Popis projektu

Soubor povídek

Napsáno 1882-1886. Vydáno poprvé v Národních listech 1882 pod šifrou -ík, Lumíru 1886, Kalendáři ÚMŠ 1885 a Ruchu 1885 a 1886, poté v Povídkách a novelách 1887, ve sv. 13 Sebraných spisů I, ve sv. 24 Sebraných spisů II a samostatně 1924

Beran – O skotačce – Ve zlé moci – Ženy

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Zajímavost: Příběh hronovského souseda, sklenáře Khoma, jak se stal evangelíkem, vylíčil Jirásek v jednom příběhu cyklu. Přejmenoval ho však na Bureše. I další postava Jiráskova vyprávění, zedník Balcar, je skutečná – Balcar proslul jako zakladatel nové církve, “svobodné evangelické církve české”.

Cyklus začal psát na výzvu samotného Jana Nerudy. “Že mne Neruda vyzval, těšilo mne upřímně a za velikou čest jsem si pokládal. I vyhověl jsem rád a hned. Neruda nic neoznámil, hodí-li se mu to čili nic. Až tam v Domažlicích jsem viděl, že mou práci přijal. V Národních listech nevyšla všechna čísla. Některá jsem napsal až později.”

O černé hodince se tak pěkně povídá a poslouchá…

Setmělá ves, kde na lavičkách, na záspi na kládách před statkem nebo na prahu pod košatými lipami nebo u plotu zahrádky všude nějaký povídající si hlouček.

Starý výměník Šedivý vzpomíná na zemřelé a bývalé svatby. Také, jak chtěl jít na první muziku a jak ji zaspal: děvečka Pepka chtěla jít také a dala mu hlídat malou Rozárku, že se brzy vrátí; ale nepřicházela, Rozárka dlouho neusínala a on sám byl po práci jako zmámený.

Podruh Martin vypráví za černé hodinky u Klikarů o velké povodni ve Lhotě a jak tehdy zahynula pasačka – sirotek Marjánka, jejíž otec utekl do Ameriky a matka jí umřela v nemocnici. Za průtrže se ztratilo kůzle rychtářovy rozmazlené dcery; a Marjánka se ze strachu vrátila pro něj na pastvu; začali se po ní shánět, a teprve když opadla voda, našli ji mrtvou mezi dvěma ploty – jednou rukou se držela kola, druhou tiskla k tělu mrtvé kůzle.

Čtvrtá černá hodinka načrtává, ale nedopoví osud podruhyně Frantiny, žijící od té doby, co se spustila, sama se svým dítětem a živící se posluhováním, nejvíce u Kopeckých; náhle se stává zamyšlenější, hospodář ji slyší u studny říkat divná slova, a vyzve selku, aby to prozkoumala. Po dlouhém zdráhání se jí Frantina svěří, že ji pronásledoval zlý sen, který i nyní, za bdění, se jí zjevuje a pronásleduje ji, a sice černý kohout volající: Dej mi duši! Dej mi svou duši! Hospodář se selkou ji ještě o půlnoci vidí klečet u sloupu sv.Trojice.

Černá hodinka u mlýna s pilou, na kládách představuje příběh, který vykládá truhlář Bureš. Přiznává se, jak se stal “beranem”. Bureš žil v chudobě se svou ženou. Rád četl a o čteném přemýšlel – měli však jen “Křesťana domácí poklad”, a ten jim noclehář ukradl. Bureš zatoužil po Bibli, kterou viděl u evangelíka Kubečka, kterému dělal okna. Koupil ji od něho. Občas zašel do evangelického kostela, kde bylo vše česky; chodil přes lesy, aby ho lidé neviděli. Bylo to asi v padesátém roce, kdy ho lapili četníci. Měl z toho vyšetřování, proč nechodí do svého kostela, a vzali mu Bibli. Je-li dobrá, že ji dostane zpět od faráře. Farář ji však odmítl vydat. Tehdy se Bureš rozhodl, že od římského katolictví odstoupí. Zedník Balcar s ním. Pan farář propustil všechny, jenom ne Bureše. Evangelík Hejnyš z Kostelce ho poslal na radu do Kláštera k evangelickému faráři. Ten mu dal pro katolického faráře dopis, a to pomohlo.

Při šesté černé hodince se sejdou na hřbitově dvě ženy – Hanuška oplakává svého syna, Kopecká svého prvního muže. Ona ztratila svou naději, tato, týraná a bitá, uchyluje se pro útěchu k minulosti. Na hřbitově je klid, jen chvílemi ho přerušuje prudký krátký vzlyk…

Poslední černá hodinka je pouhý výjev z tkalcovské jizby – mladý lékař přijde obhlédnout mrtvolku dítěte. Najde otce zapadlých tváří, v nichž nebylo znát jakékoliv pohnutí. Je to rezignace, nebo tupost? Lékař neshledá nic podezřelého. “Hezké děťátko. Jak se jmenovalo?” A tu při jméně Mařenka vytrysknou matce z očí slzy, propukne v hlasitý pláč. “Copak má člověk nežli trochu toho smíchu a pláče.” Mladý lékař se vrací domů, zamyšlený a smutný – měl také andílka toho jména. Viděl toho broučka trpět a bojovat těžký zápas smrti a nemohl mu pomoci…

Příběhy a situace, o kterých hodinky vyprávějí, jsou málo utěšené, převládají v nich naopak zážitky hořké, ale celkové pojetí je nadlehčuje.

Na rozdíl od Povídek z hor obrázky z Černé hodinky minimálně vykreslují krajinné prostory, téměř nepracují s místními jmény, místo příběhů mají epizody a situace, místo šťastných konců je uzavírá trpká, dojemná nebo elegická, v jednom případě i humorná pointa. V Povídkách z hor dominoval příběh, v němž vyvstávaly šance člověka zaskvít se v nevšedním činu a najít navzdory překážkám vlastní štěstí nebo alespoň zadostiučinění. Naproti tomu Černá hodinka exponuje postavu v silném pohnutí citu, mysli anebo vzpomínky, a to v jediné chvíli nebo v jediné situaci, která může zůstat neuzavřená.

Zarámováním do stesků osamělého člověka z města, volbou základního času a prostoru, všudypřítomností hovoru ocitají se drobné obrázky Černé hodinky v širších, a nadto symbolických souvislostech. Samy o sobě jsou jednotlivé scénky a epizody málo útěšné; je to atmosféra hovoru a porozumění jednoho člověka pro druhé, co ty nelehké a bolestiplné úděly nadlehčuje. Měkké a zklidňující tóny do nich vnáší prostor a čas. Motivy lip celý takto sladěný svět uvádějí na rovinu českosti, ne-li dokonce slovanské příznačnosti, motiv hřbitova a smrti pak na úroveň výpovědi o obecných věcech člověka a lidské existence.

Pospojováním a rafinovaným prokomponováním vyrostla z roztroušených obrázků malá idylická epopej v próze.

Kladným hrdinou je sama atmosféra hovoru, ať už vzniká v sousedském kruhu na dvoře, na návsi nebo na hřbitově nad rakví dítěte. Hovor inspirovaný účastným zájmem jednoho člověka o druhého tu vystupuje jako zdroj mravní síly, jako útěcha a úleva, jako bytostná potřeba, dvakrát citelnější, když na člověka dolehne utrpení a žal. Docenit a takto pochopit vyprávění a vypravěčství může jedinec vyhoštěný z jeho samozřejmosti, osamělec, který nemá s kým hovořiti, jak se charakterizuje vypravěč prologu k Černé hodince. Jeho osamocenost je tu náznakově motivována městem. Od samoty u otevřeného okna ve scenerii anonymního a cizího města k pospolitosti hovoru vede jediná cesta – paměť a vzpomínka.

Lyrická intenzita prologu povzbuzuje interpretovat toto dílko jako krédo; jako vypravěčův výklad vypravěčství, jeho situace a smyslu. Vypravěčství je v něm symptomem pospolitosti, která je venkovanu bývalému, obyvateli města, dosažitelná jen v představě. Umění je pak onou vzpomínkou, která osamoceného člověka, obklopeného chladným a nesdílným prostředím, svou fikcí bezprostředního hovoru a mluveného slova alespoň dočasně vrací doprostřed lidské sounáležitosti. Evokuje teplo družnosti a utvrzuje touhu po něm. Vyprávění takto přestává být pouhým prostředkem pro rekonstrukci byvšího; je součástí a znakem minulého životního stylu – i Jiráskova slohu -, činitelem jejich svébytného půvabu a přitažlivosti.

(Jaroslava Janáčková)

Jakým je tu Jirásek básníkem!

(Jaromír Borecký)

Vzácně originální poesie! Vesnická truchlohra nejhlubšího rozporu náboženského. A neméně originální, idejně hluboké a povahově silné je vypravování helvita Burše o tom, jak přestoupil z katolické víry na evangelickou… Toto zde, v těch šesti besedách je náš lid, poetický a filosofický, a to skoro celý. Láska, paráda, blouznění mladých, náboženské vrtochy, ale i moudrá umírněnost, skepse, a resignace starých. Vesničané Svatopluk Čecha besedují Ve stínu lípy, Jiráskovi v záři měsíce. Je to jeden lid, jedna poesie, naše poesie národní.

(Jan Voborník)

Přítmí zahaluje vše a kolem slova povídaného rozestírá se v šíř i v dál to tušení, které nelze vyslovit a které tvoří podstatu díla.

(J.V.Sládek)

V “Černé hodince” spisovatel řadou kratších příhod, jaké sobě vesničané za soumraku na zápraží, pod lipami a jinde vypravují, sdílejíce se vzájemně buď o vlastní zkušenosti, buď s účastí osudů známých svých se zmiňujíce, podal Jirásek velmi charakteristické obrázky ze života našeho lidu, nanovo osvědčiv, jak hluboce se vžil do povahy jeho a kterak mu neujdou ani nepatrné příznaky ozřejmující některou stránku bytosti lidu našeho.

(A.F.Tichý)

Jde o prosté, záměrně idylizované obrázky venkovského života spojené atmosférou letního podvečera, za níž se venkované scházejí mezi prací a spánkem na kus řeči – na černou hodinku, která “má: tu smích a žert i klepy a pomluvu, tam báj a starou pověst, tu vážnou úvahu a mudrování, tam povídky zkušených pamětníků i stesk na lopotu a těžké živobytí”. Zajímavá je zde funkce hovoru – dialogu prostupujícího z větší části ukázkami a předcházejícího leckde v dlouhá monologická  vyprávění, která přeruší občas jen usměrňující dotazy a komentáře spolubesedníků. Tím se zvýrazní epizodnost a nedějovost příběhů a přispěje se k jejich psychologizaci. První fejeton, v knižním vydání rozdělený na úvod a dva obrázky, začíná poetickým náladovým líčením zšeřelého podvečera. Zde si můžeme vybavit autorovu zavátou vzpomínku z mládí, kdy také se sousedy a rodiči na černé hodince vysedával a naslouchal různým příběhům. Obraz setmělé vsi s návsí a košatými lipami vyvolává uklidňující představu harmonického prostoru, v němž se bude každý večer odehrávat ničím nerušený hovor besedníků. Prvním vyprávěním je vzpomínka starého výměníka na slavné svatby a na to, jak zameškal svou první muziku při hlídání hospodářovy Rozárky. Obrázek pak uzavře sousedova aforistická replika, jež dodá celému příběhu humorné vyznění. V druhém fejetonu, kde předchozí výměnkářův monolog střídá dialog vesničanů, zazní již čtyři dějové epizody, tentokráte spojené společným námětem – posmrtným životem. Prakticky co monolog, to miniaturní příběh v kostce, vzpomínka či malé lidské drama. Hovor se točí kolem naplněných snů a tragických tušení. Častý motiv smrti, prolínající v různých formách vypravování (hřbitov, záhrobní život atd.), přenáší celou výpověď do roviny obecných věcí člověka, zejména jeho bytí a nebytí. Neutěšenost lidských osudů je však zmírňována vědomím kolektivní soudržnosti a chápající účasti besedníků navzájem.

(Miloš Zelenka)