Popis projektu

Soubor črt

Napsáno 1918-1919

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

V první črtě vzpomíná učitel Hejlek, jak se stal před padesáti lety spomocníkem, kdy ještě farář byl pánem škol, jak začal kantořit a milovat. Zvláštní byl projev lásky, jehož se mu dostalo – buchty za oknem. Dostával je za soumraku tajně na okno. Podezření mu padlo na Filomenku, dceru ovdovělé mlynářky. Když se však přeptal přítele stárka, nic nevyzvěděl. Pátral tedy dále. Nakonec se Filomenka přece jen prozradila. Začali se spolu scházet. Mlynářka však pro ni měla jiného ženicha a učitel se dál neodvážil. Nevyslovil se, ani když ho pozvala do mlýna – když tu zaklepal Franc, Filomenčin nápadník, aby otevřela, že ví, že tam má učitele. Filomena ho schovala za šatník, otevřela, ale dovnitř ho nepustila. Odešli spolu dolů do sednice. Když učitel poznal, že je zavřen, nemohl nijak zmizet. Až se klíč otočil v zámku a byl volný. Rychle vyběhl, ale nešpory, o kterých měl hrát na varhany, už nestihl. Bylo z toho dopuštění. A o Filomenku přišel. Mlynářka ji do svatby donutila, učitel si nedokázal Filomenku vybojovat.

Druhá črta je profesorská vzpomínka z Litomyšle. Na gymnasium se dostal v devadesátých letech nový kolega. Litomyšl se mu zalíbila na první pohled, už jen kvůli vypravování svého strýce, který zde studoval v letech 1848 a 1849. O jednom strýcově tehdejším spolužákovi se dozvěděl více z listiny, která se dochovala ve strýcových papírech. Byl to dopis, který napsal 9.1.1850 strýcovi Jan Nedoma ze semináře. Cítil se tam nešťastný, vzpomíná na jejich studentský kroužek a na dívku Rézinku, do které byl zamilován.

Profesor dále vypravuje vlastní vzpomínky na faráře Nedomu, neboť se dostal z první fary do vsi nedaleko jeho rodiště, ale to již jeho strýc nežil a Nedoma nebyl již nešťastným, blouznivým Janem z Hrobu, nýbrž statným starým pánem; zůstal však vlastencem. Jeho nejlepším přítelem byl doktor Šorejs, ze kterého se vyklubal Nedomův sok v lásce – farář se teprve od něho dozvěděl, že Rézinka ho natolik milovala, že doktora odmítla – a doktor zůstal starým mládencem. Rézinka bohužel předčasně zemřela.

Brzy zemřel i doktor, raněn mrtvicí. Farář nakonec také zemřel.

Třetí črta je vypravování malostranského sudího Machata o mladých letech v Praze. Seznámil se zde se starým muzikantem Pořízkem, se kterým bydlel v jednom domě v Prokopské ulici. Student věděl, kdo v kterém bytě bydlí, ale zajímal ho nejvíce starý pán v cylindru, učitel hudby Pořízek. Pořízka jednou za čas navštěvovala stará baronka, jeho žákyně. Pořízek žil z penze. Třikrát týdně k němu chodila na hodiny mladá slečna z přízemí, Pepička Maškovic. Ta žákyně byla jeho chloubou, měla krásný hlas, chtěl z ní udělat světovou zpěvačku. Učil ji jen klavír, na zpěv ji doprovázel do Pivodovy školy. Na jedné takové cestě ji poznal i student. Pepička dělala pokroky, až nakonec měla Josefína poprvé zpívat sólo.

Pořízek pozval i studenta.  Pepička zazpívala Ave Maria. Pořízek byl jako u vytržení, chtěl na ni po mši počkat u dveří, ale ona nepřišla. Pak vyšlo najevo, že má Pepička vážnou známost…

A začala chodit jedna rána za druhou. Pepička přestala cvičit a myslela jen na svatbu. Pořízkovy sny o slávě se rozplynuly a na všechny zanevřel.

Čtvrtá črta je autorovo vyprávění o tom, jak se jako sekundán vydal na Vánoce domů, sám a sám. Zasněženou krajinou blíží se již mladý chodec k domovu, i zrychlí krok. Před ním se objeví muž. V tom proti nim vyjede z mladé bučiny člověk s trakařem. Na trakaři leží černá rakev. Chudý tkadlec byl v městečku pro truhlu ženě. Nechtěl nechat hocha doma samotného. Truhla nebyla hotova, musel čekat, opozdili se. Hochovi byla zima, musel ho svézt, a že nebylo možné jinak, sedí hošík v rakvi. Sekundána přepadne úzkost a neopustí ho, až udýchán zahlédne maminku v okně. Na tkalce i sirotka na chvíli zapomene, ale později se mu rozleží v hlavě to, co řekl onen neznámý muž nad sirotkem choulícím se v mámině rakvi: “Schoval se, chudáček, u mámy.”

Jirásek i ze všednosti dovede vytepati cit.

(Jaromír Borecký)