Měl syna Vašíčka, kterého velmi miloval. Ale vojna, hlad a nouze jej připravily o všechno, o ženu i děcko.
Za Vašíčka však dostal náhradu. Přijeli panduři a jejich důstojník mu odevzdal chlapce, sirotka Pavla, se slibem, že si pro něj časem přijde. A dal mu i peníze. Honzíček Pavla vychovával co nejlépe, pak ho dal i do kláštera, aby studoval na kněze. Ale malý pandurek měl v hlavě jiné plány – vojnu.
Za války se stalo, že přišel do Police císařský štáb. Generál a nejvyšší důstojníci a jejich dámy se usadili v klášteře. A měli se tam vesele, i bál měli, a mniši dělali muziku. Generál Laudon sám byl onen pandurský generál, který dal Pavla Honzíčkovi k vychování. Generál se teď staral o to, aby Pavel neopustil studium a zapomněl na vojnu. Pověděl mu o jeho rodičích, že je synem vojenského ranhojiče, kdy oba na pochodu zabili.
Strhne se však bitva a pandurek – schován na půdě – vyslechne úmluvu pruských velitelů – donese zprávu Laudonovu plukovníkovi, a přispěje tak k Laudonovu vítězství. Za vděk je Pavel přijat do vojska a odchází s ním.
Po válce se jako důstojník vrátí pro milovanou Rozárku a navštívit svého Honzíčka.
Živí lidé s masem a kostmi, s duší a srdcem. Okolo nich historický rámec dobrého soudobého řezání, mnohá historická epizodka, již se ty roztomilé, lidské figurky svým životem účastní.
(Jaromír Borecký)
V povídce zdůraznil v jedné z hlavních postav zdatného vypravěče, který se těší tím, že povídá, co prožil, ale navíc miluje řeč pro řeč i nadsázku, která k vypravování z libosti patří.
(Jaroslava Janáčková)
Jirásek tady sleduje historické události, vedle nichž se i v této povídce objeví milostný motiv, vztah “pandurka” Pavla a Rozárky Hložkové. Díky nim povídka nekončí jako válečný příběh, ale po odjezdu generála Laudona z Policka sleduje už pouze osudy svých hrdinů, které dovádí až do roku 1779. Kombinace dvou zcela odlišných dějových rovin – významných dějinných událostí a příběhů postav, jež jsou zčásti reálné, zčásti smyšlené – je pro Jiráska velmi příznačná. Jde tu o vylíčení osudů živoucích lidí z masa a kostí s jejich radostmi i strastmi, ohraničené rámcem lhostejných dějin. A z toho všeho vyvěrá autorův silný citový vztah k jeho postavám, ale hlavně láska k trpící české zemi.
(Eva Koudelková)
Přítomná povídka postrádá určité vůdčí ideje, jakými jiné práce oblíbeného romanopisce našeho vynikají. Lidé v ní sice mnoho jednají, ale součinnost jejich nesměřuje k určitému cíli, v němž by se buď přátelsky, buď nepřátelsky stýkala. Osoby ty váže sice vespolek svazek příbuzenský a náhoda, nikoli však určitá, důležitá myšlenka nebo mocný zájem; tím i děj stává se nesoustředěný, nejednotný, jsa soudržován toliko rámcem válečným, do kterého jest vsazen. Vada ta i z toho plyne, že povídce nedostává se hlavního hrdiny. Není jím ani Pandurek, dle něhož povídka jest nazvána, neboť dospívá teprve ke konci povídky vlastní vůle, ani Honzíček, který ač originelně a zajímavě jest vylíčen, postrádá onoho vlivu na rozvoj děje, jenž by jej hlavní jeho osobou učinil, ani konečně generál Laudon nebo páter Athanáš, kterým toliko epizodický úkol v celku byl přidělen. Tento nedostatek vůdčího principu a jeho nositele působí rušivě i vůči zajímavým a poutavým detailům, jimiž autor i tuto práci svou vyšperkoval; míníme tu pěkné popisy krajinné, charakteristické líčení života ve hlavním stanu Laudonově (klášteře polickém), ruchu vojenského a živé líčení hájení Stěn proti nepříteli vedenému generálem Fouquetem. V těchto podrobnostech jeví se nám Jirásek zase jako zručný vypravovatel historický, jenž na základě pečlivých studií případně a zajímavě dovede vylíčiti dobu, kraj i osoby, jichž se týče. Byť i “Pandurek” z příčin svrchu dotčených neřadil se mezi nejlepší práce Jiráskovy, nelze mu zajímavosti upříti, i bude zajisté čtenářům čtením vítaným.
(dobová kritika)
“Pandurek” jest pestrý obraz válečného života té doby. Jeho středem jest život v Polickém klášteře, kdež se r.1758 usadil generál Laudon se svým komandem a celou družinou, a ta tu rozvinula život veselý, jak dovedli jen vojáci. Ale i k bitvě tu dojde, nikoli však aby děsila, nýbrž aby rozohnila. A tak tu Jirásek dovede ozářit vojenský život zvláštním jasem a půvabem. Nedivíme se proto ani, že mladý Pavel nezná větší tužby než stát se vojákem. Vždyť zde vojna jest vlastně idyla, přitom plná ruchu a vznětů.
(Zdeněk Nejedlý)
Čtivá, mistrně napsaná povídka, která by neměla zůstat zapomenuta.