DĚDEČEK

Říkám mu v duchu dědeček, kdykoli si na něj vzpomenu, a to často i rád, ač nebyl mým vlastním dědečkem.

Arci, říkal jsem mu v rozhovoru pane Kostelecký, ale v srdci mi byl dědečkem. A jak by ne!

Byl tak hodný a laskavý k nám mladíkům, jako děd k vnoučatům. Měl u nás pěkný, dřevěný domek u silnice, před jehož okny dvě zahrádky se rozkládaly. Cestička bílým pískem posypaná, vedoucí ku dveřím domku dělila obě zahrádky, o jejichž ploty opíralo se zelené, husté loubí, klenouc se nad cestičkou. V zahrádkách záhony květinek, několik štíhlých stromů třešňových, v koutku malá zahrádka – bylo to roztomilé místečko, jehožto zelení mile prokmitaly bílé zdi malého domku.

Jako by to dnes bylo, vidím dědečka stát před dveřmi. Je bez kabátu, vždyť je červencové odpoledne, ruce má na prsou zkřížené. Na černé sametové jeho vestě odrážejí se tím více bílé rukávy košile. Pozírá na vrcholky třešní. Dobrotivá, vráskovitá jeho tvář se usmívá. Na stromech dozrávají krásné, červené třešně; ký div, že si chtějí vrabci smlsnout. Přál by jim to dědeček, takový dobrák, ale on má třešně pro někoho jiného, a proto těm ptákům na postrach upevnil na vrcholích stroj; zavanul větřík – stroj zahrčel a frr – uletěli vrabčíci na střechu, černým očkem na rdící se třešně pokukujíce. A dědeček se usmíval.

Teď zaznělo výš po silnici škrtání na housle a hned vstoupil dědeček do světnice. Přijdou mu hosté, zná je po hlase. Brzo se objevilo několik chlapců menších, větších, a každý měl housle, na něž buď nějakou písničku škrtal, aneb je za krček pevně držel, mačkaje pod ramenem veliký arch notového papíru. Stroj právě zas zafrčel a chlapci se zastavili. Dívali se na vrabce, smáli se jim, ale jako oni pokukovali na třešně. Však on je dědeček nesplaší jako ptáky a každého podělí ovocem.

Ve světnici u starobylého stolu seděl dědeček, pije kávu. Sám? I ne! Sedí u něho babička. Má již také vlas šedivý jako dědeček, ale dosud je hbitá jako mladice a její oči září jasně a vesele pod vysokým čelem. Podává dědečkovi chléb mazaný máslem. Stará se o něj velmi, pomyšlení by mu udělala. Hoši mezitím vstoupivše, stáli stranou, vespol šeptajíce a se pošťuchujíce. Po svačině začal dědeček s nimi hráti. On to ale uměl s těmi hochy! Písničku, kterou hráli, jim zazpíval, vždy něco žertovného k tomu přidávaje, až tichou světnicí zazněl chlapců jasný, upřímný smích. Pak hráli s chutí a tak upřímně hleděli do not, až jim červené líce ještě více zruměnily.

Dědeček byl muzikant, z celé duše muzikant. Za mladších svých let měl kapelu, čili jak u nás říkají, bandu, a o té by vám mohli pamětníci vypravovat. Daleko široko takové nebylo a při všech slavnostech po okolí musel býti dědeček se svými hudebníky. Teď již více jich neřídil, ale když u nás v městečku byla muzika, ne, to se nezdržel. Bránila mu v tom babička starostlivá dost a dost! Ale co platno. Usnula a dědeček tiše vstal, schoval své staré housle pod kabát a byl ten tam! Tiše přisedl k hudebníkům, naladil skřípky, přejel, zahrál.

To bylo něco!

Hoši výskli “Starý Kostelecký tu!” a tu jste měli slyšet tu pěknou notu a vidět nabité kolo! Ráno se připlížil domů. Durdila se trochu babička – ale kdo pak za to může, že mu ta hudba tak k srdci přirostla; usmála se, “ty již jinak nedáš”, a bylo dobře.

U okna, jímž bylo viděti na zahrádku, stál dědečkův stolek, na němž noty psával. A to dělal vášnivě – ač jich skoro ani nepotřeboval; když něco nového dostal, zasedl si, psal třeba až pozdě do noci. Velikou radost udělal dědeček dětem z města o Vánocích. Měl pěkné jesle neb, jak u nás říkají, betlém. Měl mnoho práce, než ho postavil, ale dělal to s chutí, vždyť věděl, že nám to udělá radost. Jak se nám oči zajiskřily, jak jsme se divili, když dědeček zatáhl za šňůrku, a vše se začalo pohybovat. Pastýři hnali stádo a nosili dary, poustevník zvonil, vážili vodu, dva chlapci se houpali na kládě a ve vzduchu se vznášeli andělé! Z celého městečka chodili se dívat na betlém, a nejen malí, ale i odrostlí, ne jednou, dvakrát, ale vícekrát. A dědeček stál se založenýma rukama vesele se usmívaje a venku zvala babička ty, kteří se ostýchali dále jíti do světnice, aby se šli podívat na dědečkův betlém.

A ještě jednu radost měl dědeček o Vánocích, a to větší. Dostal od své dcery, jež byla v Praze provdána, list, kterýž babičce o Štědrém večeru předčítal, a pak vykládal z balíku dary, jež dcera a vnoučata poslaly. Zaslzela babička radostí a tiše a blaženě se usmíval dědeček. Však nebyl vždy život jeho tichý a spokojený. V mládí jeho mnohá jej zastihla bouře a dalo by se mnoho o tom povídati.

Jen něco vám sdělím.

Dědeček byl syn bývalého našeho učitele, kteréhož jsem ale neznal. Vypomáhal mu při učení a všichni obyvatelé našeho městečka ho měli rádi.

A nebylo také vlídnějšího a veselejšího mladíka. Byl velký, štíhlé postavy, pěkné tváře a k tomu vždy pln humoru. Rozesmál každého. Ale vše se najednou proměnilo. Smích a žert jako by mu ze rtů ulétly, oko jeho jindy tak jasné se zachmuřilo; vyhýbal se společnostem, kteréž tak jindy miloval a oživoval. Nikdo nerozuměl té náhlé změně a marně se tázala úzkostlivá matka, co mu je. Lidé si to všelijak vykládali, ale na pravé přece jen nepřišli. A když náhoda vše vysvětlila, ustrnuli.

Bylo to tak.

Před Božím tělem šel kostelník do farního lesa, aby tam k ozdobě oltářů několik mladých bříz usekl. Slunce právě zapadalo, v lese se již tmělo. Kostelník vešel do březiny, jež byla skoro uprostřed lesa na malém svahu, a již chtěl vyhlédnuté stromy podseknout, když tu uslyšel nedaleko utlumený hovor, ba zdálo se mu, pláč. Připlížil se k místu, odkud zvuk zazníval, a div mu sekera z ruky nevypadla. Na kraji hájku pod velikou, starou břízou stál Antonín učitelův, maje v náručí dívku, jež sklonivši hlavu na jeho prsa, tiše plakala. Antonín hladil jí černé vlasy, šeptaje jí mnoho vroucích slov.

“Nikdy, nikdy – má milá”, slyšel kostelník.

“To ti přísahám – slib i ty mně – jsi odhodlána?”

Dívka pozvedla hlavu, a chopivši Antonína za obě ruce, s uslzeným okem hleděla na večerní nebe, na němž právě se večernice zaleskla.

“Slibuji,” šeptala chvějícím se hlasem.

Antonín ji přitiskl k srdci a políbil její bílé, vysoké čelo.

“Setrvejme ještě málo – a pak – jen pevně!”

Děva zmizela jako srna v houští. Antonín dlouho stál za ní hledě, pak sepjav ruce, pohlížel jako v modlitbě k hvězdě večerní.

Tiše odešel kostelník a spěchal chvatem domů, zapomenuv na břízy a zejtřejší slavnost Božího těla. Byl poděšen. Antonín tam stál se Židovkou Sárou – on ji miloval! Kdož to jakživ slyšel, zamilovat si děvče židovské. A byla to skutečně Sarah, již byl starý Žid, jenž měl v městečku hospodu, za vlastní přijal. Ale jaký div, že si ji Antonín zamiloval! Štíhlá byla jako jedle a tak krásné, černé vlasy, jiskrné oči a vysoké bílé čelo neměla žádná dívka v okolí. K tomu byla tak vlídná a hodná, že, ač nedávno u starého Žida byla, získala náklonnost všech.

“Tak jakoby ani z jejich rodu nebyla!” říkali.

Potkala se s Antonínem v neděli navečer u řeky. Pohlédli poprvé na sebe a již se našli. Měli se rádi. Což na tom, že každého víra byla jiná. Jediným náboženstvím jich stala se láska, o které když lidé uslyšeli, žasnuli a spílali, jako by nějaký zločin spáchán byl. Lásce Antonínově, tajenému kvítku, o němž jen šerá březina a večernice věděly, nastali dnové smutní.

Učitelka, matka Antonínova, plačíc prosila syna, aby s tou Židovkou nic neměl, starý kantor poroučel, zakazoval, hrozil, pak i mírně domlouval, ale Antonín, sklopiv hlavu, mlčel aneb odpovídal:

“Vím, že mně nedovolíte, abych si Sáru vzal, zapomenout na ni ale nemohu, k tomu mne nikdo nedonutí, a jinou si také nevezmu.”

Když to tak nešlo, pozval si učitel pana faráře na svého syna. V neděli po hrubé, když Antonín šel domů okolo fary, pozval si jej tam pan farář, jenž na schodech stál. Vlídně mu domlouval. Antonín ani neodporoval, ani neslíbil, ale odcházeje s planoucí tváří, opakoval si vše v duchu, co Sáře v šeré březině slíbil. Ji vídal jen málokdy, a mluvit s ní docela nemohl. Učitel hlídal každý jeho krok a Žid opatroval Sáru jako poklad. Jen večer, když vše již spalo, vykradl se Antonín ze své komůrky a postavil se pod košatou lípu, jež na kraji školské zahrady blíže Židova domu se vypínala. Tu spatřil někdy v šeru nočním tvář milé Sáry, kteráž okénkem podstřešní komůrky pokradmu ven hleděla. Mluvit spolu nemohli, neb se Sárou v téže komoře spala její teta. Ale i to Antonínovi přestalo. Sarah najednou zmizela, nikdo nevěděl kam. Starý Žid ji prý odvezl do Prahy. Jistotu však nikdo nevěděl. A teď byl teprve Antonín smutný. Nadarmo čekal v noci pod lípou, nadarmo po ní se vyptával a slídil.

Zima nastala i míjela, z údolí pozvolna zmizel sníh a jaro se již ohlašovalo, ale Antonín se nezměnil. Byl sice klidnější a hovornější, učil zas jako dříve, ba zdálo se, že mnohem bedlivěji, ale bylo mu přece v tváři čísti, že má v srdci zármutek.

Starý pan učitel se častěji nad tím zamyslel a učitelka byla v úzkostech o svého jedináčka. Jednoho dne přišel pan učitel od vikáře z města a přinesl si odtamtud list. Bratr učitelův, který byl výš v horách farářem, psal mu, že učitel jeho vesnice onemocněl a že je škola velmi zanedbána. V zimě prý děti do školy chodily, ale teď je škola prázdná. Tak že to nemůže zůstat, a proto žádal učitele, aby poslal tam Antonína, jenž by nějaký čas nemocného učitele zastával. Učitelka se lekla.

“A míníš to tak udělat?”

“Pošlu tam Toníka, bez toho jsem přemýšlel, jak bych ho z domu dostal. Zde se nezmění, bude stále samotářem a na tu Židovku také nezapomene, každý kámen mu ji připomíná. Až přijde mezi lidi, zapomene. S novou školou bude mít práci a starost a nezbude mu mnoho času na vzdychání pro lecjaké židovské plémě.”

Učitelce bylo velmi těžké loučení s Antonínem, ale těšila se tím, že bude nablízku pana strýčka, a pak byla naděje, že by mohl Antonín co samostatný učitel na škole té uváznout. Antonín svolil.

Matka mu přichystala vše, co potřeboval. Večer před svým odjezdem vytratil se ze své komůrky a kráčel nahoru do farského lesa.

Březina dostala právě nový šat, byl tak heboučký a čerstvě zelený, šustil tak mile ve větru večerním. Temný les již kolem dřímal a na jasném nebi zářila hvězda večera. Vzduch tak čistý, plný vůně – večer jarní, krásný – jako tenkrát – jako tenkrát. Antonín klonil ve vroucím vzpomínání hlavu a hleděl pak kolem na milá ta místa a vzpomínal na doby minulé a na tu, již tak vroucně miloval. Bylo již pozdě v noci, když se domů navrátil.

Zaplakala paní učitelka, když Antonín odcházel; nebylo to sic na dlouho, ale když ho měla tak ráda! Pan učitel jej kousek vyprovodil. Dával mu na cestu naučení, jak by si měl počínat, jak si vše zařídit, ukládal mu pozdravovat bratra faráře a slíbil, že o posvícení tam k nim s maminkou přijde. A když mu již ruku tiskl a k odchodu se měl, pravil tiše a laskavě:

“A také již, Antoníne, tam zapomeň – víš, že již nejsi hoch a nikam to nevede!”

Zhluboka vzdychli oba, když se rozcházeli.

Odlehčilo se Antonínovi, když již rodná dědina z očí mu zmizela. Šel horskou stezkou, aby si nadešel. Šel tudy jednou již k panu strýčkovi. Víska za vískou mizely a jen tu a tam zabělela se po stráních ve stínu šerých jedlí chaloupka.

V řídké chudé trávě kolem voněla mateřídouška, tu a tam rděly se slzičky a v mírném větříku skláněly se modré zvonky. Na nebi jasném zářilo slunce, vše bylo ticho jako v odpoledním spánku, jen z dálky zněla skřivanova píseň. Brzo se dostal Antonín do stínu hlubokého lesa. Kráčel statně po úzké stezce mezi skalami, až náhle se zastavil.

Stezka se dělila. Dal se pravou, ušlapanější. Šel do kopce a zase z kopce, stále ve stínu lesa, po jehož jehličí noha se mu klouzala. Stromy vrhaly delší stíny, světlá místa mizela, počalo se šeřiti. Konečně vystoupil z lesa, ale podivil se! Na tu krajinu se nepamatoval, tudy nikdy nešel! Pod ním leželo údolí, jež omezovala lesnatá hora, po které sestoupil, a naproti skalnatý vrch, na jehož úpatí bělela se vesnička v stromoví s malou vížkou podél břehu malého potoka.

Zbloudil.

Slunce právě chýlilo se k západu, když sestoupil. Pod strání mezi stromovím byl bílý domek. Víšek nade dveřmi hlásal hospodu.

Antonín vešel, nikoho však ve světnici nenalezl. Prošel síní a zadními dveřmi, vstoupil do malé zahrady, uprostřed kteréž stará jabloň korunu svou rozkládala. O jabloň opřená jsouc, stála ženská tváří od Antonína odvrácená. Antonín přistoupil požádat ji o občerstvení. Již chtěl promluvit, vtom dívka uslyševši kroky, rychle se obrátila. Výkřik zazněl tichou zahradou a Antonínovi vypadla hůl z ruky.

Již obejmul, již tiskl k srdci prudce bijícímu svou milovanou Sáru. Slunce zapadalo a růžové jeho světlo rozproudilo se kolem. Červánek večerní byl jim zoří zvěstující lepší den, nový život.

Ba oni nevěděli, že slunce zapadá – pro ně mohlo teď zapadnout neb vyjít, nedbali – milenci jen sebe viděli, našli se po dlouhém rozloučení.

Dědeček se vždy blaženě usmívá, vzpomene-li na tuto krásnou chvíli.

Sáru odvedl strýc sem do té hospody, kde měl dalekou příbuznou. V horské stranou ležící vesnici byla Sarah dobře uschována, nemohla ni té nejmenší zprávy Antonínovi o sobě dáti. Dnes odešla stará Židovka, teta, jak jí Sarah říkala, do městečka na jarmark a z čeledě zůstala jen děvečka doma, která právě kdesi na louce byla.

Usedli pod starou jabloň.

Večer se skláněl na tiché údolí, nad horou plála večerní hvězda. A seděli dlouho – dlouho a vyprávěli sobě mnoho, vždyť se tak dlouho neviděli a pak se zas do sebe zahleděli, mlčíce, až Sarah se zarděla; a kdo by se ubránil, aby políbil to nachové líčko?

“Sáro, pamatuješ na to, cos mi slíbila v březině? Teď můžeme – máš-li mne ráda, Sáro – více se nerozloučíme.”

Sára sklonila hlavu na prsa, jež se nepokojně dmula, až chopila Antonína za ruce a zašeptala:

“Ano, Antoníne.”

A dvě slzy zaleskly se jí v temných očích. Nad lesy vycházel měsíc, mlha večerní se rozkládala po údolí.

“Již čas, Antoníne!”

“Až měsíc zajde, Sáro, budu u zahrady čekat.”

Sarah pokývnula hlavou a Antonín milenku ještě jednou k srdci přitisknuv, pospíchal z hospody a brzo zmizel v blízkém lese. Sarah upřeně za ním hleděla, a teprv, když zmizel, odešla v hlubokém zadumání do světnice.

A měsíc zašel.

V stínu u zahrádky čekal Antonín. V okénku malé komory zabělelo se cos – jako stín se mihlo přes zahrádku. Byla to Sarah. Pohleděla ještě jednou zpět – vzdychla zhluboka a již kráčela s Antonínem dále k lesu. Vedli se za ruce, mlčky kráčeli temným lesem. Jindy by se byla chvěla Sarah v černém lůně lesním, dnes byla tak pokojna, jako laňka, co na mýtině se pásla.

A dědeček říkává, že to byla nejkrásnější noc v jeho životě.

Prchali dále lesem, někdy přišli na stezku, pak zas zabočili a drali se houštinami. Antonín pomáhal Sáře přes skály a k ránu, když les se počal buditi, usedli do mechu pod bukem rozložitým. Ranní větřík schlazoval horká jejich čela a blízký pramen ze skály se řinoucí občerstvil jejich rty. Vzbudili se ptáčkové v korunách, přilétli k studánce, poskakovali po čerstvě zelených ratolestech.

Slunce vyšlo a jasný jeho paprsek vnikl temnotou lesního toho milého zátiší, kde milencové odpočívali. Byli jako dva ptáčkové, co ulétli z tuhé klece, radující se ze sladké svobody. V chvíli té zapomněli, že jsou na útěku, že snad po nich slídí.

A pak zase šli. Vedli se za ruce, jako dvě dítka a bylo jim blaze jako dětem.

Šátek spadl Sáře z hlavy a černé vrkoče, byvše uvolněny, spustily se jí po ramenou. Líce se od prudší chůze rdělo a oko jasněji zářilo. A jak byla hezká. Odpoledne přišli k Bukovici, kamž měl Antonín včera dojíti.

Vystoupili z lesa a směle kráčeli po vesnici nahoru k faře.

Nikdo jich neznal. Podivil se bukovický pan farář, když svého synovce uviděl, a ještě více se divil té spanilé dívčině, co s ním přišla. Antonín políbil ruku panu strýčkovi a šel s ním do jeho pokoje. Dobrý ten staroušek smiloval se nad zamilovaným srdcem svého synovce, jenž mu přivedl novou ovčičku.

V Bukovici, kde, jak Antonín myslil, měl jako poustevník živ býti, vykvetlo dědečkovi největší jeho štěstí, v Bukovci zažil dnů nejkrásnějších.

Po odbytém učení spěchal vždy na faru k panu strýčkovi, jenž laskavý byl jako otec, a tu okřál vždy v přítomnosti své Sáry. Chválil ji pan farář, jaké dělá pokroky, a Antonín se o tom nejednou přesvědčil, když s ní buď v besídce farní zahrady seděl aneb se s ní příjemným údolím procházel, a ona mu vyprávěla, čemu se naučila

Listí ze stromů padalo tiše k zemi a stromy se ohýbaly pod tíží ovoce.

Dědečkovi a Sáře zdálo se, že jim pučí nové jaro, že vzešel máj jejich štěstí.

Nastalo posvícení v Bukovici.

Na faře nebylo nikdy tak živo a panna Marjánka neměla nikdy tolik práce a starostí. A jak by ne! Posvícení, křtiny a svatby! Statně jí Sára pomáhala, ale to vše nedostačovalo. Márinka si musela pozvat sestřinu dceru, co se na zámku učila strojit. Sjeli se hosté. Několik pánů farářů ze sousedství, pan učitel, farářův bratr s manželkou a ještě několik.

Po prvním uvítání ptal se pan učitel na syna, kteréhož ve škole nezastihl, a pan farář usmívaje se uvedl bratra svého do vedlejšího pokoje. Udiven se zastavil a paní učitelová zapomněla překvapením obejmout svého jedináčka.

V slavnostním obleku stál jejich Antonín vedle dívky, jež v bílém rouchu nad míru byla spanilá. Sára!

Rdíc se a s okem sklopeným stálo mlčky židovské děvče vedle svého milence. Otec se zamračil, matka zvolna pak přikročila k synu svému a tázavě naň hleděla. Mlčení přerušil pan farář. Vysvětlil vše, domlouval a rozmlouval. No, a když to pan strýček, kněz, uznal za dobré, nemohlo to být na škodu. Plačíc vrhla se učitelka synu svému do náručí a objala pak Sáru, v jejíchž temných očích zaleskly se jasné slzy. I otec jim požehnal, když vše se dozvěděl. Přirostla mu k srdci, nedá jinak, myslil si.

O slávě té, co potom byla, nebudu Vám vyprávěti.

Podnes pamětníci, arci je jich málo, by Vám mohli o tom vypravovat, jak Sarah byla křtěna, nato s Antonínem oddána. Takové slavnosti bukovický kostel neviděl a neuvidí tak hned. Však to také pan farář do pamětní knihy všecko zaznamenal. Fara bukovická nebyla již tak dlouho rozveselena jako o tom posvícení. Pan farář se usmíval, byl žertovným a Antonín neměl dost slov, aby se hodnému strýčkovi poděkoval. A navečer, když hosté jaře v zahradě u stolů seděli, zahráli jim muzikanti několik pěkných kousků.

Radost byla vůkol a plesání. Když pak Antonín, procházeje se zahradou se Sárou, u besídky se zastavil, ukázal jí na hvězdu večerní.

“Hle, ta hvězdička viděla zármutek náš, a dnes patří na naši radost.”

A Sára, nyní Marie, sklonila se k Antonínovi na prsa a plakala tiše jako za onoho večera, když je kostelník viděl. Jako tenkrát?

Starý učitel bukovický se uzdravil sice, ale nemohl službu zastávat, a Antonín tam zůstal i se svou Marií-Sárou. Dočkal se toho, že se s ním pan farář na věky rozloučil. Antonín i Marie plakali vroucné slzy nad hrobem svého dobrodince, jenž tiše se usmívaje, skonal. Zůstali tam v Bukovici, až se stal z Antonína náš dědeček a ze Sáry-Marie – babička. Pak se přestěhovali k nám a usadili se v domku, kterýž po rodičích zdědili.

Vidíte, tak se dědeček oženil.