Ilustrátor Adolf Kašpar

Karel Štika:

ILUSTRÁTOR ADOLF KAŠPAR

I když ani Adolf Kašpar – rodák bludovský u Mor. Šumperka – nevzdal se nikdy ctižádosti namalovat obraz, jeho první práce je hned naponejprv ilustrační a velmi potřebná: kreslířský doprovod k Polívkově Květeně zemí koruny české. A pak to jde už cílevědomě: po seznámení s olomouckým nakladatelem Prombergrem a prof.Schwaigrem studuje mladý adept na pražské Akademii výtvarných umění ve škole Pirnerově; a cestuje – zajíždí na Slovensko, poznává Itálii, Dalmacii a Paříž, vždy blíž svému zájmu a ideálu: ilustraci jakožto výtvarné službě knize.

Původ toho zájmu a ideálu mohl by být vykládán v jeho zamýšleném vzdělání učitelském, možná, že tu spolupůsobil příklad meditativního Maxmiliána Pirnera, tohoto malíře-filozofa, snad vlastní úcta k slovu a slovesnosti – nejeden ilustrátor by potvrdil, že básnická skutečnost může být i pro realistický typ umělce podnětnější než t.ř. skutečnost přírodní, živá, že básnický obraz není možno chápat jako inspiraci sekundární, až jaksi v druhé řadě; rozhodně nelze užívat pojmů “ilustrace” a “ilustračnost” v smyslu příhany. Právě na případu Kašparově mohli bychom dokázat hodnotu a význam ilustrační práce ne jakoby na okraj slovesného textu, ale jejího paritního doplňku, oné důležité složky slovesné předlohy, s níž splývá v ústrojnou slohovou jednotu. Ale nežli se umělec-ilustrátor takhle vyrovnal s literární skladbou, bylo mu třeba získat hlubších znalostí z oboru kresby: jejího kultivování a rozvinutí výrazových možností pouhé čáry nebo odstínu k větší výmluvnosti; bylo nutné, aby budoucí ilustrátor se obrátil ke grafice.

Ze životopisu Adolfa Kašpara se dovídáme, že začal leptat už na Akademii někdy kolem roku 1900 (tedy v nové době téměř průkopnicky) a s přestávkami kreseb věnoval se grafice v materiálu asi třicet let. Zdá se nám to k neuvěření, že v tomto oboru výtvarné práce byl samouk – příležitostná poučení, která získával u měditiskaře Alessandra de Piana, i když cenná, mohla se týkat jen některých procedur technických. Jakýpak samouk – říkáme si mezi sebou – věděl-li si umělec tak znamenitě rady s bohatě šerosvitnými lepty jako je Loutkové divadlo nebo Terasa, a vyjádřil-li atmosféru Prahy tak úsporně a přitom plně jako v oné akvatintě Karlova mostu v zimě! Experimentoval, kombinoval rozličné grafické techniky plošné a hlubotiskové a dosahoval tak účinků až malířských. I když soupis jeho volné grafiky není tak rozsáhlý jako jeho dílo ilustrační, intenzita, s jakou prožil svoje náměty, a poetičnost jeho výrazu vynahrazují tu menší početnost.

Existuje však užitkové, užitečnější grafické pole, na němž Adolfu Kašparovi a nám vyrostla úroda bohatá rozlohou i zrnem, a to je ilustrace. I když daleko přes časový prostor září dnešnímu pokolení ilustrátorů veliké umění klasiků Josefa Mánesa a Mikoláše Alše, není to nadsázka, řadíme-li mezi první dědice jejich odkazu Adolfa Kašpara. Je pro to nejeden důvod.

Už bylo pověděno, že Adolfu Kašparovi nebyla ilustrace záležitostí okrajovou, vedlejší; svěřený úkol chápal s největší odpovědností a vážností. Umělec se seznamoval s textem jako s dokumentárním materiálem. Nespokojoval se s intuicí, s oním vnuknutím, na něž se tolik hřeší právě v ilustraci, ale šel za svým slovesným autorem k samým zdrojům jeho inspirace. Konal k tomu cíli studia etnografická, zeměpisná, historická, psychologická – však na takové cestě, bylo to z chodského Klenčí, stihla ho i náhlá smrt, když v roce 1934 v létě promýšlel na místě ilustrace k Baarově trilogii Paní komisarka – Lůsy – Osmačtyřicátníci. Bylo mu necelých 57 let.

Realistický malířský i grafický základ Kašparova umění, důvěrná znalost každé literární předlohy, již měl doprovázet, a dokonalá věrnost textu – vlastnosti jistě úctyhodné – bylo by možno označit jako klady kvantitativní. K vyšší hodnotě dorostlo toto umění něčím navíc, co není závislé jenom na svědomitosti a píli. Protože sám inteligentní čtenář Adolf Kašpar přemýšlel pro to-ono slovesné dílo o vhodném grafickém slohu. V ilustrátorově převážném zájmu o obsah se takové úsilí může jevit jako zájem formální, ale tato slohovost nebo vůle k slohu je jednou z nejsilnějších stránek Adolfa Kašpara, i když nevystupuje všude stejně přesvědčivě jako složka ryzí. Všimneme si zajisté vrcholů. Jestliže ve Wintrově Mistru Kampanovi cítíme inkvisitorskou hrůzu tragické Prahy bělohorské, tak účinně zjevnou už z drsných čar pérových, v Jiráskově pětisvazkovém románu z doby Mozartovy zas střídmá lineární kresba doplněná řídkým rozmytím nebo kolorováním vysloví poezii milostného očekávání, osobního i obecného dramatu i naděje Prahy obrozenecké. Umělec ovšem nepřemýšlel jen o grafickém rukopisu a traktamentu svých ilustrací. Co činí jeho Kampana a Věka slohovým, je pochopení vlastního výraziva těch děl a jejich specifické atmosféry. Ne ornament, jimž je vyvedena iniciála nebo obtočen symbol, ale duch literární skladby a zas to intimní sžití se s tématem umožňují Adolfu Kašparovi být patetický i civilní, archaický v libovolné hloubce času, vždy citlivý vypravěč výtvarně sdělitelnou formou.

I v té mnohosti Kašparova ilustračního díla, v němž nechybí knihy a autoři nám nejdražší – Němcová, Jirásek, Winter, Neruda, Rais – stojí stále v čele náš velkolepý generační román F.L.Věk jistě pro své vzácné slovesné hodnoty, ale neméně pro význačný ilustrační kontext, nad nějž i v tak hojné naší užitkové grafice hned není. Právě pod pražským nebem cítíme, čím mu bezpochyby bylo toto město z nejmilejších a nejkrásnějších. Třebaže převahou ve službě básnickému slovu nevyznal se také Adolf Kašpar ze svého okouzlení a lásky k Praze? Zas především ve Věkovi! Jak jinak než svým uměním se mohl odvážit oné dojímavé evokace někdejších pohledů, zaniklých portálů, domů i celých ulic, dávno opadalých prejzových střech, pobořených schodišť a chodeb, vyvrácených stromů a lidí dávno zemřelých.

Jak jinak než hlubokým vcítěním do samých prazákladů a psychy tohoto města, které všichni až zběsile milujeme, mohl ilustrátor už pouhou čarou perem nebo rozmytou tuší vyslovit věci, ať všední nebo sváteční, vždy stejně Pražanům drahé: příznačnou atmosféru, historické zdivo, tok nejnárodnější řeky, tajemnost přítmí, slunce každé roční doby a obsah života v tom všem, dávno, dávno včera i blíž a blíže dnešku.