Popis projektu

Historický román

Napsáno 1879. Vydáno poprvé ve Světozoru 1879, poté samostatně v letech 1882, 1883, 1889 a 1939, dále ve sv. 48 Sebraných spisů III

Ohodnoťte

Zatím bez hlasování.

Zajímavost: Inspirací pro dílo byl Jiráskovi hrad Litice, který navštívil v létě roku 1876. “Za takové nálady vstupoval jsem poprvé do pustého hradu někdy Jiříka krále a stín starého, bradatého kněze táborského šel se mnou, stín Václava Korandy, jenž první vyzýval “na Křížkách” lid, aby se chopil zbraně a hotovil se k boji, jenž viděl slávu Tábora a dočkal se i jeho pádu, jejž pan Jiřík dal z Tábora dovésti sem na Litice a tu jej věznil. Tu žil táborský kněz v smutném zajetí, kdy nedaleko odtud, ve vsi Kunvaldě, zakládali první osadu Českých bratří. V té počátek Jednoty, tam na Liticích, kde zmíral starý Koranda, konec Tábora. Konec a počátek…”

Myšlenka k románu vzklíčila z mohutného dojmu, který na Jiráska učinila zřícenina hradu Litice.

Děj, začínající Vánocemi roku 1452, se točí kolem milostných pletek ml. Václava Okrúhlického ze Kněnic, vydávajícího se v Praze za měšťanského syna Jana a usilujícího o Korandovu neteř Evu. Jeho otec zatím pro něj žádá litického purkrabí Sudličku z Borovnice o ruku jeho dcery Kateřiny, aby jejím věnem zachránil zubožené finance svého rodu.

Kateřina by si však raději vzala svého bratrance Vavřince Kroměšína z Březovic, syna záhy zesnulé vdovy Aleny, sestry matky Johanky. Ale Vavřinec, který studuje v Praze a má se stát knězem podobojí, zahloubá se do učení Chelčického a odmítne se dát vysvětit, čímž ztratí strýcovu přízeň i lásku hlásného Krajčího, který v jeho dětských letech na něj hodně působil a vštěpoval mu nadšení pro Tábor. Jsou již jen dva věrní Táboři: Koranda a Krajčí.

Do Vavřince se však horoucně zamiluje Eva, která pozná šlechetnost svého záchrance, a přilne k bratrství, byť tím ztrácela i neoblomného strýce Korandu. Vavřinec, který je hlasatelem nové jednoty bratrské, mnoho vytrpí. Zhýralý “kasalický”, Václav, se ho pokusí skolit i dýkou a pak ho vězní na Starém městě. Ale pevná víra a věrná láska vše přetrpí.

Nakonec jsou Eva i Vavřinec šťastní, životem zklamaná Kateřina věnuje sebe i své jmění jednotě bratrské, které zemský správce Jiřík popřeje volný rozvoj na zboží litickém. Sudlička je vystřídán novým purkrabím, oba Okrúhličtí musí kvůli dluhům uprchnout, syn navíc ze strachu před soudem.

Konec a počátek zachycuje smutné konce potřeného táboritství a vznik nového proudu z učení Petra Chelčického, Jednoty bratrské. Pozdní Tábor zosobňuje kněz Koranda. Román začíná tajemným přivezením někdejšího vlivného kazatele, nyní vězně, na hrad Litice; končí Korandovým přihlížením ke schůzce stoupenců Jednoty bratrské v podhradí a skonem tohoto vášnivého odpůrce nového učení vzápětí nato.

Složitá problematika vzniku nového hnutí, nové etapy husitské ideologie, je v Konci a počátku vyznačena v hrubých obrysech, jimž není nesnadno vytknout zjednodušující aktualizaci a anticipaci. Co je nutno však Jiráskovi přiznat, je sama snaha předvést zvolený předěl ve vývoji husitské ideologie jako zápas a boj, který vyvrcholil v Komenském a svým odkazem ožívá po staletích. Rámcovým vyznáním, jež je zprvu situováno do návštěvy Litic, v závěru ke Kunvaldu, se k dědicům významného duchovního odkazu přiřadil i sám autor ve snaze dodat mu sugestivnosti a s rizikem nesouhlasu ve vlastním okolí. Imponuje tu snaha zachovat myšlenky vyslovované v debatách, vedených souvěrci i odpůrci, ale také nastiňovat myšlenkové hnutí a postoje i pocity, které zůstávají nevysloveny, provázejíce ideový spor a hledání vlastní hodnotové orientace. Vnitřní monology plné nejistoty, váhání a tlumených citových vznětů prokreslují hlavně ženské postavy. Mladý autor obratně zachází s polopřímou i nevlastní přímou řečí, jimiž svůj obraz dynamizuje. Dokáže se na jednu skutečnost – třeba z koloběhu roku – podívat z několika pohledů.

Alois Jirásek toužil kolem vlastního díla sjednocovat lidi různých názorů a přesvědčení a činit jim přijatelnými ideje patřící k živému odkazu minulosti. Navíc právě rozvíjenými kronikářskými obrazy projevoval vypjatou uměleckou ctižádost. Výhrady, jichž se při reedici Konce a počátku dostalo, přiměly autora k tomu, že Konec a počátek dále nevydával a nepodnikl tudíž jazykově slohovou modernizaci textu, jaké se dostalo titulům, jež do svých spisů pojal.

(Jaroslava Janáčková)

Správcovská léta Jiříka z Poděbrad, do nichž zasahuje epická linie milostného příběhu, Jirásek hodnotí jako šťastnou a spravedlivou vládu, která se násilně vyrovnává s extremistickými výstřelky zatvrzelých husitů, na straně druhé diplomaticky reaguje na mocenské ambice šlechty. Zárukou společenského konsensu se stává Jednota českobratrská v čele s Janem Rokycanou, jemuž Jiří Poděbradský uděluje právo přebývat ve vsi Kunvaldě, nedaleko od Litic. Smrtí Václava Korandy zde končí slavná éra Tábora jako symbolu radikální husitské revoluce. Povídka v sobě koncentruje typické rysy autorových raných próz, zejména kompoziční rozpolcení hlavních složek strukturní výstavby díla na stránku dějovou a historickou, spjatou ústřední postavou kněze Korandy, v němž se sjednocují obě tematické linie. Přesto Jirásek do líčení do obecně lidské, zvláštně milostné roviny příběhu, integruje pásmo historických reálií a typizovaných dobových detailů. Exponováním těchto “ahistorických” motivů, které přispívají nejen k dějinné, ale i k celkové psychologické evokaci doby, Jirásek kompenzuje dramaticky exponované pasáže založené na makrohistorických “průřezích” do národních dějin. Tímto sklonem k idylismu a poetické idealizaci autor odlehčuje tragické, resp. existencionální důsledky zobrazovaných událostí a vnáší do myšlenkového vyznění moment dějinné perspektivy a optimistické paralely s přítomností – v tomto případě ztělesněné právě v postavě “kladného” a “spravedlivého” vladaře Jiříka z Poděbrad.

(Miloš Zelenka)

Z romantického tohoto spletiva vystupuje historický obraz náboženské roztříštěnosti doby, vášnivá, hrdá a nezlomná postava až do smrti věrného tábority Korandy, i prvních sloupů bratrských, Rokycany, Řehoře aj., ač spolu často velmi romantickou obrazností k zásahu do děje spojených… Sloh hledí si již více než předtím dodati mnohým výrazem i obratem zdání starožitnosti.

(Jaromír Borecký)

Tato látka byla by Jiráskova zdokonaleného umění jistě hodna a jistě by se mu i hodila svým hluboce náboženským základem. Nálada děje by nemohla býti, než jak je označena elegickým úvodem, zádumčivá. Srdce vlastenecké lne k památce Jednoty Bratrské, jež bude, dí doslov, “slavná a žehnaná vždy v národě českém, že ušlechtilou lidskost tak krásně spojila s obětavým vlastenectvím”, ale začátek její byl přece jen koncem něčeho tak velkolepého, že to k sobě vzpomínky pozdních potomků uchvacuje nejmocněji. Viděti to i u Jiráska na jeho hejtmanských příbězích.

(Jan Voborník)

Veškerým vypravováním vane duch doby: zánik obce táborské v hrdé, neoblomné postavě stařičkého kněze Korandy stává se popudem k obrodě nové společnosti, stejně významné v dějinách národa našeho, k jednotě českých bratří. Duch ten znamenati v každém činu, v každém slově postav tu vykreslených. To jsou lidé patnáctého věku, to jest jejich celý bytostný zjev, to jsou jejich slova, jejich myšlení, jejich snahy, jejich vášně, jednolité s rázem té doby. Tak musil mluviti Koranda s tajným Táborem na litické hlásnici, tak musil horovati Vavřinec, než spanilou Evu učinil “sestrou” a ženou, tak musili manželé Jírovcovi živiti na chudobném krbu svém víru chelčickou – v úplné shodě s tradicí i historií, netoliko s politickou tou historií, kteráž vyhovuje jenom podmínkám pouhého času, nýbrž s historií kulturní, se životem rodinným a společenským, jaký tehdy byl. A jaká všude věrnost zevnější, topografické rozlohy! Patrno, jak Jirásek pilně a rozumně četl v Sedláčkových “Hradech”: ostatně budiž tu připomenuto, že Jirásek sám, osobně na Liticích studia svá konal. Jak i ta všecka příroda jest době své věrna! Ta příroda, ač jinak podléhá méně změnám, než lidé a jich výtvory, usínajíc co rok a co rok se obrozujíc, přece jak jinaká byla ve věku patnáctém: ta zima drsnější a urputnější, nevlídná a nepříjemná, nepodporovaná ani úhlednými cestami, ani vydatným osvětlením; a jaro i léto jak mnohem půvabnější, les bohatší, hustší, živější, hvozdy temnější a neprůhlednější; i ta zvěř srstnatá a pernatá jak jinaká jest od té naší! Zkrátka: celé ovzduší jinaké. Těch všech věcí Jirásek z veliké části šťastně postihl a uvedl člověka se svou dobou, místem i přírodou v souhlas lahodný a v šťastnou mez historické pravdy a básnické invence. “Konec a počátek” jakožto román historický založen jest široce, ač nemá určitých osobních hrdinů, za jaké ani Koranda ani Vavřinec pokládati se nemohou; první nekoná již vůbec, zobrazuje takto první část nadpisu románového, druhý koná sice víc, ale aféra se zhejřilým panským sokem Janem záhy přetíná pásmo jeho činů. Proud dějový jest v první polovici hluboký a volný, polovice druhá jest mělčí, za to rychleji postupuje. Výraz jest všude vroucí a případný, ač bychom si psychologických rozvah před různými činy a po nich přáli méně, jakkoliv i proti jiným oprávněnost jejich, pokud užívá se jich měrně, uznáváme. Celkem jest nový tento spis Jiráskův opětným a zřejmým dokladem, jak historická povídka hlavně přičiněním spisovatele tohoto a Beneše-Třebízského utěšeně se zdokonaluje. A národ dějin tak bohatých má právo i povinnost žádati na pěstitelích našeho písemnictví, aby tento druh konal i v úloze národní důležitou svou službu.

(Emanuel Miřiovský)

Lidu katolickému nelze četbu díla schválit. Stín a světlo hezky rovnoměrně rozděleny dle známého receptu: stín, jak se sluší a patří, na katolickou stranu, světlo na ty, kteří “bojují za svou víru”.

(dobová katolická kritika)

Děj připíná se k určitému místu, má jasnou topografii a prozrazuje dobrou znalost tehdejších poměrů. Všeobecné názory, zvyky, kroje shodují se s dobou. Podobně osoby. Ale tu vidíme již onen určitě vypracovaný systém stabilních figur. Přísní Táborité, Krajíř a Koranda, jsou nepřístupní, málomluvní, tvrdí, jen souvěrce milující lidé, kteří šablonovitou tragikou končí. Přívrženci nové Jednoty jsou lidé poetičtí, krásní a mladí, trochu zamilovaní a romantičtí, abychom hned viděli rozdíl dokonávajícího Tábora a vznikající Jednoty českých bratří. Chvalno ještě, že při bratřích není oné omezené přepjatosti v povahách, jaká se jeví u Táboritů… K tomu přistupuje i ustálený historický sloh s popisy krás a hrůz ročního počasí dle potřeby ve vývoji děje, citáty a meditace náboženských horlivců. Proto vysvětlujeme si tuto práci osvědčeného a uznaného spisovatele jen ze šlechetné snahy, aby nám podal kontrast bojovných Táboritů a mírných bratří, aby zvláště tento náboženský směr, směr zajisté z nejšlechetnějších a nejplodnějších v českém národním a církevním životě, nám na oči přivedl. Po této stránce “Konec a počátek” zajisté čtenářům bez užitku nebude.

(dobová kritika)

Název románu vztahuje se k zániku bratrstva táborského a prvním počátkům jednoty českobratrské. Hlavními zástupci obou náboženských stran jsou kněz padlého Tábora Koranda, té doby vězeň na hradě litickém, a Vavřinec, syn táborského hejtmana Jakuba Kroměšína z Březovic, padlého v boji u Lipan. Vavřinec vychovaný starým hlásným litickým Krajířem, horlivým Táboritou, stává se později šiřitelem nauky českobratrské v okolí litickém – “konec a počátek” stýkají se tu zastoupeny oběma předními osobami celého děje – ač Koranda pouze pasivně v něm jest zúčastněn. Milostný poměr záletnického Václava Okrúhlického k neteři Korandově Evě a láska této k Vavřincovi tvoří vlákno pojící celý děj v celek dovedně zavilý a známou mistrností Jiráskovou ve všech podrobnostech provedený. Koranda a Krajíř ze strany jedné, Vavřinec, Eva a dcera Krajířova Petruše ze strany druhé, jsou jakožto hlavní zástupcové obou směrů náboženských: toho, jenž zdrcen ve prach klesá, a toho, který z rozvalin Tábora obnoven a očištěn se povznáší – kresleny rysy nejrázovitějšími; než i ostatní osoby každá ve svém způsobu charakterizovány jsou spisovatelem ve všem zdařile.

(dobová kritika)

V románě staví se proti sobě konec oné fyzické síly a počátek této mravní síly v protivu, při čemž dochází i k rozsuzování, která z nich jest větší a lepší. Historicky jest to zachyceno v protivě mezi starým Korandou, čistým Táborem, jenž už r.1419 z prvních učil lid se ozbrojovat a dobývat pravdy i fyzickou mocí, a Vavřincem, jenž jest typem českobratrským, hledajícím spásu jen v mírnosti a lásce. Tento dvojí svět jest tu postaven nesmiřitelně proti sobě, ale tak, že první z nich ovšem podléhá, poněvadž historický Tábor zanikl, ale Jednota bratrská pak rozkvetla. Jest to např. vyznačeno tím, že Koranda, jenž přichází na schůzi potírat Vavřincovy názory, náhle klesá, takže musí být přítomnými bratry zachycen. Tak opravdu starý Tábor klesal, a jeho zbytky nalézaly útočiště v nové Jednotě. Zde však ještě jest více smutku z pádu Tábora než radosti ze zrození Jednoty. Z celého románu cítíme jakoby pohřební náladu. Starý, silný Tábor nezadržitelně klesá, odumírá, a to vyvolává dojem smutku, úpadku. Na konci sice Jirásek připojuje vřelou apostrofu na budoucnost Jednoty, ale to není v dobrém souhlase s vlastním dílem.

(Zdeněk Nejedlý)