Popis projektu
Povídka
Napsáno 1876. Vydáno poprvé ve Světozoru 1876, poté v Z bouřlivých dob 1879, ve sv. 42 Sebraných spisů I a ve sv. 34 Sebraných spisů II
Zajímavost: Povídka vznikla na počátku Jiráskova pobytu v Litomyšli, kdy jej natolik okouzlil opuštěný litomyšlský zámek, že jej zatoužil oživit postavami a dějem. A tak zámek učinil dějištěm tohoto romantického příběhu.
Felice Tankredo byl roku 1635 císařský plukovník, bytem na zámku v Litomyšli. Zde bydlela i zbožná paní Frebonie, poslední z rodu Pernštejnů. Jejím pravým opakem byla plukovníkova žena, Sidonie. Plukovník byl muž přísný a bezohledný. Svou krutostí popudil Sidonii natolik, že od něj utekla se svou skutečnou láskou, plukovníkem Ritterem.
Tankredo však Sidonii, která se ukrývala v odlehlém stavení své služky Maruše, která před Tankredem také prchla ke své rodině, vypátral a nechal ji krutě utýrat k smrti.
Spravedlnost však Tankreda nakonec dohnala. Po roce, kdy se do země dostali Švédové, k nimž se z touhy po odplatě přidal i plukovník Ritter, jej přepadla skupinka vedená právě plukovníkem Ritterem a k smrti jej utýrala.
Těsně před smrtí však bezcitný Tankredo poznal skutečnou lásku a odpuštění – uprchlá služka Maruše jej náhodou nalezla umírajícího v lese a poskytla mu – přese všechno utrpení, které jí způsobil – poslední pomoc i odpuštění.
V žádném jiném díle nevylíčil Jirásek takovou bezohlednost jako v tomto díle. Povídka však přes svoji nebývalou krutost končí očistnou katarzí. Je to jedna z nejlepších českých povídek, má pevnou stavbu, spád a neobyčejně silně působí na své čtenáře. Rozhodně si nezaslouží opomíjení, protože se jedná o opravdový klenot české literatury.
“Prostory starého zámku, jenž mne tolik vábil a poutal a ve své opuštěnosti dojímal, nechtěl jsem míti tak prázdné. I učinil jsem je dějištěm romantického, myslím, příběhu z dob třicetileté války. Tak vznikla povídka “Felice Tankredo”. (Alois Jirásek)
Jest to romantický příběh osnovaný na historickém faktu, že dne 21.dubna (u Jiráska 15.června) 1635 císařští vojáci v městě ubytovaní, chtějíce pomstíti svého druha, popraveného pro zabití měšťana, založili oheň, jemuž padla v oběť veliká část města Litomyšle… Mimo faktum samo snad jen ještě hraběnka Frebonie z Pernštejna, která se však vypravováním toliko mihne, a jméno zabitého měšťana Jana Straky, jednou jen uvedené, náleží historii opravdu; myslím, že ani jméno plukovníka Tankreda nedá se v tomto spojení doložiti, alespoň jsem ho v této souvislosti nenalezl. V Litomyšli byl tentokrát sbor plukovníka Lautrsona. Ale úplně nehistorické není ani jméno Felice Tankredo. Nazýval se tak v letech 1638-1639 velitel posádky náchodské a odtud patrně znal je a přijal Jirásek.
(Václav Novotný)
Tvrdá postava bezcitného plukovníka Tankreda, jenž jest pro svou přísnost postrachem svého pluku a svou neúprosně trestající spravedlností zaviní revoltu a zapálení města a snad i urychlí útěk své milostnice se svým pobočníkem, bratrem popraveného, ten ostře kreslený zjev surového válečníka, jenž mimo požitek nevěří v nic, účinně kontrastuje s měkkou dobrotou prosté selské ženy, která tomuto svému největšímu škůdci, ač zavinil smrt jejího dítěte a tchyně, ač jí pro bezděčnou podporu jeho milostnice na útěku vzal muže na vojnu a při pokusu o útěk chtěl zastřeliti, když se s ním setká zmučeným od nepřátel a hrozné smrti vydaným, poskytne posledního ošetření a pohne tím umírajícího nevěrce k lítosti a prosbě za odpuštění.
(Václav Novotný)
V žádném jiném díle neprojevil Jirásek takovou bezohlednost objektivnosti k svému osobnímu citu jemnému jako zde. Je to krutost umělce, který buduje formu a k obsahu chce býti necitelným. Pravda soldatesky tu bezohlednost žádala.
(Jan Voborník)
Plukovník Tankredo jest tu líčen jako vtělený ďábel a tím jistě jeho osobní charakteristika jest až přehnána. Ale Jirásek především na něho kupí všechny ty zločinnosti, poněvadž jest Tankredo právě jich typem, a tu, nebyl-li snad jednotlivec z nich tak všestranně zlý, byla jistě taková celá jejich tlupa, složená z jedinců tak rozmanitě zlých. Jirásek však líčí Tankreda i jako oběť těch, kteří jej k tomu přivedli, a tak jeho zločinnost nabývá tu i širšího a tím i historického významu. Kdo žil uprostřed tolika zla, vraždění i loupení, páchaného na “vyšší rozkazy” posvátných autorit, jak by byl neztratil všechnu mravní oporu? “Protože není člověka, není Boha. Viděl-lis člověka? Šelmy to jsou, zvířata, zmije, tygři, hovada – a kdyby Bůh byl, musil by do nich teď, jak jsou, hromem bíti, musil by i do mne hrom udeřiti.” “Srdce? Haha, nesmíš míti srdce! Dokud jsem srdce měl, bylo zle. Kdo ve světě srdce má, ten je troup a vždy nešťasten. Srdce se musí umlčeti a třeba i vyrvati. Ano, jsem bez srdce! Ale já jsem si ho nezabil. To lidé, lidé – eh, lidé, hahaha. Vidíš, já měl také srdce, hloupé, citlivé srdce, věřil jsem v Boha, v lidi, v lásku, ale poznal jsem to všechno. Jen věci na kloub přijíti a přestaneš věřiti, vážiti si a doufati. Všechno mam a lest, vše je na prodej, vše je zboží, čest, cit, všecko, všecko. Poznal jsem svět, knížata, pány i žebrotu, a všecko bída, nesmrtelná bída! Prodávají Boha, šidí, klnou, mučí a spalují ve jménu jeho, kážou ctnost a sebezapření a sami, haha, tučná břicha. Každý myslí jen na sebe, sobě jest Bohem. Zdaž kde milosrdenství? Podívej se kolem. Tyranství, panství, lakomost, sprostota, podlost, tygři, hyeny, vepři – eh, všecko samá bída a šibalství.” Není tato sebeanalýza císařského plukovníka horší než všecko líčení ukrutenství, jež způsobil?
(Zdeněk Nejedlý)
Zatím není k dispozici.