1794

Na rok devadesátý čtvrtý první den teplo a ticho.

Jak minulý, 1793.rok s pošmourností a vlhkostí dokonal, tak nový, 1794. začal a zdálo se, jako by všecky obyčejné zimy a mrazy naši zemi českou opustily a někam daleko do Russie a Siberie zajdouce, na nás zapomněly.

Od 20. až do 25.ledna byly drobet tužší mrazy a tu kdo si s děláním ledu popílil, ten jej měl, a kdo čekal na tlustší, nedočká se ani víc tenkého. Protož málokde v pivovařích i v krčmách led měli.

Při konci ledna v písčitých zemích lidé orali, na začátku února jaré pšenice a žita tu a tam lidé sili.

Kde lidé oschlou zem měli, v prvních dnech březnových seli. Na den 4.března připadl letos outerý masopustní. Měsíc březen takové teplé dni založil, jaké někdy bývají v dubnu aneb v máji. Luka, obce byly stále zelené, stromoví okolo sv.Řehoře pupencovatělo a všecko,

co se jindy zimou ještě chvěje,

letos teplem leskne se a směje.

Ale při dolinách voda pořád stála,

až k setí jarnímu i naději brala.

6.dubna byla Smrtná neděle a po ní ten týden již, kdo chtěl, hříbata pásti mohl. Po neděli Květné již hovězí dobytek veřejně slouhové na obce hnali a ten pašijový týden byl celý veskrz teplý, tichý, jasný a obzvláště krásný.

V těch hodech bylo obzvláště jasno, teplo

a všecko stromoví krásně, libě kvetlo.

Obávali jsme se mrazů každou chvíli,

že by převelikou zkázu způsobily;

ony však při zmrzlém moři zůstávají,

nám příčin k žádnému hoři nedávají.

Všecko se zelená, kvete, roste –

ať nám to Pán Bůh požehná, všichni proste!

Dobytek se chutně pase, má dost trávy,

bere novou barvu na se v dobrém zdraví;

jehňátka v houfích pospolu bujně skáčí,

husy, kachny jdou na vodu, tam se smáčí.

Ptáčkové libě zpívají na zahradách,

nám lidem podnět dávají v Božích chvalách.

Ve vodách žáby křechtají velkým hlukem,

brouci lezou a lítají, bručí s zvukem.

Jak radostně se scházejí malé dítky,

z kvítků, které nacházejí, vijou kytky;

když sprchne, bosy běhají do vodičky,

tu hradí a z ní dělají si rybníčky;

nic nedbají, že si skalí své nožičky,

třebas byly i trestány od mamičky.

Který se bojí tatíčka a maminky,

přinese domů kvítíčka a kamínky,

lichotivě, libě kouká a se kosí,

jestliže mamička brouká, ono prosí.

Větší chlapci pasou voly a koníčky

a zpívají, kde jsou koliv, své písničky.

Některý zpívá pobožně, jiný světsky,

aby – chce každý všemožně – zpíval hezky.

Některý zpívá lomeně co slavíček,

některý hvízdá uměle co čižíček.

Děvečky trhají trávy v širém poli,

doma s ní krmějí krávy, hojně dojí,

z mléka mívají smetanu, máslo také,

podmáslí pijou po ránu místo kafe;

když pak jsou v polích, zpívají libým hlasem,

až se noty rozlíhají ranním časem.

Žežulka jim takt přidává, křičí “kuku!”,

křepelka “pět peněz” dává k tomu zvuku;

skřivánek, když je přivítá, běhá kolem,

konipásek mouchy chytá všudy honem;

chřástal se jich nic nebojí, rosou žbrouchá,

bukač nedaleko stojí, směle kouká.

Slunéčko paprsky svými osvěcuje

všecko, pruhami zlatými pozlacuje.

Ó radosti, ó libosti, ó krásný čas –

ach, Pane náš, své milosti jak mnoho máš!

My nehodní, co vidíme zde na světě,

to pochopit neumíme v žádném létě.

Dejž nám bez hříchu užíti těch svých darů

a odsud nech nás vejíti v věčnou slávu!

Z příčiny tak teplých a jasných časů: o Velikonočních svátkách více bylo much než bývá na letnice. V posledních dubna dnech ještě lidé na dolinách ječmeny a ovsy sili a žita vymetaná byla.

V prvních dnech máje všeliké byliny zahradní kvetly, jakož i v polích chrpa, a ačkoliv veliké sucho ještě nebylo, přece však dne 9.máje hojný déšť tu i tam zemi zavlažil a dne 13.téhož celý takměř den pomalu pršelo. Tuť žita posilu dostavše hned se vztyčila a na den sv.Jana Nepomuckého (až bylo milo patřiti) květ svůj vyprchla. Na ten den kvetly také růže, i na mé zahrádce, též víno, pivoňka, bílý bez (modrý hned o velkonoci kvetl). Též okolo toho svátku zelí a řepy napořád se sázely, ano i koukol své obyčejné meškání zavrhna ten den kvetl.

Když tak měsíc máj až do dne 25. krásně pokračuje, ano již i jahody zralé nám přinesl, ačkoliv jsme dubna dne 27. již o té jarní čtvrti zazpíval a do tohoto spisu vnesl, však co dnes, 25.máje, z vidění a pozorování všech letošního jara okras srdce mi naskytlo a tovaryška jeho, mysl, ven pudila, protož to zde krátce přikládám. Kdo chceš, řekni si tomu, co chceš.

Letošní jaro podnět mi dalo,

bych jeho krásu z těch teplých časů

pocházející, potěšující

znamenal perem v duchu veselém:

Kdo letos dřív jaro přihnal? Teplo.

Kdo pošmourné dni pryč vyhnal? Světlo.

Kdo zimu, mrazy rozrazil? Teplo.

Kdo polní práci narazil? Světlo.

Kdo osení zazelenil? Teplo.

Kdo tmavé páry vyplenil? Světlo.

Kdo stromy od jíně chránil? Teplo.

Kdo studeným dýmům bránil? Světlo.

Kdo brzce v zahradách sázel? Teplo.

Kdo husté mlhy rozrážel? Světlo.

Kdo brzce zem travou odíl? Teplo.

Kdo jasností celou polil? Světlo.

Kdo nám to všecko ukázal? Světlo.

Kdo nám to znáti rozkázal? Teplo.

Kdo nám rozum k všemu dává? Světlo.

Kdo nás ve všem zachovává? Teplo.

Kdo nám radost rozhojňuje? Světlo.

Kdo nás v stálosti prubuje? Teplo.

Kdo nás vevnitř osvěcuje? Světlo.

Kdo zevnitř obohacuje? Teplo.

Kdo v nás temnosti rozráží? Světlo.

Kdo srdce k sobě přiráží? Teplo.

Kdo nás odtud dále vede? Světlo.

Kdo nás tam někdy přivede? Teplo.

Jasnolibé Světlo, čiň nám milé teplo,

by jsouc osvíceni světlem, byli sjednoceni s Teplem!

Ó nejjasnější Světlo, srdce osvěcuj,

ó nejvzácnější Teplo, láskou rozněcuj!

Brzké a ustavičné letošní teplo a krásné jaro ještě z tohohle poznáno býti může, že

všude jsou toho máje

červené a černé jahody zralé

i ovoce též jde spěšně,

neb jsou taky zralé třešně.

Suchota, která již zkázou obilí hrozila, byvši 30.máje a 2.Juni hojným deštěm svlažena, oslábla a ječmeny začaly se vyrovnávat. 30.máje, ten den po Božím Vstoupení, jakož i 31. studené a hned mrazivé větry vály a stromy od strany východní jako ohněm připálily.

Od 2.Juni žádný déšť opět nepřišel, až 21.téhož, a sice s krupobitím, které, ač malé bylo, však přece více než osetí vyrazilo a slámu, též proso, len a konopě pokazilo.

Od 21.Juni zas nepršelo, až – a opět s bouřkou – 6.Juli, a parna vždy pořád neustále trvala, tak že, ačkoliv obilí nás sklizuňkem těšilo, však skrz ta parna vše opět uschlo a před časem na žence volalo. Okolo sv.Jana Křtitele při Labi již lidé žali; zde začaly se žně dne 2.Juli a jsou o mnoho slabší nežli roku loňského, o čemž taktohle uzdálo se mi zaveršiti:

Zde se žně začaly běžícího léta (1794),

když vzdávala chvály Marii Alžběta (2.Juli),

ač okolo Labe již o svatém Janě (24.Juni)

nosili na pole žencům vodu v džbáně.

Letošní žně, loňských dcera, přes polovic mnoho nedá,

o stohách nebude zmínka, vloni je měl Jan i Jirka.

Stará jest řeč, že žně ranní nebývají nikdy hlavní.

Marketa vodívá žence, letos jí již vijí věnce

z žita, ječmene, pšenice mnohé horačky dělnice.

Marta již nic nezastihne, Magdalena všecko přijme.

Svatý Jakub všecko sklidil, dal klíče k stodolám,

žencům davše plat nařídil, by šli zase k horám.

Marta klidívá pšenice, letos Magdalena,

prosa mívají Vavřince, a letos Abdona.

Oves často svatý Lukáš,

zvlášť při horách, vázal,

letos svatá Apolinář

kliditi jej kázal.

Švestky jindy svatý Michal

prodává na korec,

letos s nimi Roch pospíchal,

Jošt jim uďál konec.

V posledních Juliových dnech již jsme nemohli pro sucho orati, ale 4.Augusti i 5. přišly deštíky a vlhko skoro 4 dni, po čemž orba se obnovila, ale mnozí lidé proso nemohli dobře suché domů dostati.

Při konci srpna ještě tu i tam klidila se prosa z příčiny vlhkých časů, a toho osení letos méně jest nežli vloni.

Tohoto měsíce září mnozí hned před svátkem Narození Panny Marie začali ozimní setbu, pravíce, že když minulá zima někde v dalekých končinách zůstala, tím dříve snad přijde a pozdnější orbu i setí přetrhne. Následovalo potom sucho až přes sv.Václava, protož do sucha jsme sili, na začátku října přišla ale neveliká vláha a tuť zrno vsaté začalo vycházeti.

Švestky jindy svatý Michal měřivá na korec,

letos s nimi Roch pospíchal, Jošt jim uďál konec.

Na začátku října začaly být zimy a studení větrové, ale od polou přestaly, vláhy také více přibylo a nejpěknější setí z toho následovalo.

Měsíce listopadu kdo byl se setím vzadu,

nejpěkněji moh´ síti, neb časy jako kvítí

vlažné i teplé byly a všecken lid těšily.

Od půl listopadu častěji deště spadly, až z toho i zlé cesty se učinily; mezi tím teplé dni vždy byly, že orba nepřestávala až do 15.prosince.

Dne 15., 16. a 17.prosince začaly levné mrazy býti a při tom snesitelné teplo a tuť teprve přestala orba.

20.prosince u večer začal padat sníh, ale brzy přestal; ráno vítr ho roznášel a záměti dělal.

24.téhož:

Skrz celý Štědrý den nehrubě kdo moh´ ven,

silný vítr se sněhem foukal nejprudčím během,

nebylo nic viděti, kam kdo má jít neb jeti,

a provodil tu svou moc ještě celou slavnou noc

tak že na slavnou mši svatou půlnoční žádný přes pole jíti nemohl, jakož i na svítání. Ráno na slavný Boží hod drobet ulevilo, ale vždy až přes poledne silně vítr východopůlnoční foukal, obzvláště od 11. do 12.hodiny polední tak byl prudký, že i stavení bořil. Na velikou mši svatou jen silní mladí lidé jíti mohli, na nešpor opět žádný, protož byl hod vánoční Narození Páně skrze ukrutný vítr a sníh celý smutný a byl v den čtvrteční, t.j. ve čtvrtek.

Na den sv.Štěpána ještě vítr, ale menší, foukal, k večeru zima i vítr ulevil. Mrazové snesitelní trvali až do dne posledního v roce.