Revue č. 5/2022

Vzpomínka Vincence Červinka je cenná z mnoha hledisek – předně nám přibližuje postoj Aloise Jiráska k bolševické revoluci v Rusku r.1917 (Jirásek neváhal pomáhat ruskýma a ukrajinským emigrantům). A tento postoj byl – v kontextu jiných Jiráskových vyjádření – postojem veskrze kritickým. Jakým paradoxem se pak později, dávno po své smrti, stal protěžovaným spisovatelem komunistické diktatury! Přitom není lepšího zobrazení útlaku, nesvobody a lámání charakterů, jak se dělo po roce 1948, než je Jiráskovo “Temno”! Dále nám Červinkův text potvrzuje obrovskou autoritu, které se těšilo Jiráskovo dílo hlavně za první světové války, a jak velký ohlas vzbudilo první vydání “Temna”. Nakonec nám přibližuje Jiráska-člověka, na první pohled přísného bručouna, ale veskrz člověka upřímného, demokrata každým coulem, se srdcem na pravém místě.

Vincenc Červinka byl skutečně s Aloisem Jiráskem v intenzívním styku; psal mu i v těžké době, kdy byl za první světové války vězněn, a tlumočil mj. pozdravy od taktéž vězněného Karla Kramáře a Aloise Rašína. Jirásek na něj v temných chvílích jeho života nezapomínal – a když mu poslal pohlednici s výjevem z Jiráskova rodného Hronova, napsal mu Červinka:

“Nejsrdečnější díky vzdávám za Váš milý lísteček s krásným pohledem na Vaše rodiště – idylické Padolí ovšem nyní vypadá bezmála jako čilá městská čtvrť s továrenským ruchem, ale přece jen si zachovalo rozkošný přírodní rámec plný zeleně a vzduchu, jak lze tušiti i z toho obrázku. To je právě, po čem se nám tady nejvíc stýská v našem kasárenském uzavření, a i každá ta pohlednice, která k nám zapadne ze zevnějšího světa, jakoby ždibec toho čistého a svobodného vzduchu s sebou přinášela.” (1916)

Z dochované korespondence vysvítá, jak Červinka Jiráskovi dle svých vzpomínek skutečně ověřoval jednotlivé žadatele o jeho pomoc:

“Pan Nefjolov je člověk příliš nevážný, než aby po té stránce budil důvěru.” (1926)

A až do posledních Jiráskových let zprostředkovával Jiráskovi informace a styk s polským kulturním prostředím – z Varšavy mj. přivezl polský překlad “Filosofské historie”:

“S 1.číslem knihovny udělali prý velmi šťastný začátek, kniha jde dobře na odbyt, opravdu se čte ráda, a vyšlo několik pěkných, nejen tak frázovitých referátů. Sám jsem dostal do ruky jen dva, ale kol.Zouhar mi slíbil, že Vám opatří všecky podstatnější, a pošle Vám je buď přímo, buď prostřednictvím zahraničního min. (zpravodajského odboru). Myslím totiž, že Vás budou zajímati. V polských literárních u žurnalistických kruzích nyní o nás opravdu víc dbají, a mám za to, že jsem hájil správnou taktiku, když jsem už před 2 a 3 roky říkal, že je nejlíp počkati, až Poláci trochu změknou, dostanou rozum, a nenadbíhati jim příliš.” (1927)

Červinkův vztah k slavnému spisovateli, umocněný jistě tím, že se Jirásek nebál psát mu, vyděděnci a odsouzenci, do vězení, nejlépe charakterizují vlastní Červinkova slova, která napsal těžce zkoušenému Jiráskovi:

“Vzpomínám na Vás často, drahý pane rado, přál bych Vám ze srdce, abyste při své obtížné chorobě přece jen v letním klidu si odpočal a vrátil se s podzimem aspoň dříve zase do Prahy, osvěženější a uklidněnější…” (1927)

Vincenc Červinka:

Pan rada Jirásek (1932)

Sedmdesát let Umělecké besedy 1863-1933

I.

Počítám, a ani věřiti se nechce té vysoké číslici: dobrých 30 let je tomu již,  a spíš 31, co jsem poprvé v životě poznal Aloise Jiráska, jehož “Spisy”, když začaly vycházeti za mých gymnasijních let u Ottů v sešitech s charakteristickou obálkou Štapfrovou, tak mile a nějak intimně působící, patřily k nejsilnějším dojmům mojí rané četby. Nemyslím, že mi něco z Jiráska ušlo již za těchto školských let; čítal jsem dychtivě i jeho povídky a románové kroniky, jak vycházely na pokračování v Čechových “Květech” a ve staré Vlčkově “Osvětě”, obou nezapomenutelných měsíčnících mého mládí, jakých nyní, žel, nemáme.

Nepsal jsem si nikdy soustavný deník, ač jsem se o to několikrát v životě pokoušel, ale nechal jsem toho vždycky již za několik dní. Ale na první setkání s Aloisem Jiráskem se pamatuji velmi dobře. Bylo to někdy těsně před Vánocemi 1901, které pro mne (ještě tak trochu neuvědoměle) znamenaly rozhodný přelom v životě: začali jsme tenkrát – malá družina politicko-literární – se zesnulým dr.Al.Rašínem a dr.J.Třebickým v čele vydávati týdeník “Slovo”, týdeník na všecky strany neodvislý a hodně bojovný, “věnovaný otázkám veřejného života”, jak hlásal jeho podtitul, a já jako jeho spolupracovník, brzy na to člen redakce a redaktor, pověsil jsem na hřebík všecky dřívější plány a stal se novinářem.

Zašel jsem tenkrát před polednem kdysi do Národního divadla k Jar.Kvapilovi, novému dramaturgovi a režisérovi divadla, jenž stál tou dobou v prudké palbě útočné ze všech stran, ale svědčilo mu to. Mluvili jsme cosi o Polácích a polském herectví (Kvapil tehdy režíroval znamenité “Karikatury” Kisielewského, jejichž premiéra měla býti brzy po Novém roce), když vtom do jeho pokojíku vstoupili – K.B.Mádl, veselý a familiární, jak vždycky býval, tenkrát ještě statný mládenec po celé hlavě, ano i po celé tváři téměř zarostlý bujnými kučerami černého vlasu i vousu, a za ním – vážný, trochu upjatý, ale prostý, jakoby ostýchavý Alois Jirásek. Zahlédl jsem ho předtím již několikrát na ulici: bydlil jsem jako student v domě “U kamenného stolu” na Karlově náměstí (na rohu Ječné ulice), a Jirásek chodíval tudy dosti často, patrně do gymnasia v Žitné ulici, kde učil. Dvakrát, třikrát postál jsem s ním před výklady a vývěsními tabulemi Ottova nakladatelství, při prohlídce pátečních novinek.

Po ulici chodíval Alois Jirásek vždycky věcným, rázným krokem, hodně spěšným. Znal jsem jeho podobu dobře, a nevím ani, proč na mne vždycky dělala dojem přísného pána – jedním slovem kantora. Takový byl i první dojem, když tenkrát vstoupil do divadelní kanceláře a hned se omlouval, že “snad vyrušuje”, ale že “má málo, několik slov tuhle… s panem dramaturgem…” Já, mladík, poloviční student, chtěl jsem hned vyklouznouti a uvolniti návštěvě tak vzácné – Jirásek měl právě toho roku 1901 po svých 50.narozeninách, jež po prvé ukázaly, jak široká a hluboká je jeho populárnost v národě – ale prof.Mádl, s nímž jsem se také teprve nedávno předtím seznámil, mě zadržel nějakou otázkou – a oba mě představili Jiráskovi. A tenkrát jsem ponejprv poznal, že přísnost Jiráskovy tváře je jen zdánlivá: ihned zvlídněl, podíval se na mne hodně upřeně, jako se dívají lidé krátkozrací, usmál se přívětivě, podal mi ruku a hned se zase omlouval, že “snad vyrušuje…”

Kvapil do toho hned vpadl, že nikterak, naopak… taková vzácná návštěva…, a že jsme právě mluvili o Kisielewském a o Polácích vůbec. Pro mne byla to vhodná záminka, abych taky něco řekl: připomněl jsem Jiráskovi, “panu školnímu radovi”, jak ho titulovali Mádl i Kvapil, a já tedy po nich – jak stopuji se zájmem v literární příloze “Kurjera Lwowskiego” polský překlad jeho “Psohlavců”, jak jej tam pravidelně čítám a cvičím se tak prakticky v polštině. “Starého pána” (říkal jsem mu v duchu “starý pán”, jak myslím zpravidla čtyřiadvacetiletí mladíci říkají padesátníkům – aspoň za mého mládí tak bývalo, dnes, zdá se, nastala změna ve prospěch padesátníků) – starého pána tedy moje sdělení opravdu zajímalo: nevěděl vůbec, že ten překlad vychází, a já se ovšem nabídl, že mu jej přinesu, či opatřím, už nevím, jak jsem mu to řekl. To že by ho těšilo, povídal, ale že snad mu překlad polská redakce pošle, až bude ukončen, mínil. (O nějaké autorizaci, či dokonce honoráři za literární dílo – takovým “hmotařských” zájmů, které by dnes byly samozřejmé, tenkrát ještě nebylo.)

Já se brzy na to poroučel, a ten překlad jsem později Jiráskovi poslal. Odpověděl mi obratem a velmi laskavě – jeho přesnost v korespondenci a ohlednost byla vždycky obdivuhodná, jak jsem se v pozdějších letech tolikrát přesvědčil. Tak jsem se tedy seznámil poprvé s Al.Jiráskem, tak jsem s ním navázal dokonce korespondenci. Bohužel se onen jeho první list u mne nezachoval. Stěhoval jsem se několikrát, žil jsem porůznu a delší dobu v cizině, moje knihovna i “archiv” z mladých let utrpěly opětovanými pogromy.

Pamatuji se jen, že mi psal, jak ho to těší, že jsem na svůj slib nezapomněl, ačkoli zatím polský překlad “Psohlavců” dostal již také přímo ze Lvova od překladatelky (byla to Marja Wyslouchowa, a překlad se v polštině nazýval “Chodowie”) a krom toho pozdější knižní vydání (z r.1902) tuším i od paní Vilmy Sokolové, která pořídila k překladu úvod – stručný životopis autorův. Nemýlím-li se, byli “Chodowie” vůbec první překlad z Al.Jiráska do polštiny, aspoň první překlad velké věci. M.Wyslouchowa později Jiráska o autorizaci překladu požádala, když šlo o knižní vydání, a autor ji ochotně dal. Ale překladem právě nadšen nebyl: bylo to spíš jakési volné zpracování než překlad, místy dosti libovolné.

(Pozn.: Zmíněná překladatelka Jiráskova díla do polštiny, Maria Wysĺouchowa (1858-1905), byla významnou polskou novinářkou a překladatelkou. Jiráska skutečně kontaktovala, ovšem již v roce 1890 z redakce “Kurjera Lwowskiego” se žádostí o souhlas s překladem Jiráskových “Psohlavců”, ale i dalších děl, mj. “Maryla”, “V cizích službách”, “Z bouřlivých dob”, “Konec a počátek, “Blažej Chotěřinský” a “Sobota”. Je zajímavé, že původně navrhovala pro “Psohlavce” název v polštině “O prawa” nebo “Jan Kozina”. Jirásek si zřejmě na několik let starou korespondenci již nevzpomněl. Překladatelka se skutečně v roce 1901 Jiráskovi připomněla.)

Od té doby jsem se tedy s Jiráskem “znal”, a později měl jsem čest a štěstí stýkati se s ním stále častěji. Snad ono první seznámení bezděčně přispělo k tomu, že jsem se stal jakýmsi jeho zpravodajem a prostředníkem ve slovanských věcech a zájmech literárních. O slovanské věci, zejména o ruské a polské písemnictví i divadlo se zajímal vždycky velmi upřímně. Rád vzpomínal toho (vypravuje o tom také ve svých “Pamětech” v I.díle), jak se jako student učil polsky na Mickiewiczově “Panu Tadeáši”, a několikrát se zmínil, jak se pokoušel překonati obtíže azbuky, aby mohl si aspoň občas přečísti něco rusky. Nebylo na to nikdy času při školském zaměstnání, pak při profesorské dřině a při vlastní intensivní práci literární; později vadil i slábnoucí zrak, jehož bylo třeba šetřiti.

Vzpomínám, jak ještě při poslední návštěvě u Jiráska – bylo to na počátku ledna 1930 a já se chystal na delší, asi dvouměsíční cestu na Balkán, do Jugoslávie a Bulharska – starý pán velmi churavý se zájmem se mne vyptával, co tak najednou, a že v zimě se chystám do té “balkánské Siberie”, a pak si najednou vzpomněl na Rusko, sovětské ovšem:

“A prosím vás, jak dlouho to ještě bude trvat? (měl na mysli komunistický režim). A co literatura tam, hýbe se to nějak?”

Vypravoval jsem, jak sleduji, pokud stačí čas a udá se příležitost, novou, sovětskou literaturu, jak přes všecky závory cenzury v nové beletrii se obráží či se aspoň kmitne občas věrný obraz nových poměrů, nad pomyšlení těžkých, citoval jsem mu několik sovětských autorů nesporně, ano vysoce talentovaných, jako Leonova, Fedina, Zoščenka. A starý pán znovu se rozvzpomínal na svá mladá studentská léta, jak jako septimán na hradeckém gymnasiu čítal polsky, a jak mu to šlo dobře, a také rusky se začal učit, ale při tom už nevydržel, ruské klasiky četl však hladově z překladů, a jak se pak k ruštině už nikdy nedostal…

Při loučení zval mne starý pán srdečně, abych se na něho přišel podívat brzy, až se vrátím. Že se těší, co mu povím nového, zejména z Jugoslavie. Zajímal ho a bolel živý tenkrát konflikt chorvatsko-srbský. Bylo mu tehdy (opakuji: na počátku ledna 1930) poměrně líp, než ještě před Vánocemi, nenadál jsem se, že ho již neuvidím.

Vracel jsem se domů z ciziny v první třetině března, asi 8. či 9. přes Vídeň. Na nádraží koupil jsem si “Národní listy”; čtu tam o vážném zhoršení Jiráskovy nemoci. Po návratu do Prahy na telefonický dotaz sdělil se mnou přítel Hanuš Jelínek, že se starým pánem jest opravdu zle, že se jeho život počítá spíš už jen na hodiny, než na dny. Do tří dnů byl mrtev. Neviděl jsem ho tedy již, ani ne v rakvi; pro lítost nešel jsem se na něho podívat.

II.

Ostatně však Alois Jirásek měl zájem o všecko, doslova o všecko. Smím tu snad prozraditi, že byl důsledným a oddaným stoupencem našeho “Slova”, které jsme vydávali v letech 1901-1905, poslední dva roky jako pondělní list. Byli jsme tenkrát výbojný a kozácký list, často prudce polemický v otázkách politických, samosprávných (proti tehdejší pražské radnici), ale zejména i ve věcech divadelních, v tehdejších prudkých bojích o Národní divadlo, častěji osobních než ideových, jak již bývá, hájíce vedoucí uměleckou trojici Schmoranz, Kovařovic, Kvapil; i v literárních bojích a šrůtkách tehdejších šli jsme leckdy proti oficiálnímu světu, jeden čas i proti tehdejšímu vedení “Máje”. Nebude mi snad zazlíváno, přiznám-li, že souhlas a sympatie Jiráskovy mne tenkrát, mladého redaktora, velmi těšily a bývaly mi i mravní posilou, právě tak jako později, když jsem se stal redaktorem “Zlaté Prahy” (od roku 1908 do válečného roku 1915), mi velkou posilou byly sympatie a spolupracovnictví Al.Jiráska a jeho nejbližší, nejdůvěrnější přátelské trojice literární: prof.J.Thomayera, dr.Z.Wintra a K.V.Raise. S jejich pomocí především podařilo se mi literární týdeník, jehož redakce jsem se ujal na naléhání nakladatele pana Otty jako neliterát (aspoň ne beletrista) jen s velkými pochybami, udržeti na vysoké úrovni literární, maje při tom možnost otvírati sloupce “Zlaté Prahy” i mladším a mladým, když “staří” tvořili pevnou páteř, tvořili tradici listu a hlavně: drželi jeho oblibu a velké rozšíření. Těmto věcem rozumějí arci jen lidé, kteří měli kdy co činiti s redigováním literárních časopisů, které mají a chtějí býti umělecké a lidové zároveň, tj. zakotvené v širokých kruzích, aby udržely se při životě.

Když za světové války Alois Jirásek tak ohromně vyrostl v široké popularitě, že jméno jeho stalo se jaksi symbolem našeho revolučního odboje doma, mezi českými vojáky v poli i všude za hranicemi, kde se pracovalo na prospěch našeho osvobození, nesl tuto tíhu veřejné pozornosti, jak dobře vím, s jakousi rozdvojeností: těšilo ho samozřejmě, že ho lidé čtou, že se mu rozumí, že jeho velké obrazy z dějin české minulosti jsou chápány jako povzbuzení a výstraha zároveň. Byl natolik sebevědomý, že si cenil velikou práci svého života a rád viděl, jak je chápána. Byl vždycky tuhý státoprávník a nacionalista. Ale na druhé straně ho tížila tato široká populárnost a její stíny – totiž pozornost prokazovaná jeho osobě, neboť ač rostla výhradně z úcty a lásky, působily její projevy někdy trochu vtíravě na muže tak vážného a prostého, jaký byl v podstatě Jirásek. Dobře o něm napsal kdesi můj mladší kolega a dobrý kamarád, s nímž jsem se seznámil teprve za války, předčasně odešlý politický historik dr.Jan Heidler, že kdyby český národ uděloval zvláštní poctu svým nejvíc vynikajícím členům za skromnost, první by patřila jistě Jiráskovi.

Byly to především dvě aktuální příčiny, jež k oné nesmírné popularitě za války přispěly: bylo to předně vydání velkého románu “Temno”, jehož první knižní edice se objevila právě včas, aby titul mohl být chápán jako významný symbol doby, a optimistický závěr, plný víry v budoucnost přes všecko temno – jako výzva do lepšího příští: bylo to na počátku léta 1915, tedy v době nejhorší reakce v Čechách a tuhé vojácké persekuce. A za druhé: statečná účast a předáctví Jiráskova podpisu na známém projevu českých spisovatelů za války, vzniklém z podnětu Jar.Kvapila na jaře 1917, ale vším právem spojovaném pak trvale i s Jiráskovým jménem. Historie historického “projevu” a všeho, co s tím souviselo, je tuším všeobecně známa, vyložena autoritativně jak Kvapilem samým, tak i mladým historikem, jehož jsem právě nahoře citoval, dr.J.Heidlerem. Není tedy na mně, abych se o ní šířil, zejména když jsem byl celé akce vzdálen; sedělť jsem tou dobou, když “projev” byl psán, redigován a podpisován, v kasematech na Komárně a o celé věci jsem zvěděl podrobně teprve v červenci 1917, když jsem se dostal na svobodu.

Ale k historii “Temna” neškodí snad říci tu několik vět.

Žádný z románů Jiráskových až do té doby nedosáhl tak ohromného a zejména tak rychlého rozšíření, jako právě “Temno”. Co vím, již během války (tedy od konce června 1915 do podzimu 1918) vyšlo ho 7 vydání, do léta 1921, do Jiráskových 70.narozenin, další 3 v původních “Sebraných spisech” (sv.40), mimo to ještě vydání zvláštní a jiné ilustrované Ad.Kašparem a několikrát, od té doby opětovaně v tzv. definitivním vydání “Sebraných spisů”, jež si zesnulý autor sám přepečlivě zredigoval a jeho pořad určil až do plných dvou třetin.

Na psaní “Temna” se Jirásek rozbíhal delší dobu, sbíraje a třídě si materiál, psáti je začal před prázdninami 1912 a slíbil mi román – celoročníkový, jak výslovně zdůrazňoval – pro “Zlatou Prahu” roč.XXX., jenž zahájen jako obvykle na podzim v září 1912 – tedy ještě za plných dob mírových. Byl jsem tenkrát strašně rád, když mi pan rada definitivně slíbil nový velký román, na celý ročník. Jednak proto, že “Zlatá Praha” od dokončení “Bratrstva” (III.díl “Žebráci” – 1908) nic velkého od Jiráska neměla, ani jinde nic nevyšlo; jednak také z důvodu trochu sobeckého, jejž pochopí všichni redaktoři: mít román od Jiráska na pokračování, na celý rok, znamenalo ukrutnou výhru, hlavní trefu!

Psalť sice na pokračování, pro začátek ročníku nedal nikdy rukopisu víc, než tak na 3-4 čísla, ale psal pravidelně, jako hodiny, dodával rukopis sám, spolehlivě, takže nebylo třeba urgencí, sám si pořizoval pečlivé korektury a včas je dodával přímo tiskárně – jaké to pohodlí pro redaktora! Jaký kus práce a starosti již předem z krku pro celý ročník!

A kromě toho – mít román na pokračování na celý rok od Jiráska /totéž platilo o K.V.Raisovi/, to znamenalo naprosto zajištěný kontingent abonentů, spíš zvýšený, tedy spokojenou, usměvavou tvář nakladatelovu, a znamenalo to, že s ukončeným čtvrtročníkem a půlročníkem ani jediný abonent neodpadl – tedy zase spokojenost v expedici a v celém nakladatelství, redaktor mohl takřka ležeti na líné kůži!

Takové byly předválečné poměry.

Nuže, Jirásek psal na pokračování, “Temno” vycházelo pravidelně, a práce mu rostla pod rukou. Někdy na jaře 1913, snad v březnu či v dubnu, když jsem se chystal na květen na dovolenou kamsi na moře, oznámil mi pan rada při jedné z pravidelných našich schůzek čtvrtečních (chodívali jsme tenkrát s prof.K.B.Mádlem a Jar.Kvapilem společně na večeři střídavě buď do Obecního domu, buď do Zavřelova restaurantu na nádraží nyní Wilsonově), že se mu “Temno” asi natáhne, že nebude možná ukončit je v tomto ročníku: že to tedy udělá asi tak, nenamítám-li nic: v běžném ročníku uzavře první část “Temna”, a druhou část, snad o něco menší, otiskneme v ročníku příštím, nebo najisto napřesrok, že si asi bude nucen trochu odpočinouti, oči ho zase zlobí…

Co bych byl mohl namítat? Jen když mi najisto slíbil, že druhou část “Temna” zase dostanu pro “Zlatou Prahu”!

Tak jsme to tedy udělali, smluvili ještě definitivně na začátku léta, když jsem se vrátil z dovolené do Prahy, a 2.část “Temna” začala vycházeti až přes rok – v ročníku XXXII. “Zlaté Prahy” (1914-15), v říjnu 1914. Mezitím spadla na nás na sv.Annu válka, o níž s počátku všichni byli jsme ochotni věřiti, že bude skončena v několika měsících, ale jen s počátku. Právě Jirásek ukázal se tu býti historikem velmi poučeným a velmi kritickým. Byl velmi starostlivý, zachmuřený, pesimistický – a brzy se ukázalo, že měl pravdu. Od první chvíle mobilisace souhlasil s dr.Kramářem, že tu jde o zápas mezi Germánstvem a Slovanstvem především, a když válka nabyla rozměrů evropských, začal věřiti a živil v nás všech víru, že nyní udeřila hodina rozhodná: naděje, že s porážkou Rakouska-Uherska, bude-li naprostá, může pro nás Čechy spolu se Slováky vzejíti svoboda…

Ale téma “Jirásek a světová válka” by si zasloužilo zvláštní kapitolu – zde se mi vymyká ze vzpomínkového rámce.

Druhou část “Temna” měl autor výjimečně již téměř hotovou v létě. Jen v korekturách, pokud se pamatuji, na dvou, na třech místech pořídil nějakou úpravu, jen asi 10 posledních stránek dopisoval v Praze na podzim, po časném tentokrát návratu z Hronova. Nemohl vydržeti venku, jak nám říkal při první schůzce podzimní, opět v hořejší jídelně Obecního domu, toužil být v Praze, blíž u pramene zpráv z bojiště. Když jsme pak šli domů toho večera (bylo to snad v prvních dnech září 1914), poznamenal najednou:

“Věřte mi, jsem rád, že mám “Temno” již hotovo, dokončené! … Těžko by se teď psalo, není dost klidu. Těch starostí, a přijdou horší!”

Druhá část “Temna” tedy vycházela pravidelně ve “Zlaté Praze”, redaktor měl zase pohodu, ale přicházely potíže a starosti jiného druhu, ryze válečného: censura nejdřív zostřená, pak vojenská, řízná, a pak ty četné “eliminace” (místo konfiskování celých čísel), známá bílá okénka na stránkách novin a časopisů.

Ona bílá okénka, jejichž vlastní a pravý smysl vtipně vystihli kameloti pobíhající po pražských ulicích, náměstích a křižovatkách (ti kameloti se zrodili teprve za války) svým provoláváním:

“Co je bílé, to je pravda, co je černé, to je lež!”

Censura válečná dolehla nejdřív ovšem na denní tisk politický, ale brzy začala zasahovati také nepolitické listy. I v “Zlaté Praze” začala brzy řáditi. Na zadní stránce míval jsem zpravidla rubriku pestrých novinek kulturních “Ze slovanského světa” – tam sáhla censura nejdřív, poněvadž v té době měl nás patrně zajímati především svět germánský podle mínění vojenských pánů. Fr.S.Procházka mi poslal verše, toužící po návratu míru – verše byly vybíleny, neboť válka měla trvati tak dlouho, až to monarchie ve spojení s Německem všecko vyhraje…

Mladá, nadaná literátka Tylda Meinecková mi nabídla drobný, pastelově nahozený obrázek prózou, časovou povídku o ženě malého sedláčka, kterého jí vzali na vojnu a která se nyní klopotí s dětmi na chudých políčkách a úzkostně hledí do budoucna. Povídku jsem dal vysázeti a zařadil do “Zlaté Prahy” – zaujala právě celou stránku: číslo však vyšlo bez ní – stránka sněhobílá zírala na udivené čtenáře, kteří se patrně domýšleli, bůhví co velezrádného tam nestálo. A zatím, když jsem se nakvašeně dotazoval na censuře (na policejním ředitelství), jaký zločin že shledali v beletristickém obrázku, odpovídal mi sladce pan policejní rada Demartini, týž, jenž si později ze zármutku nad “zrádnou” Itálií (když se přidala k Dohodě) změnil vlastenecky svoje rodinné jméno v Demartýna:

“Příliš pesimistické, slovutný pane šéfredaktore!”

Pan Demartini-Demartýn byl ukrutně zdvořilý a nešetřil honosnými titulaturami.

“Příliš chmurný obrázek z válečného ovzduší, a my teď… naše slavná armáda, naše vlastenecká veřejnost, potřebuje něco, co povznáší, co obodřuje ducha, co raději zveseluje, než aby zarmoutilo…”

Nuže, za takových poměrů vycházela ve “Zlaté Praze” druhá část “Temna”. Čítal jsem jednotlivá pokračování se stoupajícím zájmem, ale zároveň s obavou: scény z doby “temna nejtemnějšího”, z doby černé reakce, tak věrné a tak nutkající ke srovnání s reakcí nynější, jež bují právě kolem nás…

Jestliže censura padne na tohle, jestliže není vůbec padlá na hlavu – začne v tom řádit!

Ale ku podivu – Jiráskův román zůstával ušetřen, a zůstal až do konce.

Nevím, a několikrát jsme si tím již lámali hlavu, co to vlastně bylo? Zda nedopatření, nedohlédnutí censury, jež prostě – jsouc beztoho přetížena prací na všech stranách – pomíjela historický román známého a populárního autora, nad to ještě “vládního” rady! (ten titul dostal pan školní rada, když šel do pense z gymnasia, a tak pro nás bližší známé zůstával pořád stejně “panem radou”, a vím, že mu to bylo milejší, neboť neslyšel rád na titulování “mistře”, zvláště když přílišným užíváním a zneužíváním tak zevšednělo) – či zda měl nějaké tajné ctitele, horlivé čtenáře mezi censurními pověřenci?

Patrně obojí složka tu působila.

Fakt je, že “Temno” zůstalo ušetřeno jakéhokoliv zásahu censury, a když se chýlil román ve “Zlaté Praze” ke konci, měl Jirásek již smluveno s Ottovým nakladatelství, že vyjde hned (a vyšel také, v květnu 1915 brzy po ukončení v časopise) v knižní formě, v jeho Sebraných spisech.

Také pro tuto okolnost bylo důležité, že nebylo z textu nic vybíleno censurou; jinak bylo by bývalo nutno vydati knihu zkomolenou, neboť tenkrát, z jara 1915, nebylo ani pomyšlení na nějaké odvolání k vyšším instancím. Nebylo jich prostě, nebylo ani parlamentní tribuny, která jindy bývala spolehlivým útočištěm pro konfiskované texty, pomocí interpelace sněmovní.

A kniha měla podle záměru autorova vyjíti před létem 1915, aby byla na trhu jako vřelá, pietní připomínka k husovskému jubileu – k 500.výročí smrti kostnického mučedníka – 6.července 1915, jež jinak v Praze za nejlítější vichřice válečné oslaveno němě.

Vyšla tedy v polovici května, a dostal jsem od autora jeden z prvních výtisků na památku – se srdečným věnováním. Dlouho jsem se jím na svobodě netěšil. Dlouho jsem také již neredigoval “Zlatou Prahu”. Příští ročník zahájen již beze mne, když jsem se na delší dobu odstěhoval z Prahy.

O dalších “válečných” osudech “Temna” výmluvně vypravují dva dopisy nynějšího pana kancléře dr.Přemysla Šámala, za války jediné viditelné (ale vlastně neviditelné) hlavy české spiklenecké “maffie”; jsou to dopisy z dubna 1916, adresované panu nakladateli J.Ottovi, tenkrát již vážně churavému (zemřel brzy nato v květnu 1916), v nichž upozorňoval dr.Šámal, všudypřítomný, všecko vidoucí, všude mající dobré styky, ovšem důvěrně, ale důtklivě nakladatele na nebezpečí konfiskace “Temna” a dával radu, jak a kde zakročiti, aby bylo zabráněno konfiskaci drahé knihy, jež tak zázračně působí na české čtenářstvo. Věc byla choulostivá, zakročovati bylo třeba nejvýš delikátně, aby nebyly upozorněny právě vyšší instance či takové vojenské, kam český vliv nesahal, kde naopak mohlo upozornění jen škoditi. Naštěstí v druhém dopisu o několik dní později mohl dr.Šámal sděliti, že nebezpečí je zažehnáno, že ke konfiskaci nedojde.

A nedošlo.

A Jiráskovo “Temno” v nákladech na české poměry zcela mimořádně vysokých vycházelo vždy znova a znova, varujíc, poučujíc z minulosti pro přítomnost, sílíc z bolesti a přestálých zkoušek do budoucna – živíc víru v ně! V tom bylo ono “zázračné působení” Jiráskovy knihy, jak trefně vystihl dr.P.Šámal.

III.

Stýská se nám po panu radovi, a dlouho se nám po něm bude stýskati.

Při vší své vážnosti a zdánlivé přísnosti – na první pohled – byl to člověk z gruntu dobrý, milý, výborný společník, jenž rád býval i veselý v družném kruhu. Jak si rád poseděl večer při skleničce ve společnosti přátel, o tom vypravuje sám již ve svých “Pamětech”. Přiznává tam dokonce bez mučení, jak jako septimán na hradeckém gymnasiu dostal za hospůdku karcer. Zůstalo mu to na celý život. Rád si poseděl večer ve společnosti přátel, od nichž se mohl něco dovědět, s nimiž mohl pohovořiti nenuceně o běžných věcech – ať politických, ať literárních, divadelních. Řekl jsem nahoře již, že se zajímal doslova o všecko. Četl velmi mnoho, čítal i noviny, že jsme se mu často (v pozdějších letech) až divili.

V letech, kdy já ho poznal a kdy jsem se s ním pravidelně stýkal, nepsal již a nepracoval mnoho, zejména večer a v noci.

Nemohl, nesměl.

Zmínil jsem se již také, že po dokončené trilogii “Bratrstva” a po přestávce 4 let bylo “Temno” jediný jeho velký román. A pak už psal jen “Husitského krále”, a psal ho těžce, se stoupajícími obtížemi, jak sám přiznával a sám si leckdy postěžoval důvěrným přátelům. Ale četl rád, pokud zrak dovoloval, o všecko se zajímal. Byl kritický a velmi upřímný v kritice: ani svým dobrým přátelům nesmlčel, když se mu něco nelíbilo, když nesouhlasil. Ale byla spravedlivá ta kritika, byla vždy odůvodněna. A poněvadž jinak byl pln dobroty a ochoty, pln nejlepší vůle pochopit, dáti se přesvědčiti, bylo milo se s ním někdy i příti, debatovati, i když býval trochu nevrlý se stoupající chorobou, rozbručený, jak jsme říkávali.

Žil při tom neobyčejně střízlivě a prostě, v Praze i v Hronově, ve svém rodišti a oblíbeném letním sídle. V posledních letech zdržoval se tam stále déle, až do pozdního podzimu. Když mu zemřela jeho vzácná a pečlivá choť, kterou pochoval na hronovském hřbitově, zůstal rozhodně přes “dušičky”, aby se s ní rozloučil.

Že na něho, dobráka, lidé často chodili, že až zneužívali jeho dobroty a dobročinnosti, rozumí se samo sebou. Mohl bych i po této stránce leccos pověděti, ale nelze zneužívati pohostinství vyměřených mi stránek. V posledním desetiletí po převratu, za největší populárnosti Jiráskovy, kterou tak těžce snášel, kdy byl i členem Národního shromáždění (revolučního) a pak senátorem, kdy se stal (při své sedmdesátce) “milionářem” z čestného daru, dřív, než z nesmrtelného díla celého pilného života, byl ovšem zahrnován pozornostmi velmi nevítanými ve formě spousty prosebných a často přímo žebravých dopisů.

Tenkrát dostalo se mi nové funkce: starý pán téměř do každé schůzky čtvrteční mi přinášel nějaký dopis, někdy dva i tři, slovanských žadatelů. Zejména po roce 1920, když Praha byla zaplavena ruskými i ukrajinskými emigranty, býval přínos jeho pošty bohatý. Bylo na mně překládati ty dopisy, luštiti podpisy a adresy, někdy vyšetřovati, je-li žadatel hoden přímluvy, podpory, výpomoci. O to šlo zpravidla a především. A starý pán dával, posílal poštou, zejména když šlo o ruské studenty. Ale rozumí se, že všude je koukol mezi pšenicí, a byli žadatelé, kteří si zvykli obraceti se na “slavného slovanského Mistra”, o němž se šířily přehnané pověsti, že má báchorečné příjmy a zároveň ovšem pravdivá pověst, že má zlaté srdce, jež nedovede odříct nikomu, až příliš často.

Nezbývalo mi v takových případech, než raditi k zamítnutí žadatelů dotěravých, někdy nehodných podle informací, jež jsem získával.

Pamatuji se zejména na dva případy, v nichž jsem vyšetřil, že jde o řemeslnou žebrotu: doporučil jsem rozhodně hoditi listy do koše, nedávat nic! Starý pán se rozčílil, děkoval mi za vlídné upozornění, za mou námahu, jak řekl, slíbil, že se zachová podle mé rady. A dá vyhodit jednoho z drzých žadatelů, jenž si zvykl chodit již osobně do Resslovy ulice č.1… Náramně tenkrát huboval starý pán, ujišťoval mne, že napříště bude opatrnější.

Ale za několik dní jsem zjistil, že – v obou případech poslal přece! A nikoli málo! A když jsem se mu o tom při příští schůzce zmínil, starý pán upadl do rozpaků, div že se nezačervenal, jako přistižený při špatném skutku.

A pak mávl jen rukou a povídá mi:

“Nu, co má člověk dělat! Toť víte, jsou to přece jen emigranti, chudáci! A studenti… Třebaže nestudují!”

Šlo skutečně o dva mladé muže, z nichž jeden byl státní podpory studijní zbaven, druhému byla z vážných důvodů vůbec odepřena.

Ale starý pán přece jen dal, a dával. Dával široce a štědře, na všechny strany. Nebylo veřejné subskripce, sbírky, při níž by se na jeho kapsu klepalo marně. Ale kde šlo o kvitování příspěvků, byla zpravidla jeho podmínka: neuveřejňovat jména! Je mnoho poslanců a vůbec veřejně činných lidí, jimž z příjmů veřejných funkcí, jež bývají leckdy předmětem závisti lidí neinformovaných, zbude velmi málo. Ale Alois Jirásek docela jistě na ty příjmy doplácel, a často notně doplácel!

Takový to byl dobrák a zlatý člověk. Jak jsem již řekl: stýská se nám po něm a bude se dlouho stýskati.