BATARAŠKA

Povídka je nazvána podle studánky, která pamatuje pobyt ruského vojska; k místu se sbíhají cestičky smutného sebevraha, opovrhovaného “zbloudilého sirotečka”, který si užene smrt, když jde těžce ohrožené rodině do města pro lékaře a pro tkalcovské dílo, a vypravěče v první osobě, který prožívá první chlapeckou cestu do Němec a stesk po jakési ztracené lásce, jejíž obraz pamatuje a tají Bataraška.

Ruská reminiscence vzdává nepřímý hold Turgeněvovi a těm polohám v ruské literatuře, které akcentovaly v snivém člověku bolavou duši.

(Jaroslava Janáčková)

Povídka “Bataraška”, jež byla prvně otištěna roku 1881, patří mezi mladší “povídky z hor”, což je patrné například na psychologickém prokreslení postav i na strhujícím způsobu vyprávění jímavého příběhu o lásce až za hrob, o úkladech, jež jí jsou kladeny, ale také o boží spravedlnosti. Je to příběh o síle lidského citu, o věrnosti v lásce, v přátelství i při dodržení daného slova. Povídka je silně lyrizovaná, s dlouhými pasážemi líčícími krásy krajiny kolem Hronova, mezi něž patřila i studánka s podivným jménem Bataraška. Má údajně cizokrajný původ, jenž by mohl být zdrobnělinou názvu dělostřelecké baterie z doby napoleonských válek, která byla nedaleko pramene umístěna. Stejně záhadné jako její jméno je také místo, kde studánka leží. Jen ze spisovatelova popisu místa okolo Batarašky odvodil hronovský učitel Antonín Jirásek, místní badatel na slovo vzatý, že mohla ležet na levém břehu řeky Metuje v boku Farského kopce. Novodobé pátrání po předobrazu Batarašky uvažuje o dvou studánkách. Nesmíme však zapomínat, že Alois Jirásek byl umělec, a tak nejspíš využil básnické licence, díky níž může umělecké dílo odrážet skutečnost jen do určité míry. Alois Jirásek svou poetickou povídkou s úžasnou atmosférou zakončil mladistvou osobní vzpomínkou na noc, kdy mu u studánky “kvetla vratká květina milostného blaha”. Podle Antonína Jiráska se tady budoucí spisovatel mohl scházet se svou první láskou Otýlií Langrovou-Gallmeyerovou, vnučkou Antonína a Justynky Knahlových, známých jako Kalikovi z Jiráskovy kroniky U nás.

(Eva Koudelková)

V povídce autor nepochybně reflektuje poněkud snové vzpomínky na dětství. Ačkoliv místní jméno Bataraška lokalizuje povídku nepochybně do Hronova, přicházejí v úvahu dvě studánky, a sice jedna v lese Kocournici, odkud není výhled na Hronov, druhá ve stráni za bývalou chlapeckou školou z roku 1868. Tato bližší Bataraška spíše vyhovuje, před postavením vyšších domů u školy od ní bylo vidět na Jiráskův rodný domek, v povídce však na rychtu (vypravěčem je rychtářův syn, jímž A.Jirásek nebyl), na druhé straně líčení pobytu “v Němcích” koresponduje s tím, co šedesátiletý autor píše ve svých memoárech (1911). A do těchto osobních reminiscencí autor zasazuje příběh z 18.století, který se měl odehrát v jedné z válek s Pruskem, kdy mladší syn z gruntu po smrti své dívky, dcery svobodníka a rychtáře z nejbohatšího statku, navštěvuje místo pod bukem u studánky (která tehdy ještě nemohla nést název Bataraška), kde se dříve scházeli. Jednou je zadržen pruskou stráží, jíž se vzpírá. Starý rychtář jej označí za nebezpečného člověka a mladík je Prusy zastřelen. Povídka končí vylíčením vypravěčovy návštěvy jeho rodiště po letech. Do rychty nešel, neměl, jak píše, ke komu. Také to koresponduje s Jiráskovými zážitky, jeho rodiče přišli o domek na sklonku 70.let 19.století.

(Ladislav Hladký – Jaroslav Šůla)