Jiráskova dcera Božena, provdaná Jelínková (1880-1951, zde na vzácném snímku s tatínkem Aloisem Jiráskem), zdědila po svém slavném otci malířské nadání a stala se uznávanou českou malířkou. Roku 1905 se provdala za spisovatele a politika Hanuše Jelínka (1878-1944). Se svým otcem Aloisem Jiráskem měla celý život intenzívní vztah. Projevovala i literární nadání, kdy se pokusila o vlastní literární tvorbu – vydala mj. sbírku pohádek “Patero pohádek” a v následujícím roce, v roce 1926, uveřejnila v Lidových novinách fejeton “Děti ze Sançy”, protiválečný výkřik, tak aktuální v dnešní době.

“Včera, v sobotu, večer, když jsem si zasedl k novinám, byl jsem mile překvapen Tvým fejetonem v Lidových novinách. Tvé “Děti ze Sançy” se mně velmi líbily. Jsou jemně a vřele napsány. Schoval jsem si je.”

Tak se o fejetonu vyjádřil sám Alois Jirásek.

Božena Jelínková:

Děti ze Sançy

Obraz z mých mně nejmilejší. Děti ze Sançy jsem uviděla jen jedenkrát. V Sançy, v místečku zpustošeném válkou, v Soissonu.

Než je mé srdce spatřilo, bylo dobře připraveno. Byly posledním bolestným útokem na ně, ale zároveň byly jeho nadějí a útěchou. Neboť vyrůstaly a vyspívaly na místě zkázy, a že byly děti různých národností, klenuly nad ním duhu.

Sançy. Ci-devant městečko. Místečko v kotlině, stranou dráhy ležící. Projeli jsme kolem rozbitých, rozstřílených nádraží, kolem zničených osad, kde se všude horečně pracovalo. Únorový, chladný a vlhký den nás roztřásal zimou. Sousedsky milé bylo poslední nádražíčko, spíš domek nádražního hlídače, jen z prken provizorně sbitý.

V čekání na poštu do Sançy ohřáli jsme se u kamínek a paní přednostová dávala mně pod nohy horké cihly a ještě jednu pod nohy do bryčky přistrčila – snad že jsem byla ze všech nejútlejší.

Nevidím dnes už víc než tu boudičku, útulně lidsky vypravenou, v šedivém prostoru bez konce. Černá bryčka na dvou obrovských kolech nás poveze do Sançy. Jak jsme se tam namačkali, tak jsme se tam namačkali. Zimu ohříval mladý smích Mlle Dupuch a moje rudožlutá cihla.

Jede také jakýsi pan páter a sousedé a sousedky, a bylo by všechno tak veselé, protože jedeme francouzským venkovem a protože podle cesty roste ostružinčí a nalité vrbky a jistě tam v létě kvetou svlačce; protože silnice vesele se točí do kopečka a vozík jede pomalu a pomalinku míjí vykotlaný strom, a já v jeho niche vidím, na mou čest, vidím místo Lourdské Marie Panny dvě živé sovičky či kulíšky, jak se k sobě v dutině tulí.

Bylo by to veselé – jenže, teď se vzepnuly na nebi holé, prosící ruce rozstříleného stromu. Druhé a třetí, a pak je jimi pokryt horizont. Uslyšela jsem tlouci zmučené srdce Mme Busquet. Blížíme se k Sançy. Mr. Busquet pohnul hlavou. Jeho oči mají výraz někoho, jenž uviděl, co nikdo z lidí smrtelných nespatřil. Jsme v Sançy. Tady je kostelík v sutinách. Tady je rozbořená, mlčící, hřbitovní zídka.

Zde jsou hroby. Zde jednoho večera, v úzkosti a zoufalství, otec, pološílený, potmě, s rýčem a svíčkou v ruce v čerstvě navršené mohyle padlých Francouzů hledal a vlastníma rukama vyhrabal svého jediného syna. Bylo mu dvacet let.

Odsud nedaleko byla Chemin des Dames. Bolest lehla na městečko Sançy. Nezůstal z něho kámen na kameni. Lidskému srdci je uloženo, aby tlouklo a žilo.

Přeletělo několik jar přes městečko. Vypučela tráva, zazelenala se křoviska, z mrtvých vstaly některé stromy a lidé se vrátili ke svým rozbořeným krbům. Země se znovu zryla (jaká práce!), osázela viničkami a sádky, pole se osila. Vyrůstal dřevěný baráček za baráčkem a blízko hřbitova, uprostřed osady, postavili školu. Je kamenným pomníkem mladého hocha Busqueta a jeho padlých druhů. K ní se upjala všechna starost a všechna činnost jeho otce, který je jejím inspirátorem a původcem. Místo smrti jediného syna stalo se mu drahým. Zná každý kámen, každou travičku, každý keř růží, všechny sousedy a jejich děti. Mme Busquet tiše, oddaně kráčí za ním s prázdnou mateřskou náručí.

Obešli jsme kolik dřevěných baráčků, dovnitř nakoukli, pohovořili, pohoštění přijali, ve škole u mladičké učitelky poobědvali. Došli jsme k starostovům. Chudý, prkenný domek jako jinde. Tady jsem uviděla děti ze Sançy.

Zdá se mi, že bylo pozdě odpoledne. Neboť vstoupili jsme skoro do tmy. Okolo byly hlasy. Uprostřed zářil obraz. Rozbolené srdce tichlo. Umřela ve mně skepse. Neboť nad Sançy se sklenula duha.

Dívalo se na mne pět párů dětských očí. Pár šilhavých očí děvčátka starostova, pár černých, chytrých oček děťátka italského dělníka, který pomáhal roubit obydlí obyvatel. Dva páry líbezných očí dvou Francouzek, jakoby skrytými slzami naplněných, a modré oči, které patřily slovanské hlavičce dítěte polského dělníka.

Potichu jsem si říkala slovo: Candeur, Candeur. Děti stály bezelstně, v dobrotě, čistotě a svornosti. Patřilo jim dvé červených jablíček a jedna kachnička z růžové celulosy.

Dětí bylo pět. Italské děťátko sedělo u stolu na vysoké židli, kolem obličejíčka se chvěla labutinka a zvyšovala lesk černých oček. Mločí ručky se opřely o čtvercované, voskované plátno stolu. Za děťátkem stály dvě malé Francouzky.

Oh, kolik štěstí mně později, když jsem je zpaměti malovala, přinesly jejich botticelovské hlavičky! Jaká něha a milost mne naplňovala, když jsem je malovala a kučery se mně pod štětcem svíjely! Jak jsem opatrně ráno k obrazu přistupovala, neboť se mně zdávalo, že musí, že každou chvíli vyhrknou z očí staršího děvčátka slzy. A menší klonilo víc a víc andělsky hlavu. Jedno mělo černou školní zástěru, obě šaty modré, modrou francouzského venkova.

Starostova ošklivá dcerka, jak byla dojemná! Nevěděla o svých opičích, šilhavých očích, vychrtlé, protáhlé hlavičce, slepených vlasech, ve kterých, jako motýl v rozsochatině, seděla bílá mašle. Ucouraná, žlutavá ovčí či kozí kůže obtáčela holčiččin krk, a šedivý svetr, z jakýchsi vlněných ocásků, visel děvčátku na hubeném těle. Holčička stála a dívala se šilhavýma očkama a úzkou jejich štěrbinkou bylo vidět dušičku, která měla právo na místo mezi anděly.

Kulatá hlavičko slovanského dítěte, kde jsi se tu vzala? Tvé oči, které mně připomněly pole kvetoucího lnu tam u nás! Tvá pěšinka, dělící vlásky jak hedvábí! Jak jsi se usmála, jak jsi byla vděčná, že jsem pochválila tvou modrou pentli! Neslyšela jsi však, že mně přeskočil hlas.

Oblékli tě ve francouzskou zástěru s dlouhými rukávy, holčičko z Polska. Však se ale rozdělíš o jablíčka s italským batolátkem a malými Francouzkami. A kachnička je na hraní pro všechny…

Nad Sançy se sklenula duha, a v ten den jsem věřila, že už nemůže být nikdy války.

(Lidové noviny, 2.října 1926)

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.