Popis projektu
Povídka
Napsáno 1889. Vydáno poprvé ve Zlaté Praze 1889-1890, poté ve sv. 12 Sebraných spisů I a ve sv. 23 Sebraných spisů II
Tkadlec Souhrada, “pan Kliment”, zůstával při svém, i když celé pohorské městečko bylo jako rozjitřený úl. Nejvíce to bylo roku 1848, když šla novota za novotou. Navíc se rozmohlo lupičství, a tak i v městečku vytvořili občané gardu na ochranu svobody a bezpečnosti. Pozvali také pana Klimenta, aby se k nim přidal, ale ten to odmítl.
Gardě však neunikl. Přišli si pro něj sami, od stavu ho vytáhli, oblékli ho, vyvedli před gardu, čepici mu nasadili a do ruky mu dali pušku. A tak musel táhnout s ostatními. V tom však mužstvo na povel zastavilo. Přiběhla nějaká ženská a za ní zámečník Hůla pro felčara. Garda se hned domů obrátila. Pod lipami bylo hlučno. Hustý dav obkličoval povoz s raněným, od zlodějů. Selka nestačila vykládat. Garda se musela podrobit rozzuřenému lidu. Zloději musí být chyceni! Již za soumraku prošli temným lesem a stanuli na pasece, odkud zahlédli stavení, které měli obklíčit. Přepadení se zdařilo. Po tuhé bitce byli zloději Zakšové, otec a syn, zajati, a oba Čepelákové zbiti.
Městečko netrpělivě čekalo na gardu. Když se dočkali, lid chtěl soudit sám a hned. Ve světnici za stolem zasedl soud. Když se Zakšové nechtěli přiznat, začali je týrat. To pan Kliment již nevydržel. Odložil pušku a odešel domů.
Tvrdě spícího ho probudilo bušení na dveře. Desátník s několika gardisty si došli pro “dezentéra”. Přemluvili ho, aby šel s nimi, jinak by lidé řekli, že drží se zloději.
Týráním vynucená přiznání Zakšů se ukázala klamná. I hnala se garda do Mezileče. Na návsi ležel zmučený Čepelák, za plotem leželi oba Zakšové a starší Čepelák, v jehož chalupě byli chyceni. Lid na ně dorážel, pan Kliment se jim snažil ulevit. Byl za to předvolán k soudu do hospody, když tu povstal nový hluk a z toho další soudy. Pan Kliment byl přinucen vést vězně za provaz. Cestou se dozvěděl, že vězňové jsou nevinní. Rozdrážděný lid však nedal vězňům ani spočinout. Rychtář vesnice, kam vězňové patřili, odmítl vězně přijmout. Ponechat vězně rozvášněnému davu! Pan Kliment byl zničen. Marně volal, marně žádal, ale již se tlačily zástupy lidí a začalo boží dopuštění…
Boušínský farář Myslimír Ludvík se vrátil z Náchoda a dozvěděl se smutné zprávy o rozlíceném lidu. Narychlo vyslaný posel se vrátil s tím, že je již po všem. Garda zas doma, zloději v lese snad pobiti.
Pana Klimenta přivezli domů. Zdálo se, že po ranách ohluchl. Před “vojenský soud” za to, že odložil pušku, se již nedostal. Žil teď ode všech odloučeněji, nikam nechodil. Všem se vyhýbal…
V smutné epizodě z červánků svobody jsou nejmistrněji podány výjevy z rozběsněného lidového soudu. Pustá vášeň zachycena v celém rozkymácení, v prudkém pohybu… Novou je i jistá ironie, již obestírá gardu, která se v jiných jeho pracích z r.1848 jeví příznivě, ve světle národního a svobodomyslného nadšení, ale zde utlumeného krutou skutečnosti odstrašujícího případu… V každém případě z povídky této viděti, jak Jirásek řeší každý námět podle jeho rázu a pravdy, nelichotě a neotroče masám, kde nejsou v právu.
(Jaromír Borecký)
Je to obrázek silně zachmuřený, prasmutný tím šeredným stínem kolem záře r.1848. Povídka je cenná vztahy hluboce lidskými. Spravedlnost davu? Ejhle Kristus na kříži. Svoboda, volnost? Když se znenadání dostaví, omámí člověka, že není sebe mocen a páše skutky nejhoršího morálního otroctví. “Lid zneužil nenadálé volnosti,” dí v tichém smutku autor. Bohužel třeba dodati: té krvelačnosti je v lidstvu pořád příliš mnoho. Vzpomínáme na Šlejhara při obsahu, při formě na tatarské zuření v Sienkiewiczově “Ohněm a mečem”.
(Jan Voborník)
Jirásek tu líčí, jak surově konali Hronovští gardisté domnělou spravedlnost, při čemž však spíše vybíjeli svou vášnivou nenávist k lidem vinným i nevinným, než aby se cítili vojáky národní revoluce, a proto i Jiráskův soud nad nimi jest tak přísný. Jest to zde jistě zesíleno i tím, že až sem padá ještě stín onoho zvláštního stavu našeho venkova naproti městům doby předbřeznové, a proto jest “Gardista” tak neúprosně, řekl bych “horsky” tvrdá povídka.
(Zdeněk Nejedlý)