Popis projektu
Den roku Nového, až k večeru jasno, silný mráz, sníh.
Zima ostrá velmi, která 27.prosince se sněhem se začala, nyní s velkými a prudkými mrazy ve dne i v noci držela, až slyšeti bylo, že již onde i onde člověk na cestě zmrzl i dobytek v chlívích. V chlívích zajisté ve všech hnůj a v studnicích voda mrzla.
11.ledna drobet oblevení se znamenalo, sněhu ale vždy přibývalo, přes den neb přes dva vždy padal, až do 21.již ho na 3/4 lokte zvýši bylo. Záhony v poli nebylo znáti.
Dne 25.ledna byla neděle 3.po sv. třech králích a památka na víru obrácení sv.Pavla. Ráno pošmourný, k poledni jasný, pak zas pošmourný; vítr nevelký od západu vál, zima nepříliš tvrdá, ale sněhu mnoho, cesty velmi zlé a netrefné.
Celý měsíc leden s velkými sněhy a mrazy dodržel, kromě že tak silné mrazy nebyly jako při konci prosince a na začátku ledna.
Na začátku února vždy tak zima trvala jako v lednu. Sněhu vždy přibývalo, sanice obzvláštní byla, kromě že se cesty často sněhem a větrem zanášely; kdo dnes jel, zejtra nevěděl, kady jeti má. Pěšky jdoucím těžká vždy cesta byla.
Rybníky v ten čas mnoho práce daly. Ryb onde i onde mnoho se zdusilo. Do prosekaných prohlubní valně ryby šly, že se snadně loviti mohly. Na zdejší poděbradské rybníky z celého panství lidé (z lásky) na prosekávání prohlubní a shazování sněhu na hromady choditi musili. Od nás z Milčic na křečkovském rybníce dvakráte jsme byli. Rovně též na císařskou silnici okolo ležící vesnice každodenně choditi a sníh z ní shazovati musily, nebo ustavičně zaváta a zanešena byla, že nebylo lze vědět, kady se bezpečně jeti má.
Hnůj na pole žádný voziti nemohl, neb netoliko jedno pole od druhého, ale taky záhon od záhonu nebylo možná rozeznati. Tolikéž dříví z lesa nemohli jsme voziti, nebo i těžce ho nakládati i ven z lesa vézti zlé bylo. V lese ovšem po nápravy sněhu bylo; dřevo, když padlo, tak se v sněhu zakutilo, že s tím mrzutá práce byla.
Z toho znáti, že i ten sníh, když ho Pán Bůh mnoho spadnouti dopouští, trest a bída lidská jest. Kdyby v tom sněhu takové silné mrazy byly jako na začátku, byli by hovada i lidé zimou hynuli.
Na den hromnic byl jasný čas; jest pak ten starodávní hlas,
jestli čas na ten den bývá, že více sněhu přibývá.
Kdo to vyhlásil pravidlem, letos nebouch motovidlem;
nebo vždy ještě sněhu přibývalo a dnem nocí pomalu mrzlo, až 14.února odpoledne začalo ulevovati a se střech ponejprv kapati – pravím valně kapati. Vítr také teplý vál ten den, ale do rána zase mráz a celý den studeno.
Zima se sněhem a mrazy držela až do 24.února, kteréhožto dne konec masopustu i též konec trvanlivého sněhu byl. Na den sv.Matěje a spolu na popelec již vlhnouti začalo, nato ve čtvrtek, 26.téhož, odpoledne až do večera hojně pršalo i tu celou noc na pátek a hned vody ouprkem ze všech stran se valily, luka, pole, obce zatopily, a sice taková voda sem pod Milčice přišla a onde i onde na polích stála, že jsme to ještě, kteří tu rozeni jsme, nikdy neviděli. V pátek ráno již záhony dobře znáti bylo a sníh všecken v vodu obrácen byl, ač ho dobře na loket ztloušti bylo.
Dne 29.února, v 1.neděli postní, byl pěkný čas, ale již slyšeti bylo, kterak onde i onde lidi, dobytek i celé chalupy voda pobrala a zanesla.
Na den sv.Josefa, v pátek před nedělí Družebnou, první den byl toho roku něco vlažnější a bez mrazu druhý. První den byl bez mrazu 27.února, když ta povodeň šla.
V pondělí po neděli Družebné začínali lidé teprv orati, 22.března, ač dobrá orba nebyla, nebo každý den tuhý mráz byl.
Podivné to mnohým bylo, že ač se málo sklidilo
obilí loňského roku, zima dlouhá všemu skotu,
však obilí, seno, sláma v levných penězích zůstává,
dosavad nic nepřiplácí, ještě dolů spadá radši.
Tuť mocnost Boží vážiti můžem a z ní se učiti.
29.března byl čas přece příjemný, že se mohlo síti. Nato 30. pršelo celý den a 31. sníh padal, až ho zas na 4 coule lehlo, z čehož setba přestala. V pondělí po Květné neděli, 5.dubna, přece tak v tom téměř sněhu, an v brázdách ležel, jsme orali a celý pašijový týden seli, ač vždy každý den byl mráz.
Dne 10.dubna, v Bílou sobotu, první byl den, ježto se jarní říci mohl, že bez kabátu jsme rozsívali…
Dne 11.dubna hod slavný velikonoční třetí den byl letos bez mrazu; nebylo teplo ani jasno, větším dílem pošmourno, však u večer od západu mrak s hřměním a blýskáním přišel i hromové rány slyšeti bylo. Dnes 12.dubna, v pondělí velikonoční, čtvrtý den bez mrazu.
Aby mnohý potomek o této zimě věděl, krátce a sprostě k paměti nechávám, že nejstarší lidé této zimě se diví a že jakživi takovou neviděli, jistí; nebo předně mrazy od Všech Svatých, to jest od 1.dne listopadu roku minulého 1783 trvají až dosavad v jednom 5 měsíců a 12 dní do dneška, pondělka velikonočního, mimo 4 dní, totiž 27.února, 19.března, 11. a 12.dubna. Sněhu jak mnoho bylo, již prve psáno jest, kterýžto ještě i dnes v ouvozích a stinných místech onde i onde leží. Hnůj v polích již přes čtyři neděle rozházený ještě pod hromádkami tak zmrzlý jest, že zaorán býti nemůže; mnoho pluhů lidé polámali. Dobytek hovězí i ovčí, kde více mrazy dobýti se mohly, zhubený jest. Zvěři, zajíců a ptactva, mnoho též pohynulo, neb je lidé do ruky chytati mohli a chytali.
A jak první den teplý, totiž v Bílou sobotu, se ukázal, hned po něm druhý den, totiž na hod Boží, bouřka přišla – a tak všecky časy vidíme neobyčejné a od nás ještě nevídané. Jak loňský rok podivný byl, již jsem loni psal. A tak z toho všeho poznáváme, že jak my se v náboženství měníme a v jednotě pravé samospasitelné víry státi nechceme, tak i Pán Bůh ty časy mění a nám je protivné činí, a my přece – buď Bohu žel! – nic na to nedbáme, vidouce znamení na nebi i na zemi.
Až do konce dubna jednak pršelo, jednak zima byla, v dolních zemích dlouho zasít se nemohlo. Ozimní osení zimo sešpičatělo a zmodralo, žita, která před sv.Václavem seta byla, ač do suché země, přece pěknější byla než ta, jež po něm seta byla.
V den 1.máje, ačkoliv od rána chladný vítr vál a nehrubě teplo bylo, přece na večer zakalená a strašlivá mračna s krupobitím a hromobitím přišla od západu. Mezi Prahou a Běchovici veliké jako slepičí vejce kroupy padaly, zde pak menší. Za Nymburkem a okolo Rožďalovic jich napadlo, že do třetího dne ležely. V té veliké bouřce, ač se na mračna nikde dle zápovědi nezvonilo, přece však v Nymburce hrom do vysoké kostelní věže udeřil a tam zůstávající hlásnou omráčil a něco od dříví polámal, okolo Labe onde i onde do stromů rány dal.
Od 1. až do 9.máje studeno, pošmourno, chladno a větrno. Celé jaro až do tohoto dne po čtyry večery žáby toliko svůj hlahol vedly, ježto jinda hned před sv.Jiří řehcí. Až do toho dne také lidé ječmeny a ovsy sejí, k prosám pak nedávno hnoje zaorané jsou a protož míšení k ním žádné nebude.
13.máje krupobití veliké přes čáslavský kraj přeběhlo, že okol Křesetic a Oumonína na 2 libry těžké kroupy spadaly a osení do země stloukly.
Přes celý máj sucho bylo, ačkoliv jinde deště spadly, ale od Prahy až po Plaňany a Labe jen někdy něco maličko mželo. Ječmeny zasychaly, prosa nevycházela, prosa přížinků nedala.
Až do konce máje a na začátku června sucho veliké bylo, ječmeny sešpičatěly a žloutly, žita špatně kvetla, prosa ani nevycházela a kteří zaorali a jiná seli, tolikéž v zemi zůstala. Kdo před dnem 16.máje proso zasil ještě do staré vláhy zimní, tu některé zrno vyšlo, ale málo požitku k očekávání jest.
Dne 17.června deštíček tichý a bez škody jsme dostali a sice takový, jakýž ještě to jaro nebyl – ale pozdě (dle našeho smyslu), nebo již veliké škody na osení jsou. Po témž dešti prosa přece nevycházela.
V ty časy (okolo svátku sv.Petra a Pavla) sucho veliké osení hubilo a ačkoliv přes celý červen každý téměř den pršelo, ale nikdy ani dokonale prach se nesmočil a sice tak divně deštíky a přeháňky chodily, že nikdy u jedné vsi na všecka pole nepršelo. Ze všeho osení žita nejlépe se okazovala, ač dosti řídká nízká a malého klasu. Pšenice, ječmeny špatné, nízké; prosa více nic než něco.
Dne 12. a 13.července v našem vůkolí žně se začaly a sice tak neobyčejně, že takové žádný nepamatuje. Předně, sláma uzrála, že jedva povřísla dělati mohl a zrno vždy měkké zůstávalo. Za druhé, nikde celé pole veskrz žíti se nemohlo, ale toliko na kusy; tuto kus bylo zralé a jinde zas zelené. Ječmeny a pšenice též tak. Za třetí, přeháňky dešťové až do 25.července trvaly a přece nikde nic nenamoklo. Orat možno nebylo, tak že i ouhory místem až dosavad orané nejsou. Za čtvrté, některý den taková zima byla, že ženci i v žetí zahřít se nemohli. Ouroda v žitě a ječmeně lepší než loni, v pšenici pak menší byla a jest.
Od dne 25.července začaly se přehorké časy a parna, pšenice hned ve třech dnech zralé a suché byly, a taková parna zvlášť 3. a 4.srpna byla, že ledva mohli dělníci v poli dělati, nebo ani dech od člověka jíti nechtěl. Na lukách a obcích tráva tak suchá byla, že když se po ní šlo, tak šustěla a hlas vydávala, jako když mráz bývá. Dobytek z pastvy přicházeje doma hnůj hladem žral. Zelí, řepy a jiné zeliny i stromy, vše suchem bělelo. Prosa též valně uschla, že hned v posledních dnech července jsme je sklízeli.
Dne 4.srpna, na den památky padání sněhu ke cti Marie Panny, spadl také u nás žádoucí deštíček s velmi prodlouženou bouřkou a blýskáním a přišel mrak od východu.
Dne 10., 11. a 12.srpna zima příkrá se studeným větrem byla, že v ruce záblo; mladí lidé v rukavicích orali, pšenice v kabátích lidé žali a sotva se kdo mohl zahříti. Slunce po ty dni se neukázalo. Mnozí myslíce, že brzy déšť po tom větru přijde, dost mnoho vlhkých pšenic do stodol navezli.
Od 15.srpna začala být zas převeliká horka a parna a mezi tím sucho tak již veliké, že jsme více orati nemohli. Obce bílé a suché byly, dobytek hladovitý z pastvy přicházel, že na dvořích doma hnůj žral. Svinský dobytek tuze zcepenal na hlízy celé tyto žně, ovčí i hovězí velmi hubený se spatřuje. Stromy napořád schnou, ovoce málokde co se nachází, krom okolo hor. Zelí, řepa a jiné zeliny vše jest suché. Mnohé a časté znamení deště se přihází, avšak přece nikdy neprší.
Ze všech stran viděti jest patrný trest Boží. Všeobecně se mluví, i ty sprosté ženy a mladý lid praví, že co ta proměna v náboženství (toleranční patent) se začala, všecky časy taky tak proměněné jsou, že nic svým starým během a obyčejným způsobem nejde. Zajisté nyní nejstarší a zkušený hospodář ve svém hospodářství učedníkem jest a neví sobě jak pomysliti, kdy a jak co začíti dělati má. Starodávní pranostiky a všeliké obyčeje, ty jsou tak nyní omylné, ba i ty kalendáře, že se tím žádný nic říditi nemůže. Pán Bůh s námi!
Dne 18.srpna žádoucí déšť s bouřkou přišel, jakýž nebyl ani minulý 1783, ani přítomný 1784 rok. Budiž Pánu Bohu chvála věčná.
Do dne 26.srpna veliká parna byla, na to 27.téhož zima nesnesitelná, že v ruce záblo a rukavic potřeba bylo. Sucho taky ustavičně trvalo, že jsme nemohli, jak by slušelo, pole orati.
Ovoce velmi málo bylo, krom něco v studenějších zemích, při horách a kde vláha trvající jest…
Item dne 22.září deštíček žádoucí přišel, ač nevelký, ale vděčný, a to byl ode žní první. Sucho ovšem tak veliké bylo, že jsme nemohli orati a síti. Které zrno hned na začátku září vseto bylo, nyní teprv začalo vycházeti, ač ne všecko, ale to toliko, které tou vlažičkou zasáhnuté bylo.
Sucho vždy zas a pořád veliké bylo. Obilíčko špatně vcházelo a urostalo. Síti žádný již víc nemohl.
Okolo těch časů (dne 24.října) pár deštíků zase spadlo, po nichžto nejpěknější setí pšenice i žita následovalo.
4.prosince povětří veliké celý den trvalo, nato 10. a 11.sněhu drobet napadlo a mrazy býti začaly.
Svátky vánoční byly světlé, cesty tvrdé, na sv.Štěpána drobet sněhu přibylo, mrazy vždy mírné bez veliké zimy až do konce roku.