JIRÁSKŮV “F.L.VĚK”

Svému “Obrazu z dob našeho národního probuzení”, “F.L.Věku”, Jirásek dal ze všech svých děl rozměry nejrozsáhlejší: je rozprostřen v pěti svazcích skoro na dvaceti dvou stech stran, osoby jeho převyšují počet daleko přes sto, český život z konce osmnáctého a z počátku devatenáctého století spisovatel rozvíjí před čtenářem na široké základně a z něho vrhá daleké perspektivy do různých událostí světových.

V celé české beletrii nenajdeme o naší minulosti obrazu obsáhlejšího.

Jako při básnickém zobrazování jiných významných období z české historie, zejména doby husitské, Jirásek dospěl i k svému konečnému obrazu našeho obrození ne rázem, nýbrž po průpravných několika drobnějších studiích i větších pokusech. Myšlenkový přerod starého útisku sociálního i náboženského v ideje josefinismu, ovzduší uměleckého i společenského rokoka a empíru zaujaly jej v románech “Skály”, “Na dvoře vévodském”, “Ráj světa”, “Poklad”, v povídkách i drobnějších črtách, jako “Zahořanský hon”, v němž tak pěkně harmonují celý příběh a postavy s náladou doby i barvitým rámcem kulturně historickým, v “Jiskrách v popelu” a jiných. Je v nich tolik půvabu a vřelé intimity, jakou rodí jen básníkovo plné odevzdání se svému předmětu a plné ovládnutí svého živlu.

České obrození národní a kulturní v některých z těchto prací posunuto více jen na obvod, básník se v nich propracovával od staršího konvencionálního romantického pojetí českého obrození v románě “Na dvoře vévodském” k reálnějšímu vystižení ideového základu v českém probuzení v románě “Poklad”, kde úsilí buditelské je již těsněji spjato s ideami josefinskými, kde mladá inteligentní generace láme nástrahy vychytralého, slídivého jesuity proti tajným jinověrcům a jejich českým knihám.

Pět svazků “F.L.Věka” objímá nejstarší období českého obrození, dobu asi třiceti pěti let, od r. 1780, kdy jedenáctiletý František Věků ubírá se do Prahy do kláštera na studie, až do pádu Napoleonova, do doby kongresu vídeňského, kterou Jirásek zobrazil v “Ráji světa”.

Českému probuzení a uvědomění národnímu, jeho základu ideovému a literárnímu, kulturně historickému pozadí v “F.L.Věku” Jirásek věnoval svůj hlavní zájem. Snaha po dokumentárních událostech a bezpečných detailech, po věrném koloritu doby žene básníka k usilovnému studiu. Jeho práce, podnikaná v oboru literární historie české z této doby, řadí Jiráska k nejlepším znatelům literatury obrozenecké. Prostudoval všecky práce o českém obrození, od svědomitých a puntičkářských statí Rybičkových v “Předních křisitelích” a Brandlova životopisu Dobrovského, Zeleného “Jungmanna” až k nejnovějším úvahám o této době.

Jirásek nespokojuje se však výtěžky prací cizích, nýbrž sahá ku pramenům samým: korespondenci, memoirům, časopisům, novinám, spisům českým i německým z této doby. Vynáší odtud hojné detaily, literárním historikem pominuté, ale pro romanopisce tak barvité, novinářské zprávy o pohybech vojska, o slavnostech, významných osobnostech, životopisná data, zajímavé události a podobné. Stopuje např. nešťastného herce a dramatika, Václava Tháma, na jeho bludných cestách s kočovnými společnostmi, objevuje při tom hojně postav divadelních, sestavuje celý obsáhlý obraz o divadelním životě a ovzduší za dob rozkvětu a úpadku jeho. Snesl podrobnosti k životopisům podřízených zjevů české literární historie. V druhém svazku uvádí na jeviště např. známého milčického rychtáře, Františka Vaváka, studoval jej ze životopisu i z jeho spisů a napsal si o něm studii. Za Jos.Liboslavem Zieglerem, jemuž přidělil ve svém románě vynikající roli, ubíral se do jeho působiště, pohorské vesnice Dobřan, a shrnul výtěžek svého pátrání, k němuž přibral i korespondenci uloženou v zemském museu i některé osudy neúnavného veršotepce, Michala Siloráda Patrčky, v němž je symbolisována současná touha vlastenců českých po činnosti spisovatelské, ve stati “Na dobřanské faře”. Jedna z nejvýraznějších a nejsympatičtějších postav českého probuzení, Jan Jeník z Bratřic, jenž nám zůstavil velmi cenné zápisky, právem došla pozornosti jiných badatelů, Primusa Sobotky, Čeňka Zíbrta; ale přes to Jirásek našel ještě hojně látky ke své samostatné stati “Z pamětí českého důstojníka”. Bohaté paměti jiného významného zjevu doby probuzenecké, doktora Helda, jednoho z hrdinů svého románu, Jirásek podal českému světu literárnímu v zajímavé stati “Z Nekrologu MUDra Jan Theobalda Helda”.

Své usilovné studium dokumentů a doby básník převádí v živý tok dějový. Srovnejme jen např. vypravování Jana Hýbla a vylíčení Josefa Havelky, účastníka divadelních ochotnických představení r.1812 a následujících let o této divadelní a deklamatorní společnosti ochotnické, a naproti tomu živé široké podání Jiráskovo.

Všichni významnější činitelé starší české literatury obrozenecké uvedeni ve “Věku” v životný pohyb: Václav Thám, V.M.Kramerius, Prokop Šedivý, František Vavák z Milčic, Stanislav Vydra, Hněvkovský, Dobrovský, Pelcl, Ziegler, M.S.Patrčka, Jan Hýbl, Jan N. Štěpánek a celý kruh mladé generace s Františkem Klicperou, medikem v čele, seskupené v ochotnickou společnost divadelní a deklamatorní. S taktem uměleckým Jirásek posouvá větší postavy české literatury, jež si literárními činy upevnily svou tvářnost, Dobrovského, Pelcla, Jungmanna, M.Zd.Poláka, do pozadí a dává pronikati jen nadšení pro jejich působení literární u mladších.

Na podřízenějších literárních činitelích, jež uvádějí jen zevrubnější dějiny české literatury a jež si autor mohl básnicky dokreslovati, mohl ztělesniti představitele současných myšlenek, které se časem stávají ideami mas. Láska k pronásledovaným starším knihám českým, odpor proti germanizaci, vycházející od vlády, myšlenky obrany jazyka českého, zanícení pro české divadlo a pro českou vzdělávací knihu jako účinné prostředky buditelského úsilí, obracení vlasteneckých Šavlů na Pavly – jsou tu jména historická, Ant.Jar.Puchmajer, V.Nejedlý aj. – myšlenka slovanská, jež událostmi za válek Napoleonských, stykem s Rusy nabývá větší a větší vřelosti citové – tyto a podobné ideje českého obrození vinou se jako základní motivy celým románem v četných variacích.

Romanopisec rád staví čtenáře k nejčerstvějšímu dojmu jednotlivých děl literárních, aby takto zachytil nadšení a smýšlení doby o nich. Takové nekritické nadšení vybuchá, když se objevil Hněvkovského “Děvín”. Tak předčítá Ziegler oběma Věkům na faře dobřanské první zpěvy Polákovy “Vznešenosti přirozenosti”, V.A.Svoboda Markovo “Poslání básnířské Jungmannovi”, ještě v rukopise. Na “Staré rychtě” doznívá mezi mladými nadšenci radostný dojem ze Štěpánkovy hry “Obležení Prahy od Švédů” a p.Jirásek zná objektivní cenu těchto výtvorů – jeho kritiku při podobných výbuších vlasteneckého ohně znamenitě tlumočívá bystrý a hluboký skeptik o snahách vlasteneckých, doktor Srnka.

“Jen zadají,” pošklebuje se rozjařeným ochotníkům, “Obležení Prahy od Švédů – tuze krásné téma – patriotisch – wirklich. Aber sie wissen nicht – nein – nein – Na, Herr Hýbl – byly tam už ty umrlčí hlavy na věži anno achtundvierzig – nebo nebyly. Můj bože, nevědí a nevědí, co to opravdu bylo – no ja. Co dělat – tak jen prosejí, prosejí…”

Tento doktor Srnka, upřímný přívrženec francouzských encyklopedistů, fanatik pravdy a lidumil, radikální odpůrce útlaku vládního, jediný měří české snahy buditelské měřítkem světové osvěty a literatury. V něm jsou ztělesněny pochybnosti o výsledku práce buditelské. On vidí nás malé v minulosti – máme prý jediného Čecha mezi vznešenými duchy – Husa, vidí, že veden boj za osvobození příliš naivně a bázlivě, jen láska že národ nespasí, že třeba i vzteku a paměti všeho, co nám udělali, že tu chybějí činy politické jako literární – Srnkovu úctu vzbuzují jedině překlady Jungmannovy, zejména “Ztraceného ráje”.

Pochybování o konečném výsledku a plném zdaru práce buditelské je silný motiv doby obrozenecké – v Jiráskově románu ozývá se dost často proti neomezené důvěře jiných zástupců, zejména Krameria, Hněvkovského, J.Hýbla, P.Vrby, apoštola české knihy mezi lidem, jenž o české vlasti rád opakuje: “Neumřela, ale spí.” Ale i v největších pochybovačích žije silný cit pro českou řeč a národ, když ne víra v budoucnost jeho. Doznávají to i o doktoru Srnkovi. Překonání těchto pochybností staví Jirásek jako perspektivu do další budoucnosti na konec svého románu: na venkově i v Praze šíří se kruh apoštolů české věci, po slabých počátcích českého divadla, po V.Thámovi, Štěpánkovi Klicpera, “spisovatel náš, samorostlý, opravdivý”, Jungmann svým přestěhováním do Prahy zaráží pevné středisko silnějšího života buditelského, vláda nepříznivá českému jazyku povoluje nátlaku ideje buditelské a r. 1816 vydává nařízení o učení se jazyku českému na gymnasiích. To Hýbla utvrzuje v přesvědčení jeho, které vyjádřil větou, postavenou jako poslední slova románu: “Česká svíce ještě nedohořela. Ne, a už ji nesfouknou!”

Opravdu “obraz z dob našeho národního probuzení”. Nejvýznačnější beletristický pokus o této době – Šmilovského “Za ranních červánků” vyjímá se proti němu jako romantická idyla. Realističtější kresby patricijské společnosti pražské z této doby v “Poslední paní Hlohovské”, “Zvonečkové královně” a jiných beletristických pracích Karolíny Světlé lze srovnávati jen s menším zlomkem Jiráskova “Věka”.

Věrnost a přesnost kulturně historického pozadí rozumějí se u Jiráska samy sebou. Ke svému obrazu studoval topografii Prahy z konce XVIII. a z počátku XIX. století: rekonstruuje staré významné domy a úpravu bytů v duchu doby. V románě jeho najdeme nezvyklé vysvětlující poznámky pod čarou, co jak bylo kdysi a jak je nyní, ba zdá se, že tento zájem o pozadí nebyl bez vlivu na kompozici příběhů románových. Toto dějiště Jirásek oživuje tehdejším obyvatelstvem, výrazně líčeným nejen podle zevnějšku, nýbrž i podle vnitřního života, podle stavu jeho kulturního, často i řeč zbarvena patinou starší doby.

Široce kreslí Jirásek prostředí svého obrazu. Střídají se tu scény ze života venkovského i pražského s převahou Prahy. Venkovské pohorské městečko Dobruška před sto lety vylíčeno sytě v starostech a lopotách denních, s význačnými postavami, kulturně zakrnělými a spokojenými ve svém zanedbání, se zastaralými názory životními, zvyky a pověrami. Mezi nimi vedle několika svěžích ratolestí v některých rodinách pokrokový člověk. Věk, se svými ideami francouzských filozofů a obrodnými českými snahami nacionálními. V hlavním městě toto milieu spisovatel rozvíjí v několika skupinách. Vedle hloučku vlastenců, starších shromažďujících se v Kramériově České expedici, mladších, nejvíc studentů, v hospodě na Staré rychtě a v bytě Klicperově, básník obrací nejvíc své pozornosti k vyšší společnosti úřednické a aristokratické, která v Praze tvořila vrchní proud společenského toku. Poznáváme ji, jak se zajímá o hudbu a její vynikající zástupce, zejména Mozarta, o divadlo, hlavně operu, o italské hvězdy divadelní i divadelní dobrodružství. Jirásek tomuto ovzduší věnoval nejpodrobnější studium. Společnost tato dostává první zprávy o politickém dění, o bězích válečných; zaléhají sem i otázky a spory o českou řeč a národnost, tichý i hlasitý odpor stavů proti absolutismu.

Spodní vrstvy Jirásek jako v jiných dílech nejraději předvádí v pohyblivých a barvitých širokých masách. Svádí je do tlačenic při pohybech vojsk, které za válek Napoleonských bývaly tak časté, při korunování Leopolda II., při příjezdech císařů a císařoven a jiných vysokých osobností do Prahy, za dozvuků bitev, když nekonečné řady vozů s raněnými projíždějí pražskými ulicemi za jásotu a osvětlení slavnostního po vítězných bitvách; a pak zase klidnější scény za denního běžného života na trzích, na silnicích, v zájezdních hospodách, za tísně hmotné na ulici – klidnější tok dovoloval prodlíti při jejich vnějšku, kroji, zaměstnání, vzezření.

V pozadí na obzoru za tímto životem domácím vystupují politické události světové, jež doléhají živě, děsivě nebo radostně do naší vlasti. Od počátku revoluce francouzská vrhá své stíny do našeho světa: odpor a souhlas s novými myšlenkami, slídění tajné policie po “jakobínech” domácích, hrůza válečných událostí, jež obyvatelstvo české tak bolestně zakouší na sobě, na svých raněných a mrtvých, pod tíží daní a zejména když všecky vrstvy zavalila pohroma státního bankrotu. Staří oddaní josefinisté, doktor Srnka a censor Berghofer, pohlížejíce za slavného osvětlení na davy opojené vítězstvím nad Napoleonem, rozumují pesimisticky:

“Komedie! Komedie!”

“A nebude jí konce,” vpadl Srnka, “dokud se zezdola neozve hlas, dokud národové sami nezahřmí.”

“No, ve Francii notně zahřmělo, z hluboka, a kdo z té bouřky vyšel: Napoleon.”

Z tohoto širokého pozadí historického vystupují tehdejší ideje, příběhy osobní, rostou postavy. Jirásek s líčenou dobou vřele cítí a odtud emoční síla dobové nálady v jeho dílech. Nesou ráz věrnosti i tam, kde se autor odchyluje od mluvy dokladů a tvoří básnicky samostatně.

Básníkův zájem o ideový a kulturně historický obsah, vystudované zajímavé podrobnosti svádějí jeho pozornost od vlastní stavby románové, novým detailům dostává se výpravy beletristické, přesytým, bohatým jednotlivostem nutno přidávati obsahu, svazky rostou víc a více, až stavba románová dostává zřejmé trhliny. Výtvor čistě umělecký nejednou ustupuje vědeckému poznání.

Prvotní dvojitý proud dějový, jenž má ovšem své přítoky, zajímavé osudy mladého Františka Věka (slul vlastně Hek, přerušiv studie, byl kupcem v Dobrušce, v letech desátých psal hojné veršované příspěvky do tehdejších časopisů) a žalostný život V.Tháma, jenž zlomen ve svém vývoji literárním a hereckém jako ve svém štěstí rodinném, rozvíjí se a tříští. Třeba nové a nové příběhy exponovat, až ve dvou posledních svazcích doznívají jen zdáli a místo nich osnuje se dvojitý děj románový nový: doktora Helda a syna Věkova, Václava – poslední díl měl by vlastně míti nápis: “V.V.Věk – Václav Vlastimil Věk”.

Jsou tu ovšem vynikající prvky románové: tak v Butteauově rodině, stržené náhle rozvitým proudem divadelním za Josefa II. v proletářskou existenci, podán Jiráskův nejmistrnější obraz života rodinného; Pavla, manželka V.Tháma, kreslena osobitě do vzácných u Jiráska podrobností psychologických; setkání F.Věka, který chce z tísnivého zaměstnání kupeckého utéci do Prahy do bohémského života umělce, v německém městě Králíkách se svým šťastnějším sokem Thámem, živořícím v těžké bídě hmotné, působí neobyčejnou silou dramatickou – účinnými, výraznými scénami a motivy dílo oplývá, ale vše utápí se v onom pozadí dobovém, příliš s převahou a silně kresleném. Není divu, že za tohoto bohatství látky tu a tam nit nedopředena (např. sestry Věkovy objeví se jen na začátku a pak zapadají, nepřihlásí se ani po požáru bratrově, historie bohatého měšťana Lidla a slečny Maternové nedopověděna). Spisovatel jich potřeboval, aby osvětlil jisté smýšlení a pak nit nechává přetrženu. Nejednou bylo třeba shrnovat několik pásem pod společný název “Varia”, psát “Kapitoly rozmanité” nebo “Několik kapitol v jedné” apod. A přes označení poslední stručně shrnující kapitoly “Finale” netroufal bych si tvrdit, že to již konec celého díla – dokončen jen Thámův román. Nechci z této nepevné kompozice díla činiti snad výtku, nýbrž jen objasniti jeho ráz.

V “F.L.Věku” Jirásek v plném světle ukázal své umění charakterizační. Vynikající jeho nadání charakterizační směstnává nepřehlednou řadu postav do tohoto románu. A každé, byť byla sebepodřízenější, dostává se reliéfu Alšovsky výrazného, životného, pevných, ostrých tahů. Jiráskova neobyčejná paměť výtvarná kreslí je se vzácnou konsekvencí, každé budoucí jednání je připraveno již předem, básník odlišuje od sebe i nejpodřízenější statisty. Ty, pro které sahal do dokumentů, kresleny věrně podle toho, jak se podaly ve svých knihách, zápiscích a v korespondenci nebo v pamětech vrstevníků, ale přece zase nikdy nezapřou tvůrčí síly básníkovy. Jen břitký, nevybíravý a neohrožený doktor Held – snad pro svůj milostný, trochu romantický román – mnoho pozbyl ze své rázovitosti.

Plnost dějová, věrné, bohaté zabarvení dobové, syté vystihování ideových proudů, vřelá zaujatost pro líčený předmět, výrazné umění charakterizační vysvětlují hlavně vzácnou přitažlivost historických románů Jiráskových. Těchto předností vrchovatou míru má i jeho “F.L.Věk.”