Alois Rašín o Jiráskovi

Těžké a dlouhé chvíle ve vězení využil Rašín ke své milované četbě.

Aloise Jiráska si Rašín, bystrý čtenář s mimořádným rozhledem jak po české, tak světové literatuře, velmi vážil. Osobně se zřejmě blíže nespřátelili, i když je více než pravděpodobné, že se vzhledem k Jiráskově angažovanosti v době první světové války a po vzniku Československa i pro blízkost politických názorů pracovně potkávali.

Přestože si spolu nedopisovali, nezapomněl Rašín zaslat Jiráskovi blahopřejný telegram k jeho sedmdesátinám v roce 1921:

“Srdečné blahopřání k sedmdesátce, kéž byste nám byl ještě dlouho zachován.”

Kdyby jen Rašín věděl, že ho starší Jirásek o několik let přežije! V roce 1923 se totiž Rašín stal obětí zákeřného atentátu.

Rašínovo ocenění Aloise Jiráska, rodáka ze stejného kraje, politicky spřízněného, bylo založeno čistě na uměleckých hodnotách Jiráskova díla, jak o tom svědčí jeho upřímné, bezprostřední poznámky v ryze osobních dopisech rodině z doby jeho věznění za první světové války (Rašín se často podepisoval jako “Věko” podle přezdívky ze studentských dob, kdy ho přátelé pojmenovali vlasteneckým jménem “Věkoslav”):

“Čtu nyní “F.L.Věka” a budu ho míti dočteného do té doby, než budu posílat věci. Je to přece jen znamenitá věc, ať říká kdo chce co chce.”

(24.10.1915)

“Tolstoj, široce ruský, neobyčejně ostře charakterizující jednotlivé osoby a situace. V některých věcech Jirásek mu je velmi podoben ve svých kronikách, ne románech.”

(14. a 15.3.1916)

“Hned potom začal jsem číst Jiráskovo “U nás” a měl jsem zase jednou onen báječný dojem, jako když vlažnou vodu leje. Krásná, skutečně rázovitá řeč, líbezná naším nezkaženým východočeským podřečím, vybroušená mluvnickými znalostmi spisovatele a vzduch čistý látkou i mluvou bez miasmů řemeslného překladačství. Nechť mluví kdo chce co chce, Jirásek je veliký básník, v “U nás” veliký lyrik, neboť všecko je prosyceno jeho osobností, jeho city, jak se v něm zrcadlil rodný kraj. A tak budu nyní nějaký čas tiše užívat a mlsat.”

(24.11.1916)

“Čtu Jiráskovo “U nás” a velmi mne zajímá, že podřečí v letech 20tých v Podkrkonoší bylo stejné, jako za mých mladých let u nás. Zajímá mne to proto, jak zůstal náš kraj (bez železnic a živého styku s Prahou) jazykově neporušen, jak nemohla naň působiti zplošťující síla tištěného jazyka. Pilně si vypisuji ony srovnalé zvláštnosti, budu jich potřebovat pro svoje vzpomínky, které jsem nyní znovu přečetl a na nichž začnu pracovat v definitivní formě.”

(1.12.1916)

“Z Jiráskovy kroniky “U nás” mám mnoho pěkných obratů a slov vypsáno. Děti by to měly také pěstovat, aby si svůj slovní poklad jazykový obohacovaly.”

(4.12.1916)

“Čtu “U nás”. Třetí díl je však příliš rozvleklý, má mnoho zbytečného opakování a spoustu věcí vedlejšího významu, známých z prvých dvou dílů. Také postava Havlovického se velmi zmatňuje v tomto díle, ač je vlastně jedinou dějovou nití. Seškrtal bych to na polovici a neztratilo by se nic, naopak nabylo by koncisnější formy.”

(12.12.1916)

“Čtu 4.díl “U nás”, je lepší než třetí, ale mám také námitky.”

(17.12.1916)

“”U nás” jsem dočetl, ale prozatím nezasílám, poněvač si z toho dělám ještě nějaké excerpty. První a druhý díl výtečné, třetí slabý, čtvrtý o něco lepší. Zarazila mne však jedna věc, která je pro líčení osob neobyčejně významná. Měli Krůčkovic (Františka, sestra P.Havlovického) děti, měl bratr mlynář děti? Měli-li, proč nikdy nepřišly k babičce na faru, proč nevěnoval jim strýček péči, když se mu stýskalo po rodině. Neměli-li, je podivno, že to panímámu netrápilo, rozšafnou, milou mlynářku, že celý rod na hlucho kvete. A měla Domáňová děti? Neměla. A nikde v celém konfliktu ani slovíčka stesku, ani slovíčka útěchy, neb žalu nebo radosti. A stará učitelka má dvě menší děti, Lojzíka a Aninku, o nichž se dovíme, že existují v I.dílu, ale co se s nimi stalo, se nedovíme. To je veliká mezera, děti nehrají roli v životě hlavních osob, u Šolty ano, také o Pavlovi se dovíme, že měl dvě dcery, ale tam, kde bychom to potřebovali nutně vědět, aby byla psychologie úplná a zúplněna, tam nic, neřekne se ani tak, ani onak, ač to není jedno pro osudy Havlovického, pro spokojenost panímámy, pro celý konflikt Domáňové, pro spokojené umírání staré učitelky, která se přece musí ptát, co je nebo co bude s Lojzíkem a Aninkou. A proto je třetí i čtvrtý díl nedostatečně založen, to nové pokolení mi tam schází.”

(19.12.1916)

“Tím způsobem jedině může nám vyrůsti český román, specificky český. Jirásek “F.L.Věkem” a “U nás”, Holeček “Našimi”, Nováková “Dětmi čistého živého” a “Drašarem” položili k němu základy velkolepé.”

(2.1.1917)

“Četl jsem ve Zvonu Jiráskovy “Písničky” (pouhá hříčka), Čapkův “Labyrint světa”, v němž jsem s hrůzou zjistil, že Čapkovi-Chodovi bolí hlava! Pořád tu řeč brousíme.”

(13.1.1917)

“Poněvač nyní nebudu potřebovat tolik peněz, řeknu Ti to až při návštěvě, prohlédněte knihovnu a proveďte doplnění. Myslím, že by se měl doplnit Shakespeare, poněvač poslední svazky máme (já zde mám Coriolána, Richarda III., Večer tříkrálový, Macbeth, Sen noci svatojánské, Zkrocení zlé ženy, Julia Caesara, Kupce benátského, Jak se vám líbí). Mimo to jsou ještě doma, byly také některé v mé knihovně v kanceláři, dále doplnit Jiráska, doplnit Ruskou knihovnu, mám zde nyní jen Oblomova, dokoupit Světlou. Dostanou se často pěkné antikvární u Tučka. Ostatně byste to mohli dát do komise p.Altrichtrovi (mému klientovi), který by Vám je obstaral. Také Vrchlického byste mohli prohlédnout a co schází, pomalu dokoupit, a rovněž Zeyera. To jsou všecko věci věčné a máme děti, kterým jednou založíme tím knihovnu skutečně cenných výborných věcí.”

(25.1.1917)

“… a znova v jednom tahu si chci přečíst Jiráskovo “Bratrstvo”…”

(8.4.1917)

(z knihy “Listy z vězení” dr. Aloise Rašína)