Česká chalupa na Všeobecné zemské výstavě roku 1891

Ještě po mnoha letech Čeněk Zíbrt na spolupráci s Jiráskem takto v dopise Jiráskovi vzpomínal:

“Já jen vzpomínám, jak v kroužku České chalupy na jubilejní výstavě r.1891 dostalo se mi nepatrnému studentíkovi štěstí s Vámi se seznámiti, seznati šlechetné a poctivé snahy i tužby a neúmornou, nám mladším vzornou vytrvalost při práci. Léta ubíhala. Z nahodilých styků vznikaly pravidelnější a důvěrnější a když dnes na všecko vzpomínám, mezi svými prvními příznivci nejen slovem, ale, kdy bylo třeba, skutkem počítám Vás, slovutný pane rado, ať to vezmu z jakékoli stránky a dojdu až k dobrotě Vaší, jakou jste tolikráte zejména k Českému lidu osvědčil.”

ČESKÁ CHALUPA (1891)

Byla to velmi šťastná myšlenka znázorniti na naší zemské jubilejní výstavě život lidu selského v době minulé. Myšlenka tato byla nadšeně vítána od každého Čecha. Brzy po veřejném provolání výboru pro výstavu lidového umění, aby mu byly zasílány všeliké památky lidového života českého, ze všech končin země české přihlašovali se jednotlivci i korporace, krajinská muzea k ochotné práci. Výbor pro výstavu lidového umění pod záštitou zemské jubilejní výstavy soustředil po všech krajích českých horlivé pomocníky, kteří pilně pátrali ve svém okolí, kde jaká památka v kterém statku a v které odlehlé chatě se zachovala.

Co nejlepšího krajanská muzea ze svého okolí dlouho činností pilně nasbírala – to vše viděl navštěvovatel “české chalupy” pohromadě uspořádáno v ladném výběru. Jakoby vyšel z umělého sadu, kde bujejí krásné, pestré květiny cizorodé, uměle vypěstované, překvapující vzrůstem a omamující vůní, do útulné, stinné zahrádky, jen prostě zařízené, ale skýtající milý, vábivý odpočinek – tak dálo se vnímavému navštěvovateli naší výstavy, když vcházel z labyrintu rozmanitě zbudovaných staveb, z nákladných budov, pořízených s přepychem a vykořistěním všech skvělých výtěžků moderní vědy technické, do roztomilého zátiší české chalupy.

Je potřeba stručně vzpomenouti, že výstava lidového umění v české chalupě měla důležitý a dalekosáhlý význam.

Návštěva “české chalupy” valně prospěla především tím, že venkované tam poznávali cenu starodávných památek lidových, jež dosavad za fatku prodávali, lehkomyslně ničili a “přešívali”. Na výstavě přesvědčovali se o ceně a významu jejich. Když se domů vrátili, mohli vyprávěti svým krajanům, že na výstavě kromě všeho jiného viděli ty věci, které obyčejně lid náš zahazuje mezi staré haraburdí a nepotřebnou veteš.

Tím byla úcta k starým památkám mezi lidem vzbuzena a obnovena. Vedle toho i mnozí z jiných vrstev české společnosti, kteří dosud stáli mimo hlouček nadšených sběratelů a několika pracovníků v oboru lidovědy české a pohlíželi nedůvěřivě a někdy vůbec netečně na jednotlivé snahy a pokusy při studiu lidu českého, mohli v “české chalupě” nabýti poučení, že po příkladě jiných národů také náš národ přese všechno horlivé závodění v oboru moderní činnosti na poli kulturním může si při tom zachovati svoji národní individualitu, svéráznost, aspoň tam, kde to možná, a pokud se nám zachovala z věků minulých po venkově v lidovém životě, v lidovém umění a podání. Výstava lidového umění oživila v srdci každého Čecha porozumění lidovému životu, smysl pro lidovědu českou, nadšení pro český národopis.

Blížíme se již k “české chalupě”, všímajíce si nejdříve jejího zevnějšku.

Výboru pro výstavu lidového umění s prof. Al.Jiráskem v čele a vedením neúnavného jednatele kust. F.A.Borovského přišlo vhod, že již předem byly pořízeny a pro památky lidového života a umění českého bezděky přichystány vhodné místnosti výstavní, případně upravené pro výstavu tohoto druhu a vyzdobené vkusnými motivy lidových staveb a ornamentiky národní. Tento úkol šťastně rozluštil arch. Ant.Wiehl. Na základě studií o lidových stavbách od prof. Al.Jiráska, hojných zkušeností prof. J.Kouly a řídě se hlavně bohatou a svého druhu jedinou sbírkou náčrtků i podrobných kreseb, kterou sestavil v okolí Turnova akad.malíř J.Prousek, zbudoval stavbu, vyzdobenou věrně podle okras na chalupách severočeských, přičemž seskupil v ladný celek rozmanité detaily, sebrané z různých staveb venkovských v okolí Turnova. Nemínil ovšem při tom podati věrný obraz určitého statku českého vůbec a severočeského snad zvláště.

Půdorys “české chalupy” nemohl býti podle účelu jejího již uvedeného a od arch. Ant.Wiehla ustanoveného věrným obrazem snad určitého typu s účelem vědeckého studia agrárně-historického s úplným napodobením všech místností, kterých vyžaduje stavení selské pro obydlí hospodářovo a čeledi, pro stáje a chlévy, pro zásoby obilní i hospodářské nářadí apod. Měla tu býti, pokud se týče stavby, znázorněna tesařská a zednická technika i zároveň umělecká kvalita, jak se jeví na staveních hlavně severočeských. Prvním a jediným účelem, pokud se týče zařízení vnitřního, bylo roztříditi místnosti na oddíly, kde by byly uloženy ve skupinách příslušných památky lidového umění českého.

Po tomto krátkém vysvětlení prohlížíme si výzdobu chalupy.

Záklopa na štítu v průčelí pod kabřincem poučuje nás, že tato stavba byla dokončena “Léta Páně 1891, dne 17.Aprilis”. Napodoben tu také švabachem obvyklý nápis staročeský, jaký často vídáme na stavbách lidových:

“Pán Bůh žehnej domu tomu, vystavěl jsem, nevím komu. Kdo v něm bude přebývat, tomu rač Bůh požehnat.”

Z nápisu na druhé lomenici dovídáme se:

“Lomenice tato vyzdvižena jest pomocí Pána Boha všemohoucího a nákladem výkonného výboru výstavního.”

Kromě toho čteme na tabulce při vchodu jméno stavitelů:

“Tato chalupa vyzdvižena z gruntu podle rysu Antonína Wiehla, mistra poctivého cechu stavitelského, od Antoníka Kubeše, mistra poctivého řemesla tesařského.”

Ozdobu lomenic tvoří malebné skupiny sloupců vyřezávaných, mezi nimiž mezery jsou vyplněny prkénky dovedně skládanými, lištami vkusně okrášlenými motivem čerpaným ze zubovité, cípaté výzdoby dřevěných staveb českých, kteráž také byla zdrojem pro vrata, opatřená šindelovou střechou, jimiž vcházíme na dvůr chalupy. Je tu rozloženo nářadí hospodářské, starodávné pluhy, brány, hrabice, stoupa na kroupy, koňský výstroj apod.

Z holubníku, postaveného nedaleko zahrádky na levé straně, vyletují holubi na doškovou střechu i na hřeben šindelový, opatřený v rozích chalupy ozdobnými makovičkami.

Zamíříme přes zápraží okolo malovaných okenic rovnou ku vchodu na pravé straně a vstupujeme do síně.

Podle obyčeje lidového chráněna je tu chalupa domnělým ochranným prostředkem před pohromou, kouzlem. Zahlédneme na prahu síně podkovky. Lid náš si vypravuje, že podkova chrání proti čarodějnicím, proti můře a proti vlkodlakovi. Přisuzují také podkovce, přibité na prahu, přitažlivost stálého štěstí. Z toho domu, kde práh takto opatřen, štěstí prý neutíká. Podobný účel mají ještě jiné zjevy, které v “české chalupě” pozorujeme: začáteční písmena sv. Tří králů nade dveřmi i věnečky od Božího Těla, zavěšené v oknech i na stěně, a kočičky od květné neděle, zastrkané za obrázky. Jsou prý působivým prostředkem proti neštěstí, proti “Božímu poslu” blesku.

Vstoupili jsme ze síně napravo do jihočeské vesnice (obr. č.1), zařízené od Muzea jindřichohradeckého, sestavené pečlivě a obětavě od prof. Fr.Lega i jeho choti. Vešli jsme k hospodáři pohostinnému, jak svědčí nakrojený bochník chleba a sůl k němu na ubrusu na stole v rohu. Zasedajíce jako příchozí hosté ke stolu tomuto, nad nímž se vznáší holubička urobená z pouchu a z barevných papírových výstřižků, jsme si vědomi, že nám vykazuje hospodář místo čestné, jaksi posvátné. Zde u stolu, nad nímž seskupena po stěnách na dřevěné římse řada obrázků strakatých, na skle malovaných, vedle skříňky koutnice, kamž hospodář ukládá důležité zápisky rodinné i hospodářské a rychtář svoje úřední spisy, zasedá rodina při vážných výjevech rodinných, smutných i veselých, při slavnostech a obřadech rodinných i výročních – sem zavádí hospodář vzácného hosta jako na místo první.

Stůl dubový, k němuž zasedáme, je kus poctivé řemeslnické práce staročeské a druží se k stolům v odděleních ostatních úpravou celkovou i výzdobou noh vyřezávaných a ornamentem na ploše stolní. Bývá to pravidelně vykládaná hvězdice s paprskovitými výběžky. O důkladnosti starobylého stolu podobného poučuje obrázek č.2.

Na uvedené koutní almárce uloženy jsou podle obyčeje lidového některé knihy, oblíbená četba lidu našeho. Je to především bible v starodávné, bytelné vazbě a “Nebeklíč” v plechových žlutých deskách, posázených skleněnými cetkami, s ozdobou vypuklou, vyrývanou i tečkovanou, pak Hájkova kronika, která za dlouhých zimních večerů poskytovala předčítajícímu vděčnou, poutavou látku pro posluchače, oživujíc vědomí slavné minulosti. Vedle ní visí na stěně jiná kniha, t.j. “Kalendář hospodářský”, jehož potřeboval lid pro praktickou potřebu, důvěřuje pranostikám jeho a čítaje v něm novinky i historky rozličné. Vedle odznaku rychtářské důstojnosti, vedle “práva” (k němu se ještě vrátíme), visí knížka jiná, totiž “Knížka gruntovní rozličných císařo-královských povinností pro kontribuenta… nro domu…”, tištěná v Jičíně u Frant.Kastránka r. 1819 se všemi zápisy o placení kontribucí různého druhu.

Kolem oken, ozdobených květináči s “kytkami”, s rozmarinou, s mořskou cibulí apod., jdeme po světnici k protějšímu rohu. Celkový pohled na tuto část podává připojené vyobrazení č.1. Na stěně mezi okny umístěny jsou starožitné hodiny se zvonkovou hrou. Blíže lavice, která se vine kolem stěn, stojí rázovitá přeslice s kuželem malebně okrášleným. Při posteli, vystlané peřinami s cejchami plátěnými, zdobenými květy modrými, napolo zastřené koutrem, plachtou koutní, okrášlenou výšivkami s charakteristickými zvláštnostmi českého jihu (viz stať pí R.Tyršové), postavena je kolébka, pestře pomalovaná ptáčky a srdéčky, rozloženými v květnaté okrase téhož charakteru, jako je malovaná pelest postele a truhla, na jejímž víku, polepeném obrázky, přinesenými z poutí ze Římova, z Makové a ze Svaté Hory, přehozena je plena s bohatým vyšíváním jihočeským, jehož “jiřinky”, “paví oka” a “věnečky” posety jsou třpytivými ozdůbkami.

Pro znázornění kroje z okolí jindřichohradeckého, z “Blat”, vystaveny jsou tu tři figuriny. Sochař A.Popp zachytil při nich znamenitě typický ráz lidu českého v jednotlivých krajích. Pozornost naši upoutá sličný zjev nevěsty ze Strážska s věrnou úpravou svatebního korunkovitého úboru na hlavě. Sváteční šat ženský znázorněn jest oblekem panímámy s čistou plenou, pestře vyšívanou, uměle kolem hlavy uvázanou, s “nebeklíčem” v pravici. Jak muži chodívali po domácku, vidíme na statné postavě sedláka s tchořovicí na hlavě, v brucleku a v pravých koženkách. Zelený šosatý kabát uložil si vedle na židli.

Kolem kukaně s kvočnou jdeme k důkladným kamnům, složeným z polévaných zelených kachlíků s baňatým kamnovcem, na kterých se suší louč. Všímáme si tu hliněného svícníku, v němž je nahoře zastrčena svíčka a po straně jest otvor pro loučovou třísku. Neúhledný svícník tento jest opravdu jubilejní. Má totiž na sobě letopočet “1791”.

Na bidlech kolem kamen rozvěšena jsou přadena, prádlo. Na peci jsou rozházeny prosté hračky dětské, urobené ze dřeva, strakatě vyzdobené. Pro hospodářskou potřebu visí na trámě svorník a ošití na cepy zároveň s vážkami. Zahlédneme tu na trámě také některé poznámky starostlivého hospodáře. V nástěnné tašce nad truhlou uložil hospodářské záznamy a spisy důležitější. U dveří vedle kamen má hospodyně pohotově náčiní kuchyňské, slánku, struhadlo a v dobách starších nezbytné křesadlo. Na druhé straně dveří rozestavila si na misníku potřebné nádobí, prosté i ozdobnější, dřevěné, hliněné i toufarové. Z mis, talířů, džbánů, sklenek, formiček na máslo apod. zajímá nás hlavně nádobí, jehož stáří je bezpečně zaručeno výslovným letopočtem.

Je to džbán z r. 1734 a z r. 1771, jejž ruka nevyškoleného umělce okrášlila odznaky rolnického stavu, pluhem, hráběmi, věječkou, řešetem v jaké také skupině. Viz na skupině nádobí obrázek č.4. Také pořádný hmoždíř z r. 1720 s tepanou výzdobou těšil se tu pozornosti. Vedle okna na dvůr zavěšen lžičník a postavena almara s květinovou okrasou a na ní také uloženo trochu nádobí, méně potřebného v domácnosti, rovněž jako nad vchodem na poličce čili rohatině se zábradlím.

Vycházejíce z útulné jizby jihočeské, bezděky ještě pohlédneme při dveřích na růženec s kropenkou, jejíž vodou svěcenou zbožný lid neopomíjel se pokropiti při vchodu i odchodu, v dobách významných.

Jsme v síni čili v “domu”.

Vedle dveří prohlížíme starodávný, primitivní loučník dřevěný s prostým mechanismem pro posunování svítící louče vzhůru i dolů, podle potřeby. Dělo se to pomocí vroubků, jimiž jest opatřen podstavec loučníku i hořejší jeho část s vruby stejnoměrnými, zapadajícími do vrubů na podstavci. Tato posunovaná část má na konci držadlo železné, svěrací “zobák”, do něhož byla louč zastrkována. Všímáme si hned na tomto místě, že jiný, podobný loučník umístěn je dále v oddělení, kde je postavena figurina sedláka a selky z Domažlicka a ještě jiný v oddělení, kde je znázorněn na figurině kroj selky z Litomyšlska.

Mimo to podařilo se výboru sebrati celou sbírku železných držadel loučníkových bez dřevěného podstavce. Některé jsou prostě upraveny, aby vyhověly jen nejnutnější potřebě, aby držely svěradlem jednu louč. Zato jiné robil kovář uměle. Rozčlenil držadlo pro několik svítících třísek. Rozvětvil prosté držadlo ve výběžky, ozdobně zatočené; přizpůsobil svěrací ramena okrášlenému “kování”, ozdobiv je hvězdicemi, závitovými přívěsky apod., jak ukazují názorně připojené vyobrazení č.12, vybrané z celé skupiny rozmanitých držadel loučníkových.

Proti vchodu do síně visí bohatě vyzdobené náčiní jezdecké, třpytivé leskem ozdob a plné pentlových okras. Jezdívali s ním na Litomyšlsku o svatbách. Prozrazuje to vyšňořené sedlo s ozdobným “holstrem” na pistol, z níž rozjařený svatebčan v čele průvodu na počest ženicha a nevěsty střílet. Po zemi je tu rozestaveno dřevěné nádobí, vykládané jinobarevnými ozdůbkami, hvězdicemi, květy z tvrdého dříví uměle od dovedného bednáře. Do podvalu jsou zaraženy srpy s ozdobným kováním.

Pozornost také upoutají dvě formy na oplatky, starodávné oplatnice. Jedna je století XVII., s milostným nápisem českým, a druhá z r. 1817 s dvěma znaky, kolem nichž čteme nápisy:

“Tento erb za času Čecha a Lecha byl v českim království” (na jedné straně) a

“Tento erb jest ekselenz pp. hraběte z Vrbna” (na druhé straně).

Napodobena jsou zde také “ústa” pece a příslušné původní nářadí, “kočárek” a “vidle”, jimiž hospodyně “sázela” do pece pečivo i vařivo. Na truhle a almarách s výzdobou vykládanou i s malbou rozložena jsou víčka, ošatka, slaměnka, opálky, díže slaměná, přístroje ku pečení chleba.

Nad uvedeným nádobím dřevěným a nad máselničkou jsou rozvěšeny po misníku sklenice, džbánky, staré mísy a jiné nádobí se zachovalými, zajímavými okrasami. Většina tohoto nádobí byla ze století XVIII., některé exempláře také z věku XVII.

Připojené tři skupiny seznamují nás s nejpěknějšími sklenicemi, džbánky, hrnci, miskami a talíři v české chalupě. Sklenice a kalíšky tvaru rozmanitého, prosté, na nízkých nohách i na vyšších sloupkovitých podstavcích jsou zdobeny buď ornamentem rostlinným, rozvilinami a květy, nebo obrázky figurálními, často vyobrazeními svatých a světic, ověnčenými květinovou i někdy arabeskovou obrubou, při čemž pravidelně zahlédneme patrony české (hlavně poprsí sv.Václava, sv.Jiří, potírajícího na koni draka apod.). Bývají tu vyobrazeny též výjevy lovecké (lovci pěšky i na koních, smečky psů, honících jelena prchajícího přes potok, přes plot, přes větvoví). Pro dobu vzniku těchto nádob ozdobných jsou dále charakteristické něžné výjevy pastýřské a milostné rázu selankovitého, s bezvadnými módními úbor věku XVIII. Bohatě jsou vyzdobeny sklenice cechovní nebo sklenice, které si pořídil příslušník některého cechu, opatřiv si nádobu znakem svého řemesla, např. znakem řeznickým, lvem se sekerou. Ozdoby vylíčené jsou na sklenicích malovány pestrými barvami, někdy také zlaceny; jiné ornamenty bývají vebroušeny, leptány, někdy pak též kolorovány. Pokryty bývají těžkými, cínovými víčky s ozdobou vrývanou i vypuklou, často se jménem majitelovým a s letopočtem, s ozdobným žaludovitým výběžkem uprostřed nebo při uchu.

Dlužno jen ještě zmíniti se o pozoruhodné láhvi v první řadě nalevo na okraji. Neznámý lidový umělec vtěsnal hrdlem jejím dovnitř drobné odznaky Kristova ukřižování, urobené ze dřeva a z papíru (kříž s nápisem JNRJ, řebřík, kopí, tyč s houbou, svítilnou na tyči, kleště, kladivo, hřebíky, kostky) a upravil drobnosti tyto patrně po dlouhé, hříčkovité námaze v skupinu dosti zdařilou (vyobrazení č.3).

Vedle ornamentiky neváháme pro budoucí paměť zapsati tuto některé nápisy, jimiž staří si opatřovali nádoby skleněné. Jsou to nápisy žertovné o pivě, o šenkýři, často milostné veršíky, někdy také nábožné rýmování a mravoučné rozjímání. Z nápisů, které jsme si opsali ze sklenic v české chalupě aspoň některé ukázkou buďtež podány.

Na sklenici uvedené se znakem řeznickým šenkýř slibuje dobrou obsluhu:

“Vivat, páni hosti, já mám za peníze všeho dosti.”

Na jiné, označené jménem “Matěje Břichnáče” vedle uvítání od šenkýře připojena je narážka o nezbytnosti peněz pro návštěvníky ochotného krčmáře:

“Pěkně vítám pány hosty, hned naleju piva dosti. Ten, kdo zase chce píti, ten musí šajny v kapse míti.”

Opět jiná sklenice vedle vyzvání, aby nádoba nebyla nikdy nenalita, hlásá podnes často opakované úsloví štědrého hostinského, jenž žádá “dnes” peníze, slibuje zároveň, že “zítra” bezplatně vyčastuje:

“Nalejte do toho více, ať nejní nikdy prázná ta sklenice. Dnes za peníze, zejtra darmo. Vivat, páni hosti.”

Na jiné sklenici vedle téhož slibu odbývá hostinský toho, kdo nemaje čím platiti, chtěl by snad píti na řád, nezdvořilým pořekadlem:

“Dnes za peníze, zejtra zadarmo. Když nemáš peněz, do hospody nelez.”

Na sklenici z r. 1729, ozdobené jezdci v malebném kroji s vlající parukou, mohl si čísti host v přestávkách mezi jednotlivými doušky:

“Pán Bůh mnoho darů má, komu ráčí, tomu dá.”

Nápis na sklenici s poprsím sv.Václava (viz na obrázku) poučoval družinu při pitce, aby svárů pominuli a přátelství mezi sebou zachovali, těmito slovy:

“Nic na světě lepšího nemůže býti, tak jako dobré přátelství vždycky zachovati.”

Zamilovaný zavdával si ze sklenice s nápisem milostným, kterým prozrazoval slast šťastné lásky:

“Smutné srdce Pán Bůh těší a mě ze všech nejmilejší panenka.”

Ze všech ostatních nápisů vybíráme na konec důmyslnou pobídku k pití na sklenici asi z XVIII. věku:

“Lepší za živa kapka, nežli po smrti celá várka. Vivat.”

Hrnce a džbány ve druhé skupině podávají ukázku, jaké nádobí bylo v české chalupě rozestaveno v jednotlivých odděleních. Jsou to nádoby hliněné i z kameniny obvyklého tvaru (vyobrazení č.4). Výzdoba jejich je rozmanitá, nejzdařilejší opět tam, kde na polévané ploše znázorněny jsou motivy ozdobné z říše rostlinné, květy a plody, haluzky s listím. Zahlédneme na nádobí tomto také motivy figurální, vážné i čtveračivé výjevy, charakteristické pro kroje XVIII.věku, džbány s odznaky hospodářskými, řemeslnickými; např. viz džbán cechovní pekařský z r. 1723 s pečivem v rámci věncovitém a džbán s pluhem a nářadím hospodářským.

Bývá také výzdoba rozčleněna souměrnými pasy v jednotlivá pole s okrasou kolorovanou obyčejně hnědě, modře a zeleně, někdy též s emailovanými vložkami, s okrajem a podstavcem šachovitě okrášlenými bílými a tmavšími čtverečky. Jindy bývají nádoby ozdobeny vypuklinami rovněž v podobě větviček s poupaty, květy a listím, hvězdicemi a úponky, věnečkovitým pletivem, jak o tom podávají názor hrnce na naší skupině v hořejší řadě.

Také pokličky bývají ozdobeny malbou i vypuklinami, při čemž obyčejně řídí se výzdoba pokličky rázem okras na nádobě, ku které přísluší. V této skupině upozorňujeme na zajímavou ozdobu hrnce v hořejší řadě vlevo. Je to pěkná česká práce hrnčířská. Dva hrnce sloučeny jsou v jednotu. Hrnec zevní má stěny zdobeny prolamovanou ornamentikou, zručně urobenou, nahoře s okénkovitou obrubou. Dvojatý hrnec tento zaujímal ve zvykosloví lidovém důležitou úlohu. V něm pravidelně nosívaly ženy šestinedělce do “kouta” slepici s nudlemi. V dolejší řadě uprostřed spatřujeme neméně pozoruhodnou nádobu, láhvici šestibokou s letopočtem 1679 s cínovou, šroubovou zátkou. Po stranách vyrůstají stonky s listovými útvary, zakončené květem, pětilistou růžicí. Napravo v hořejší řadě umístěna slánka s dřevem pruhovitě vykládaným, ukázka ornamentiky bednářské, vybraná ze síně z domu, kde bylo uloženo dřevěné nádobí podobné, korbelíčky, dížky, dojačky, máselničky apod., jak o tom již bylo pověděno.

Třetí skupina nádobí z “české chalupy” (vyobrazení č.5) rozložena je na dvou policích nebo římsách. Vedle sklenic ozdobných s cínovými víčky, s nápisy a obrázky květů, zvířat, vedle květovaných hrníčků, slánek, schránek na koření všímáme si osmi- a šestibokých baněk skleněných s úzkým hrdlem, uzavřeným zátkou šroubovou, cínovou se závěsným kroužkem, z nichž dvě visí na hořejší polici a tři bez kroužku jsou položeny v přihrádce police nižší. Tyto baňky, láhvice, nazývané ve východních Čechách “prysky”, věnovali si milenci na znamení lásky, dávajíce na ně malovati a leptati svoje jména začáteční, hořící srdéčka, spoutaná stuhou, květy, ptáčky apod. Z nich zavdávali si o námluvách “dobré” (tj. kořalky), z nich dávali připíjeti o svatbě po cestě, o křtinách, při schůzkách mládeže. Byly chovány v rodinách na památku.

Na obrázku tomto zároveň vidíme vzácné památky, jejichž stáří je zaručeno bezpečně letopočtem. Jsou to polévané talíře, mísy a podnosy s ozdobou hnědou, zelenou a modrou. Ozdoba upravena je z květů, z hroznovitých bobulí, z jablíčkových tvarů na stoncích, z nichž mimo listí bujně vyrůstají úponky a fantastické rozviliny. Na dvou mísách v dolejší poličce zobrazeny jsou postavy. Mládenec v kroji z doby, kdy cop vládl, vede si po šachované půdě vyšňořené dvě panny v malebném úboru z téže doby, s rukama podepřenýma jakoby při tanci o bok. Po stranách napodobeny jsou haluze smrčky, mezi postavami zvedají se květy drobně načrtané. Na druhém talíři mává po pravé i levé straně kostelní vížky s bání a křížem, obklopené smrčkami, muž vesele jednou rukou a druhou si opřel bok. Obě tyto mísy opatřeny jsou mimo to na okraji prostou, starodávnou ozdobou. Mísy tyto a jiné podobné budily pozornost u znalců těchto památek rázovitou výzdobou svojí i určitým vročením, jímž zajištěn starý jejich původ z let 1650, 1674, 1726, 1744, 1754 atd. Nakonec dlužno přidati k vyobrazením našim, že bylo na policích a na misnicích v české chalupě vyloženo také cínové nádobí, jehož lid náš používal ve svých domácnostech. Byly to hlavně talíře a mísy cínové s ozdobou rytou i vypuklou.

Vcházejíce do dalšího oddělení, všimneme si bezděky při vchodu na levé straně zvláštní pokrývky hlavy, schválně zde umístěné pro její originálnost. Je to čepice z Domažlicka, ušitá z vrstev stromové, vyhlazené hubky. Čepice podobné, nenepodobné čepicím ze žlutavého sametu, šije podnes vetchý kmet, starý Chod pro své krajany.

Věnujeme nyní pozornost vysoké stěně nad vchodem, jímž jsme vešli. Rozsáhlé, bílé plochy její bylo vhodně použito. S vytříbeným vkusem vystaveny jsou tu v malebné rozloze staré odznaky rychtářské důstojnosti, rychtářská “práva”, jednak z býkovce uvinutá a koží potažená i ozdobená pletivem, sametem a hedvábnými třásněmi na koncích, a uprostřed pobitá lesklými puklami, jednak také “práva” s násadou dřevěnou, pěkně vysoustruhovanou s mosaznou sevřenou rukou na konci. Mezi nimi jsou seskupeny příbuzné cechovní “ferule” pekařské, sladovnické a mlynářské, dále čekany a jiné hole ozdobné, roubíky s ozdobou nýtkovou i vyřezávané, zejména roubíky slavnostní, jichž se užívá při obžínkách. Vedle bičů vyšňořených zdobí tuto stěnu okrášlené vrcholky přeslicových kuželů, pravidelně s ozdobou “hraničkovitou”, tj. složenou z dřívek pěkně vyřezávaných v pravidelnou skupinku.

Jak vypadala “práva” z vylíčené skupiny, dobře poučuje jejich výběr na vyobrazení č.6. Jsou tu vyobrazeny nejlepší, rázovité exempláře z hojné sbírky v “české chalupě”, jednak s dřevěnou násadou a s rukou mosaznou, pak opletené koženými ozdobami i také ozdobnější. Uprostřed spatříme placatou “hlavu” ferule, jemně vyřezávanou, při čemž bylo použito dvojhlavého orla za základ vkusné ornamentiky, rozčleněné kolem něho.

Připojena je zároveň na tento obrázek figurka, ze železa urobená, “železná kráva”. Nepatrný tento zjev patřil mezi nejvzácnější, zajímavé památky starodávného bytu a zvykosloví lidového. Jedni vykládali, že tato “kráva železná” bývala symbolem, označujícím známou povinnost k záduší, faráři, kterou na sebe vzal, kdo ze záduší přijal krávu pro potřebu svého hospodářství a za to na určitou řadu let se zavázal k ročním dávkám mléka, másla, sýra. Jako symbol této oddanosti postavil si na místo vyznačené ve světnici “krávu železnou”, pod kterýmžto názvem lid pak vůbec rozuměl jakoukoli nedobrovolnou povinnost, dávku, nucené závazky na chalupě, při hospodářství. Jiní vykládají tuto “krávu železnou” za dárek votivní. Podobné dárky železné podnes v jižních Čechách prodává kostelník před kostelem. Lidé si je kupují a přinášejí je pak za ofěru do kostela. Kostelník si je zase uschová a ve výroční den některý, obyčejně na sv.Leonarda, znova lidu prodává, jenž je zase obětuje a doufá, že za to bude míti úrodu a požehnání na “Božím dobytečku”, že bude chráněn před učarováním a morem. Byla by tedy figurka na našem obrázku podobnou “ofěrou” votivní.

Nalevo postavena je pozoruhodná postel, jeden ze vzácnějších kusů nábytkových, které byly z různých krajů českých dodány do “české chalupy”. Má totiž nad sebou “nebesa” neobvyklá, dřevěná, umístěná na prodloužených sloupcích rohových, vkusně vyzdobená řezbou uprostřed a v rozích. Vedle ní opět zajímavá památka lidového umění: ornamenty rázu litomyšlského, provedené pavím brkem na košíku, koží potaženém. Letopočet 1869 poučuje, že takováto výzdoba donedávna byla pořizována a místy posud těší se zálibě lidu našeho při okrase předmětů kožených.

Ornamenty malované, vykládané i vyřezávané prohlížíme na několika truhlách v tomto oddělení.

Pravda, že tu při činnosti jich zhotovitelů a samouků lidových působily upomínky a vzory cizí, hlavně vtírající se živel barokového slohu. Ruka neumělá snažila se napodobiti tvary, vzorce, které umělec doby barokové dovedně osnoval v ladných výtvorech svých se všemi rázovitými podivnůstkami a módní příkrasou, aby vyhověl vkusu doby svojí. Vedle toho však nesmíme zapomínati, že fantazie lidového umělce i samouka přes to ještě měla dosti vděčné pole pro tvorbu originální. Tam, kde se nesháněl po výzdobě figurální, kde svoje vzory čerpal přímo z dojmů přírodních, podařilo se mu rozvinouti na víku (svrchu i zespoda) a hlavně na přední straně jednotlivé květy, věnce, kytice a girlandy tvarů jemných, podoby ušlechtilé.

Příznivý dojem zvyšuje se, když není volena strakatina barev a plocha ozdobná je vhodně a souměrně rozčleněna v jednotlivá pole. Ukázkou této ornamentiky podáváme výzdobu truhly z roku 1802 (vyobrazení č.7 a 8), prostě, ale vkusně okrášlené motivy květinovými na spodu víka s důkladným kováním a ozdobou tepanou při otvoru klíčovém. Zato při druhé truhle převládá již vliv ornamentiky umělé, jak to prozrazuje zejména přední strana, opatřená dvěma pávy, obklíčenými věncem.

Skvostnější výzdobu snad vysvětlíme, že to byl asi dar svatební zámožným snoubencům, jak usuzujeme podle milostného nápisu na víku a symbolického znázornění věrnosti manželské dvěma hořícími srdéčky k sobě připoutanými. Na spodu víka nalepeny jsou vedle toho obrázky svaté i světské, zejména obrázky ze srdcí perníkových s milostnými veršíky, dále také modlitbičky, dárky z poutí apod.

Všímáme si hned na tomto místě také ozdobných almar, které byly vystaveny v jednotlivých odděleních “české chalupy”. Podivení budily hlavně pestře malované skříně a šatníky z Turnovska. Ozdobeny jsou malbami květů, seskupených v kytice a vyčnívajících ze zvonovitých květináčů. Květy jsou rozsety nejvíce po dveřích skříní, někdy též po stranách, souměrně s malbou na dveřích, jejichž povrch bývá rozměřen a rozdělen v jednotlivá pole. Někdy pokusil se kreslič o výzdobu jiného druhu. Snažil se znázorniti na skříni poprsí světce (nejčastěji Panny Marie, sv.Vojtěcha, sv.Václava, sv.Ludmily), výjev ze života svatých (sv.Anna s Pannou Marií). Někdy též zosnoval kresbu symbolicky, jak z květináče vyrůstá rostlina, v jejímž květu spatřujeme poprsí svatého. Rozumí se opět, že jako vůbec v lidovém umění, tak i tuto kresba z květin dařila se ozdobovateli poměrně lépe a vkusněji, než kresba a malba svatých a světic. Cizí vliv, hlavně vliv doby barokové, jeví se opět zcela určitě také při výzdobě almar těchto. Při tom však rovněž dlužno připustiti, že malby ty, jsouce teda podle cizích vzorů pořizovány od řemeslníků prostých, nezřídka přibíraly charakteristické znaky národního umění domácího, jež se připlétaly lidovému umělci třeba bezděky do výzdoby, do pestrého malování. Ukázku výzdoby této viz na vyobrazení světnice č.15, kde je almara nalevo vedle sedláka poučným reprezentantem pestré malby na skříních, o které bylo právě pověděno.

Na truhle při rohu, pestře pomalované, s ptáčky na ratolístce, vyrůstající z květináče, prohlíželi si návštěvníci džbán, jehož otvor je potažen koží, ve které jsou připevněny žíně. Byl jsem překvapen často, že nejen návštěvníci z měst, i naši venkované neznali již obyčeje, sdruženého s tímto džbánem, i neznali jiných předmětů z lidového zvykosloví a ze života starodávného, jdouce buď netečně kolem nich nebo hlavou pokrčujíce, co to asi je. Podobně se dovídali, že tento džbán se nazývá “bukač” nebo “bukal” čili také “fafrnoch” a že o vánocích děti jej nosívají po domech a za zpěvu písní koledních tahají rukama namokřenýma žíně, čímž vzniká zvláštní zvuk, “bukání”.

Městského, umělejšího rázu jsou obrazy ve dřevě vykládané, nyní uložené v “selské síni” v Museu království Českého v Praze. Zajímavější je nádobí a nářadí na polici vedle těchto obrazů. Svědkem starších časů jsou tu dosti zachovalé hodiny přesýpací a ozdobná struhadla na koření s vyřezávanou násadkou, kruhátka na perník, jehož hospodyně za dob starších více spotřebovala než nyní.

V rohu napravo vystrojen je kout světnice z Litomyšlska. Statná postava sedláka v starobylém kroji tamějším budí pozornost hlavně drobným, jemným vyšíváním, jak bude ukázáno v stati další, charakteristickým pro úbor kraje litomyšlského. Neméně zaujímají ozdoby starých okřínů malovaných, připravených na stole, pokrytém ubrusem, jako by právě k jídlu. Jen ještě sundati ze lžičníku vedle okna cínové lžíce s obrazy sv. apoštolů, jemně vyrývanými. U stěny, zakryté koutní plachtou s vyšíváním, ne nepodobným rázu výšivek slováckých, pozorujeme sličně zdobený kolovrat s kuželem na trojnožce řemeslně vysoustruhované.

V oddělení následujícím hospodaří sedlák a selka z Domažlicka v čepci “koláči”. Představu o úpravě tohoto rohu má čtoucí z připojeného obrázku č.10. Kroj muže i ženy vypraven je věrně podle skutečnosti a také typy jsou tu opět zobrazeny. V hlavní podstatě shoduje se uspořádání tohoto oddělení se světnicí jihočeskou. Opět v rohu pořádný stůl, “koutní” almárka se zápisy a knihami, v rohu obrázky na skle malované, s rámci zrcadelními, na almarách a na římsách se zábradlím skleněné i hliněné nádobí, svícníky s posunovacím přístrojkem v závitovém držadle apod.  V kolébce s malovanou ozdobou hoví si děťátko pečlivě vystrojené s karkulkou se třpytivými bůstkami a cetkami, s chomáčem pentliček načechraných. Všimneme si také vyřezávaného opěradla na židlici u sedláka.

Neopomíjíme také pohlédnouti nahoru na stěny při střeše, kdež jsou v malebných řasách rozloženy skvostně vyšívané pleny, koutra. Jednotlivé skupiny soustředí se vždy k čepci zlatému nebo stříbrnému, jehož květnaté fábory pěkně lahodí oku na bílých plenách a koutrech, bohatě okrášlených vyšíváním v cípech a při obrubě. Mimo to na hlavním trámu u krovu umístěna řada starobylých kolovratů. Na zídce u krovu rozestaveno je nádobí, džbány, mísy s lidovými ornamenty.

Jdeme do dalšího oddělení, do improvizované světnice, kde vládne žena, oděná věrně krojem z okolí litomyšlského. Pozornost odborníků budily v této světničce především staré talíře a mísy na misníku, některé z let 1666 a 1694.

Na stole v tomto oddělení rozevřeno bylo několik psaných knížek modlitebních. Jiné knihy podobné byly umístěny na truhle v oddělení dalším a několik bylo vystaveno na galerii ve velkém průmyslovém paláci. Knihomalby v památkách těchto nevynikají ovšem takovou nádherou a vytříbeným vkusem uměleckým, jako obrovské kancionály a bible, zlatem se třpytící a zářící skvoucími barvami, jaké vídali návštěvníci ve výstavě retrospektivní. Jsou však zato vyzdobeny prostě ornamentikou, urobenou podle vkusu lidového rukou neumělého umělce samouka nebo málo jen vyškolenou zručností kantora vesnického kdesi ve vísce odlehlé. Knihomalby tyto nevyrovnají se vzácným knihomalbám v kancionálech moravských, jež vydalo Olomoucké vlastenecké muzeum za III.díl “Moravských ornamentů”. Přesto však pro charakteristiku lidového umění českého nejsou docela bezcenné. Pomineme-li zkomolených, nedobře vystižených ozdůbek, přejatých z ornamentiky barokové při ozdobě obruby listu a při výzdobě iniciálek i závěrečných okras, neupřeme umělecké ceny ozdobám ostatním, načrtnutým tmavými obrysy a pak vyplňovanými barvami obyčejně křiklavými, pestrými. Nejlépe dařilo se tuto lidovým umělcům při kresbě ornamentů rostlinných, jež převládají v těchto knihomalbách.

Z květináčů vyrůstají stylizované květy zvoncovité a hroznovité, jsouce propleteny růžicemi, hruštičkami, malinami, žaludy. Kolem textu rozvíjejí se haluzky opět s květy a listím. Na tenkých snítkách poskakují ptáci, zobají z rozvilin hrozníčky, nosí v zobáku pásky s nápisy a srdce plápolající, laškují s úponkovitými ratolístkami. Ornamenty s motivy figurálními mají cenu nejmenší. Prozrazují práci malíře, jenž marně se pokoušel nějak zobraziti výraz tváře, hnutí těla, přiměřeně načrtati záhyby a řasy roucha, znázorniti pohyb a ruch jednotlivých skupin. Kde mohl tvořiti samostatně, nepotřebuje ku prosté stylizaci obzvláštní dovednosti kresličské, jako při uvedených ornamentech rostlinných, tam vyzdobil venkovský písař-umělec modlitby a kancionálky primitivní sice, ale s okrasou sličnou, která oku lahodí a která nejednoho návštěvníka české chalupy povzbudila, aby se poohlédl ve svém okolí po památkách podobných, po rázovitých knihomalbách lidu českého.

Ještě jiná zvláštnost byla zařazena do tohoto oddělení. Nápis na prosté židli s vyřezávaným lenochem, se srdcovitým otvorem uprostřed hlásal, že na této židli sedával známý rychtář milčický Fr.J.Vavák. Tím ovšem nabývá tato památka ceny ještě větší, když se k ní druží tradice o svérázném skladateli písniček, pamětí a hlavně svatebních řečí, přečasto vydávaných (vyobrazení č.11).

Vedle nádobí zahlédneme na almaře “máječku” nebo “líto”. Zaslechl jsem často i od venkovanů mylný výklad této “máječky”. Nevěděli, že stromek, “smrček”, ozdobený řetízky papírovými, pestrobarevnými, ostřižky látek, stužkami, obrázky z kalendářů a obrázky svatých, růženci z “vejdumků”, tj. nepoškozených skořápek z vajec, nosívají děti na smrtnou neděli dům od domu, zvěstujíce popěvkem, že smrt zanesli a nové “líto” že přinášejí.

Na stěně protější zavěšeny jsou rozmanité nástroje, nářadí kuchyňské i hospodářské. Vyloženy jsou tu dřevěné formy, kadlubky a tvořidla na máslo, na marcipán, na slavnostní pečivo, jejichž ukázky podává připojený obrázek č.13. Mnohé z nich reprezentují pěknou řezbářskou práci lidovou.

Na formách, kadlubech těchto zahlédneme zjevy nábožné, Krista na kříži, monstranci apod., dvojité kadluby na kudrnatého beránka na podstavci s kvítky, formy na srdce bohatě vyzdobené, na srp, na rybu, na panáka sedícího a vzpřímeného, na lva s děťátkem.

Vedle něho je forma na miminko malé a uprostřed na miminko veliké s vyšňořenou karkulkou, květovaným lajblíčkem a úpravným povijanem. Forma tato je velice jemně provedena a svědčí s ostatními vyřezávanými předměty této skupiny o značné vyspělosti řezbářů, kteří je robili pro domácnost lidu českého.

Prohlížíme si tu ještě jiné drobnosti. Dřevěná hlava, na ní holubinka a vedle skleněná litá koule s držadlem skleněným poučují, jak bývaly holubinky žehleny, hlazeny. Vyloženy jsou tu olověné formičky na lojové svíčky s otvorem na knot bavlněný, jež si lid po domácku sléval z převařeného loje. Vedle nich se díváme na staré kratiknoty, na sirky v původním slova smyslu, ve schránce vyřezávané, totiž nitě, namáčené v síře.

Zde také jest uspořádána pozoruhodná sbírka lidových křesadel, prostých, s ocilkou a kamenem křesacím nad troudníkem, i složitějších, uměle sestrojených, kteréž mnozí, zběžně je prohlédnuvše, pokládali pro příbuznost jejich s křesadly na zbraních starodávných za pistole.

Podáváme ukázky těchto křesadel, která bývala zarážena do prapiska u dveří. Kovové i dřevěné součásti jejich jsou ozdobeny řezbou a ornamenty rytými (vyobrazení č.16).

Výboru podařilo se získati pro tuto část také několik zámků dřevěných, z nichž dva na vyobrazeních připojených názorně poučují o prostém mechanismu při zavírání po starodávném způsobu (vyobrazení č. 17 a 18).

Na truhlách vystavena neobyčejně bohatá a přehledně sestavená sbírka kraslic z různých končin země české. Znázorněna tu technika a vývoj ornamentiky kraslicové řadou zdařilých, pěkně zachovaných exemplářů “rýsovaných”, vyškrabovaných, i kraslic s ozdobou nanášenou voskem.

Sbírka tato těšila se veliké pozornosti návštěvníků domácích a zejména jihoslovanských, z nichž mnozí si pořídili náčrtky ornamentů hlavně geometrických a čerpaných z říše rostlinné na těchto kraslicích pro srovnání s ornamentikou kraslic mimočeských. Ukázku této ornamentiky přibral jako dekorativní součást do úvodní vignety mistr M.Aleš.

Kolem stěn, kudy nyní jdeme, jsou rozestaveny v příslušných skupinách dobře zachovalé exempláře nábytku českého, selského i také městského, o jehož výzdobě, malované i vykládané, bylo již pověděno.

Na almarách a truhlách bylo tu opět rozestaveno rozmanité nádobí, jak bývá v domácnosti, medníky (hrnce na med, jímž hospodyně místo cukru sladily jídla a nápoje), džbány s cínovými víčky, korbelíky a slánky z dřeva vykládaného se třpytivými žlutými obroučky, svícny spirálovité, v nichž byla dohořívající svíce plechovým držátkem posunována podle potřeby a jiné drobnosti.

V oddělení posledním, upraveném opět v jizbu, opakuje se v hlavních rysech zařízení selské světnice české. Jak čtoucí vidí na připojeném obrázku č.15, oživena skupina nábytku, seřaděného v rohu světnice, dvěma postavami. Muž, opírající se o židli, oděn je krojem plzeňským a žena u kolébky, kdež hajá děcko v červené peřince, oblečena je po domažlicku se starožitnou součástí kroje československého, s rukávcemi. Přesto, že se zařízení světnice opakuje (stůl rohový, almárka koutní, obrazy s prutem kočiček, v okně holubička dřevěná, nádobí, široká malovaná postel vysoko vystlaná apod.), překvapeni jsme několika novinkami, jichž jsme neviděli v ostatních odděleních.

Navazujíce na zmínku o kraslicích, upozorňujeme na výběr “pomlázek”, “dynovaček” ve džbáně na almaře vedle ženy. Jimi šlehají čtveračivě hoši o velikonocích děvčata, žebroníce za “pomlázku”, za kraslice. Jsou prostě i uměleji spleteny z prutů vrbových a okrášleny pentličkami. Tamtéž stojí onen zajímavý hrnec dvojatý, s prolamovanou ozdobou, v němž ženy nosívaly šestinedělce do “kouta”, jehož obrázek vidí čtoucí ve druhé skupině nádob ozdobných na obrázku č.4. Vedle okna jsou zavěšeny staré dudy s rytou ozdobou na trubkách. Vedle almary za ženou na rychtářském právu visí pravá “pangrotka”, pokrývka hlavy mužské. Na stole v rohu láká mísa opravdových koláčů selských.

Kdežto hospodáři při návštěvě chalupy zvědavě pohlíželi na knihy vedle mísy, do staročeského “lékařství koňského”, poutaly pozornost všímavých hospodyň, obeznalých s lnářstvím, vlevo na almaře sháněčky, moták a počítadlo na přízi.

Z drobnějších věcí ještě zmiňujeme se o hračkách na pravém okně, pak o dýmce dřevěné s dlouhým troubelem tamtéž a pod ní o krabičce na sirky, rovněž vyřezávané ze dřeva rukou nevyškolenou. Letopočty na sklenicích v tomto oddělení poučují, že nádoby tyto přes půldruhého sta let již mnohého svými nápisy poučily a žíznivé napojily.

Při východu z chalupy vyloženy jsou ve skříni veškery důležitější součásti kroje z Domažlicka s vyšíváním, jehož líčení se vymyká z rámce této stati. Zmínky chvalné zasluhují tabulky, připevněné v této části chalupy po stěnách. Je to “Rozbor jihočeského ornamentu” od Fr.Lega. Pan Lego podal na první tabulce hlavní tvary ornamentové: srdéčko, květináček, trojlist jetelový, jablíčko, paví oko, kohoutek, klásek, rozmarinku, hrozníček, poupátko, tulipán, chrpu, karafiát, růži, věneček. Základní tyto tvary stopuje pak v jejich rozvoji na jednotlivých variantech.

Podobné studie o ornamentice skříní, truhel, lomenic, o uspořádání domácností lidových podali do “české chalupy” a na galerii v hlavním paláci akad. malíři Prousek a Šebek a učitel V.Smutný. Názorné kresby jejich těšily se právem zasloužené přízni všech návštěvníků.

Na galerii byly spořádány v příslušné skupiny vedle vyšívání také některé drobnůstky z lidových krojů, z lidového života, např. staré hodinky kapesní se závěsy k nim, prsteny, náušnice, kytice a věnce, korunky svatební, jehlice do vlasů s ozdobnými násadkami, pentlíky k ozdobě vlasů, loubečky s okrášlenými konci, dýmky vyřezávané, zrcátka v pouzdrech dřevěných, amulety proti zimnici, proti božci, vyřezávané jahelníčky, nože a kudly s vyřezávanými střenkami apod. Vše to bylo seřazeno po stranách skříní, kde byly výšivky.

Nakonec dlužno ještě podotknouti, že výboru pro výstavu lidového umění šlo jen o památky vzácnější, významnější. Proto si vybíral a vykládal pro podívanou jen předměty, které zasluhovaly povšimnutí bedlivějšího, a řadu jiných, ochotně zasílaných, odkládal, poněvadž se ani pro zjevy důležitější místa nedostávalo. Tím budiž objasněno, že bylo potřeba stěsnati v skupiny mnohé cenné památky, které oko divákovo v směsici snadno přehlédlo a přelétlo k dalším předmětům. Doufáme však, že jsme v této stati neopomenuli ničeho důležitějšího, a že naopak je tu pro budoucí paměť zaznamenáno, čeho si třeba mnohý návštěvník při zběžné prohlídce “české chalupy” nepovšimnul.

Pokusil jsem se v této stati popisné býti průvodcem po bývalé “české chalupě”. Přesto, že byly proneseny proti ní některé výčitky, že uspořádání nesouhlasilo s názory jednotlivců, kteří by si byli přáli, aby to tak a jinak bylo seskupeno atd., nikdo neupře, že pořadatelé “české chalupy” učinili u nás zdařilý pokus sebrati a vyložiti v ladném výběru ctihodné památky lidového umění a kulturní přežitky z věků minulých.

Nechť každý nestranný posuzovatel uváží, v jak krátké době byla pořízena výstava lidového umění v “české chalupě” i na galerii. Práce tato byla podle úředních zápisků vykonána přese všecky nesnáze asi za tři měsíce. Náklad uhrazován byl jednak od výkonného výboru, jednak sbírkami soukromými, které výbor náš zahájil ku podnětu dr. J.Píče a jichž zejména se zúčastnily vedle českého studenstva a soukromníků okresní výbory, záložny a zastupitelstva obecní.

Není divu, že každý, kdo z labyrintu výstavních budov zavítal do “české chalupy” (byly to, jak známo, zástupy, které se často vraty nemohly prodrati na dvůr), oddechnul si jako doma, zadumal se při jednotvárných zvucích hudoucího stařečka dudáka, vzpomínal zašlých dob.

Vzpomínal tu každý uvědomělý Čech, že v ovzduší jizeb, jakými tu prochází, zachováno bylo naše dědictví nejdražší, česká řeč, české zkazky, písně, obyčeje, vůbec české lidové podání, že z ovzduší tohoto vycházeli v dobách krušných přední naši vlastenci, bez jejichž neúmorné a nadšené činnosti, jejíž zárodky a podněty si odnášeli od krbu rodinného z podobných českých chaloupek, nebyli bychom se dočkali tak skvěle zářivého úspěchu, kterým se honosil právem český národ na zemské jubilejní výstavě na odiv světu všemu.

(knižní publikace “Sto let práce”)