Popis projektu

Historický román

Napsáno 1879. Vydáno poprvé ve Světozoru 1879, poté samostatně v letech 1882, 1883, 1889 a 1939, dále ve sv. 48 Sebraných spisů III

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Zajímavost: Inspirací pro dílo byl Jiráskovi hrad Litice, který navštívil v létě roku 1876. “Za takové nálady vstupoval jsem poprvé do pustého hradu někdy Jiříka krále a stín starého, bradatého kněze táborského šel se mnou, stín Václava Korandy, jenž první vyzýval “na Křížkách” lid, aby se chopil zbraně a hotovil se k boji, jenž viděl slávu Tábora a dočkal se i jeho pádu, jejž pan Jiřík dal z Tábora dovésti sem na Litice a tu jej věznil. Tu žil táborský kněz v smutném zajetí, kdy nedaleko odtud, ve vsi Kunvaldě, zakládali první osadu Českých bratří. V té počátek Jednoty, tam na Liticích, kde zmíral starý Koranda, konec Tábora. Konec a počátek…”

Myšlenka k románu vzklíčila z mohutného dojmu, který na Jiráska učinila zřícenina hradu Litice.

Děj, začínající Vánocemi roku 1452, se točí kolem milostných pletek ml. Václava Okrúhlického ze Kněnic, vydávajícího se v Praze za měšťanského syna Jana a usilujícího o Korandovu neteř Evu. Jeho otec zatím pro něj žádá litického purkrabí Sudličku z Borovnice o ruku jeho dcery Kateřiny, aby jejím věnem zachránil zubožené finance svého rodu.

Kateřina by si však raději vzala svého bratrance Vavřince Kroměšína z Březovic, syna záhy zesnulé vdovy Aleny, sestry matky Johanky. Ale Vavřinec, který studuje v Praze a má se stát knězem podobojí, zahloubá se do učení Chelčického a odmítne se dát vysvětit, čímž ztratí strýcovu přízeň i lásku hlásného Krajčího, který v jeho dětských letech na něj hodně působil a vštěpoval mu nadšení pro Tábor. Jsou již jen dva věrní Táboři: Koranda a Krajčí.

Do Vavřince se však horoucně zamiluje Eva, která pozná šlechetnost svého záchrance, a přilne k bratrství, byť tím ztrácela i neoblomného strýce Korandu. Vavřinec, který je hlasatelem nové jednoty bratrské, mnoho vytrpí. Zhýralý “kasalický”, Václav, se ho pokusí skolit i dýkou a pak ho vězní na Starém městě. Ale pevná víra a věrná láska vše přetrpí.

Nakonec jsou Eva i Vavřinec šťastní, životem zklamaná Kateřina věnuje sebe i své jmění jednotě bratrské, které zemský správce Jiřík popřeje volný rozvoj na zboží litickém. Sudlička je vystřídán novým purkrabím, oba Okrúhličtí musí kvůli dluhům uprchnout, syn navíc ze strachu před soudem.

Konec a počátek zachycuje smutné konce potřeného táboritství a vznik nového proudu z učení Petra Chelčického, Jednoty bratrské. Pozdní Tábor zosobňuje kněz Koranda. Román začíná tajemným přivezením někdejšího vlivného kazatele, nyní vězně, na hrad Litice; končí Korandovým přihlížením ke schůzce stoupenců Jednoty bratrské v podhradí a skonem tohoto vášnivého odpůrce nového učení vzápětí nato.

Složitá problematika vzniku nového hnutí, nové etapy husitské ideologie, je v Konci a počátku vyznačena v hrubých obrysech, jimž není nesnadno vytknout zjednodušující aktualizaci a anticipaci. Co je nutno však Jiráskovi přiznat, je sama snaha předvést zvolený předěl ve vývoji husitské ideologie jako zápas a boj, který vyvrcholil v Komenském a svým odkazem ožívá po staletích. Rámcovým vyznáním, jež je zprvu situováno do návštěvy Litic, v závěru ke Kunvaldu, se k dědicům významného duchovního odkazu přiřadil i sám autor ve snaze dodat mu sugestivnosti a s rizikem nesouhlasu ve vlastním okolí. Imponuje tu snaha zachovat myšlenky vyslovované v debatách, vedených souvěrci i odpůrci, ale také nastiňovat myšlenkové hnutí a postoje i pocity, které zůstávají nevysloveny, provázejíce ideový spor a hledání vlastní hodnotové orientace. Vnitřní monology plné nejistoty, váhání a tlumených citových vznětů prokreslují hlavně ženské postavy. Mladý autor obratně zachází s polopřímou i nevlastní přímou řečí, jimiž svůj obraz dynamizuje. Dokáže se na jednu skutečnost – třeba z koloběhu roku – podívat z několika pohledů.

Alois Jirásek toužil kolem vlastního díla sjednocovat lidi různých názorů a přesvědčení a činit jim přijatelnými ideje patřící k živému odkazu minulosti. Navíc právě rozvíjenými kronikářskými obrazy projevoval vypjatou uměleckou ctižádost. Výhrady, jichž se při reedici Konce a počátku dostalo, přiměly autora k tomu, že Konec a počátek dále nevydával a nepodnikl tudíž jazykově slohovou modernizaci textu, jaké se dostalo titulům, jež do svých spisů pojal.

(Jaroslava Janáčková)

Správcovská léta Jiříka z Poděbrad, do nichž zasahuje epická linie milostného příběhu, Jirásek hodnotí jako šťastnou a spravedlivou vládu, která se násilně vyrovnává s extremistickými výstřelky zatvrzelých husitů, na straně druhé diplomaticky reaguje na mocenské ambice šlechty. Zárukou společenského konsensu se stává Jednota českobratrská v čele s Janem Rokycanou, jemuž Jiří Poděbradský uděluje právo přebývat ve vsi Kunvaldě, nedaleko od Litic. Smrtí Václava Korandy zde končí slavná éra Tábora jako symbolu radikální husitské revoluce. Povídka v sobě koncentruje typické rysy autorových raných próz, zejména kompoziční rozpolcení hlavních složek strukturní výstavby díla na stránku dějovou a historickou, spjatou ústřední postavou kněze Korandy, v němž se sjednocují obě tematické linie. Přesto Jirásek do líčení do obecně lidské, zvláštně milostné roviny příběhu, integruje pásmo historických reálií a typizovaných dobových detailů. Exponováním těchto “ahistorických” motivů, které přispívají nejen k dějinné, ale i k celkové psychologické evokaci doby, Jirásek kompenzuje dramaticky exponované pasáže založené na makrohistorických “průřezích” do národních dějin. Tímto sklonem k idylismu a poetické idealizaci autor odlehčuje tragické, resp. existencionální důsledky zobrazovaných událostí a vnáší do myšlenkového vyznění moment dějinné perspektivy a optimistické paralely s přítomností – v tomto případě ztělesněné právě v postavě “kladného” a “spravedlivého” vladaře Jiříka z Poděbrad.

(Miloš Zelenka)

Z romantického tohoto spletiva vystupuje historický obraz náboženské roztříštěnosti doby, vášnivá, hrdá a nezlomná postava až do smrti věrného tábority Korandy, i prvních sloupů bratrských, Rokycany, Řehoře aj., ač spolu často velmi romantickou obrazností k zásahu do děje spojených… Sloh hledí si již více než předtím dodati mnohým výrazem i obratem zdání starožitnosti.

(Jaromír Borecký)

Lidu katolickému nelze četbu díla schválit. Stín a světlo hezky rovnoměrně rozděleny dle známého receptu: stín, jak se sluší a patří, na katolickou stranu, světlo na ty, kteří “bojují za svou víru”.

(dobová katolická kritika)