NÁPIS

Črta nemá ještě obraznosti pozdních drobných obrázků, ale přece již má něco z jejich delikátnosti v nedopověděném náznaku.

(Jaromír Borecký)

V podstatě milostná idylka v próze. Fejeton je zajímavý i tím, že v jeho případě známe konkrétní inspirační zdroj; stal se jím zážitek z jednodenního výletu z Litomyšle počátkem října 1882, kdy čtveřice přátel objevila na svojanovském hradu kámen s francouzským nápisem ve verších. Již za tři dny vyšel v Národních listech fejeton, v němž Jirásek originálním způsobem využil nalezené verše. Obdobně i příběh vyprávěný v ich-formě líčí dojmy poutníka-vypravěče při návštěvě starého hradu. V příkopě hradní zříceniny zahlédne francouzský nápis na podstavci sochy: “J´aime les fleurs avec plaisir et joie pour cela du loisir au ciel je vois.” Ten v něm vyvolá snovou představu nenaplněného milostného vztahu vychovatele k hraběcí schovance. Ze zadumání ho vytrhne až správce svým výkladem, že socha je údajně sv.Valentin. Právě hovory se správcem, které rámují vlastní historii nešťastné lásky, jsou jakýmisi signály poukazujícími i přes fantazijní charakter povídky k realitě (například tendenční vlastenecká zmínka, že na starém českém hradu ozývá se teď jenom němčina, přispěje k vypravěčovu útěku do oblasti snů a představ).

(Miloš Zelenka)

A tu mohli bychom snad nejlépe Jiráskovu zálibu na rokoku vyznačit jako zálibu na radosti ze života. I tu zajisté se u Jiráska hlásí jeho zásadní kladnost, jeho živý smysl pro všechny kladné hodnoty života. Rokokoví lidé totiž jistě se těšili ze života. Jak by si jinak byli tolik okrašlovali všechny jeho formy, proč by si tak bohatě byli vytvořovali prostředí, v němž žili, proč by je byli tak bohatě okrašlovali, proč by i sebe byli tak barvitě vystrojovali? To cítí Jirásek živě již svým malířským smyslem. Ale i jako literární umělec poznává, co poetičnosti bylo v oné době, jak tehdejší lidé si poesií okrašlovali i svůj vnitřní život. Není to snad vždy poesie nám dnes již cenná, ale oni se jí těšili, a na tom záleží. Kdo však tak žil, vnitřně i na zevnějšek, ten jistě žil rád a s chutí, a to již jest něco, co vždy Jiráska u každého těšilo a těší. Ale i my sami, hledíme-li na památky tehdejšího života, pociťujeme zvláštní radost, jež má pro nás ovšem také cenu jako každá upřímná, čistá radost. A tak utěšení, jež nalézáme v rozkošných obrázcích z rokoka, obohacuje náš život. Tak se Jirásek dívá na rokoko, tak popisuje tehdejší lidi a tak hledí i v nás vyvolat radost při pohledu na ně. V polozapomenuté skizze “Nápis” vyjádřil to Jirásek přímo antithesí mezi touto dobou a středověkem. Ve zřícenině, v někdejším hradebním příkopu, kdež upravena byla zahrádka, nalezl sochu s poetickým nápisem o květech přírody.

(Zdeněk Nejedlý)

Konečně vynořila se stará, kulatá věž beze střechy nad lesem; pak vystoupily také ostatní – sit venia verbo – budovy starého hradu. Cíl cesty své jsem konečně spatřil.

Spatřil, ale než-li ho došel! Bylo již skoro poledne parného, červnového dne a já musel  z holé planiny, kterou jsem kráčel, kamenitou, prudko spádnou a křivolakou cestou dolů, do úzkého údolí, vlastně oužlabí, nad nímž visely holé skály strmých strání, pořídku jen porostlých travou, zvonky, slzičkami a tu a tam žlutokvětou diviznou.

Ticho, parno. Potok žlabem se vinoucí sotva se ozýval; jen se leskl v palčivém slunci a ploužil, jakoby sám byl unaven. Šel jsem po jeho břehu; pak cesta odbočila vlevo, nahoru do příkrého kopce, na jehož temeni vypínal se starý hrad, který prve tak na blízku se mi zdál. Teď té cesty nahoru! Probůh! Jak před věky ti lidé sem chodili, jak to vydrželi?

Cesta kamenitá, křivolaká mezi balvany, nikde křovinky, nikde stínu. Tu a tam travička, chudý květ a ty ještě napolo zvadlé. Zastavuji se, abych si oddechl a zřím dolů, dále do údolí, kde se vesnička bělá ve stromoví a nad ní kostelík. Za vsí, za kostelem, černý les, plný libého, chladivého stínu – a tam pod tím boučím jistě nějaká studánka… Než nač těch Tantalových muk. Dále!

Konečně smilovala se nade mnou stará, sešlá brána a nahrbený strom bezový při ní; vrhly první na mne příjemný stín a chlad. Tu u té tiché brány, před níž svoditý most nad příkopem teď zasypaným zvučel kdys a hřměl od prudkých kopyt rytířských koňů, já osamělý poutník počal jsem se diviti.

Čekal jsem “ohavnost spuštění” a hle – vedle rozvalin, tam výše, kde býval hradní palác, stavení novověké, obydlené. Nepotěšilo mne tuze.

V rozvalinách hradu někdy královského, v němž později nejslovutnější rodové čeští bytovali, v rozvalinách plných slávy, v místě tak poetickém, tak jednoduché stavení beze slohu, holé, nezajímavé – to věru neladný tón v jímavé, dumné elegii tohoto místa.

Bude tedy třeba ohlášení, povolení, abych si starý hrad mohl prohlédnouti. Zvuky německé mne přivítaly. I tu! Zněly shora z otevřených oken prvního patra. Pak vyšel z přízemku starý muž – správce, jak jsem se dozvěděl. Byl potěšen, an jsem česky promluvil.

“Vidíte, pane, jsem v krajině ryze české, ale že málo ze hradu dolů přijdu, jsou mi zvuky mateřské vzácností. Všechno je německé. Pán je velkokupcem v Praze – na léto bývají tu na panství. Našemu jazyku valně nepřejí,” dodal tišeji. “Tady je to dvojnásob člověku líto.”

Zůstal chvíli se mnou. Leccos mi vyložil, ukázal, pověděl. Společnost jeho byla mně milá i užitečná. Vypravoval mně o tom, jak tu a tam v rozvalinách před lety kopali, co tam pamětihodného nebo zvláštního našli, vypravoval mně také o posledních majitelích. Prohodil něco o jakémsi romantickém příběhu za poslední šlechtické majitelky, ale dosti zběžně a s úsměvem, jakoby tomu sám valně nevěřil. Já, pravdu povím, toho si také tak bedlivě nevšímal. Mně jen vábila minulost starší, od třináctého do patnáctého věku, nejslavnější to doba starého hradu.

Obraznost má znovu budovala si pustou stavbu, oživujíc bašty, předhradí, palác hradský, nádvoří i síně postavami těch století. Vtom zvonek zaječel v prosaickém domě a společník můj, maje se narychlo k odchodu, žádal mne, abych posečkal, omlouvaje se, že musí k vrchnosti.

“Sejděte, prosím, kolem rohu této staré zdi; dvířka, k nimž přijdete, jsou otevřena. Račte jimi dále a račte na mne tam posečkat. Půjdu co možná nejdříve.”

Zmizel, já pak učinil, jak řekl. Byl jsem překvapen. Dotčená dvířka vedla na několik schodů kamenných, po nichž sešed, octl jsem se v – zahrádce. Byl to vlastně starý příkop hradní napolo zasypaný. Rostly tu ovocné stromy, ne valné sice, ale teď, za parného poledne, zvláště příjemné svým chladem.

Šel jsem ve stínu jejich, až pojednou dostal jsem se na vyšší, volnější místo, poněkud nachýlené. Vyšel jsem patrně z příkopu a byl jsem na svahu ve starém předhradí. Jindy tu byla zajisté holá, kamenitá půda jako všude – teď místo to, vroubené ještě zbytky staré hradby vnější a kulaté bašty, tvořilo vlastní zahradu.

Zajisté se zahradník, jenž ji zakládal, nalopotil a nastaral.

V té výši a v těch místech byla tím příjemnější; ač byla celkem jednoduchá. Pole květinová skládala se většinou z pomněnek a z růží. Keře rozmanité nabyly časem značné již houště a zakrnělé stromy hnaly koruny své do šíře. Šeřík vyrostl i tu ve slušné stromky. Byly ještě obaleny květem. Vůně jeho naplňovala jasný, tetelící se vzduch.

Hledal jsem nejtmavší stín. Nejstinnější místečko bylo zároveň nejkrásnějším. Zpod stromů a křovin bylo volně viděti na stráně kopce, na kterém stál hrad, na dol, na protější svahy holé i dále lesem porostlé a na hory v pozadí se promodrávající. Výhled daleký, utěšený.

Usedl jsem tu na kamennou lavičku. Dobré si to místečko vyhlédl, kdo sem ji dal postaviti. Hleděl jsem sám v libém stínu a chladu do kraje, poledním, jasným sluncem ozářeného – pak zraky mé obrátily se náhodou vpravo, kde v houštině vonného bezu stála socha mladého pastýře rázu rokokového. Teď teprve jsem si jí povšiml.

Na podstavci jejím zahlédl jsem nápis. Nahnu se a čtu:

“J´aime les fleurs avec plaisir er joie

Pour cela du loisir au ciel je vois.”

Francouzská slova mne překvapila. Čtu znova.

“Miluju květiny s vroucí rozkoší, proto také jenom v nebi vidím potěšení.”

V tom osamělém, tichém místečku, nad nímž trčely do výše zbytky pochmurné stavby středověké, slova ta plná vroucnosti ku přírodě mne zvláště dojala.

To byla něžná mysl, co ty verše skládala, i ta, co je sem dala napsati.

Kdo to byl? Kdo smýšlel a cítil tak tu na pustém, osamělém hradě, na té neplodné, holé hoře, kdež zajisté jen bojovnému, drsnému muži středověku bylo volno. Proč meškal ten, jenž tak květy vroucně miloval, na místě, které žádných neplodilo? Ký vítr sem ho zavál? Slova nápisu působila dále.

Pro něžnou tu mysl, pro srdce zajisté citelné hledala vzrušená mysl těmi verši určitější podobu. A tu zamihlo se mi, pak živě probudilo, co prve jen jako letem jsem z vypravování správcova pochytil. Teď mne to již zajímalo živě…

Spatřil jsem ho, kdo nápis napsati dal… Sedal tu… Sedí tu… Mladý, ušlechtilý muž. Je na “zámku”, tam v tom obydleném stavení starého hradu, vychovatelem. Je ve službách staré šlechtičny, mrzuté vdovy. Nic jí nezbylo, nežli toto panstvíčko v hornaté krajině a polospustlý ten královský hrad. Sedí tu a svého syna vychovává, tj. kazí dílo vychovatelské mladého vychovatele.

Těžká to služba, tichý, jednotvárný tu život. Jak by sobě nezasteskl, jak by nezatoužil, jak by nevyhledával místečka, kde by milé knize nebo svým snům všecek se mohl oddati? Tu na tom  místečku to bylo – než tenkráte tu nekvetla ani pomněnka, ani růže, ani stromy – sotva jen stinná houštinka.

A že květy miloval, jichž tu neviděl, viděl svou rozkoš v nebi. K jeho nezměrné klenbě, jež se nad krajem vznášela, zrak svůj upíral – tam snění a touha zaváděly mysl jeho a plnily ji tichou rozkoší…

Pak byl ze snění probuzen a jal se pracovati. Na pustém místě tom, kde tak rád o samotě sedával, jal se zakládati zahrádku. Začal zjara. Pracoval a práce byla mu takovou rozkoší jako prve snění a samota. Často se tam “na zámku” otevíralo okno a ven na “zahrádku”, kde štíhlý, mladý muž práci řídil i sám pracoval, hleděla mladá dívka – a když jarní slunko zvláště hřálo, vyšla také ven a stanula na starém terasu nad samou zahrádkou, nebo až do ní přišla. Přibledlá, chorobná, opírajíc se o svou matku, hleděla na dílo i na mladého štíhlého muže, jehož líce od práce se zardívaly.

Byla mu v duchu vděčna. Přijela sem z hlavního města, kdež byla u tety, do toho zákoutí, aby na zdravém vzduchu zesílila. Za nebožtíka otce meškávali jinde, teď zbyl jim jen tento hrad. Nebyla zvyklá na takové bydlo. Stýskalo se jí, zatoužila po květech, jež také vášnivě milovala. Mluvila o nich s mladým vychovatelem, o jejich poesii, o přírodě. S nikým ještě tak nemohla dle srdce svého promluviti, nikdo jí tak nerozuměl, nikdo ji tak hovorem a myšlenkami svými nevzrušil.

Pak ji tak překvapil. Založil zahrádku – pro ni! Věděla to. Jaro se rozvíjelo – bylo to teď i na starém hradě viděti. Tam na zahrádce vypučela první kvítka. Starali se o ně, opatrovali je jako děti, věděli o každém, totiž mladý vychovatel a komtesa. Ve výklenku nad schody v “zámku” stála stará socha – ta na žádost komtesinu do zahrádky přenesena.

Často se tu setkali, často se tu dlouhou chvíli omeškali buď hovorem, buď čtením. Komtesa seděla na kamenné lávce – naslouchajíc vychovatelovu zvučnému, jímavému hlasu. Pak už se tu setkali častěji sami – a starost o něžné dítky na zahrádce svedla je tu i za večerů.

To bylo v létě, kdy komtesa úplně již ozdravěla. Když pak se schylovalo k podzimu, začali “na zámku” konati přípravy, a komtesa i vychovatel smutnili. Za jasného říjnového jitra byla komtesa na zahrádce naposled. U sochy pastýřovy setkala se s vychovatelem. Byli na okamžik sami – naposled. Pak vstoupila všecka bleda do nosítek. Snesli ji a společnici z hradu, pod nímž čekal kočár.

Ohlížela se z něho po hradu, ne po zámeckých oknech, kde jí matka šátkem kynula – ale po staré, rozvalené baště. U ní na terase, v záplavě ranního světla stála postava štíhlého muže. Hleděl dolů do údolí, až kočár na cestě mezi topoly zmizel, pak sestoupil do zahrádky a sklesnuv na lavičku u sochy pastýřovy – hořce plakal.

Komtesa nespatřila starý hrad a “jejich” zahrádku až za rok. Přijela v létě – se svým manželem, starým, bohatým hrabětem, kteréhož jí matka pro čest a slávu rodiny a blaho mladšího bratra jejího vnutila. Ten právě letos vychovateli svému odrostl.

Mladá hraběnka prošla hradem. Všude pusto a smutno – i na zahrádce. Kvetla sice spanile, bylo znáti na ní pečlivou ruku, jež ji do nedávna ještě pěstovala, ale… Ze záhonků vanula vůně květin, jako jemný “jeho” pozdrav. Tam u sochy naposled si ruku stiskli…

“J´aime les fleurs avec plaisir et joie

Pour cela du loisir au ciel je vois…”

Seděl jsem tu dlouho v tom stinném zákoutí. Viděl jsem vychovatele, jak tu osamotněv sedal a na spanilou zahradnici myslil – i ji – jak ve květu svého věku nešťastná, tu naposledy stanula. Ty husté keře to pamatují. Vonný dech “jejich” květin mne ovívá. Zajde, zanikne záhy – jako štěstí lidské…

“Ah, prohlížíte si tu sochu?” ozval se za mnou správcův hlas.

“Pan farář dole ve vsi napsal popis hradu a v tom popisu také stojí, že tohle je svatý Valentin. Ale je-li libo, podíváme se do věže a do lidomorny. Mám teď pokdy.”

Pohlédl jsem naposled na “sv.Valentina” a na snivé to místečko – a šel jsem za svým průvodcem…