Popis projektu
Historická hra o 5 jednáních
Napsáno 1903. Vydáno poprvé v roce 1903, poté ve sv. 36 Sebraných spisů I a ve sv. 44 Sebraných spisů II
Premiéra: 4.7.1903 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil
Věnováno: Slovutnému pánu, panu W.W.Tomkovi z veliké úcty a vděčně věnováno
Motto: bez motta
Průměrně stran: 120
Dějství: 5
Charakteristika: Historické drama
Doba: 15.století
Hlavní témata: Pravda, boj, zápas, víra, zrada, svoboda
Zfilmováno: Ano (1955, režie Otakar Vávra); předloze věrná rozhlasová adaptace z roku 1951
Zajímavost: Jirásek ve svých románech několikrát vylíčil Jana Žižku – v trilogii Mezi proudy jej zobrazil jako mladého zemana mezi lapky, v Proti všem různými způsoby vykreslil vojevůdce mezi spolubojovníky, nikoliv nad nimi; vždy Žižku deheroizoval. V dramatu Jan Žižka z něj však postupně udělal hrdinu.
Dílo inspirovalo skladatele Josefa Berga ke složení stejnojmenné symfonické předehry.
Roku 1421 táhl Zikmund opět proti husitům. Zastavil se v Brně, kde hrozbami přinutil české a moravské pány podobojí, aby se k němu připojili. Odtud jeho vojsko vyrazilo do Čech.
Zdálo se, že tentokrát Zikmund Žižku porazí. Žižka byl právě obklíčen plzeňskými a v Praze zuřily spory mezi vyznavači kalicha. Ale Žižka prorazil obklíčení a spěchal se svými vozy a bojovníky do Prahy. Tam smířil rozhádané strany a společně s Pražany vytáhnul proti Zikmundovi.
Na kopci Kaňku u Kutné Hory obklíčil Zikmund husitské vojsko tak, že se zdálo nemožné, aby se Žižka zachránil. Slepý vůdce však opět zvítězil – zmátl křižácké vojsko a hnal jej až k Německému Brodu, kde jej porazil.
Po tomto vítězství se znovu obnovily staré spory mezi vyznavači podobojí. Zavražděním radikálního kněze Želivského získala v Praze navrch strana nepřející Žižkovi a chtějící co nejdříve ukončit vyčerpávající boje. Začala vyjednávat se Zikmundem i s Římem a panstvem obou stran.
Zikmund najal na Žižku vraha, který se vetřel v Žižkovu přízeň. Díky Žižkově obratnosti však pokus o vraždu skončil neúspěšně – Žižka vraha praštil palcátem.
Žižka se na Prahu velmi rozzlobil. Rozhodl se, že potáhne do Prahy a Prahu vyplení. Mezitím však byli Pražané opět pány zrazeni. V polovině září 1424 stál Žižka u vsi Libně a chystal se udeřit na Prahu. Jeho hejtmané i dcera Kateřina jej však uprosili, aby přijal posly Pražanů v čele s knězem Rokycanou. Ti jej přemluvili, aby na Prahu nezaútočil, a Žižka od Prahy odtáhnul. Praha tak zůstala uchráněna.
Jan Žižka nese výrazné stopy epizace, k níž vedla poetika realismu.
Rys snílkovství, bojovného a zarputilého, předtím v titulní postavě probleskující, se v závěru prokáže jako určující prvek v jednání slepého vojevůdce ve vážné chvíli a nedlouho před smrtí. Rytíř Husova ideálu je u Jiráska silný tím, že v sobě neustále obnovuje důvěru v národ, k němuž patří, a v možnost společného postupu proti úhlavnímu nepříteli zvenčí, jímž je císař Zikmund.
Jan Žižka je složen téměř jen z bohatě zalidněných scén, repertoár epizodických postav se mění s každou změnou dějiště.
(Jaroslava Janáčková)
Historismus nahrazuje tu dramatismus téměř úplně. Státní zápletky a boje zatlačují pomyšlení na jakýkoliv lyrismus. Je tu jen krvavá poezie meče. V Žižkově táboře není místa pro ženské pletky.
Ve hře není ani obzvláště vzrušujících momentů, neboť i tam, kde se vyskytuje větší dějové napětí, plyne z vnějších skutečností, z logiky historických fakt, nikoli z psychologického vývoje a z citu. Je to nejhistoričtější hra Jiráskova. Nicméně sama mohutná postava Žižkova, až chmurně vážná ve vykonávání pomsty boží, důsledná, neúprosná v boji božím a přec lidsky dobrá, stačí udržet hře dramatický zájem.
(Jaromír Borecký)
Nejobšírnější a nejsmělejší Jiráskův divadelní obraz, kde poprvé na scéně, jako již před tím v románě, oživil celý věk, a to celými zástupy, celým hnutím dobovým, kde žije a zápasí a roste celý národ, kde všechno má podobu a pohyb velké malby freskové, kde se zvedá proti mocným tohoto světa celá doba a celé století. První dva akty, jaká to rostoucí bouře, jaký hymnus, jaká závrať! Ale jak zase závěr její vyznívá velebně, lidsky a usmířeně! “Janem Žižkou” dal nám Jirásek nejenom velikou hru samu, nýbrž i bohatý slib, že hra bude článkem celého cyklu.
(Jaroslav Kvapil)
Jiráskovo drama bylo bohužel zneužito v dobové propagandě padesátých let – je ale pravda, že film, natočený v padesátých letech podle Jiráskovy předlohy, byl z Vávrovy husitské trilogie Jiráskovi nejblíže, i když samozřejmě celkové vyznění filmu naprosto neodpovídá skutečnému smyslu Jiráskova dramatu. Mnohem věrněji předloze se i přes svou dobovou stylovost přiblížila rozhlasová inscenace z roku 1951 (také se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli).
Jiráskovo drama vyniká mimořádnou epičností, dějovým napětím a brilantními dialogy, které jsou duchaplné a podporují akční pojetí hry. Alois Jirásek i zde mistrně (a cíleně) vede drama v duchu svých nadčasových myšlenek a poselství – a že to je poselství dodnes aktuální! Líčí primárně zhoubu, kterou způsobuje mezi samotnými Čechy hašteřivost, netolerance, vypočítavost, nedůvěra a bezohledná touha po moci a majetku.
Jirásek přesvědčivě vykreslil nejen strasti odstavených “nehusitů”, ale i spory, úklady a násilí mezi samotnými husity; nechal samotného Žižku cloumat svým hněvem, jehož vyústěním mohla být úplná devastace Prahy.
Je naprosto originální, že tato mohutná hra s nádhernými, oduševnělými a uvěřitelnými dialogy, které již nikdo tak poučeně, mistrně a akčně jako Jirásek nikdy nenapíše, nekončí velkým finálem, jak by se dalo očekávat, nýbrž uklidňujícím smířením – smířením, které vypadá na první pohled jako nedostatečný závěr skvělého dramatu z našich dějin, které je ale po všech peripetiích hry jejím myšlenkovým vrcholem – převzácné a tolik vymodlené smíření rozdílných názorových skupin má totiž pro národ nepředstavitelnou cenu a smysl. Uklidnění na závěr jako příkrý kontrast k předchozím bouřím, jimiž hra překypuje!
Oproti hře “Jan Hus”, ve které jsou přesně a psychologicky věrně vykresleny charaktery postav i se svým vnitřním bojem a která patří k vrcholům českého historického dramatu, “Jan Žižka” psychologickou hloubku “Jana Husa” postrádá. Jirásek v “Janu Žižkovi” vytvořil jiný typ dramatu – mistrně zdramatizovaný příběh z naší historie, jehož peripetie a akčnost jsou evidentně účelem, jak se zaměřit na jednání lidí ve vypjatých situacích, které se překotně objevují jedna za druhou, ukázat, kam vede podléhání vlastním zájmům, touha po moci a majetku, řevnivost a vypočítavost, a demonstrovat, jak se v takových rozhodujících dějinných chvílích musí být společnost schopna i přes různé názory a spory sjednotit za svým hlavním cílem.
Přestože se jedná o hru vrcholně akční, mimořádně náročnou na inscenování (svým obrovským obsazením) a správné uchopení, aby publikum oslovila, měla by být uváděna i dnes, což se bohužel ke škodě diváků neděje.
