Vtipný fejeton inspirovaný Jiráskovou “Vojnarkou”
Jiráskovo dílo bylo bohatou inspirací k tvorbě jiných spisovatelů (vzpomeňme jen na vlnu “chodských” děl, když vyšel román “Psohlavci”).
Vedle závažných literárních děl vznikla i celá řada drobných parodií, zábavných fejetonů a vtipů. Mezi tyto – dnes již neznámé – drobnosti patří i povedený fejeton J.Mudry, kterého inspirovala dodnes populární Jiráskova hra “Vojnarka”, tehdy veleúspěšná divadelní novinka.
I.
Slovutný spisovatel Alois Jirásek ani netuší, jak známým stal se v obci naší. Celý minulý týden staří i mladí pili na jeho zdraví.
“Ať žije Jirásek!”
“Na zdar Jiráskovi!”
ozývalo se v hospodě, na návsi i za humny. Ne snad, že by občané naši četli jeho výtečná díla: “Psohlavce”, “Obětovaný”, “U Rytířů” a snad dokonce divadelní prvotinu “Vojnarka”; ne, příčina je zcela jiná.
Minulý týden přinesl jsem do hostince číslo “Plzeňských listů”. Soused Velíšek, hlava bystrá a rozumná, uchopil noviny a četl. Jak dlouho se v listech přebíral, nevím, hovořil jsem se starostou a kolegou, který mne toho dne návštěvou poctil.
“Š Marjá Josef, Vojnarka je v novinách!”
Tento výkřik vyrušil nás z hlučného rozhovoru a než jsem se vzpamatovati mohl, stál soused Velíšek za mnou, tázavě na mne pohlížeje.
Všickni hosté hrnuli se k našemu stolu, očima téměř hltajíce číslo “Plzeňských listů”, které náš čtenář vítězoslavně nad hlavou držel.
Dal jsem se do srdečného smíchu. A jak by ne? Jiráskova Vojnarka a naše Vojnarka, to bylo jako pěst na oko.
Chtě nechtě musel jsem vypravovati, kdo je Jirásek, co napsal, jaký je obsah jeho divadelního kusu “Vojnarky” atd. Výklad můj byl sledován s bedlivou pozorností a když jsem skončil, bylo slyšeti hlasité povzdechnutí.
“Ach, škoda, že to není ta naše Vojnarka, bylo by to ne jednou, ale stokráte lepší.”
“A jářku, kdo nám v tom brání, aby to nebyla naše Vojnarka?” ozval se soused Bešťák, mžouraje chytrácky očima.
“Řekne se jí, že je v novinách, páni v Praze a v Plzni že jí hrají na divadle a my budeme míti svatý pokoj.”
Řečník dokončil, ohlédnuv se opatrně, jestli snad jmenovaná osoba za ním nestojí.
“Ha ha ha,” smáli se sousedé.
“Ba právě,” mínil kovář Černý, “tak ji nejlépe zpražíme, alespoň již nebude vícekrát ženě namlouvat, kde a kolik jsem v dardě prohrál.”
“Anebo kolik jich kdo ve Vrčení po “ranní” vypil,” přikyvoval truhlář Nový.
“Té to patřilo již dávno, jen co mladých párků rozvedla,” bručel krejčí Morávek, narážeje na známost svého Pepíka se starostovou Barčou.
“Takovíhle Jiráskové na ni!” rozkřikl se starý Bečvář, a již řinčely sklenice na zdraví autora Vojnarky. Cítil každý, jako by mu ze srdce cent spadl.
II.
Kateřina Modračková za sebe nemůže. Prosím vás, dědek v hrobě, děti v hrobě; ona tu samojedinká. Co dělat, aby čas ušel? Chudačka chudinkatá, sotva že se o berličce vleče. Jedinou zábavou jsou jí táčky a hádky. Tu slyší něco, tam něco; nemá práva zase to povědět? Což žena stará, zkušená má jen mlčet a dívat se na neplechy, které v naší době rostou více než houby po dešti? Proč soused A hraje v karty, proč B také pije, a což musí se mladá chasa hubičkovat při měsíčku, když věkem sešlá osoba je někde na blízku? Je to počestnost, je to pořádek? To se také dělo za starých časů? Zkažený světe! Slova mravokárkyně jsou ti proti srsti? Svatá pravda, že pravda nikomu nevoní. Že prý dělá Modračková v rodinách vojny a různice! I vy utrhační jazykové! A proto jí máte právo říkat Vojnarka? Robotu, trdlice a karabáč na vás, vy hejskové znemravnělí, nekáraní! Však vám Vojnarka tu radost neudělá, aby mlčela – just ne!
III.
Druhý den po vypravované události bylo u nás boží dopuštění. Na dveřích klepny Modračkové skvěl se tučným písmem provedený nápis:
VOJNARKU
hrají na divadle v Praze i v Plzni
Na návsi výrostků jako máku. Vojnarka od lesa s kozičkou spěchá domů. Co jen asi se přihodilo? Chudinka, kvapí, co může. Snad se nestalo v její chalupě nějaké neštěstí? Sotva dechu popadá; již zahýbá do vsi. Bože, co ti lidé tak úšklebně pohlížejí, snad nemyslí, že ji páni od úřadu přišli “fendovat”? Hle, teď se celý zástup hrne proti ní.
“Vojnarka je v novinách!”
“Vojnarka bude hrát divadlo!” křičí jeden přes druhého a Modračková sotva že se dotlačí s kozou k chatrči. Jen tak co mohla živitelku svou uvázat a uchopit koště. Kde tu sílu v třesoucích rukách vzala, ví milý Bůh, ale za chvíli nebylo na návsi živé duše. Z uvadlých rtů rozněvané stařeny marně pršely nadávky do větru. Teď se teprve vzpamatovala.
“Holota nezvedená, co jen na těch dveřích namalovala?” Dobře, že neumí číst, snad by se rozčílila ještě více; avšak tohle tak nenechá, s tím musí na úřad a kdyby to stálo, co chtělo…
Do večera zvěděla Modračková všecko.
Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co dělo se před její chatrčí. Celá ves, od pana starosty až do obecního pastýře, všickni dostali svůj díl a královský řízek připadl mně a Jiráskovi. Věděla najisto, že jsem o ní Jiráskovi psal a že starosta toho spisovatele podplatil, jen aby to vydal tiskem. Však se o to postará, abychom byli všickni zavřeni. A na tu herečku, co jí dělá v Praze a v Plzni “parádu”, zajede si, jen co bude trochu pokdy…
Kdekdo směje se staré klepně, která pro samé nadávky na klepy úplně zapomněla.
Sousedé velebí Jiráska do nebe…
