Revue č. 2/2021

Dávno před jedenáctou počali se ve dvoraně Wilsonova nádraží shromažďovati pozvaní spisovatelé, kteří podepsali památný loňský manifest, výtvarní umělci a učenci. Byla tu pohromadě celá česká kultura. Za dvojitým špalírem Sokolů a skautů kupila se řada za řadou. Tento špalír dělil prostrannou dvoranu na tři díly: v obou postranních zaujali místa pozvaní hosté, v prostředním, pokrytém nádhernými koberci, konal se slavnostní akt. Stranu, obrácenou k perónu zaujali zástupci univerzity a techniky se svými čestnými odznaky a vystrojenými pedely, strana protější, východ z nádraží, obsazena skauty, Sokoly, pořadateli a žurnalisty.

Ve veliké dvoraně hučelo to jako ve mlýně. Každou chvíli kráčel středem na perón někdo ze členů vlády a osob, pozvaných k slavnostnímu uvítání politickému a rodinnému v nádražním saloně. Podél špalíru drahnou chvíli, hovoře tu a tam s někým, procházel se i Mistr Jirásek.

Na galerii nad východem zaujali místo zpěváci.

Očekávání stupňuje se od čtvrthodiny k čtvrthodině, od minuty k minutě. Ve vzrušeném hovoru nesčetných hlasů mění se i první rány děl v pouhý temný hukot. V tom objevuje se za okny na perónu vyzdobená lokomotiva a vagóny – vlak je v nádraží, vítání počíná.

Netrvá dlouho. Z perónu slyšeti spojenecké hymny. Za krátkou chvíli po příjezdu objeví se ve dveřích, vedoucích z perónu do dvorany, první skupina – žurnalisté, mezi nimi i náš anglický host, dopisovatel “Times” a chvatným krokem ubírají se podél špalíru a obsazují východ. Minuty největšího napětí za rostoucího ticha, mužové a také některé ochotné dámy snímají klobouky, náhle jakoby vítr rozčeřil pole – a tu již, provázen dr.Kramářem, svým rázným, dlouhým krokem, snítky vavřínu v ruce, vstupuje prezident Masaryk.

Ohromná vlna nadšení letí shromážděním vstříc tvůrci naší svobody. Hromový pozdrav hřmí z hrdel, klobouky rázem se zdvihají vzhůru a také přečetné šátky, jež se pak vracejí, aby osušily oči. Komu nezvlhly v tuto chvíli, komu z žen i z mužů, dělníků národní kultury, když se ocitli tváří v tvář muži, který jí z ciziny přinesl základní předpoklad, politickou svobodu?

V tom již se ozývá z galerie mohutný mužský zpěv – slavnostní sbor Vítězslava Nováka na slova Macharova, z něhož ostře vystupuje “Sláva Tobě, Masaryku!” a před skupinu, kterou tvoří prezident a dr.Kramář, za nimi generál Piccione, plukovník Sir T.Montgomery Cuninghame, francouzský vyslanec ministr Simon, český generalissimus, děti a přátelé prezidentovi a členové vlády, předstupuje Mistr Alois Jirásek.

Prezident vykračuje mu vstříc a oba dlouho a vroucně potřásají si rukou. Svým milým, rozvážným způsobem Jirásek mluví (celý projev ZDE).

Prezident podává mu ruku a děkuje. A již se ozývají shůry Žižkovy “Kdož jste boží bojovníci”, po nich “Kde domov můj” a “Nad Tatrou sa blýska”, hymny osvobozené země, při nichž vracejí se opět slzy do očí a mezi jednotlivými větami slyšeti vzlyky vzrušení a radosti.

Nové napětí v obecenstvu. Prezident, jenž chvílemi hovořil s dr.Kramářem, při čemž jednou oba srdečně se zasmáli, rozhlédl se kolem, jako druhdy vždycky činíval, a svým charakteristickým hlasem, který jako bychom včera naposled byli slyšeli z katedry nebo řečniště, doprovázeje slova úsečnými pohyby pravicí, za napjaté pozornosti jal se mluviti.

Dovolte, abych vám poděkoval jen několika málo slovy. Jsem potěšen, že vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky jest představitelem snah českého národa. Já vás, básníky, jako tvůrce vždy pokládal za představitele národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytknutých, než my, političtí pracovníci, proto chceme s vámi i nadále spolupůsobiti. Bude v tom mnoho poezie, bude to pohádka, ale pohádka skutečnosti, ve které žijeme. Nastává nám nyní práce, společná práce. Každý nastupte své místo, neboť každý i malý může přispěti k vybudování československé demokracie.

Bouřlivý, nadšený a neutuchající souhlas dojatých posluchačů provází jeho první slova, promluvená v Praze k celému národu, jeho mužný apel k radostné, oddané práci. Špalíry se kolísají, klobouky a šátky opět jsou v pohybu, dvoranou zmítá horečka.

Kolem prezidenta tvoří se kruh. Představují mu zástupce univerzity, ostatně známé kolegy, zástupce kněžstva atd. Ostatní obecenstvo nevidí už nic, jenom kterak celá skupina zvolna pohybuje se k východu. Teprve nová bouře lidských hlasů, sklánění praporů a pohyby tisíců je poučují, že prezident vyšel z nádraží.