Popis projektu

Jiráskovi bydleli v Resslově ulici č.1, kam se Alois Jirásek rok předtím přestěhoval z vinohradské Vávrovy ulice a kde pak žil až do konce svého života. Jirásek sám obýval rohový pokoj a přilehlý malý pokojík mu sloužil za ložnici. Oba pokoje byly naplněny knihami; v malém pokojíku nad psacím stolem visela Alšova kresba vodníka z Lucerny a fotografie Vojanova v roli Žižky a Gera. V pracovně byla rovněž velká knihovna a jedna menší, obsahující Jiráskovo dílo v různých vydáních. Pokoj byl vyzdoben Slavíčkovým velkým akvarelem Orání, velkým Myslbekovým reliéfem Madony a drobnějšími kresbami Mařákovými a několika kresbami Alšovými a Kašparovými. Uprostřed pokoje stál Mistrův psací stůl se zeleným voltairovským křeslem. Z Mistrova pokoje se vcházelo do jídelny a odtud do obývacího pokoje, v němž se většinou zdržovala paní Jirásková s rodinou. Moje nevěsta byla nejstarší ze sedmi sourozenců, z nichž druhorozená Mařenka zemřela v útlém věku a je pohřbena v Litomyšli. 

Po ní následovaly dcery Ludmila, Miloslava, Zdeňka a dvojčata Madlenka a Jaromír. V době, kdy jsem počal docházeti do rodiny Jiráskovy, byl malý Jarka kvartán ještě v krátkých kalhotách a Madla byla žačkou vyšší dívčí školy. Zdeňka chodila do učitelského ústavu, kde Lidka právě vykonala maturitu. Milka se věnovala domácím pracím. V obývacím pokoji bývalo rušno a u okna sedávala stará paní Podhajská, matka paní Jiráskové, která bydlila se synem architektem na Vinohradech, ale téměř denně svou dceru navštěvovala. Když jsem ještě jako ženich přišel do rodiny Jiráskovy, podivil jsem se, kterak Mistr při své úžasné práci může míti v evidenci denní rozvrh svých pěti dcer a syna. Starostlivý otec věděl, kdy která z dcer má školu nebo soukromou hodinu a pečlivě se vyptával na všechny detaily. Stalo-li se, že jsem se se svou nevěstou na procházce o chvíli zdržel, přísný otec už s doutníkem přecházel netrpělivě před domem, čekaje na nás.

V prvních letech mého manželství chodívali jsme často na nedělní obědy nebo večeře k rodičům mé choti. Alois Jirásek, tehdy ještě statný padesátník, měl ke mně živou osobní sympatii, ale nebyl jen otcem mé ženy, byl především umělcem a spisovatelem. Žil velmi intenzívně svým dílem, jež při vší osobní skromnosti žárlivě chránil. Mladá kritická generace Moderní revue, stejně jako realistická inteligence kolem Přehledu, naladěná do přehnaného kriticismu vůči všemu, co se jí zdálo vlastenecké, byla v tu dobu značně odmítavá a při nejmenším chladná k Jiráskovu dílu. Citlivý umělec těžce nesl tyto útoky a přehlížení a nebylo divu, že byl leckdy podrážděn a zahořklý k celé mladší generaci, a tak při rodinných obědech se nejednou stalo, že Jirásek ostře zaútočil proti lidem, s nimiž já se přátelsky stýkal a s nimiž jsem cítil jaksi generační spojitost. Viděl ve mně tenkrát leckdy spíše zástupce generace sobě nepřátelské než člena své rodiny.

Jirásek byl tehdy na vrcholu své umělecké zralosti. Byla to doba, kdy psal “Lucernu” a kdy pracoval na “Bratrstvu”. Snažil jsem se co nejvíce, abych si získal jeho důvěry, neboť jsem chápal velikost, jeho uměleckou tvůrčí sílu i jeho význam národní. Během let zmizela jeho nedůvěra, která vlastně neplatila mé osobě, jako spíše mé generaci, a v dobách válečných, kdy připadla mu čest mluviti jménem celého národa, povolával mne vždycky k sobě a předkládal mi svoje historické projevy, žádaje mne o úsudek a souhlas. Vážím si vysoce důvěry, kterou mi ve chvílích historické odpovědnosti prokazoval. Před takovým důkazem důvěry mizí nepatrné neshody právem podrážděného Mistra na zetě, jejž pokládal za exponenta svých odpůrců.

Pětadvacet let žil jsem v blízkosti Mistrově a nikdy nedošlo mezi námi k nějakému rozporu. Jirásek sám nečetl dosti plynně francouzsky a veliká část mé životní práce mu tedy unikala, ale vyvinul se mezi námi poměr vzájemného respektu a přes rozdíl věku jsme si výborně rozuměli. Když jsem v r. 1909-10 přednášel na Sorbonně o české literatuře, sledoval moji práci se srdečným, až úzkostným zájmem a z mého úspěchu měl opravdovou radost. Díval jsem se se skutečným obdivem na úžasnou pracovní energii tohoto muže, v jehož lebce se rodily s takovou překvapující lehkostí a s tak úžasným bohatstvím vždy nové a nové lidské postavy a osudy, jež dovedl s takovým mistrovstvím zasaditi do pevného rámce historické skutečnosti. Podivoval jsem se přesné, skoro vědecké svědomitosti jeho metod. Když psal “Bratrstvo”, nejenže zajel po dvakráte na Slovensko, aby na místě studoval svůj terén; pracoval obložen jsa mapami generálního štábu a kružítkem odměřoval vzdálenosti jednotlivých míst. Napsal-li, že ten a ten bratřík dojel za den tam a tam, bylo to ověřeno a dál dojet nemohl.

Jak živé a plastické bylo krajinářské umění Jiráskovo, o tom svědčí tato epizoda: Můj zesnulý přítel dr. Kállay, který byl po nějakou dobu ministrem pro Slovensko, vyprávěl mi kdysi:

“Když jsem poprvé v životě přijížděl vozem ke Spiši, měl jsem náhle jakýsi nepříjemný dojem. Krajina, kterou jsem jel, připadala mi velice známou a přece jsem pozitivně věděl, že jsem tu ještě nikdy v životě nebyl. Teprve po delší chvíli se mi rozbřesklo. Četl jsem krátce předtím Jiráskovo “Bratrstvo” a odtud ten dojem.”

O Jiráskově štědrosti daly by se vyprávět celé legendy. Nebylo žadatele ani prosebníka, kterého by propustil s prázdnou. Rušil-li ho někdo z práce, zahuboval, po případě i zasakroval si polohlasem, ale když návštěvník vešel, byl Mistr rázem vlídný a laskavý.

Bylo to veliké srdce a veliká čistá duše. Jak miloval svůj rodný kraj a svou rodnou zem, o tom dostatečně mluví celé jeho dílo. Za mého pobytu na mírové konferenci se v Jiráskově korespondenci stále vrací úzkostná otázka a vroucí přání, aby nám byl vrácen ten český kout Kladska pod Borem a Hejšovinou třebas výměnou za jiný kus německého pohraničního území někde u Aše. Ačkoliv se zdálo, že tato touha bude splněna, nedošlo k tomu k velké jeho žalosti.

Znal důvěrně svůj lid, uměl s ním hovořit a podivoval se kráse a ryzosti jeho jazyka. Jednoho dne na procházce v okolí Hronova přišli jsme ke vsi Petrovicům. Jirásek mi řekl:

“Tady jsem jednou mluvil se starým sedlákem a ten mi řekl doslova tuto větu: Zapršelo, déšť spad, nic nepohromil a mile přijala ho země.”

Žasl jsem rovněž nad krásou a poetičností, nad výrazovou ušlechtilostí této věty. Jirásek patrně již dříve citoval ji svému příteli J.V.Sládkovi, a když jsem pročítal Sládkovo dílo, nalezl jsem v jedné básni doslova citovanou větu petrovického sedláka. Nepoznamenal jsem si bohužel stránku a titul básně a později jsem ji v silném svazku Sládkových veršů marně hledal. Ale Jirásek se nelekal ani jadrného vtipu a vyprávěl mi nejednu peprnou historku o svých krajanech.

Jirásek byl družné povahy a rád poseděl s přáteli při sklenici piva nebo číši vína. V době mého sňatku byli jeho nejmilejšími přáteli profesor Thomayer, prof. Stupecký, dr. Zikmund Winter a Karel Václav Rais. Každou neděli o třetí hodině scházívalo se toto kvinteto a vycházelo na dvou až tříhodinovou procházku Prahou.

Kromě toho býval častým hostem u takzvaného “dlouhého stolu” u Koláře v Celetné ulici a později v Obecním domě. Dvakrát v týdnu chodíval k panu Zavřelovi na nádraží. Jedna z těchto schůzek náležela tzv. “Blaníku”, jak se sami žertem nazývali. Byl to kroužek historiků s prof. Kalouskem v čele. Jiný večer náležel kroužku Zvonařů a jeho pravidelnými účastníky byli kromě Jiráska dr. Štolba, F.X.Svoboda, dr. Tréval, F.S.Procházka; tyto schůzky potrvaly velmi dlouho, pokud mu to zdraví dovolovalo. Rád sedával ve společnosti Jaroslava Kvapila a redaktora Vincence Červinky. Pijákem nebyl, ale sklenkou dobrého vína nepohrdl. Zato byl téměř labužnickým kuřákem a míval vždycky značnou zásobu vybraných doutníků.

Hudebníkem nebyl, ale hudbu měl rád. Rád zpíval, zejména za mladších let. Jeho oblíbenou písničkou byla hronovská škádlivá písnička o sedláku z Radechové:

Jeden sedlák z Radechový

koupil si brslenky nový

a pak se napil podmáslí,

až se mu brslenky třásly.

Nebo jiná:

Jaké je to kořeníčko, kapradí,

povezou tě, má panenko, do Prahy.

Povezou tě, má milá, kdes jakživa nebyla,

povezou tě, má panenko, do Prahy.

A ještě jedna:

Měltě sedláček kobylu bílou,

ukradli mu ji, koupil si jinou,

ukradli mu ji, nevěděl nic,

odvedli mu ji do Nechanic.

A když byly děti malé, zpíval jim, toče se s nimi do kolečka:

Takhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech pomaloučku, tancujou…

A o každém Štědrém večeru, otvíraje pokoj, kde zářil stromeček a kde byly uloženy dárky, zanotoval “Nesem vám noviny”.

Když byl v dobré náladě, dovedl být velmi veselý a v rodinném kruhu podnikal se svým synem Jaromírem různé zápasy, zejména s oblibou zkoušel sílu ve hře “Na kozla”, při níž oba partneři zatlačovali se skloněnými hlavami.

Nepoznal jsem v životě člověka ženorosnějšího. I jeho noblesa a štědrost, nad kterou přecházely oči, neznaly mezí. Navštívil jsem ho jednou v lázních Jáchymově a žasl jsem, ačkoliv nejsem sám nikterak lakotný, nad tou prškou pěti a desetikorun, kterou starý pán kolem sebe rozpoutal. O jeho dobročinnosti nedá se mnoho vyprávět, neboť ji prováděl velmi diskrétně. Vím jen například, že nedlouho před svou smrtí, už těžce nemocen, pomohl spontánně nemocnému básníku Boh. Kaminskému větší sumou. Jirásek býval předsedou Svatobora a řekl mi jednou, že té cti, být nástupcem Palackého, Riegra a Mattuše, si váží velice. To ovšem nebyl ještě majetníkem pluku, kteréžto pocty si, myslím, vážil nejvíce.

Úžasná popularita, jíž se těšil, spousty jmenování čestným občanem celých stovek obcí a měst, to nebylo lehké břemeno. Jirásek byl úžasně svědomitý a téměř úzkostlivě dbal o to, aby odpověděl na každý dopis, který ho došel. Stálo ho to spoustu času, ale skutečnou trýzní bylo podpisování nesčetných knih. Byli lidé, kteří si poslali celé sebrané spisy se žádostí o podpis do každého svazku a starý pán nedovedl se ohradit proti takovému zneužívání své dobroty. V posledních letech velmi mu ulehčoval toto břemeno jeho jediný syn dr. Jaromír Jirásek. Ale za tyto stíny slávy byl Jirásek bohatě odměněn vroucí náklonností a láskou v nejširších lidových vrstvách, stejně jako příchylností inteligentních čtenářů, schopných oceniti jedinečné vypravovatelské umění Mistrovo.

Když Česká akademie věd a umění před válkou navrhovala Aloise Jiráska na Nobelovu cenu, byl jsem Akademií požádán, abych francouzsky napsal návrh a jeho odůvodnění. Učinil jsem tak s radostí.

Býval jsem leckdy překvapen citlivostí Jiráskovou k bezvýznamným útokům kritiky, zejména pokud šlo o divadlo. Myslil jsem si, že muž a umělec jeho významu by mohl takové útoky klidně přezírati. Jirásek sám během času se stával k svému dílu stále přísnějším. Nevím, byl-li to vliv stáří a snad i nemoci, ale na sklonu života vyslovoval se starý Mistr o některých pracích, zejména z mladších let, velmi skepticky. A přece se nejednou ukázalo, že odmítavé stanovisko Mistrovo k pracím mladosti jim křivdí. Tak například Jirásek vyloučil z definitivního vydání svých spisů “Nevolnici”. Předčasně zesnulý archeolog prof. Schránil naproti tomu vyslovil se s velikým obdivem o této mladistvé Jiráskově práci a podivoval se síle umělecké intuice, s jakou mladý autor předjal to, co věda teprve později potvrdila.

Jirásek želíval trpce, že v mladistvé sebedůvěře psával své romány často ve chvatu na pokračování. Litoval, že nemohl pracovat ve větším klidu, že nerozvážnými sliby redaktorům nutil se k překotné produkci. Musil jsem velmi energicky oponovati této pesimistické kritice, kterou mohutný tvůrce zatracoval velkou část vlastního díla ve chvíli, kdy toto dílo neslo právě tak požehnané ovoce.

Při četbě Jiráskovy korespondence uvědomil jsem si vzácnou jeho dobrotu a otcovskou starostlivost. Za našeho pobytu na mírové konferenci v Paříži nebylo ještě poštovního spojení s Francií a pošta pro mírovou delegaci se doručovala dvakrát týdně kurýrem. Starý pán, který obyčejně v Národním shromáždění zjistil, kdy kurýr pojede, nosil dopisy pro nás na Hrad do zahraničního ministerstva. V těch dobách byla jeho velikou radostí malá vnučka Renatka a nebylo dopisu, aby v něm nelíčil své dědovské radosti z vnučky. Měl o veřejné věci a osud národa zájem přímo vášnivý a úzkostně sledoval vývoj mírového jednání, komentoval moje dopisy a fejetony v Národních listech, a sděloval se mnou, jaké mají ohlas mezi českými čtenáři.

V prosinci r.1927 byl jsem nucen podstoupiti vážnou krční operaci a než k ní došlo, byl jsem asi týden na pozorování na klinice prof. Kutwirta. Ten týden směl jsem vycházet dopoledne na Karlovo náměstí a starý pán tam denně přicházel se švagrem Jaromírem, aby se mnou pohovořil. To byly naše poslední rozhovory. Naučil jsem se sice znovu mluvit, ale starý pán už málo slyšel a můj oslabený hlas už nevnímal, a tak jsem byl nucen mu psát na blok, abychom se mohli dorozumět. Myslím, že tou dobou přilnul ke mně nejvíce, smím-li soudit tak podle dopisu, který mi poslal následujícího podzimu k mým padesátým narozeninám:

V Hronově, dne 30.srpna 1928

Milý Hanuši,

Abraham přichází k Vám. Nevěřil bych tomu, ale už je to tu. Můžete jej klidně uvítat, protože si můžete spokojeně vzpomenout na minulých padesát let a na všecko dílo, které jste vykonal, na to, co jste dal literatuře a co jste vykonal v službě národu. A při tom všem vřele myslím na to, čím jste byl Božence, i na to, jak jste mne i nebožku maminku měl rád a co jste pro mne, pro mé dílo vykonal. Srdečně Vám gratuluji a z té duše přeji, abyste byl stále zdráv a šťasten, abyste mohl v klidu a spokojenosti v díle svém pokračovati.

Rád bych Vám dal na památku Vašich padesátých narozenin nějaký dárek, který by Vás těšil. Ale víte, jak je s mým zdravím, že při nejlepší vůli nemohu nic vyhledat. A tak posílám jen skromný obolus a prosím, abyste jej laskavě přijal. Ještě jednou, milý Hanuši: stálého zdraví a všeho dobrého.

Ruku Vám tiskne Váš upřímně oddaný otec

Poslední čas Mistrova života byl zachmuřen teskem po té, která mu byla po celý život důvěrnicí a jejíž péče těžce churavému starému pánu opravdu chyběla. A bylo to sychravé březnové ráno, dne 12.března 1930, kdy Alois Jirásek ve své ložnici naposledy vydechl. Bděl jsem té noci se švagrem Josefem Tříškou u jeho rakve. Ležel tu ve své pracovně, v tom pokoji, kde před dvaceti pěti lety dával mně a své dceři otcovské požehnání před naší svatbou, v tom pokoji, kde tvořil velkou část svého díla. Byla to noc tesklivého rozjímání, smutku a lítosti. Ale přese všechen smutek nad mrtvým zvítězila ve mně hluboká a vroucí vděčnost k velikému dárci, jenž zanechal svému národu dílo, které nezahyne, protože vytrysklo z velikého a čistého srdce.

Věrnou a oddanou průvodkyní Mistrovou celým životem byla jeho choť Marie, rozená Podhajská. Byla to ušlechtilá paní drobné postavy a útlé, křehké konstrukce. I při všech starostech, které jí četná rodina ukládala, zůstala paní Marie Jirásková důvěrnicí svého chotě, jehož povaze dokonale rozuměla a o jehož klid k práci úzkostlivě dbala. Vtipy na tchýně mají snad zhusta svoje oprávnění, ale já osobně o tom nic nevím. Přilnul jsem upřímně k matce své ženy ještě za svobodna, a zvláště od onoho dne, kdy jsem se svou nevěstou a její matkou zajel do Příbramě navštívit svou maminku. Obě dámy pocítily k sobě srdečnou sympatii. Moje matka si svou budoucí snachu zamilovala a rovněž mezi mou sestrou a mou nevěstou vyvinul se poměr vpravdě sesterský. A srdečný vztah důvěry mezi mnou a paní Jiráskovou, který se zrodil hned na začátku, potrval nerušeně a bez jakéhokoliv zkalení až do její smrti. Byla to moudrá a dobrá paní, a její ruce neúnavně pracovaly v domácnosti, aniž při tom ztrácela smysl pro duchovní hodnoty a pro uměleckou stránku života a díla svého chotě. Rád jsem se zastavoval na chvíli u Jirásků v obývacím pokoji, kde maminka sedávala s ruční prací s brejlemi na pěkně modelovaném nose a rád jsem naslouchal jejímu hovoru, zbarvenému tu a tam jadrným výrazem z Poličska nebo Litomyšlska. Maminka měla přirozený humor a vtip a žertem mi říkávala v dobách, kdy jsem jezdíval třikrát ročně do Paříže, v létě do Ženevy na zasedání Mezinárodní komise pro duševní spolupráci a občas ještě na nějaký kongres Pen-klubu nebo Union Intellectuelle, že mám boty ze vzteklého telete, ale to byl jen žert a v podstatě jsme si velmi dobře rozuměli. Z jednoho takového zájezdu do Paříže z jara 1927 byl jsem telegraficky povolán domů, ale maminku jsem již nestihl naživu. Rozloučil jsem se s ní jen u její rakve v kapli za kostelem u sv. Štěpána a pak ji doprovodil ke hrobu na hronovském hřbitově.

Ze svých návštěv v Hronově poznal jsem ještě všechny sourozence svého tchána: jeho nejstarší sestru Helenu Borůvkovou, sympatickou a prostou venkovanku ve Zbečníku u Hronova, a milou paní Boženu Habrovou, matku četné rodiny, z bratří Aloise Jiráska žil tehdy ještě nejstarší Josef, řezník, a Adolf, rovněž řezník v Hronově, a nejmladší Antonín, který provozoval živnost pekařskou v krásném domečku s kamenným sloupem, který bohužel padl za oběť modernímu vzrůstu města.

Kapitola z pamětí Hanuše Jelínka “Zahučaly lesy”

Ohodnoťte

5/5 (2)