Popis projektu

Historická hra o 5 jednáních

Napsáno 1913-1914

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Premiéra: 1914 v Berouně, poprvé v Národním divadle 25.10.1918

Věnováno: Příteli J.S.Macharovi

Motto: bez motta

Průměrně stran: 90

Dějství: 5

Charakteristika: Historické drama

Doba: 15.století

Hlavní témata: Pravda, boj, zápas, církev, zrada, svoboda

Zfilmováno: Ano (1947 – první český barevný film, režie Vladimír Borský)

Zajímavost: První provedení hry se konalo v Berouně; v Národním divadle byla hra uvedena až roku 1918. Provedení v  Unitarii v roce 1939 bylo jedno z největších událostí českého divadelnictví. Hrálo se denně před přeplněným hledištěm, lidé stáli na ulici, jen aby alespoň slyšeli. V době nastupujícího fašismu působila hra jako časovaná bomba. Poslední představení v Příbrami 14.3.1939 se konalo den před okupací Československa fašistickým Německem.

Píše se rok 1434. Husitské hnutí se rozpadlo na dva tábory – jeden chce uzavřít mír a přistoupit na dohodu s císařem Zikmundem, neboť je země válkami vyčerpaná, druhý – menší a s Janem Roháčem v čele – chce bojovat proti Zikmundovi i nadále.
Schyluje se k boji mezi oběma tábory. Jan Roháč je přemlouván, aby se vzdal boje a snažil se s ostatními o mír a kompromis. Ten to rázně odmítá – Zikmundovi nevěří a varuje všechny před Zikmundovými sliby. Tím se z Roháčových přátel stanou jeho nepřátelé.
V bitvě u Lipan tak proti sobě stojí Češi proti Čechům. Roháčův tábor je poražen a Roháč zajat. Krátce poté je však Roháč díky blahosklonnosti svých někdejších spojenců propuštěn na svobodu. Roháč slibuje, že bude proti Zikmundovi bojovat třeba i sám.
Císař Zikmund očekává české pány, aby stvrdili mír a dohodu s císařem, a je nadšen tím, jak lidé vítají mír a konec válčení. Dostane se však k němu Roháčův posel, který mu zkazí dobrou náladu – Roháč bude bojovat dál! Zikmund přikáže českým pánům, aby Roháče zničili.
Na pomoc proti Roháčovi, který se opevnil na hradě Sion, pozval císař Zikmund i maďarské vojáky. Roháč se však dlouho a úspěšně brání. Mezitím všichni poznávají, že měl Roháč pravdu – Zikmund nedodržuje sjednané dohody a dřívější skalní zastánce husitů perzekuuje. Dokonce se snaží zavraždit Jana Rokycanu, kterého slíbil dosadit jako arcibiskupa.
S maďarskou posilou je Sion dobyt a Roháč zajat.
Na smrt nemocný císař si nechá předvést zajatého Roháče a slibuje mu i ostatním zarytým kacířům smrt. To pobouří i přítomné české pány, někdejší Roháčovy spojence, kteří poznávají pravou Zikmundovu tvář a varují ho před novými nepokoji v české zemi.

Hra je pojata jako výklad urputné a zoufalé vzpoury, již vede Jan Roháč (a Prokop Holý, jeho nejbližší spojenec) proti panské jednotě od předvečera bitvy u Lipan v květnu 1434 do podzimu roku 1437.

V pointě dramatu se ukáže, že vlastním protihráčem Jana Roháče byl císař a král Zikmund. Proklínaje Roháče, vztahuje svou kletbu na všecky vzdorné stoupence jeho odkazu.

Třetí z husitských dramat je daleko nejsevřenější. Titulní rek stojí od počátku proti přesile. Poměr sil nemůže zvrátit, ale podaří se mu zasít pochybnosti a nedůvěru v postoje vlastních oponentů a nepřátel, a navíc svého úhlavního protivníka, mocného císaře, vychýlit až ke gestům bezmocného hněvu vůči „roháčům“ v zemi. K sevřenosti dramatu přispívají i vedlejší postavy.

Zikmund je v Jiráskově dramatu svévolný král, který se k českému trůnu prodral přes mrtvoly a zrady. Čím pevněji by se mohl cítit, tím je mu v Čechách hůř. Jednak si uvědomuje, že i národ prodejný a znavený zůstává nějak nepoddajný a neklidný, jednak při své panovačnosti nelibě snáší obtíže vlastních let a vlastního těla.

Toto třetí a vrcholné Jiráskovo husitské drama nejvíce prozrazuje dotyky s donkichotstvím, vlastním celé trojici her, napsaných a uvedených v desetiletí před první světovou válkou, kdy otřesená důvěra v silnou osobnost a v její schopnost změnit svět velikým snem a rázným činem průbojně aktualizovala v české kultuře rytíře smutné postavy ze slavného Cervantesova románu. Kolem velkého snílka a jeho raněného anebo ztroskotaného snu kroužila tenkrát lyrika Karla Tomana, motivy románu dramaticky aktualizoval Viktor Dyk. V Jiráskových historických hrách se pak dobově široce pociťované donkichotství promítlo do fenoménu reprezentativně českého, do historické hry a tragédie.

(Jaroslava Janáčková)

Hus a Žižka pojati jsou spíše staticky, Roháč je vášnivější, tudíž dramatičtější povaha, ale drama, jež se kolem prvních dvou a z nich vyvíjí, jest větší, dalekosáhlejší v účincích, bouřlivější a plodnější, buduje, i když boří, kdežto Sion jest již dramatem úpadku husitství.

Povaha Roháčova v neohroženosti a věrnosti boji božímu stejně pevná jako Žižkova, ba tvrdší, neústupnější, a především vášnivější.

(Jaromír Borecký)

Proti ostatním zpracováním stejného tématu jeví se Jirásek střízlivým, věcným a hospodárným. Odvrhuje přítěže romantismu, dbá historické věrnosti. Stavba dramatu je klidná, pevná, promyšlená. Gesto Roháčova vzdoru má rysy tragičnosti i dramatičnosti, neboť jsou v něm různé odstíny a různá podstata, a vzdor není jen gesto, ale hluboce zdůvodněný akt svědomí, přesvědčení a mravnosti.

(Jan V.Sedlák)

Jiráskův Jan Roháč má silný mravní náboj. Oproti Janu Husovi i Janu Žižkovi je drama více hrdinské a heroické. Jako u Jana Žižky je hra spíše epická, hlavní postavy nejsou tak hluboce prokresleny jako v Janu Husovi.
Hrdinský Roháčův vzdor je dramaticky výborně ztvárněn, hra je jevištně účinná. Domnívám se, že by hra mohla oslovit i dnešní diváky. Je však v porovnání s Janem Husem příliš epicky založena a postrádá silný psychologický náboj Jana Husa. Přesto patří v oblasti českého historického dramatu k respektováníhodným a zajímavým dílům.