Popis projektu

Historická hra o 4 jednáních s dohrou

Napsáno 1904. Vydáno poprvé v roce 1904, poté ve sv. 36 Sebraných spisů I a ve sv. 44 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 17.11.1904 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil

Věnováno: “Panu Eduardu Vojanovi v upřímné úctě”

Motto: bez motta

Průměrně stran: 120

Dějství: 4 s dohrou

Charakteristika: Historické drama

Doba: 10.století

Hlavní témata: Boj, zrada, pomsta, křesťanství versus pohanství, svoboda

Zfilmováno: Ne

Zajímavost: Jiráskův Gero je mimořádným dramatem nejen v české literatuře. Líčí totiž historicky doložitelný spor polabských Slovanů s markrabětem Východní marky Gerem, nezabývá se tedy českou historií. Jiráskova strhující hra zaujala v zahraničí především Lužické Srby. O podobné téma se bez Jiráskových kvalit pokusil i slovinský dramatik Josef Jurčič ve své hře Tugomer z roku 1876.

Látka byla zpracována také Kollárem (znělka ze slovanského Pekla) a Svatoplukem Čechem (Geronův smích).

Na hradě Gerově dlí jako rukojmí mladý kníže Želibor z kmene Stodoranů, Tugomírův synovec. Když uslyší, že se Bodrci vzbouřili a potřeli německé vojsko, zatouží, aby také jeho krajané, Lutici, povstali a svrhli německou nadvládu v čele s Gerem. Svůj úmysl sděluje Tugomírovi, ale netuší, že Tugomír přijel ke Gerovi, aby mu potvrdil svou věrnost a oddanost. Tugomír nejen nesouhlasí s Želiborem, nýbrž přímo varuje Gera před nebezpečím, které mu hrozí ze strany nepokojných lutických knížat – při tom výslovně jmenuje všechny náčelníky a prozrazuje i nebezpečné záměry svého synovce Želibora.
Gero vymyslí ďábelský plán – úskočně se zmocnit jmenovaných náčelníků a připravit je i s Želiborem o život. Proto posílá svého bratrance Rothulfa k Luticům, aby jim jeho jménem nabízel mír a dobrou vůli a pozval jejich zástupce na Gerův hrad k vyjednávání.
Tugomír vymůže na Gerovi slib, že mu dopomůže ke knížecímu stolci v Braniboru, a před příchodem lutických poslů odjede z hradu. Gero připraví skvělou hostinu, omámí posly vínem a hudbou a dá je od surových vojáků mezihorského pluku povraždit.
Pouze Želibor se zachrání – byl včas varován Irmingerdou, Rothulfovou dcerou, která se do něj zamilovala a omylem zaslechla, co se chystá.
Želibor přinese smutnou zprávu o zabití všech lutických poslů do Braniboru a plamenně vyzývá národ k povstání proti Gerovi a smíření s ostatními slovanskými národy. Všichni jej provolávají za vůdce, když se tu náhle objeví Tugomír a vylhanými důvody se snaží dokázat, že je Želibor zrádce zakoupený Gerem a Rothulfem.
Lidé jsou zmateni. Nakonec Tugomírovi uvěří a jmenují jej vůdcem. Želibor je jako zrádce odveden do vězení.
K Braniboru přispěchají Gerovi lidé. Tugomír – místo aby vedl svůj národ k boji – dle své tajné úmluvy s Gerem vydává Branibor Gerovi a přijímá od něj vládu. Želibora nechá za přítomnosti Irmingerdy popravit.
Část Stodoramů, jimž velí Čedrag, který jako jediný varoval posly před Gerovou zradou, uprchla včas z města Branibor a připravila se na poslední boj s Gerem. V boji sice Gero zvítězí, ale přichází o svého jediného syna – „Ta krev na moji krev. Co s tebou, když nemám dědice!“, vykřikne Gero po vítězném boji.

Ke kresbě osob poskytovala historie příliš málo povahopisných rysů – svými činy je vlastně jen Gero a Tugomír určitěji charakterizován. Jirásek podržel základní rysy jejich povahy, náležitě je zesílil a dodal jim životnost. Gera vylíčil nejen jako lstivého a nelidského ukrutníka, ale i jako ctižádostivého vládce a starostlivého a milujícího otce. Tugomíra zobrazil jako typického zrádce prahnoucího po moci, Želibora šťastně domyslil i jako člověka, kterému nastupující křesťanství a jeho hodnoty pomáhají vnímat skutečnost jinýma očima než očima svých pohanských bratrů. Gerova kaplana Wulfhariho obdařil schopností vidět a kritizovat špatnost Gerových skutků, ale za úplatu novým biskupstvím dává alespoň rozhřešení za způsobené zločiny.

Jirásek ostře kritizuje slabé stránky slovanské povahy – přílišná důvěřivost, nejednotnost a nesvornost. Ve svém díle vytvořil jedno z nejdrásavějších českých historických dramat.

(J.Máchal)

Veliká tragédie polabského Slovanstva, kterou Jirásek mohutně vyzvedá jako výstrahu na věky. Výstrahu slovanské nesvornosti, malicherné drobivosti, proradnosti, ješitné ctižádosti a prospěchářství.

(Jaromír Borecký)

Jirásek chtěl touto smutnou hrou poučit i své nejbližší krajany a dát jim obraz dávných hádek a sporů. Mnohem více než rozlehlý epos působí hra a její hluboce dojímavé děje.

(lužicko-srbský kritik M.Andricki)

Veliké memento na samém prahu slovanských dějin, pravé drama všeslovanské, neutěšené a krvácející. A zase ten veliký rozmach v koncepci a ovládání celých skupin i zástupů, ta jistota v kresbě postav i prostředí, to velké pozadí dějinné.

(Jaroslav Kvapil)

První dva akty – romanticky přibarvené láskou Irmingerdy k slovanskému knížeti Želiborovi, vyčerpávají látku rychlým spádem děje. Tyto dva akty patří po bok výbornému prvnímu jednání “Žižky”. Ale krutý závěr druhého aktu, přes to, že připomíná známý kvas v “Knížatech”, je tak mocný, že není možno po něm zvýšiti interes diváků, když krev Gerových obětí nevyvolá na dějiště mstitele. Zdá se však, že v líčení hříšné chabosti a úplného klesnutí nesvorných Slovanů jeví se zvláštní úmysl autorův. Chtěl nám asi nakresliti, jak zhoubna je naše pověstná nesvornost, naše nízká podezřívavost a závistivost. Autor, který vidí, jak může u nás rozbujeti se nízké chlebařství, vražedná nenávistnost a sobectví – jak jen pro tyto hříšné neřesti nemůžeme často ani o píď kupředu, posteskl si asi v nitru svém a proto spíše asi kreslil nám Gerem výstrahu a na úkor dramatického účinu Slovany své hry ještě více zlomil než odpovídalo kronikám. Vše jen proto, aby ukázal, kam jdeme, kde jsou naše hroby jisté, nevzpamatujeme-li se.

(dobová kritika)

Dobu, poměry a přední hlavy kmenů polabských Slovanů známe jen z mlhavých obrysů. I o Gerovi tu a tam proklouzla při studiu historickém zmínka dosti matná, aby si člověk dovedl příslušnou představu vytvořiti. Jirásek tohoto Slovanobijce zeživotnil. Gero je pochmurný zjev, hlava přemítavá, povaha tvrdá, celý muž, nejen přítomnost vidoucí a soudící, ale i k budoucímu dohlédající a je v počet beroucí. Zná Slovany, jejich měkkost, důvěřivost a hašteřivost. Nevysloveným heslem mu “divide et impera!”. Moc, již drží, dostatečným prostředkem k opanování, má-li pomocnici lest. Jde pevným, poněvadž promyšleným krokem k cíli. Povraždí při hostině předáky slovanské a kmeny rozrušené a nesvorné uvádí si v poddanství. Činy jeho nejsou neseny pouze zájmem jeho jako jedince. Pracuje krvavě pro své potomstvo. Jeho Sigifrid má z půdy, krví slovanskou zmrvené, vyrůstati na mocnějšího než otec byl, a vnukové slavnějšími nad zakladately rodu. To jediná vidina nereálná, jež Gera obluzuje, jejíž vtělení však se nedotouží. Nemesis se dostavila ve chvíli konečného vítězství: Sigifrid padl. Tvrdý, nepoddajný Gero měkne na prostého, žalostícího roba. Hra nezná patosu a deklamace. Je prosta ve své koncepci, klidna ve vývoji dějovém. Z každé scény vane střízlivost, jež nejlepším prostředkem k dokumentování ne-li celé pravdy, cele věrného vystižení povah a doby, aspoň veliké pravděpodobnosti.

(dobová kritika)

Odvěký boj Slovanstva severního s dobyvačnou a krvelačnou snahou německou, namalovanou zde mohutným štětcem v několika mohutných, tragických obrazů plných dramatické síly.

(dobová kritika)

Ústřední postavou hry je markrabě Gero, krvavá postava, jedna z těch, jež tisíciletí stojí znepokojivě vztyčeny v rozechvělém vědomí lidstva. Přes Branibory až za Krušné Hory nesou se touhy jeho panství. Bodrci, Lutici, Srbové, Milčané vyhynuli jeho mečem. I před námi stojí teď jeho krvavý zjev a není z českých básníků Jirásek první, jenž vidí, jak stojí nad námi jeho stín. Jako Želibor vystupuje český duch na cimbuří a rozhlíží se odtud do kraje, v tu stranu k Braniboru městu. Tak dramaticky až střízlivě klidná hra prohlubuje se a roste v mohutné vidění, v živé symboly. Hlediště je chápe a jim rozumí, chytá slova a jim aplauduje. Však kdo ví, pamatuje-li, že Gero praví: “Slovo vítr je a zrádce. Jen skutek zůstává a mlčky mluví. A tak bude o mně mluvit podrobená země slovanská!” A mluví. A bude mluvit…

(dobová kritika)

Ne příliš známé a hrané Jiráskovo drama, které se v jeho tvorbě vymyká brutálním vylíčením mimočeské historie, je neoprávněně opomíjené. Je plné vášně, strhuje mistrně rozehraným příběhem i mimořádným zobrazením hlavních postav. Jirásek se nebojí vylíčit surové jednání hlavních hrdinů ani dovést drama bez jakéhokoliv sentimentu do tragického konce.
Gero je dle mého názoru natolik dobře napsané drama, že není třeba žádných úprav, aby zaujalo dnešního diváka. Téma i samotné zpracování je nadčasové a mimořádné a i toho, kdo se o historii a Jiráska vůbec nezajímá, může drama strhnout samotným excelentně vylíčeným dramatickým příběhem. Je škoda, že se toto drama skoro nehraje, neboť jeho umělecký i divadelní účinek snese srovnání s nejlepšími českými dramaty vůbec. Jirásek se – nesvazován při psaní hry s nečeským tématem českými národně vlasteneckými ohledy – ve hře věnoval pouze dramatickému příběhu a prokázal tak, že je vynikajícím dramatikem prvního řádu. Věřím, že by případné uvedení hry v divadle leckoho nadchlo a plně by rehabilitovalo dramatický klenot, skrytý dosud v archivu.