Popis projektu
Povídka
Napsáno 1881. Vydáno poprvé v Lumíru 1881, poté v Povídkách z hor 1886, ve sv. 13 Sebraných spisů I a ve sv. 24 Sebraných spisů II
To byl rod Kvirenců. Vypravují se podle paměti jejich podivné kousky. Posledním takovým kouskem je hrůzná vesnický tragédie. Otec podrážděný vzdorem své dcery, že se provdala proti jeho vůli, a zeťovou hrdostí, si umíní, že je přinutí poddat se a prosit. Zabrání jim brát vodu ze studny. Připraví tím dceru o děcko, ale nic naplat, když soud rozhodne, že není studna jeho, skočí do ní, aby stůj co stůj nebyla jejich.
Tak “Divý rod” má ve svých základech “Kříž u potoka” Karolíny Světlé. Ale kde Světlá položila důraz na napětí “kletby” a jejího překonávání (její hrdince se podařilo dávnou bolest rodu Potockých zdolat), Jiráskova povídka v náznaku předvádí, jak selská nepoddajnost, v minulosti schopná vzdorovat nátlaku a podstupovat odboj, se v přítomnosti zvrhá v panovačnou nesnášenlivost, a ta kdysi mocný rod zhubí.
(Jaroslava Janáčková)
To není patologie úpadku, to je krutost a síla, ale už ta, o které vypravují nejlépe jenom balady a pohádky o macechách. Děs tu vládne, ale beze vší estetické odpornosti.
(Jan Voborník)
Povídka “Divý rod” bývá dávána do souvislosti s románem “Kříž u potoka” do Karoliny Světlé. Jistě i proto, že obě prózy vycházely z pamětnických vyprávění o kletbě ležící na starých rodech, jejichž příslušníci se stali hrdiny těchto próz. V obou prózách se mihne i ohlas dávných bájí, jakási mýtická rovina. U Světlé Potočtí, u Jiráska Kvirencové jsou geneticky zatíženi a čtenář sleduje, jakých nových podob toto zatížení v jejich případě nabude. Zatímco však u Světlé jsme svědky vítězného boje ženské hrdinky Evičky, jež nakonec z rodu Potockých onu kletbu sejme, v Jiráskově povídce k žádné katarzi nedojde, právě naopak. Kvirencův předek byl vyhlášený rebel a zůstává jím i poslední mužský potomek rodu, hrdina povídky. Rebelem nepřipouštějícím kompromisy zůstane až do hořkého konce, nejen svého. Furianství, nesnášenlivost, tvrdohlavost, to vše vede k zániku kdysi významného rodu. Je to příběh baladicky pochmurný, naturalisticky děsivý.
(Eva Koudelková)