Popis projektu

Historická hra o 5 jednáních

Napsáno 1910. Vydáno poprvé 1911, poté ve sv. 41 Sebraných spisů I a ve sv. 44 Sebraných spisů II

Ohodnoťte

3/5 (1)

Premiéra: 31.10.1911 v Národním divadle, režie Jaroslav Kvapil

Věnováno: bez věnování

Motto: bez motta

Průměrně stran: 140

Dějství: 5

Charakteristika: Historické drama

Doba: 15.století

Hlavní témata: Pravda, boj, zápas, církev, zrada, svoboda

Zfilmováno: Ano (1954, režie Otakar Vávra)

Zajímavost: Jiráskova hra byla předmětem rakouské cenzury; pro premiérové představení musel Jirásek text hry pozměnit.

Bouřlivý ohlas mělo představení dne 15.5.1918, kdy obecenstvo manifestačně povstalo, provolávalo slávu slavnému spisovateli a signatáři Manifestu českých spisovatelů a zazpívalo “Kde domov můj”. Jirásek stál v lóži, zpíval rovněž a po jeho tvářích tekly slzy.

Mistr Jan Hus kritizuje před nadšenými posluchači v Betlémské kapli církevní neřesti a brojí proti odpustkům, které vyhlásil papež Jan XXIII. Husův dávný přítel, Štěpán Páleč, přichází Husa varovat; ať zmírní svá kázání, jinak jej stihne zloba mocných. Hus však odmítá a po prudké hádce se s Pálčem rozchází jako nepřátelé.

Při lidových bouřích proti vybírání odpustků jsou zatčeni a uvězněni tři mladí lidé. Hus, za mohutného doprovodu Pražanů, žádá na radnici o jejich propuštění. Znovu se střetává s Pálčem, který již stojí na straně Husových nepřátel. Kvůli obavě z lidového povstání radní přislíbí Husovi osvobození zadržených od rozsudku smrti. Jakmile však Hus dav rozvášněných Pražanů rozpustí, nechají radní zajaté okamžitě popravit.

Tlak na Husa zesiluje. Ve všech pražských kostelích byla vyhlášena papežova klatba na Husa a tzv. interdikt – kněží nemohou udílet svátosti, dokud se bude v Praze nacházet Mistr Jan Hus. Aby Hus zbavil Prahu této hrůzy, odchází kázat na venkov.

Do Prahy se vrací na pozvání císaře Zikmunda s tím, aby se odebral do Kostnice. Přátelé ho marně varují, Hus přesto odjíždí.

Hus v průvodu přítele Jana z Chlumu přichází do Kostnice. Papež dokonce zruší nad Husem klatbu a bere ho pod svoji ochranu. I přes papežskou ochranu a bez vědomí samotného papeže je však Hus uvězněn z rozkazu vysokého kněžstva. Bojí se totiž, že by si svým volným působením ve městě mohl naklonit místní obyvatele na svoji stranu.

Hus je předvolán před koncil, ve kterém se jako hlavní žalobce nachází i jeho někdejší přítel, Štěpán Páleč. Marně se hájí, marně prosí o poučení. Jeho soudcové žádají, aby bez výjimky odvolal, čeho učil. Hus však dle svého svědomí nepotupil pravdu a než by bez poučení, že chyboval, odvolal, je odhodlán podstoupit smrt na hranici. Je tedy odsouzen k potupné smrti upálením. Než Husa odvedou na hranici, přichází za ním do vězení Páleč a žádá ho s odvoláním na dřívější přátelství o odvolání. Hus však odmítá.

Jirásek odmítl licence v zájmu dramatické stavby, z autentického materiálu vybíral tak, aby vzniklo srozumitelné podobenství. Aktualizoval Husovo spojení s lidem, vůli k demokratizaci vzdělání a právo na spor při hledání pravdy.

Jirásek rekonstruoval kostnická slyšení Jana Husa s pomocí autentických pramenů a důraz položil na spor mezi osobností a poznáním, jehož se dobrala, a mezi mocí. Hus má odvolat, co se mu podkládá, a tak se konečně zlomit k poslušnosti. Na straně jeho nepřátel je nejen Štěpán Páleč, ale i podloudný lhář a udavač Michal, který o sobě prohlašuje, že musel prchnout z Prahy, protože byl pronásledován, když se opřel viklefitským bludům. Tento podvodníček, financovaný vyšehradskou kapitulou a připomínající Mollera z Wintrova Mistra Kampana, se pohybuje na okraji kostnického jednání jako trapná figurka. Trapným se v očích Mistra Jana Husa a jeho doprovodu stane však také sám král římský Zikmund, když vydá tvrdošíjného českého kacíře svatému sboru. Z úst tohoto krále zazní v závěru předposledního dějství rozsudek: “Neodvolá-li, upalte jej. Ale kdyby i odvolal, nevěřil bych mu.”

Jan Hus v různých obměnách opakuje odhodlání “Odvolám, jen budu-li poučen.” Poctivé a nepředsudné poznání, úsudek a názorový spor hájí jako základní hodnotu života a společenského jednání. Pravda není pro něho ani to, co bylo zjeveno, ani to, co se třeba spojenými silami císařů a kardinálů tvrdí a poroučí; pravda se v Jiráskově Husovi hledá a nachází (i koriguje) v názorovém sporu, tváří tvář lidu a zástupům.

Zatímco v Tylově hře se Štěpán Páleč ještě v závěrečné scéně jevil nejen jako Husův protivník, ale dokonce jako pomocník císaře Zikmunda, u Jiráska posléze mezi Husem a Pálečem zazní citová vroucnost dávného přátelství; Páleč teď naléhá z úzkosti o dávného přítele, jemuž jde o život, a je zkroušený, když Hus gesto pokory rázně zamítne. Nepokořitelný ve svém vzdoru vůči zvůli mocných, jejichž autoritu neuznává, k bývalému příteli se Hus obrací s prosbou, aby mu odpustil, nacházeje v tu chvíli důvěrné oslovení “Štěpáne”.

(Jaroslava Janáčková)

Celek působí vážnou opravdovostí a ukládá se do srdce hlouběji, než byly by schopny blysknavé efekty. Tylův romantický a liberalistický Hus bude vždy divadelnější, hybnější a rušnější, Jiráskův zůstane ve své pravdivosti monumentální.

(Jaromír Borecký)

Uzrálý básník nalezl cestu k tématu Jana Husa teprve tehdy, když zvládl sám veškerý pramenný materiál tak dokonale, že jej dovedl používat málem lépe než samotný Palacký. Janem Husem vytvořil Jirásek dlouho očekávané monumentální drama o Janu Husovi.

(F.M.Bartoš)

Trilogií husitských Janů vrcholí historické drama Jiráskovo a vrcholí jím až dosud i historické drama české. Je snad možno kresliti postavy národních hrdinů vášnivěji, patetičtěji; nelze je vytvořiti mohutněji, velebněji a zároveň lidsky pravdivěji, než učinilo střídmé umění Jiráskovo.

(Hanuš Jelínek)

Z Jiráskových postav však nejvíc miluji Martu, matku studenta Martina z Jana Husa. Je to role nevelká, zdánlivě v pozadí, ale kolik heroické krásy je v její málomluvnosti, v jejích tichých krocích do kaple Betlémské. Za všechny matky neznámých hrdinů promlouvá tato tichá, prostá žena, veliká srdcem i mlčenlivým utrpením.

(Růžena Nasková)

Jirásek sice nazval Jana Husa historickou hrou, ale je to v podstatě tragédie, a to nejen proto, že hra končí Husovou smrtí, ale hlavně proto, že Hus vystupuje jako velký člověk, který po dlouhém boji poznal svoji pravdu, setrval na ní a nezalekl se smrti. Do jádra hry vložil Jirásek velmi dramatický a lidský motiv – spor Husa se Štěpánem z Pálče. Byli přátelé a měli se rádi, ale pak se z Pálče stal Husův nepřítel. Ten převrat přátelství v nepřátelský zápas je silný dramatický děj, v němž je mnoho lidského obsahu. Tímto konfliktem je jasně zvýrazněn základní rozpor Jana Husa s dobou.

(dobová kritika)

V Jiráskových hrách o husitských dobách má být znázorněn dramaturgický převrat. To ale probíhá oklikou přes utváření rolí herci: zatímco tradiční role hrdiny od herce vyžaduje, aby ji odpřednášel (v její názornosti a patosu), Jiráskovo realistické historické drama je zaměřeno na individuální psychologizující vykreslení charakterů, které zároveň zdařile působí na publikum, jak dokládají dobové kritiky inscenací.

(Peter Deutschmann)

V prvním aktu jest vyznačen úzký poměr Husův k lidu, i k tomu, jenž jej zbožňuje, i k tomu, jenž poštván neb z nečistých pohnutek ho tupí, a dále Husova pevnost, s níž odolává i hrozbám Štěpána Pálče, jenž se děsí moci těch, proti nimž chce Hus stát, i lákání kanovníka Jiřího z Boru, jenž ho chce získat sliby. Hus již tu odolá těmto svodům a vytrvá při svém lidu. Přijdou však horší pokušení. Interdikt rozdmychuje vášně mezi pražským obyvatelstvem, trpí i sám lid, pro nějž Hus stojí na své pravdě. “Otec proti synu, dcera proti otci a mateři svojí.” To jest zlé pokušení, neboť mohl by dát svému lidu zase klid. Ale vidí dále, vidí i svou povinnost k lidu vyšší, než jen dát mu klid za takovou cenu. Uvolní mu, že odejde z Prahy, ale nic nesleví na své pravdě. “Zemdlít, uštvati mě chtějí. Ale raději zemřu, než bych přestal.” A tak se také stane. Až do konce stojí tu Hus jako symbol mravní síly, již nedovedly zhroutit ani nejhorší úklady a protivenství světa.

(Zdeněk Nejedlý)

Abych zachoval pravidla dramatu, tragedie, bylo by nutno nejedné násilnosti, přeměny skutečnosti a libovolnosti. Básníku je to sic dovoleno, ale já proti pravdě hřešit nedovedu. A tak vznikl můj Hus. Nepovídám to na omluvu, ale na vysvětlenou. Zdařilo-li se mně i v tom volnějším rámu, nevím.

(Alois Jirásek J.S.Macharovi)

Je velká škoda, že Jiráskovo drama Jan Hus bylo zneužito komunistickou propagandou k natočení filmu Jan Hus. Tento film hrubě zkreslil nejen celé pasáže Jiráskovy hry, ale i vyznění dramatu jako celku.

Jiráskův Jan Hus není žádným třídním bojem, v jehož čele stojí Jan Hus, který dle oficiální propagandy nemohl vést boj s tehdejší mocí jinou než náboženskou formou.

Ten, kdo se s Jiráskovým Janem Husem seznámí, zjistí, že Jirásek sice dokázal jako málokterý český dramatik v masových scénách zobrazit obrovský ohlas Husova učení mezi pražskými obyvateli, ale že mu šlo hlavně o boj za pravdu a nápravu tehdejší společnosti na základě učení Ježíše Krista obsaženém v Bibli. Jirásek v dramatu nezakrývá, že i mezi církevními hodnostáři a mocnými tehdejšího světa byli Husovi příznivci; v dramatu například silně akcentuje, že Hus byl zajat proti vůli papeže, který dokonce zrušil Husovu klatbu.

Jirásek se navíc nebojí konfrontovat samotného Husa s negativními účinky masové podpory jeho učení; nejen dramatickým konfliktem s bývalým přítelem Pálčem, ale také s postavou prosté Pražačky, která Husovi vyčítá, co všechno rozpoutal a jak díky tomu lidé v Praze trpí – že nemohou přijímat svátosti apod. To také přiměje Husa k odchodu z Prahy. Hus se dále musí bránit nařčením, že jeho příznivci vyhrožují těm, kteří nevyznávají jeho učení.

Jiráskovi se podařilo s velkým dramatickým účinkem zobrazit nejen legendární postavu Mistra Jana Husa, jehož velikost není v dramatu nijak čítanková a už vůbec ne přímočará, ale přirozeně uvěřitelná díky jeho až intimně líčeným vnitřním bojům a pochybám, které překonává svou velkou mravní vyspělostí a silnou osobností, ale i složitost celé tehdejší společnosti. I záporné postavě Štěpána Pálče dává Jirásek lidský rozměr. Páleč Husa s mužnou upřímností varuje, stejně jako mu otevřeně z očí do očí přiznává, že už není jeho přítelem. A když vidí, že jde Husovi o život, začne mít o Husa upřímnou obavu.

Jiráskův Jan Hus je dle mého názoru výborné drama a zřejmě i nejlepší ze všech dosud napsaných her o Janu Husovi. Tylův Jan Hus Jiráskovy hodnoty zdaleka nedosahuje – je to hra zaplněná romantickým patosem i neuvěřitelnými proslovy, zato Jiráskův Hus je drama “krev a mlíko”, které dokonale snoubí velké dějinné hnutí s až komorně pojatým dramatem, které prožívá sám Jan Hus. Hra by si zasloužila, aby byla oprášena; má velké předpoklady strhnout a zaujmout i dnešního diváka. České divadlo má ostatně velmi málo takto podařených monumentálních dramat.