1771

Zima byla o něco sušší než předešlá, a protož cesty lepší; v posledních dnech února napadlo drahně sněhu a při tom byly mrazy tuhé až do 12.března.

Okolo sv.Josefa začaly být pěkné časy, a protož lidé začínali jarní obilí síti. Ale brzy to setí přestalo, nebo dne 24.března, v neděli Květnou, sníh padati začal a padal až do Zeleného čtvrtku dnem nocí. V outerý a v středu s tím sněhem spolu vál převeliký vítr, tak že žádný nikam jíti ani jeti nemohl, a závěje místem byly veliké, že v nich trval sníh až do Božího Vstoupení, které bylo 9.máje. U Veliký Pátek, v Bílou sobotu a přes celé velikonoční svátky byly mrazy ukrutné s jinovatkou, tak že okna u světnic ani nerozmrzala. Do kostela po ty všecky dni když jsme šli, vlasy a vousy omrzlé jsme měli.

Po tom sněhu opět pole tak se rozkvasila a rozmokla a vnitřní vodní žíly se zdvihly, že zase velmi dlouho jarní setí trvalo. K tomu pršelo jednat přes celý duben až do 5.máje.

Od 5.máje až do 2.června nepršelo a časy byly tak prudké a horké, že zas hrozná suchota začínala býti; žita nemohla dobře růsti, jakož i zaseté ječmeny nemohly vycházeti a právě všecko smutno bylo v polích viděti.

Dne 2.měsíce června, jenž byla neděle po Božím těle, večer začalo pršet a pršelo v pondělí i v outerý celý ty dni a noci. Z toho přišlo veliké vod rozhojnění. Sem přišla voda od Poříčan tak veliká, že již přes 30 let taková zde nebyla, k čemuž připomohla nová struha, kterouž Černokostelečtí od Poříčan pod Černou oboru vedouce před touž povodní dodělali a její zadní konec pod hořanská pole k panským poděbradským lukám dovedli.

Mezitím od 2.dne června skrze celý ten měsíc jednak každý den pršelo, málokterý vymíníc, skrz kteréžto deště mnoho obilí vymoklo a zkaženo bylo, zvláště ječmeny, ty také na těch polích, i kde mokro nebylo, nikam od země nerostly a jako v čas velikého sucha vymetati se nemohly. K tomu okolo sv.Víta některé dni a noci tak zima bylo, jako bývá v listopadu, že až v nohy záblo a bez kabátu choditi se nemohlo, dle čehož prosa zastydla a sežloutla.

Takovou drahotu žádný nejstarší člověk zde v Čechách nepamatuje, jakož pak ani v kronice české od prvního knížete Čecha sem přišlého až do nynějšího panování Marie Terezie skrze 1127 let takovou drahotu sem nenašel. A tak před námi nikda ještě zde v Čechách tak draho nebylo. Ach račiž dáti milostivý Pán Bůh, aby již více a po nás zase nebylo!

K té vší bídě a hladu žně dlouhou se nezačínaly, pro ustavičné deště a studena obilí zráti nemohlo, nebo od 2.června pořád každý den pršelo, jestli který den zde ne, tak jinde stranami, a když nepršelo, zas studené větry vály, protož obilí nemohlo schnouti a tvrdnouti. Na řekách a potocích ustavičně povodně, vody přes břehy přelívání, v polích v brázdách vody stání, luk a sena i pastvin zatopení, místem že posavad sekati se nemůže. Kde pak sekali, zas pro deště skliditi nemohli, protož ho mnoho shnilo; někde zas všecko blátem zanešeno a zakaleno.

Při tom všem převelice zlé cesty, že jsme ani hnoje do ouhorů voziti, ani ouhory orati žádným způsobem nemohli; na poli voda, v cestách voda a všudy marast. Skrze ty zlé cesty dobytek jak drobný, tak velký velmi byl hubený a pro vody málo se na obcích napásl. Krávy velmi maloučko dojily, ovce a svině v těch bahnách po cestách zůstávaly, doma pak nebylo co (ani těch otrubů sviním dáti, jakož ani slepicím, ani husám, všecko to jen tak travou, ač velmi bídně, živo bylo, ale mnoho pohynulo.

Dne 12. a 13.července, po ty dva dni přece bylo trošku jasno a teplo, protož lidé místem něco sena sklidili, jakož i my zde sklidili jsme louku obecní na Varhánkách a to ponejprv jakživi na dvě trávy, ana před tím vždycky pod jednu trávu bývala a po žních se klidívala. Bylo pak tam více toho sena pod jednu, nežli jinda pod dvé trávy bývá, jakož i jinde všude jak u nás na našich lukách, tak na jiných pěkná sena byla, ale že se pro vody sekati nemohla.

Dne 15.července, na den sv.apoštolů Rozeslání, veřejně jsme začali žita síti, kteráž byla velmi zběžná a k sklizení schopná, ale zas přišly nečasy a trvaly jednak to sv.Bartoloměje a protož žně se velmi prodloužily. Místem dosti pšenic a zvláště panských, jak ležatých na hrstech tak na stojatě, zrostlo, jakož i u Radimě, kdež okolo Narození P.Marie ještě pšenice klidili.

Byly to právě časy divné, neboť jsme nesměli svázané obilí do druhého dne na poli nechati, ale hned za vázači bráti a domů voziti. Někdy tři, čtyři dni ženci doma seděli a vázati nemohli. Ječmena také obzvláště málo a mnohem méně než loni jsme naklidili z příčiny již napřed pověděné aneb od nás samých proti Pánu Bohu provedené.

A abych jen něco maličko o té neourodě dotkl a spravedlivě ať dím, někdo nesklidil ani to, co vysel jak zimního tak jeřního osení a u Lhot zde na Poděbradště někteří sousedé nic dokonce nesklidili a protož jak z hovad tak z jiných věcí se vyprodali. Někdo sklidil 5, 6, 8, 10, 15 mandelův žita a tolik nebo méně ječmena, pšenice; hrachu, prosa nic. Někdo zas více sklidil pšenice nežli žita, někdo opět každého obilí trochu sklidil, ale že to vše v malé částce pozůstávalo, z toho všeho nic odprodati nemohl – a tak z toho nemalý strach každého podjímal, jak dále živ bude. Po těch Lhotách mnohý soused svou všecku ourodu na jeden neb dva vozy složiti mohl a protož také někteří hned do Narození P.Marie, mnozí do sv.Václava, jiní do sv.Havla, co sklidili, snědli.

Okolo sv.Václava slyšeti se dalo, že se nebudou piva vařiti pro nedostatek ječmena, jen toliko ve velikých pivovařích; kde pak se vaří na 20 sudů, tu nic aby se nevařilo. A sice nebylo třeba zapovídati, nebo přestávali někde sami od sebe vařiti, protože neměli z čeho.

Co dím o tom prv zde nikdy nevídaném pokrmu, jenž zemská jablka slove – Němci jmenují Erdapfel, to jest zemská jablka, ale skoro každý jmenuje po německu než po česku a porušivše pravé slovo Erdapfel, říkají erdteple – ten pokrm a dar Boží, ačkoliv dobrý, chutný a zdravý, prve v veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli pravíce, že jest svinská strava. Dostalo se ale nyní těm, kteří to činili, že jsou žádali tím nasyceni býti. A ačkoliv tento rok zhusta je lidé sázeli a téměř v každé vsi a každý hospodář nějakou částku jich měl, a přece ony za 2 zl. strych v ten čas, když se klidily, placené byly.

Když ta zemská jablka z jara sázeti se měla, dostali jsme do každé vsi z kanceláře poručení je sázeti, ano i výpis, jak se sázet mají, totiž že má býti k nim zem mělká, nepříliš bujná, a když se sázejí, má též pod nimi mělká zem zůstati, aby ona se mohla dobře rozkládati a dolů růsti, potom jako zelí okopati, neb čím lépe okopá a země nahrne, tím více jich sklidí. Po nich pak může se sít žito neb pšenice svobodně; kdo pak je sází do země zhnojené, zvlášť kde jest ovčí hnůj, tak smrdí a chuť pernou mají, že se nemohou jísti.

Po sv.Martinu mrazy tuhé býti počaly, jakož i sněhu nemálo spadlo, což po sv.Kateřině zase všecko sešlo a časy se ukázaly, protož okolo sv.Ondřeje začali jsme pole k jarnímu setí připravovati, nebo jsme dříve pro suchu nemohli orati (zvláště v těch zemích, kde v jaře a v létě voda stála), nyní ale skrz ty sněhy trošku se zavlažilo. Nebo nepršelo od 5.září až do příštích těch sněhů, krom něco málo 6.října a 4.listopadu, pro kteréž sucho i zimní setí velmi těžce se vykonávalo.

Přes celý advent Páně takové časy byly, že jsme mohli pořád orati, jakož i dobytek se pásl až do svátků vánočních a až do Nového léta.

V témž adventním čase v Praze opět nemoci mnohem víc než prve se rozmohly a lidé velmi zhusta mřeli, tak že po 50 i víc za den a tolik za noc mrtvých těl na vozích vyváželi a do šachet házeli. V celém pak království onde i onde horké nemoci se rozmáhaly, z nichž též lidé velmi mřeli. Doktoři nařizovali lidem ocet píti a kyselé věci jísti, jakož i ječmen vařiti a tu vodu píti.

V prostřed měsíce prosince v Poděbradech začali zase pivo vařiti a to z dílu pšenice a z dílu ječmena.