Popis projektu
Historická hra o 5 jednáních
Napsáno 1913-1914. Vydáno poprvé v roce 1914, poté ve sv. 41 Sebraných spisů I a ve sv. 44 Sebraných spisů II
Premiéra: 16.6.1914 v Berouně, poprvé v Národním divadle 25.10.1918
Věnováno: Příteli J.S.Macharovi
Motto: bez motta
Průměrně stran: 90
Dějství: 5
Charakteristika: Historické drama
Doba: 15.století
Hlavní témata: Pravda, boj, zápas, církev, zrada, svoboda
Zfilmováno: Ano (1947 – první český barevný film, režie Vladimír Borský)
Zajímavost: První provedení hry se konalo v Berouně; v Národním divadle byla hra uvedena až roku 1918. Policie chtěla text cenzurovat, ale Jirásek to nedovolil. Proto se premiéra nemohla odehrát v Národním divadle – k uvedení v ND došlo až na samém sklonku války, “kdy už jsme si vlastně doma dělali, co jsme chtěli” (Jaroslav Kvapil).
Provedení v Unitarii v roce 1939 bylo jedno z největších událostí českého divadelnictví. Hrálo se denně před přeplněným hledištěm, lidé stáli na ulici, jen aby alespoň slyšeli. V době nastupujícího fašismu působila hra jako časovaná bomba. Poslední představení v Příbrami 14.3.1939 se konalo den před okupací Československa fašistickým Německem.
Píše se rok 1434. Husitské hnutí se rozpadlo na dva tábory – jeden chce uzavřít mír a přistoupit na dohodu s císařem Zikmundem, neboť je země válkami vyčerpaná, druhý – menší a s Janem Roháčem v čele – chce bojovat proti Zikmundovi i nadále.
Schyluje se k boji mezi oběma tábory. Jan Roháč je přemlouván, aby se vzdal boje a snažil se s ostatními o mír a kompromis. Ten to rázně odmítá – Zikmundovi nevěří a varuje všechny před Zikmundovými sliby. Tím se z Roháčových přátel stanou jeho nepřátelé.
V bitvě u Lipan tak proti sobě stojí Češi proti Čechům. Roháčův tábor je poražen a Roháč zajat. Krátce poté je však Roháč díky blahosklonnosti svých někdejších spojenců propuštěn na svobodu. Roháč slibuje, že bude proti Zikmundovi bojovat třeba i sám.
Císař Zikmund očekává české pány, aby stvrdili mír a dohodu s císařem, a je nadšen tím, jak lidé vítají mír a konec válčení. Dostane se však k němu Roháčův posel, který mu zkazí dobrou náladu – Roháč bude bojovat dál! Zikmund přikáže českým pánům, aby Roháče zničili.
Na pomoc proti Roháčovi, který se opevnil na hradě Sion, pozval císař Zikmund i maďarské vojáky. Roháč se však dlouho a úspěšně brání. Mezitím všichni poznávají, že měl Roháč pravdu – Zikmund nedodržuje sjednané dohody a dřívější skalní zastánce husitů perzekuuje. Dokonce se snaží zavraždit Jana Rokycanu, kterého slíbil dosadit jako arcibiskupa.
S maďarskou posilou je Sion dobyt a Roháč zajat.
Na smrt nemocný císař si nechá předvést zajatého Roháče a slibuje mu i ostatním zarytým kacířům smrt. To pobouří i přítomné české pány, někdejší Roháčovy spojence, kteří poznávají pravou Zikmundovu tvář a varují ho před novými nepokoji v české zemi.
Hra je pojata jako výklad urputné a zoufalé vzpoury, již vede Jan Roháč (a Prokop Holý, jeho nejbližší spojenec) proti panské jednotě od předvečera bitvy u Lipan v květnu 1434 do podzimu roku 1437.
V pointě dramatu se ukáže, že vlastním protihráčem Jana Roháče byl císař a král Zikmund. Proklínaje Roháče, vztahuje svou kletbu na všecky vzdorné stoupence jeho odkazu.
Třetí z husitských dramat je daleko nejsevřenější. Titulní rek stojí od počátku proti přesile. Poměr sil nemůže zvrátit, ale podaří se mu zasít pochybnosti a nedůvěru v postoje vlastních oponentů a nepřátel, a navíc svého úhlavního protivníka, mocného císaře, vychýlit až ke gestům bezmocného hněvu vůči „roháčům“ v zemi. K sevřenosti dramatu přispívají i vedlejší postavy.
Zikmund je v Jiráskově dramatu svévolný král, který se k českému trůnu prodral přes mrtvoly a zrady. Čím pevněji by se mohl cítit, tím je mu v Čechách hůř. Jednak si uvědomuje, že i národ prodejný a znavený zůstává nějak nepoddajný a neklidný, jednak při své panovačnosti nelibě snáší obtíže vlastních let a vlastního těla.
Toto třetí a vrcholné Jiráskovo husitské drama nejvíce prozrazuje dotyky s donkichotstvím, vlastním celé trojici her, napsaných a uvedených v desetiletí před první světovou válkou, kdy otřesená důvěra v silnou osobnost a v její schopnost změnit svět velikým snem a rázným činem průbojně aktualizovala v české kultuře rytíře smutné postavy ze slavného Cervantesova románu. Kolem velkého snílka a jeho raněného anebo ztroskotaného snu kroužila tenkrát lyrika Karla Tomana, motivy románu dramaticky aktualizoval Viktor Dyk. V Jiráskových historických hrách se pak dobově široce pociťované donkichotství promítlo do fenoménu reprezentativně českého, do historické hry a tragédie.
(Jaroslava Janáčková)
Hus a Žižka pojati jsou spíše staticky, Roháč je vášnivější, tudíž dramatičtější povaha, ale drama, jež se kolem prvních dvou a z nich vyvíjí, jest větší, dalekosáhlejší v účincích, bouřlivější a plodnější, buduje, i když boří, kdežto Sion jest již dramatem úpadku husitství.
Povaha Roháčova v neohroženosti a věrnosti boji božímu stejně pevná jako Žižkova, ba tvrdší, neústupnější, a především vášnivější.
(Jaromír Borecký)
Proti ostatním zpracováním stejného tématu jeví se Jirásek střízlivým, věcným a hospodárným. Odvrhuje přítěže romantismu, dbá historické věrnosti. Stavba dramatu je klidná, pevná, promyšlená. Gesto Roháčova vzdoru má rysy tragičnosti i dramatičnosti, neboť jsou v něm různé odstíny a různá podstata, a vzdor není jen gesto, ale hluboce zdůvodněný akt svědomí, přesvědčení a mravnosti.
(Jan V.Sedlák)
Jirásek se držel velmi houževnatě a přesně dané historické látky. Hledal a vyzdvihoval dramatické momenty, které hýbají dějem, vynechává bitvy, ohně, popravy, a soustředil své drama na zápas představitelů dvou světů, na drama českého vzdoru. Veliká mravní síla je na straně Roháčově, jenž na konci hry dorůstá rysů tragicky mučednických. Roháč je povaha pevně zkovaná, jednotná, svá, nebojuje v sobě dlouho a marně, je brzy rozhodnut.
(dobová kritika)
Veliký učitel národní energie vytesal v “Janu Roháči” hrdinskou postavu přímé a prosté velikosti a přitom postavu hluboce lidskou. Roháč ovládá celou hru a i tam, kde nevystupuje osobně – ve třetím dějství – je cítit jeho přítomnost…
(Hanuš Jelínek)
Když umírá Žižka, cítíme, že jeho dílo žije dále. S Roháčem však hyne i jeho dílo. Věští sice bouři, jež z jeho smrti vzejde vraždícímu jej císaři, což Jiráskovi jest nutný důsledek každého velkého historického fakta, a tedy i hrdinství Roháčova, že nemůže zahynout bez památky, a opravdu i Roháč v paměti národa vždy žil a sil v něm bouři. Ale tehdy přece Roháčův osud byl již znamením úpadku sil, neboť nebylo tu již moci, jež by se byla mohla postavit proti císaři. A tak ční tu do výše heroická postav Roháčova, ale doba a okolí již mu nejsou svými heroismem úměrny.
(Zdeněk Nejedlý)
Jiráskův Jan Roháč má silný mravní náboj. Oproti Janu Husovi i Janu Žižkovi je drama více hrdinské a heroické. Jako u Jana Žižky je hra spíše epická, hlavní postavy nejsou tak hluboce prokresleny jako v Janu Husovi.
Hrdinský Roháčův vzdor je dramaticky výborně ztvárněn, hra je jevištně účinná. Domnívám se, že by hra mohla oslovit i dnešní diváky. Je však v porovnání s Janem Husem příliš epicky založena a postrádá silný psychologický náboj Jana Husa. Přesto patří v oblasti českého historického dramatu k respektováníhodným a zajímavým dílům.
