Popis projektu

Historický román

Napsáno 1879. Vydáno poprvé ve Světozoru 1879, poté samostatně v letech 1882, 1883, 1889 a 1939, dále ve sv. 48 Sebraných spisů III

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Zajímavost: Inspirací pro dílo byl Jiráskovi hrad Litice, který navštívil v létě roku 1876. “Za takové nálady vstupoval jsem poprvé do pustého hradu někdy Jiříka krále a stín starého, bradatého kněze táborského šel se mnou, stín Václava Korandy, jenž první vyzýval “na Křížkách” lid, aby se chopil zbraně a hotovil se k boji, jenž viděl slávu Tábora a dočkal se i jeho pádu, jejž pan Jiřík dal z Tábora dovésti sem na Litice a tu jej věznil. Tu žil táborský kněz v smutném zajetí, kdy nedaleko odtud, ve vsi Kunvaldě, zakládali první osadu Českých bratří. V té počátek Jednoty, tam na Liticích, kde zmíral starý Koranda, konec Tábora. Konec a počátek…”

Myšlenka k románu vzklíčila z mohutného dojmu, který na Jiráska učinila zřícenina hradu Litice.

Děj začíná o Vánocích roku 1452. Jsme svědky milostných pletek mladého Václava Okrúhlického ze Kněnic, vydávajícího se v Praze za měšťanského syna Jana a usilujícího o neteř táborského kněze Václava Korandy, Evu. Jeho otec zatím pro něj žádá litického purkrabí Sudličku z Borovnice o ruku jeho dcery Kateřiny, aby jejím věnem zachránil zubožené finance svého rodu.

Vavřinec Kroměšín z Březovic, syn záhy zesnulé vdovy Aleny, sestry Kateřininy matky Johanky, který studuje v Praze a má se stát knězem podobojí, zahloubá se do učení Chelčického a odmítne se dát vysvětit, čímž ztratí strýcovu přízeň i náklonnost hlásného Krajíře, který v jeho dětských letech na něj hodně působil a vštěpoval mu nadšení pro Tábor. Jsou již jen dva věrní Táboři: kněz Václav Koranda a hlásný Krajíř.

Eva je svědkem odsouzení svého starého strýce Václava Korandy do vězení a před rozvášněným davem ji ochrání neznámý muž, v němž později pozná Vavřince. Po smrti svých dvou tet, u kterých nalezla příbytek, se rozhodne vydat k Liticům, kde je uvězněn strýc Koranda, aby mu byla nablízku a mohla se s ním případně i sejít a pomáhat mu. Dalším důvodem jejího odchodu z Prahy je útěk před dotěrným Janem alias Václavem Okrúhlickým ze Kněnic. Cestou ke hradu potká Vavřince, který mezi lidmi šíří nové učení Petra Chelčického. Přilne k němu i k bratrství a pobývá s ním u chudých starých manželů Jírovcových.

Hlásný Krajíř s pomocí své dcery Petruše i dcerou purkrabího Kateřinou ulehčují knězi Korandovi jeho pobyt ve vězení, jak to jen jde. Díky tomu se může uskutečnit i schůzka Evy se strýcem. Setkání je však poznamenáno trpkostí – kněz Koranda, stejně jako hlásný Krajíř, je zapřisáhlým odpůrcem nového bratrského učení.

Kateřina svého již dohodnutého manžela Václava Okrúhlického ze Kněnic nechce; zamilovala se totiž do svého bratrance Vavřince, jehož rozum, víra i statečnost ji hluboce zasáhly.

Petruše se šťastně provdá za Jana Kalence a oba se také stanou příznivci nového bratrského učení. To vyvolá hněv starého Krajíře, který je zavrhne a odmítne se s nimi stýkat. Václav Okrúhlický ze Kněnic je zklamán z chování své nastávající ženy – cítí, že ji nezaujal a že je k němu chladná. Plný ješitného vzteku odjíždí z Litic a při cestě náhodou potká Evu. Znovu po ní zatouží a láká ji sladkými slovy, kterým Eva málem podlehne. Rozhodne se na Liticích zůstat a dostat Evu za každou cenu. Když zjistí, že přebývá v chalupě u Jírovcových, zmocní se jí, ale je vyrušen starou Jírovcovou. Vavřinec vše zpovzdálí uvidí a s Václavem se střetne – Václav jej vážně bodne dýkou a zmizí. Cestou na hrad zahodí dýku, kterou Vavřince bodl.

Eva se o Vavřince pečlivě stará a má výčitky svědomí. Tuší, kdo Vavřince napadl, a cítí, že Vavřince skutečně miluje. Kateřina nic neví a vše se dozví, až když se vypraví do Jírovcovy chalupy. Vavřinec se jí přizná, že miluje Evu. Kateřina je zdrcena.

Václav Okrúhlický ze Kněnic má přece jen obavy, aby jeho čin nebyl prozrazen, zvláště když tuší, že Vavřinec nezemřel. Nechá tedy Vavřince unést. Zoufalá Eva běží na hrad za Kateřinou a předá jí jako důkaz mj. i nalezenou Václavovu dýku. Společně přimějí purkrabího, aby nechal Vavřince hledat. Vavřince sice nenajdou, ale dozví se, že je naživu. Purkrabí Evu i Vavřince vyhošťuje mimo panství. Kateřina je dojata Evinou obětavou láskou a – ač bolestně – se s ní vyrovnává.

Nakonec vše dobře dopadne – Václav Okrúhlický je usvědčen, svatba s Kateřinou zrušena a Vavřinec propuštěn. Navíc jsou Eva s Vavřincem v Praze oddáni samotným arcibiskupem Rokycanou.

Životem zklamaná Kateřina věnuje sebe i své jmění Jednotě bratrské, které zemský správce Jiřík z Poděbrad popřeje volný rozvoj na zboží litickém. Sudlička je vystřídán novým purkrabím, oba Okrúhličtí musí kvůli dluhům uprchnout, syn navíc ze strachu před soudem. Poslední táborský kněz Koranda umírá nesmířen s novým bratrským hnutím a hlásný Krajíř odchází pryč, ani on se s novou bratrskou vírou nesmířil… Konec starého a počátek nového…

“Z poraženého stromu husitství vypučela ušlechtilá ratolest, která pak vzrostla v strom veliký a pevný… Slavná a žehnaná bude vždy v národě českém památka Jednoty bratrské, jež čistou, ušlechtilou lidskost pojila tak krásně s upřímným, obětivým a plodným vlastenectvím.”

Konec a počátek zachycuje smutné konce potřeného táboritství a vznik nového proudu z učení Petra Chelčického, Jednoty bratrské. Pozdní Tábor zosobňuje kněz Koranda. Román začíná tajemným přivezením někdejšího vlivného kazatele, nyní vězně, na hrad Litice; končí Korandovým přihlížením ke schůzce stoupenců Jednoty bratrské v podhradí a skonem tohoto vášnivého odpůrce nového učení vzápětí nato.

Složitá problematika vzniku nového hnutí, nové etapy husitské ideologie, je v Konci a počátku vyznačena v hrubých obrysech, jimž není nesnadno vytknout zjednodušující aktualizaci a anticipaci. Co je nutno však Jiráskovi přiznat, je sama snaha předvést zvolený předěl ve vývoji husitské ideologie jako zápas a boj, který vyvrcholil v Komenském a svým odkazem ožívá po staletích. Rámcovým vyznáním, jež je zprvu situováno do návštěvy Litic, v závěru ke Kunvaldu, se k dědicům významného duchovního odkazu přiřadil i sám autor ve snaze dodat mu sugestivnosti a s rizikem nesouhlasu ve vlastním okolí. Imponuje tu snaha zachovat myšlenky vyslovované v debatách, vedených souvěrci i odpůrci, ale také nastiňovat myšlenkové hnutí a postoje i pocity, které zůstávají nevysloveny, provázejíce ideový spor a hledání vlastní hodnotové orientace. Vnitřní monology plné nejistoty, váhání a tlumených citových vznětů prokreslují hlavně ženské postavy. Mladý autor obratně zachází s polopřímou i nevlastní přímou řečí, jimiž svůj obraz dynamizuje. Dokáže se na jednu skutečnost – třeba z koloběhu roku – podívat z několika pohledů.

Alois Jirásek toužil kolem vlastního díla sjednocovat lidi různých názorů a přesvědčení a činit jim přijatelnými ideje patřící k živému odkazu minulosti. Navíc právě rozvíjenými kronikářskými obrazy projevoval vypjatou uměleckou ctižádost. Výhrady, jichž se při reedici Konce a počátku dostalo, přiměly autora k tomu, že Konec a počátek dále nevydával a nepodnikl tudíž jazykově slohovou modernizaci textu, jaké se dostalo titulům, jež do svých spisů pojal.

(Jaroslava Janáčková)

Správcovská léta Jiříka z Poděbrad, do nichž zasahuje epická linie milostného příběhu, Jirásek hodnotí jako šťastnou a spravedlivou vládu, která se násilně vyrovnává s extremistickými výstřelky zatvrzelých husitů, na straně druhé diplomaticky reaguje na mocenské ambice šlechty. Zárukou společenského konsensu se stává Jednota českobratrská v čele s Janem Rokycanou, jemuž Jiří Poděbradský uděluje právo přebývat ve vsi Kunvaldě, nedaleko od Litic. Smrtí Václava Korandy zde končí slavná éra Tábora jako symbolu radikální husitské revoluce. Povídka v sobě koncentruje typické rysy autorových raných próz, zejména kompoziční rozpolcení hlavních složek strukturní výstavby díla na stránku dějovou a historickou, spjatou ústřední postavou kněze Korandy, v němž se sjednocují obě tematické linie. Přesto Jirásek do líčení do obecně lidské, zvláštně milostné roviny příběhu, integruje pásmo historických reálií a typizovaných dobových detailů. Exponováním těchto “ahistorických” motivů, které přispívají nejen k dějinné, ale i k celkové psychologické evokaci doby, Jirásek kompenzuje dramaticky exponované pasáže založené na makrohistorických “průřezích” do národních dějin. Tímto sklonem k idylismu a poetické idealizaci autor odlehčuje tragické, resp. existencionální důsledky zobrazovaných událostí a vnáší do myšlenkového vyznění moment dějinné perspektivy a optimistické paralely s přítomností – v tomto případě ztělesněné právě v postavě “kladného” a “spravedlivého” vladaře Jiříka z Poděbrad.

(Miloš Zelenka)

Z romantického tohoto spletiva vystupuje historický obraz náboženské roztříštěnosti doby, vášnivá, hrdá a nezlomná postava až do smrti věrného tábority Korandy, i prvních sloupů bratrských, Rokycany, Řehoře aj., ač spolu často velmi romantickou obrazností k zásahu do děje spojených… Sloh hledí si již více než předtím dodati mnohým výrazem i obratem zdání starožitnosti.

(Jaromír Borecký)

Tato látka byla by Jiráskova zdokonaleného umění jistě hodna a jistě by se mu i hodila svým hluboce náboženským základem. Nálada děje by nemohla býti, než jak je označena elegickým úvodem, zádumčivá. Srdce vlastenecké lne k památce Jednoty Bratrské, jež bude, dí doslov, “slavná a žehnaná vždy v národě českém, že ušlechtilou lidskost tak krásně spojila s obětavým vlastenectvím”, ale začátek její byl přece jen koncem něčeho tak velkolepého, že to k sobě vzpomínky pozdních potomků uchvacuje nejmocněji. Viděti to i u Jiráska na jeho hejtmanských příbězích.

(Jan Voborník)

Veškerým vypravováním vane duch doby: zánik obce táborské v hrdé, neoblomné postavě stařičkého kněze Korandy stává se popudem k obrodě nové společnosti, stejně významné v dějinách národa našeho, k jednotě českých bratří. Duch ten znamenati v každém činu, v každém slově postav tu vykreslených. To jsou lidé patnáctého věku, to jest jejich celý bytostný zjev, to jsou jejich slova, jejich myšlení, jejich snahy, jejich vášně, jednolité s rázem té doby. Tak musil mluviti Koranda s tajným Táborem na litické hlásnici, tak musil horovati Vavřinec, než spanilou Evu učinil “sestrou” a ženou, tak musili manželé Jírovcovi živiti na chudobném krbu svém víru chelčickou – v úplné shodě s tradicí i historií, netoliko s politickou tou historií, kteráž vyhovuje jenom podmínkám pouhého času, nýbrž s historií kulturní, se životem rodinným a společenským, jaký tehdy byl. A jaká všude věrnost zevnější, topografické rozlohy! Patrno, jak Jirásek pilně a rozumně četl v Sedláčkových “Hradech”: ostatně budiž tu připomenuto, že Jirásek sám, osobně na Liticích studia svá konal. Jak i ta všecka příroda jest době své věrna! Ta příroda, ač jinak podléhá méně změnám, než lidé a jich výtvory, usínajíc co rok a co rok se obrozujíc, přece jak jinaká byla ve věku patnáctém: ta zima drsnější a urputnější, nevlídná a nepříjemná, nepodporovaná ani úhlednými cestami, ani vydatným osvětlením; a jaro i léto jak mnohem půvabnější, les bohatší, hustší, živější, hvozdy temnější a neprůhlednější; i ta zvěř srstnatá a pernatá jak jinaká jest od té naší! Zkrátka: celé ovzduší jinaké. Těch všech věcí Jirásek z veliké části šťastně postihl a uvedl člověka se svou dobou, místem i přírodou v souhlas lahodný a v šťastnou mez historické pravdy a básnické invence. “Konec a počátek” jakožto román historický založen jest široce, ač nemá určitých osobních hrdinů, za jaké ani Koranda ani Vavřinec pokládati se nemohou; první nekoná již vůbec, zobrazuje takto první část nadpisu románového, druhý koná sice víc, ale aféra se zhejřilým panským sokem Janem záhy přetíná pásmo jeho činů. Proud dějový jest v první polovici hluboký a volný, polovice druhá jest mělčí, za to rychleji postupuje. Výraz jest všude vroucí a případný, ač bychom si psychologických rozvah před různými činy a po nich přáli méně, jakkoliv i proti jiným oprávněnost jejich, pokud užívá se jich měrně, uznáváme. Celkem jest nový tento spis Jiráskův opětným a zřejmým dokladem, jak historická povídka hlavně přičiněním spisovatele tohoto a Beneše-Třebízského utěšeně se zdokonaluje. A národ dějin tak bohatých má právo i povinnost žádati na pěstitelích našeho písemnictví, aby tento druh konal i v úloze národní důležitou svou službu.

(Emanuel Miřiovský)

Lidu katolickému nelze četbu díla schválit. Stín a světlo hezky rovnoměrně rozděleny dle známého receptu: stín, jak se sluší a patří, na katolickou stranu, světlo na ty, kteří “bojují za svou víru”.

(dobová katolická kritika)

Děj připíná se k určitému místu, má jasnou topografii a prozrazuje dobrou znalost tehdejších poměrů. Všeobecné názory, zvyky, kroje shodují se s dobou. Podobně osoby. Ale tu vidíme již onen určitě vypracovaný systém stabilních figur. Přísní Táborité, Krajíř a Koranda, jsou nepřístupní, málomluvní, tvrdí, jen souvěrce milující lidé, kteří šablonovitou tragikou končí. Přívrženci nové Jednoty jsou lidé poetičtí, krásní a mladí, trochu zamilovaní a romantičtí, abychom hned viděli rozdíl dokonávajícího Tábora a vznikající Jednoty českých bratří. Chvalno ještě, že při bratřích není oné omezené přepjatosti v povahách, jaká se jeví u Táboritů… K tomu přistupuje i ustálený historický sloh s popisy krás a hrůz ročního počasí dle potřeby ve vývoji děje, citáty a meditace náboženských horlivců. Proto vysvětlujeme si tuto práci osvědčeného a uznaného spisovatele jen ze šlechetné snahy, aby nám podal kontrast bojovných Táboritů a mírných bratří, aby zvláště tento náboženský směr, směr zajisté z nejšlechetnějších a nejplodnějších v českém národním a církevním životě, nám na oči přivedl. Po této stránce “Konec a počátek” zajisté čtenářům bez užitku nebude.

(dobová kritika)

Název románu vztahuje se k zániku bratrstva táborského a prvním počátkům jednoty českobratrské. Hlavními zástupci obou náboženských stran jsou kněz padlého Tábora Koranda, té doby vězeň na hradě litickém, a Vavřinec, syn táborského hejtmana Jakuba Kroměšína z Březovic, padlého v boji u Lipan. Vavřinec vychovaný starým hlásným litickým Krajířem, horlivým Táboritou, stává se později šiřitelem nauky českobratrské v okolí litickém – “konec a počátek” stýkají se tu zastoupeny oběma předními osobami celého děje – ač Koranda pouze pasivně v něm jest zúčastněn. Milostný poměr záletnického Václava Okrúhlického k neteři Korandově Evě a láska této k Vavřincovi tvoří vlákno pojící celý děj v celek dovedně zavilý a známou mistrností Jiráskovou ve všech podrobnostech provedený. Koranda a Krajíř ze strany jedné, Vavřinec, Eva a dcera Krajířova Petruše ze strany druhé, jsou jakožto hlavní zástupcové obou směrů náboženských: toho, jenž zdrcen ve prach klesá, a toho, který z rozvalin Tábora obnoven a očištěn se povznáší – kresleny rysy nejrázovitějšími; než i ostatní osoby každá ve svém způsobu charakterizovány jsou spisovatelem ve všem zdařile.

(dobová kritika)

V románě staví se proti sobě konec oné fyzické síly a počátek této mravní síly v protivu, při čemž dochází i k rozsuzování, která z nich jest větší a lepší. Historicky jest to zachyceno v protivě mezi starým Korandou, čistým Táborem, jenž už r.1419 z prvních učil lid se ozbrojovat a dobývat pravdy i fyzickou mocí, a Vavřincem, jenž jest typem českobratrským, hledajícím spásu jen v mírnosti a lásce. Tento dvojí svět jest tu postaven nesmiřitelně proti sobě, ale tak, že první z nich ovšem podléhá, poněvadž historický Tábor zanikl, ale Jednota bratrská pak rozkvetla. Jest to např. vyznačeno tím, že Koranda, jenž přichází na schůzi potírat Vavřincovy názory, náhle klesá, takže musí být přítomnými bratry zachycen. Tak opravdu starý Tábor klesal, a jeho zbytky nalézaly útočiště v nové Jednotě. Zde však ještě jest více smutku z pádu Tábora než radosti ze zrození Jednoty. Z celého románu cítíme jakoby pohřební náladu. Starý, silný Tábor nezadržitelně klesá, odumírá, a to vyvolává dojem smutku, úpadku. Na konci sice Jirásek připojuje vřelou apostrofu na budoucnost Jednoty, ale to není v dobrém souhlase s vlastním dílem.

(Zdeněk Nejedlý)

Ač se jedná o raný Jiráskův román, má již typické přednosti Jiráskova slohu – je napsaný velmi čtivě, má dramatický spád a skvěle evokuje dobu, v níž se odehrává. Domnívám se, že stojí za pozornost i dnešních čtenářů, už kvůli svému strhujícímu příběhu a poselství humanity a tolerance. Za pozornost stojí i kvůli tomu, jak Jirásek naprosto otevřeně vykreslil dogmatismus starých Táboritů, jejich nesnášenlivost vůči novému bratrskému učení, a v brutální scéně, kdy táboritští venkované zaútočí na osamělou Petruši s malým dítětem, aby jim ukázala “poznamenané, ďáblovo dítě”, dokonce jejich dechberoucí nenávist. Dílo mě osobně překvapilo svou svěžestí a hlubokou lidskostí a považuji ho za jedno z nejlepších Jiráskových raných děl.

“Vy chcete zastávati pravdu boží a čisté učení, jež vede k Bohu? Zdaliž nevíte, že Bůh jest láska, že odpouštěje i nejzatvrzelejšímu hříšníku nemůže se mstíti na tvoru nevinném? Čím ublížila vám žena ta, čím její ubohé dítě? Či Bůh smýšlí tak jako vy, či Bůh je tak zatvrzelý a msty žádostivý? Zastyďte se před tváří jeho.”