EMIGRANT

Emigrant leží mezi Sousedy a Temnem. Oproti rané maloměstské historii, z níž bezprostředně motivicky těží, vyniká hra výrazným a vyostřeným konfliktem mezi věrností přesvědčení a vztahem k vlasti. Hodnotící důraz, vlastní dramatu jako druhu, učinil z Emigranta hru stejně vyzývavou jako spornou.

Ústřední postavou a zdrojem konfliktu ve hře je emigrant Pešek a v něm sledovaný rozpor mezi svobodou svědomí a službou nepřátelskému státu. Dramatik Jirásek zdůraznil především Peškovu službu Prusům, kteří právě drancují jeho starý domov a nucenými odvody k vojsku ohrožují chystanou svatbu jeho milé dcery… O kolik tvrdší jsou v divadelní hře Prusové i emigranti, kteří přišli s nimi, o tolik vyostřenější je postoj P.Bonaventury, který ve hře vystupuje jako mluvčí i vůdce svého lidu.

Sklon glorifikovat náboženské exulanty jako předchůdce osvícenství a národního obrození beletrista Jirásek nesdílí, a víc než to: oponuje mu. Leží v povaze dramatu koncipovaného Jiráskem, že v něm skepse vůči přesvědčení, uchráněnému za cenu nejen odchodu z vlasti, ale hlavně hodnotového rozchodu s domovem, vyzněla příliš zaujatě, a takto zapůsobila.

Ještě výrazněji v Emigrantovi dal Jirásek zapravdu obyčejným lidem, kteří musí i chtějí žít tam, kde se narodili, tam si přejí zakládat rodiny a žít navzdory řezu, kterým je poznamenala protireformace. Emigranta Peška, který tohle při návštěvě starého domova pochopí, a proto jej opouští, aby nejitřil staré jizvy a nezkazil své dceři svatbu, provází v Sousedech i v divadelní hře trpká lítost i soutrpnost.

(Jaroslava Janáčková)

Touto hrou stanul Jirásek poprvé na výši svých historických skladeb románových, poprvé i na jevišti zasáhl v nejvlastnější smysl a osud našeho bytí národního… Toť ta pravá tragédie českých dějin, k zalknutí bolestná – a jak nevtíravě a s jakým velikým smutkem pověděná! Jaké je to Jiráskovo dílo hluboké, vroucí, neafektované, jak typické a jak pravdivé!

(Jaroslav Kvapil)

Jako “Vojnarka” a “Otec” má i toto dílo silný dramatický nerv a je na jevišti působivé.

(Jaromír Borecký)

Jirásek vystihl tragiku emigranta, který z domova odchází třebas i s velkým mravním oprávněním, ale při návratu domů je zklamán či dokonce odmítnut, protože život národa, z něhož se na delší či kratší dobu vyčlenil, je už jinde… Občanům Police nad Metují, kam se vrací, je už bližší kultivovaný humánní a národně cítící katolický páter Bonaventura Pitr, inteligent osvíceného již věku, než sebeušlechtilejší emigrant, který se vrací za pomoci pruských vojsk, brutálně zasahujících do života zdejších lidí. Pešek odešel, protože nechtěl žít jako pokrytec, odmítal tajit či zradit svoje přesvědčení, svoji víru, kterou zdědil po předcích… Pro své rodáky je však emigrant, vracející se pod ochranou vojsk pruského krále… Peškův domov se za 14 let jeho nepřítomnosti pozměnil. Náboženské cítění obyvatel není již tak vyhrocené či vypjaté. Většina lidí přijímá katolickou víru jako samozřejmost nebo jen vlažně a katolická církev se již obyvatelstvu nevnucuje silou jako ještě nedávno. Církev v tomto dramatu nesymbolizuje už kněz, jakým byl Koniáš, ale benediktin Bonaventura Pitr, osvícený a národně uvědomělý katolický kněz, obírající se s láskou dějinami svého národa, jeden z předchůdců národních buditelů či jeden z prvních národních buditelů. Helvít Pešek považuje ze svého hlediska tento stav za zradu.

Pešek, ústřední postava dramatu, je postava tragická. Hluboce věřící člověk, toužící mravně žít podle svého svědomí, ztrácí podruhé a nyní už definitivně domov, protože v očích svých rodáků se jeví jako nepřítel, škodící rodné zemi, ač jím nechtěl a nechce být. Rozchází se definitivně s domovem, odchází jako muž bez budoucnosti, který jednou kdesi skončí v hrozném osamění a zapomenutí.

Tak, jak to v dramatu má být, tak jak je to i v dramatech antiky, srážejí se tu neúprosně a řekl bych důstojně, bez jakéhokoli zlehčení, dva vyhraněné postoje, přičemž každý má své oprávnění, a proto i pochopení a přívržence. Pešek hájí právo člověka na svobodu myšlení, volnost jeho duchovního světa, a ostatní – zájem obecný, zájem rodiny, obce, země, národa, který je ohrožen.

Jirásek v dramatu Emigrant zachytil problémy, jimiž nežili jen naši předkové v minulých stoletích, ale neméně i my v právě končícím 20.století… Stálá aktuálnost dramatu Emigrant je patrně hlavní příčinou, že navzdory tomu, že jde o hru zdařilou, není téměř uváděna, protože po celé století, které uplynulo od jejího vzniku, byla u nás emigrantská problematika bohužel až příliš živá.

V dramatu Emigrant projevil se Alois Jirásek i jako talentovaný dramatik… Emigrant je jednou z prvních českých historických her, v nichž se naše minulost předvádí v obrazech řadových občanů, prostých lidí, ne prostřednictvím více či méně známých osobností. Jirásek tu otevíral cestu koncepci historického dramatu, která se plně prosadila až ve 20.století. Emigrant má v jeho díle blíže ke kronice U nás než k jeho ostatním historickým hrám.

Jan Pešek vrací se v prvním dějství do svého domova v měsíci říjnu. Drama okupované obce – a také jeho – se však odehrává na Štědrý den a na Boží hod vánoční. Jirásek zde postavil ve 3 dějstvích hry do účinného dramatického kontrastu tradiční svátky domova a rodiny ke krutým akcím pruské soldatesky, které bez ohledu na ně probíhají. Konečný rozpad Peškovy rodiny i definitivní zánik všech jeho nadějí proběhne ve dnech vánočních svátků domova. Návrat helvita do opuštěného domova nemohl být umístěn do atmosféry dramatičtější.

Dramatik všechny postavy – s výjimkou Jiříka, jehož portrét záměrně nepropracovává – vystavěl s velkou vnitřní pravdivostí. O Peškovi jsem už pohovořil. Jeho žena je vykreslena jako bytost nešťastná, životem poražená, ač není ještě stará. Pešek ji miloval, ale ona spíše šla za majetkem, zaskočil ji manželův náboženský fanatismus, který před ní před svatbou utajil. Příčilo se jí, že ji nutil k společné četbě či k náboženským meditacím. Snad jej i udala, že má několik zakázaných knih. Po mužově útěku do emigrace se stala horlivou katoličkou, velice se snažila získat důvěru v místním katolickém bratrstvu, po Peškově návratu má pochopitelně strach, že ji ztratí. Navíc si uvědomuje, že muž, který ji miloval, se jí už zcela odcizil. U Lenorky, která již otázky víry nevnímá s takovou ostrostí jako rodiče, Jirásek jemně a reálně zachytil vztah k otci, který se náhle před ní vynořil a který po čtvrt roce znovu mizí. To je veliké umění. Při podobných setkáních rodičů a dětí si dramatikové často počínají nevěrohodně.

Jirásek v Emigrantovi zachytil drama jedné rodiny, mající motivaci náboženskou i prostě lidskou, povahovou, která se vyhrotí v krajní situaci, již vytvořil vpád Prusů… Alois Jirásek zobrazil mimořádnou událost, jakou je řádění okupantů, s velkou věrohodností.

Zdá se mi, že nejen v českém dramatu, ale možná i v evropské dramatice není hra, která by zachytila se smyslem pro všední realitu ve zkratce obraz komunity, očekávající vpád nepřítele a hlavně jeho počínání po okupaci místa, jako právě Emigrant.

(František Černý)

Obdiv a soucit jsou dobré emoce dramatické. “Emigrant” je nejsilnější a nejvýznamnější Jiráskovo drama. K tomu přispívá předně tato síla emoční, rozhodný účin formy, pak cenná tradice děje a hlavní postavy, a hluboký základ životní a nábožensko-národní.

(Jan Voborník)

Vlastenectví je patrně panu Jiráskovi v přímém poměru k zapření vnitřní pravdy, osobního přesvědčení, vší pravdy duchovní.

(negativní reakce Viktora Dyka)

Hra je i scénicky a divadelně účinně stavěna a zvláště v titulní roli soustředěno spisovatelovo umění v celé své životnosti a se vším leskem povahopisné kresby. Kolem tohoto jádra kusu rozkládá se pak celá koruna svérázných postav, které hře dodávají barvitosti a tepla jakoby odpozorované skutečnosti. A tak žijete a cítíte mezi těmito lidmi, jako byste žili a cítili s nimi, kdyby byli kolem vás, kdybyste jim mohli podati ruku a stisknouti jejich za mnohé dobré a upřímné slovo.

(dobová kritika)

S plnou životností staví hra před oči diváka kletbu lidského rodu, která pudí dobré duše navzájem se nenáviděti, slepě se potírati, život si ztrpčovati jen pro tu stěnu ideje od sebe je dělící. Hlubší zpřítomnění psychologických pohnutek děje provedl Jirásek na vlastní půdě svého znamenitého talentu, v obraze vypravovaném, jehož leda dějová kostra mohla býti na jeviště přenesena. Svou divadelní působivost má hra zajištěnu jak pevnou kresbou postav, tak i příčinnou souvislostí mocných výjevů, jež obratně jsou vpraveny v těsný scénický rámec a to s plnou sytostí dobového vzduchu, otráveného ideovými spory pohnutých časů. S podivuhodnou plasticitou obráží se v uzounké hladince výjevů rodinných, mezi čtyřmi stěnami prosté, venkovské domácnosti rozháraný stav současné národní duše s prvními zákmity pronikající ideje uvědomění národního.

(dobová kritika)

Nové drama Jiráskovo je pohnutý obraz ideového víření v tělese národa. Ideje vzejdou, zachvátily mozky a srdce, staví lidi proti sobě, přinesly bolest a utrpení, vyžádaly si oběti a životy. Člověk ve své strasti hledá viníka, vidí jej ve svém protivníku, a toho nenávidí, pronásleduje a vraždí. A jen nové bědy na sebe přivolává. Je zásluhou básníka, dovede-li ukázati, jak obě strany ve vleku svých nutností jednají, že hledají vinu, kde viny není a kterak všecka vina že vlastně v tragice lidského osudu leží. Jak chladně dnes stojíme vůči těm pravdám, pro které trpěli a mřeli předkové minulých věků! Čím nestrannější pohled, tím zajímavější přehled. Jiráskův kus hraje v první polovici osmnáctého věku… Je to genrový obraz. A v tom je síla i slabost novinky. Síla, v širokém rámci tak životně a barvitě vyplněném, slabost, v nutné rozptýlenosti akce, která z toho plyne. Pešek není nositelem ideji, nevyvolává vědomě spor, ve kterém se ocitl, trpí podezřením zcela lichým. Nepřivedl Prušáky do kraje a nemá v úmyslu poškozovati zájmy svých krajanů. To liché zdání tak samo od sebe, shlukem okolností vzniklo. I skutečné záměry Peškovy jsou rozdvojeny. Přišel potěšiti se s dítětem, ale vedle toho také vypořádati nějaké ty záležitosti s pány “nahoře v klášteře”. Nejsme úplně zasvěceni do stavu duše našeho lidového hrdiny. Překvapuje nás nemile, že po čtrnáctiletém strádání v dalekém světě nepřivykl většímu ovládání sebe. Při prvním shledání se svou ženou dává hned tak volný průchod svým nevlídným citům. A před dcerou. Arci, oba jsou fanatikové, on i žena. Ale přes to! Je to divné. Chtěli bychom být na výbuch nejak připraveni. Stejně neuchystáni a proto ne schopni hlubšího dojmu stojíme proti pěkně myšlené hlavní scéně hry, mezi páterem Bonaventurou a Peškem. Obě ideje se tu srážejí, vlastenecká a stranická… Scéna je ze široké životní situace pěkně vyvršena do hrotu čistých idejí. Sympatický kněz, inteligent, hájí přirozeně ideu širší, prostý muž z lidu ideu svoji užší, zájem více stranický, rodinný, osobní. Mocnějšímu dojmu však brání, že jedna strana je nám smýšlením a cítěním zcela neznáma. Autoru nenahodilo se zasvětiti nás nějak do stavu duše pátera Bonaventury. Vidíme kněze vystupovati z kulisy, cizí osobu. Hádáme: kněz, mluvčí církevních zájmů! A zatím promluví – vlastenec! Jsme překvapeni. A překvapení nás připraví o polovic dojmu. Kdybychom byli zasvěceni do povahy a smýšlení, kdybychom čekali, tušili povahu srážky, dvojnásob bychom ji procítili. Tajemství divadelního dojmu je v přípravě… Naštěstí není hra poukázána na břitkost té které scény či pointy. Žije mohutností obsahovou, životností svých postav a dějů.

(dobová kritika)

Byly to doby nejtěžších běd a pohrom, jež snesly se nad vlastí naší českou, když předkové naši odloučili se od víry otců svých. Listy dějin, svědčící o době husitské a reformační psány jsou zde krví a slzami. Rozkol náboženský spřetrhal všechny svazky přátelství, rozpoutal krevní svazky rodinné a jen vypálené dědiny, opuštěná města, neosetá role vydávala svědectví o tom, kudy kráčely lítice nábožensko-politických bojů. Že do časů těch rád se pohrouží spisovatel, jenž hledá historický podklad k práci své, to naši přední beletrističtí spisovatelé nejlépe dokazovali a i nyní dokazují. A tak i prof.Jirásek v novém dramatě svém dovedně, a ze stanoviska katolického můžeme říci i s úspěchem, nakreslil obraz neutěšených poměrů náboženských i politických z dob panování císařovny Marie Terezie… První dvě jednání, na mnoze do široka vypravováním příliš rozvedená, snadno bylo by možno zkrátiti a sloučiti v jedno. Bylo by to po našem soudu jen na prospěch dramatické působivosti celého kusu. V třetím jednání jsme před klášterem… Jednání toto, ze všech nejpůsobivější, vyvolalo hluboký dojem. Jest z něho patrno, jak emigranti, v krátkozrakosti své na Prusy, nebezpečné spojence a ochránce se spoléhajíce, sami se zklamali… Práce páně Jiráskova není tudíž vlasteneckým dramatem velikého slohu, nýbrž zdařilým historickým obrazem z dob emigrace. A že p.spisovatel snažil se věrně zachytiti historickou pravdu, nelíčiti katolíky jako krvežíznivce a nesnášenlivce náboženské a emigranty zdobiti jen nezaslouženou korunou vlasteneckého mučednictví, s vděkem p. Jiráskovi přiznáváme. Vždyť již každý, kdo hlouběji se v dějiny vnikl, to uznává; ale jest potřebí, aby i obecenstvu s dějepisem méně obeznalému, jasně a drasticky to před oči předvedeno bylo. A to tuším se p.Jiráskovi zdařilo… Knězova slova v druhém jednání k Peškovi pronešena, že proto velký kurfirst Bedřich emigranty k sobě zve, aby získal přičinlivý, pracovitý lid, který by zemi jeho vzdělával, role osíval, průmysl pěstoval a i duševní vzdělání země jeho povznesl, nejlépe ukazují, proč naši sousedé Němci tak rádi emigrantům domovu na své půdě popřávali. Rovněž i konšel Březina jeví se vzorem snášenlivého katolíka. Přátelství jeho k Peškovi i po tolika strastech, hájení a omlouvání jeho nepřítomného, jest toho důkazem. Naproti tomu emigrant Moc nejlépe ukazuje, kde často vší nesnášenlivosti pramen hledati bylo. Jedva přijde k Peškovům, již chce shazovati ze stěny papežské “modly”: obraz Bohorodičky a svatých. Pešek však toho v šetrnosti ke své rodině nedopouští. Mluva p.Jiráskova vyznamenává se skoro všude staročeskou svérázností a jadrností… Obecenstvo přijalo práci oblíbeného našeho spisovatele s vřelým souhlasem. Ač bylo představení mimo předplacení, přec byl dům naplněn do posledního místa. Autor vyznamenán byl též vavřínovým věncem.

(dobová katolická kritika)

Bylo-li snahou p.Jiráska “Emigrantem” přivésti ad absurdum historické drama, docílil toho plnou měrou. To, co nám podal, je žalostná rodinná historie, prý z r.1741, a je vyšperkována vlasteneckým knězem a podobnými efekty pro dnešek. Je to karikatura dramatu emigrace, smutného a pro dramatiky vděčného, ovšem ne pro autory našich historických dramat. Ale nehledíc k tomu: nejsmutnější je autorův tanec mezi vejci, který provozuje v tomto dramatě. Reformace, protireformace, emigranti a vítězové bělohorští, to jsou věci, ku kterým přeci autor měl při nejmenším určité stanovisko zaujati; takové, či onaké, ale nějaké přece. Ale autor se vyhýbá určitým závěrům, ku kterým by při svém kultu na př. husitské doby dojíti musil – ano, kdyby byl důsledný. A tak drama, které po stránce umělecké nevyhovuje, v tomto ohledu nám presentuje – P.Bonaventura. Zlý kompromis, který by zničil více, než zde zničiti mohl. Zcela přirozeně drama dokonale špatné mělo u našeho obecenstva dokonalý úspěch. Nic nového.

(negativní kritika Moderní revue)

Problém emigrace je rozveden tím, že se nejedná jen o Peška, nýbrž vůbec o otázku stěhování se českých lidí z vlasti. Pešek totiž shání zde po vsích souvěrce, aby je vyvedl ze země. Na tom však právě nejjasněji se ukáže nemožnost emigrace jako principu pro české lidi. Ukáže se to na osudu Peška samého, jenž místo aby přinesl Boží mír, upadá v rozpory jeden za druhým, v něž nechtě strhuje i své vlastní dítě. Nezbude mu také nakonec nic jiného než zase odejít, nikoli však jako hrdina, jejž bychom obdivovali, nýbrž daleko spíše jako oběť, s níž máme vřelý soucit.

(Zdeněk Nejedlý)

O tom, jak někteří kritikové na ten kus hleděli, jmenovitě na postavu kněze Bonaventury Pitra, jak posuzovali jej a ovzduší hry z našich nynějších hledisek, bylo by zajímavo promluvit… To však připomenu, že na premiéře byl také W.W.Tomek, můj, pochlubuji se, čtenář. Odcházel z divadla ne dost spokojen; ne pro kus, ale pro výpravu, to že nebyla žádná Police ve scéně před klášterem. Ta cizí budova, za kterou se hned les zelenal a to o Vánocích, kdy kolem všecko pod sněhem, jej mrzela. Věrné, vzorné výpravy, v jaké později byl Emigrant za nové správy dáván, Tomek už neviděl.

(Alois Jirásek)

Málo známé a neobvyklé Jiráskovo drama má velký dramatický účinek, dobré dialogy, psychologickou hloubku a nosné, zcela originální téma. Dramatické rozuzlení je do poslední chvíle nejasné, hra má předpoklady skutečně oslovit a zaujmout.
Pokud by se textu ujal zkušený a chápavý režisér, trochu jej upravil a přizpůsobil dnešnímu publiku, má hra velkou šanci oslovit i dnešního, ovšem spíše náročného a hloubavého diváka – věrnost myšlence a na druhé straně věrnost rodině a svým blízkým je aktuální i dnes, i když např. u nás dnes nezažíváme takové osudové zkoušky, jako v době děje hry, či např. v době komunistické totality.
Hra zaujme nejen sama o sobě, ale i tím, že přinutí diváka přemýšlet – souhlasit, či nesouhlasit s postoji a chováním hlavních hrdinů, uvažovat nad vlastním rozhodnutím v takových situacích.
Jirásek se v této hře ukázal jako opravdový dramatik, psycholog i vypravěč zároveň. Postoje, názory i změny chování postav odhaluje v závislosti na bohatém ději, toto odhalení je však jako pouhé odhrnutí deky – naznačí a nechá diváka, aby sám domyslel.

Emigrant