Popis projektu
S výtkou, že si dovoluje ve svých románech fabulovat a že si vykládá některé skutečnosti po svém, se Jirásek potýkal už za svého života. Tehdy se jednalo – jako se jedná i dnes – o falešné osočování a omezování nezávislého umělce, který má právo napsat svobodně, dle svého přesvědčení a uměleckého i ideového záměru, plnohodnotné literární dílo. Jirásek neustále opakoval, že nepíše odbornou publikaci, proto ho nelze posuzovat měřítky uplatňovanými na vědecká díla. Čtenář má právo si vybrat, které dílo se mu líbí a konvenuje mu. Umělecké dílo by mělo být jako takové posuzováno pouze z hlediska uměleckých kvalit, nikoliv z hlediska faktografické a vědecké přesnosti.
Katolickou literární kritiku, představovanou časopisem Hlídka literární, jehož šéfredaktorem byl benediktin a náboženský spisovatel P.Bernard Plaček (1834-1905), rozčílilo, jakým způsobem vylíčil Jirásek ve svém třídílném románu “Mezi proudy” pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (působícího za doby panování Václava IV.). Jirásek si opravdu – ovšem ne zcela v rozporu s historickými prameny – pro jeho vykreslení před jeho prozřením (Jiráskem mimochodem přesvědčivě vylíčeným) vybírá především stinné stránky jeho tehdejšího života, které umocňuje jeho osudovou avantýrou se ženou hajného Šípa, ale to byl jeho umělecký záměr, aby vylíčil rozklad tehdejší společnosti a naprostou ztrátu prestiže církve (vedoucí až k mohutné husitské revoluci, revoluci proti autoritě státu a církve), básnická licence, kterou mu katolická kritika rozhodně neodpustila. Námitky katolické kritiky by se daly akceptovat, pokud by Jirásek psal vědecké pojednání, v případě posuzování uměleckého díla jsou však zcela irelevantní – na základě takových měřítek by byl odsouzen každý historický román (takový “Amadeus” by nikdy tímto kritickým sítem neprošel, protože je to pouze a jen fikce o slavných osobnostech, ale přesto je to dokonalé umělecké dílo; a jak by teprve dopadly romány o svatých!).
Jiráska katolická kritika velmi mrzela… Napsal o ní v soukromé korespondenci, že “polemiku psát nechci, ale krátké odbytí a konstatovat sprostou urážku nebožtíka Beneše.” “Čekal jsem dle Tvé zprávy úvahu a nadál jsem se, že bude hodně ostrá. Ale že bude sprostá a darebná, že budou i denuncovati, ukazujíce na mé povolání učitelské, toho jsem se přece nenadál. Ale zdrcen nejsem ani dost málo… Štvaní jejich nebude ještě konec. Jsouť ještě dva díly. A pak bohdá ještě některé obrazy z veliké oné doby a zase s tou poctivou snahou líčiti pokud možná objektivně, bez tendence, aby jen doba byla věrně vylíčena, ať už to komu vhod či nevhod.”
Svými dalšími díly jednoznačně prokázal, že mu nešlo o to, aby katolické kněze vždy zobrazoval negativně – vždyť v jeho dílech je celá řada pozitivně líčených katolických duchovních; vzpomeňme alespoň P.Bonaventuru ze “Sousedů” a “Emigranta” a hlavně P.Havlovického, který je hlavním protagonistou rozsáhlé kroniky “U nás” – nýbrž že mu šlo primárně o vylíčení dobové atmosféry – v “Mezi proudy” takové, která logicky vedla k husitskému hnutí (jinak by hnutí nikdy nenašlo takový ohlas v tehdejší společnosti).
Historická novelistika nepředvádívá sice vždycky výhradně jen velikých historických osobností a nejdůležitějších událostí, nýbrž často podává také obrázky mravů té neb oné epochy, líčíc všední život v rozmanitých jeho odstínech do nejmenších podrobností. Poněvadž však přední historické osoby nejmocněji působí na své okolí a určují jaksi celý ráz doby, třeba především, aby aspoň jejich postavy, pokud do děje zasahují, byly nakresleny docela věrně se vší historickou nestranností a objektivností, aby autor nedělal z nich pouze nositelů svojich vlastních idejí, své vlastní tendence. Mimo to nesmí historický spisovatel nešetrně zacházeti s historickými fakty, všeobecně známými, by je buď odstraňoval, buď přenášel pohodlně do jiné doby, hodí-li se to jeho zvláštním, subjektivním ideám, nesmí vnášeti fakt, jež vynalezl vlastní svou fantazií, odporují-li duchu doby a pravdě historické. Není tedy na tom dosti, nosí-li postavy jeho oděv, náležející době líčené, mluví-li archaickým jazykem atd., nýbrž umělec má podati věrný obraz zápasu se vší jeho dramatickou kolizí, ukázati příčiny událostí a postup až ku katastrofě děje konečné.
Jirásek ve svém historickém obraze uvádí nás do doby prvních let panování Václava IV., jichž charakteristickou známkou jsou královy neshody s duchovenstvem, hlavně rozepře s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Bude tudíž záhodno, abychom načrtli, jak dobu onu, hlavně přední faktory neshod krále i duchovenstva, líčí historie, čímž lépe vynikne rozdíl mezi historickou pravdou a tím, co podal Jirásek ve svém historickém románu. I poslouží nám k tomu Fr.Palackého “Dějiny národu českého” a V.Tomka “Dějepis města Prahy”, prameny, které jistě katolíkům a duchovenstvu nestraní; místy pak, kde novější badatelé, majíce po ruce větší zásobu pramenů, než Palacký a Tomek, lépe vylíčili stav věcí, použijeme prací jejich, abychom opravili a doplnili neúplný obraz ten.
V popředí doby té, kdy četní mužové povstávali proti zlořádům církve, ať domnělým, ať skutečným, stojí z jedné strany král a takzvaní “milci královi”, z druhé pak arcibiskup Jan z Jenštejna.
Václav IV. “co dítě stal se králem; po dětsku kraloval pohříchu i v dospělém věku; dobromyslně i spravedlivě, pokud náruživostí bezuzdnou do scestností veden nebyl, ale nemužně, po pouhém rozmaru a své hlavě, jako každý slaboch, který silný viděn býti chce. Byl tělesně líný, k událostem velikým obyčejně vlažný a obojetný, snadno popudlivý, bez odvahy a podnikavosti, ale vždy svéhlavý, jako nějaké rozmazlené dítě po celý svůj život, nevzdával se přece pretense, panovati sám… a vésti vládu osobně.” (Palacký) Nevážností a nešetrností svou odpuzoval od sebe přední stavy doby a mysle, že “svět celý” musí “přestávati na dobrých jeho úmyslech, třebas sebe svévolněji a násilněji provozovány byly”, utvořil si mimořádnou kabinetní vládu, obklopil se “milci”, s nimiž pak svévolně panoval. Co se týče milců těchto, “nejvíce bije do očí jejich zřejmá bezohlednost naproti kněžím a duchovnímu stavu vůbec.” (Palacký) I jest “velice k víře podobné, že když již byla zlá vůle mezi králem a arcibiskupem, dvořané a zvláště přední důvěrníci, takzvaní milci královi, podněcovali jeho tím více a činili duchovenstvu všelijaké schválnosti.” (Tomek) Jak viděti, bylo “smýšlení duchovenstvu protivné při dvoře královském.”
O Janovi ze Jenštejna, jehož osobnost v díle tomto hraje první úlohu, vypravuje Tomek, že byv “rozmařile a ve vší hojnosti vychován v domě otce svého, byl rozkošně živ za studií svých.” V 26.roce věku svého stal se biskupem míšeňským, r.1378 jmenován byl arcibiskupem pražským; tehdy “byl sice mladý věkem, ale byl mnohostranně vzdělaným, přítelem literatury a sám také spisovatelem, pobožným a počestným, ale při tom oddával se rád i světským rozkošem, veselým zábavám, honbám, turnajům a tancům” (Palacký); první dobu byl arcibiskup u dvora osobou vítanou, kancléřem, radou a zpovědníkem mladého krále. “Ale po některém čase – již r.1380 – nastala s ním změna úplná. Když byl r.1380 sklíčen těžkou nemocí, ze které povstal po velkém utrpení proti vší naději lékařů, počal ponejprv mysliti na pokání ze svého posavadního lehkomyslného života. A ještě více hnulo jeho myslí, když r.1382 uslyšel o hrozné smrti arcibiskupa magdeburského, počal se arcibiskup Jan od té doby vzdalovati světa a oddával se skutkům kajícím. Jak nejvíce mohl, trávil čas v samotě, v modlitbě, v rozjímání a všelijakém spisování, maje k tomu zřízeny úzké komůrky na zámcích svých v Roudnici a Helfenburce i také v Praze ve věži dvoru arcibiskupského, ve kterých nedopřával sobě ani nejmenšího pohodlí; mořil své tělo příliš častými a těžkými posty daleko přes míru církevního přikázání, mrskával se druhdy metlami, druhdy proutím trněným, spával málo a na tvrdém loži, častěji ve studené komnatě třeba za tuhého mrazu, až si tím vším způsobil tělesné neduhy. Byl štědrým dárcem almužny.” (Tomek)
To je všecko, co o privátním životě jeho vypravují Palacký, Tomek a dle nich se řídíce někteří spisovatelé němečtí, kteří již o době té psali, neznajíce listů Jana z Jenštejna, např. H.Friedjung a dr.Theodor Lindner ve svém díle “Geschichte des deutschen Reiches unter König Wenzel” (1876)…
Všichni tito za hlavní a skoro jediný pramen životopisný o povaze arcibiskupově měli legendární “Vita Joannis de Jencenstein”, pocházející od nejmenovaného autora, kterouž vydal 1793 Josef Dobrovský. Tam speciálně ničeho není o dřívějším životě arcibiskupově, než oddal se askezi; zmíněno jen povšechně, že dříve “oddán zaměstnání světskému v záležitostech vojenských a dvorních nechtíval býti poslední… více hleděl vrchů a hájů než chrámů.” Nejlepší však novější studie o Janu z Jenštejna napsána však od známého spisovatele o hnutí husitském J.Losertha, jenž listy arcibiskupa tohoto vytiskl a opatřil je poznámkami i úvodem; tím mnohé zprávy o Janu z Jenštejna nově objeveny, jiné opraveny na základě listů těchto a jiných dříve málo známých pramenů…
To tedy jest, co historie o soukromém životě Jana z Jenštejna vypravuje; o nějakém záletnictví, jež nám p. Jirásek tak zeširoka líčí, maje vášeň tu za hlavní ředitelku činů jeho, v dějepisích tu citovaných nenašli jsme ani zmínky; kdyby prameny, historikům těm povědomé, byly o něčem podobném mluvily, jistě ani Palacký ani Tomek ani ostatní nebyli by opomenuli o tom se zmíniti. Prohlédli jsme i starší prameny, např. Pubičkovy “Chronologische Geschichte Böhmens”, a nikde ničeho jsme o záletnictví se nedočetli.
Patrno tedy, odkud Jirásek čerpal své vypravování: ze své fantazie…
Přísná askeze, jíž také od jiných požadoval, poněkud nesnášenlivá povaha a příliš vysoké pojmy, jež měl o svém postavení, nikoli nemravný život jeho, byly příčinou arcibiskupových neshod s králem i vlastní kapitulou, jak Loserth sám, opravuje tím onu legendu o Janovi z Jenštejna, otevřeně vyznává. S tím se srovnává, co o něm praví Palacký, že totiž “muž tak pokorný a daleký všeliké osobní ctižádosti, považoval to přece za hřích, kdyby sebe méně povolil co do církevní pravomocnosti své” (Palacký); “dle ponětí tehdáž v duchovenstvu panujících každé sažení na jmění neb důchody svého arcibiskupství považoval za uražení božského řádu, hodné, aby bylo stíháno celým důrazem práva církevního.” (Tomek) A poněvadž král s milci “čiré schválnosti” ne jednou duchovenstvu dělali, arcibiskupova “nedůtklivost ve všem, co měl za své právo” nemálo tím byla drážděna; jelikož pak “byl i král Václav vášnivý, svéhlavý a na práva svá choulostivý”, není divu, že vznikly neshody mezi arcibiskupem a králem. Již r. 1381 začaly neshody ony jeviti se navenek po takzvané popské válce ve Vratislavi. Té doby, v létě 1381, kdy arcibiskup (přidržíme-li se třebas jen i vypravování Palackého, Tomka aj., o oné náhlé změně v povaze arcibiskupově r.1380) byl už úplně změnil způsob života, počíná také vypravování “Dvojího dvoru”.
Jirásek seznamuje čtenáře hned na počátku s mravy tehdejší doby ústy tří studentů, ubírajících se na vakace a zbloudilých v lesích křivoklátských, kteří si vypravují o bohatství, rozkošnictví a znemravnělosti duchovenstva…
Jan tuto zmíněný již tenkrát jako mladý student pohlížel tak ideálně, vážně na stav duchovní proti druhu svému; s rozhořčením toužil na to, jaké neplechy dějí se ve stavu tomto pro veliké bohatství. I jinak líčen Jan velmi ideálně, jako velmi vtipná, velice vážná hlava, kterýžto “nemiloval hlučných a rozpustilých veselostí” svých druhů, studentů, ba “na kratochvíle a rozkoše nikdy ani nepomyslil… Jeho jedinou rozkoší bylo sedati u knih, probírati se učenými traktáty, studovati pilně, přepilně.” Jan jest Jiráskovi jakýmsi ideálním předchůdcem mistra Jana Husa, proto postava jeho musí býti od dětství nadpozemsky velebná, vážná, ozdobená všemi možnými i nemožnými přednostmi těla i duše a dokonalostmi mravními. Co je to jiného než úmyslná snaha spisovatelova, by husitismus od počátku skvěl se nadpozemskou čistotou, by kolem jeho bojovníků bleskotala svatozáře, na účet druhé strany!
Tendence Jiráskova patrna také z toho, že tohoto ideálního předchůdce Husova, světce od maličkosti, kterému již tehdy předpovídají, že jako bojovníka za pravdu a právo, by snad jiným nepřekážel, dají jej “z kacířství obviniti a snad také na konec zaživa upáliti”, chtěl udělati očitým svědkem vybásněného záletnictví Jana z Jenštejna a vplésti jej v rozvoj sujetu románu, podobajícího se místy rytířským románům středověkým.
Báječnost romantických intrik svědčí o vynalézavosti bohaté fantazie spisovatelovy, který takovým způsobem hledí četbu učiniti lákavou, pikantní a nanejvýš napínavou.
Jak jsme již výše pověděli, brali se oni tři studující na vakace, Jan ke svému strýci, hajnému. Přišed do hájovny, pozoroval rozčilenost mladé tetky své, již právě opustil mladý arcibiskup, který, chtěje marnivou ženu míti blízko sebe, přimluví se u krále, že starý Šíp, muž její, povýšen byl na královského “ohnivce”. Sotva že však Šíp zví, proč byl povýšen, počne zle nakládati se ženou, ta pak uteče ke dvoru Jana z Jenštejna, k němuž bývá vpouštěna tajnou brankou, dokud ho neomrzí; potom odvezena na dvůr nějaký neznámý, kde touží po miláčkovi. Není to dosti romantické! Arcibiskupovi i v noci zdává se o vnadách ženy té; aby fantazie jeho tím více byla ke smyslnosti drážděna, předčítají mu, když už leží v posteli, než usne, místo modliteb lascivní verše pohanského básníka Ovidia. Kněze Pavla, který jej jakožto zpovědník napomínal, aby byl pamětliv slibu, učiněného v nemoci, vyhnal; uviděl-li hezkou ženu, všecky jeho “kajícné myšlenky zmizely… jako když vítr sfoukne mráček dýmu.”
Co je to, když ne karikatura zbožného, počestného (jak jej i sám Palacký, neřku-li Loserth líčí) Jana z Jenštejna!
Podotýkáme opět, že děj odehrává se r. 1381: arcibiskup se již roku předešlého úplně oddal asketickému životu, tak že právě proto toho roku o nějaké podobné historii ani dle vypravování Palackého a Tomka, natož teprve Losertha a novějších historických pramenů, řeči býti nemůže. Ani o dřívějším životě Jana z Jenštejna nikde historie speciálně a konkrétními případy nevypravuje, že by byl dával tak pohoršlivý příklad duchovenstvu. Ale Jirásek naproti onomu ideálnímu Janovi, který zatím stal se mistrem, zbožným knězem a kolegiátem, již si postavu arcibiskupovu tak “vybásnil” i nakreslil jej pravým helmbrechtníkem, záletníkem, který “zlými příklady vše kazí, i kněžstvo a lid”, ruší svazky manželské, a když se pobaví s ubohou cizí ženou, odežene ji, ba uvězní, by mu nepřekážela.
Ovšem postava mladé ženy Šípovy sama je čirý výmysl fantazie Jiráskovy, historie o ní ničeho neví; spisovatelé té doby, kteří rádi zaznamenávali skandální historky (kolik jich napsali o tehdejších nehodných duchovních!), nebyli by o tom pomlčeli. Jirásek vypravuje dále, že Jan z Jenštejna “si beztoho více hledí vrchů a lesů, nežli kostelů”, čímž legenda sice se srovnává, co však Loserth rozhodně popírá.
Vůbec spisovatel nahromadil na arcibiskupa různé neřesti a nectnosti, jichž Jan z Jenštejna byl prost.
Zato Jirásek nikde nezmiňuje se o arcibiskupovi, kolik synod s duchovenstvem svým slavil na opravu kázně církevní, což přece historicky známo, kterak rád kázával za týmž účelem (zachoval se silný svazek jeho kázání v univerzitní knihovně vratislavské) a jinak také zásluhy arcibiskupovy zmenšuje. Není to silně tendenční?
Šípová je zavřena, proto mladý rytíř Jan z Jenštejna počíná nové dobrodružství se sličnou Peltratou, příbuznou paní maršálkové Čúchové. Ač dle Jiráska “mnozí nepokrytě si povídali” o milosti té, přece o ní ničeho jsme se nedočetli. Když na masopustním veselí Jan z Jenštejna, jehož ješitnost a marnivost autor tak podrobně vypsal, se slečnou Peltratou se pobavil, tanče v čele všech (všecko to Jirásek nalhal na Jana z Jenštejna, použiv zpráv o marnivosti arcibiskupa magdeburského), uslyší najednou známou zprávu o smrti arcibiskupa magdeburského; mocně dojat opustí najednou zábavu a odjíždí domů. Tu pak vykouzlil Jirásek scénu, které by mu záviděl mnohý hyperromantik, Vášnivá žena Šípova přišla do Prahy, čeká na miláčka, by mu vyznala horoucí lásku svou…
Za scénu tu by se nestyděl žádný “krvavý” romanopisec; na ni vynaložil Jirásek všecku sílu své fantazie, a podařila se mu! Není to tklivé? Přimyslete si k tomu ještě tajemné svědky výjevu toho (krále s milcem, panem Jírou), kteří se nepozorovaně dostaví “jako zjevení” a brzy zaniknou opět “jako šeré zjevení v temnu němé ulice”, a máte scénu z fantastických románů hotovu.
Šípovou ovšem ve dvoře arcibiskupově ze zranění vyléčí, pak schovávají v klášteře u sv.Anežky; ač milci královi, chtějíce se arcibiskupovi pomstíti, všecku péči vynaloží, aby ji našli, nepodaří se jim to: ona zatím zemře, odpustivši Janovi z Jenštejna. To jest hlavní pásmo románové; místy sentimentálnost, místy melodramatismus a romantismus převládá. Všecko to popsáno ze široka, názorně, barvami hodně křiklavými, a biskup v této části románové hraje úlohu zlého ducha, který však posléze se obrátí, dá se na pokání. A nyní dále stručně, mdle a suše, Jirásek asi týmiž tahy, jaké nalézáme u Tomka, líčí kajícný život arcibiskupův. Ovšem že kajícnost ta byla králi a milcům “bláznovstvím”. A Jiráskovi samému největší pokora arcibiskupova nebyla nic jiného než “zvláštní druh pýchy”. Jinak soudí o tom Palacký, jak jsme viděli nahoře.
Jiráskovi však po historii nic není, on chce psáti pamflet na Jana z Jenštejna, a dosti!
Jirásek neosvětlil poměru mezi arcibiskupem a králem s milci jeho, historických podkladů řádně nepoužil, nebo ledabyle odbyl události dějinné. Kdekoli se zmiňuje o nějaké neshodě mezi stranami, o “čirých schválnostech”, jež dělali milci královi duchovenstvu vůbec a arcibiskupovi zvlášť, straní vždy straně králově; arcibiskup a priori byl v neprávu! To dějiny, sepsané Palackým nebo Tomkem, daleko správněji o tom soudí. Řádění milců při dvoře nikterak není osvětleno, ani zdaleka ne; jsou to pravá neviňátka.
Ráz doby není tedy věrně vylíčen, ježto přední osoby doby té vylíčeny stranicky. Případněji zachyceny podrobnosti všedního života pražského. Praha považována tehdy za nejveselejší město v Evropě (v očích prostého Šípa byl to skutečný “Babylon”); čilý byl život v krčmách, časté bitky mezi četným studenstvem německým a českým, život na univerzitě byl dosti pohnutý. K objasnění toho táhnou se dvě vedlejší pásma dějová, vpleteno několik epizod a úvah. Román nešťastné lásky Elšky, sestry malíře Chvala, jež zamilovala se do německého studenta, když pak milující ji panic ze Sovojevic, háje čest její, raněn vyznal jí lásku a zemřel, vstoupí do kláštera, jeví obyčejný romantický postup, jakož charaktery kresleny stereotypně, nemají půvabu originálnosti a individuálnosti.
V jiném pásmu vidíme lehkomyslného zpěváka Tkaničku, spolužáka Janova, kterému znechutila se studia, i spokojí se místem kantora a nejstarší dcerou hospodyně faráře Bohuňka, zlou Bětkou. Co episodicky vypravuje se o faráři Bohuňkovi, v historických pramenech nikde sice jsme nečetli, ale podobné exempláře lze si mysliti v oné době; postava pak Ludvíka Kojaty a většinou také Mikuláše Puchníka srovnává se s historickými zprávami, je tedy oprávněna do jisté míry. Ze všech kněží, kolik jich vystupuje, jediný kněz Pavel poněkud došel milosti u spisovatele. Konečně nalézáme některé zmínky o bratrstvu “Obruče s kladivem”, o pražské inkvizici, v níž působí také již Bernášek, nyní dominikán Michal, která nemá nic jiného na starosti, než “aby všecky zbožné a horlivé zastrašovala”, by nekázali svobodně slovo Boží, o bekyních apod.
Celkový úsudek učiní si laskavý čtenář sám.
Pravda, román není dějepis. Ale takovým nízkým a podlým způsobem przniti památku českého velekněze, jen aby husitismus byl oslaven, jest hrubou urážkou přirozeného zákona mravního, jenž váže i básníka, idealistu a realistu.
Jirásek ty mírné (ač také nepravdivé) výčitky starších historiků o arcibiskupovi nestydatě zveličil.
Že na vadách tehdejšího duchovenstva tolik se pase, o přednostech sotva chtěje věděti, to pouze kvitujeme, vidouce pravý jich účel a – ty prostředky, jež ani “našemu” Jiráskovi nejsou dost hanebny. On prý zamýšlí napsati celou řadu románů o době husitské. Soudíme-li dle této ukázky, budeme míti o jeden chvalozpěv, stranické velebení husitismu více.
Jiráskovo jméno nás přimělo, abychom na ty čisté záměry a prostředky novohusitismu blíže posvítili. Amicus Plato, magis amica veritas – ať komu vhod či nevhod!
A takové spisy poctívají se cenami ze základu katolického kněze (míněn Václav Beneš Třebízský)!
(1891, A.V.)