Jaroslava Janáčková: ŽIVÉ PRAMENY (Vznik Jiráskovy nové kroniky U nás)

OKOLNOSTI I

Vůle nově zkoušet rozlehlý obraz s kolektivním hrdinou byla patrně silnější než trpkost nad neuznalostí za “list z české epopeje”. Zpodobení rodného kraje v druhé čtvrtině 19.století začal Jirásek promýšlet i komponovat ne na principu monografického románu s ústřední postavou, jak stavěl současně F.L.Věka. Do čela svých přípravných náčrtů k nové kronice si na jednom listě poznamenal:

“V úvodě přímo říct ne jeden (ne jedna) hrdina – celý kraj můj hrdina.”

A v listě příteli Sládkovi z 13.srpna 1895 naznačený záměr upřesnil:

“Nemá to být povídka o nějaké osobě či několika, ale obrazy celého kraje, moderní kronika. Práce velmi nesnadná jednak pro svůj rozsah, jednak pro to nebezpečenství, aby se to nezvrhlo.”

V “listu z české epopeje” osnovu evokace tvořily historické události převratného dosahu. Nová kronika měla sledovat lidi všedního dne, činitele povlovných společenských změn. O to byla kompozičně náročnější.

První odezva J.V.Sládka nad započatým rukopisem i chvála dalších přátel po vydání první knihy U nás byla pro autora víc než povzbuzující. V srpnu 1895 kvitoval Sládek, že Jirásek “uhodil opět na čerstvý pramen.” A Machar dva roky nato bezděky přitakal:

“Touhle kronikou objevil jste nový svět.”

I z časového odstupu, při nazírání na celek uzavřeného Jiráskova díla, upoutává “nová kronika” svou důvěrnou intimností; pro svou autenticitu bývá stavěna nad nejlepší autorovy obrazy historické.

Ale při vzniku “nové kroniky” účinkovaly také prameny písemné. I když některé již byly publikovány, netušili jsme zatím, jak mnoho těch písemných zdrojů bylo a jak byly rozmanité. Ani tato publikace nemá ctižádost zachytit je v úplnosti.

“Plán už několik let v hlavě nosím, tj. hlavní myšlenku,”

svěřoval Jirásek redaktorovi Lumíru, posílaje mu první ukázky z nové kroniky. Dodal:

“Materiál sbíral jsem taky kolik let.”

Zachovaná spisovatelova pozůstalost citované prohlášení víc než potvrzuje. Ozřejmuje, jak autor materiál sbíral, jak si ho třídil, jak si z prvotních záznamů pořizoval výtahy a v nich soustřeďoval poznatky k jednotlivým tématům už podle předpokládaného rozvržení své práce a jak i toto rozvržení postupně pozměňoval. Navíc prozrazuje také jednu inspiraci dosud netušenou.

DOPISOVATELÉ

K tomu, že měl při psaní nové kroniky něco jako dopisovatele, se Jirásek nikde nepřiznal. Ani ve svých vzpomínkách, ani v přípisku k nové kronice v den jejího dopsání, 29.srpna 1903. Tam jen po způsobu dávných kronikářů vzdal hold paměti starců:

“Skonává se nová kronika, kterouž jsem skládal s celou láskou. Mnoho mně pomáhala paměť starců, Michálka Antonína a již v Pánu zesnulých, starého otce mého i strýce Klimše, i Vondry Jana a zličského Šimka, jehož řeč byla ryzí jako zlato a čistá a svěží jako pramen.”

Stopy rozmluv se starci a rodáky v Hronově, v krajině dětství a mládí, uchovaly autorovy zápisníky, do nichž si Jirásek poznamenával také poznámky a dojmy z cest po kraji.

V těchto učitelských notesech nalezneme důkazy hledání v matrikách a v jiném archivním materiálu. Tam si přečteme záznamy výrazů, rčení spisovateli tolik milých spolubesedníků a informátorů. V zápisnících si ověříme, jak důkladně umělec, který chtěl být kronikářem svého kraje a jeho lidu, vlastními kroky přeměřil vzdálenosti mezi boušínskou farou a slatinským domovem Šoltovým, než tudy v kronice poslal zvoníka a hrobaře Marka, jak pečlivě si ověřil, odkud z cesty je vidět Červenou Hůrku, než kolem ní poslal Šoltu za mlynářem Kylarem; tam nalezneme kresbu studánky na Boušíně a přímo na místě zachycenou náladu jejího okolí.

Shromáždit všechen potřebný materiál při osobních návštěvách v Hronově zřejmě nebylo možné. Ani letní prázdniny k tomu nestačily, tím spíš, že Jirásek o nich psával v Hronově také práce jiné, již dříve započaté a vydavatelům přislíbené. To již dávno patřil mezi spisovatele, které si redaktoři i nakladatelé předcházeli, protože za sebou měli jistou čtenářskou obec.

A tak se objevovali dopisovatelé pro vznikající kroniku U nás. Na některé se Jirásek obracel s konkrétními dotazy – to byli vesměs jeho sourozenci, příbuzní a přátelé z mladých let. Jirásek se na ně obracel s vědomím, že jsou zaměstnáni svými povinnostmi a že mají odlišné zájmy. Uměl jim dát najevo, jak čteme v spisovatelově dopise sestře Boženě Habrové z 22.března 1896, že informace z kraje nezbytně potřebuje právě od nich. Podklady pro vybrané okruhy látky si vyžadoval i z více stran, navzájem je konfrontoval a podle svých potřeb kompletoval, aniž by některého z nich využil v úplnosti. K dopisům, které obdržel, přistupoval jako k pramenům. Pro větší přehlednost na obálky či volné strany vypisoval témata, jichž se týkají, a v textu dopisů třídil informace, kterých hodlal použít, barevnými tužkami.

Tak Alois Jirásek zacházel i s písemnými materiály jiné povahy, s kronikářskými zápisy. Je dobře známo, že pro svou novou kroniku těžil z rodinné kroniky Knahlových. Bylo už také odborně vysledováno, jak zužitkoval Letopisy pastora Bergmanna. K objevům naší edice patří zápisky Celestýna Bydelského. Ten se patrně přihlásil k Jiráskovi sám, povzbuzen k tomu prvními vydanými sešity a knihami nové kroniky.

Tento rodák z Trubějova, usazený koncem století v Náchodě, poslal Jiráskovi rukopisné sborníky z roku 1900 a 1901 nazvané Pašerova zpověď a Sebrané starší památky a pověsti z okolí náchodského. Zasloužil se tak přinejmenším o to, že téma pašeráků, nasazené v Úhoru s patrnou distancí (postavou nespolehlivého a nesympatického Víška), se ve třetí knize nové kroniky rozvinulo s přitažlivou barvitostí a v poloze monumentální. V závěrečné knize se epizodou Málkova skonu také tak uzavřelo.

Bydelský vlastní kronikářské zápisky podcenil. V pokoře před renomovaným spisovatelem, který z poznání místa je s to vytěžit obraz národu blízký a milý, předával své sborníky jako pouhý podkladový materiál, s nímž umělec může naložit po libosti. Nejvyšší odměnou bezpřístřešnému Bydelskému bylo, že Jirásek z jeho zápisků skutečně těžil, že tím paměť kraje včleňoval do povědomí národa, a že bývalí pašerové žasli nad tím, kde spisovatel nové kroniky nabral tolik důvěrných a autentických znalostí o jejich údělu:

“… nebude vícekrát žádného pamětníka těchto dějů, proto jim to mám zaslat, tak mi pravil ten poslední z těch prvních, když sem se tule u něj zastavoval a trochu mu přečetl U nás. Divil se, kdo to moh tak pravdivě sepsat… Ale ty jmena, to prej je divně; já sem mu to vysvětlil, jak to příde a že bych teprv rád něco také zaslal, an mně povídá: milý hochu, to sme měli začnout před dvaceti lety, tak bychom toho navzpomínali a moh bys psát pořád.” (z dopisu C.Bydelského, 6.ledna 1904)

Jak se zdá z dopisů, Jirásek příležitostně odměňoval Bydelského i praktickými dary. Jeho rukopisné sborníky studoval s tužkou v ruce, využil jich a pietně je uchoval. Ale poté, co novou kroniku dokončil (již dlouho předtím žil současně prací na Bratrstvu), další kontakty s Bydelským nijak nestimuloval. Pravděpodobně neprojevil zájem o rukopisy, které mu jeho horlivý krajan nabízel, ani o Pláč a nářek chudého lidu, ani o Rok života lidu na Náchodsku, dřív a teď, ani o další Bydelského výpisky z místních matrik a dalších dokumentů. Jako cílevědomý a produktivní spisovatel měl už Jirásek jiné zájmy než kompletovat dokumenty z vlastního kraje, které naopak nepřestávaly lákat regionálně upoutaného Bydelského. S ním patrně neobnovil styky, ani když se pak začal obírat znovu rodným krajem v souvislosti se Vzpomínkami kolem roku 1910.

Koncem svého života se pak Jirásek na dotaz, jak Bydelský přispěl k tvorbě jeho “nesmrtelných prací”, téměř pohoršil. Na prosbu Jana Šubrta z Náchoda, který zamýšlel “osvětliti památku Celestýna Bydelského v Starém Městě”, churavějící spisovatel v prosinci 1927 odpověděl (citujeme z nedatovaného konceptu):

“Bydelského neznal, nic o něm nevěděl, až se přihlásil, když vyšlo mé U nás, první díl 1897, druhý 1899. V ten čas přihlásil se pan Bydelský, že sbírá zprávy z Náchodska, částečně co slyšel nebo co vypsal ze starých zápisů. Nabídl mi to, chci-li si to přečíst. Požádal jsem ho o to a v těch zápisech o Náchodsku našel jsem velmi zajímavé některé zprávy, které mne zajímaly, obzvláště o pašerácích. Těchto zpráv jsem užil ve 3. a 4.díle U nás. Zpracoval jsem je, jak dílo vyžadovalo. Přišly mně vhod, ale nepřispěly ke tvorbě mé práce, jak píšete. Byly mně v některých kapitolách díla materiálem velmi zajímavým.”

Umělec zakládající si právem na působivosti a účinku fikce, kterou v nové kronice stvořil, neměl, jak patrno, zájem na tom, aby se psalo právě při tomto díle o jeho pramenech. Máme na takovou zvědavost právo my? A proč bychom si ji upírali, když může posloužit poznání Jiráskova umění? Když nám přiblíží svět, z něhož toto umění rostlo a který vzněcovalo?

Dopisy a zápisky zde publikované dokazují, jak Jiráskova kronika navazovala na regionální kronikářství a poznávání kraje a jak činnost místních nadšenců, učitelů i tkalců a vůbec celou “paměť místa” podněcovala tím, že jí uměleckým zužitkováním dávala celonárodní posvěcení a aktuální smysl.

Jiráskovo umělecké uchopení všednosti a obyčejných životů osmělovalo Celestýna Bydelského i k vypsání vlastního žití. Autobiografické dovětky a vsuvky, které vpisoval do svých sešitů pro Jiráska, jsou dokumentárně i stylisticky bohatší než vlastní dopisy písmáka Bydelského. V sešitech se v proudu evokace jiných osudů uvolňoval, psal z potřeby dosvědčovat a vyznávat se i o sobě – o “zkaženci z knih” – a na vlastním údělu demonstrovat palčivé strasti venkovské chudiny svého času. Činil tak povětšině v závěrech kronikářských sešitů nebo některých jejich částí. A jak byl rozepsaný a přecházel od svědectví k vyznání, kterým bilancuje a aktualizuje všecko, co v jeho rukopise předcházelo, projeví Bydelský v autobiografických pasážích jedinečný smysl pro odstupňování odstavců, pro patos. Sama sebe vnímá jako dědice pobělohorských Čechů, písmáků a exulantů, tvrdohlavých milovníků knih. Ve vlastních očích se povznáší tím, že pomáhá Jiráskovi, uznávanému a v lidu oblíbenému spisovateli.

Ale nenapodobuje. I tváří v tvář uctívanému autorovi formuluje vlastní vidění světa. Jako echo z četby Jiráska – ať už bezděčné, či vědomé – působí Bydelského úvaha Jindy a nyní. Ale je úplně jiná. Jiráskovo poměřování starších a novějších poměrů z prologu k nové kronice ústilo v naději. Hledělo příznivě naladit, ba navnadit čtenáře na obraz minula, ale také mu u vstupu do četby sugerovat nadějnost zápasu, aby “ta cesta za chlebem nebyla tak krušná.” Naproti tomu Bydelského porovnání dřívějška a přítomnosti je plné kritiky na všechny strany, a hlavně směrem k současnosti. Začíná zjištěním, že “bejvalo hůř, než je teď.” Ale dál písmák kárá honbu za módními věcmi, která zotročuje zejména chudé, a celou stať uzavírá lapidární větou:

“Bylo zle u chudejch, bylo dobře u bohatejch dřív jako teď.”

Místní kronikář nehodnotí skutečnost kolem sebe z potřeb fikce, jak činil Jirásek, ani z hlediska předpokládaného účinku na čtenáře. Měří ji totiž vlastní bezvýchodnou bídou.

V tom je samostatná svědecká hodnota zápisů Bydelského. Oč jsou úryvkovitější a třeba někdy i “nemotornější” (v zásadě i jazykově jiné) jeho výpovědi než obrazy, které nezávisle na nich i na jejich pozadí napsal Jirásek, o to bližší jsou tvrdému živobytí a strastem drobných lidí, které znal a k nimž patřil sám Bydelský.

Dopisy a zápisky, které posloužily Jiráskovi pro novou kroniku jako pramen, podržely si samostatnou hodnotu lidských dokumentů. Představují jakousi jinou kroniku, ne tak půvabnou a čtivou, jako je umělecké dílo Jiráskovo, ale zato plnou autentických svědectví. Kroniku úryvkovitou, s vytrhanými listy, kterou v čase literatury faktu může vychutnat nejen milovník díla Jiráskova a netoliko znalec a ctitel Hronovska.

Umělec při konfrontaci se svými prameny nepřijde zkrátka. Naopak. Vždyť vlastně díky němu tyto prameny máme nebo známe, a ve světle jím stvořené epické fikce nabývají nové významnosti. V nejednom případě díky jemu zůstaly uchovány. Co bychom jinak znali z odkazu písmáka Celestýna Bydelského, nebýt šuplíků Jiráskova psacího stolu? Spisovatel pietně uchoval dopisy i rukopisy, které od toho “zkažence z knih” přijal. Kam se podělo to ostatní, co Bydelský Jiráskovi nabízel? Kdyby tato edice nevykonala nic jiného, než že by přispěla k záchraně starých lidových kronik a podnítila podobnou aktivitu soudobou, vykonala své.

Uveřejněním Metelkových vzpomínek neztratili na ceně Raisovi Zapadlí vlastenci. Naopak vznikla příležitost postavit vedle idylického románu syrovou a úryvkovitou výpověď obrozenského kantora s duší a údělem rozervance a ocenit i vychutnat svéráznost jeho zápisků i samostatnost Raisovy epické fikce.

Pokud jde o novou kroniku U nás, má naše pramenná edice své předznamenání i jisté doplnění v obrazové publikaci (U nás. Putování za historií a krásami Jiráskova kraje, 1978). Ta dokumentuje podoby celého Jiráskova kraje a lidských výtvorů, hlavně staveb v něm, “očima” současné fotografie. Náš výbor naproti tomu je užší, soustředěný výhradně k nové kronice: otvírá výhledy zpátky, k látkovým a jazykovým zdrojům, které Jirásek vytěžil z paměti svých spolurodáků a z jejich ústních i písemných projevů.

“Dopisovatelé” poskytovali Jiráskovi víc než jen podklady pro novou kroniku. Inspirovali ho také jako první čtenáři, tím hodnější pozoru, že se rekrutovali z kruhů, o jejichž odezvě a nárocích se jinak spisovatel máloco bezprostředně dovídá.

V nejednom případě se Jiráskův informátor stával zprostředkovatelem mezi novou kronikou a jejími prvními čtenáři na jedné straně a autorem na straně druhé. Tak evangelický farář Josef Šára z Hronova vypsal Jiráskovi, jak se na vyobrazení evangelíků v první knize U nás dívají věřící v jeho okolí (není vyloučeno, že v jejich mínění jemně zachytil také výhrady vlastní):

“Naši “helviti” tvoří ovšem jen tak pozadí, řekl bych “stín” při tom jasu světla celého děje. Některým čtenářům našim evangelickým zdálo se to jako “nepřízeň” či jak bych to vyjádřil – “předpojatost” ze strany vaší.”

Zvláštní místo v oné podvojné inspiraci pramene a ozvěny měla pro Jiráska při práci na nové kronice spoluúčast Karla Janků. Tento Jiráskův bratranec a učitel z hronovské školy, po léta pak řídící učitel v Provodově, projevoval bystrý smysl pro podmanivost beletristické fikce a pro její specifický vztah k realitě. Jako znalec kraje vyslovil obdiv tam, kde ho upoutala životní pravdivost Jiráskova obrazu:

“Pašeráky nevylíčil takto dosud nikdo a divím se Tvé znalosti věci, vypadá to, jako bys s nimi chodil!” (dopis z 13.3.1902)

Jindy zase, když narážel na neúplnost a rozpornost zpráv o lidech a osudech, které Jiráska zajímaly, čekal od spisovatele, že zlomkovité zprávy ucelí, že postavám dodá věrohodnosti – že je domyslí. V této schopnosti dávat jednotlivostem spojitost, řád a smysl spatřoval venkovský učitel a Jiráskův druh právem výsadu spisovatele a jeho moc. Na okraj svých zpráv o podivných zbězích v květnu 1900 podotkl:

“Těším se na průběh věci, pravdu i důmysl a děkuji za ochotu, s jakou mě prací svou daříš.”

Nesměle ještě připojil přání, v němž se reflektovalo tehdejší rusofilství, aby zběhy byli Rusové.

Vzácným pomocníkem pro Jiráska byl Janků i tím, že znal knižní prameny, a dokázal tedy v tom, co slyšel, odlišit míru původnosti. Tak zjišťoval, že mu pamětníci v České Skalici sdělují o jiřinkových slavnostech to, co četli u Václava Řezníčka, v knížce U českého lva.

“Pamatují to, co četli,”

ujistil Jiráska v dopise z března 1902. Nepřímo tak dokládal vliv beletristických obrazů na utváření veřejného mínění a odkazoval autora nové kroniky na autentické zdroje, v daném případě na obrozenské časopisy. Tušil, co Jirásek věděl: že těkavá paměť lidí musí být doplňována a korigována fixovanou pamětí listin, má-li obraz kraje v čase vypovídat o účasti tohoto kraje v dějinných cestách národa.

Svou osobní spotřebou perspektivy v době roztříštěných politických snah a pokleslého společenského elánu pak Karel Janků nepřímo povzbuzoval Jiráska k vyobrazení života jako vzestupného procesu.

“Když tak někdy zabloudím v mysli v léta uplynulá,” stěžoval si v listě z 13.prosince 1894, “a porovnávám život našeho národa s nynějším, zdá se mi, že jsme vyvoleni toliko ke strasti a bědám. Naděje, kterou jsem kojil, se nesplňuje, a proto dobře mi záleský žid (víš – bělič) jednou na mezi u lesa řekl: Vy jste se brzy narodil! Co z toho labyrintu politického má vykvésti!”

Také vědomí, že čtenáři od něho čekají příkladné hrdiny a obrazy světa budící naději, mělo vliv na to, že Jirásek koncepci své kroniky postupně pozměňoval. Již ve vstupní knize rozvinul jeden milostný román – vztah Justýnky a Kaliny, a svatbou milé dvojice Úhor šťastně zakončil. Počínaje knihou druhou dostaly pak obrazy kraje, původně zamýšlené jinak, ústřední postavu ve faráři Havlovickém. Jeho činnost a osud tvoří spojovací osu dalšího vyprávění; smrtí ušlechtilého kněze se pak dílo dokonce ukončuje, jako tomu bývá v románě autobiografickém.

Na tom, jak Jirásek postavu Havlovického koncipoval ve svých náčrtech a jak ji potom poněkud jinak napsal a včlenil do svého obrazu kraje, lze dobře rozpoznat autorovu vůli budit v čtenáři dojem, že obětavá a nezištná práce nese obecný prospěch a jedinci poskytuje zadostiučinění. A lze na tomto modelování postavy zahlédnout ještě víc z tvůrčí metody Jiráskovy.

Jsme totiž v té výhodě, že se v Jiráskově pozůstalosti uchovalo mnoho dokladů, které umožňují nahlédnout do autorovy dílny a alespoň v hrubých rysech “rekonstruovat” cesty od materiálu k textu díla. Epické ztvárňování se jen zřídka děje jednorázovým aktem; povětšině jde o dlouhodobý proces, v němž postupně zrají a krystalizují myšlenkové i slohové záměry. Pro novou kroniku U nás máme k dispozici například osnovy celku a jeho prvotní, autorem nerealizované rozvržení, osnovy pro některé postavy, autorovy souhrny poznatků o jednotlivých prostředích s odkazy na jednotlivé prameny v dopisech a rukopisných zápiscích, tedy prameny jedinečné pro poznání metody v její vnitřní dynamičnosti. Metodu totiž autor “má” dík tomu, že si svůj způsob vidění světa a psaní znovu a nově nalézá, ověřuje a obohacuje na každé nové látce, které se zmocňuje, na každém textu, který stylizuje.

PERSPEKTIVNOST ČASOVÝCH SNAH

Jak ukazují dochované náčrty, Jirásek znal úskalí a svízele kladných či příkladných hrdinů z hlediska autora i čtenáře. Proto si už první poznámky k postavě Havlovického koncipoval na ose “pro – proti”. Vedle sebe a proti sobě stavěl chvály a námitky vůči Regnerovi v touze ukazovat reka z různých úhlů a osvětlovat nejen jasné výsledky jeho působení, ale také jeho rizika a hranice. Činil tak světlou postavu prokreslenější a čtenáři bližší. Na konfrontaci pohledů polemických až pomlouvačných a přitakávajících pak Jirásek postavu Havlovického v nové kronice realizoval – s větší uměleckou intenzitou v Novině než v Zeměžluči. Tam, v knize závěrečné, už svého hrdinu “zachraňoval”.

V náčrtech z počátků práce na nové kronice kolem roku 1895 najdeme stopy autorovy úvahy, zda idea postavy Havlovického nemá tkvít v tom, že “v boji za zlepšení dojde daleko”. Jirásek dokonce uvažoval o možném tragickém pojetí Havlovického: “Fanatism oprav”, poznamenal si se zjevným kritickým odstupem k reformátorskému snažení svého budoucího hrdiny. A na jiném místě si zapsal podobně:

“Snaha povznésti kraj – jeho práce a snahy – výsledek – udání – hmotný úpadek – idea: snaha jednotlivce najednou opravit nejde – podlehne – vývoj přirozený, znenáhlý.”

Kritickou analýzu Havlovického neúspěchů, onoho “fanatismu oprav”, Jirásek však nerozvinul. O narůstajících starostech Havlovického kolem dolování je čtenář v Zeměžluči zpravován hlavně prostřednictvím matky, která se trápí nad synem. Je zneklidnělou, ale citově zúčastněnou pozorovatelkou synových trampot, snaží se mu ulevit a pomáhat. Nazírány jejíma očima jsou svízele Havlovického nadlehčeny i pro čtenáře – protože jsou sdíleny. O třetím neúspěchu najít a otevřít důl jsme zase zpraveni prostřednictvím osob Havlovickému nakloněných, učitele Šolty a mlynáře Kylara. Ale to už nadchází zlom a obrat ke šťastnému konci: na pokraji existenčního a snad i psychického vyčerpání je Havlovický povýšen a odchází do Náchoda, provázen při svém stěhování i pak později při pohřbu projevy hromadné úcty celého Padolí.

Zjasnění v postavě Havlovického (projevilo se i v tom, že Jirásek zjednodušil rodinné svazky svého hrdiny i jeho poměr k paní důchodňové) mělo možná i svou motivaci aktuálně dobovou. Snahy proměnit celou společenskou skutečnost nabývaly kolem roku 1900 tak prudce na síle, že setrvat na původním kritickém ostnu k fanatismu oprav by bylo pro umělce Jiráskovy popularity riskantní. Vděčnější a koneckonců i umělecky snazší bylo dokončit postavu Havlovického jako reformátora, kterému ledacos nevyšlo podle nejsmělejších představ, ale který navzdory překážkám došel uznání nadřízených i lásky lidu. Tento konec ostatně odpovídal hodnocení faráře Regnera, které znal Jirásek od své sestry i ze zprávy strýce J.Seidla.

“Leckdes ostal ještě úhor, leckde však už novina,” bilancuje své dílo před odchodem z Padolí do Náchoda farář Havlovický, odvrátiv se od zející jámy po neúspěšném dolování, své “zeměžluči”. Podobně jako jeho hrdina počíná si autor v závěrečné knize své nové kroniky: “zeměžluč” eviduje, ale jako vyznavač obrodného činu a úsilí o vzestup snaží se hořké momenty života buď nevidět, nebo je mírnit a přehodnocovat.

Také na revolučním roce 1848 zajímá Jiráska spíš to kladné, co přinesl, než záporné. V dopisech přátel (jmenovitě v listě K.Janků z roku 1889) i v časopiseckém článku o revolučním roce na Náchodsku, který si autor zařadil do přípravných materiálů k nové kronice, se kriticky pojednávalo například o zvůli tzv.národních gard vůči spoluobčanům. Jirásek si příslušné pasáže zatrhl, ale ve vlastním obraze tyto momenty zcela pominul. Gardy v roce 1848 nepoetizuje (jako kdysi ve své Filosofské historii). V nové kronice je vidí reálněji a staví je spíš do světla komického. Kritiku při prvním vydání Zeměžluči v roce 1904 až dráždilo, že v souvislosti s památným rokem oživil Jirásek takové figurky, jako je Doubenus. S jejich účastí vyznívají cvičení padolské gardy i její zákroky do místních poměrů jako spíše směšné než vážné epizody v životě městečka. Z dalších dobových proměn pak Jirásek zaznamenává nelibou reakci lidí včetně Havlovického na bachovské četnictvo (jeho existenci podtrhoval novinový článek v Jiráskových materiálech), ale také prvky demokratizace v obecní správě – volbu představeného obce a konec éry dosazeného komisaře.

Ale i posuny méně nápadnými přidává Jirásek světla do svého obrazu. Ještě v přípravných poznámkách si u komisaře Tuschla (tam se ještě jmenoval Vondra) poznamenal v komentáři epizody se zlodějkou:

“Jedním dílem to jednání Vondr. bylo dobré, že zloděje přeháněl, ale pak prý mu dávali desátek a spolčil se s nimi.”

V hotovém textu nové kroniky je daný vztah poobrácen: epizoda s potrestanou zlodějkou přesvědčí naopak Padolské, že komisař to míní s pronásledováním zlodějů vážně. Ostrost jeho zásahu navíc vzbudí v okolí nastražení, pramenící z lidských ohledů vůči trestanému děvčeti.

Ostatně celou tuto epizodu, k níž východiskem mu byl asi dopis sestry Boženy Habrové, rozehrál Jirásek do několikeré ozvěny, kterou vzbudila v Padolských. Povšimněme si, jak zdánlivě objektivní, jakoby nezaujaté a nestranné vypodobnění oné příhody prostupuje hodnotící perspektiva na obranu trestané dívky. Už v příběhu samém zazní ve vypravěčském slově tón ochranný: mluví se o “nebohém” děvčeti; mladý Klimeš spěchá zasáhnout v jeho prospěch. V závěrečném odstavci scény se pak dočteme, že “o soudu a trestu zrovna středověkém” se v Padolí dlouho mluvilo, že jedni chválili jeho krutost, druzí k tomu měli výhrady. Přitakání spravedlnosti, podobně jako na mnoha podobných místech v nové kronice, se pak utvrdí závěrečnou větou proti pomlouvačnému Šimůnkovi – že zase jednou prohrál a svoji prohru pocítil.

Jiráskovo harmonizační gesto je jemné a opatrné, dbalé pravděpodobnosti. Nezastírá existenci nedobrých lidí, nepoctivosti a zla, jen jejich účinky oslabuje. Přitom spisovatel dbá, aby opakovaně vyvolával pocit nejistoty a ohrožení kolem svých kladných postav.

Postavení Havlovického kupříkladu “ohrožuje” napřed (zevnitř, psychicky) paní důchodňová a láska k ní. Pak autor našel svému rekovi protihráče v pastoru Bergmannovi. Doslova našel. Až někdy mezi psaním druhé a třetí knihy nové kroniky, asi v roce 1899 až 1900, objevil Alois Jirásek Letopisy evangelické obce strouženské v Kladsku od J.A.Bergmanna a tím i model pro osvíceného evangelického kněze. Hodil se mu k Havlovickému jako kontrastní paralela – lidumilný buditel a ušlechtilý člověk a přitom evangelík.

Svět evangelíků a jejich svízelné postavení ještě celá desetiletí po vydání tolerančního patentu se objevily už v Úhoru a prostupují celým dílem. Patří do ideové osnovy nové kroniky – do konfrontace protichůdných společenských prostředí, stavů a vyznání a jejich postupného sbližování na principu tolerance a lidskosti.

Evangelíci, po staletí vykazovaní z rekatolizovaných Čech a neustále pronásledovaní, se v procesu liberalizace a demokratizace za obrození, při utváření občanské společnosti, nově a ne snadno včleňovali do národního života. V čase, kdy Jirásek novou kroniku psal, dospívalo ideologické přehodnocování mnohdy až v glorifikaci evangelíků a snad až v přeceňování jejich podílu na národním probuzení. Jak z hlediska skutečnosti, kterou Jirásek v nové kronice zobrazoval, tak i tváří v tvář ideologické atmosféře na předělu století, v čase, k němuž se svým dílem obracel, obraz národního obrození na česko-kladském pomezí se bez tématu evangelíků nemohl obejít.

Navíc Jiráskovi nešlo zdaleka jen o historickou pravdu, ani jen o dobovou přijatelnost. Dokonce i čistě osobně cítil potřebnost názorové tolerance a dělné spolupráce lidí různého přesvědčení a smýšlení ve jménu národa a národní kultury. Ještě na sklonku století si vícekrát užil nemilosti katolické kritiky. A prudké polemiky mladších spisovatelů a jejich kritiku vůči starším, i vůči sobě, dlouho pociťoval jako příznak rozvratu, nikoli růstu literatury. Při svém nepřímém volání po názorové toleranci a spolupráci sil nejprotichůdnějších měl navíc i v nové kronice nepochybně na mysli soudobý národ, prostoupený třídně politickými spory a potřebou praktické součinnosti ve společné akci.

Vstupní zasvěcení do poměrů evangelíků, opřené o vlastní zkušenosti, získával Alois Jirásek patrně od hronovského pastora Josefa Šáry. Rukopis Bergmannových Letopisů přišel tvůrci nové kroniky do rukou už v pokročilém stadiu práce, kdy se osou rozsáhlého obrazu stal farář Havlovický. Rozvíjení této postavy si vyžadovalo nových motivických zdrojů. Styky se strouženským pastorem Bergmannem rozehrál Jirásek jako ohrožení kariéry Havlovického. V dotyku s rodinným životem na evangelické faře naznačil navíc v Havlovickém i trpkost z osamělosti katolického kněze.

Ve věcném a bystrém podrobném porovnání dovodil svého času St.Souček, že proplétání osudů Bergmanna a Havlovického je “hra fantazie na téma dané Bergmannovými Letopisy” a těch je užito s uměleckou volností a “svrchovaně účelně”. Pokusil se také vysvětlit, proč kontrastní paralelu mezi Havlovickým a Bergmannem Jirásek v závěru oslabil a naladil ji spíš v souzvuk také tím, že Bergmannovu cestu do Ameriky doplnil o smrt dcerušky na moři: k “zeměžluči” Havlovického se prý přidala i hořkost nad ztrátou přítelova dítěte.

Šlo v onom ojedinělém ztemnění, doplnění černé barvy, kde v pramenu nebyla, jen o sjednocující ladění do trpkosti? Nebo ta zvěst o smrti Bergmannovy dcery přitakává poznání, že všecko lidské štěstí je vratké, a že čím víc má člověk lidských svazků a pout, tím víc je vystaven jejich ztrátám? (Mějme na paměti, že zvěst o smrti děvčátka přichází k Havlovickému, který téměř závidíval evangelickému pastorovi v Stroužném jeho domácnost s ženou a dětmi.) Má onen přidaný motiv jenom stupňovat hořkost nad ztrátami, které provázejí všechny lidské cesty, a nad tvrdostí země, která se člověku vzpírá? Anebo chápat onen skon děvčátka na moři jako nepřímou výzvu brát nejrozmanitější strasti a prohry na vědomí a zmnoženým poznáním se nad ně povznášet? Naznačujeme odlišné výklady “smutného” motivu, Jiráskem přibásněného, s vědomím, že v chvatném ukončování Zeměžluči zůstal jen naznačen a v důsledku toho sotva rozeznívá hlubší čtenářské rezonance. Žádný motiv v epické stavbě nepůsobí jen sám o sobě a sám sebou, ale také svým okolím a svým podáním. Nahromadění smutných motivů, samo jejich množství, nemusí ještě působit tísnivě. Způsobem podání a zapojením do tkáně epického obrazu mohou i skutečnosti o sobě smutné působit hluše nebo třeba konejšivě, útěšně i povzbudivě.

Takovou zjasňující perspektivu má ostatně celé téma evangelíků v nové kronice, i když jednotlivé pasáže začínají vesměs nevesele. Zmírňování napětí a třenic mezi evangelíky a katolíky spojil Jirásek nejvíc právě s působením Havlovického. Jeho zásahem se odvrátí hněv faráře Ondráška od učitele Šolty (v pramenech se tento zásah připisoval vrchnímu Essentrovi). On soustavně odbourává předsudky svých věřících vůči evangelíkům a rozhodnými zásahy i osobním jednáním normalizuje vztahy mezi oběma vyznáními v okruhu své působnosti.

Harmonizace se tedy dosahuje u Jiráska nejen redukcí a přemístěním motivů “převzatých” z pramenů, jejich umným kontrastováním a konfrontací, ale také urychlováním procesů, které ve skutečnosti probíhaly nesrovnatelně dlouhodoběji.

Hra s časem je vůbec nedílnou součástí jiráskovské harmonizace v kronice U nás. Nemůže se pochopitelně dotknout událostí fixovaných dobovým tiskem a profesionální pamětí historie (evropských revolucí a válek, pražské korunovace Ferdinanda V. na českého krále, vydávání českých knížek). Vždyť právě ony situují volně komponovaný obraz kraje na pomezí Čech do času historického. Ovšem jako každá historická beletrie má i Jiráskova nová kronika též svou látku ahistorickou: krajinu a její atmosféru ve fázích dní a ročních dob, rozložení obcí a cest, kopců a řek, prostory domů a světnic, potom osudy lidí, které pojmenovává (kde existovaly živé modely, nejednou i přejmenovává) i vymýšlí právě slovesný tvůrce, zatímco pro dějepisce zůstanou bezejmennými.

Specifickou volností disponuje historický beletrista v evokaci krajinných i obytných prostorů. Patrně všecky interiéry a exteriéry pro svou novou kroniku znal Jirásek ne-li z autopsie, tedy alespoň z náčrtků pamětníků a z jejich informací. Ale skutečnosti zjištěné koncem století zasazoval do svého kraje o několik desetiletí dřív (viz zápisky z cesty na Boušín a evokaci místa v nové kronice). Obrazům jakoby minulé krajiny současně způsobem svého podání dodával aktuální působivosti.

Při vlastních vycházkách do kraje a v zápiscích z těchto cest se Jirásek pochopitelně nevžíval do optiky svých krajanů v obrození, ani do obrozenských literárních stylizací krajiny. Svoje vidění krajinných prostorů naopak cvičil na současné krajinomalbě. Zaznamenával si barevné odstíny květin i trav, země i nebe a proměnnost v nich. Při evokaci krajiny v nové kronice se otvíral podnětům, které přinášel impresionismus, ačkoli jinak zůstával k mladším uměleckým proudům víc než zdrženlivý. Už i v zápiscích si věcná pozorování krajinného rozvržení nejednou uzavíral náladovou evokací atmosféry, věcná zjištění mu ústila v impresi:

“les po dešti: mokré zčernalé stromy, pára šedá lesem se táhne a táhne přes mladinu ke skalám a splývá s šedem letících oblaků” (z cesty na Bukovinu 14.srpna 1895)

Jak se zdá, dojmy z přírody začal Alois Jirásek studovat a zapisovat od počátku devadesátých let, několik roků předtím, než přikročil k psaní nové kroniky. Svou předběžnou průpravu zužitkoval i vystupňoval, když v roce 1895 začal svou kroniku psát. Obraz rodného kraje v čase národního probuzení měl být chválou životního koloběhu, oslavou hrbolaté země a toho člověka, který ji obývá i dobývá.

JISTOTY “NEPOJEZDNÉ” ZEMĚ

Jak Jirásek dosahoval ve své evokaci krajiny hybnosti a živosti?

Porovnejme drobné úlomky ze zápisníkového záznamu s textem nové kroniky, ledacos to napoví.

Zápisy z 11.9.1894:

“Ptačí zob rudý jako čerstvá krev” “Habří už chytá žlutou barvu a na javoru sem tam rudý list nebo rudě žíhaný, dotknuty hektickou červení jeseně”

U nás I, str. 74:

“A ve stráních, v lesích rděl se ptačí zob jako čerstvá krev” “buk a habr chytaly žlutou barvu, zrál bodlák i jalovec”

Jak vidět, umělecké “opracování” spočívá v tom, že se úryvkovitý popis změnil ve vypravování: přítomný čas záznamu nahradil čas minulý, vlastnosti a barvy rostlin a stromů se jednak z jmen přídavných “přestěhovaly” do sloves, jednak jich ubylo a zvýraznily se. Výčet dostal spád a dokonce i pointu” “zrál bodlák i jalovec”. V této poslední větě se evidence barevných změn uzavírá vyslovením podstaty jevu. A tou pro Jiráska není, jak v poetických evokacích podzimu bývá a jak bylo v poezii na sklonku století běžné, zanikání ani smrt, ale zrání.

Řád epického vypravování a jeho spád, specifické využití slovesa, na jehož znápadnění si Jirásek umí dát záležet (často se slovesem svazuje personifikaci), souřadné spojení vět v souvětí a jejich významové stupňování vyznačuje Jiráskovu “krajinomalbu” i jinde v nové kronice.

Koloběh přírodního dění vnáší jakýsi nadhled do obrazu tvrdého živobytí. Čas přírodní totiž nejednou již kompozičním uspořádáním vyvstává v nové kronice jako nadřazený času historickému. Letmé zachycení roboty v Úhoru dostalo mile povznášející rámec vyobrazením nadcházejícího léta, jímž pasáž začíná i končí. Téměř jako součást předjaří a nadějí s ním spjatých v přírodě je nasazeno téma neodbytné předjarní bídy, započaté uvnitř odstavce.

Autorova věcná příprava k líčení krajiny zahrnovala četné vycházky do kraje za různých dob dne i roku a sledovala věrné vypodobnění rodných míst. Ctižádost umělce Jiráska mířila výš: k poměřování člověka zemí, k hodnocení lidských údělů tváří v tvář koloběhu přírody.

Postavy nové kroniky se pohybují v kopcovitém terénu s cílem něco konkrétního vykonat. Člověk, který má někam namířeno, je v nové kronice dalším zdrojem dynamického zachycování krajiny. Vnáší do evokace prostoru náboj své mysli i sociálního určení. Ten je tím větší, čím vědoměji si postava přisuzuje roli protihráče, který musí prostor země před sebou zvládat a přemáhat: mladý Pavel si cestou do Police vede v zásadě jako divák; naproti tomu před Havlovickým při první cestě noční krajinou s plnou naléhavostí vyvstává nutnost porvat se s bídou a zaostalostí.

Ideu země obdělávané, země zvelebované zahrnují již názvy jednotlivých knih Jiráskovy nové kroniky: Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč. Do řádu obdělávání půdy, setby a sklizně je tu včleněn i možný nezdar lidského úsilí, i hlas vzdorovité země, která se ochotně poddává pluhu a přijímá nové zrno i strom, ale vzepře se hloubení šachet.

Konfrontace s krajinou a zápolení se zemí probíhá v nové kronice jinak u Havlovického, člověka odjinud a “dobyvatele”, a jinak u místních rodáků a obyčejných lidí. Spojovacím článkem se počínaje Novinou stává starý Plšek.

Z náznakovitých zápisků rozvinul Jirásek obraz vzácné houževnatosti a ten pak významným nářečním zbarvením a opakováním vystupňoval v symbol – v souznění země a lidu. Výrok Plškova odhodlání “A žiu se znova!” povzbuzuje rázného reformátora Havlovického ve chvílích, kdy užuž klesá na mysli. Příklad nepoddajného oráče a hrdého starce postupně Havlovickému zastupuje vzpomínky na pražského učitele Bernarda Bolzana, jehož vliv vedl první kroky náchodského kaplana mezi lid a k práci pro jeho povznesení.

“Pozná jádro v lidu – mluví s písmákem,” poznamenal si Jirásek v nedatovaných raných plánech k nové kronice. V Novině exponoval hned dva moudré starce, v nichž Havlovický s obdivem rozpozná spřízněné duše a povzbuzení pro sebe. Ani jeden z nich není písmák, jak autor zprvu uvažoval. Ve svém zaměření na všední život a na jeho elementární proud zvolil Jirásek i tu muže obyčejnější, jakoby řadové příslušníky vesnické chudiny. Vedle Plška je to kolovrátník Braha, milovník hovoru a vyznavač snášenlivosti (“Ať je kdo jinačí víry, seš člověk,” říká Havlovickému). Hovorný kolovrátník zůstal však postavou epizodickou, kdežto dělný a houževnatý Plšek vyrostl v symbol; je vzpomínán ještě ve třetí knize nové kroniky, dlouho po své smrti. Nejen to. Plšek dostal uměleckým propracováním ještě další dimenze. Není to jen houževnatý muž vytrvale zápolící s tvrdou zemí, je současně v této zemi zakotvený. Poté, co skončí svou krušnou životní dráhu, je s důstojnou obřadností odevzdán zemi. Z koloběhu života je péčí svého okolí povznesen do řádu bytí.

Na monumentalizující konfrontaci lidí a přírody postavil Jirásek také téma pašeráků. Znalost přírody a schopnost využívat i nečasu venku pro vlastní výkon vyjádřil v Pašerově zpovědi už Bydelský. Jirásek pak zdolávání přírody učinil osou svých obrazů. Cesta pašeráků noční sněhovou bouří je u Jiráska plná dynamičnosti. A je významově rozeklanější než vyprávění Bydelského: pašeráci v nové kronice zdolají strázně bezcestí, svou neohrožeností a množstvím polekají stráž, která je spatří. Jejich zadostiučinění ze zdolaných nástrah není však nezkalené. Co dokázali zocelení chlapi, nebyl s to vydržet podvyživený chlapec, sirotek Hilma. Volně přikomponovaný motiv osiřelého chlapce pomáhá tu Jiráskovi vyznačovat hranice lidské síly vůči zemi a přírodě. Ze zvůle lidí byl chlapec vymaněn dobrými lidmi, ale “zvůli přírody” – nemoci a smrti – je podroben. Péče o opuštěného chlapce charakterizuje drsné pašeráky, jmenovitě Málka, jako lidi dobrého a soucitného srdce. Zmar nadějného mladíka nahrává pak tklivým, elegickým tónům, které provázejí Jiráskova Málka od počátku do konce.

Pašeráka Málka autor nové kroniky “převzal” od Bydelského i s původním jménem, ačkoliv jinak jména pašeráků pozměňoval (třebaže mu Bydelský nabízel i radil, aby ponechal jména původní). Ale čím blíž má Jiráskova postava k portrétu načrtnutému Bydelským, tím očividnější jsou rozdíly obou. Podobizna Bydelského připomíná pečlivě propracovanou kresbu v řadě jiných, matnějších. Málek Jiráskův (jak doložíme dále) je lidský osud viděný v proudu života, plasticky malovaný.

Motivické redukce, přehodnocování i časové posuny, které jsme v Jiráskově přístupu k pramenům zjišťovali jinde, aktualizují i postavu Málka pašeráka a včleňují ji do hranic nové kroniky a do jejího tvaru. Po pestrém životě pašeráka i “ausera” umíral Málek podle svědectví Bydelského ve starobinci v Kuksu roku 1876. Jirásek leccos vynechal z Málkova životopisu a o lecčems se jen letmo zmínil. Přikomponoval naopak péči o sirotka Hilmu a epicky, v konkrétních scénách předvedl cesty udatného muže s partou pašeráků i bez ní. Nejtěsněji se Bydelského přidržel v pasážích Málkova konce. Ale smrt obdivuhodného pašera předsunul o celých třicet let zpátky a významně změnil místo Málkova skonu: Málek u Jiráska umírá ve své útulné chaloupce, laskavě ošetřován vlastní hospodyní.

Neohrožený pašerák a dobrý muž končí svou životní pouť, když předtím naposledy navštívil útočiště u pašeráků u Hlaváčků ve Slaném a pohledem z Hejzlarovy stráně se rozžehnal s krajinou, v níž znal každou stezku a každý keř. Tak vyprávěl Bydelský, tak předvádí Jirásek. Motivy ze vzpomínkově rekapitulujícího podání Bydelského nabývají nových rozměrů tím, že se včleňují do scének a do dialogů postav. Stávají se tak součástí pomalého životního proudu, osud jednoho smrtelníka se promítá do paměti lidové pospolitosti. Málkovu smrt komentují v nové kronice lidé, kteří starého druha dobře znali a uznávali; jsou rozdílného náboženského vyznání, a tak ve svornému hovoru zableskne i napětí. To však neutralizuje vzápětí závěr scény o Málkovi (i celé kapitoly). Tento závěr včleňuje onu chvíli dojaté i napětím zčeřené rozmluvy nad smrtí druha do koloběhu bytí.

Závěrečná věta Bydelského portrétu, prostoupeného obdivem pisatele k Málkovi, zněla:

“Na hřbitově kukském odpočívá Málek, starý pašerák, ale svět ho pamatuje, protože nosil dobré kudly.”

Konkrétnost a předmětnost tohoto hodnocení se nehodila umělci, který Málkovu postavu včleňoval do jiných relací. Na větu, která v hovoru jemně, přitom však dalekosáhle zkracuje pointu Bydelského…

“Toho bude svět pamatovat,” navazuje u Jiráska motiv přírodní: “Vtom se všichni ohlédli do oken zalitých večerní tmou, ven do tichého večera, jímž se na zahradě bělaly koruny kvetoucích jabloní; déšť se tam náhle spustil, rozšuměl, májový déšť, boží vláha, po níž toužila země.”

Poukazem k přírodnímu dění venku se poněkud neutralizuje patetické hodnocení, které uzavíralo rozmluvu o Málkovi. A zpráva v onom hovoru obsažená dostala nový rozměr: smrt spravedlivého muže se včlenila do koloběhu přírody, je monumentalizována. Obrazem země, která se dychtivě otvírá vláze, se zánik člověka stýká s rašením a růstem.

Obdobnou perspektivu vláhy nebo setby, jimž se otvírá zem, měly i některé jiné smrti v nové kronice (smrt starého Plška v knize druhé, odchod starého Dománě v Zeměžluči aj.). Tato místa, stejně jako vylíčení pašeráckých cest tmou a vichřicemi, uvádějí vztah venkovanů k přírodě do blízkosti mýtu o schopnosti člověka vzdorovat zákazům vlád, celému světu i nehostinné přírodě věrností zemi; zakotvením v ní překonávat i skon.

Na rozmanitých stylizacích lidských konců a obřadů s nimi spojených lze pozorovat, jak samostatně zachází Jirásek s etnografickými poznatky, které měl v paměti a které mu doplňovali jeho informátoři. Příznaky zvykového dění zásadně podřizuje svému vidění člověka na zemi a jeho místa v ní.

Od vyprovázení osob vrostlých do rodné země se zásadně v nové kronice liší loučení s vévodkyní Zaháňskou. Vzdálená starostem a potřebám svých poddaných zaživa, po smrti je jim ještě cizejší. Jen hrobka se pro ni otevírá, nikoli země, a jen lidé vedení zvědavou povinností ji doprovázejí.

Ani pro lidové postavy v nové kronice jistoty země neznamenají toliko bezpečnost a spočinutí v koloběhu přírody. Jsou tu také živelné pohromy (blesk, který zabíjí a zapaluje, povodně i bída), předsudky i pověry, které oslabují schopnost člověka bránit se bídě a neštěstí a čelit jim cílevědomou aktivitou.

Probudit v člověku vůli ovládat přírodu, stát se hospodářem zděděné země, v tom je nejvlastnější buditelské předsevzetí Havlovického. Pro sebe z toho vyvozuje příkaz krotit přírodu – erotickou vášeň v sobě. A zdar svého díla podmiňuje celkovou převýchovou lidí v občanskou pospolitost. Napětí mezi vábící a okřikovanou vášní k paní důchodňové a mezi péčí o tuto vznikající pospolitost se v nové kronice opakovaně rozuzluje zakřiknutím vášně a přitakáním dílu. Typická pro tuto románovou kolizi lásky a povinnosti v Havlovickém je epizoda o urovnání padolského náměstí.

“Nepojezdná” země se v nové kronice jakžtakž – pomalu a ne tak, jak si lidé přejí – vzdává tomu, kdo umí ovládat “přírodu” v sobě: i slabost v práci, i vášnivou lásku, i vášnivou nelásku či zlobu. V tomto usměrňování člověka a soustřeďování jeho niterných sil k pozitivnímu výkonu a k souhře tkví nepřestupná hranice mezi Jiráskovou metodou a impresionismem, založeným na uvolněné osobnosti, která svět kolem sebe nahlíží a hodnotí svým momentálním rozpoložením a do věcí kolem sebe vkládá napětí své touhy i své vášně. Zatímco impresionismus vycházel z člověka vyděleného – i vyděděného – ze soudobé společnosti, z člověka ve sporu s ní, Jirásek v návaznosti na dobový realismus vyznává a umělecky zpodobuje člověka jako člena společnosti a součást kolektivu.

Tato začleněnost se netýká jenom postav. Prostupuje všechny složky Jiráskova obrazu, určuje souvztažnost části a celku v něm. Porovnání s písemnými prameny prozradí, jak třeba dějové situace v Jiráskově podání jsou nejednou přehlednější a “srozumitelnější” než v textech, jimiž se autor při psaní zřetelně inspiroval. Tak například příhoda o pašerákovi, který ve sněhové vánici skočil na hřbitově do hrobu a ztratil tam kudlu, je ve svědecké výpovědi Bydelského svým způsobem matná a vlastně i chaotická, jako bývá ústní vyprávění. Jirásek proměnil samostatnou příhodu z Pašerovy zpovědi v epizodu, kterou vypráví Matěj Prouza kamarádům těsně předtím, než společně vyjdou do noční sněhové vichřice. Stala se tedy součástí většího obrazu. Jirásek navíc onu příhodu vnitřně doplnil a učlenil tak, že jedna fáze navazuje na druhou, příběh má svou logiku, návaznost i gradaci a pointu. Čtenáři se tak předkládá pevně skloubený obraz sugerující dojem řádu.

Uspořádanost motivů na principech časové a příčinné následnosti, vlastní dobovému objektivnímu realismu, se od let devadesátých rozvíjela v ostrých konfrontacích s uměleckými metodami založenými na subjektu a na relativizujícím nazírání světa.

“Díla moderny nemohla a nesměla býti ani obsahem, ani formou klidna, zřetelna; jasnost díla odsuzována za šosáctví staré,”

charakterizoval vzniklé napětí v článku k Jiráskovým padesátinám Zikmund Winter. A v obranném gestu vyjádřil nejen estetickou, ale i noetickou pozici realismu:

“Co mohli lidé generace Jiráskovy z toho oblibovati? Lidé s pevným, uceleným názorem o světě, lidé reální, jasní, kteří jakožto spisovatelé svým “já” pronikali zevnější svět a děj, a uspořádavše ho v pevnou, ladnou kompoziční linii, podávali hotové umělecké dílo, co ti měli z literárních hodnot nervózních a často i chudokrevných přijmouti?”

Rozdílný vztah ke skutečnosti se zřetelně promítal do pojetí epiky. Mladí se až na výjimky dožadovali v próze odstíněné psychologické kresby, reflexe a vůbec tzv.vnitřní pravdy, vyjadřované ponejvíce monologem. Epiku opřenou o člověka ve smysluplné akci a realizovanou, jako tomu bylo zejména u Jiráska, pomalým vyprávěním a dialogem vinili z nepravdivosti a povrchnosti a v zásadě ji odmítali.

V Jiráskově povídání, nejednou mladou kritikou ironizovaném, v jeho vypravěčské technice se koncem století čím dál víc uplatňoval subjekt. Patřil však člověku dělnému, jedinci včleněnému do praktického obcování lidí v určitém kraji a v určité době. Signalizují to nářeční prvky, lidové frazeologické obraty (tvůrce nové kroniky se po nich všemožně pídil a soustavně si je při psaní připomínal). A hlavně a především skladba vět, která vyvolává dojem mluvené řeči, a pak dialog.

MOC POSPOLITOSTI

“… podle mýho je hovor taky kus živobytí,”

prohlašuje kolovrátník Braha v rozmluvě s Havlovickým, a ten mu přitakává. Porovnáním s prameny vynikne, kolika látkám a situacím dodal Jirásek živé bezprostřednosti tím, že je z původního referujícího výkladu nebo vypravování převedl do rozhovoru probíhajícího v určité atmosféře a budícího ozvěnu. Ona příhoda s hrobem, které jsme se tu dovolávali, doznala ve srovnání s Bydelským ještě další proměny: je vyprávěna v družném kruhu naslouchajících, vypravěčem je “obr” Matěj Prouza. Reakce posluchačů Prouzovu řeč přerušuje, tím příhodu dynamizuje a aktualizuje ji vzhledem k čtenáři. Podobné situace i jinde v nové kronice poskytují příležitost k uplatnění subjektu – jak v roli postavy, tak v roli čtenáře, který je vtahován do atmosféry živé mluvy a mívá při čtení pocit, že si povídá. Také četné další pasáže z Pašerovy zpovědi jsou u Jiráska aktualizovány hovorem.

Jen ojediněle jde v nové kronice o vyostřený názorový spor, o napjatý dialog (točívá se kolem Havlovického). Nejběžnější je tu skazové vypravování nebo hovor konverzačního typu, hovor, v němž jeden druhého informuje nebo baví a sama sebe uplatňuje a téma přeskakuje z předmětu na předmět. Jistého ztlumení napětí, potenciálně přítomného v každém dialogu, se dosahuje mimo jiné tím, že větší nebo menší úseky živého povídání se nedějí v řeči přímé, ale referuje o nich vypravěč, který situaci rozmluvy současně komentuje (viz např. pasáž o orloji).

Rozmluva ve své základní funkci dorozumívací a sdělovací slouží vůbec spisovateli pro konfrontaci mezi farou a vsí, mezi zámkem a jeho okolím, mezi katolíky a evangelíky, mezi venkovany a Prahou, mezi Padolím a světem. Obcování těchto rozmanitých prostředí stalo se kompozičním principem nové kroniky. A rozmluvy konkrétních postav naplňují onen kompoziční záměr tak, že stylizaci kroniky vtiskují lidskou bezprostřednost a důvěrnost.

Princip konfrontace prostředí pro stavbu kroniky nebyl autorovi dán ani zjeven. K němu se musel postupným promýšlením své látky propracovávat. V jakémsi raném nedatovaném náčrtku rozvrhl si Alois Jirásek novou kroniku tak, že první část (nebo kapitola) nesla označení Půlpáni, druhá pak Pan komisar, třetí Idyla židovská, další pak Farář Regner a Tvrz a továrna. Podle hesel pod jednotlivými záhlavími se zdá, že autor uvažoval svůj obraz bez ústřední postavy komponovat tak, že by se celková charakteristika prostředí skládala z postupně přiřazovaných obrazů jednotlivých společenských vrstev a funkcí v nich. Ale už v té rané úvaze o stavbě díla Jirásek nejpodrobněji vyznačil kapitolu první, věnovanou městečku, a pak partii o Regnerovi; dodatečně naznačil propojení obou těchto částí, jejich vzájemnou konfrontaci. V procesu vlastní práce pak objevoval a obměňoval způsoby podání, v nichž obyčejný všední život městečka a jeho okolí vyvstával jako poutavý, smysluplný, důvěrně prostý i monumentální.

Při vší věrnosti reáliím a při veškeré snaze o věrohodnost tvořeného obrazu šlo Jiráskovi o poetizaci všednosti. To chtělo zrak vnímající padolské zátiší poprvé, jako svět dosud neznámý. Vynalézavý epik vybavil tímto zrakem některé své postavy. Schopnost vidět obvyklé jako nové a tím obyčejné ozvláštňovat, stavět do oživující perspektivy mají v kronice postavy, které přišly odjinud a postupně se vpravují do místního prostředí – buď s cílem splynout s ním, anebo s úmyslem ho změnit.

Ubíhání dní, řád zvyklostí a obyčejů i družnost lidového světa se v Úhoru dostává do zvláštního světla s Justýnkou, kterou sem přivedl její uzavřený bratr, hodlající tu vést obchod, ale vyhnout se sousedskému obcování s místními lidmi. Přívětivou a hezkou dívku naopak přitahuje nový svět dobrých lidí, hledá styky s ním; posléze se do něj včleňuje i za cenu roztržky s bratrem a se židovským prostředím, v němž vyrostla. V jejích očích se obyčejné besedy v chalupách i zábavy mladých na sněhu jeví plné krásy a přitažlivosti. A než stačí vyprchat půvab novosti, dostane její okouzlení Padolím nový hlubší zdroj ve vzplanutí opětované lásky. Nejen pro ten milostný románek se sladkým koncem se Justýnka hodila Jiráskovi pro novou kroniku a pro líbivé a nadějeplné ukončení Úhoru. S ní spojil obdivný vztah k zapadlému koutu na pomezí Čech a k jeho pomalému životnímu tempu, ji učinil jedním z nástrojů své poetizace každodennosti. Na bezpečnosti jejího manželství a na rodinném štěstí Kalinů hodinářů pak měl příležitost dosvědčovat plodnost názorové tolerance a sjednocování lidí různého původu a vychování ve znamení lásky.

Podobné úlohy v epickém hodnocení prostředí, jako měla Justyna Lewitova v Úhoru, má postava sirotka Hilmy exponovaná v Osetku. (K němu ve svých pramenech našel Jirásek asi jenom jméno, jinak jde o postavu naveskrz fiktivní.) Očima slabého a zakřiknutého chlapce Hilmy nabývají pašeráci drsnosti i mužnosti. On představuje nové pouto i úkol pro faráře Havlovického i pro venkovany, kteří se chlapce ujali, a nově ověřuje jejich kvality. Hilmovo šťastné prožívání vánoc uprostřed dobrých lidí ozřejmuje život v tichém koutu jako vzestupný proces. V první knize nové kroniky bylo vypodobnění Štědrého dne spojeno s lidmi, kteří z jednoho domova vyhoštěni hledají domov jiný, bližší svému srdci (mladý Václav Pavel přišel k Zejdlovi, zvědavý na matku a pak zklamaný, že od ní nedošel ani pozdrav, a účastní se zpěvu hrstky bratří doma). V Osetku, třetí knize díla, spojuje autor evokaci Štědrého dne s Hilmou. Jím prožívaná Česká mše vánoční spolu s lidmi, kteří ho přijali mezi sebe, necharakterizuje pouze chlapeckou duši roztouženou po kráse – je také apoteózou světa, který se tak hromadně a spontánně umí oddat naději. Nemoc a zánik nadějného života Hilmova souzní s hořkým laděním Zeměžluči, ale účast lidí, kteří o nadaného malíře pečovali a vybavili ho na “suchou cestu”, hořkost epizody mírní.

Jiný druh ozvláštňujícího nazírání na horský kraj a na jeho obyvatele nese postava Havlovického. Osvícený lidumil přistupuje k místním zvyklostem s kritickým odstupem a nejednu z nich otevřeně odmítá (opatřování umírajícího, shazování kozla, pověry v epidemii cholery, nepodnikavost a pokoru tkalců). Konflikty, které Havlovického zákroky vyvolávají, poskytují příležitost ukázat lidovou pospolitost jako společenství sociálně i názorově rozrůzněné, jako společnost v akci a v pohybu.

Soudobou společnost jako rozrůzněnou, třídně a zájmově až protikladnou prezentují v nové kronice sešlosti při svatbách, křtinách, pohřbech a jiných příležitostech. Táž skutečnost v očích zámeckého úředníka, řadového člověka nebo matky Havlovického dostává několikeré osvětlení a výklad. Jejich porovnáním, seřazením a vyzněním je přitom čtenář orientován tak, aby některá stanoviska seznal a s jinými se ztotožnil.

Ozvláštňujícího výkladu velkých událostí evropských dějin, pro čtenáře doby Jiráskovy už zvýznamnělé a fixované dějepisem, dosahuje autor na nejednom místě nové kroniky tím, že jejich odsouzení vkládá do úst zámeckým úředníkům nebo zpátečnickým katolickým kněžím.

Pozorování téže skutečnosti z rozličně volených úhlů spoluvytváří umělecké a myšlenkové bohatství nové kroniky. Nejvíc se optika několikerého pohledu uplatňuje ve vyobrazení lidového prostředí a v posuzování činů Havlovického. Svět ležící mimo lidovou pospolitost, svět “velký” bývá naopak nazírán z jediné pozice. Je volena a uplatněna tak, aby sloužila autorskému hodnocení zobrazovaných skutečností.

Při vylíčení korunovace Ferdinanda V. za českého krále v roce 1836 zvolil Jirásek (v rozporu se svým hlavním pramenem, novinářským článkem, a naopak v souladu se zaměřením nové kroniky na lidové vrstvy jako nosnou část národa a jeho dějin) pouze pohled zvenčí, z pozice drobných lidí stojících před branami Hradu. Slavný den i leccos z toho, co mu předcházelo, se zde zachycuje hlavně prostřednictvím lidí, kteří na počátku byli farářem Ondráškem div ne zatraceni, kantorem Šoltou a mlynářem Kylarem. Občanské probuzení kraje odříznutého od světa a jeho postupné včleňování do politických i kulturních snah národa je onou výpravou do Prahy a účastí na korunovaci víc než prokázáno. Citová reakce venkovanů na tehdejší události míří nadto přes hranice svědeckého obrazu k čtenáři jako výzva, apeluje na jeho občanské vědomí (viz závěrečnou větu ukázky z nové kroniky).

Porovnání s novinářským článkem ozřejmí jiráskovskou kombinaci vševědoucího vypravěče a řeči postav jako nástroj zvýznamnění a dynamiky obrazu. Tak v Pražských novinách z roku 1836 čteme větu:

“Po Agnus Dei přikročila Jeho Milost k oltáři a klečíc přijímala z rukou světitele pod obojí způsobou.”

Skutečnost zaznamenaná v novinách v proudu jiných je u Jiráska zvýrazněna tím, že se hodnotí nejen vypravěčem, nýbrž jakoby ústy někoho z davu a navíc ve sporu, který daný fakt podtrhuje i staví do zvláštního významového osvětlení:

“A když je, povídám, když to tak je. Císař půjde při Agnus ku přijímání a bude přijímat podobojí, hostii a z kalicha. Sypali se na toho, jenž to tvrdil, že ne, to že ne, a kdosi zvolal, co si myslí, že to je snad jako za husitů.”

Jako měla epizoda korunovace kladnou citovou atmosféru, svět vévodkyně Zaháňské vystupuje v nové kronice ve zcizující distanci. To není “paní kněžna” z Babičky, v jádru dobrá a lidumilná dáma, schopná naslouchat svým poddaným a ochotná jim pomáhat. Pokud jde o obraz rodiny Panklových, Jirásek se podržel v zásadě Babičky Boženy Němcové, aniž by využil informací o tom, že vztahy mezi babičkou a rodinou její dcery byly ve skutečnosti velmi komplikované, že Panklovi nebydleli na Starém Bělidle ap. Avšak Kateřinu Zaháňskou vypodobnil polemicky vůči B.Němcové. V jeho uměleckém podání je to sečtělá, chladná a marnotratná i marnivá dáma velkého světa, jež se s nechutí odvrací od Havlovického, když s ní místo duchaplné konverzace chtěl vést úvahu o tom, jak odpomáhat místní bídě.

Šlechta zkrátka do národní pospolitosti Jiráskovy nepatří; je kosmopolitní a požitkářská, lhostejná vůči zděděné zemi a jejímu lidu. Sen o šlechetném šlechtictví, o navození souhry mezi zámkem a podzámčím – ještě v desetiletí po revoluci 1848 na této představě stavěla Božena Němcová – Jirásek zásadně odmítá. Havlovickému v nové kronice je z tohoto poznání hořko. Absenci šlechty v životě národa nechápe ovšem jako nějakou přednost nebo výhodu, ale jako oslabování vlastních možností a šancí v práci pro povznesení země.

Rozmluva i tomuto poznání dodává na bezprostřednosti a konkrétnosti. Jak o marnivosti paní vévodkyně, tak o jejích zájmech i o její nechuti zabývat se potřebami lidí na vlastním panství se v nové kronice dovídáme z rozmluv, jichž bývá účasten Havlovický.

Zúžení zorných úhlů není v nové kronice jen takto ideově funkční. Již dobová kritika konstatovala, že ve třetí a hlavně pak v závěrečné knize se Jiráskův obraz byvšího světa zplošťuje a drobí. Že už to není onen proud života, exponovaný v Úhoru a vedený ještě v Novině. I jiřinkový ples v Osetku a jiřinkovou slavnost nazírá Jirásek jenom z pozice Havlovického. Další pohledy zaznamenané ve vlastních zápisnících a v přípravných materiálech zůstaly nevyužity. Že Jirásek pominul epizodu s hrabětem Kolovratem (zájem šlechtice o jiřinky vypěstované v Čechách příznačně lichotil obrozenským Květům), to mohlo mít svou příčinu ideovou, to mohlo souviset s kritickou distancí vůči šlechtě, kterou jsme zjistili už na Jiráskově pojetí vévodkyně Zaháňské. Ale jinak redukující optika a oslabená epická soudržnost v Zeměžluči měly ještě své zvláštní příčiny. Nezavinil je nedostatek pramenů a poznatků a nebyly pouze dílem autorského záměru.

OKOLNOSTI II

Nad prvními stránkami rukopisu U nás napsal J.V.Sládek Jiráskovi 17.srpna 1895:

“Přeju Ti jen, aby s toutéž chutí a v téže náladě, jako jsi začal, práci skončiti mohl.”

Jenže práce na nové kronice se protáhla na léta. Látkově to kronice pomáhalo, protože postupné publikování a pomalé pokračování přinášelo objevy nových pramenů (byla o tom zde řeč v souvislosti s Bydelským a s Bergmannem). Patrně však vyprchávalo vnitřní zaujetí pro tvorbu textu, zvláště když Jirásek začal současně pracovat na Bratrstvu.

Jak se zdá z dopisů, práci na nové kronice zpomalovalo také přijetí postupně vydávaného díla. Jirásek nebýval spokojen s kritickým ohlasem, a dokonce ani při Novině, která se potkala s téměř bezvýhradnou chválou.

“Dnešního dne je autor, zvláště “starý”, rád, zmíní-li se mu někdo o jeho knize,”

posteskl si v dopise Janu Voborníkovi 22.dubna 1900, děkuje mu za recenzi druhého dílu U nás v Národních listech;

“cožpak najde-li takovou úvahu, v níž je porozumění pro jeho dílo, z níž patrno, jak kritik se vážně knihou obíral.”

V této souvislosti Jirásek dodal:

“Byly chvíle, kdy jsem se vzdával myšlenky napsati třetí díl. Než dám se časem přece do něho, abych alespoň dokončil první část. Celek, jak jsem to naznačil v proslovu, sotva kdy napíšu.”

I když patrně nedlouho po těchto stížnostech začal Jirásek třetí díl psát, intenzita prvotního vzdorovitého hledání látky a vynalézání tvárných možností pro ni přecházela už jen v dotahování obrazu. Aby při dokončování nové kroniky neztrácel návaznost na první knihy, pořizoval si autor jakési rejstříky z nich, hlavně o vedení postav.

Naše úvaha o pramenech nové kroniky dospěla až ke zdrojům pro tvorbu nejpodstatnějším, a přitom nejsubjektivnějším, nejtíž poznatelným – k tvořivé vůli autora. Zaznamenáváme-li při poslední knize nové kroniky pokles její intenzity, nemíníme tuto skutečnost kvantitativně měřit ani soudit, ale spíš se pokusit osvětlit některé objektivní příčiny.

K ochládání autora vůči povlovně rozvíjenému dílu přispěl asi znovu vývoj literárních poměrů. Zaznamenali jsme už, že rozjitřen literárními spory a konkrétně přijetím prózy Proti všem se Jirásek do nové kroniky pustil. Ohlas první knihy byl víc než povzbudivý. Avšak ve chvílích, kdy měl Sládkovi pro Lumír začít dodávat rukopis druhé knihy, byl Alois Jirásek nespokojen jedním článkem v Sládkově časopisu do té míry, že zauvažoval rukopis Noviny do Lumíru nedat.

(Pod názvem Athenaeum o české literatuře přinesl Lumír z 20.července 1897 překlad článku V.Tilleho otištěný v londýnském časopisu a obsahující informativní přehled o české literatuře za uplynulý rok. Pokud jde o prózu, konstatovalo se v něm, že se v Čechách nerozvíjejí větší žánry s látkou z přítomnosti. O historické beletrii nepadla v článku, jímž měl být svět informován o nových hodnotách v české literatuře, ani zmínka, zmíněno nebylo ani jméno Jiráskovo.)

V dopise Jaroslavu Vrchlickému z 31.srpna 1897 kvalifikoval Jirásek dotyčný článek jako “pohlavek nám “starým” beletristům (v próze) daný”. Sládka chtěl zprvu ušetřit rozčilení a nestěžovat si mu – psal o tom Vrchlickému -, ale zřejmě si mu přece jen postěžoval, jak lze soudit z odpovědi J.V.Sládka z 5.září 1897. Z ní vyjímáme:

“Článek z Athenea dal jsem přeložiti do Lumíra, aby se autenticky konstatovalo, jak ti páni soudí a jak umí se fedrovat. Poznámka, že s tím nesouhlasím, zdála se mi úplně zbytečnou. Vždyť to bylo každému, kdo zná naši literaturu, na první pohled zjevno. Vidím, že jsem se mýlil a poznámka že tam měla být. Teď je pozdě. Co jiného bylo v dalších číslech Lumíra, co by Tě mohlo mrzeti, nevím.”

Sládek Jiráskovi píše, že je unaven redigováním Lumíra a v příštím roce se ho vzdá, jen co dostane penzi ze spolku žurnalistů. Tím naléhavěji prosí tvůrce nové kroniky, aby se nedal odradit od uveřejnění další knihy v posledním ročníku “starého” Lumíru:

“Píšeš, že bys raději druhý díl U nás teď nepsal. Co si mám počít nyní, když do odevzdání rukopisů pro první číslo zbývá jen 14 dní? Rád bych poslední svůj ročník skončil se ctí a prosím Tě, abys psal. Nechuť! Má hlas jediného stranického člověka více váhy u Tebe než hlas celé veřejnosti? Tomu nevěřím.”

Druhá kniha nové kroniky, Novina, pak v posledním ročníku Sládkova Lumíru v roce 1897-8 skutečně vycházela. Ale Osetek, knihu třetí, začal tisknout až v roce 1901 Zvon, nově založený orgán “starých” autorů, který Jirásek spoluredigoval. Vznik tohoto časopisu byl symptomem pokračující generační a názorové diferenciace. “Staří” se vydělili proti “mladým”, seskupili se kolem svého časopisu – a žárlivě střežili vlastní rozpadající se řady. Řídly únavou i stárnutím, nemocemi a úmrtími, slábly v důsledku nových útoků a tvůrčích počinů množícího se mládí i dalšího vnitřního rozrůzňování.

Čtyři léta po Zvonu, roku 1903, vznikla další tribuna “starých”, Máj. Stalo se tak evidentně nikoli ve shodě a po společném úradku “starých”, ale z polemického napětí mezi nimi a ze znejistění v jejich středu. To pak trvalo déle, jak prozrazuje mimo jiné Jiráskova výtka Jaroslavu Vrchlickému, že přešel do Máje, v dopise z 11.března 1905. V argumentaci této výtky zaslechneme podrážděnost a nedůvěru, která se rozrůstala mezi bývalými přáteli a vzdalovala je od sebe.

“Nás nehněte,” psal Jirásek za sebe a za Wintra v onom listě, “že byl založen nový časopis. Na to má právo každý. Ale nás hněte, jak byl založen, že se s námi jednalo neupřímně a – užiju toho slova – falešně, že někteří páni, kteří s námi nadšeně zakládali Zvon, zakrátko pomáhali za našimi zády zakládat nový časopis…”

To již ovšem nová kronika byla dokončena. Uvádíme zde epizodu s Májem jenom pro ilustraci poměrů v táboře ustupující generace literátů, pro připomenutí trpkosti, která pramenila odtud i pro Jiráska. V čase, kdy dílo U nás začalo vznikat a časopisecky vycházet, panovala mezi “starými” největší solidarita a semknutost a patrně i vůle s útočným mládím soutěžit. V této atmosféře nabyly dlouholeté, dříve asi ne příliš soustavné literární styky mezi Aloisem Jiráskem a J.V.Sládkem, redaktorem Lumíru, zvláštní intenzity: oba autoři přešli v dopisech z obřadného vykání v tykání. Ale už dva roky nato důvěrný tón z listů vyprchává a místo něho nastupuje podrážděný neklid a nedůvěra.

Prudká diferenciace v české literatuře na předělu století mobilizovala starší autory k soutěživosti; ale jak pokračovala, vháněla je do izolace, kterou dobře nesnášel ani autor tak nesporné čtenářské popularity, jako byl Alois Jirásek. První dvě knihy nové kroniky psal v napjatém střehu vůči mladým, ale tváří k nim. Naproti tomu Osetek a Zeměžluč psal autor, který se postavil k literárnímu mládí a k podnětům, které neslo, bokem, ne-li zády.

Byly tu nesporně další okolnosti v literárním životě, které Jiráskovu práci na nové kronice brzdily nebo přinejmenším nestimulovaly. Začaly v tom čase vycházet rozsáhlé kronikářské obrazy české a moravské vesnice, které radikálněji než Jirásek popřely románový princip, a v tom smyslu měly blíž k Jiráskovu Úhoru než k Novině. Tváří v tvář prvním knihám Holečkových Našich a Roku na vsi Aloise Mrštíka mohly u Jiráska vznikat rozpaky, jak ve vlastní nové kronice pokračovat a jak ji uzavřít. Není vyloučeno, že pro jistý odklon od času přírodního a příklon k času historickému ve třetí a hlavně ve čtvrté knize U nás rozhodl se Jirásek, aby se odlišil od Mrštíkovy a koneckonců i Holečkovy absolutizace času přírodního.

Rozpaky s pokračováním a s ukončením vyplývaly ostatně z kronikářské kompozice jako takové. Pokud se kompoziční rámec kroniky opřel o čas přírodní, jako se stalo v Roku na vsi, měl pevně danou osu a svorník i konec. Ale zaměření na čas historický, charakteristické pro novou kroniku Jiráskovu od počátku a pak zesílené, umožňovalo – teoreticky vzato – skončit až v přítomnosti. Také principy epiky soustředěné na vyobrazení určitého prostoru, krajinného a společenského prostředí, v Jiráskově kronice U nás uplatněné, oné “nekonečnosti” nahrávaly. Proti těmto odstředivým silám postavil Jirásek hierarchizující moc ústřední postavy; tou se stal Havlovický, a jeho smrtí pak obraz rodného kraje, se zanícením započatý a s průtahy dokončovaný, autor uzavřel.

Přece tedy dopsal, dokončil. Tento fakt charakterizuje Jiráska jako spisovatele vskutku “neúnavného”, jak se tehdy o něm s obdivem psalo. Odkud tato houževnatost čerpala? Jistě ji nesla ctižádost dostát vlastním předsevzetím, ale také plnit sliby, smlouvy a pak nezklamat očekávání čtenářů. Od let devadesátých se totiž Jiráskova tvorba rozvíjela v ohni dvojí odpovědnosti: v ohledu k vlastní popularitě a k vlastní pověsti spisovatele národem čteného a ctěného, a ve střehu vůči literární kritice. Ta až do sklonku osmdesátých let všecky Jiráskovy knihy jednohlasně chválila, v desetiletí nato pak je začala přísně soudit, a co autora mrzelo nejvíc, ignorovat.

DÍLO JAKO PRAMEN

Pokud jde o novou kroniku U nás, hlasy čtenářů i recenzentů zněly zpočátku jenom uznáním – s jistým rozdílem, který odlišuje projevy soukromé od těch publikovaných. Soukromé úsudky sdělované autorovi v dopisech promítaly účinek z četby Úhoru do zkušeností a prožitků jednotlivců; nicméně přisuzovaly Jiráskovu obrazu rodného kraje dosah a význam celonárodní – podobně jako uveřejněné recenze. Ty oceňovaly nové Jiráskovo dílo na pozadí soudobé literatury a kultury. Vrchol kritického zájmu a obdivu vyvolala Novina. Příznivou až nadšenou recenzi o ní přinesl i Lumír, který mezitím přešel do rukou mladých spisovatelů a kritiků. V atmosféře, kterou určovaly nové umělecké směry včetně secese, přivítaly nejpronikavější posudky Novinu jako “panteistickou hymnu života” (Arne Novák), jako “velkou poezii života”, jejímž obsahem je “hluboká elegie krátkosti života, prchavosti, marnosti všeho…” (Jan Voborník). Oba připomenutí recenzenti doporučovali novou kroniku pro malbu přírody a vidění člověka v ní a nejvýš cenili scény s velkou dámou, vévodkyní Zaháňskou. Tváří v tvář moderně vysvětlovali, v čem tkví možnosti objektivního realismu a co může znamenat.

Jiráskovi na tomto veřejném mínění, jak jsme už připomněli, záleželo. Své přátele, například Machara, ujišťoval, že vzácného denního světla musí užívat k vlastnímu psaní (při umělém světle mu nedovolovala pracovat vada zraku), a nemůže se tedy pídit po tom, co o něm píší noviny a časopisy. Ale věděl dobře, že podoba, jakou nově vydaný umělecký text dostane v prvních recenzích, nadlouho ovlivní pověst díla a jeho působení. Sám mohl ovšem spoléhat na doporučující autoritu vlastního jména, a to se prokázalo i při nové kronice.

I realistické umění chtělo poznáváním života na skutečnost působit. Aktivizovat lidské vědomí a stavět člověka do střehu vůči světu, který ho obklopuje. Poznáním minulosti zamýšlel Alois Jirásek budit smysl pro občanské a lidské hodnoty, kterých se nedostávalo současnosti a jichž bylo zapotřebí v zájmu zítřků. V tom spatřoval vlastní poslání historické beletrie a její nezastupitelnost ve své době a vůči ní. Tak chápal i novou kroniku a v tom duchu ji koncipoval.

Při všem zaujetí pro autentický doklad a pramen věděl Jirásek, co ve sporech o realismus formuloval v roce 1890 Otakar Hostinský – že realistickému umění jde o pravděpodobnost, ne o kopii životní praxe. Proti námitkám, že historický román nemůže být dost pravdivý a realistický, když se neopírá o bezprostřední autorovu i čtenářovu znalost odlehlého času, napsal autor Psohlavců v roce 1888, že historický román je “malba”, která se nedá “zapudit a zničit třeba sebevěrnějším malováním všedni a sprosté přítomnosti.”

Na genezi nové kroniky U nás jsme se pokusili přistihnout Jiráskovu “malbu” v procesu vzniku: jak se opírala o řeč pramenů i jak se nad svoje zdroje povznášela silou epické fikce. V Jiráskově epické stavbě nabyly útržkovité zprávy a výpovědi informátorů bohatších, vrstevnatějších významů už tím, že se vklínily do smysluplných souvislostí navozených autorem, a nabyly poetické výmluvnosti novou jazykovou stylizací či i výraznějším zbarvením nářečním. Ledacos ze svých pramenů tvůrce nové kroniky vynechal, ledacos nahradil a přemístil a hlavně přepodstatnil. Výsledný obraz nabyl přitažlivosti pro čtenáře zakotveného v jiných krajinách i v odlišných časech.

Co byl živ, měl Jirásek na mysli čtenáře pozměňujících se nároků. Proto také prvním ztvárněním a uveřejněním nové kroniky U nás autorova práce na textu díla neskončila. Jemnými úpravami jazykově stylistickými ještě nedlouho před svou smrtí přibližoval jedno ze svých stěžejních děl normám literárního jazyka, pozměněným za tři desetiletí od jeho vzniku. Dopouštíme se vlastně jistého anachronismu, když pro konfrontaci s prameny užíváme tohoto posledního textového znění nové kroniky z roku 1929 /ve vydání R.Skřečka/. Činíme tak u vědomí, že toto znění díla pochází z rukou tvůrce, je čtenářsky nejvděčnější; je to verze vskutku živá, autorem ukončená, přetrvávající.

Roku 1928 napsal Aloisu Jiráskovi “zapadlý čtenář na Turnovsku” Petr Matoušek o nové kronice U nás:

“Kdyby byla ještě jedna taková kniha na světě, myslím si, dal bych za ni veliké peníze; koupil bych si kus štěstí.”

(Jaroslava Janáčková: Živé prameny, nakladatelství Kruh Hradec Králové, 1980, úvodní kapitola “Zdroje a dílo”, str. 13 až 54)