Z HISTORIE LUCERNY

S jejím rukopisem dostavil se básník k nám do Národního divadla zčistajasna roku 1905.

Jako obvykle přišel s dramatickou novinkou, o jejímž vzniku se zatím s nikým nepodělil, a jako obvykle přinesl dílo tak definitivně skloubené, že na nějaké další dramaturgické úvahy nebylo pomyšlení. Jenom název té novince chyběl, a Jirásek se s námi dlouho radil, jak to dílo pojmenovat. Schmoranz navrhoval, aby se užilo titulu “Naše lípa”, a Jirásek už už souhlasil, když jsem se tu já vytasil s titulem “Lucerna”. Bylo naráz rozhodnuto, a záhy se rozhodlo také rozdělení úloh…

Režii, zdá se mi, rád by byl měl Schmoranz sám, ale Jirásek už si předem vybral, jako pokaždé, mne, a tak tedy mně bylo popřáno, abych tuto dnes tak slavnou hru uvedl dne 17.listopadu 1905 na jeviště Národního divadla. Trochu té hudby chtěl mít Jirásek do “Lucerny” od Kovařovice, složil ji však místo něho Rudolf Zamrzla…

Více než cokoli tane mi na mysli z té doby chvilka o generální zkoušce, kdy ke mně v přítmí hlediště autor přistoupil a starostlivě řekl: “Poslechněte, já se toho zítřka bojím – co říkáte?”

S pravdou ven, nezmohl jsem se ani já na veliké slovo povzbuzující; sic mne mnohé v tom novém díle okouzlovalo, ale bál jsem se, aby jeho křehkost nebyla větší než všechny divadelní hodnoty. A s tou starostí šli jsme tedy nazítří do ohně. Ještě počátkem druhého dějství byla ve mně, jak se říká, malá dušička, ale druhý akt končil se už znamenitým a hlučným úspěchem, po němž bylo rozhodnuto nadobro, ač se vlastně teprve v obrazech dalších všechen ten půvab Jiráskova díla, ten krásný sen letní noci rozvinul. Myslím však, že se novinka vžila až o dalších reprízách; Jirásek si mi jedenkrát posteskl, že mu ji nebožtík profesor Hlava, takový divadelník a takový náš srdečný přítel, o premiéře pramálo pochválil…

A vida, stalo se, co se do těch čas žádnému českému divadelnímu dílu nestalo: rovnou za tři leta, tož 18.listopadu 1908, kdy právě bylo Národnímu divadlu pětadvacet let, hrála se “Lucerna” už popadesáté! Zatím stala se vpravdě nejoblíbenější novodobou hrou českou, hrála se všude po venkově, její postavy byly už tak oblíbené, jako nejpopulárnější a nejmilejší jména z her Tylových. Bylo to radostné jubileum českého, vpravdě českého díla divadelního, ale bez mrzutostí se toto jubileum neobešlo. Toto padesáté představení “Lucerny” hrálo se totiž, byť o slavnostním dni, odpoledne! O pětadvacátém výročí Národního divadla musila býti večer nezbytně Smetanova “Libuše”, a na středeční odpolední představení, třebaže rovněž slavnostní, vybyla činohra: divadelní správě se ani nezazdálo, že se Jirásek pohněvá, bude-li tímto slavnostním představením jeho zatím tak oblíbená “Lucerna”. Jenže to mělo být její představení padesáté, a pro tu nebývalou událost byl by si přál arci autor hodiny večerní. Tuším, že mrzut na to představení do divadla ani nepřišel, a ještě večer, když jsme s ním a s přítelem K.B.Mádlem poseděli u sklenky vína, dlouho byl na mne nevrlý, a teprve po několikerém doušku ho to přešlo. Když jsme se v noci rozcházeli, byl zas už samá přívětivost, ba dokonce mi za těch padesát představení srdečně poděkoval…

Mám na ta první léta “Lucerny” několik osobních vzpomínek; smím je o dnešním slavnostním dni vykramařit? Za několik dní po premiéře došlo srdečné psaní Jiráskovo a s ním krásný, ba drahocenný dar: veliký akvarel, originál Mikoláše Alše, oba vodníci z “Lucerny”. Ten obraz dal Jirásek od svého znejmilejšího přítele zvlášť pro mne vymalovat a po třiceti letech dívám se na něj dojat a s nejsrdečnější vděčností vzpomínám na ty dva veliké a jistě nejčeštější lidi, kteří mne oba poctívali svým přátelstvím…

Zato ta druhá vzpomínka je víc groteskní než radostná, ač se také týká dobrého člověka a přítele také už zesnulého. Schmoranz, jak jsem svrchu pověděl, byl by se tuze rád stal režisérem “Lucerny”, a když si zvolil Jirásek mne, hleděl tu a tam v své dobrotě pomoci aspoň výtvarnicky. Tehdy se ještě nemluvilo o takové výtvarné spolupráci jako dneska, a také se málokdy nějaká nová dekorace, natož celá nová výprava zhotovovala; šlo se do bohatého divadelního skladiště, a dekorace se sestavily z toho, co už bylo pohotově. I tu “Lucernu” jsme si vypravili nejinak: vzala se selská sednice, jaká byla na skladě, vzal se rokokový sál, snesly se stromy a keře, nějaký mlýnský přístavek také se našel, a ledaže se tu a tam nějaká ta stojka nově natřela nebo dokonce i vymalovala. Tak a nejinak vypadala výprava “Lucerny”, mnou sic promyšlená, ale Schmoranzovou radou realisovaná. Jak povídám, nenadáli jsme se toho velikého úspěchu, a po představení sneslo se i na mne trochu chvály, jež teď Schmoranze začínala popichovat. Aniž mi něco řekl, dal si a to teprve při několikáté repríze na ceduli poznámku, že režisérem hry je “Jaroslav Kvapil a ředitel”. Malichernost Schmoranzova mne dohřála; vždyť se vědělo od samého počátku jeho ředitelování, že on důkladně prospívá svými výtvarnými zkušenostmi při všem všudy, aniž to hlásá na cedulích – a teď tahleta dodatečná demonstrace! Zle jsme se tehdy pokřičeli; já vyhrožoval vším možným, ale náš znamenitý profesor Hlava všechno pěkně srovnal, a za nějakých čtrnáct dní měli zlomyslníci, těšící se na nějakou osobní krizi divadelní, zase po radosti…

Zatím přibývalo “Lucerně” repríz; za tři léta, jak víme, hrála se už v Národním divadle padesátkráte, a hrála se pak znova a znova. Střídali se v ní herci a herečky, a z prvního obsazení nezůstal do dneška kámen na kameni. Ale když se hrála “Lucerna” v Národním divadle naposled, bylo to na jevišti Stavovského divadla dne 20.května 1928 a to již bylo po stoosmadvacáté, hrála Kláskovou pořád ještě Marie Hübnerová jako o premiéře, a ta tedy jediná vydržela v ní po všech třiadvacet let, co se “Lucerna” na Národním divadle vůbec hrála. Zatím jsem ji uvedl zcela nově i na jeviště Městského divadla, a to před třinácti lety, rovněž na oslavu narozenin páně prezidentových, a také tam se stala oblíbenou hrou repertoární: v desetiletém období hráli ji tam sedmdesátkráte, naposled předloni. Jedenkrát i v tu smutnou neděli, kdy jsme mrtvé tělo Aloise Jiráska doprovázeli na cestě poslední a to zas jen odpoledne!

Povídám a povídám, ale přitom zapomínám, že dnešní “Lucernou”, zrovna pět let po smrti autorově, oslavuje Národní divadlo veliký, tenkrát před třiceti lety nenadálý a neuvěřitelný svátek národní: nejvroucnějším dílem nejčeštějšího spisovatele národního oslavujeme životní dílo Čecha o vzácném výročí jeho narozenin. Všechno to, co k nám z Jiráskovy pohádky mluví o někdejší české porobě, jest už bohudík jenom pohádkou z minula; s námi však zůstává a kéž navždycky zůstane síla a teplo její české lásky, jež se proměnila životním dílem Masarykovým z pohádky ve skutečnost.

Napsal Jaroslav Kvapil k představení Lucerny v roce 1935