JAN HUS

Jirásek odmítl licence v zájmu dramatické stavby, z autentického materiálu vybíral tak, aby vzniklo srozumitelné podobenství. Aktualizoval Husovo spojení s lidem, vůli k demokratizaci vzdělání a právo na spor při hledání pravdy.

Jirásek rekonstruoval kostnická slyšení Jana Husa s pomocí autentických pramenů a důraz položil na spor mezi osobností a poznáním, jehož se dobrala, a mezi mocí. Hus má odvolat, co se mu podkládá, a tak se konečně zlomit k poslušnosti. Na straně jeho nepřátel je nejen Štěpán Páleč, ale i podloudný lhář a udavač Michal, který o sobě prohlašuje, že musel prchnout z Prahy, protože byl pronásledován, když se opřel viklefitským bludům. Tento podvodníček, financovaný vyšehradskou kapitulou a připomínající Mollera z Wintrova Mistra Kampana, se pohybuje na okraji kostnického jednání jako trapná figurka. Trapným se v očích Mistra Jana Husa a jeho doprovodu stane však také sám král římský Zikmund, když vydá tvrdošíjného českého kacíře svatému sboru. Z úst tohoto krále zazní v závěru předposledního dějství rozsudek: “Neodvolá-li, upalte jej. Ale kdyby i odvolal, nevěřil bych mu.”

Jan Hus v různých obměnách opakuje odhodlání “Odvolám, jen budu-li poučen.” Poctivé a nepředsudné poznání, úsudek a názorový spor hájí jako základní hodnotu života a společenského jednání. Pravda není pro něho ani to, co bylo zjeveno, ani to, co se třeba spojenými silami císařů a kardinálů tvrdí a poroučí; pravda se v Jiráskově Husovi hledá a nachází (i koriguje) v názorovém sporu, tváří tvář lidu a zástupům.

Zatímco v Tylově hře se Štěpán Páleč ještě v závěrečné scéně jevil nejen jako Husův protivník, ale dokonce jako pomocník císaře Zikmunda, u Jiráska posléze mezi Husem a Pálečem zazní citová vroucnost dávného přátelství; Páleč teď naléhá z úzkosti o dávného přítele, jemuž jde o život, a je zkroušený, když Hus gesto pokory rázně zamítne. Nepokořitelný ve svém vzdoru vůči zvůli mocných, jejichž autoritu neuznává, k bývalému příteli se Hus obrací s prosbou, aby mu odpustil, nacházeje v tu chvíli důvěrné oslovení “Štěpáne”.

(Jaroslava Janáčková)

Celek působí vážnou opravdovostí a ukládá se do srdce hlouběji, než byly by schopny blysknavé efekty. Tylův romantický a liberalistický Hus bude vždy divadelnější, hybnější a rušnější, Jiráskův zůstane ve své pravdivosti monumentální.

(Jaromír Borecký)

Uzrálý básník nalezl cestu k tématu Jana Husa teprve tehdy, když zvládl sám veškerý pramenný materiál tak dokonale, že jej dovedl používat málem lépe než samotný Palacký. Janem Husem vytvořil Jirásek dlouho očekávané monumentální drama o Janu Husovi.

(F.M.Bartoš)

Trilogií husitských Janů vrcholí historické drama Jiráskovo a vrcholí jím až dosud i historické drama české. Je snad možno kresliti postavy národních hrdinů vášnivěji, patetičtěji; nelze je vytvořiti mohutněji, velebněji a zároveň lidsky pravdivěji, než učinilo střídmé umění Jiráskovo.

(Hanuš Jelínek)

Z Jiráskových postav však nejvíc miluji Martu, matku studenta Martina z Jana Husa. Je to role nevelká, zdánlivě v pozadí, ale kolik heroické krásy je v její málomluvnosti, v jejích tichých krocích do kaple Betlémské. Za všechny matky neznámých hrdinů promlouvá tato tichá, prostá žena, veliká srdcem i mlčenlivým utrpením.

(Růžena Nasková)

Jirásek sice nazval Jana Husa historickou hrou, ale je to v podstatě tragédie, a to nejen proto, že hra končí Husovou smrtí, ale hlavně proto, že Hus vystupuje jako velký člověk, který po dlouhém boji poznal svoji pravdu, setrval na ní a nezalekl se smrti. Do jádra hry vložil Jirásek velmi dramatický a lidský motiv – spor Husa se Štěpánem z Pálče. Byli přátelé a měli se rádi, ale pak se z Pálče stal Husův nepřítel. Ten převrat přátelství v nepřátelský zápas je silný dramatický děj, v němž je mnoho lidského obsahu. Tímto konfliktem je jasně zvýrazněn základní rozpor Jana Husa s dobou.

(dobová kritika)

V Jiráskových hrách o husitských dobách má být znázorněn dramaturgický převrat. To ale probíhá oklikou přes utváření rolí herci: zatímco tradiční role hrdiny od herce vyžaduje, aby ji odpřednášel (v její názornosti a patosu), Jiráskovo realistické historické drama je zaměřeno na individuální psychologizující vykreslení charakterů, které zároveň zdařile působí na publikum, jak dokládají dobové kritiky inscenací.

(Peter Deutschmann)

V prvním aktu jest vyznačen úzký poměr Husův k lidu, i k tomu, jenž jej zbožňuje, i k tomu, jenž poštván neb z nečistých pohnutek ho tupí, a dále Husova pevnost, s níž odolává i hrozbám Štěpána Pálče, jenž se děsí moci těch, proti nimž chce Hus stát, i lákání kanovníka Jiřího z Boru, jenž ho chce získat sliby. Hus již tu odolá těmto svodům a vytrvá při svém lidu. Přijdou však horší pokušení. Interdikt rozdmychuje vášně mezi pražským obyvatelstvem, trpí i sám lid, pro nějž Hus stojí na své pravdě. “Otec proti synu, dcera proti otci a mateři svojí.” To jest zlé pokušení, neboť mohl by dát svému lidu zase klid. Ale vidí dále, vidí i svou povinnost k lidu vyšší, než jen dát mu klid za takovou cenu. Uvolní mu, že odejde z Prahy, ale nic nesleví na své pravdě. “Zemdlít, uštvati mě chtějí. Ale raději zemřu, než bych přestal.” A tak se také stane. Až do konce stojí tu Hus jako symbol mravní síly, již nedovedly zhroutit ani nejhorší úklady a protivenství světa.

(Zdeněk Nejedlý)

Abych zachoval pravidla dramatu, tragedie, bylo by nutno nejedné násilnosti, přeměny skutečnosti a libovolnosti. Básníku je to sic dovoleno, ale já proti pravdě hřešit nedovedu. A tak vznikl můj Hus. Nepovídám to na omluvu, ale na vysvětlenou. Zdařilo-li se mně i v tom volnějším rámu, nevím.

(Alois Jirásek J.S.Macharovi)

Je velká škoda, že Jiráskovo drama Jan Hus bylo zneužito komunistickou propagandou k natočení filmu Jan Hus. Tento film hrubě zkreslil nejen celé pasáže Jiráskovy hry, ale i vyznění dramatu jako celku.

Jiráskův Jan Hus není žádným třídním bojem, v jehož čele stojí Jan Hus, který dle oficiální propagandy nemohl vést boj s tehdejší mocí jinou než náboženskou formou.

Ten, kdo se s Jiráskovým Janem Husem seznámí, zjistí, že Jirásek sice dokázal jako málokterý český dramatik v masových scénách zobrazit obrovský ohlas Husova učení mezi pražskými obyvateli, ale že mu šlo hlavně o boj za pravdu a nápravu tehdejší společnosti na základě učení Ježíše Krista obsaženém v Bibli. Jirásek v dramatu nezakrývá, že i mezi církevními hodnostáři a mocnými tehdejšího světa byli Husovi příznivci; v dramatu například silně akcentuje, že Hus byl zajat proti vůli papeže, který dokonce zrušil Husovu klatbu.

Jirásek se navíc nebojí konfrontovat samotného Husa s negativními účinky masové podpory jeho učení; nejen dramatickým konfliktem s bývalým přítelem Pálčem, ale také s postavou prosté Pražačky, která Husovi vyčítá, co všechno rozpoutal a jak díky tomu lidé v Praze trpí – že nemohou přijímat svátosti apod. To také přiměje Husa k odchodu z Prahy. Hus se dále musí bránit nařčením, že jeho příznivci vyhrožují těm, kteří nevyznávají jeho učení.

Jiráskovi se podařilo s velkým dramatickým účinkem zobrazit nejen legendární postavu Mistra Jana Husa, jehož velikost není v dramatu nijak čítanková a už vůbec ne přímočará, ale přirozeně uvěřitelná díky jeho až intimně líčeným vnitřním bojům a pochybám, které překonává svou velkou mravní vyspělostí a silnou osobností, ale i složitost celé tehdejší společnosti. I záporné postavě Štěpána Pálče dává Jirásek lidský rozměr. Páleč Husa s mužnou upřímností varuje, stejně jako mu otevřeně z očí do očí přiznává, že už není jeho přítelem. A když vidí, že jde Husovi o život, začne mít o Husa upřímnou obavu.

Jiráskův Jan Hus je dle mého názoru výborné drama a zřejmě i nejlepší ze všech dosud napsaných her o Janu Husovi. Tylův Jan Hus Jiráskovy hodnoty zdaleka nedosahuje – je to hra zaplněná romantickým patosem i neuvěřitelnými proslovy, zato Jiráskův Hus je drama “krev a mlíko”, které dokonale snoubí velké dějinné hnutí s až komorně pojatým dramatem, které prožívá sám Jan Hus. Hra by si zasloužila, aby byla oprášena; má velké předpoklady strhnout a zaujmout i dnešního diváka. České divadlo má ostatně velmi málo takto podařených monumentálních dramat.

Jan Hus

HUSITSKÁ TRILOGIE (JAN HUS, JAN ŽIŽKA, JAN ROHÁČ) představení Divadla Komedie