ČECHOVÉ A KONCILIUM BASILEJSKÉ

Na první pohled jde o pouhý exkurs do historie basilejského koncilu, přesto však, jak prozrazuje nevelká douška v závěru, je stať až nezvykle přímou spisovatelovou reakcí na událost, která načas zaměstnala veřejné mínění české společnosti. Na základě nepřímé paralely mezi konzervativními mistry pražského učení, kteří i přes protesty většiny přijali okleštěná kompaktáta, a současnými profesory této univerzity vyslovil Jirásek svým článkem ostrý nesouhlas s národními vůdci; hrot své kritiky namířil zejména proti budoucím profesorům právnické fakulty, sympatizujícím s nařízením o německých státních zkouškách na příští české univerzitě (“důvěrníci právnické fakulty, nevíte, co chcete”).

(Miloš Zelenka)

Mnozí se slzami hořekovali, že jsou od nich oklamáni; nebo dali prý nám listy na přijímání podobojí způsobou, a již nám ho zbraňují. (Staré letopisy české)

Koncilium basilejské vzalo svůj původ v potřebě oprav zkaženého řádu církevního a porušenosti života národů, zvláště však v umdlení některých kmenů, kteří trpěli od Čechů. Předsedou koncilia byl týž kardinál Julian Caesarini, který tak neslavně proslul útěkem svým s vojsky křižáckými, jimž žehnal, u Domažlic r.1431. Čechové honili své nepřátele jako někdy Izrahel. Dne 15.srpna ráno 1431 v den nanebevzetí Panny Marie nastalo hledání a jímání nepřátel, kteří se na útěku v lese českém opozdili. Jedni se ukrývali po křoví; jiní vylezli na stromy, musili však sestupovati dolů a dávati se v zajetí, když Čechové začali stromy podsekávati nebo podpalovati. Kořist byla veliká i skvostná a mezi ní byl také zlatý kříž kardinála Juliana a červená jeho kápě, kterou ztratil.

Po tomto nezdaru válečných tažení proti Čechům vůbec a po nezdaru hrozeb i klateb denně do země posílaných kardinál Julián zahájil koncilium, které počalo vyjednávati s Čechy cestou mírnou. Jenže vždy měla Čechům dle výroku Palomarova hozena býti na krk pověstná jeho ohlávka. Po některém přezvídání a soukromém pátrání po zámyslích koncilia Čechové vyslali několik předních svých mužů do sboru církevního, kteříž ve shromáždění mívali pohnutlivé řeči. Zvláště povstal mistr Rokycana a želel křivdy, která se děla Čechům po tak dlouhá léta, ježto tupeni byli a vyhlašováni za kacíře. Vypisoval stav církve prvotní a škodlivé uchýlení nynější od staré ústavy církevní. Děkoval předním z koncilia za ochotu prokázanou Čechům ve příčině smíření a žádal konečně o spravedlnost Čechům.

Kardinál Julián pominul všeho toho mlčením a odpověděl jen, že je koncilium ochotno, každou chvíli je slyšeti a že záleží na jejich přání, kterého dne měl by učiněn býti počátek. Pro cvik pak drželi zřízenci obou stran častá hádání o svých předmětech. Z Čechů zvoleni k tomu přední řečníci. Nepořídili však Čechové řečmi svými ve sboru ničeho, jen že udrželi dobrou vůli s konciliem, jehož přední hlavy zase naopak starali se o dobré, laskavé a konejšící zacházení s Čechy. Zvláště kardinál Julian, předseda, byl muž velikého důmyslu, hladkých obyčejů, líbezné řeči a v malých i velkých věcech rovněž opatrný jak obratný. Jednoho dne navštívil jej např. slavný Prokop Holý s několika jinými přáteli. Kardinál obejmuv jej srdečně, odvedl jej do svého pokoje, kdež asi půl hodiny samotni spolu rozprávěli. Řekli si, aby směli jeden druhému pověděti všecko a nic sobě nepokládali za zlé. Legát Julian řekl mu na rozchodnou:

“Čím více s vámi obcuji, pane Prokope, tím více lne k vám mé srdce. Protož zůstaňte jen hodně dlouho u nás, abychom se konečně srovnali.”

A tak získával bezpochyby srdce i jiných poslů.

Národ český očekával svých poslů dychtivě zpět, ale oni nepřinášeli ještě ničeho, nýbrž musilo se jednati tu laskavostí, tu hrozbami více než dvě léta. Avšak byli mezi Čechy lidé smýšlení vlažnějšího, kteří se již nemohli dočkati pokoje za žádnou cenu, k nimž jmenovitě náleželi mnozí z mistrů učení pražského.

Všecko, co koncilium basilejské podávalo Čechům, shrnuto bylo v návrh kompaktát, který byl velmi chudý a nedostatečný. Žádali Čechové, nechtíce lacino zaprodati veliké úspěchy svých vítězství a svého postavení, aby přijímání podobojí způsobem zavedeno bylo výhradně v Čechách a na Moravě, kde všude jazyk český zní, a ve Slezsku i jinde, pokud se tam vyskytují stoupenci kalicha. Mistři učení pražského však informovali koncilium o stavu v Čechách a že v zemi jednoty není, takže legáti koncilia povolili přijímání podobojí pouze těm, kteří by nyní ten obyčej měli a sobě toho žádali. Čechové byli nadmíru překvapeni, neboť dle posavadního rozbírání věci mezi oběma stranami dalo se očekávati Čechům něco příjemnějšího. Rozhodní mužové mezi Čechy nebyli tak nejapní, aby nepozorovali nebezpečí “ohlávky”. Jeden z předních vyjednavatelů koncília, auditor Palomar, totiž vyslovil se předtím o Češích takto:

“S Čechy musí se jednati pěkně, jako s koněm nebo mezkem, když se krotí, pokud se mu nepřehodí ohlávka, nebo potom teprve přiváže se k jeslím; rovněž stane se Čechům, kteří nyní nechtějí do ovčince…”

Ale tu znova obrat způsobila ona strana, která při každé příležitosti hleděla se spojiti s církví. V čele její stál mistr učení pražského Příbram. Čechové chlácholeni jsou stoupenci jeho v soukromí i veřejně, že to rozdíl nepatrný a věc nevinná, že budoucnost přinese lepší ovoce, ano konečně pravil, že pod věčným zatracením nevyhnutelno jest, podání koncilia přijmouti. Naproti tomu strana druhá, jejímž vůdcem byl Rokycana, viděla zřetelně škodlivé následky takového přijetí, které by bylo jen pramenem příštích nesvárů a které samo v sobě jest ponížením českého národa. Velká většina nechtěla přijmouti, co koncilium podávalo, ale mnozí mistři pražští o své újmě pospíšili si za legáty basilejskými a rukou dáním přijali kompaktáta. Poslové basilejští zajisté několikráte pozorovali rozdíl žádostí českých, takže Palomar, který vždy se strojil na “přehození ohlávky”, mohl vytýkati Čechům:

“Čechové milí sami nevědí, co chtějí, a proto dáme jim, co my chceme.”

Měl národ český už v 15.století podivné důvěrníky!

A jako s přijímáním podobojí, tak se dělo i s jinými dary koncilia. Co platno bylo, že měli sliby císaře Zikmunda:

1. Nedopustíme tisknouti Čechů a Moravanů od nikoho pro přijímaní podobojí, nýbrž jim v tom radní a nápomocní budeme.
2. Přijmeme k sobě radu od nich volenou a sami do ní voliti budeme s radou jich.
3. V Čechách žádný cizozemec na úřadě nebude; v okolních pak zemích, ke koruně české náležejících, zachován buď v ohledu tom týž řád jako za císaře Karla i jiných králů českých.

Čechové připravovali se ke krásným dnům a k budoucímu rozkvětu své vlasti pod jednotou vyznání; ale ještě nežli k ústům podali těch darů, již “mnozí se slzami hořekovali, že jsou od nich oklamáni; nebo prý dali nám – a již nám zbraňují.”

Po několika chvílích pak viděli, že Čechové i Moravané tuze tištěni jsou pro přijímání z kalicha; že do rady vzati sice mužové, ale vlažní, vyznání pochybného a nevolení od Čechů; i že v Čechách cizozemci se rozmáhali, neřku-li v zemích ke koruně české náležitých. A tak netajně mluveno teď, že “Čechové byli kompaktáty zavedeni a oblouzeni.” K čemuž Rokycana dodával na kázáních, lituje a naříkaje nad mládeží, které se kalich český znovu odpíral:

“Ubohé dítky, copak jste zavinily, že již lidé vás hájiti a o spasení vaše pečovati nedbají!”

I byl nářek a reptání v lidu; někteří domyšlovali se dobrého a jiní zlého.

Mistr Příbram však stal se osobou konciliu velice oblíbenou a po čase povolán byl k úřadu administrátorství všeho kněžstva podobojí a od císaře Zikmunda ochotně potvrzen.

Douška

Kdyby toto vypravování nebylo od slova vyňato z Dějin národa českého a z Dějepisu města Prahy, mohl bys se, laskavý čtenáři, domnívati, že sestaveno jest z časopisů českých za posledních tří let. Nikoliv! Je to smutná kapitola, kterak Čechové oblouzeni bývali odedávna proto, že mívali za důvěrníky osoby, o nichž moderním slovem se říká “persona grata tam nahoře”. Pro potěšení těm, které by to bavilo, dovoluji zajisté, aby si dosadili do některých vět moderní hesla: rovnoprávnost jazyka českého v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, česká univerzita, důvěrníci právnické fakulty, nevíte, co chcete… Jmenovitě pak konec může se proměniti takto:

I byl nářek a reptání v lidu; někteří domyšlovali se dobrého a jiní zlého, ale žádný nečinil nic. Profesor X. však stal se osobou vládě velice oblíbenou a po čase povolán jest k úřadu ministerskému, vyznamenán byv již předtím titulem dvorního rady…